KSBR 62 A 155/2020-432

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců JUDr. Davida Rause, Ph. D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci žalobce: VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a.s. sídlem Soběšická 820/156, Brno zastoupen Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem sídlem Na Florenci 2116/15, Praha proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 17, Praha za účasti: 1. městys Luka nad Jihlavou sídlem 1. máje 76, Luka nad Jihlavou zastoupen JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava

2. VODOVODY A KANALIZACE Louckos.r.o. sídlem 1. máje 753, Luka nad Jihlavou zastoupena Mgr. Petrem Šmídem, advokátem sídlem Komenského 1321/1, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.8.2020, č.j. 33134/2020-MZE-15111, sp. zn. 56VH18884/2020-15111, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení

Žalovanému se náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Žalobce je povinen zaplatit 1. osobě zúčastněné na řízení 20 200 Kč k rukám JUDr. Boženy Zmátlové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Žalobce je povinen zaplatit 2. osobě zúčastněné na řízení 20 200 Kč k rukám Mgr. Petra Šmída, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

I. Vymezení věci

V projednávané věci jde o zákonnost rozhodnutí o udělení povolení k provozování vodohospodářského majetku 2. osobě zúčastněné na řízení (dále též „VAK Loucko“).

Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor životního prostředí a zemědělství (dále jen „krajský úřad“), rozhodnutím ze dne 6. 5. 2020, č. j. KUJI 41529/2020, vydal VAK Loucko povolení k provozování vodohospodářského majetku (kanalizace) vlastníka městyse Luka nad Jihlavou (1. osoba zúčastněná na řízení, dále též „městys“), identifikační číslo majetkové evidence (dále jen „IČME“) 6105-688703-00286192-3/3 a 6105-688703-00286192-3/4, specifikovaného v tabulce obsažené ve výroku prvostupňového rozhodnutí podle § 6 odst. 2 zákonač. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákonč. 274/2001 Sb.“). Odvolání žalobce žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil.

Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí již dvakrát zrušil pro nepřezkoumatelnost, nicméně oba jeho rozsudky byly zrušeny Nejvyšším správním soudem ke kasačním stížnostem osob zúčastněných na řízení. Nejprve soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 62 A 155/2020-181, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. 4 As 103/2022-89. Poté soud rozhodnutí žalovaného opětovně zrušil rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 62 A 155/2020-356, který zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 4 As 391/2023-210, a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. V posledně zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud připustil, že napadené rozhodnutí obsahuje dílčí nedostatky odůvodnění, nicméně uzavřel, že není nepřezkoumatelné z důvodů zmiňovaných soudem v rozsudkuč. j. 62 A 155/2020-356.

II. Žaloba a další vyjádření žalobce

Žalobce namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že žalovaný zatížil řízení neodstranitelnými procesními i hmotněprávními vadami, navíc se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami.

Poukazuje na to, že je provozovatelem předmětné kanalizace na základě platné smlouvy o provozu vodovodů a kanalizací, o nájmu vodovodů a kanalizací, o správě a rozvoji majetku vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu uzavřené se Svazem vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO (dále též „Svaz“) dne 17. 12. 1996 (dále jen „provozní smlouva“), která trvá minimálně do 31. 12. 2020, a dále na základě povolení vydaného rozhodnutím krajského úřadu ze dne 3. 5. 2004, č. j. KUJI 6705/2004 OLVHZ, KUJI007JD81, které bylo zrušeno rozhodnutím krajského úřadu dne 31. 1. 2019 s odkladem vykonatelnosti.

Dovozuje, že správní orgány nejasně vymezily předmět řízení (v rozhodnutí o zrušení povolení k provozování byl vodohospodářský majetek vymezen odlišně), nesprávně posoudily předběžnou otázku vlastnického práva k předmětnému vodohospodářskému majetku a s tím spojené otázky existence provozní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a vlastníkem majetku a její platnosti i ve vztahu k městysu. Provozní smlouva je podle žalobce stále platná a trvá. Otázku ukončení smlouvy ať již odstoupením či pozdější výpovědí, resp. platnost těchto úkonů žalovaný konkrétně nevypořádal.

