KSBR 18 Co 210/2025-112

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Petry Flídrové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Anonymizováno., IČO IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 7. 2025, č. j. 13 C 80/2025-90,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku III mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně (dále rovněž „soud prvního stupně“) zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k pozemkům parcelní číslo St. Anonymizováno (jehož součástí je stavba č.p. Anonymizováno) a parcelní číslo Anonymizováno nacházejícím se v katastrálním území adresa (výrok I), nařídil prodej nemovitých věcí označených ve výroku I tohoto rozsudku s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastnice rovnými díly (výrok II) a a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku částka Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k označeným nemovitostem s tím, že jí, stejně jako žalované, náleží podíl o velikosti ½ a že nemovitosti není možné reálně rozdělit, neboť se jedná o rodinný dům. Navrhla, aby byl nařízen prodej nemovitostí, neboť o ně sama nemá zájem. Původní žalovaná jméno FO se ve věci nevyjádřila a následně svůj podíl prodala žalované (která do řízení jako její nástupnice vstoupila), která učinila nesporným, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, zároveň však zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví odmítla s tím, že ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dochází v nevhodné době a trvání spoluvlastnictví by mělo být prodlouženo na dobu dalších dvou let (s poukazem na skutečnost, že původní žalované jméno FO, která nemovitosti dosud užívá, přislíbila, že po dobu jejího života strpí bezplatné užívání kupní smlouvou nabývaného podílu na nemovitostech, což by v případě zrušení spoluvlastnictví a prodeje nemovitých věcí nebyla schopna zajistit, a že na vyplacení podílu nemá dostatečné finanční prostředky); že pro případ nařízení prodeje nemovitostí by původní žalované mělo být zřízeno věcné břemeno). Žalovaná následně výslovně doplnila, že toto vyjádření nebylo formulováno jako vzájemný návrh (tj. návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví), ale pouze jako procesní obrana směřující k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. U jednání žalovaná uvedla, že již netrvá na zamítnutí žaloby, nicméně o nemovitosti nemá zájem a způsob vypořádání ponechala na úvaze soudu.

3. Mezi účastnicemi nebyl spor o to, že jsou rovnodílnými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, a že nemovitosti (jde o menší rodinný dům se zahradou, sestávající z jedné bytové jednotky s dispozicí Anonymizováno) není možné reálně rozdělit. Původní žalobkyně (právnická osoba.) podíl na nemovitostech nabyla smlouvou ze dne datum, vzápětí po koupi žalobkyně dopisem ze dne datum původní žalované (jméno FO) oznámila, že nemá zájem ve spoluvlastnictví setrvávat a vyzvala ji k jednání o způsobu vypořádání spoluvlastnictví (navrhla, že pomůže zajistit prodej nemovitostí) a též k zaplacení náhrady za nadužívání podílu. Následně původní žalobkyně převedla svůj podíl kupní smlouvou ze dne datum na žalobkyni. Žalovaná podíl na nemovitostech nabyla kupní smlouvou ze dne datum od původní žalované paní jméno FO. Z kupní smlouvy nevyplývá, že by se žalovaná jakkoli zavázala strpět další užívání svého podílu původní žalovanou.

4. Soud uvedl, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v § 1140 počítá s tím, že spoluvlastnictví je dobrovolné a o jeho zrušení může žádat každý ze spoluvlastníků, když nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (odst. 1) a že každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví, že však tak ale nesmí žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (odst. 2). Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že spoluvlastnice se o zrušení spoluvlastnictví nedohodly, že reálné rozdělení nemovitostí není dost dobře možné, a že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví neměla žádná z účastnic zájem, soudu proto nezbylo než nařídit jejich prodej ve veřejné dražbě.

5. O právu na náhradu nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v souladu se zásadou úspěchu ve věci obsaženou v § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“), tak, že žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu. Uvedl, že si je vědom povahy řízení, které bývá řazeno do kategorie „iudicium duplex“ a je mu též známo stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. P.ÚS-st. 59/2, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že v řízení majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch, a že je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není důvod se od zásady úspěchu ve věci odchýlit, neboť jsou zde dány zvláštní důvody, které svědčí pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni. Tyto spatřoval v tom, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala původní žalovanou k jednání o zrušení podílového spoluvlastnictví, nabídla jí též pomoc při uskutečnění navrhovaného prodeje nemovitostí, původní žalovaná však zůstala zcela nečinná, a to i po zahájení řízení, a že poté, co do řízení vstoupila současná žalovaná, která navrhla zamítnutí žaloby, u jednání z tohoto procesního stanoviska ustoupila, ke způsobu vypořádání se nijak nevyslovila, pouze výslovně uvedla, že o nemovitosti nemá zájem. S ohledem na popsaný postoj žalované má soud za to, že lze hovořit o plném procesním úspěchu žalobkyně. Žalobkyně se domáhala zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání prodejem nemovitostí v dražbě. Žalobě bylo vyhověno, včetně navrženého způsobu vypořádání. Postoj žalované varioval mezi pasivitou, následnou aktivní obranou proti samotnému zrušení spoluvlastnictví a posléze de facto opět pasivitou. Za tohoto stavu věcí, se soud domnívá, že není důvod proč by žalobkyně, která objektivně neměla jinou možnost, jak zrušení spoluvlastnictví dosáhnout a která zvolila situaci odpovídající procesní návrh, na který však žalovaná nereflektovala, měla nést náklady řízení ze svého.

