KSBR 15 Co 23/2025-500

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená Jméno Zástupce A, advokátem ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované A., IČO IČO žalované A ⟪LB:lb_007⟫ se sídlem Adresa žalované A ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená Jméno Zástupce B, advokátkou ⟪LB:lb_009⟫ se sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_010⟫ za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Jméno žalované B, IČO IČO žalované B ⟪LB:lb_011⟫ se sídlem Adresa žalované B ⟪LB:lb_012⟫ zastoupená Jméno Zástupce C, advokátem ⟪LB:lb_013⟫ se sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_014⟫ o zaplacení částky 200 000 Kč a 1 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované proti mezitímnímu rozsudku vydaného Okresním soudem v Hodoníně dne 3. října 2024, č. j. 13 C 34/2022-446,

Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

1) žalobkyně podstoupila očkování v souvislosti s plněním pracovních úkolů a z popudu žalované, že sama žalobkyně o takové očkování zájem neměla, proto je nutné jeho negativní dopady hodnotit jako pracovní úraz;

2) dále nesouhlasí s tím, že se příčinná souvislost mezi očkováním a onemocněním žalobkyně jeví jako výrazně pravděpodobnější než varianta, že příčinou onemocnění jsou jiné (nezjištěné) příčiny;

3) v neposlední řadě též nesouhlasí se závěry soudu I. stupně o tom, že žalobkyně podala žalobu včas, neboť prvním dnem, kdy mohla žalobkyně uplatnit své nároky, byl údajně den datum a žaloba byla podána dne datum, tedy v rámci tříleté subjektivní promlčecí lhůty.

