KSBR 15 Co 155/2025-156

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Anonymizováno), narozená dne Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně Anonymizováno ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného., IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 49 359 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Blansku (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 22. 4. 2025, č. j. 711 C 26/2024-87

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku Anonymizováno Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované Jméno advokáta B.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku Anonymizováno Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované Jméno advokáta B.

1. V řízení zahájeném podáním žaloby z datum (a po částečném zpětvzetí žaloby z datum) se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky Anonymizováno Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného odstupného. Žalobu odůvodnila tím, že byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy od datum na pozici kontrolor. Postupem doby žalobkyně cítila ze strany žalované projevy bossingu a snahu, aby žalobkyně sama dala výpověď, neboť počet zaměstnanců na její pozicí byl nadbytečný. Tomuto tlaku žalobkyně nejprve podlehla, když dala dne datum výpověď, podle které měl její pracovní poměr skončit datum. V průběhu výpovědní doby nicméně došlo mezi účastníky k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru žalobkyně ze skutečných důvodů, a to z důvodu nadbytečnosti žalobkyně; na základě této dohody pracovní poměr skončil již datum. S ohledem na dobu trvání pracovního poměru a důvod jeho ukončení měla žalobkyně za to, že jí náleží ze zákona nárok na odstupné. Žalovanou částku odůvodnila výší své mzdy za měsíce Anonymizováno. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení odstupného; této výzvě však nebylo vyhověno. Žalobkyně kromě dlužné částky požadovala i zákonný úrok z prodlení, a to od datum (první den po konci kalendářního měsíce, ve kterém jí měla být zaplacena poslední mzda a odstupné) až do zaplacení.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. V řízení nepopírala, že žalobkyně u ní byla zaměstnána na pozici kontrolora na základě pracovní smlouvy, tak jak uváděla v žalobě; nepopírala ani to, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne datum. Poukázala však na to, že text této dohody si sestavila sama žalobkyně a že důvodem, kterým žalobkyně svou žádost o zrušení předchozí výpovědi a podpis dohody ústně odůvodnila, bylo rychlejší ukončení jejího pracovního poměru z důvodu navázání nového pracovního poměru. Žalovaná neměla důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení žalobkyně odůvodňující rychlejší ukončení jejího pracovního poměru, proto navrženou dohodu podepsala. Žalovaná v řízení nepopírala, že její zástupce, který dohodu o rozvázání pracovního poměru podepsal, si nevšiml, že v této dohodě je jako důvod ukončení pracovního poměru uvedena nadbytečnost žalobkyně. Žalovaná po celou dobu řízení trvala na tom, že žalobkyně nebyla nadbytečná, že její pracovní pozice (kterou žalobkyně opustila dobrovolně) nebyla zrušena a že žalovaná na obsazení této pozice stále intenzivně pracuje, neboť je pro její fungování klíčová. V řízení poukazovala rovněž na to, že v průběhu pracovního poměru nebyla žalobkyně převedena na jinou práci; učinila však nesporným, že žalobkyně se dva dny podílela na dobrovolné výpomoci v archivu a že tato práce jí byla zaplacena, tak jak by ji vykonávala sjednanou pracovní smlouvou.

3. Soud I. stupně ve věci provedl dokazování listinnými důkazy a vyslechl svědky jméno FO (přímého nadřízeného žalobkyně), jméno FO (zaměstnance žalované pracujícího na stejné pozici jako žalobkyně), jméno FO (člena holdingu právnická osoba), jméno FO (bývalého zaměstnance žalované), jméno FO (zaměstnance žalované), jméno FO (člena dozorčí rady žalované) a konečně vyslechl jako účastníka řízení tituly před jménem jméno FO Anonymizováno (statutární zástupce žalované, který za žalovanou podepsal dohodu o rozvázání pracovního poměru z datum). Po takto provedeném dokazování ve věci rozhodl rozsudkem ze dne datum, č. j. Anonymizováno, kterým žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku Anonymizováno Kč (výrok II.).

4. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že na základě shodných tvrzení účastníků a listinných důkazů vzal za prokázané, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy z datum na pozici kontrolora, nejprve s délkou pracovní doby Anonymizováno hodin týdně a následně (od datum) s délkou pracovní doby Anonymizováno hodin týdně, a to na dobu neurčitou. Dne datum žalobkyně dala výpověď z pracovního poměru podle § 50 zákoníku práce bez udání důvodu s tím, že pracovní poměr skončí uplynutím dvouměsíční výpovědní doby dne datum (výpověď byla žalovanou převzata datum). Dne datum žalobkyně přinesla statutárnímu orgánu žalované (tituly před jménem jméno FO) dohodu o rozvázání pracovního poměru, kterou sama sepsala, a tituly před jménem jméno FO tuto dohodu podepsal. V dohodě bylo uvedeno, že pracovní poměr žalobkyně skončí dnem datum, dále zde bylo uvedeno, že důvodem rozvázání pracovního poměru žalobkyně je nadbytečnost. Nebylo sporné, že žalobkyně vyzvala před podáním žaloby žalovanou k zaplacení odstupného a že žalovaná tomuto požadavku nevyhověla. Na základě výslechu svědků soud I. stupně vzal za prokázané, že u žalované nebyla provedena žádná organizační změna, která by byla důvodem nadbytečnosti žalobkyně. Z výpovědi slyšených svědků vzal za prokázané, že žalovaná dlouhodobě shání nové zaměstnance, má jich nedostatek a neustále poptává nové pracovní pozice. Tuto skutečnost vzal za prokázanou i z inzercí žalované na aplikaci Anonymizováno (ze které vyplývá, že na pozici kontrolora žalovaná zadávala inzeráty datum). Z provedených důkazů pak učinil závěr, že skutečným důvodem, pro který byl pracovní poměr žalobkyně dohodou z datum ukončen, byla žádost žalobkyně o ukončení pracovního poměru dříve, než uplyne výpovědní doba na základě žalobkyní podané výpovědi ze dne datum. Na základě tohoto závěru pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení představující náklady jejího právního zastoupení.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítala nesprávná skutková zjištění soudu I. stupně a nesprávné právní závěry. Konkrétně nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně o tom, že v řízení nebylo prokázané, že žalobkyně byla nadbytečná, zde poukazovala na to, že z výpovědí svědků (především svědka jméno FO a jméno FO) lze dovodit, že žalobkyně byla pro žalovanou nadbytečná. Namítala, že žalovaná své tvrzení (o tom, že žalobkyně nebyla nadbytečná) prokazovala svědky, kteří nebyli zaměstnanci ani statutárními členy žalované. Měla za to, že předloženou dohodou o rozvázání pracovního poměru žalobkyně splnila své důkazní břemeno a že ostatní provedené důkazy spornou skutečnost (nadbytečnost žalobkyně) dostatečně nevyvrátily. Konečně namítla, že soud I. stupně při svém právním hodnocení nevzal v úvahu právní závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1599/2002, ze kterých vyplývá, že pokud by jí nevznikl nárok na odstupné, mohl by její nárok být důvodný z titulu náhrady škody. Odvolání žalobkyně pak směřovalo i do výroku o náhradě nákladů řízení, když zpochybňovala účelnost všech přiznaných úkonů právní služby. V tomto směru namítala, že tři přiznané úkony právní služby měly v podstatě totožný obsah, a to vyjádření k předžalobní výzvě, odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádření ve věci z datum. Dále namítala neúčelnost nákladů na cestovné a ztrátu času právního zástupce žalované, který k jednání soudu musel cestovat ze svého sídla, které je značně vzdálené od sídla soudu I. stupně. V tomto směru poukázala na závěry Ústavního soudu vyjádřené ve věci sp. zn. II. ÚS 736/12.

6. Žalovaná odvolání žalobkyně považovala za nedůvodné a navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve své podstatě (do výroku ve věci samé) není důvodné.

8. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení (podáním z datum) navrhla, aby v rámci odvolacího řízení bylo dokazování doplněno přílohami k účetním závěrkám žalované k datum, k datum, k datum, k datum a k datum. Těmito důkazy chtěla prokázat, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům (a potažmo i zpochybnit věrohodnost svědků, které v průběhu řízení navrhla žalovaná). Dle žalobkyně z těchto důkazů mohlo být za prokázané, že u žalované v roce Anonymizováno bylo zaměstnáno Anonymizováno zaměstnanců a že poté se počet zaměstnanců postupně snižoval až k Anonymizováno zaměstnancům v roce Anonymizováno. Odvolací soud nově navržené důkazy neprováděl, když vycházel z toho, že se v daném případě jedná o sporné řízení, které je ovládáno zásadou neúplné apelace, a proto nelze nově navržené důkazy provést (srov. ustanovení § 205a o.s.ř.). Předložené listiny žalobkyně nepochybně mohla navrhnout již v průběhu řízení před soudem I. stupně. Současně se nejedná o důkazy, kterými by měla být zpochybněna věrohodnost slyšených svědků (jak se žalobkyně mylně domnívala). Z hlediska případného zpochybnění věrohodnosti svědků by byly přípustné jen důkazy, které by (po doplnění tvrzení) mohly prokázat například to, že některý ze svědků měl poměr k věci nebo k účastníkům, nebo že prokazatelně lhal. Předložené přílohy k účetním závěrkám nejsou typem důkazu, které by mohly jednoznačně zpochybnit věrohodnost svědků. Je zřejmé, že žalobkyně nově navrženými důkazy (až po koncentraci řízení) chce pouze změnit závěr o skutkovém stavu. Za této situace tak nově navržené důkazy byly nepřípustné. Na okraj pak odvolací soud dodává, že i kdyby se jednalo o přípustné důkazy a žalobkyně by jimi (hypoteticky) prokázala, že v období roků Anonymizováno došlo k tvrzenému poklesu pracovních míst žalované, i tak by (s ohledem na další níže uvedené právní závěry) tyto důkazy (tvrzená skutečnost) nemohly pro žalobkyni přinést příznivější rozhodnutí ve věci.

9. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, jakož i s jeho skutkovými a právními závěry, a pro stručnost odkazuje na odůvodnění odvolání napadeného rozsudku, ve kterém soud I. stupně podrobně odůvodnil své skutkové i právní závěry.

10. K odvolacím námitkám žalobkyně lze uvést následující. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou námitku nesprávného skutkového závěru soudu I. stupně, když žalobkyně měla za to, že na základě provedených důkazů bylo v řízení prokázané, že žalobkyně měla být pro žalovanou nadbytečná. Zde je potřeba nejdříve poukázat na to, že v tomto řízení nebylo právně významné, zda žalovaná před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru se žalobkyní přijala nějaké organizační opatření o snížení zaměstnanců, v jehož důsledku by se žalobkyně stala nadbytečnou. Pro posouzení nároku byla totiž nejzásadnější skutečnost, zda žalobkyně fakticky byla či nebyla pro žalovanou nadbytečnou. Zde je možné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1599/2002, ze kterého vyplývá, že byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí, neboť zákoník práce nespojuje vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán. Za situace, kdy z písemné dohody o rozvázání pracovního poměru z datum vyplývá, že pracovní poměr žalobkyně skončil z důvodu její nadbytečnosti, bylo důkazní břemeno k vyvrácení této skutečnosti na straně žalované. Dle názoru odvolacího soudu žalovaná toto své důkazní břemeno unesla, když z žádného důkazu nevyplynulo, že by se žalobkyně za trvání pracovního poměru stala pro žalovanou nadbytečnou. Z výpovědi slyšených svědků, a to i z výpovědi přímého nadřízeného žalobkyně jméno FO nebo zaměstnance jméno FO (který pracoval na stejné pozici jako žalobkyně), nelze tuto nadbytečnost dovodit. Skutečnost, že žalobkyně před skončením pracovního poměru byla krátkodobě přemístěna na výpomoc při stěhování archivu, neznamená, že by se tímto žalobkyně stala nadbytečnou. V tomto směru se jednalo pouze o krátkodobou výpomoc a takovéto krátkodobé přidělení na jinou pracovní pozici je v kompetenci zaměstnavatele.