Žalovaný v předcházejícím správním řízení zrušil první rozhodnutí krajského úřadu ve věci, neboť ve výroku nebyl přesně specifikován vodohospodářský majetek. Na výzvu krajského úřadu VAK Loucko zakreslil kanalizační řady do mapky a došlo k rozšíření předmětu žádosti o udělení povolení k provozování o dalších 54,43 metrů kanalizačního potrubí v ulici Za Humny. Ani po tomto doplnění však celková délka kanalizací dle žádosti (2 483,36 metrů) neodpovídá celkové délce kanalizací (2 697 metrů), k nimž bylo žalobci zrušeno povolení k provozování. Délky kanalizací krajský úřad neověřil v odpovídající dokumentaci. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že předložení mapky a pasportu se zaznamenáním kanalizačních řad je dostatečným skutkovým podkladem pro vydání řešeného povolení. K namítanému rozdílu v délkách kanalizací se pak správní orgány nevyjádřily vůbec.

Vlastníkem kanalizace, resp. minimálně její části, je stále Svaz. I kdyby tomu tak nebylo, VAK Loucko nedoložil platnou provozní smlouvu ve smyslu § 8 odst. 2 zákonač. 274/2001 Sb. Těmito námitkami se přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Krajský úřad podle žalobce rovněž chybně odkazoval na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č. j. 72 Co 153/2017-650, z něhož nelze vycházet při posuzování otázky vlastnického práva, jejíž vyřešení je nezbytným předpokladem pro vydání rozhodnutí o provozování vodohospodářského majetku. K tomu žalobce odkázal na související spory vedené Svazem v souvislosti s vodohospodářským majetkem u civilních soudů.

Podle žalobce se smlouva o provozování a nájmu vodohospodářského majetkuč. 1/2016 ze dne 7. 3. 2018 a její dodatekč. 3 nevztahují k předmětnému majetku. Platnost dodatkuč. 3 nebyla prokázána, neboť nebylo doloženo usnesení rady městysu Luka nad Jihlavou, nýbrž pouze výpis z usnesení rady. I tuto námitku žalovaný v napadeném rozhodnutí pominul.

Nesouhlasí rovněž se závěry správních orgánů ohledně neplatnosti dohody o převodu majetku a zpochybňuje odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, týkající se vypořádání majetku mezi Svazem a městysem, jakož i právní relevanci předání majetku. Pokud jde o majetek vybudovaný na základě smluv o dílo na jednotlivé investiční akce, ten nebyl doposud Svazem převeden na žádný subjekt.

Na své argumentaci žalobce setrval v podané replice, v níž poukázal na prodloužení provozní smlouvy, resp. na své oprávnění provozovat vodohospodářský majetek Svazu i po 31. 12. 2020. Navrhl, aby soud jak napadené, tak prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Na svém procesním stanovisku žalobce setrval i po vydání zrušujících rozsudků Nejvyššího správního soudu. Po vydání druhého zrušujícího rozsudkuč. j. 4 As 391/2023-210 žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. 10 As 266/2023-76, v němž bylo potvrzeno, že otázka vlastnictví vloženého majetku byla pravomocně vyřešena výrokem III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019. Uvedený rozsudek přitom Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudkuč. j. 4 As 391/2023-210 pominul. K rozhodnutí ve věci obce Bítovčice, který předožil VAK Loucko, by soud neměl přihlížet.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný se žalobou nesouhlasí. Odkázal na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí, které považuje za správné a dostatečně odůvodněné. Navrhuje žalobu zamítnout. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před soudem, i po vydání zrušujících rozsudků Nejvyššího správního soudu.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

Osoby zúčastněné na řízení shodně odkazují na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí, s nimiž se ztotožňují. VAK Loucko dále uvádí, že vodohospodářský majetek vymezený v prvostupňovém rozhodnutí nelze specifikovat přesněji než na podkladě příslušných kolaudačních souhlasů a rozhodnutí stavebního úřadu. Nepřesnost délek kanalizací způsobil sám žalobce, který bez podkladů a vysvětlení rozšířil délku kanalizace; nadto to byl žalobce, kdo v rozhodné době jako provozovatel vedl majetkovou evidenci předmětných kanalizací.