K námitce promlčení (ad 3) vedlejší účastník uvádí, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně věděla o rozhodných okolnostech pro podání žaloby mnohem dříve, než uvedl soud I. stupně. Soud I. stupně podle vedlejšího účastníka nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty u nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění, když mezi těmito nároky (v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu) nečiní rozdíl. Zde odkazuje na ust. § 619 a § 620 občanského zákoníku a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2573/2012, ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2566/2020, ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1654/2019 s tím, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že podmínkou pro započetí promlčecí lhůty není přesná znalost výše újmy. Okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí lhůty tak není až její ohodnocení znalcem. Z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty nároku na bolestné je pak významné, nikoliv ustálení celkového zdravotního stavu odvozované od ukončení léčby, jako v případě nároku na ztížení společenského uplatnění, nýbrž ustálení stavu poškozeného z hlediska utrpěné bolesti (když zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 132/2005). K tomu vedlejší účastník uvádí, že soud I. stupně u obou žalobkyní uplatněných nároků zjevně vycházel pouze z data datum, do kterého trvala pracovní neschopnost žalobkyně a od kterého, dle soudu, žalobkyně měla potřebné informace o svém zdravotním stavu, o nemoci, jakou trpí a způsobu (další) léčby. Až v průběhu hospitalizace žalobkyně v nemocnici ve dnech datum – datum měla být údajně poprvé vyslovena diagnóza Anonymizováno), kterou žalobkyně trpí. Soud I. stupně přitom neuvedl, zda právě tento den datum (a případně proč právě tento) považuje za den ustálení zdravotního stavu žalobkyně, a z jakého důvodu tento den (pokud má jít o den ustálení zdravotního stavu žalobkyně) považuje za rozhodující pro počátek běhu promlčecí lhůty i pro nárok na bolestné. Jde o dva různé nároky, u nichž počátek pro běh subjektivní promlčecí lhůty závisí na jiných okolnostech. Již z těchto důvodů považuje vedlejší účastník posouzení počátku běhu promlčecí lhůty soudem I. stupně za nesprávné. Vedlejší účastník dále poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně věděla již v srpnu Anonymizováno, že má zdravotní problémy související Anonymizováno a že tyto mohou být důsledkem absolvovaného očkování, když odkazuje na SMS zprávu ze dne datum, kterou žalobkyně psala své kolegyni. Taktéž vedlejší účastník uvádí, že nejprve bylo u žalované podezření na Anonymizováno s tím, že ale nejde vyloučit Anonymizováno (viz kontrolní vyšetření žalobkyně dne datum v nemocnici v adresa). V propouštěcí zprávě nemocnice v adresa ze dne datum se pak podává, že nemocnicí v adresa byla žalobkyni doporučena další terapie Anonymizováno a podle výsledků vyšetření ze dne datum u ní byla přítomna Anonymizováno. Z těchto důvodů podle vedlejšího účastníka není správný závěr soudu I. stupně uvedený v bodě 65. rozsudku. Naopak z provedeného dokazování podle vedlejšího účastníka vyplývá, že potřebné informace o svém zdravotním stavu, nemoci a způsobu léčby měla žalobkyně nejpozději dne datum, přičemž již v tomto okamžiku lze dle mínění vedlejšího účastníka hovořit o ustálení zdravotního stavu žalobkyně, pokud byla schopna se v průběhu jednotlivých měsíců před i po své hospitalizaci věnovat své obvyklé aktivitě, jako je běh, když zde odkazuje na záznamy z běžecké aplikace prezentované žalobkyní dne datum, datum a datum na jejích sociálních sítích. Jelikož byla žaloba podána až dne datum, je nárok na ztížení společenského uplatnění podle vedlejšího účastníka promlčen. Jde-li o odškodnění bolestného vymezené v podání žalobkyně ze dne datum ohledně dalších nároků, poukazuje vedlejší účastník na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014 s tím, že v těchto případech platí, že „jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění“. Vedlejší účastník pak zdůrazňuje, že většina popsaných problémů se u žalobkyně vyskytla již v létě Anonymizováno a již v tomto okamžiku tak žalobkyně mohla uplatnit svůj nárok na bolestné. Jelikož byla žaloba podána dne datum, je nárok na bolestné i v tomto ohledu promlčen. Obdobně to platí o nároku bolestné za hospitalizaci za období od datum do datum, od datum do datum, od datum do datum. Stejně tak má vedlejší účastník za promlčený též nárok na bolestné za onemocnění Anonymizováno, neboť o tomto onemocnění se žalobkyně dozvěděla nejpozději dne datum a v tomto okamžiku již žalobkyně měla povědomí o tom, že může jít o důsledek očkování (neboť o tom sama žalobkyně hovořila již v srpnu