KSBR 27 Co 73/2025-66

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce A., IČO IČO žalobce A, ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce A, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená rodné přijmení Datum narození žalované, ⟪LB:lb_007⟫ s evidovanou adresou trvalého pobytu adresa, adresa, ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem tituly před jménem Anonymizováno, ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 29 999,16 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. 4. 2025, č. j. 8 C 5/2021-50,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 754,50 Kč k rukám jejího zástupce tituly před jménem Anonymizováno, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 9 982,50 Kč (II. výrok). Z odůvodnění se podává, že o náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst.1 o s. ř a ve sporu zcela úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za tři úkony právní služby po 2 300 Kč (převzetí a příprava věci, písemné podání a účast u jednání soudu), náhrady za tři režijní paušály po 450 Kč, to vše podle § 7 ve spojení s § 11 a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a náhradu za DPH ve výši 1 732,50 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

2. Proti II. výroku rozsudku podal odvolání žalobce. V jeho doplnění navrhl, aby odvolací soud usnesení (správně rozsudek – pozn. odvol. soudu) soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že poté, kdy se svého nároku vůči žalované domáhal návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 1. 9. 2020 byl dne 8. 1. 2021 zjištěn úpadek žalované. Následně vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužnice – žalované a osvobodil ji od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Zdůraznil, že zpětvzetím svého návrhu reagoval na skončení insolvenčního řízení žalované. Procesní zavinění za zastavení řízení tedy nese „žalovaný formálně svým zpětvzetím“, důvody zpětvzetí jsou však dány výsledkem insolvenčního řízení, tedy mimo vůli žalobce, nikoliv neexistencí jeho nároku. Vyslovil přesvědčení, že vzhledem k těmto okolnostem by nebylo spravedlivé, aby „hradil žalovaný náhradu nákladů řízení žalovanému“ podle § 146 odst. 2. věta první o. s. ř. Podle jeho názoru soud prvního stupně tedy věc nesprávně právně posoudil, když o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř. namísto § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Za nepravdivé označila tvrzení žalobce, že po skončení insolvenčního řízení vzal žalobu zpět. Z obsahu spisu je zřejmé, že po skončení insolvenčního řízení se soud dotázal žalobce, zda na podaném návrhu trvá či jej bere zpět, na což zástupce žalobce pouze sdělil, že před uzavřením smlouvy byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované. O zpětvzetí není v tomto písemném podání ani zmínka. Žalobce svůj návrh tedy zpět nevzal, přestože mu z rozhodnutí insolvenčního soudu muselo být jasné, že s jakoukoliv pohledávkou vůči ní bude nadále neúspěšný. Podotkla, že v takovém případě (zpětvzetí žaloby) by nežádala náhradu nákladů řízení.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v řízení zahájeném 1. 9. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 29 999,16 Kč s 8,05% (zákonnými) úroky z prodlení od 19. 7. 2017 do zaplacení. K tomu uvedl, že původní věřitel – společnost Anonymizováno se sídlem na Anonymizováno uzavřel dne 16. 2. 2015 se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejím základě poskytl žalované neúčelový, bezhotovostní úvěr s pravidelnými měsíčními splátkami a možností opakovaného čerpání až do sjednaného úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaná vyčerpala celkem 58 602 Kč a neuhradila jistinu ve výši 29 999,16 Kč. Původní věřitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019 postoupil pohledávku z úvěrové smlouvy žalobci. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl zrušen pro nedoručitelnost žalované. Následně Krajský soud v Brně, jako soud insolvenční, usnesením ze dne 8. 1. 2021, č. j. Anonymizováno insolvenční spisová značka-právnická osoba, zjistil úpadek dlužníků – manželů Anonymizováno a Jméno žalované a povolil jejich oddlužení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 1. 2021, č. j. 8 Jméno žalobce B/2021-19, vyrozuměl účastníky o přerušení řízení po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku žalované jako dlužnice. Soud prvního stupně z insolvenčního rejstříku dále zjistil, že žalobce v rámci insolvenčního řízení přihlásil pohledávku ve výši 39 712,80 Kč (z toho jistina 29 999,16 Kč), a to z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi dlužnicí (žalovanou) a původním věřitelem – společností Ferratum bank p.l.c. Insolvenční soud usnesením ze dne 3. 11. 2021, č. j. Anonymizováno insolvenční spisová značka- Anonymizováno, přihlášku pohledávky ve výši 39 712,80 Kč odmítl (I. výrok) s tím, že právní mocí tohoto usnesení účast věřitele v insolvenčním řízení končí (II. výrok). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že insolvenční správce popřel přihlášku věřitele (žalobce) co do pravosti i výše. O popření pohledávky byl věřitel řádně vyrozuměn a současně poučen o právu podat žalobu o určení pohledávky a o následcích jejího nepodání. Vzhledem k tomu, věřitel žalobu nepodal, insolvenční soud v souladu s § 185 insolvenčního zákona přihlášenou pohledávku v rozsahu popěrného úkonu odmítl. Současně rozhodl o ukončení věřitelovy účasti v řízení, neboť věřiteli nezůstala v řízení žádná pohledávka. S ohledem na zjištěné skutečnosti soud prvního stupně přípisem ze dne 6. 5. 2022 vyzval žalobce ke sdělení, zda na podaném návrhu trvá. Na to žalobce v podání z 10. 5. 2022 sdělil, že na žalobě trvá, neboť v insolvenčním řízení nebylo dosud rozhodnuto o oddlužení žalované. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 10. 2024, č. j. Anonymizováno insolvenční spisová značka-Anonymizováno, vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků Anonymizováno a Jméno žalované a současně osvobodil dlužníky od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny a pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (§414 insolvenčního zákona). Poté soud prvního stupně znovu učinil dotaz na žalobce, zda s ohledem na ukončení insolvenčního řízení, včetně osvobození žalované od placení pohledávek, trvá na svém návrhu, či jej bere zpět. Výzva byla zástupci žalobce doručena 9. 2. 2025. Žalobce v podání z 26. 2. 2025 pouze uvedl, že před uzavřením smlouvy byla ze strany původního věřitele řádně posouzena úvěruschopnost žalované a navrhl, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. Žalovaná ve vyjádření k žalobě v prvé řadě vznesla námitku promlčení, nicméně za nejzásadnější označila skutečnost, že v rámci insolvenčního řízení soud vzal na vědomí splnění oddlužení a přistoupil k osvobození od placení pohledávek. Podotkla, že žalobce přihlásil svoji pohledávku v rámci insolvenčního řízení, kde však byla insolvenčním správcem odmítnuta a žalobce incidenční žalobu nepodal. Navrhla proto zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

6. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

7. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

8. Odvolací soud považuje za zcela nedůvodnou odvolací námitku žalobce, že soud prvního stupně měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle § 146 odst. 1 o. s. ř., neboť vzal svoji žalobu v průběhu řízení zpět. Jak již bylo shora uvedeno, z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobce (ani přes opakovaný dotaz soudu prvního stupně) vzal svoji žalobu zpět. A to ani poté, kdy byla v rámci insolvenčního řízení vedeného na žalovanou jeho pohledávka insolvenčním správcem v celém rozsahu popřena. Současně se z obsahu spisu podává, že žalobce i v tomto řízení přistupoval k vymáhání své pohledávky poměrně laxně.

9. V projednávané věci je nepochybné, že žalovaná byla v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšná, když žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, a proto jí vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Ohledně druhu a výše žalované přiznaných nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

10. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení.

12. V projednávané věci odvolací soud přistoupil ke stanovení odměny za úkon právní služby spočívající v podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení analogicky dle § 14 odst. 3 zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., který v případě odvolání podaného pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení stanovil odměnu ve výši 1 000 Kč (k takovému postupu srov. závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017., sp. zn. 21 Cdo 3210/2016, obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Dále žalované přiznal nárok na náhradu režijního paušálu ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a náhradu za DPH (21 %) ve výši 304,50 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalované za odvolací řízení činí 1 754,50 Kč.

13. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů úspěšnou žalovanou a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].