KSBR 49 Co 158/2024-177

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: a/ Jméno žalobce A, narozená Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ b/ Jméno žalobce B, narozená Datum narození žalobce B ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce B ⟪LB:lb_005⟫ c/ Jméno žalobce C, narozená Datum narození žalobce C ⟪LB:lb_006⟫ bytem Adresa žalobce C ⟪LB:lb_007⟫ d/ Jméno žalobce D, narozená Datum narození žalobce D ⟪LB:lb_008⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_009⟫ e/ Jméno žalobce E, narozený Datum narození žalobce E ⟪LB:lb_010⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_011⟫ všichni zastoupeni advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_012⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_013⟫ Anonymizováno ⟪LB:lb_014⟫ žalovanému: právnická osoba ⟪LB:lb_015⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_016⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_017⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_018⟫ o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o odvolání žalobců a/, b/, c/, d/ a e/ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2024, č. j. 62 C 26/2019-158,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. jméno FO. Žalobci a/, b/ c/, d/ a e/ jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že jméno FO, narozená rodné přijmení datum, naposledy bytem adresa, byla ke dni své smrti dne datum výlučným vlastníkem nemovitostí – pozemku p. č. číslo – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. číslo – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. číslo – zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. adresa, obci adresa (výrok I.), žalobcům byla stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného (výrok jméno FO.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě, kterou se původní žalobce právnická osoba domáhal určení, že jeho právní předchůdkyně, jméno FO, narozená rodné přijmení datum a zemřelá dne datum, byla ke dni své smrti výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků v k. ú. adresa. Vzhledem k tomu, že původní žalobce v průběhu řízení zemřel, jsou žalobci a/, b/ c/, d/ a e/ jeho právními nástupci. Původní žalobce právnická osoba byl závětním dědicem zůstavitelky. Zůstavitelka jméno FO se přitom již za svého života v řízení vedeném u Městského soudu v jméno FO pod sp. zn. 33 C 198/2002 domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům a vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení zemřela, soud následně jednal s jejím dědicem jméno FO Pivoněm, narozeným dne datum (a zemřelým dne datum). Rozsudkem Městského soudu v jméno FO ze dne datum, č. j. 33 C 198/2002-121, byla zamítnuta žaloba na určení, že jméno FO byla ke dni své smrti dne datum výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v jméno FO ze dne datum, č. j. 38 Co 292/2007, který nabyl právní moci dne datum. Byť se žalobci v tomto řízení domáhají stejného výroku, nejedná se o věc rozsouzenou, neboť žalobci a jejich předchůdce nebyli účastníky řízení vedeného pod sp. zn. 33 C 198/2002 u Městského soudu v jméno FO. Žalobci ani jejich právní předchůdce nebyli právním nástupcem posledního žalobce jméno FO Pivoně, zemřelého dne datum, a předchůdce žalobců není s jméno FO Pivoněm ani v příbuzenském vztahu, který by zakládal dědický nárok žalobce po adresa. Výrok o tom, že zůstavitelka nebyla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, je závazný jen pro účastníky řízení, a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili, a proto tedy rozsudek Městského soudu v jméno FO, sp. zn. 33 C 198/2002, netvoří překážku věci rozhodnuté. Žalobci přitom mají právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť tvrdí, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí byla ke dni své smrti jméno FO, která není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsána, a bez požadovaného určení nelze dědický nárok žalobců v řízení o dědictví projednat. Původní žalobce byl přitom aktivně legitimován k podání žaloby z důvodu, že měl vlastnictví k předmětným nemovitým věcem nabýt na základě závěti, která byla v dědickém řízení po zemřelé Evě jméno FO uznána za pravou a platnou. Zápis vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům tak není v souladu se skutečným právním stavem. Žalobci svou argumentaci dále založili na tvrzení, že i když je žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků na základě zápisu záznamem podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nemohlo na něj vlastnictví k těmto pozemkům ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. přejít, neboť tyto pozemky nikdy nebyly ve vlastnictví státu, a to z důvodu, že kupní smlouva ze dne datum, kterou měla zůstavitelka prodat československému státu předmětné pozemky, a na základě které měly být pozemky převedeny na stát, je neurčitá, a tudíž neplatná, a podpis jméno FO není jejím podpisem. Zůstavitelka smlouvu nepodepsala a pokud v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 198/2002 byl závěr soudu o pravosti podpisu založen na znaleckém posudku tituly před jménem jméno FO, znalce v oboru písmoznalectví, vykazoval tento posudek řadu nedostatků, což žalobci podpořili odborným vyjádřením zpracovaného tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, soudním znalcem, a dále znaleckým posudkem tituly před jménem jméno FO, znalce z oboru písmoznalectví, podle kterého podpis na předmětné kupní smlouvě není s velkou pravděpodobností pravým podpisem zůstavitelky. Jak odborné vyjádření, tak posudek znalce jméno FO vycházely z kopie předmětné kupní smlouvy, neboť originál kupní smlouvy žalobci ani žalovaný nemají k dispozici. Dále žalobci argumentovali nevýhodnými podmínkami jejího uzavření v době komunistického režimu, když sjednaná kupní cena byla podle žalobců nižší než nejnižší přípustná cena pro vyvlastnění pozemku ve smyslu vyhlášky č. 228/1961 Ú.I. Pokud by zůstavitelka skutečně kupní smlouvu uzavřela, přišla by o podstatnou část zahrady a přístup k veřejné komunikaci, a tudíž byla vyloučena její svobodná vůle při uzavírání předmětné kupní smlouvy. Zůstavitelka sice s výstavbou bytových domů souhlasila, ovšem za podmínek respektujících její pohodlí a užívání jejího rodinného domu. Nakonec žalobci argumentovali tvrzením, že i kdyby pozemky byly v roce 1961 ve vlastnictví státu, zůstavitelka je vydržela ke dni datum, protože byla opakovaně ze strany státu ujišťována o svém vlastnictví, přičemž poprvé se tak stalo dne datum, kdy československý stát, zastoupený Dopravně inženýrskou organizací města jméno FO, žádal zůstavitelku o převod části jejího pozemku a označil ji jako vlastníka pozemku p. č. čísločíslo PK o výměře číslo v k. ú. adresa, přestože část tohoto pozemku měla být právě spornou kupní smlouvou převedena na stát již v roce 1961. I dále byla zůstavitelka ze strany státu ujišťována o svém vlastnictví, a to Úřadem městské části adresa a ze strany podniku Bytového hospodářství jméno FO vykonávajícího správu nad bytovými domy, které stojí na předmětných pozemcích, a nakonec ze strany Ministerstva financí, které jí přípisem ze dne datum k její žádosti o poskytnutí náhrady za zabrání předmětných pozemků výstavbou, sdělilo, že vlastnictví těchto pozemků nikdy nepozbyla. Dne datum byl dle tvrzení žalobců doručen Katastrálnímu úřadu adresa návrh na záznam obecního majetku dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zápis byl proveden dne datum. jméno FO se o existenci listiny Prohlášení o přechodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne datum a o rozhodnutí žalovaného uplatnit přechod vlastnictví předmětných pozemků na obec na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb., na základě které byl proveden zápis vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí, dozvěděla v průběhu měsíce května roku 2002.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že ke dni datum byla jako vlastník pozemků parc. č. číslo v k. ú. adresa evidována jméno FO (dle výpisu z evidence katastru nemovitostí pro LV číslo číslo pro k. ú. adresa), že v současné době je jako vlastník předmětných pozemků (specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí) zapsán žalovaný, a to na základě souhlasného prohlášení o nabytí do vlastnictví ze dne datum (dle částečného výpisu z LV číslo číslo pro k. ú. adresa), a že dne datum podal žalovaný u právnická osoba adresa návrh na zápis vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené s jméno FO jako prodávající s Československým státem – Investorským úřadem města jméno FO jako kupujícím, dle které byla vykoupena část pozemkové parcely PK číslo o výměře číslo m2 v k. ú. adresa s tím, že pozemky jsou vedeny na LV číslo jako vlastnictví jméno FO. Dle této smlouvy jméno FO převedla popsaný pozemek za kupní cenu 4 847 Kčs, z toho 1 144 Kčs za pozemek, 1 200 Kčs za stavební investice a 2 503 Kčs za zahradní investice. Za stranu kupující byla smlouva podepsána datum a za prodávající dne datum s tím, že podpis prodávající byl opatřen ověřovací doložkou. Podle článku VIII. předmětné kupní smlouvy tato smlouva nepodléhala schválení podle § 1 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb., ani registraci podle § 18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb. Dle srovnávacího sestavení parcel č. 1359/12-2002 ze dne datum odpovídá pozemek p. č. číslo5 pozemkové evidence pro k. ú. adresa o výměře číslo m² vzniklý podle geometrického plánu číslo číslo pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí pro k. ú. adresa jako parc. č. p. č. číslo o výměře číslo m², p. č. číslo o výměře číslo m², p. č. Anonymizováno o výměře číslo m², p. č. číslo o výměře číslo m², p. č. číslo o výměře číslo m² a p. č. číslo o výměře číslo m². Přípisem ze dne datum, který jméno FO adresovala Investorskémučísloútvaru města adresa, uváděla, že postoupila dobrovolně část zahrady mezi rodinným domem č. or. číslo na adresa v souvislosti s výstavbou číslo bytových jednotek na adresa. právnická osoba č. or. číslo na adresa byly kolaudovány datum a nacházely se na předmětných pozemcích, které vznikly rozdělením pozemku p. č. číslo podle geometrického plánu číslo číslo ze dne datum vyhotoveného střediskem právnická osoba. Ve smlouvě o převodu nemovitostí ze dne datum, dle které jméno FO převedla na stát část pozemku p. č. číslo o výměře číslo m², bylo deklarováno vlastnické právo jméno FO k pozemku p. č. číslo výměře číslo². Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne datum podala jméno FO u Úřadu města adresa žádost o majetkové vyrovnání ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterým žádala o vydání pozemků p. č. číslo/číslo případně o finanční vyrovnání. Přípisem Úřadu městské části adresa ze dne datum bylo Evě jméno FO sděleno, že je třeba provést pouze změnu užívání, neboť pozemky jsou dle LV číslo číslo vedeny jako vlastnictví jméno FO. Byla odkázána na právnická osoba jako uživatele předmětných pozemků. Tomuto právnická osoba adresa dne datum jméno FO adresovala žádost o majetkové vyrovnání podle zákona a mimosoudních rehabilitacích s tím, že žádala o majetkové vyrovnání za užívání pozemků p. č. číslo, na což jí bylo odpovězeno tak, že jí přísluší finanční náhrada, o níž je třeba požádat u příslušného ústředního orgánu státní správy do datum. Následně právnická osoba sdělilo Evě jméno FO přípisem ze dne datum pod č. j. 225/23248/92, že jí nevznikl nárok na poskytnutí finanční náhrady za pozemky p. č. číslo v k. ú. adresa, neboť podle výpisu z evidence nemovitostí je vlastníkem uvedených pozemků jméno FO, a tudíž není oprávněnou osobou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dle usnesení Městského soudu v jméno FO ze dne datum, č. j. 59 D 402/2004-81, nabyl jmění zůstavitelky jméno FO pozůstalý syn adresa. Zůstavitelka o svém majetku pořídila závětí ze dne datum, v níž ustanovila dědicem pozemku p. č. číslo tituly před jménem právnická osoba a dědicem ostatního majetku svého syna jméno FO Pivoně. Jelikož bylo zjištěno, že zůstavitelka není vlastníkem uvedených pozemků, byl k dědění povolán pouze jediný závětní dědic, pozůstalý syn adresa. V závěti je uvedeno, že vlastnictví těchto pozemků je předmětem sporu vedeného u Městského soudu v jméno FO na základě žaloby podané dne datum, ostatní majetek zůstavitelka závětí odkázala svému synovi adresa. Oba závětní dědici, tj. adresa a tituly před jménem právnická osoba, byli vyrozuměni o dědickém právu a dědictví neodmítli. Oba rovněž uznali závěť zůstavitelky datum za pravou a platnou. jméno FO se domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům p. č. číslo v řízení vedeném u Městského soudu v jméno FO pod sp. zn. 33 C 198/2002 a po její smrti bylo v řízení pokračováno s pozůstalým synem jméno FO jméno FO narozeným datum, jako jejím procesním nástupcem. Ten navrhl změnu žaloby tak, aby předmětem určení bylo vlastnické právo jméno FO ke dni její smrti. Žaloba spočívala na skutkových tvrzeních, že předmět kupní smlouvy ze dne datum, kterou měly být předmětné pozemky převedeny na stát, byl ve smlouvě vymezen neurčitě a nesrozumitelně a dále byla zpochybněna pravost kupní smlouvy tím, že žalobkyně u jednání soudu dne datum uvedla, že kupní smlouvu nepodepsala. U jednání soudu dne datum byl znalci tituly před jménem jméno FO předán originál kupní smlouvy ze dne datum za účelem vypracování dodatku ke znaleckému posudku, když znalec původně vycházel z kopie kupní smlouvy a konstatoval, že přesnější výsledek zkoumání je podmíněn předložením originálu zkoumané posuzované kupní smlouvy. Při zpracování dodatku na základě originálu kupní smlouvy označeného číslem 214-1 ze dne datum znalec dospěl k závěru, že podpis na kupní smlouvě ze dne datum je podepsán vlastní rukou jméno FO. V uvedeném řízení tedy soud shledal zpochybňovanou kupní smlouvu ze dne datum za pravou a též za platnou, neboť současně dospěl k závěru, že předmět kupní smlouvy je v ní vymezen dostatečně určitě jako část pozemku p. č. číslo, zahrady o výměře číslo m² podle geometrického plánu vyhotoveného Ústavem geodézie a kartografie v jméno FO, střediskem právnická osoba-město ze dne datum, č. j. 263-10/22203-920/60. Geometrickým plánem totiž došlo k rozdělení pozemku p. č. číslo na pozemek p. č. číslo o výměře číslo m² a p. č. číslo právě o výměře číslo m², a pokud tedy následně po vyhotovení geometrického plánu byla uzavřena předmětná kupní smlouva, byl učiněn závěr, že jednající měli zcela určitou vůli převést konkrétní část pozemku. Tento rozsudek Městského soudu v jméno FO ze dne datum, č. j. 33 C 198/2002-121, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v jméno FO ze dne datum, č. j. 38 Co 292/2007-149, který shledal správný závěr soudu I. stupně o platnosti předmětné kupní smlouvy i pravosti podpisu jméno FO na této smlouvě. Následně bylo odmítnuto dovolání jméno FO Pivoně usnesením Nejvyššího soudu ze dne datum, č. j. 28 Cdo 2570/2009-168, v němž dovolací soud vyslovil závěr, že z písemného projevu vůle, tj. z kupní smlouvy ze dne datum, je objektivně zjistitelný předmět převodu, tj. část pozemkové parc. č. číslo, zahrada o výměře číslo m² s odkazem na geometrický plán ze dne datum, jehož integrální součástí je též mapový zákres. Ve spise vedeném Městským soudem v jméno FO pod sp. zn. 33 C 198/2002 se v současné době již nenachází originál kupní smlouvy z roku 1961, ale pouze její kopie. Rovněž soud I. stupně učinil skutková zjištění z dokumentace založené ve spise vedeném u Městského soudu v jméno FO pod sp. zn. 15 C 293/2017, z níž vyplynulo, že jak znaleckým posudkem ze dne datum vypracovaným tituly před jménem jméno FO, tak odborným vyjádřením soudního znalce tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem tituly před jménem tituly za jménem, kteří oba měli k dispozici pouze kopii kupní smlouvy ze dne datum, byly zpochybňovány závěry znaleckého posudku č. 214 ze dne datum, ve znění jeho dodatku ze dne datum, vypracovaného tituly před jménem jméno FO, který učinil závěr o pravosti podpisu jméno FO na kupní smlouvě z roku 1961. Nakonec soud I. stupně vyšel ze zjištění, a to z rozsudku Městského soudu v jméno FO ze dne datum, č. j. 14 C 269/2014-49, který nabyl právní moci dne datum, že jím byla zamítnuta žaloba České republiky proti žalovanému na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku p. č. číslo v k. ú. adresa, přičemž soud v tomto řízení dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro přechod vlastnictví na žalovaného podle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když tento pozemek tvoří funkční celek s bytovými domy adresa, číslo, které stojí na pozemcích p. č. číslo

4. Na základě uvedených zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že zde není dána překážka věci pravomocně rozsouzené v souvislosti s řízením, jež bylo u Městského soudu v jméno FO vedeno pod sp. zn. 33 C 198/2002, neboť se nejedná o stejnou věc mezi totožnými účastníky řízení, a že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitelka byla ke dni své smrti vlastnicí předmětných pozemků, neboť mezi osobou zapsanou v katastru nemovitostí a dědici je sporná otázka platnosti právního úkonu, na základě kterého nabyla vlastnictví k nemovitostem (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004), a současně je splněn i předpoklad, že se řízení účastní všichni známí dědicové ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 585/2012. Ohledně platnosti kupní smlouvy ze dne datum z hlediska její určitosti a pravostí podpisu jméno FO soud I. stupně učinil závěr, že jak znalecký posudek tituly před jménem jméno FO předložený žalobci, tak odborné vyjádření tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem tituly před jménem tituly za jménem, zkoumaly toliko kopii předmětné kupní smlouvy z roku 1961, a nejsou tudíž způsobilé zpochybnit závěry znalce tituly před jménem jméno FO, který vycházel z jejího originálu. Stejnými otázkami, tj. pravostí podpisu zůstavitelky na předmětné kupní smlouvě a dále její určitostí, se již soudy zabývaly v řízení vedeném u Městského soudu v jméno FO pod sp. zn. 33 C 198/2002, a vzhledem k tomu, že skutkový stav nedoznal v mezidobí žádné změny, soud I. stupně naznal, že nemá žádný důvod se od přijatého řešení odchýlit. Navíc otázku platnosti kupní smlouvy z hlediska její určitosti, konkrétně určitosti vymezení jejího předmětu, se v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 198/2002 zabýval nejen soud I. stupně a soud odvolací, ale k této věci se vyjadřoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne datum, č. j. 28 Cdo 2570/2009–168, a to tak, že z předmětné kupní smlouvy je předmět převodu objektivně zjistitelný. Dle soudu I. stupně si zůstavitelka musela být vědoma skutečnosti, že v roce 1961 na základě kupní smlouvy převedla předmětné nemovité věci na stát, i když svůj podpis na kupní smlouvě zpochybnila, neboť zamýšlený prodej potvrdila ve svém přípisu ze dne datum, v němž sdělovala Investorskému útvaru města jméno FO, že dobrovolně postoupí část své zahrady pro výstavbu bytových domů na adresa a zejména v roce 1991 žádala o majetkové vyrovnání (o vydání předmětných pozemků) ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z této skutečnosti soud I. stupně dovozoval, že si byla vědoma toho, že v roce 1961 tyto pozemky prodala československému státu, byť za podmínek, které podle jejího názoru splňovaly předpoklady pro vyrovnání podle příslušných restitučních předpisů. Její vědomost o tom, že vlastnické právo k předmětným pozemkům převedla kupní smlouvou na stát, logicky vylučuje její dobrou víru o tom, že je vlastníkem těchto pozemků, a proto k nim ani nemohla vydržet vlastnické právo. Soud I. stupně nedal za pravdu námitkám žalobců o nepřiměřenosti kupní ceny, neboť kupní cena činila 2 Kčs za m2, když smlouvou byl převáděn pozemek o výměře číslo m² za cenu ve výši 1.144 Kč, a tato cena odpovídala nejnižší možné výši náhrady za vyvlastnění ve smyslu vyhlášky č. 228/1961 Ú. I. s tím, že ani závěr o nižší kupní ceně by dle soudu I. stupně nezpůsobil neplatnost kupní smlouvy, když otázka tísně a nápadně nevýhodných podmínek spojených s převodem vlastnictví k nemovitým věcem v době nedemokratického režimu je otázkou rozhodnou pro vznik a existenci nároků založených