Anonymizováno). K otázce posouzení příčiny onemocnění Anonymizováno žalobkyně, a zda je toto onemocnění následkem absolvovaného očkování, vedlejší účastník poukazuje na znalecký posudek Anonymizováno adresa, jeho závěry tam uvedené a též skutečnosti uváděné znalcem tituly před jménem adresa, jako zpracovatelem při jednání soudu dne datum. Vedlejší účastník k tomu uvádí, že je přesvědčen, že příčinná souvislost v tomto případě dostatečně prokázána nebyla, a to v míře alespoň převažující pravděpodobnosti. Za situace, kdy ve prospěch příčinné souvislosti hovoří v podstatě pouze časová souvislost s očkováním a onemocnění Anonymizováno sice může být následkem očkování, ale současně platí, že se ve většině případů toto onemocnění vyskytuje z nezjištěných příčin, nemůže soud učinit závěr, ke kterému dospěl v napadeném rozsudku. Časová souvislost není pro posouzení příčinné souvislosti podle vedlejšího účastníka sama o sobě dostačující, když zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90. Ze znaleckého posudku pak plyne, že očkování žalobkyně mohlo vést k onemocnění Anonymizováno, ale není to jisté, a dokonce ani vysoce pravděpodobné. Anonymizováno je sice onemocnění vzácné, ale jak uvedl znalec tituly před jménem jméno FO, u většiny pacientů s tímto onemocněním není příčina zjištěna. Pokud by tedy nebylo časové souvislosti s očkováním, je velmi pravděpodobné (až skoro jisté), že by příčina onemocnění žalobkyně zjištěna rovněž nebyla. Pouze na základě časové souvislosti pak na očkování jako příčinu onemocnění pohlížet nelze, resp. je možné, že toto bylo příčinou, ale zároveň to nelze ani s vyšší mírou pravděpodobnosti potvrdit. Za této situace je dle vedlejšího účastníka padesátiprocentní (ne)jistota, zda bylo Anonymizováno způsobeno očkováním, či nikoliv. Proto by podle vedlejšího účastníka měla být žaloba zamítnuta. V neposlední řadě pak vedlejší účastník má za to, že onemocnění žalobkyně není pracovním úrazem. V tomto směru odkazuje na znění ust. § 271k odst. 1 zákoníku práce a zdůrazňuje, že žalobkyně se nechala dobrovolně naočkovat proti Anonymizováno, nešlo o očkování pro pracovní cestu do Anonymizováno povinné, ani toto očkování nebylo žalobkyni nařízeno ze strany žalované. Žalobkyně se pro něj rozhodla sama ze své vůle, což vyplynulo zejména z výpovědi svědků pana jméno FO a pana jméno FO. Žalovaná žalobkyni toto očkování v rámci pracovních benefitů pouze proplatila. V případě, že by šlo o očkování povinné, nebo ze strany žalované žalobkyni nařízené, je poškození zdraví v důsledku takového očkování pracovním úrazem. Pokud jde ale o očkování čistě dobrovolné, na kterém má zaměstnanec sám zájem, je situace zcela jiná. Vedlejší účastník má za to, že odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy nelze svévolně rozšiřovat i na tyto případy, neboť by již nebyla naplněna podmínka, že jde o „poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli“. Vedlejší účastník dále poukazuje na zprávu očkovacího centra Anonymizováno ze dne datum, že žalobkyně byla informována o rizicích s očkováním spojených, očkování podstoupit nemusela, ale zcela dobrovolně a s vědomím možných negativních následků se pro ně přesto rozhodla. Jakékoliv negativní dopady tohoto očkování na zdraví žalobkyně tak nemohou být hodnoceny jako pracovní úraz a žalovaná za ně nemůže být odpovědná. V neposlední řadě pak vedlejší účastník poukazuje na to, že žalobkyně navíc nesplnila svou povinnost bezodkladně oznámit svůj domnělý pracovní úraz, která jí plynula z pracovního poměru u žalované, když jej oznámila žalované po více jak roce a půl od jejího zjištění. Zde poukazuje na to, že bylo zjištěno, že žalobkyni se začaly zdravotní problémy objevovat přibližně v červenci a srpnu Anonymizováno, tedy krátce po očkování. O tom, že má jít údajně o následky absolvovaného očkování, přitom žalobkyně věděla již v srpnu Anonymizováno, ale žalované to oznámila až zasláním lékařského posudku tituly před jménem jméno FO, resp. formálně až výzvou z datum, která byla žalované doručena dne datum. Zde vedlejší účastník poukazuje na smysl bezodkladného oznámení pracovního úrazu, který spočívá v tom, aby mohl zaměstnavatel řádně objasnit příčiny a okolnosti vzniku pracovního úrazu. To však žalobkyně žalované neumožnila, když svůj údajný pracovní úraz oznámila žalované po více jak roce a půl od jeho zjištění. I z tohoto důvodu tak podle vedlejšího účastníka nelze poškození zdraví žalobkyně jako pracovní úraz uznat. Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl, případně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání též vedlejší účastník na straně žalované. Tento taktéž nejprve shrnuje skutkové okolnosti případu a závěry rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že:

5. K odvolání žalované i vedlejší účastnice se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila též žalobkyně. Ta uvádí, že ohledně promlčení soud I. stupně postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když žalobkyně podala žalobu daleko dříve, než vůbec došlo k ukončení promlčecí doby. K tomu uvádí, že ze zdravotnické dokumentace je zjevné, že žalobkyně byla hospitalizována a propuštěna do domácí léčby (tehdy ještě nebyl ani zdravotní stav ustálen), až dne datum, kdy v rámci léčby navazovala rehabilitace od datum. Žalobkyně se léčí doposud a zdravotní stav progreduje, když žalobkyně obdržela rozhodnutí o invaliditě třetího stupně. Žalobkyně v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1089/2006. Dále žalobkyně uvádí, že v dané věci nelze jednotlivá poškození oddělovat, neboť se jednalo o důsledek očkování a zhoršování stavu, který vyústil až v onu hospitalizaci, kdy je zcela zřejmé, že k ustálení stavu nedošlo ani po propuštění dne datum, došlo jen ke stavu, který umožnil propuštění žalobkyně za drastické medikace. K otázce příčinné souvislosti uvádí, že tato zcela jednoznačně vyplývá z vypracovaného znaleckého posudku. V dané věci totiž ve zdravotnickém právu nelze zpravidla určit vše na 100 %, ale je nutno vycházet z určité pravděpodobnosti a obvyklého běhu věcí. Znalec sám během svého vyjádření potvrdil, že je nepravděpodobné, že by předmětný následek nebyl důsledkem očkování, a pravděpodobnost je tak vysoká. Podle žalobkyně lze přisvědčit soudu I. stupně, že tato zcela zjevná pravděpodobnost a časová souvislost zcela postačuje k uzavření, že zdravotní stav byl vyvolán právě očkováním. K námitkám žalované a vedlejší účastnice, že se nejedná o pracovní úraz, žalobkyně uvádí, že v dané věci se jednalo o očkování, které provedla žalobkyně na základě pokynů zaměstnavatele, což potvrdila i svědkyně Anonymizováno, která de facto potvrdila, že žalobkyně se tázala, co se stane, pokud se nenechá očkovat, a bylo jí sděleno, že se jí pak nechá podepsat papír, kde se společnost zříká veškeré odpovědnosti za její zdravotní stav. Žalobkyně tak neměla jinou možnost než pokynu vyhovět. Pokud by tomuto pokynu nevyhověla, musela by se na vlastní nebezpečí v rámci plnění pracovních úkolů vzdát odpovědnosti společnosti za onemocnění, která jsou možná v zahraniční destinaci. Je zcela nelogické, aby byla věc vykládána jakkoli opačně, neboť by to zaměstnance stavělo do zcela neřešitelné životní situace. S ohledem na uvedené má žalobkyně za to, že se zcela jistě jedná o pracovní úraz a soud I. stupně věc posoudil správně. S ohledem na vše uvedené, žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.

6. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované a vedlejšího účastníka není důvodné.

7. V projednávané věci se žalobkyně domáhá odškodnění pracovního úrazu, který utrpěla na základě očkování proti Anonymizováno (vakcínou) Anonymizováno v souvislosti s nařízenou pracovní cestou do Anonymizováno. Mezi účastníky nebylo sporné, že mezi nimi vznikl a existoval pracovní poměr, že v jeho rámci byla žalobkyni nařízena pracovní cesta do Anonymizováno, když sporným nebylo ani to, že právě v souvislosti s touto pracovní cestou žalovaná žalobkyni informovala a doporučila aplikaci potřebného cestovního očkování (doporučovaného příslušným oddělením cestovní medicíny), když nabídla též jeho proplacení, a poté, co jej žalobkyně absolvovala, tak uvedenou vakcinaci žalovaná uhradila. Soud I. stupně za této situace dospěl k závěru, že základ žalobkyní uplatněného nároku na odškodnění náhrady za vytrpěnou bolest a náhrady za ztížení společenského uplatnění vzniklých žalobkyni v důsledku pracovního úrazu spojeného s očkováním ve dnech datum a datum, je dán.

8. Žalovaná a vedlejší účastník s těmito závěry soudu I. stupně nesouhlasí a v odvolání opakovaně namítají, že se v případě žalobkyně nejedná o pracovní úraz, když žalobkyni nebylo očkování ani nařízeno, ani se nejedná o očkování povinné. Dále namítají, že zde není příčinná souvislost mezi provedeným očkováním a zdravotními následky, které u žalobkyně nastaly (Anonymizováno). V neposlední řadě pak namítají, že uplatněné nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění jsou promlčeny.

9. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky žalované a vedlejšího účastníka nejsou důvodné. Soud I. stupně se důkladně zabýval naplněním předpokladů odpovědnosti za pracovní úraz a velmi podrobně a přiléhavě se vypořádal nejen s naplněním všech zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za pracovní úraz, ale též se řádně vypořádal se všemi výše uvedenými námitkami žalované a vedlejšího účastníka, které již vznášeli před soudem I. stupně, a které v rámci odvolacího řízení v podstatě jen opakují. V tomto lze na podrobné, důkladné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zcela odkázat, když odvolací soud se se závěry soudu I. stupně a jeho odůvodněním zcela ztotožňuje.

10. V dané věci tedy lze shrnout, že očkování (vakcinace) a s ním spojené nepříznivé zdravotní následky, mohou být za splnění zákonem a judikaturou vymezených skutečností pracovním úrazem. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v poslední době pak rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, č. j. 21 Cdo 3408/2022, z něhož vyplývá, že „zevní příčinnou vyvolávající poškození zdraví, které je úrazem, nemusí být vždy jen působení mechanických jevů. Podle ustálené rozhodovací praxe touto zevní příčinou může být například i působení chemických látek (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 1968, sp. zn. 5 Co 415/68, uveřejněný pod č. 20/1969 Sb. rozh. obč.) nebo vakcíny použité při očkování (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 10. 1979, sp. zn. 6 Cz 16/79, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu IV, strana 955)“.

11. Jde-li o konkrétní případ žalobkyně, tak její očkování, které absolvovala ve dnech datum a datum, bylo provedeno v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, a to s nařízenou pracovní cestou do Anonymizováno. V tomto směru lze opětovně odkázat na závěry a úvahy, které ve svém rozhodnutí uvedl soud I. stupně a lze tedy zdůraznit, že žalovaná jako zaměstnavatel při plnění povinností vyplývajících z ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce nabídla, doporučila a hradila žalobkyni předmětnou vakcinaci proti Anonymizováno očkovací látkou Anonymizováno. Za této situace lze tedy souhlasit se soudem I. stupně, že kromě povinného očkování, vyplývajícího z právních předpisů pro určitou skupinu zaměstnanců, a nařízeného očkování zaměstnavatelem, též očkování, které je aplikováno na doporučení zaměstnavatele za účelem snížení rizik nákazy při ohrožení zdraví zaměstnance biologickými činiteli v rámci nařízené pracovní cesty (je tedy doporučeno, hrazeno a do jisté míry i vyžadováno; v tomto směru lze odkázat na požadavek podpisu ohledně informace), tedy kategorie pod bodem „3)“ (jak ji vymezil soud I. stupně ve svém rozhodnutí v bodě 45 odůvodnění), je očkováním, které je provedeno v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a pokud v jeho důsledku nastaly nepříznivé zdravotní následky na straně žalobkyně, jedná se o pracovní úraz.

