KSBR 28 Co 40/2025-73

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň JUDr. Radky Semelové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_002⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_003⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení částky 136 190,72 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. ledna 2025, č. j. 7 C 198/2024-37

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 6 559,40 Kč od 5. 6. 2024 do 26. 7. 2024 a z částky 1 559,40 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 134 631,32 Kč, úrok z prodlení 36,5 % ročně z částky 129 631,32 Kč od 5. 6. 2024 do 26. 7. 2024 z částky 134 631,32 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení 21,75 % z částky 6 559,40 Kč od 5. 6. 2024 do 26. 7. 2024, z částky 1 559,40 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, úrok 60 % ročně z částky 136 190,72 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. nabízení možnosti sjednat spotřebitelský úvěr jménem a na účet poskytovatele, nebo jménem a na účet spotřebitele,

2. předkládání návrhů na sjednání spotřebitelského úvěru jménem a na účet poskytovatele, nebo jménem a na účet spotřebitele,

3. provádění přípravných prací směřujících ke sjednání spotřebitelského úvěru jménem a na účet poskytovatele nebo jménem a na účet spotřebitele, včetně poskytování doporučení vedoucího ke sjednání spotřebitelského úvěru,

4. sjednávání spotřebitelského úvěru jménem a na účet poskytovatele, nebo jménem a na účet spotřebitele, nebo

5. výkon práv a plnění povinností ze smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru osobou, která smlouvu o zprostředkování spotřebitelského úvěru se spotřebitelem uzavřela.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou založený smlouvou o zápůjčce ze dne 25. 4. 2023 podléhá občanskému zákoníku a řídí se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud hodnotil, zda žalobce vyhověl povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobce žádným způsobem nezohlednil informace plynoucí z výpisů z účtu žadatelky o úvěr. Žalovaná splácela další závazky, přičemž za sledované tříměsíční období jí bylo opakovaně poskytováno plnění z dalších uzavíraných smluv o úvěru v rámci desetitisíců korun. Zároveň též z výpisu z účtu není patrný charakter plateb, které jsou na účet žalované připisovány od fyzických osob a také úhrad, které z účtu odcházejí bez bližší identifikace důvodu jejich poskytování a bez hodnocení výhledu jejich četnosti a výše do budoucna. Žalobce se spoléhal pouze na zjištěný pravidelný mzdový příjem žadatelky, který byl ověřen z předložených výpisů z účtu, avšak neověřoval, zda je příjem zajištěn po dobu splácení zápůjčky. Žalobce nezkoumal výdajovou stránku rozpočtu žadatelky, nezohlednil její předchozí dluhové zatížení a rizikové chování, spočívající v častém zadlužování (splácení předchozích úvěrů novými závazky), nezjišťoval další náklady žadatelky (vyživovací povinnosti a náklady na bydlení). Soud shledal smlouvu o zápůjčce neplatnou, neboť byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem neplatnosti smlouvy je povinnost žalované vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Na uvedeném nic nemění, že žalovaná dne 7. 12. 2023 písemně uznala svůj dluh ze smlouvy. Uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání, avšak smlouva o zápůjčce byla soudem shledána absolutně neplatnou, a tak dluh z neplatné smlouvy nikdy neexistoval. Na základě neplatné smlouvy bylo žalované poskytnuto plnění ve výši 39 026,40 Kč, žalovaná uhradila žalobci 37 467 Kč, a tedy mu dosud dluží 1 559,40 Kč. K zaplacení této částky ji soud zavázal. Žalobci nebyl přiznán zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jelikož nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř.; v řízení byla žalovaná neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části (2,29 %), a proto jí soud přiznal náhradu nákladů v plné výši 300 Kč (náhrada hotových výdajů spojených s vyjádřením ve věci podle § 2, odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky 254/2015 Sb.).

7. Jestliže žalobce namítal, že ve věci nebylo nařízeno jednání, odvolací soud si z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ověřil, že žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., stejně jako žalovaná (usnesení ze dne 28. 8. 2024, č. j. 7 C 198/2024). Příprava jednání byla soudem prvního stupně vedena v souladu s ustanovením § 114a o. s. ř., žalovaná byla soudem vyzvána, aby se ve věci písemně vyjádřila. Soud prvního stupně pak vycházel z rozhodujících skutečností vylíčených v žalobě a z důkazů k nim navržených a provedených a uzavřel, že nárok uplatněný žalobou není důvodný. V rozsudku soudu prvního stupně se neuvádí, že by žalobce neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Poučení žalobce podle § 118a o. s. ř. tak nebylo na místě. Výhrady odvolatele odvolací soud nepovažuje za významné.

