KSBR 38 Co 231/2024-237

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Jitky Levové a JUDr. Ireny Vitovské ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně A, IČO IČO žalobkyně A ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně A ⟪LB:lb_003⟫ jednající prostřednictvím Jméno žalobkyně B ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa žalobkyně B ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 94.396,50 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 7. 2024, č. j. 4 C 262/2021-210

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 1.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 3.502 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud v Hodoníně jako soud I. stupně uložil v záhlaví označeným rozhodnutím žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 94.396,50 Kč od datum do datum a na nákladech řízení zaplatit částku 9.484 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.). Výrokem III. napadeného rozsudku soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 4.720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z původně žalované částky 94.396,50 Kč je důvodný. Na základě rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 C 412/2013 – 458 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 17 Co 165/2019 – 526, s jejichž závěry se ztotožnil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 3188/2020 – 582 a neústavnost neshledal ani Ústavní soud ČR, žalobkyně uhradila částku 144.653 Kč jako škodu způsobenou jméno FO nesprávným úředním postupem exekutora. Regresní nárok ve výši 94.397 Kč byl žalobkyni zaplacen pojišťovna pojišťovnou a. s., které žalovaný oznámil pojistnou událost. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a z občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Podle výsledku řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení v částce celkem 9.484 Kč a o povinnosti k úhradě soudního poplatku, neboť žalobkyně byla od placení soudních poplatků osvobozena dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. a podle § 2 odst. 3 tohoto zákona je podle výsledku řízení povinen zaplatit poplatek žalovaný, který od jeho placení osvobozen není.

3. Proti shora uvedenému rozhodnutí podal do celého jeho rozsahu žalovaný odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání, v němž mu bude umožněno prokazovat, že se nedopustil zaviněného nesprávného úředního postupu, s nímž je spojen vznik škody, která je předmětem regresní žaloby. Soud při zjištění skutkového stavu, ze kterého v rozhodnutí vycházel, zmiňuje pouze vznik škody, důvod jejího vzniku a příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a jednáním žalovaného. Nijakým způsobem nezmiňuje zavinění těchto jednotlivých složek škodné události, o nichž žalovaný v celém řízení o regresním nároku vždy a neustále tvrdil a tvrdí, že žádnou z těchto složek škodné události nezavinil. Podle § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti, přičemž zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Jelikož v řízení o náhradu škody ani v tomto řízení nebylo zavinění žalovaného na vzniklé škodě, nesprávném úředním postupu a příčinné souvislosti vzniku škody s tímto postupem prokázáno, nemohl vzniknout ani nárok na regresní náhradu a nemohl tedy ani být uznán. Ustanovení § 2053 a § 2054 občanského zákoníku, ze kterého soud v napadeném rozhodnutí vychází, zakládá jen vyvratitelnou právní domněnku o trvání dluhu v době jeho zaplacení, kterou může žalovaný v řízení vyvrátit. Uznání dluhu vznik dluhu nezakládá, ale jen tento dluh utvrzuje. Nelze tedy uznat dluh, který v době uznání neexistuje. Ač nalézací soud mohl neexistenci dluhu dovodit i na základě skutečností, které vyšly najevo v dosavadním průběhu řízení, neučinil tak, když k tvrzením a navrženým důkazům žalovaného nejen že nepřihlédl, ale postupem soudu, který nepřipustil další dokazování, mu znemožnil právo neexistenci dluhu prokázat, ač tuto skutečnost žalovaný v celém řízení tvrdil a prokázat chtěl. Pokud soud chtěl nárok žalobce posuzovat jen na základě domněnky, že žalovaný nárok žalobce uznal, měl to zohlednit v postupu dle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř., což však neučinil a účastníkům nesdělil, jak bude při posuzování věci postupovat a v této souvislosti je k doplnění skutkových tvrzení a důkazů ohledně uznání dluhu nevyzval. Pokud soud usuzuje, že žalovaný již pouhým upozorněním pojišťovny na uplatněný regresní nárok tento nárok (dluh) uznal, pak jde o nesprávné zjištění a posouzení projevu vůle žalovaného, který svým podáním ze dne datum pojišťovnu v souladu se svými smluvními povinnostmi toliko informoval o uplatněném nároku na regresní úhradu včetně svého nesouhlasného stanoviska k jeho uplatnění a vyžadoval další pokyny. Obrácení se na pojišťovnu bez výslovného souhlasu či výzvy se splněním či ke splnění uplatněného nároku nelze považovat za projev vůle žalovaného k uznání dluhu. Plnění pojišťovny vůči žalobci je třeba považovat za plnění bez právního důvodu, které by žalovaný měl vrátit, pokud nárok na toto plnění nevznikne. K mylnému plnění pojišťovnou došlo i v důsledku toho, že v řízení o náhradě škody byl zavázán k náhradě škody solidárně i žalovaný, a to bez ohledu na zavinění. Jelikož ke vzniku v žalobě uplatněného nároku doposud nedošlo, žalovaný není v prodlení s jeho plněním.

4. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně má za to, že její pohledávka za žalovaným zanikla v rozsahu jistiny splněním. Ve zbylém rozsahu prokázala zákonné náležitosti, tj., že žalovaného vyzvala k plnění, že žalovaný na základě uvedené výzvy odmítl plnit, a že nakonec v průběhu řízení uhradil prostřednictvím pojišťovny jistinu vymáhané pohledávky. Žalovaný zavinil vznik tohoto regresního řízení, i když primárně nerespektoval rozhodnutí všech stupňů soudní soustavy o náhradu škody žalobce pana jméno FO. Žalovaný zavinil vznik příslušenství vymáhané povinnosti v rámci tohoto řízení, když na výzvu žalobkyně odmítl plnit a plnil až v průběhu řízení. Pokud žalovaný uvádí, že tu podle jeho názoru nebyl dluh, který by mohl uznat, pak je jeho argumentace zřejmě nepřiléhavá, když v rámci odškodňovacího řízení byla vydána rozhodnutí, která ho zavázala k úhradě škod, a která záměrně nerespektoval. Rozhodnutí, která byla vydána v rámci tohoto řízení jednoznačně uvedla, že žalovaný nemůže cokoliv sporovat stran odškodňovacího řízení, když tento byl takového řízení účasten jako žalovaný, a proto je uvedenými rozhodnutími vázán stejně jako jsou jimi vázány soudy v rámci tohoto řízení. Pokud žalovaný sporuje, jak postupovala pojišťovna pojišťovna, co měla a neměla udělat, případně, že tato postupovala v rozporu se smluvními podmínkami, je tato argumentace nepatřičná pro toto řízení, jedná se totiž o argumentaci, kterou může žalovaný použít v případném sporu s pojišťovnou, nikoliv však pro řízení zdejší.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o.s.ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Ze spisu soudu I. stupně sp. zn. 4 C 262/2021 odvolací soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 4. 2023, č. j. 4 C 262/2021 – 145 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 44 Co 110/2023 – 155 bylo pravomocně zastaveno řízení co do částky 94.396,50 Kč zastaveno pro zpětvzetí ze strany žalobkyně s tím, že jí tato částka byla zaplacena pojišťovna dne datum. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 4 C 262/2021 – 70 soud připustil rozšíření žaloby o úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 94.396,50 Kč od datum do zaplacení. Ze spisu soudu I. stupně sp. zn. 13 C 412/2013 odvolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 C 412/2013 – 458 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 17 Co 165/2019 – 526 v řízení vedeném žalobcem jméno FO proti žalovaným 1/ Jméno žalovaného a 2/ Jméno žalobkyně A, byli žalovaní zavázáni k povinnosti zaplatit žalobci částku 94.396,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení žalobci i České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně. Co do částky 1.149.530 Kč se zákonným úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta. Dovolání, které bylo podáno proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 3188/2020 – 582 podané žalovaným zamítnuto a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi účastníky navzájem. Ústavní stížnost žalovaného proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 3188/2020 – 582 byla usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 612/22 odmítnuta. Regresní nárok žalobkyně ve výši 94.397 Kč byl žalobkyní zaplacen pojišťovna. dne datum a podle výzvy žalobkyně k zaplacení částky 94.396,50 Kč, doručené žalovanému datum, měla být tato částka zaplacena do datum.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která jsou v souladu se všemi výše citovanými rozhodnutími všech soudů soudní soustavy vydaných v řízení vedeném ve věci žalobce jméno FO proti žalovaným 1/ právnická osoba a 2/ Jméno žalovaného (jimiž je vázán), z nichž se jednoznačně podává, že žalovaný se dopustil nesprávného úředního postupu, s nímž je spojen vznik škody dle zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění. Odpovědnost státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění) byla v dané věci založena po kumulativním splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí (§ 5 písm. a), § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění), případně nesprávného úředního postupu § 5 písm. b), § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění), vznik újmy a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé.

8. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.

9. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti.

10. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.

11. Žalobkyně nahradila jméno FO škodu způsobenou mu nesprávným úředním postupem exekutora – žalovaného, při výkonu exekuční činnosti (§ 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Tím jí vzniklo právo žádat regresní úhradu na úřední osobě (žalovaném), která škodu způsobila (§ 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Regresní úhrada je založena na odpovědnosti za zavinění a vzniká tehdy, jsou-li splněny následující předpoklady, a to porušení právní povinnosti, vznik újmy, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem újmy a zavinění. První tři předpoklady lze v dané věci dovodit z výše uvedených soudních rozhodnutí. Zákon č. 82/1998 Sb. v platném znění pak nestanoví, která forma zavinění je pro účely regresu požadována (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2441/2010). Zavinění je povinen prokázat ten, kdo nárok na regresní úhradu uplatňuje (§ 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Ze skutkových zjištění vyplývá, že při provádění exekuce vedené proti jméno FO, žalovaný jako soudní exekutor jednal v rozporu s ustanoveními § 328 o. s. ř., § 326 o. s. ř. a § 328 o. s. ř. a svým protiprávním postupem zavinil vznik škody, kterou žalobkyně jméno FO podle shora uvedených rozhodnutí nahradila. S tím, že protiprávní jednání může vést ke vzniku jeho odpovědnosti za škodu, byl, s ohledem na postavení exekutora, které zastával, žalovaný srozuměn. Povinností žalovaného jako exekutora bylo při výkonu exekuční činnosti jednat s odbornou péčí (§ 4 odst. 2 a§ 5 odst. 1 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, jde to k jeho tíži. Předpoklad zavinění pro vznik regresní úhrady dle § 18 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, byl tedy rovněž prokázán. Za této situace pak nebyl důvod, aby se odvolací soud zabýval, s ohledem na plnění poskytnuté pojišťovnou pojišťovna., otázkou případného uznání dluhu ze strany žalovaného.

12. Na základě shora uvedených skutečností a s přihlédnutím k právnímu posouzení věci, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil ve výrocích I. a II. jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.). Na správné odůvodnění výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odvolací soud odkazuje.

13. Vzhledem k tomu, že po zpětvzetí žaloby co do zaplacené částky 94.396,50 Kč zůstal předmětem řízení jen zákonný úrok z prodlení za dobu od datum do datum ve výši 13.035,76 Kč, odvolací soud změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který odpovídá položce 1 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích v platném znění.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přiznal právo na náhradu jejích nákladů v částce celkem 3.502 Kč sestávající se z nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na vyhlášku č. 254/2015 Sb. (paušální náhrada 3 x 300 Kč dle § 2 odst. 3 výše citované vyhlášky - vyjádření k odvolání žalovaného, účast na jednání před odvolacím soudem, příprava na jednání před odvolacím soudem), dále z cestovného celkem 808 Kč za použití prostředku hromadné dopravy řádně doloženého doklady o zaplacení jízdného a z nocležného 1.794 Kč přiznaného žalobkyni v souvislosti s účastí jejího zástupce u jednání s ohledem na jeho bydliště v město, s tím, že v rámci jednoho dne nebyl schopen s využitím veřejné dopravy dostavit se k nařízenému jednání k odvolacímu soudu řádně a včas. Odvolací soud považuje nocležné z datum na datum, řádně doložené daňovým dokladem č. číslo, za součást účelně vynaložených nákladů řízení.

15. Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.