restitučními předpisy. K převodu vlastnictví k předmětným nemovitým věcem přitom došlo již uzavřením kupní smlouvy ze dne datum, a skutečnost, že vlastnické právo nebylo následně zapsáno do pozemkových knih, nemělo na vznik vlastnického práva státu žádný vliv, stejně jako skutečnost, že smlouva byla opatřena razítkem s textem, že „právní úkon nemůže nabýt platnosti, pokud není registrován, dosud neregistrováno“, neboť dle tehdejší právní úpravy došlo k převodu vlastnického práva již uzavřením samotné kupní smlouvy (dle § 111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném ke dni datum). Nakonec soud I. stupně uzavřel, že otázka, zda vlastnické právo následně přešlo ze státu na žalovaného ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., není rozhodnou, a to s ohledem na učiněný závěr, že zůstavitelka své vlastnické právo v roce 1961 pozbyla a poté jej znovu nenabyla, a tudíž ke dni své smrti nemohla být jejich vlastníkem. Na tento závěr nemůže mít dle soudu I. stupně vliv ani opakované ubezpečování jméno FO státem o tom, že je vlastnicí předmětných pozemků, a že jí proto nepřísluší práva dle restitučních předpisů, neboť ani takovým pochybením se nemohlo obnovit vlastnické právo zůstavitelky, které bylo v roce 1961 platně převedeno na stát.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci, kteří namítali, že je rozsudek soudu I. stupně založen na nesprávném skutkovém i právním posouzení věci. Podle žalobců soud I. stupně pochybil při hodnocení důkazů týkajících se pravosti podpisu jméno FO na kupní smlouvě z roku 1961, když upřednostnil znalecký posudek, který vycházel z originálu smlouvy, zatímco posudky předložené žalobci byly založeny na kopii, protože žalovaný nemohl originál předložit z důvodu, že jej nemá. Žalobci odkázali na přílohovou obálku spisu Městského soudu v jméno FO sp. zn. 33 C 198/2002, dle které si listinu – originál kupní smlouvy ze dne datum, převzala dne datum tituly před jménem jméno FO, advokátka žalovaného ve věci vedené u Městského soudu v jméno FO pod sp. zn. 33 C 198/2002. Žalobci namítali, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že kvůli žalovanému nemohli znalcům předložit originál smlouvy, což je v rozporu s principem rovnosti. Za nesprávné považovali žalobci i skutkové zjištění soudu I. stupně o tom, že jméno FO v roce 1991 žádala o vydání předmětných pozemků dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť správně se domáhala náhrady, když byla ujišťována o svém vlastnictví, což bylo důvodem k jejímu neposkytnutí. Dále žalobci nesouhlasili s právním závěrem soudu I. stupně, že jméno FO nemohla vydržet vlastnické právo k pozemkům z důvodu, že převod vlastnického práva kupní smlouvou z roku 1961 její dobrou víru vylučuje. Tento závěr soud I. stupně učinil, přestože bylo zjištěno, že byla jméno FO opakovaně ujišťována státem o svém vlastnictví (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011a nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. jméno FO.ÚS 2599/16). Jednání státu v omylu soud I. stupně dovodil bez jakýchkoliv důkazů. jméno FO byla o svém vlastnictví poprvé utvrzena v květnu 1987, když byla žádána československým státem zastoupeným Dopravně inženýrskou organizací města jméno FO, poté byla utvrzena Úřadem městské části adresa, podnikem Bytového hospodářství jméno FO. a nakonec právnická osoba přípisem ze dne datum, kterým jí bylo sděleno, že vlastnictví pozemků nikdy nepozbyla. Nadto dům stojící na pozemku p. č. číslo – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. číslo – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. číslo – zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. adresa, obci adresa, byl do evidence nemovitostíAnonymizovánokatastru nemovitostí zapsán jako stavba na pozemcích jméno FO a tento stav zápisu byl v katastru nemovitostí zachován i po datum. Žalobci tedy žádali, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno, případně aby byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, soud I. stupně v řízení provedl dokazování v dostačujícím rozsahu, z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění a z nich dovodil i zcela správné právní závěry. Navrhl tedy, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Co se týká základního argumentu žalobců ohledně platnosti kupní smlouvy, kterou uzavřela paní jméno FO v roce 1961, byla tato věc posuzována už v několika řízeních, přičemž i dovolací soud shledal kupní smlouvu za platnou. K navazující argumentaci žalobců, dle které měla být v následném období paní jméno FO ze strany státu ujišťována ve vztahu ke svému vlastnickému právu, žalovaný zdůraznil, že pokud paní jméno FO v roce 1961 svůj pozemek prodala, mohla být následně informována o čemkoliv, ale nepochybně si musela být vědoma toho, že vlastníkem předmětných pozemků je od roku 1961 stát, a to na základě kupní smlouvy, která byla shledána za platnou. Argumentace žalobců obsažená v odvolání tedy dle žalovaného není namístě.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), odvolání žalobců neshledal důvodným.

8. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Podle § 111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník ve znění do datum, vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí se už samou smlouvou, není-li nic jiného ze zvláštních předpisů. Dle § 112 shora uvedeného občanského zákoníku se převod vlastnictví k věcem nemovitým, zapsaným v knize pozemkové nebo železniční, zapíše do těchto knih.

10. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky.

11. Podle § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona.

12. Podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do datum, se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

13. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se závěry soudu I. stupně, který řádně provedl relevantní důkazy, vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry, a své rozhodnutí též logicky odůvodnil. Žalobcům přitom svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jak přiléhavě zhodnotil soud I. stupně v odstavcích 35–36 svého rozhodnutí, a jak odvolací soud shrnul v odstavci 4 tohoto rozhodnutí. Odvolací soud přitom k věci podotýká, že správně se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jméno FO byla ke dni své smrti výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, neboť se v dané věci nejedná o spor mezi dědici. Jiný výrok, k němuž se váže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, není na věc použitelný, neboť se týká řízení vedených o právu k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti nepřihlížel právě a jen v důsledku neshody dědiců dle § 172 odst. 2 věty druhé nebo dle § 173 věty druhé z. ř. s., což není projednávaný případ. Soud I. stupně znovu zkoumal pravost podpisu zůstavitelky na kupní smlouvě ze dne datum a rovněž platnost této smlouvy z hlediska její určitosti. Tyto skutečnosti byly sice již řešeny v řízení vedeném u Městského soudu v jméno FO pod sp. zn. 33 C 198/2002, ale v okruhu jiných účastníků a pouze jako předběžné otázky, a tudíž správně soud I. stupně v argumentaci pod body 31–33 svého rozhodnutí (na kteréžto odvolací soud pro stručnost odkazuje, když nemá, co by dále doplnil) dospěl k závěru, že se nejedná o „stejnou věc“, která by zavdala důvod pro překážku věci pravomocně rozsouzené, a tedy pro zamítnutí žaloby z tohoto důvodu.

14. Ohledně otázek týkajících se pravosti podpisu zůstavitelky na předmětné kupní smlouvě, a platnosti této smlouvy z hlediska její určitosti, soud I. stupně konstatoval, že se těmito otázkami soudy zabývaly již v řízení vedeném u Městského soudu v jméno FO pod sp. zn. 33 C 198/2002 s tím, že skutkový stav nedoznal v mezidobí žádné změny, a že z tohoto důvodu neměl soud I. stupně žádný důvod se v daném řízení od přijatého řešení odchýlit. Tento stručné sdělení však v žádném případě neznamená, že by se soud I. stupně řádně věcí nezabýval, naopak. Soud I. stupně provedl relevantní důkazy, všechny na úrovni listin (když znalecké posudky a odborné vyjádření byly čteny k důkazu z jiných řízení), a tudíž měly stejnou váhu. Konkrétně se jedná o listinný důkaz v podobě znaleckého posudku tituly před jménem Et tituly před jménem jméno FO, jenž byl k důkazu proveden ze spisu Městského soudu v jméno FO, sp. zn. 33 C 198/2002, a dále listinné důkazy v podobě odborného vyjádření zpracovaného tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem ze dne datum a znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO ze dne datum, jež byly oba obsahem spisu Městského soudu v jméno FO sp. zn. 15 C 293/2017.

