KSBR 60 Co 19/2025-150

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Anonymizováno, Anonymizováno sídlem Anonymizováno, Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného., IČO žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_007⟫ o odstranění stavby a vyklizení pozemku ⟪LB:lb_008⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne Anonymizováno, č. j. Anonymizováno

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby žalovaný byl povinen odstranit na vlastní náklady stavbu č.p. Anonymizováno, zapsanou na LV č. Anonymizováno pro obec a katastrální území adresa, postavenou na pozemku žalobce parc. č. Anonymizováno, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště adresa, na LV č. Anonymizováno pro obec a katastrální území adresa, a uvést tento pozemek do původního stavu, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku a aby žalovaný byl povinen vyklidit pozemek parc. č. Anonymizováno, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště adresa, na LV č. Anonymizováno pro obec a katastrální území adresa, do 30 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 25.511 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1) Žalobce souhlasil se stavbou dočasného charakteru na pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa (srov. podání žalobce na č. l. 28 spisu).

2) Stavba (nyní č. p. Anonymizováno) na pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa byla postavena v době do datum (nesporná tvrzení stran).

3) Soud I. stupně nezjišťoval, jaké právo měl vlastník stavby k předmětnému pozemku v době umístění stavby na pozemek. Zjistil však, že následně došlo k uzavření smluv o nájmu pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa.

4) Ze smlouvy o nájmu č. Anonymizováno ze dne datum (č. l. 108, 112) bylo zjištěno, že město adresa pronajalo pozemek p. č. Anonymizováno nájemci jméno FO, IČO, a to na dobu neurčitou.

5) Z dodatku č. 1 ke smlouvě o nájmu č. Anonymizováno z datum (č. l. 114) bylo zjištěno, že došlo ke změně smlouvy o nájmu s tím, že nájemcem bude nadále namísto jméno FO žalovaný (z veřejného rejstříku na č. l. 15 vyplývá, že jméno FO je členem statutárního orgánu žalovaného).

6) Ze smlouvy o nájmu pozemku založené na č. l. 6-7 spisu s uvedením data datum uzavřené mezi pronajímatelem městem adresa a nájemcem žalovaným, vyplynulo, že jde o nájem pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa na dobu neurčitou s účinností od datum. Ze smlouvy se podává, že na tomto pozemku stojí stavba č. p. Anonymizováno, občanská vybavenost ve vlastnictví žalovaného. Z článku VI.1 vyplývá, že a) nájemní vztah zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem, nebo b) písemnou výpovědí kterékoliv ze smluvních stran s tím, že výpovědní doba je sjednána tříměsíční. Z článku VI.2 vyplývá, že žalobce jakožto pronajímatel je oprávněn smlouvu vypovědět, a) pokud nájemce užívá předmět nájmu k jinému než ujednanému účelu této smlouvy, b) pokud provádí na předmětu nájmu terénní nebo stavební úpravy, popřípadě jakékoli další podstatné změny bez souhlasu pronajímatele, c) pokud nezaplatil, ač písemně upomenut, splatné nájemné ani do data dodatečné lhůty splatnosti stanovené v upomínce, d) pokud zřídil užívací právo třetí osoby bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele. Z článku VIII.2 vyplývá, že tuto smlouvu je možno měnit pouze formou vzestupně číslovaných písemných dodatků odsouhlasených oběma smluvními stranami. Z čl. VIII.5 vyplývá doložka podle § 41 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Záměr města Anonymizováno byl zveřejněn vyvěšením na úřední desce Městského úřadu adresa, a to od datum do datum. Uzavření této smlouvy bylo schváleno Radou města Anonymizováno usnesením ze dne datum.

7. Soud I. stupně dospěl k odůvodněnému závěru, že v této konkrétní věci nejde o režim tzv. neoprávněné stavby. Stavba č. p. Anonymizováno byla v minulosti postavena na předmětném pozemku oprávněně.

8. Soud I. stupně odůvodněně právně kvalifikoval zjištěný skutkový stav tak, že jde o režim oprávněné stavby postavené na cizím pozemku při existenci dočasně časově omezeného práva k tomuto pozemku.

9. Přisvědčit je třeba i závěru soudu I. stupně, že stavba č. p. Anonymizováno se nestala součástí pozemku p. č. Anonymizováno, ale je samostatnou nemovitou věcí v právním smyslu.

10. Předmětná stavba byla postavena oprávněně a nejednalo se o situaci od počátku neoprávněné stavby. Žalovaný jako nájemce uzavřel s žalobcem smlouvu o nájmu (založenou na č. l. 6-7 spisu) k předmětnému pozemku, na kterém je postavena stavba ve vlastnictví žalovaného. Žalovanému tak k předmětnému pozemku svědčilo na podkladě smlouvy o nájmu pozemku právo nájmu, které je časově právem dočasného charakteru.

11. Jestliže vlastník stavby a vlastník pozemku upravili vzájemný vztah nájemní smlouvou a nahradili předchozí režim (daný smlouvou z datum) nájemním vztahem podle smlouvy o nájmu založené na č. l. 6-7 spisu, učinili tak se všemi riziky, které jsou s nájemním vztahem spojeny, tedy i s rizikem, že po zániku nájemního vztahu k předmětnému pozemku se vlastník pozemku bude moci domáhat odstranění stavby.

12. Z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, vyplynulo, že pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po zániku práva užívat daný pozemek právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku.

13. Zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Žalobou znějící na vyklizení pozemku se nelze domáhat odstranění stavby, která je nemovitou věcí. Proto je třeba se domáhat žalobou přímo na odstranění stavby.

14. Z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 vyplynulo, že vlastník pozemku se může podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. domáhat odstranění stavby vybudované na pozemku na základě práva, které bylo nahrazeno právem dočasného charakteru, které následně zaniklo.

15. Z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 2 Cdon 240/97, vyplynulo, že zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit podle § 126 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

16. Za těchto okolností bylo pro rozhodnutí věci namístě zabývat se tím, zda skutečně došlo k zániku práva nájmu, které opravňovalo žalovaného užívat předmětný pozemek.

17. Ke tvrzením žalobce je zapotřebí uvést, že řešení otázky platnosti ukončení smlouvy o nájmu, lze řešit jako předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. v řízení o žalobě na plnění.

18. V té souvislosti soud I. stupně proto provedl důvodně výklad smlouvy o nájmu založené na č. l. 6-7, zejména způsobů ukončení nájmu výpovědí pronajímatele ve smyslu článku VI.1, VI.2.

19. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000 Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, Nejvyšší soud uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy případně z dalších pramenů zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým závěrům. Vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

20. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021).

21. Výklad právního jednání v článku VI.1, VI.2 smlouvy o nájmu z č. l. 6-7 spisu vede k jednoznačnému závěru, že jde o projev vůle, jakým způsobem lze ukončit nájem založený touto smlouvou, a to buď písemnou dohodou obou smluvních stran (nájemce i pronajímatele) nebo písemnou výpovědí pronajímatele nebo nájemce, a to v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy byla výpověď doručena druhé ze smluvních stran. V případě pronajímatele byla výpověď omezena na důvody výpovědi, výslovně vymezené v článku VI.2 a) - d), s tím, že pronajímatel byl oprávněn smlouvu o nájmu vypovědět jen, pokud byl naplněn některý z výpovědních důvodů uvedených v článku VI.2 a) - d).

22. Při zjišťování úmyslu jednajícího a srozumění adresáta lze z vyjádření jednajícího vycházet jen tehdy, pokud mezi stranami není rozpor ve vyjádřeních k úmyslu daného právního jednání. Při neexistenci souladných vyjádření k danému právnímu jednání ze strany žalobce a žalovaného je nutno zjišťovat úmysl jednajícího podle okolností rozhodných pro výklad právního jednání.

23. V dané věci není soulad mezi vyjádřeními stran k danému právnímu jednání. Zatímco žalobce tvrdí, že pronajímatel byl oprávněn vypovědět smlouvu o nájmu bez uvedení důvodu podle § 2231 odst. 1 o. z. a kromě toho, byly ještě v čl. VI.2 a) - d) demonstrativně uvedeny další možné případy, ve kterých lze nájem ukončit (srov. písemné tvrzení na č. l. 65), tak žalovaný tvrdil, že z důvodu právní jistoty strany do smlouvy o nájmu vymezily v čl. VI.2 a) - d) ty důvody, ze kterých je pronajímatel jedině oprávněn smlouvu o nájmu vypovědět.

24. Při neexistenci souladných vyjádření stran k danému právnímu jednání, nebylo možno zjistit úmysl jednajícího, proto nezbylo než přisuzovat projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

25. Právnímu jednání (uzavření smlouvy o nájmu z č. l. 6-7 spisu, obsahující články VI.1, VI.2) předcházela předchozí smlouva o nájmu z datum, která v textu žádnou úpravu výpovědních důvodů neobsahovala. Nájem byl v minulosti ukončován žalobcem bez udání důvodu (srov. tvrzení žalobce č. l. 111 p. v.). Žalovaný k tomu tvrdil, že na uvedení výpovědních důvodů v nové smlouvě o nájmu trval (č. l. 105).

26. Účel, jehož mělo být daným právním jednáním dosaženo, spočíval v právním ošetření stavu, kdy na pozemku žalobce p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa se nacházela budova č. p. Anonymizováno, občanská vybavenost ve vlastnictví žalovaného, postavená zde se souhlasem žalobce. Tato okolnost byla výslovně vymezeným důvodem uzavření smlouvy vyjádřeným v čl. II. 1 větě druhé smlouvy o nájmu. Smlouva o nájmu tak poskytovala možnost umístění stavby na cizím pozemku na základě časově omezeného práva, přičemž omezovala formulací výpovědních důvodů žalobce (pronajímatele) v tom, aby bez naplnění některého z taxativně smluvených a vyjmenovaných výpovědních důvodů smlouvu o nájmu vypověděl. Výpovědní důvody uvedené v čl. VI.2 a) - d) vymezovaly skutkově důvody, pro které není nespravedlivé, aby pronajímatel již netrpěl existenci nájmu.

27. Následné chování stran spočívalo v tom, že žalobce smlouvu o nájmu vypověděl bez uvedení jakéhokoliv výpovědního důvodu (č. l. 8) a následně vyzval žalobce k vyklizení pozemku a odstranění stavby (č. l. 10), přičemž zahájil toto soudní řízení. Žalovaný žádal o smírné řešení sporu a o převod pozemku p. č. Anonymizováno do svého výlučného vlastnictví (č. l. 12). Žalobce odmítal řešení nespojené s demolicí stavby č. p. Anonymizováno (č. l. 106). Žalovaný nadále plní platební povinnosti podle smlouvy o nájmu.

28. Při výkladu právního jednání tak bylo vycházeno z toho, co právnímu jednání předcházelo a z toho co daly strany následně najevo, jakož i z účelu, jehož mělo být právním jednáním dosaženo.

29. Vůlí účastníků bylo, aby v případě pronajímatele byla výpověď omezena pouze na důvody výpovědi, výslovně vymezené v článku VI.2 a) - d), s tím, že pronajímatel byl oprávněn smlouvu o nájmu vypovědět jen, pokud byl naplněn některý z výpovědních důvodů uvedených v článku VI.2 a) - d).

30. Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že jestliže způsob vyjádření účastníků žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle, kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována, nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu (podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 196/2019, ze dne 27. 2. 2019).

31. Odvolací soud však zohlednil závěry judikatury Nejvyššího soudu, že výkladu přitom podléhá každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.

32. Odvolací soud zohlednil, že pro výklad jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, prvotní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z., přičemž zkoumal skutečnou vůli jednajících k okamžiku, kdy projev vůle učinil, soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží, přičemž tato kritéria byla taktéž podrobněji rovněž vyložena shora.

33. Pro úplnost doplňuje odvolací soud výklad daného právního jednání za použití ustálených výkladových pravidel. Z hlediska možného použití jednotlivých použitých pojmů „pronajímatel je oprávněn smlouvu vypovědět, pokud nájemce a)…d), z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů a z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního jednání (nájemní vztah zanikne písemnou dohodou nebo písemnou výpovědí…..pronajímatel je oprávněn smlouvu vypovědět pokud nájemce a)…d…), a z hlediska účelu právního jednání, kdy důvodem nájmu pozemku žalobce byla skutečnost, že na předmětu nájmu stojí stavba č. p. 1607, občanská vybavenost ve vlastnictví žalovaného, tj. nájemce (tj. z hlediska výkladu jazykového, logického, systematického a teleologického, obstojí zde jako výsledek výkladu právního jednání závěr o jednoznačnosti (jasnosti) konkrétního právního jednání.

34. Přiléhavým byl závěr soudu I. stupně, že pokud by měl pronajímatel právo vypovědět nájem bez výpovědních důvodů, nedávalo, by uvedení jakýchkoli důvodů v článku VI.2 smlouvy o nájmu smysl. V tomto směru odkazuje odvolací soud na odůvodnění provedené soudem I. stupně, s nímž se ztotožňuje.

35. Úprava v ustanovení § 2231 o. z. je dispozitivní. Strany tedy v tomto konkrétním případě vymezily důvody výpovědi odlišně od úpravy v ustanovení § 2231 o. z.

36. Odvolací soud odkazuje na závěry přijaté dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 30 Cdo 714/2000, podle kterého mezi základní zásady soukromého práva náleží zásada individuální autonomie, resp. autonomie vůle, zásada, že "dovoleno je vše, co není výslovně zakázáno", zásada "pacta sunt servanda“ a zásada „dispozitivnosti“ právní úpravy.

37. Pronajímatel a nájemce si mohou, sjednají-li ukončení nájmu na dobu neurčitou, dohodnout i výpovědní důvody.

38. Za situace, kdy odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že strany smluvně ujednaly, že je možno ze strany pronajímatele vypovědět smlouvu o nájmu jen ze sjednaných výpovědních důvodů, je nepřiléhavý právní názor žalobce, že jakožto pronajímatel byl oprávněn nájem vypovědět, přes sjednané důvody, i bez důvodů, příp. ve všech případech porušení smlouvy. Takové právní posouzení není správné.

39. Soud I. stupně správně poukázal na skutková zjištění, ze kterých plyne, že výpověď z nájmu podaná dne datum žalobcem jakožto pronajímatelem, neobsahuje uvedení výpovědních důvodů.

40. Co se týče obsahových náležitostí výpovědi, je nezbytné dodržet požadavek na určitost právního jednání. Z výpovědi musí jednoznačně vyplývat projev vůle jednajícího směřující k ukončení existujícího závazku. Uvedení konkrétního důvodu ve výpovědi není obecně zákonem vyžadováno, nicméně požadavek na jeho uvedení může plynout z ujednání stran ve smlouvě a některých zvláštních ustanovení občanského zákoníku (např. v § 2231 odst. 2), k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1645/2015.

41. Pokud však smlouva (nebo zákon) nestanoví povinnost výpovědní důvod uvést, nebude mít jeho neuvedení vliv na platnost a účinnost výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009).

42. Je tedy nezbytné, aby takový důvod ve skutečnosti v době učinění výpovědi existoval (je-li právo závazek vypovědět navázáno na určité důvody).

43. Adresát výpovědi může v takovém případě požadovat, aby mu byl konkrétní důvod výpovědi dodatečně sdělen, případně jej bude zkoumat soud, v případě civilního sporu v občanském soudním řízení.

44. V této konkrétní věci si účastníci v rámci smluvní volnosti dohodli, nastanou-li určité právní skutečnosti předpokládané smlouvou, možnost žalobce, jako pronajímatele, smlouvu vypovědět.

45. V projednávané věci však zákon, ani smlouva uzavřená mezi účastníky, nestanoví, že obsahovou náležitostí sjednané výpovědi je uvedení výpovědního důvodu přímo v textu výpovědi.

46. Za této situace nemůže mít absence uvedení konkrétního výpovědního důvodu ve výpovědi za následek zdánlivost výpovědi pro neurčitost, spočívající v tom, že ve výpovědi nebyl konkretizován některý ze sjednaných výpovědních důvodů.

47. Právní jednání nelze považovat za neurčité jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky sjednána jako nezbytná obsahová část právního úkonu. Neobsahovala-li výpověď učiněná žalobcem důvod výpovědi, nelze ji jenom proto považovat za neurčitou.

48. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že je nutno odlišovat otázku, zdali je výpověď jako právní jednání z hlediska jejích obsahových náležitostí určitá a otázku, zdali nastala skutečnost sjednaná ve smlouvě jako důvod výpovědi (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 750/2009, ze 27. 7. 2010).

49. Strany sjednaly pro případ výpovědi nutnou písemnou formu (srov. čl. VI.1 b/ smlouvy o nájmu).

50. V souladu s tímto ujednáním stran (§ 559 o. z.) byla výpověď učiněna písemně. Výpověď byla učiněna adresně s výslovným uvedením adresáta, tj. nájemce (žalovaného). Výpověď se dostala do dispoziční sféry adresáta (žalovaného). Z výpovědi je patrné, jaký nájem se vypovídá, a to uvedením pronajatého pozemku i označením smlouvy o nájmu, která se vypovídá. Z výpovědi vyplývá z ní vůle strany ukončit nájem použitím slov „smlouvu vypovídá“.

51. Z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1645/2015 vyplynulo, že jestliže si smluvní strany sjednají možnost ukončení závazkového právního vztahu výpovědí a současně ve smlouvě určí důvody, za jejichž naplnění lze výpověď podat, lze výpověď podat pouze v případě, kdy je některý z těchto výpovědních důvodů skutečně naplněn.

52. Za těchto okolností bylo nezbytné se zabývat tím, zda došlo k naplnění některého z výpovědních důvodů, jak jsou upraveny v čl. VI.2 písm. a) - d) smlouvy o nájmu.

53. Proto odvolací soud učinil poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a vyzval žalobce, aby tvrdil, zda ke dni výpovědi nájmu, tj. ke dni datum, byl naplněn některý z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení článku VI.2 písm. a) - d) smlouvy o nájmu založené na č. l. 6-7 spisu a aby navrhl důkazy k prokázání těchto skutečností. Současně byl poučen, že v případě, že zůstane pasivní, může to vést k neúspěchu žalobce ve věci.

54. Toto poučení učinil odvolací soud dvakrát. Jednak písemně při přípravě jednání, jednak při jednání odvolacího soudu do protokolu soudu.

55. Na toto poučení reagoval žalobce tak, že ani netvrdil, že by byl naplněn některý z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení článku VI.2 písm. a) - d) smlouvy o nájmu založené na č. l. 6-7 spisu. Žalobce taktéž ani nenavrhl provedení žádných důkazů v uvedeném směru.

56. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce ani netvrdí, že by skutkově byl naplněn některý z výpovědních důvodů určených ve smlouvě o nájmu.

57. Za těchto okolností nedošlo k ukončení smlouvy o nájmu na podkladě výpovědi žalobce z datum, neboť výpověď nebylo možno účinně podat, jestliže nenastal (nebyl naplněn) žádný z výpovědních důvodů. Taková výpověď nemohla vyvolat účinky v podobě ukončení smlouvy o nájmu.

58. Žalovaný v podáních z č. l. 25, 43 uvedl, že smlouva o nájmu byla ukončena k datum. V podání z č. l. 63 uvedl, že nájemní vztah nebyl platně ukončen a že ve výpovědi nebyl uveden důvod výpovědi, který žalovaný nezná a že stále hradí nájemné. V protokolu o jednání z datum pak žalovaný tvrdil, že výpověď žalovaný neakceptoval (č. l. 118-119). V podání odvolání (č. l. 125) žalovaný tvrdil, že žalovaný nikdy nesouhlasil s ukončením nájmu a že v podáních z č. l. 25, 43 popisoval žalovaný úmysly žalobce.

59. Rozsah povinnosti tvrzení a rovněž důkazní povinnosti určuje skutková podstata hmotněprávní normy, jež má být aplikována.

60. Pokud vlastník stavby věděl, nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu umístěnou na pozemku jiného vlastníka zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá v občanskoprávním řízení.

61. Z uvedeného vyplývá, že v řízení o odstranění stavby a vyklizení pozemku povinnost žalobce jakožto vlastníka pozemku tvrdit a prokazovat, že došlo k ukončení nájemní smlouvy, na základě níž měl vlastník stavby oprávnění užívat cizí pozemek.

62. V uvedeném směru nenese žalovaný břemeno tvrzení ani důkazní.

63. Průběh řízení může zjednodušit, uvedou-li účastníci o téže rozhodné skutečnosti shodná tvrzení. Shodná tvrzení účastníků se však mohou týkat pouze skutkové stránky věci, nikoliv právního hodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002). Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností, nebo právního posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu.

64. Jestliže účastníci uvedou shodná tvrzení o rozhodné skutečnosti, neznamená to, že by později v řízení nemohli své tvrzení změnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006). I pokud účastník své předchozí tvrzení popře, musí se soud tímto jeho pozdějším projevem zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále za shodná.

65. K přednesu jiného skutkového tvrzení však má účastník prostor jen do té doby, než nastanou účinky koncentrace řízení.

66. Z právního názoru vysloveného v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek mimo jiné vyplývá, že účinky koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a jejich účincích (řádně) poučeni, mimo jiné před skončením jednání, má-li v této době nastat koncentrace řízení.

67. Z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012 vyplynulo, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než měla nastat koncentrace řízení, nebrání ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil a aby označil důkazy poté, kdy měla koncentrace řízení nastat. V rozsahu, v němž skutková tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu, i poté, kdy mělo dojít ke koncentraci řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá.

68. V podmínkách této konkrétní věci v předchozím postupu řízení, soud I. stupně v průběhu prvního jednání datum, nepoučil podle obsahu protokolu účastníky o koncentraci řízení a jejich účincích podle ustanovení § 118b o. s. ř. Za těchto okolností nemohly nastat účinky koncentrace řízení.

69. Bylo nepřípustné, aby soud I. stupně vycházel jen z tvrzení účastníků ohledně nastoupení právních účinků ukončení nájmu výpovědí, neboť ze shodných tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. nelze vycházet ohledně právních závěrů a názorů a dovození práv a povinností z právního jednání.

70. Za těchto okolností proto tvrzení žalovaného, ve kterém namítá absenci důvodu výpovědi a neplatné ukončení nájmu, v podání z datum (č. l. 63), nebylo učiněno v rozporu s účinky koncentrace řízení, přičemž žalovaný měl procesní prostor k uplatnění skutkových tvrzení.

71. Soud I. stupně svým procesním postupem vyzval žalobce (na č. l. 59), aby tvrdil, co bylo úmyslem jednajícího v souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu pozemku a v souvislosti s článkem VI.1, 2 a v souvislosti s výpovědí nájmu. Jestliže žalobce doplnil tvrzení a označil důkazy v podání z datum (č. l. 65), mohl doplnit k těmto tvrzením a důkazním návrhům svá tvrzení a důkazní návrhy i žalovaný, což učinil v podání z datum (č. l. 105), ve kterém mimo jiné tvrdil, co bylo úmyslem účastníků v souvislosti se zakotvením čl. VI.1), 2) do smlouvy o nájmu.

72. Za těchto okolností je zřejmé, že uplatnění tvrzení o absenci důvodů výpovědi a neznalosti důvodů výpovědi, v podání z datum (č. l. 63) nebránily účinky koncentrace řízení. Nadto, v podání z datum (č. l. 63) byla vznesena námitka relativní neplatnosti výpovědi. Samotná námitka relativní neplatnosti není novým skutkovým tvrzením, ale je právní skutečností (právním jednáním), s níž jsou spojeny určité hmotněprávní důsledky. Tuto námitku tedy lze vznést kdykoliv v průběhu řízení.

73. Ze všech těchto důvodů neobstojí úvaha soudu I. stupně v bodě 27 odůvodnění, že vyjádřeními žalovaného na č. l. 25, 43, došlo ke zhojení vad výpovědi z nájmu, neboť takový závěr učiněný soudem I. stupně je nepřiléhavý okolnostem této věci, přičemž soud I. stupně ve svých závěrech neodlišuje tvrzení o skutkových okolnostech od právních hodnocení skutečností významných pro rozhodnutí a nezoholedňuje právo účastníka měnit svá skutková tvrzení a činit právní skutečnosti (právní jednání) i v průběhu řízení, přičemž z obsahu spisu je zcela zřejmé, že k dohodě účastníků o ukončení nájmu nedošlo a žalovaný sporuje ukončení nájmu.

74. Ze všech těchto důvodů je tedy namístě přijmout jednoznačný závěr, že výpověď smlouvy z datum ze strany pronajímatele nebylo možno účinně podat, jestliže nenastal (nebyl naplněn) žádný z výpovědních důvodů taxativně uvedených v čl. VI odst. 2 písm. a) - d) (k tomu srov. č. l. 7). Taková výpověď nemohla vyvolat účinky v podobě ukončení smlouvy o nájmu.

75. Za těchto okolností nadále trvá nájemní vztah ze smlouvy o nájmu založená na č. l. 6-7 spisu. Proto nezaniklo oprávnění vlastníka stavby mít stavbu umístěnou na pozemku jiného vlastníka (žalobce).

76. Proto není důvod ani pro odstranění stavby a vyklizení pozemku, kterého se žalobce jakožto vlastník pozemku domáhá.

77. Ze všech těchto důvodů přistoupil odvolací soud ke změně napadeného rozsudku tak, že podanou žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

78. Odvolací soud přitom respektoval princip předvídatelnosti svého rozhodnutí, neboť při jednání před poučením podle § 118a o. s. ř. do protokolu soudu uvedl právní názory vysloveného dovolacím soudem, o které opírá své právní úvahy.

79. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

80. K nákladům právního zástupce žalovaného náleží: ⟪LB:lb_001⟫ - za úkony učiněné do datum,

a) odměna podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 2.300 Kč za účast u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. - 1 úkon

b) náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 450 Kč

c) náhrada za ztrátu času na cestě z Kroměříži do Zlína k odvolacímu soudu a zpět, celkem 4 započaté půlhodiny po 150 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 600 Kč

Celková výše nákladů právní služby za úkony provedené do datum tak činila 21.400 Kč. ⟪LB:lb_001⟫ - za úkony učiněné po datum

d) náhrada cestovného za cestu z Anonymizováno do adresa k odvolacímu soudu a zpět, celkem ujeto 80 km, osobním vozidlem zn. jméno FO, RZ SPZ, základní sazba náhrady 5,80 Kč za 1 km (§ 1 písm. b/ vyhlášky č. 475/2024 Sb.), tj. celkem 464 Kč. Náhrada za spotřebované pohonné hmoty, cena 35,80 Kč za 1 litr (§ 4 písm. a/ vyhlášky č. 475/2024 Sb.), spotřeba 8,3 litru na 100 km, celkem náhrada za spotřebované pohonné hmoty činí 297 Kč. Celková výše cestovného činí 761 Kč.

Celková výše nákladů právní služby za úkony provedené po datum činila 4.111 Kč.

81. Z uvedeného plyne, že celková výše účelně vynaložených nákladů řízení žalovaného před soudem prvního i druhého stupně činila celkem 25.511 Kč.

82. Za účelný úkon právní služby nebyl považován úkon v podobě nahlížení do spisu, neboť právní zástupce žalovaného byl účasten u jednání soudu I. stupně a soud I. stupně mu doručoval podstatné listiny v řízení na vědomí, proto nebyl účelným úkon v podobě nahlížení do spisu, který ani z obsahu spisového materiálu neplyne. Proto náhrada nákladů právní služby za tento úkon nebyla přiznána.

83. Nebyl důvod, aby žalovaný uhradil 2x soudní poplatek za odvolání, a to s odkazem na ustanovení § 6 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., neboť soud I. stupně měl soudní poplatek vybrat od žalovaného pouze jedenkrát. Proto pokud soud I. stupně vybral soudní poplatek za odvolání dvakrát, bude úkolem soudu I. stupně, aby částku 7.000 Kč vrátil žalovanému, neboť byla nedůvodně vybrána.

84. S odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo, aby celkovou částku nákladů řízení uhradil k rukám zástupce žalovaného, a to ve lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť nebyl zjištěn důvod pro její prodloužení.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od jeho doručení, a to u Okresního soudu v Kroměříži, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny včas a dobrovolně, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí, nebo nařízení exekuce.