6. Proti tomuto usnesení, a to výlučně proti jeho výroku III o nákladech řízení, podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žádný z účastníků nebude mít právo na náhradu nákladů řízení. Namítla, že původní žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila a následně svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem převedla na žalovanou, která na základě návrhu žalobkyně vstoupila do řízení jako procesní nástupkyně původní žalované. Původní žalovanou nebyla při převodu spoluvlastnického podílu upozorněna na skutečnost, že je vedeno předmětné řízení, v katastru nemovitostí nebyla vyznačena poznámka o podané žalobě. Žalovaná tak nemohla zabránit zahájení předmětného řízení, např. se účastnit mimosoudního jednání o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Od počátku považovala za nesporné, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, ve svém prvním a jediném meritorním vyjádření poukazovala na morální závazek vůči původní žalované a proto navrhovala, aby soud prvního stupně žalobu zamítl. Při prvním jednání ve věci výslovně prohlásila, že na zamítnutí žaloby netrvá, přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví nepožaduje a způsob vypořádání spoluvlastnictví ponechává na rozhodnutí soudu. Její procesní postup tedy nebyl nijak obstrukční a nelze mu přisuzovat, že by způsobil průtahy řízení a nebyl v souladu s povahou řízení. Nadto za účelem zachování principu hospodárnosti řízení nenavrhovala žalobkyni ani soudu pro žalovanou ideální způsob vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, ale rozhodnutí o tomto ponechala zcela na uvážení soudu prvního stupně tak, aby řízení bylo skončeno co možná nejrychleji a nenarůstala tak výše nákladů řízení. Pokud soud prvního stupně i přes výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně měla v řízení plný procesní úspěch, neboť soud rozhodl v souladu s jejím návrhem, a proto ji přiznal náhradu nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přitom popřel, že by náklady řízení měla nést ve světle ustálené judikatury každá ze stran sama, pak tento postup soudu považuje za zcela neslučitelný s ustálenou judikaturou, zejména pak s judikaturou Ústavního soudu, kterou soud prvního stupně sám v rozhodnutí citoval. Uvedla, že sama nemohla nikterak ovlivnit počáteční průběh předmětného řízení, bezprostředně po nastoupení do řízení pak učinila potřebné kroky k ochraně jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což z povahy věci jí rovněž nemůže jít k tíži. K závěrečné soudem tvrzené „pasivitě“, spočívající v nevyslovení způsobu vypořádání spoluvlastnictví, odkazuje na shora uvedené.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Uvedla, že se žalovaná snaží bagatelizovat její procesní postoj a zcela se distancuje od pasivity a obstrukčního chování původní žalované. Je však její procesní nástupkyní a vstupuje do řízení ve stavu, v jakém se nachází. Byla to na nečinnost a odmítavý postoj původní žalované, která zapříčinila nutnost podání žaloby. Neúspěšný byl pokus právního předchůdce žalobkyně o mimosoudní řešení výzvou k jednání, tato snaha narazila na nezájem, když původní žalovaná odmítla převzít předžalobní upomínku. Původní žalovaná byla srozuměna s tím, že se spoluvlastník snaží situaci řešit a svým jednáním dala jasně najevo, že jakoukoliv komunikaci odmítá. Původní žalovaná tedy byla s požadavky protistrany prokazatelně konfrontována nejen písemně, ale i osobně, když právní předchůdce žalobkyně nemovitost osobně navštívil. Pokud žalovaná v odvolání tvrdí, že její procesní postoj nebyl obstrukční, opomíjí, že po svém vstupu do řízení nezaujala neutrální stanovisko, nýbrž ve svém jediném meritorní vyjádření navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Tento postoj nelze označit jinak než jako aktivní procesní obranu, která žalobkyni nutila k plné přípravě na sporné jednání a vyvracení argumenty žalované. Soud prvního stupně tak správně vyhodnotil, že kombinace prokazatelného zavinění právní předchůdkyně žalované na vzniku sporu a následně aktivní procesní obrana samotné žalované představuje právě ty zvláštní důvody, pro které je spravedlivé, aby náklady řízení nesla strana, jejíž postoj vedl k jejich vzniku a navýšení.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III o nákladech řízení, aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

9. Právní moc výroků I a II (o zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemkůmu a nařízení jejich prodeje) není odvoláním dotčena, neboť směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

10. Podle § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst. 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2). I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (odst. 3).

11. Ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS - st. 59/23–1 (dostupného na webových stránkách Ústavního soudu: www.usoud.cz) vyplývá, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 dost. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení, souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by proto byly dány zvláštní důvody. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva; soud také může zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací. Šikanózním jednáním však není sama o sobě okolnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného majetku.

12. Ústavní soud ve stanovisku rovněž vyslovil, že rozhodne-li soud o vypořádání spoluvlastnictví podle práva, odcházejí procesní strany v řízení zásadně s touž majetkovou hodnotou, se kterou do něj vstoupili (ať už dobrovolně, či vynuceně). Jejich úspěch ve věci je proto z majetkového hlediska srovnatelný; majetkovou ztrátu tak utrpí každý z účastníků pouze ve vynaložených nákladech řízení. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že jde mnohdy o nemalé částky, zásadně však jejich vydání není možné klást k tíži kteréhokoliv ze spoluvlastníků. Vyvolání řízení je svobodnou volbou navrhovatele (žalobce) do jehož majetkové sféry nemusel nikdo zasáhnout a ani jej k podání žaloby přimět. Stejně tak je svobodnou volbou jiného spoluvlastníka (žalovaného) neuzavřít navrženou mimosoudní dohodu a požadovat určitý způsob vypořádání, neboť na jeho straně jde o výkon ústavně zaručeného vlastnického práva; má-li jeho procesní obrana rozumný a přesvědčivý základ (a nespadá tak do kategorie zneužití práva či obstrukčního chování), nelze její uplatnění klást takovému účastníku (spoluvlastníku) k tíži a zmenšovat uložením nákladové povinnosti jeho majetkovou sféru ve prospěch spoluvlastníka, který učinil svobodnou volbu ve spoluvlastnictví nadále nesetrvávat.

13. Jak z uvedeného vyplývá, řízení o vypořádání spoluvlastnictví je ovládáno zásadou, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči druhému. Tato zásada vychází z předpokladu, že všechny strany se podílejí na řešení otázky, která se jich společně týká, a že účelem řízení je spravedlivé vypořádání jejich vzájemných práv a povinností. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy některý z účastníků postupuje obstrukčně. V takovém případě může soud rozhodnout o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení ve prospěch ostatních účastníků. Toto opatření slouží jako sankce a zároveň má preventivní účinek, neboť odrazuje účastníky od zneužívání procesních práv. Aby bylo jednání účastníka považováno za obstrukční, musí být zřejmé, že je vedeno účelově a směřuje k zneužívání právních nástrojů na úkor průběhu řízení. Je důležité, aby soudy vždy zvažovaly konkrétní okolnosti a míru závažnosti takového jednání, aby bylo rozhodnutí o náhradě nákladů přiměřené a spravedlivé.

14. Soud prvního stupně zhodotil procesní stanoviska a postup stran sporu (ve vztahu k výsledku řízení) tak, že „žalobkyně se domáhala zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání prodejem nemovitostí v dražbě, žalobě bylo vyhověno, včetně navrženého způsobu vypořádání, postoj žalované pak varioval mezi pasivitou, následnou aktivní obranou proti samotnému zrušení spoluvlastnictví a posléze de facto opět pasivitou,“ a že „za situace, kdy žalobkyně neměla jinou možnost, jak zrušení spoluvlastnictví dosáhnout, zvolila situaci odpovídající procesní návrh, na který však žalovaná nereflektovala, není důvod proč by měla nést náklady řízení ze svého.“

15. Naproti tomu má odvolací soud za to, že již z uvedených skutkových závěrů, s přihlédnutím k bližším okolnostem, jak je soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (viz shora), lze dospět k závěru, že postoj původní i nynější žalované vyvíjející se od nezájmu na vypořádání (v nemovitostech žijící původní žalované, která neměla zájem tyto opustit ani finanční prostředky na jejich získání či placení náhrady za „nadužívání“) až po uplatnění námitky nevhodné doby k vypořádání a vlastní újmy (byť u nové žalované zprostředkovaně vůči původní žalované) je racionální a legitimní obranou práv, tedy i postojem, který z hlediska charakteru a intenzity nelze hodnotit jako zneužití práva či obstrukční jednání v rámci procesního postupu, které by v daném případě mělo být důvodem pro výjimečný postup při rozhodnutí o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

16. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o nákladech řízení účastníků změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

17. Rozhodl-li odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně nikoli podle úspěchu ve věci, nýbrž podle specifické povahy v řízení uplatněného nároku, pak je namístě užít stejný postup i při rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího. Proto bylo rozhodnuto, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř).

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.