15. Soud I. stupně správně shrnul, že jak znalecký posudek tituly před jménem jméno FO, tak odborné vyjádření tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, nejsou způsobilé zpochybnit závěry znalce tituly před jménem jméno FO, který jediný vycházel z originálu kupní smlouvy (zatímco znalecký posudek tituly před jménem jméno FO a odborné vyjádření tituly před jménem jméno FO pouze z její kopie), a to současně za zjištěné situace, že originál předmětné kupní smlouvy ze dne datum není součástí žádného spisu a není k dispozici. Originál kupní smlouvy z roku 1961 byl za účelem vypracování dodatku ke znaleckému posudku tituly před jménem jméno FO předán u jednání, které se věci konalo dne datum, přičemž pokud tento znalec nebyl schopen se původně jednoznačně vyjádřit ke skutečnosti, zda se na této listině jednalo o vlastní podpis jméno FO či nikoliv, vycházel z kopie předmětné kupní smlouvy. Současně tehdy znalec konstatoval, že přesnější výsledek zkoumání je podmíněn předložením originálu zkoumané posuzované kupní smlouvy. Na základě prozkoumání tohoto originálu pak dospěl k závěru, že podpis na kupní smlouvě ze dne datum je podepsán vlastní rukou jméno FO. S ohledem na běh času a z toho vyplývající procesní realitu spočívající ve skutečnosti, že originál kupní smlouvy z roku 1961 byl v řízení vedeném u Městského soudu v jméno FO pod. sp. zn. 33 C 198/2002 naposledy k dispozici v 11/2006 (dle samotného tvrzení žalobců) a není obsahem ani jiného spisu, přičemž na základě něj byl učiněn jednoznačný závěr o pravosti podpisu jméno FO, pak za situace, kdy se žalobci domáhají přezkumu takového závěru v řízení zahájeném až v roce 2019, nezbývá než konstatovat, že jimi navržené důkazy v podobě oponentního posudku či odborného vyjádření, jež oba vycházely pouze z kopie předmětné kupní smlouvy, nejsou způsobilé zpochybnit či zvrátit závěr o pravosti podpisu jméno FO na kupní smlouvě z roku 1961, když je zřejmé, že originál dokumentu pro jednoznačné posouzení, zda se jedná o vlastnoruční podpis či nikoliv, je zcela stěžejní. Co se týče platnosti kupní smlouvy z roku 1961 z hlediska její určitosti, i v tomto případě soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že předmět kupní smlouvy byl vymezen dostatečně určitě jako část pozemku p. č. číslo zahrady o výměře číslo m² podle geometrického plánu vyhotoveného Ústavem geodézie a kartografie v jméno FO, střediskem právnická osoba - město ze dne datum, č. j. 263-10/22203-920/60. Tímto geometrickým plánem došlo k rozdělení pozemku p. č. číslo na pozemek p. č. číslo výměře číslo m² a p. č. číslo o výměře číslo². Vzhledem k tomu, že geometrický plán byl vyhotoven ke dni datum a následně až dne datum byla uzavřena předmětná kupní smlouva, je tudíž zřejmé, že jednající měli zcela určitou vůli převést konkrétní část pozemku. S právní úpravou platnou a účinnou v době uzavření předmětné kupní smlouvy korespondoval i další závěr soudu I. stupně o tom, že kupní cena činila 2 Kčs za metr čtvereční, neboť smlouvou byl převáděn pozemek o výměře 572 m² za cenu ve výši 1 144 Kč, a že tato cena odpovídala nejnižší možné výši náhrady za vyvlastnění dle vyhlášky č. 228/1961 Ú.l. Pokud tedy žalobci namítali, že původní vlastnice pozemku jméno FO uzavřela smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, správně soud I. stupně konstatoval, že smlouva byla uzavřena dle tehdejších platných předpisů, že taková smlouva ke své platnosti nevyžadovala registraci, a že otázka tísně a nápadně nevýhodných podmínek spojených s převodem vlastnictví a k nemovitým věcem v době nedemokratického režimu je otázkou rozhodnou pro vznik a existenci nároků založených restitučními předpisy, nikoliv otázkou, jež by mohla zpochybnit platnost kupní smlouvy jako takové. S ohledem na uvedená zjištění byl tedy zcela přiléhavý závěr soudu I. stupně, že strany uzavřely předmětnou kupní smlouvu z roku 1961 platně.

16. V daném případě nebylo možno přisvědčit tvrzení žalobců ani v té části jejich argumentace, že jméno FO znovu své vlastnické právo ke dni datum vydržela, když desetiletá lhůta počala běžet dne datum, kdy byla mezi paní jméno FO a československým státem zastoupeným Dopravně inženýrskou organizací města jméno FO uzavřena kupní smlouva, kterou paní jméno FO prodala československému státu část pozemku p. č. číslo PK, a tudíž se její držba měla stát od datum dobrověrnou, neboť byla utvrzena státem, že je vlastníkem. Aby mohla jméno FO vydržet vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem s ohledem na počátek běhu lhůty od datum ke dni datum, předpokládá to držbu v dobré víře nepřetržitě po dobu 10 let, což však vylučuje zjištěná skutečnost, že v roce adresa žádala o majetkové vyrovnání ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, a je přitom lhostejno, zda požadovala vydání předmětných pozemků či náhradu za jejich užívání. I v tomto směru jsou tedy závěry soudu I. stupně o tom, že jméno FO nemohla vlastnické právo ke dni datum vydržet, správné, neboť je nutné si uvědomit, že podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou pouze taková fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (a to v případech uvedených § 6 daného zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž povinnost vydat věc podle § 6 odst. 1 písmena g/ tohoto zákona se vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a následně § 13 odst. 1 tohoto zákona řeší, kdy je poskytována finanční náhrada namísto vydání věci). Zda tedy bylo ze strany jméno FO požadováno vydání věci či finanční náhrada, není v tomto případě podstatné, neboť stěžejní zůstává definice oprávněné osoby dle zákona o mimosoudních rehabilitacích (která se pro případy žádostí o vydání věci či finanční náhrady nijak nelišila). Pokud tedy paní jméno FO v roce 1991 žádala o majetkové vyrovnání dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemohla se domnívat, že je vlastnicí předmětných pozemků, neboť tím de facto deklarovala svou povědomost o tom, že vlastníkem předmětných pozemků je stát. Úřad městské části adresa přípisem dne datum sice jméno FO jméno FO k její žádosti o majetkové vyrovnání dle zákona o mimosoudních rehabilitacích sdělil, že je třeba provést pouze změnu užívání, neboť pozemky jsou dle LV číslo číslo vedeny jako vlastnictví jméno FO, přičemž byla odkázána na právnická osoba jako uživatele předmětných pozemků, avšak pokud tomuto právnická osoba dne datum jméno FO adresovala žádost o majetkové vyrovnání podle zákona a mimosoudních rehabilitacích za užívání pozemků p. č. číslo, bylo jí bylo odpovězeno, že jí přísluší finanční náhrada (o kterou je nutné požádat u příslušného ústředního orgánu státní správy do datum), což ve smyslu shora uvedeného znamená, že jí tímto byla sdělena informace, že je osobou oprávněnou dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, tudíž že vlastníkem je stát. Ani v této době tedy nemohla držet pozemky v dobré víře.

17. Podle názoru odvolacího soudu (oproti názoru soudu I. stupně) se však paní jméno FO mohla oprávněně domnívat, že je vlastnicí předmětných pozemků, a držet je tedy v dobré víře, až na základě přípisu právnická osoba ze dne datum evidovaným pod č. j. 225/23248/92, kterým jí bylo sděleno, že jí nevznikl nárok na poskytnutí finanční náhrady za předmětné pozemky v k. ú. adresa z důvodu, že podle výpisu z evidence nemovitostí je vlastníkem uvedených pozemků jméno FO, a tudíž není oprávněnou osobou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Lze tedy přisvědčit tvrzení žalobců v tom smyslu, že stát v říjnu 1992 paní jméno FO ubezpečil o tom, že je vlastnictví předmětných pozemků ona, a že jí proto nepřísluší práva z restitučních předpisů, nicméně desetiletá lhůta nutná pro vydržení nemovitých věcí počínající od datum byla přetržena v průběhu měsíce května roku 2002, kdy se jméno FO (dle samotného tvrzení žalobců) dozvěděla o existenci listiny souhlasného prohlášení o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce ze dne datum (resp. souhlasného prohlášení o nabytí do vlastnictví ze dne datum) a o rozhodnutí žalovaného uplatnit přechod vlastnictví předmětných pozemků dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., čemuž posléze korespondoval i zápis v katastru nemovitostí. Od května 2002 tedy nutně musela být narušena dobrá víra jméno FO o tom, že je vlastnicí předmětných pozemků. Současně lze se soudem I. stupně souhlasit v tom smyslu, že i přes zjištěné utvrzení jméno FO ze strany státu o jejím vlastnictví v roce 1992, tímto státu jeho vlastnické právo bez dalšího nezaniklo. Nelze tedy učinit jiný závěr než ten, že zůstavitelka jméno FO své vlastnické právo k předmětným pozemkům pozbyla, neboť jej v roce 1961 na základě platné kupní smlouvy převedla na stát, a vzhledem k tomu, že jej později znovu nenabyla, nemohla být ke dni své smrti jejich vlastníkem.

18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud za použití ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, jejichž výše nebyla rozporována, a o nichž bylo rozhodnuto vzhledem k plnému úspěchu žalovaného v řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se zcela ztotožnil s argumentací soudu I. stupně, který neshledal náklady na zastoupení žalovaného advokátem účelně vynaloženými s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k otázce zastupování statutárních měst advokáty, a proto přiznal žalovanému toliko paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 a § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšní žalobci byli zavázáni k povinnosti zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedená částka ze stejných důvodů jako v řízení před soudem I. stupně představuje náklady nezastoupeného účastníka za 1 úkon, a to za účast na jednání odvolacího soudu dle § 1 odst. 3 písm. c/ vyhlášky č. 254/2015 Sb. a dle § 2 odst. 3 citované vyhlášky, dle něhož výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Brně; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.