KSBR 38 Co 83/2024-485

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Ireny Vitovské a JUDr. Jitky Levové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnického práva k nemovitým věcem ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 1. 2024 č. j. 14 C 170/2019 - 451

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 9.136 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. rozhodl tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ vzhledem k celku na nemovitých věcech, a to: ⟪LB:lb_001⟫ - na pozemku parc. č. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. číslo objekt k bydlení ⟪LB:lb_002⟫ - na pozemku parc. č. číslo, zahrada, to vše aktuálně zapsáno na LV č. číslo pro obec a k. ú. obec u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště město.

Výrokem II. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 145.562,71 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Jméno advokáta. Výrokem III. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit státu – České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně náhradu nákladů řízení ve výši 41.009,81 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání, v němž navrhl jeho změnu tak, že žaloba bude zcela zamítnuta. Poukázal na skutečnost, že soud I. stupně vycházel pouze ze znaleckých posudků, které byly v řízení vypracovány, a nevycházel ze všech provedených důkazů. Vycházel tak z toho, že posuzovaná paní jméno FO nebyla schopna posoudit důsledek svého jednání při uzavírání předmětné darovací smlouvy. Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, dle názoru žalovaného, je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy. Pokud soud I. stupně nehodnotil i jiné důkazy, které v řízení byly provedeny, postupoval nesprávně a došel k nesprávné úvaze, že paní jméno FO nebyla způsobilá předmětnou darovací smlouvu uzavřít. Z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že posuzovaná v době uzavření předmětné darovací smlouvy žila sama, obstarávala si běžné věci a velmi dobře věděla, co je její majetek a jak s ním naložit. Soud měl vycházet z toho, jak paní jméno FO popisovali svědci, kteří ji velmi dobře znali. Žalovaný trvá na tom, že nebylo možno stanovit jednoznačný závěr o neschopnosti posuzované uzavřít darovací smlouvu bez cíleného vyšetření znalcem samotné posuzované. Obecně se má za to, že znalec by měl mít k dispozici dostatek podkladů, které ve spojitosti s vlastním vyšetřením zdravotního stavu posuzovaného mohou přispět k co nejobjektivnějšímu zjištění nejen zdravotního postižení, respektive duševní poruchy posuzovaného, ale též k vyhodnocení, do jaké míry má takové postižení vliv na fungování posuzovaného v běžném životě. Soud nekriticky převzal závěry revizního znaleckého posudku a rozhodl podle nich. Nesprávně dovodil, že posuzovaná paní jméno FO trpěla demencí od roku rok. V tomto roce jí nebyla demence diagnostikována a nebyla na ni léčena. Pokud by odvolací soud přesto dospěl k závěru, že předmětná darovací smlouva je neplatná, byly by splněny všechny podmínky vydržení, a žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem tímto způsobem. To, že s matkou navštěvoval lékaře a řešil její zdravotní stav, neznamená, že nebyl v dobré víře, že matka dobře ví, co činí, když se rozhodla mu nemovitosti darovat. Na žalovaného nelze přesouvat povinnost prověřovat svéprávnost vlastní matky, o které žádnou pochybnost v rozhodném období neměl. Žalovaný nemovitost od roku rok drží, užívá, spravuje ji a hradí veškerá plnění s jejím provozem související.

3. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného s tím, že ve věci proběhlo velmi důsledné dokazování, byly zpracovány celkem 4 znalecké posudky, a tyto se co do stanovení diagnózy shodují. Pouze znalec tituly před jménem jméno FO z takto stanovené diagnózy činí jiné závěry, než ke kterým dospěli zbývající tři znalci. Dle názoru žalobkyně je znalecký posudek stěžejním důkazem, neboť právě ten může zodpovědět otázku týkající se stanovení zdravotního stavu posuzované osoby. Soud k důkazu prováděl také lékařskou dokumentaci posuzované, vyslechl její psychiatričku, kdy všechny důkazy jsou ve vzájemném souladu, a zcela přesvědčivě nasvědčují tomu, že v inkriminovaném období již posuzovaná paní jméno FO trpěla tak závažným onemocněním, že u ní byla značně omezena možnost svobodného a vědomého rozhodování o vlastním majetku. Dle názoru žalobkyně je stěžejní to, že sám žalovaný si všimnul, že zdravotní stav matky je stran jejího duševního stavu v nepořádku, a z tohoto důvodu ji přivedl k psychiatrovi již v roce rok, tedy dva roky před podpisem řešené smlouvy. Že o zhoršení duševního zdraví matky žalovaný věděl, o tom svědčí právě lékařské zprávy. Pokud žalovaný uvádí, že se údajně ujal držby, toto žalobkyně rozporuje, neboť žalovaný ani neosvědčil, že se vůbec držby ujal, a nenavrhnul k tomu žádné důkazy. Rovněž slyšení svědkové změny v chování paní jméno FO pozorovali a žalovaný též přiznává, že jisté změny pozoroval on sám, avšak vylučuje, že si byl vědom toho, že se jedná o demenci. Tomu však neodpovídá obsah lékařských zpráv či výslech psychiatričky, kdy z těchto podkladů je zřejmé, že to byl žalovaný, kdo paní jméno FO na jednotlivé návštěvy lékařů doprovázel a mnohdy je přímo inicioval. O zdravotním stavu matky byl plně informován jako osoba blízká. Dle názoru žalobkyně neosvědčil žalovaný svou dobrou víru, kdy důkazy svědčí o pravém opaku, tedy že žalovaný si byl dobře vědom zdravotního stavu matky, a navzdory tomu se rozhodl uzavřít řešenou smlouvu.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a aniž dokazování opakoval či doplňoval, vycházel ze skutkového stavu, který byl velmi podrobně zjištěn soudem I. stupně, který z takto zjištěného skutkového stavu učinil též zcela správný závěr právní.