12. K námitce žalované a vedlejšího účastníka ohledně nedostatku příčinné souvislosti mezi absolvovaným očkováním ve dnech datum a datum a zjištěnými zdravotními obtížemi žalobkyně, jež byly diagnostikovány jako Anonymizováno), tak i zde lze souhlasit se závěry soudu I. stupně, které uvádí zejména v bodech 53-58 odůvodnění svého rozhodnutí. V této souvislosti lze zdůraznit, že i když nelze s ohledem na závěry znalce stanovit příčinnou souvislost se 100 % jistotou, lze s ohledem na časovou souvislost (zdravotní potíže žalobkyně se projevily bezprostředně po podání druhé dávky vakcíny) a věcnou souvislost (možný výskyt těchto zdravotních obtíží po aplikaci vakcíny její výrobce připouští), při absenci jakýchkoliv jiných možných příčin (s vědomím toho, že znalec připouští, že v mnohých případech se příčinu onemocnění Anonymizováno nepodaří zjistit) souhlasit se soudem I. stupně v tom, že „i když nelze zcela vyloučit, že onemocnění Anonymizováno se u žalobkyně mohlo vyskytnout i bez návaznosti na očkování, nicméně s ohledem na absenci jiných potenciálních faktorů a extrémně nízkou incidenci této nemoci v populaci, se jeví jako vysoce nepravděpodobné, aby k výskytu onemocnění z jiného (navíc ani nezjištěného) důvodu došlo pouhou shodou okolností právě v úzké časové návaznosti na prodělané očkování (u něhož lze biologickou pravděpodobnost výskytu neuropatií dovozovat z údajů samotného výrobce očkovací látky)“. Z těchto důvodů tedy odvolací soud souhlasí, že i ohledně příčinné souvislosti mezi absolvovaným očkováním a zdravotními následky na straně žalobkyně, jsou závěry soudu I. stupně správné.

13. V neposlední řadě pak není důvodná ani námitka ohledně nesprávného posouzení případného promlčení nároků uplatněných žalobkyní. V tomto směru soud I. stupně opět vyšel z příslušných na věc dopadajících právních předpisů tedy, jak občanského zákoníku, tak i nařízení vlády č. 276/2015 Sb., a správně určil okamžiky počátku běhu promlčecí lhůty zvlášť u každého z uplatněných nároků tedy, jak nároku na náhradu za bolestné, tak u nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Není pravdou, že by soud I. stupně odvíjel počátek běhu promlčecí lhůty od stejného okamžiku pro oba tyto nároky. Zde soud I. stupně důsledně vyšel v případě ztížení společenského uplatnění z § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., ve spojení s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. 21 Cdo 2724/2020) a počátek běhu promlčecí lhůty tedy určil dnem datum. V případě bolestného pak správně vyšel z § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., opět v souladu s ustálenou judikaturou (zde lze odkázat na závěry Ústavního soudu uvedené rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 774/18), kdy jako nejdřívější okamžik ustálení zdravotního stavu žalobkyně a toho, kdy mohla mít žalobkyně ucelenou a jasnou představu o povaze svého onemocnění, je ukončení pracovní neschopnosti dne datum. I ohledně úvah a závěrů soudu I. stupně pro posouzení skutečností významných pro rozhodnutí o námitce promlčení lze na správné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně (uvedené v bodech 60-66 napadeného rozsudku) zcela odkázat. Lze tedy konstatovat to, že pokud byla žaloba podána dne datum, neuběhla promlčecí tříletá lhůta ani ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (která by případně uběhla až datum), ani promlčecí lhůta na uplatnění nároku na bolestné (která by případně uběhla až datum). Z těchto důvodů ani námitka promlčení tedy není důvodná.

14. S ohledem na vše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že posouzení věci soudem I. stupně, a to jak ohledně skutkových zjištění, tak i právního posouzení všech rozhodných skutečností, vztahujících se k základu uplatněného nároku na náhradu škody z pracovního úrazu, a to ve vztahu k nárokům na ztížení společenského uplatnění a bolestného, posoudil soud I. stupně správně a pokud tedy ve věci vydal mezitímní rozsudek, v němž rozhodl, že „právní základ žalobou uplatněných nároků na náhradu za vytrpěnou bolest a náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniklý žalobkyni v důsledku pracovního úrazu spojeného s očkováním provedeným ve dnech datum a datum, je dán, přičemž o výši těchto nároků a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto rozsudku konečném“ (§ 152 odst. 2 o.s.ř.), je rozhodnutím soudu I. stupně věcně správné, a proto jej odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

15. Úspěšná v rámci odvolacího řízení byla žalobkyně a této náleží náhrada nákladů odvolacího řízení, o kterých bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně.