KSBR 59 Co 166/2025-294

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně A, narozená dne Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená advokátkem jméno advokáta ⟪LB:lb_003⟫ sídlem adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného A, narozený dne Datum narození žalovaného A ⟪LB:lb_006⟫ bytem Adresa žalovaného A ⟪LB:lb_007⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_008⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_009⟫ o určení vlastnického práva ⟪LB:lb_010⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 1. 2025 č. j. 26 C 3/2024-256

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 15 310 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem určil, že stavba rodinného domu adresa č. p., postaveného na pozemku p.č. st. číslo v k. ú. adresa, obec adresa, okres název, zapsaná na listu vlastnictví č. číslo u právnická osoba, Katastrální pracoviště adresa, je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného s podílem každého z nich o velikosti id. ½ (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 95 024 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně v podstatném uvedl, že rodinný dům č. p. je postaven na pozemku p.č. st. číslo v k. ú. a obci adresa (dále též jen „rodinný dům“ nebo „stavba“), jehož výlučným vlastníkem je na základě směnné smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne datum žalovaný. Stavební povolení k výstavbě rodinného domu bylo vydáno dne datum, kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne datum, jako stavebník byl uveden žalovaný. Žalovaný je zapsán jako vlastník rodinného domu v katastru nemovitostí na základě žádosti ze dne datum o zápis rozestavěné stavby. S výstavbou, která byla prováděna svépomocí, bylo započato již v datum. Soud I. stupně uvedl, že stavba jako samostatná věc v právním smyslu vznikla koncem roku rok, kdy byla dokončena hrubá stavba včetně střechy, nejpozději dne datum, kdy žalovaný požádal o zápis rozestavěné stavby do katastru nemovitostí. Účastníci uzavřeli manželství dne datum, proto nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva ke stavbě do jejich společného jmění. Ze vztahu účastníků se narodila dne datum dcera jméno a dne datum syn jméno. Manželství účastníků bylo rozvedeno dne datum.

Jelikož vlastnické právo ke stavbě vzniklo před datum, posuzoval soud I. stupně věc s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do datum (dále též „obč. zák.“), při aplikaci zejména ustanovení § 119 odst. 2, § 120 odst. 2 a § 35 a § 136 odst. 2, § 137 odst. 2. Soud I. stupně po právní stránce uvedl, že i když byl rodinný dům postaven na pozemku žalovaného, žalovaný se nestal automaticky jeho výlučným vlastníkem, neboť dle dřívější právní úpravy stavba nebyla součástí pozemku. Zabýval se tím, zda mezi účastníky došlo k uzavření dohody o společné výstavbě a nabytí společného vlastnictví rodinného domu. Uzavřel, že k uzavření takové dohody došlo konkludentním jednáním účastníků, kteří v průběhu výstavby vystupovali oba tak, že staví pro sebe, projev vůle žalobkyně a žalovaného k jejímu uzavření vyplynul z okolností, zejména z jejich chování a aktivního jednání v období po jejich seznámení až do konce roku rok, kdy stavba jako věc v právním smyslu vznikla. Žalovaný plánoval postavit rodinný dům sám před rokem rok, za tím účelem nabyl pozemek pro jeho výstavbu a vyřídil zřízení vodovodní přípojky, jeho úmysl změnily okolnosti ve společnou výstavbu, s níž bylo započato až dva roky po seznámení s žalobkyní, když do té doby svůj plán nerealizoval, i když měl našetřeno částka Kč až částka Kč a domluvené řemeslníky na pomoc s výstavbou. Úspory žalovaný až do datum do výstavby domu neinvestoval, doplatil z nich v r. rok hypotéky, materiál na fasádu a kupní cenu za pozemky v k. ú. adresa. Do konce roku rok žalovaný ani nezadal vyhotovení projektové dokumentace, nezahájil stavební řízení. Se vším bylo započato po seznámení účastníků a započetí jejich soužití u rodičů žalobkyně, kde vedli společnou domácnost, což bylo v době, kdy jejich vztah měl podobu soužití dvou lidí plánujících společnou budoucnost, vážnost vztahu se projevila i v narození společných dětí v průběhu výstavby a v uzavření manželství. K financování výstavby rodinného domu soud I. stupně dovodil, že žalovaný neprokázal použití svých úspor či finančních prostředků z aktuálních výdělků v dostatečné výši potřebné pro výstavbu. Investice do rodinného domu činila cca částka Kč, z toho cca částka Kč bylo hrazeno z úvěrů, které čerpal žalovaný v r. rok a rok. Do vzniku stavby jako věci bylo investováno cca částka Kč, přičemž žalovaný do r. rok neměl dostatečné výdělky pro tvorbu takových úspor, od r. rok se mu sice začalo dařit v podnikání, ale součet jeho příjmů částky částka Kč nedosahoval a část příjmů nutně musel použít na úhradu životních potřeb. Žalobkyně od datum podnikala a za dva roky dosáhla spolu s příjmy ze zaměstnání cca částka Kč. O jejím spolufinancování hrubé stavby svědčí i finanční operace na jejím podnikatelském účtu, z něhož žalovaný vybral v r. rok a rok celkem částka Kč a z této byla použita jinak než vkladem na účet žalovaného částka Kč, blížící se výdajům na hrubou stavbu. Soud I. stupně neměl za prokázané, že výběry žalovaného z účtu žalobkyně byly vratkami půjček poskytnutých žalobkyni k rozjezdu podnikání, neboť žalovaný od rok našetřil jen částka Kč (tj. číslo % čerpaných financí), které navíc do r. rok nepoužil, tvrzené úspory žalovaného se o tuto částku ani nenavýšily. Stavba rodinného domu byla do konce r. rok převážně financována žalobkyní z jejího příjmu z podnikání, žalobkyně také v r. rok investovala vlastní prostředky do nákupu zabezpečovacího zařízení ve výši částka Kč, v r. rok vlastní prostředky ve výši částka Kč ze stavebního spoření na kuchyňskou linku zhotovenou na míru. Prostředky ze dvou úvěrů čerpaných až v r. rok a rok žalovaný investoval až do dokončovacích stavebních prací (okna, čistička odpadních vod, vytápění), úvěry byly doplaceny za trvání manželství účastníky, v částce částka Kč z výlučných prostředků otce žalobkyně. Stavbu organizačně řídil a na většině stavebních prací se podílel žalovaný společně s řemeslníky z okruhu svých známých, žalobkyně se do výstavby zapojila pomocnými pracemi při srovnání terénu, dovozu cihel z bouračky, jejich čištěním, obsluhou míchačky a zajišťovala stravování řemeslníků, opatřila v rámci svého podnikání výhodně nářadí pro stavbu v hodnotě částka Kč. Rovněž řemeslníci vnímali výstavbu jako společnou stavbu účastníků, takto zdůvodnil faktickou a finanční pomoc i otec žalobkyně. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný se po celou dobu výstavby choval tak, že žalobkyně rozumně očekávala, že společně staví dům, v němž budou společně bydlet jako rodina. Ze strany žalobkyně nešlo jen o výpomoc žalovanému, proto se do výstavby zapojili i členové její rodiny, žalobkyně investovala vlastní peníze, zajistila ručením hypoteční úvěr žalovaného z r. rok a na stavbě fakticky pomáhala. Žalovaný objektivně svým chováním nevzbuzoval pochybnosti o tom, že se jedná o společný dům účastníků. O nabytí stavby se zasloužili oba účastníci, svým konkludentním jednáním nevzbuzujícím pochybnosti projevili společnou vůli nabýt rodinný dům do spoluvlastnictví a stali se podílovými spoluvlastníky o stejné velikosti spoluvlastnických podílů. Protože je jako vlastník rodinného domu evidován v katastru nemovitostí jen žalovaný, má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž namítal, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení. Z dokazování dle žalovaného vyplynulo, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná, ani konkludentní dohoda o spoluvlastnictví nemovitosti, spoluúčast žalobkyně na vybudování nemovitosti spočívala hlavně v zabezpečování stravy pro řemeslníky a příležitostné dovážce chybějícího materiálu a žalobkyně zakoupila po vzniku stavby do zbudované nemovitosti kuchyňskou linku. Žalobkyně příležitostně pomáhala při čištění cihel a přivážela jídlo, tyto činnosti však nelze posuzovat jako aktivní jednání vedoucí ke konkludentnímu uzavření dohody o spoluvlastnictví nemovitosti. Na stavbě pomáhali kamarádi a známí žalovaného, jejichž podíl na budování nemovitosti je větší než příležitostná výpomoc žalobkyně. Z výpovědi svědků kromě rodiny žalobkyně nevyplývá, že by žalovaný prohlašoval či naznačoval, že stavba bude ve spoluvlastnictví účastníků. Žalovaný vždy tvrdil, že jde o stavbu v jeho výlučném vlastnictví, což potvrdili svědci jména FO, proto ani údajně konkludentně uzavřená dohoda či neexistence dohody o spoluvlastnictví nemůže spoluvlastnictví k nemovitosti zakládat. Ke spolufinancování stavby žalovaný namítal, že z dokazování nevyplývalo, jak žalobkyně se svými prostředky naložila, zda je použila pro svoji potřebu, poukázala třetím osobám apod. Prokázána dle žalovaného nebyla investice žalobkyně do zabezpečovacího zařízení a že nářadí opatřené žalobkyní jako podnikatelkou bylo použito právě na stavbu domu, když faktury nic takového neprokazují. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn tak, že žaloba se zamítá a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalobkyně v písemném vyjádření neměla odvolání za opodstatněné. Ztotožnila se se závěrem soudu I. stupně ohledně konkludentní formy dohody o vzniku spoluvlastnictví k nemovitosti, který je opřen o specifické okolnosti věci z partnerského života účastníků. Žalobkyně přistupovala ke stavbě domu s tím, že ho staví s žalovaným společně pro sebe a společné děti, o čemž svědčí jí vynaložená práce a vynaložené finanční prostředky její i členů rodiny, stejně jako výpovědi svědků. Za partnerského soužití není neobvyklé, že si žalobkyně nevedla podrobnou evidenci všeho, co na pořízení společné věci vynaložila. Taková evidence bývá zpravidla tam, kde chybí motivace k pořízení věci do společného vlastnictví s tím, že náklady bývají následně uplatněny k náhradě. Žalovaný s tím musel být srozuměn, neboť nikdy nenamítal ničeho proti tomu, aby se žalobkyně účastnila stavebních a jiných prací souvisejících se stavbou vynaložením vlastní práce a osobní péče (zabezpečení stravy pro řemeslníky, dovážka stavebního materiálu), vynakládala vlastní finanční prostředky, příp. je obstarala od členů své rodiny, byla ručitelem úvěru na stavbu domu, zřídila žalovanému dispoziční právo ke svému bankovnímu účtu, nikdy žalobkyni neujišťoval, že jí prostředky vrátí, neboť dům stavěl sám. Žalobkyně byla stavebníkem spolu s žalovaným, v opačném případě by její jednání postrádalo ekonomický účel, jímž byla výstavba společného domu s úmyslem mít jej spolu s žalovaným pro sebe. Stavba byla postavena svépomocně a dle žalovaného lze použít na tuto věc judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo ji uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe, tedy stavebník. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely výslovnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen a žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.

5. Odvolací soud konstatuje, že žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), je osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody, podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.

6. Po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení jemu předcházejícího (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalovaný podal odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, kterým bylo určeno, že žalobkyně je s žalovaným rovnodílnou podílovou spoluvlastnicí rodinného domu. Rodinný dům je v katastru nemovitostí zapsán jako výlučné vlastnictví žalovaného a jelikož žalobkyně tvrdila nesoulad mezi skutečným a zapsaným stavem, soud I. stupně správně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem /§ 80 písm. c) o. s. ř./.

8. Odvolání žalovaného směřovalo proti skutkovým závěrům soudu I. stupně a proti právnímu posouzení věci, zejména závěru o vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků. Žalovaný namítá, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, a tvrdí, že jeho vůlí bylo nabýt rodinný dům svého výlučného vlastnictví a žalobkyně se na výstavbě domu podílela pouze příležitostně bez úmyslu nabýt k němu vlastnické právo.

9. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že námitky žalovaného nejsou důvodné. Soud I. stupně provedl k otázce vzniku rodinného domu jako stavby v právním smyslu rozsáhlé dokazování, a to jak listinnými důkazy (stavební dokumentace, faktury za materiál, doklady o platbách), tak výslechem účastníků a řady svědků, včetně rodinných příslušníků obou stran a osob, které se podílely na stavebních pracích či v době výstavby rodinného domu s účastníky byli v kontaktu. Námitky žalovaného vůči skutkovým závěrům soudu I. stupně odvolací soud neshledává opodstatněnými. Hodnocení důkazů soudem I. stupně odpovídá požadavkům plynoucím z ustanovení § 132 o. s. ř., neboť soud I. stupně je posuzoval jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přihlédl k tomu, co účastníci uvedli, a z provedeného dokazování vyvodil správné skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a může na ně odkázat. Jak vyplývá z ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1654/2004), zásada volného hodnocení důkazů znamená, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, založené na pečlivém uvážení všech okolností případu.

10. Rodinný dům vznikl jako nová věc. Podstatným pro vznik stavby jako věci v právním smyslu je okamžik, kdy je patrné dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží; v daném případě tento okamžik spadá do období do konce roku rok, nejpozději dne datum, kdy byla rozestavěná stavba zapsána do katastru nemovitostí. S ohledem na dobu vzniku stavby jako věci aplikoval soud I. stupně správné právní normy, konkrétně občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který byl v době vzniku věci účinný. Podle § 120 obč. zák. stavba nebyla součástí pozemku (jenž byl ve výlučném vlastnictví žalovaného). V případě výstavby stavby na cizím pozemku nebo při společné výstavbě více osob je nutno posuzovat otázku vlastnictví stavby samostatně, a to s ohledem na vůli účastníků a jejich faktické jednání. Podle § 137 obč. zák. platí, že podílové spoluvlastnictví vzniká i na základě dohody účastníků. Není přitom vyloučeno, aby dohoda byla uzavřena konkludentně, jako tomu bylo v posuzované věci.

11. Žalovaný napadá závěr soudu I. stupně, že mezi účastníky došlo ke konkludentnímu uzavření dohody o výstavbě společného rodinného domu. Soud I. stupně přiléhavě uvedl, že skutečnost, že žalovaný pojal úmysl stavět dům před seznámením účastníků, není rozhodující. Stejně tak není podstatné, že žalovaný z hlediska stavebních předpisů vystupoval jako stavebník a pouze na jeho osobu bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Tyto skutečnosti samy o sobě nevylučují vznik podílového spoluvlastnictví, pokud se prokáže, že druhý účastník se na výstavbě podílel s úmyslem, aby stavba byla společná. Při posuzování otázky vlastnictví nově zhotovované stavby není formální postavení stavebníka podle veřejnoprávních předpisů rozhodující. Významné jsou faktické okolnosti výstavby a vůle účastníků.

12. Soud I. stupně se pečlivě zabýval okolnostmi, kterými byla výstavba rodinného domu provázena, zejména s ohledem na tvrzení žalobkyně, že se jednalo o společnou výstavbu. Takto věc posuzoval v souladu s konstantní judikaturou, v níž Nejvyšší soud řešil otázky vlastnického práva k nově zhotovované věci (viz např. rozhodnutí ze dne 29. 2 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3927/2010). Posouzení všech těchto konkrétních okolností věci ze strany soudu I. stupně lze mít za správné.

13. Významné v daném případě je, že stavba vznikla svépomocí. Soud I. stupně přiléhavě hodnotil podíl obou účastníků z hlediska zapojení do výstavby, zapojení také rodinných příslušníků a otázky financování stavby a zjištěné skutečnosti hodnotil též ve světle vývoje partnerského vztahu účastníků. Ze strany žalobkyně se nejednalo jen o příležitostnou výpomoc partnerovi, ale o soustavné aktivní jednání směřující k zabezpečování činností potřebných pro výstavbu domu. To bylo prokázáno nejen její výpovědí, ale též výpověďmi rodinných příslušníků a řemeslníků pracujících na stavbě, kteří stavbu vnímali jako společný dům účastníků.

14. Namítá-li žalovaný, že podíl žalobkyně při výstavbě rodinného domu není možné vyhodnotit jako aktivní jednání směřující ke konkludentní dohodě o spoluvlastnictví nemovitosti, nelze s žalovaným souhlasit. V řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně se na výstavbě rodinného domu od jejího započetí aktivně podílela, pomáhala při srovnání terénu, dovážce cihel z bouračky, cihly čistila, obsluhovala míchačku a zejména pak zajišťovala stravu pro řemeslníky. I když aktivita žalobkyně byla soustředěna na pomocné práce a zabezpečování stravování pro řemeslníky, nelze její podíl na výstavbě zlehčovat či přehlížet, neboť odpovídá fyzickým dispozicím žalobkyně jako ženy a také tradičnímu pojetí role muže a ženy v jejich partnerském soužití. Podíl žalobkyně není však z důvodu vykonávání spíše pomocných a servisních prací umenšen. Argumentace žalovaného, že na stavbě pomáhali kamarádi a známí žalovaného a že jejich podíl na budování nemovitosti je větší než práce vykonávané žalobkyní, je zcela nepřípadná. Řemeslníci vypomáhali s vědomím, že z jejich strany se jedná skutečně toliko o výpomoc a nikoli o budování společného rodinného domu pro budoucí rodinné soužití, jako tomu bylo u žalobkyně a žalovaného. Aktivity žalobkyně při výstavbě rodinného domu nebyly nadto jen příležitostné, jak uváděl žalovaný, ale jednalo se o soustavnou činnost žalobkyně, která cíleně směřovala k vybudování společného rodinného bydlení. Nespočívaly pak jen ve zmíněných fyzických aktivitách žalobkyně, ale též v jejím podílu na financování výstavby rodinného domu, zajištění pomoci rodinných příslušníků na stavbě, jakož i obstarání nářadí z vlastní podnikatelské činnosti. V této souvislosti nutno uvést, že není důvodná námitka žalovaného, že nebylo prokázáno, že žalobkyně zabezpečila část nářadí pro účely výstavby rodinného domu v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně předložila v řízení doklady o obstarání předmětného nářadí a ve své účastnické výpovědi popsala, jakým mechanismem zajistila, že zakoupené nářadí ze svého podnikání vyňala k užívání při výstavbě rodinného domu.

15. Námitka žalovaného, že v průběhu výstavby vždy tvrdil, že se jedná o dům v jeho výlučném vlastnictví, rovněž není důvodná. Takové zjištění z provedeného dokazování nevyplynulo. Poukazoval-li žalovaný na výpověď svědka jméno FO a jméno FO, jejich svědecká výpověď není se závěry soudu I. stupně v rozporu. Oba svědci vypověděli, že jim žalovaný v době před výstavbou rodinného domu řekl o záměru postavit na svém pozemku dům. Předmětné sdělení žalovaného však nevylučuje, že původní záměr žalovaného postavit si rodinný dům v návaznosti na seznámení s žalobkyní, jejich společné soužití a zapojení obou účastníků do výstavby rodinného domu doznal změn ve smyslu výstavby společného domu pro budoucí rodinné soužití účastníků, jak bylo v řízení před soudem I. stupně prokázáno. Z výpovědi svědka jméno FO nadto nevyplynulo, že by se nějakým způsobem zapojil při vlastní výstavbě rodinného domu a svými smysly tudíž mohl vnímat, zda a jak se ten který z účastníků v souvislosti s prováděním stavby choval. Svědek jméno FO dle své výpovědi měl za to, že rodinný dům stavěl jen žalovaný, a to na základě skutečnosti, že rodinný dům byl stavěn před svatbou účastníků, přičemž uvedl, že by se jeho odpověď změnila, jestliže by věděl, že dům stavěli účastníci až po svatbě. Skutečnost, že rodinný dům byl postaven před uzavřením sňatku účastníků, však pro posouzení, zda se jednalo o společnou výstavbu věci, není významná. Ani jeden z výše uvedených svědků či další v řízení vyslechnutí svědci však nevypověděli, že by žalovaný přímo v průběhu výstavby rodinného domu uváděl či jakkoli jinak dával najevo, že rodinný dům buduje pouze pro sebe jako své výlučné vlastnictví.

16. Z chování žalovaného v průběhu výstavby nebylo možné také dovodit, že by vyvracel žalobkyni její přesvědčení o společné výstavbě rodinného domu. Naopak, jak vyplývá z provedených důkazů, žalovaný její účast na výstavbě akceptoval a využíval.

17. Žalovaný vznáší výhrady rovněž vůči závěru soudu I. stupně, že žalobkyně se podílela na financování výstavby rodinného domu. V konkrétnu poukazoval na skutečnost, že soud I. stupně dovodil, že na investice do hrubé stavby byly použity peněžní prostředky vybrané z podnikatelského účtu žalobkyně. Závěr soudu I. stupně ohledně podílu žalobkyně na financování výstavby rodinného domu žalovaný zpochybňuje nedůvodně. Soud I. stupně podrobně zmapoval finanční možnosti obou účastníků, jejich výdělkové poměry, možnosti žalovaného tvořit úspory a okamžik, kdy byly uspořené prostředky žalovaným vynaloženy. Závěr, že částka cca částka Kč z prostředků žalobkyně byla vynaložena na výstavbu hrubé stavby, je logickým vyústěním zohlednění všech těchto skutečností včetně výběru finančních prostředků z účtu žalobkyně v době výstavby hrubé stravy domu. Žalovaný přitom sám nenabízí žádné jiné vysvětlení k tomu, jak bylo kromě prostředků, které následně vložil na svůj účet, s částkou vybranou z podnikatelského účtu žalobkyně naloženo. Jednalo se o částku ve výši téměř částka Kč, což v době před více než 20 lety, kdy byla z účtu žalobkyně vybrána, představovalo nezanedbatelné finanční prostředky, za tuto částku bylo možné tehdy pořídit hrubou stavbu rodinného domu (účastníci se na výši investic shodli). Žalovaný neuvádí ničeho o tom, že by žalobkyně tuto nemalou částku vynaložila např. na pořízení konkrétních věcí mimo rámec stavby rodinného domu, že by ji investovala do finančních nástrojů, zakoupila z ní dovolené apod. Je tudíž logický závěr soudu I. stupně, odpovídající skutkovým zjištěním ohledně poměrů účastníků, že předmětná částka z prostředků žalobkyně byla investována do hrubé stavby rodinného domu.

18. Odvolací soud na základě shora uvedeného konstatuje, že soud I. stupně správně dovodil, že oba účastníci svým konkludentním jednáním projevili vůli nabýt rodinný dům jako společný majetek a vzhledem k tomu, že se stejnou měrou zasloužili o jeho nabytí, je rodinný dům v jejich rovnodílném podílovém spoluvlastnictví. Rozsudek soudu I. stupně proto odvolací soud jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. včetně správného nákladového výroku, opírajícího se o procesní úspěšnost žalobkyně, potvrdil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v této fázi řízení procesně úspěšný, proto mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni. Náklady žalobkyně spočívají v odměně advokáta za dva úkony právní služby po 5 620 Kč dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od datum, a to písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání (§ 11 odst. 1 písm. g/, k/ téže vyhlášky), náhradě hotových výdajů k těmto dvěma úkonům po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 téže vyhlášky, náhradě za promeškaný čas v rozsahu dvou půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 téže vyhlášky, cestovném ve výši 212,90 Kč za cestu k jednání z adresa a zpět o celkové vzdálenosti 28 km vozidlem s průměrnou spotřebou 5,2 litrů nafty/100 km při ceně pohonných hmot 34,70 Kč/1 litr a základní sazbě za opotřebení vozidla 5,80 Kč/1 km dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., a dále náhradě 21 % DPH ve výši 2.657,10 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 15 310 Kč.

20. Lhůta k zaplacení byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozhodnutí; platebním místem byl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. určen advokát žalobkyně.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.