5. Soud I. stupně po zrušení svého prvého rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 5. 8. 2021 č. j. 14 C 170/2019 – 256) usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2022 č. j. 38 Co 192/2021 – 281 doplnil dokazování výslechem znalců tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, vyslechl svědky jméno FO a jméno FO a provedl důkaz revizním znaleckým posudkem instituce, vyslechl spoluautora tohoto znaleckého posudku tituly před jménem právnická osoba. Ze závěrů tohoto revizního znaleckého posudku vyplývá, že hodnocením zdravotního stavu posuzované jméno FO k inkriminované době datum, na němž se shodují všechny předchozí znalecké posudky, je to, že posuzovaná v uvedené době trpěla demencí hraničně lehkého až středního stupně. Je předpoklad Alzheimerova původu demence jako vysoce pravděpodobná a s praktickou jistotou. Revizní znalecký posudek se shoduje se závěry tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, že posuzovaná jméno FO trpěla Alzheimerovou demencí. Osoba trpící středně těžkou demencí Alzheimerova typu není schopna činit svobodně a vážně při uvědomění si všech dopadů dispozice s nemovitými věcmi. Na jakékoliv lidské rozhodnutí má podstatný vliv nejenom kognitivní funkce jako je paměť, orientace, kvalita úsudku, výkonnost myšlení, analytické schopnosti, ale i exekutivní funkce jako je vůle atd. Velmi významné jsou i emoční funkce, jako je nálada, afektivita a emotivita, které zakládají míru ovlivnitelnosti ze strany citového okolí, autorit či osob, vůči kterým je daná osoba zavázána, nebo kterých se obává. U posuzované byla přítomna kromě poškození uvedených funkcí i symptomatika chorobného rázu – paranoidita bludné hloubky, zaměřená vůči dceři. Chorobným způsobem ji mohla motivovat k uvedenému jednání. V revizním znaleckém posudku se uvádí, že došlo k forenzně podstatnému ovlivnění rozhodování, a z psychiatrického hlediska nebyla v uvedené době posuzovaná schopna posoudit adekvátním způsobem inkriminované jednání, nebyla schopna racionálně zhodnotit jednání jako jsou smlouvy, nebyla schopna posoudit právní texty, nebyla schopna rozhodovat o svém majetku. Klíčové pro stanovení psychiatrické diagnózy bylo u všech posuzujících znalců proběhlé vyšetření odborným lékařem – psychiatrem. Vyjádření laiků, kteří navíc zaujímají nikoliv neutrální, ale zaujatý postoj, nemají oproti lékařskému vyšetření velkou výpovědní hodnotu. Soud I. stupně též spoluautora revizního znaleckého posudku tituly před jménem právnická osoba vyslechl, kdy tento zdůraznil, že demence byla u posuzované testována psychiatričkou již v roce rok a tři týdny po uzavření inkriminované smlouvy byly u ní zjištěny poruchy paměti a nasazeny léky na demenci. Na těchto závěrech se všichni znalci, kteří ve věci podávali znalecké posudky, shodli. Uvedl, že lehká demence nemusí být laikům na první pohled zjevná anebo zřejmá, připustil, že posuzovaná iniciovala u advokátky sepis darovací smlouvy, avšak to nic nemění na závěrech znalce.