8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na jejich odůvodnění v napadeném rozsudku.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pro účely tohoto zákona se rozumí zprostředkováním spotřebitelského úvěru

11. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, č. j. 33 Cdo 2919/2022-258, podle jehož právní věty: „O spotřebitelský úvěr jde vždy, je-li věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje). Stejně tak jde o spotřebitelský úvěr, jestliže v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel ve výše uvedeném smyslu. Absence příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů nemá sama o sobě vliv na povahu či platnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.“

12. S ohledem na uvedený judikát odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že na smlouvu o zápůjčce uzavřenou účastníky je třeba aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru, neboť v procesu úvěrování spotřebitele vystupoval jako prostředník zprostředkovatel, společnost právnická osoba, IČO IČO, se adresa (Anonymizováno), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatelem podnikatel. Námitky odvolatele nejsou důvodné. Zprostředkovatel jednal ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jménem a na účet žalované, zejména při ověřování úvěruschopnosti klienta a při poskytování úvěrových prostředků. Podmínky citovaného ustanovení § 3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byly splněny.

13. Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Mezi účastníky byla dne 25. 4. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu, jak bylo vyloženo výše. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Žaloba odkazovala na předchozí řízení u Okresního soudu ve Vyškově ve věci sp. zn. 11 C 205/2023, v němž v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobce podrobně popsal, jakým způsobem zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu zvažoval, zda smlouva o zápůjčce uzavřená podle § 2390 a následujících o. z. byla za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016) platná.

18. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že „…na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“

19. Také podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

20. Odvolací soud dospěl k závěru, že z tvrzení žalobce a k nim navržených a soudem prvního stupně provedených důkazů, nevyplývá, že by žalobce řádně posoudil schopnost žalované úvěr splácet podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož výklad byl podán v citované judikatuře. Žalobce vycházel především z výpisů z bankovního účtu žalované č. č. účtu od prosince 2022 do března 2023, z nichž měl zjistil příjem žalované a možné rizikové faktory jako srážky z účtu, opakované čerpání kontokorentu a jiné. Příjmy žalované však nijak neověřil z dalšího zdroje a ani výdaje žalované nijak nepojmenoval, neanalyzoval, nezkoumal, nerozebral, nepřezkoumal a nezařadil. Vůbec nevzal v úvahu, že účet, jehož výpisy měl k dispozici a z nichž vycházel, nemusel být jediným účtem žalované. S ohledem na neúplně zjištěné příjmy a výdaje nebylo následně ani možné, aby žalobce provedl jejich porovnání a stanovil, zda je v možnostech žalovaného žádaný úvěr splatit.

21. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalované, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru.

22. Odvolací soud však nesouhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru žalobci nevznikl nárok na úroky z prodlení v zákonné sazbě. V tomto směru je třeba zdůraznit, že shora citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen o. z.). Žalobce poskytl žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru částku 39 026,40 Kč (5 973,60 Kč z poukázaných 45 000 Kč si ponechal zprostředkovatel úvěru), na niž dosud žalobci uhradila 37 467 Kč, zbývá jí tak zaplatit 1 559,40 Kč v době přiměřené jejím možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor či nikoli. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalované jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaná na výzvy žalobce k vrácení dluhu nereagovala a aktivně nevystoupila s tím, že taková doba plnění není přiměřená jejím možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaná žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byla žalobcem vyzvána k plnění, nesdělila, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

23. Při absenci „sporu“ o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka a na něj vázaného vzniku nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z toho, že pro nesplácení sjednaných splátek se stal dluh podle dohody účastníků splatný dne 16. 3. 2023 s tím, že žalobce úroky požaduje až od 5. 6. 2024. Žalobci tedy vedle jistiny dluhu náleží od 5. 6. 2024 i úrok z prodlení v sazbě 14,75 %, která byla určena podle § 1970 o. z. a § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Jistina dluhu od 5. 6. 2024 do 26. 7. 2024 činila 6 559,40 Kč, poté co žalovaná uhradila žalobci 5 000 Kč, jistina do dnešního dne činí 1 559,40 Kč.

24. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 6 559,40 Kč od 5. 6. 2024 do 26. 7. 2024 a z částky 1 559,40 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, délku prodlení žalované, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách.

25. Ve zbývající části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 134 631,32 Kč, úrok z prodlení 36,5 % ročně z částky 129 631,32 Kč od 5. 6. 2024 do 26. 7. 2024 z částky 134 631,32 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení 21,75 % z částky 6 559,40 Kč od 5. 6. 2024 do 26. 7. 2024, z částky 1 559,40 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, úrok 60 % ročně z částky 136 190,72 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil.

26. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která byla v řízení neúspěšná v poměrně nepatrné části, přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (náhrada hotových výdajů v souvislosti s podáním vyjádření ve věci podle § 2, odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky 254/2015 Sb.).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud taktéž podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; žalovaná, která byla v řízení neúspěšná v poměrně nepatrné části, přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (náhrada hotových výdajů v souvislosti s vyjádřením se k odvolání žalobce podle § 2, odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky 254/2015 Sb.).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.