Na svých procesních stanoviscích osoby zúčastněné na řízení setrvaly i po vydání zrušujících rozsudků Nejvyššího správního soudu. VAK Loucko ve vyjádření z 29. 9. 2025 odmítl, že by výrok III. majetkového rozhodnutí (jímž bylo dovozeno, že vlastnické právo k vloženému majetku náleží Svazu) bylo nutné chápat jako předběžnou otázku v nynější věci. I pokud by tomu tak bylo, je nutné vycházet z celkového kontextu daného rozhodnutí, podle něhož se městys stal vlastníkem nejpozději okamžikem předání majetku Svazem dne 12. 7. 2019. K tomu přiložil související rozhodnutí krajského úřadu ze dne 26. 8. 2025, č. j. KUJI 73528/2025, týkající se vypořádání majetku mezi obcí Bítovčice a Svazem.

V. D) K ostatním námitkám

Závěrem se soud stručně vyjadřuje k ostatním námitkám.

Otázka účastenství žalobce v nynějším řízení byla vyřešena v bodě 36 rozsudkuč. j. 4 As 103/2022-89. Z něj plyne, že pro účastenství žalobce coby dosavadního provozovatele kanalizace v řízení svědčila potencialita dotčení na právech. Argumentace osob zúčastněných na řízení tak v tomto směru není důvodná.

Ohledně možnosti nabytí vlastnického práva na základě protokolu o předání majetku a dokumentů ze dne 12. 7. 2019 lze odkázat na body 53 a 54 zrušujícího rozsudkuč. j. 4 As 391/2023-210. Zde Nejvyšší správní soud vysvětlil, že tímto protokolem Svaz reagoval na rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, které bylo, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2024, č. j. 8 As 260/2023‑78, zrušeno ve výrocích II., IV., V., VI. a VII. (ve zbytku byla žaloba zamítnuta) rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 31 A 120/2019‑480. Krajský úřad uvedeným rozhodnutím uložil Svazu povinnost předat městysu majetek v jeho vlastnictví, vložený do hospodaření Svazu (výrok I.). Výrokem II. určil vlastnické právo městyse k majetku, u něhož došlo při budování k převodu investorství na Svaz, a výrokem IV. uložil Svazu povinnost předat tento majetek městysi. Výrokem III. zamítl návrh na určení vlastnického práva k majetku vloženému do Svazu (dle smluv do roku 2000) a majetku privatizovanému. Výrokem V. rozhodl o povinnosti Svazu předat městysi tento majetek. Výrokem VI. uložil Svazu povinnost vydat vyjmenované originály majetkové a provozní evidence k majetku dle výroků I., II. a V. Jak vyplývá z bodu 34 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2022, č. j. 3 Afs 302/2020‑54, vodárenská infrastruktura je za podmínky, že ji nelze přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, nemovitou věcí. Vlastnické právo k nemovité věci lze převést smluvně, na základě rozhodnutí nebo může přejít na základě zákona. Uvedený protokol, v němž Svaz vyjádřil pochyby o zákonnosti rozhodnutí krajského úřadu a výslovně uvedl, že tímto protokolem nepřevádí vlastnické právo k majetku uvedenému ve výroku II., IV., V. nebo VI. rozhodnutí krajského úřadu, ani k jakémukoliv jinému majetku, nepředstavuje ani jednu z těchto možností. Je zapotřebí od sebe odlišit rozhodnutí krajského úřadu, kterým o vlastnickém právu rozhodl a stanovil Svazu povinnost předat městysu majetek, od protokolu, jímž bylo toto rozhodnutí realizováno, avšak samotné vlastnické právo jím převáděno nebylo. Předmětný protokol proto nepředstavuje právní jednání či titul, na základě kterého došlo k převodu vlastnictví k vodohospodářskému majetku.

K poukazu žalobce na existenci pravomocného rozhodnutí o vlastnictví majetku dle výroku III. rozhodnutí ze dne 8. 7. 2019 soud uvádí, že se nejedná o rozhodnutí dle § 52 odst. 2 s. ř. s., jímž by soud byl vázán. Otázka vlastnictví vodohospodářského majetku, o níž bylo dříve rozhodnuto správním orgánem ve sporném řízení, je nepochybně případem, o kterém si soud může učinit úsudek sám. Tak tomu i v nyní projednávané věci bylo, přičemž soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že řešený majetek byl ve vlastnictví městyse. Ostatně jak přiléhavě uvedl VAK Loucko, překážka věci rozhodnuté dle § 57 odst. 3 správního řádu se podle judikatury vztahuje toliko na rozhodnutí pozitivní, nikoliv na rozhodnutí negativní (zamítnutí návrhu), jako tomu bylo ve výroku III. zmiňovaného rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2023, č. j. 1 As 155/2022-55, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 752/18).

K argumentaci žalobce, že vlastníkem vodohospodářského majetku na území městyse je stále Svaz, soud odkazuje na bod 56 zrušujícího rozsudkuč. j. 4 As 391/2023-210, kde se soud tvrzenými rozpory v judikatuře Nejvyššího správního soudu zabýval. Lze doplnit, že soud je v nynější věci vázán právními závěry vyslovenými ve zrušujících rozsudcích Nejvyššího správního soudu v této věci dle § 110 s. ř. s., nikoliv jinými rozsudky Nejvyššího správního soudu vztahujícími se k jiným sporům žalobce ohledně vystoupení obcí ze Svazu. Na polemiku žalobce v tomto směru soudu nepřísluší jakkoli reagovat.

Vadí-li žalobci, že krajský úřad v prvostupňovém rozhodnutí na podporu svého názoru ohledně existence vlastnického práva městyse odkázal i na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.12.2017, č. j. 72 Co 153/2017-650, je nutno vycházet především z toho, že závěry předmětného rozhodnutí si krajský úřad osvojil a věc posoudil shodně. Tomu nebrání ani skutečnost, že z ustálené judikatury plyne, že vypořádání majetkového podílu městyse představuje jeho nárok vycházející z právních vztahů založených na základě veřejného práva a vyplývající z veřejnoprávní smlouvy, o němž jsou příslušné rozhodovat v případě sporu správní orgány, nikoli soudy v civilním řízení (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 As 213/2014-187, a ze dne 14. 2. 2018, č. j. 10 As 258/2017-176, č. 3725/2018 Sb. NSS, či usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11, a ze dne 19. 6. 2018, č. j. Konf 9/2018-8).

Pokud jde o žalobní námitku vad smlouvyč. 1/2016, včetně dodatků, předložených VAK Loucko, tak krajský úřad v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že ve smlouvě o provozování a nájmu vodohospodářského majetkuč. 1/2016 ze dne 2. 12. 2016 je uvedeno, že byla schválena radou městyse dne 19. 4. 2016 (usneseníč. 285/2016/RM). Dále shrnul, že byly předloženy dodatkyč. 3 a 5 ke smlouvě s výpisem z usnesení rady městyse. Krajský úřad nepochyboval o pravosti těchto dokladů. Přestože žalovaný se námitkou platnosti této smlouvy v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval, vycházel z toho, že mezi městysem a žalobcem neexistuje provozní smlouva a že městys je oprávněn vybrat si provozovatele vodohospodářské infrastruktur, přičemž na str. 5 napadeného rozhodnutí potvrdil závěr krajského úřadu, že VAK Loucko splňuje požadavky na provozovatele vodohospodářského majetku. Soud je přesvědčen, že za situace, kdy obstál závěr správních orgánů, že vodohospodářský majetek byl ve vlastnictví městyse, lze přisvědčit závěru žalovaného i krajského úřadu, že městys byl oprávněn vybrat si provozovatele kanalizací za splnění podmínek dle § 6 zákonač. 274/2001 Sb. a je nutné respektovat jeho vůli. Pokud v řízení o žádosti VAK Loucko byla předložena provozní smlouvač. 1/2016 včetně dodatků dokládající vůli městyse, aby na jeho území provozoval vodohospodářský majetek VAK Loucko, nebylo nezbytně nutné vyžadovat od žadatele další podklady, které by platnost provozní smlouvy na veškerou vodohospodářskou infrastrukturu bezpodmínečně potvrdily. Doklady doložené VAK Loucko k žádosti ze dne 10. 1. 2019 i podle soudu byly dostatečné pro vydání rozhodnutí v nynější věci. Ostatně, jak přiléhavě konstatoval krajský úřad na str. 14 svého rozhodnutí, v nynější věci je nutno s ohledem na četnost a délku sporů souvisejících s vystoupením obcí ze Svazu akcentovat vůli vlastníka vodohospodářského majetku, ale rovněž zásadu ekonomie řízení.

Ke konstatování osob zúčastněných na řízení, že rozhodnutí správních orgánů, kterými je žalobci rušeno povolení k provozování vodohospodářského majetku, jsou věcně správná, postačuje uvést, že tato rozhodnutí nejsou předmětem nyní posuzované věci.

Co se týče důkazních návrhů, žalobce ve svých podáních odkazoval na listiny, které jsou součástí správního spisu; jeho obsahem soud ve správním soudnictví nedokazuje (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2018, č. j. 4 As 113/2018-39). Co se týče listin, které nejsou součástí správního spisu (zejm. ohledně platnosti a prodloužení provozní smlouvy), tyto skutečnosti nejsou mezi účastníky řízení sporné, proto jimi soud nedokazoval (§ 120 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Pokud jde o návrhy na dokazování rozhodnutími soudů, ty jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. Nadto se nejedná o důkazní návrhy ke skutkovým otázkám, proto jimi soud dokazování neprováděl. Pokud jde o listiny připojené k vyjádření VAK Loucko ze dne 29. 9. 2025, ty se týkají vypořádání majetku mezi Svazem a obcí Bítovčice, tudíž netýkají se sporu nynějšího městyse se žalobcem, resp. Svazem. Pro nynější věc jsou proto nepodstatné, proto ani těmito listinami soud pro nadbytečnost nedokazoval.

VI. Závěr a náklady řízení

Soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O nákladech řízení před soudem i před Nejvyšším správním soudem bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s § 110 odst. 3 s.ř.s. Žalobce ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný byl žalovaný, tomu však nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s. a contrario). V řízení o obou kasačních stížnostech však byly osoby zúčastněné v postavení účastníka řízení (stěžovatele), proto je nutno o jejich nákladech za toto řízení rozhodnout v režimu § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož osoby zúčastněné na řízení podporovaly žalovaného, lze zamítnutí žaloby považovat za jejich celkový úspěch ve věci. Soud proto osobám zúčastněným na řízení přiznal náhradu nákladů řízení účelně vynaložených v řízeních o obou kasačních stížnostech před Nejvyšším správním soudem vůči procesně neúspěšnému žalobci. Za takové náklady přitom soud u obou osob zúčastněných na řízení považoval náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku za obě kasační stížnosti 2 × 5000 Kč a náhradu nákladů právního zastoupení za úkony nezbytně nutné v rámci předmětných řízení (učiněné do 31. 12. 2024), tj. převzetí a přípravu věci a podání kasačních stížností ve věcech sp. zn. 4 As 103/2022 a sp. zn. 4 As 391/2023 podle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhláškyč. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. 3 × 3100 Kč a náhradu hotových výdajů s těmito úkony spojenými 3 × 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady řízení každé z osob zúčastněných na řízení, které je povinen uhradit procesně neúspěšný žalobce, činí 20 200 Kč. Další procesní podání osob zúčastněných na řízení před Nejvyšším správním soudem vnímá soud jako nadbytečná a repetitivní, proto za ně náhradu nákladů řízení nepřiznal. K zaplacení náhrady nákladů řízení soud určil přiměřenou lhůtu.

Proti tomuto rozsudku je kasační stížnost přípustná (§ 102 s. ř. s.) Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na níž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v § 104 s. ř. s.

Kasační stížnost lze podat ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 19. listopadu 2025

Petr Šebekv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.