6. Dle názoru odvolacího soudu je závěr revizního znaleckého posudku zcela v souladu se závěry znaleckých posudků tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO i z lékařské dokumentace, z níž tito znalci vycházeli. Z provedeného dokazování plyne, že v měsíc, rok byla posuzovaná vyšetřena psychiatričkou tituly před jménem jméno FO se závěrem – poruchy novopaměti, dne datum již byla diagnostikována demence Alzheimerova typu lehkého až středního stupně s poruchami chování a vyžadována celodenní péče, tj. tři týdny po sepisu předmětné darovací smlouvy. datum je pak diagnostikována demence těžkého stupně s poruchou chování. Pokud je v odvolání namítáno, že posuzovaná žila sama, byla soběstačná a nevyžadovala péči třetí osoby, není vyloučeno, zda byla schopna posoudit následky svého jednání, toto jednání ovládnout a rozhodovat o svém majetku. Jak plyne ze shodného vyjádření znalců z odvětví psychiatrie, osoby s lehkou až středně těžkou demencí zvládají běžný život, běžné úkony (nákupy), tudíž nevyžadovaly péči třetí osoby. Namítá-li žalovaný v odvolání, že nebyly hodnoceny i jiné důkazy, které v řízení byly provedeny, např. výpovědi svědků, nelze s touto námitkou souhlasit, kdy soud I. stupně k výpovědím svědků přihlédl a zdůraznil, že pro stanovení psychiatrické diagnózy nemají vyjádření laiků, kteří navíc zaujímají nikoliv neutrální postoj, oproti lékařskému vyšetření velkou výpovědní hodnotu, kdy dle vyjádření znalce tituly před jménem jméno FO ani právník či notář nejsou schopni rozpoznat, zda požadavek na sepsání smlouvy je skutečná vůle daného člověka, a znalec tituly před jménem právnická osoba uvedl, že lidé s lehkou demencí zvládnou běžný život, a je přirozené, že příbuzní si nevšimnou nastupující demence. Byť se advokátce sepisující předmětnou smlouvu (tituly před jménem jméno FO) jevila jméno FO jako osoba normálně komunikující, orientovaná v místě a čase a chápající institut věcného břemene, nelze bez dalšího přijmout závěr, že si skutečně uvědomovala obsah předmětné darovací smlouvy. Na tomto závěru nic nemění ani hodnocení povahových rysů jméno FO, která byla hodnocena jako dominantní a sebestředná osoba s tendencí prosazovat své zájmy.

7. Na základě zhodnocení důkazů provedených soudem I. stupně jednotlivě a ve vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že předmětná darovací smlouva ze dne datum je absolutně neplatná dle ust. § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., kdy dárkyně jméno FO jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

8. Namítl-li žalovaný, že z jeho strany došlo k vydržení předmětných nemovitých věcí, soud I. stupně se touto námitkou podrobně zabýval a dospěl k závěru, že žalovaný si byl vědom nepříznivého zdravotního stavu své matky, kdy již v roce rok začal navštěvovat s matkou psychiatričku, byl přítomný i návštěvě dne datum, kdy byla učiněna diagnóza demence Alzheimerova typu, tudíž v době uzavření předmětné smlouvy nemohl být v dobré víře, že tato smlouva je uzavřena platně, neboť minimálně v té době musel mít pochybnosti o matčině duševním zdraví. Namítá-li žalovaný, že se ujal držby předmětných nemovitostí již v roce rok, tj. po uzavření darovací smlouvy, nepředložil k tomuto tvrzení žádné důkazy, a jeho tvrzení ohledně nepřetržité držby v trvání deseti let nevyplývá z žádného důkazu. Darovací smlouva ze dne datum je tedy absolutně neplatná (§ 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.), a nebyly splněny zákonné podmínky pro vydržení předmětných nemovitostí (§ 130 a následující zákona č. 40/1964 Sb.), neboť žalovaný při obvyklé opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, musel mít s ohledem na obsah lékařských zpráv své matky, který mu byl znám, minimálně pochybnosti o existenci oprávněnosti držby.

9. Soud I. stupně tedy rozhodl věcně správně, pokud žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ vzhledem k celku na předmětných nemovitých věcech. Tedy jako by to bylo v případě, když by se předmětné nemovité věci staly součástí pozůstalosti po jméno FO, a byly stejně jako ostatní pozůstalost rozděleny rovným dílem mezi žalobkyni a žalovaného.

10. Napadený rozsudek soudu I. stupně byl proto včetně závislých výroků II. o nákladech řízení účastníků a výroku III. o nákladech řízení státu potvrzen jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), kdy v podrobnostech odkazuje odvolací soud na zcela správné vyčíslení těchto nákladů řízení soudem I. stupně.

11. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla i v odvolacím řízení plný úspěch, je proto žalovaný povinen nahradit jí náklady odvolacího řízení spočívající v odměně za právní zastoupení. V odvolacím řízení učinil právní zástupce žalobkyně 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne datum), tj. 2 x 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), 1 režijní paušál 300 Kč, 1 režijní paušál 450 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), náhrada za ztrátu času 4 půlhodiny (§ 14 odst. 3 citované vyhlášky), tj. 600 Kč a 21 % DPH (1.586 Kč); úhrnem činí náklady odvolacího řízení částku 9.136 Kč. Cestovné osobním vozidlem nebylo lze přiznat, neboť nebyly předloženy podklady pro jeho výpočet.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).