11. Skutečnost, že v určitých obdobích pak bylo méně práce než v jiných částech roku (typicky před auditem – viz výpověď svědka jméno FO), rovněž neznamená, že by se žalobkyně tímto stala nadbytečnou. Nadbytečnost pak nemůže být dovozována ani ze subjektivního pocitu zaměstnance. Koneckonců i svědek jméno FO jako přímý nadřízený vypověděl, že žalobkyni v práci jako její vedoucí chtěl, protože ho v případě potřeby zastupovala a také proto, že pokud se očekávalo více práce, tak žalobkyně byla potřeba při střídání směn. Žalovaná rovněž v řízení prokázala, že po odchodu žalobkyně sháněla na její místo jiného zaměstnance; toto bylo prokázáno výpověďmi svědků i inzerovanou nabídkou práce z datum. Pokud by žalobkyně byla skutečně nadbytečnou, těžko by žalovaná měla důvod, aby bezprostředně po skončení pracovního poměru žalobkyně sháněla na její místo nové pracovníky. V řízení nebyla sporná skutečnost, že žalovaná dlouhodobě poptávala nové pracovníky. To vyplývá rovněž ze svědeckých výpovědí jméno FO (člena holdingu právnická osoba) a jméno FO (člena dozorčí rady žalované), i z účastnické výpovědi žalované. I kdyby pak žalobkyně (na základě nepřipuštěných důkazů) prokázala úbytek zaměstnanců žalované v letech Anonymizováno z původního počtu Anonymizováno na Anonymizováno, tak tato skutečnost sama o sobě nemůže prokázat, že konkrétní pozice, na které pracovala žalobkyně (kontrolor), byla pro žalovanou nadbytečná. Z příloh účetních závěrek není totiž vůbec jasné, na jakých konkrétních pracovních pozicích mělo dojít k úbytku zaměstnanců žalované. Úbytek zaměstnanců by naopak prokázal tvrzení žalované o tom, že měla problémy s náborem nových zaměstnanců a že dlouhodobě průběžně sháněla nové pracovníky.

12. Na základě důkazů provedených soudem I. stupně tak lze souhlasit s tím, že skutečným důvodem skončení pracovního poměru žalobkyně byl ten, že si našla jinou práci. Za této situace tedy žalobkyni nevznikl nárok na požadované odstupné.

13. Není rovněž správný názor žalobkyně a její odvolací námitka v tom směru, že pokud by jí nevznikl nárok na odstupné, mohl by její nárok být důvodný z hlediska náhrady škody. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalobkyně odkazovala (sp. zn. 21 Cdo 1599/2002), nelze na tento případ použít, neboť skutkový stav v této věci je zcela odlišný. Zásadní rozdíl je v tom, že z provedených důkazů v tomto řízení vyplynulo, že s nabídkou na rozvázání pracovního poměru pro nadbytečnost nepřišla žalovaná jako zaměstnavatel, ale byla to sama žalobkyně, která dohodu iniciovala a která předložila návrh dohody k podpisu statutárnímu zástupci žalované. Jak v řízení vyplynulo, dohoda byla v podstatě podepsána zástupcem žalované omylem, když ten si nevšiml poslední věty o nadbytečnosti žalobkyně. Za těchto okolností tak žalobkyni nemohl vzniknout ani nárok na náhradu nějaké škody.

14. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé (výrok I.) považuje za věcně správný, a proto ho podle § 219 o.s.ř. potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku).

15. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, když jednak částečně považoval za důvodnou námitku žalobkyně ohledně neúčelnosti některých přiznaných úkonů právní služby; dále pak při přezkumu nákladů řízení dospěl k jiné výši plně procesně úspěšné žalované než soud I. stupně. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud I. stupně žalované na náhradě nákladů řízení (náklady právního zastoupení) přiznal odměnu za Anonymizováno úkonů právní služby, mimo jiné i za odpověď zástupce žalované na předžalobní výzvu z datum. S ohledem na to, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby z datum, nelze dle odvolacího soudu přiznat žalované náklady vzniklé před zahájením tohoto řízení. Proto odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná má právo na náhradu nákladů právního zastoupení jen v souvislosti s pěti úkony právní služby; k tomuto odvolací soud odkazuje na bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně. Lze shrnout, že náklady procesně úspěšné žalované v řízení před soudem I. stupně se skládají z odměny za 5 úkonů právní služby v celkové částce Anonymizováno), z Anonymizováno režijních paušálů ve výši Anonymizováno a ze ztráty času zástupce žalované v souvislosti s účastí u jednání, která se konala mimo jeho sídlo v částce Anonymizováno). Celkové náklady za právní zastoupení tedy dosáhly částky Anonymizováno Kč. Jelikož zástupce žalované doložil, že je plátcem DPH, byla k této částce připočtena i 21 % DPH (Anonymizováno Kč). Celkové náklady za právní zastoupení tedy dosáhly částky Anonymizováno Kč. Do nákladů řízení žalované pak náleží i hotové náklady v souvislosti s náhradou cestovních výdajů právního zástupce žalované za dvě jednání v celkové částce Anonymizováno Kč. K tomuto lze odkázat na bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud vycházel z toho, že z náhrady cestovného nelze přiznat DPH tak jako v případě odměny za právní zastoupení, režijních paušálů a náhrady za ztrátu času. Zde odvolací soud vychází z toho, že DPH je obsažena již v nákupní ceně automobilu použitého k cestě na soud, jakož i v ceně pohonných hmot. Pokud by DPH byla přiznána i z nákladů cestovného, ve svém důsledku by to vedlo k tomu, že tato daň by byla placena dvakrát, což je nepřípustné.

17. Konečně odvolací soud nesouhlasil s odvolací námitkou žalobkyně v tom směru, že by neměly být považovány za účelné náklady v souvislosti s cestou zvoleného právního zástupce z jeho sídla (adresa) do sídla soudu I. stupně (adresa). Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by si účastník nemohl zvolit sám podle svého výběru a svých kritérií vhodného právního zástupce, tedy že by musel zvolit jen právního zástupce, který má sídlo shodné s bydlištěm nebo sídlem účastníka (anebo v jeho blízkém okolí). Tento výklad lze možná výjimečně připustit při právním zastoupení v tzv. bagatelním sporu nebo skutkově a právně jednoduché věci (viz závěr žalobkyní zmíněného nálezu Ústavního soudu č.j. II. ÚS 736/12-1). Nicméně spor o odstupné z důvodu rozvázání pracovního poměru mezi skutkově a právně jednoduché věci rozhodně nepatří, proto v tomto směru nelze účastníku řízení upírat právo zvolit si právního zástupce dle svých požadavků.

18. Lze shrnout, že v řízení před soudem I. stupně náklady na právní zastoupení žalované dosáhly částky Anonymizováno Kč a náklady na cestovné částky Anonymizováno Kč. Celkové náklady procesně úspěšné žalované před soudem I. stupně tedy dosáhly částky Anonymizováno Kč. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl, tak jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná, proto žalované vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů za právní zastoupení v celkové výši Anonymizováno Kč. Tato částka byla vypočtena podle vyhlášky č. 177/19 96 Sb., v platném znění (dále advokátní tarif), když bylo vycházeno z toho, že zástupce žalované v odvolacím řízení učinil ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu 2 úkony právní služby spočívající v písemném vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu dne datum. Odměna za 1 úkon právní služby činí podle § 7 advokátního tarifu částku Anonymizováno Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za každý úkon právní služby náleží zástupci žalované režijní paušál ve výši Anonymizováno Kč, to je celkem za Anonymizováno úkony Anonymizováno Kč. V souvislosti s cestou k jednání soudu z adresa vznikl zástupci žalované nárok na náhradu za ztrátu času v částce Anonymizováno Kč (Anonymizováno půlhodin po Anonymizováno Kč – § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tak za odvolací řízení náklady za právní zastoupení dosáhly částky Anonymizováno Kč. Jelikož bylo osvědčeno, že zástupce žalované je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (Anonymizováno Kč) na celkovou částku Anonymizováno Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). K nákladům řízení pak bylo nutné připočítat i náklady cestovného k soudnímu jednání, když zástupce žalované cestoval vlastním osobním automobilem na trase adresa a zpět při ujetí celkem Anonymizováno km a průměrné spotřebě Anonymizováno litru benzínu na Anonymizováno km (zjištěno z předloženého technického průkazu). Náhrada cestovného byla vypočtena podle vyhlášky č. 573/2025 Sb. na částku Anonymizováno Kč a skládá se z náhrady za použití vozidla ve výši Anonymizováno) a z náhrady za pohonné hmoty ve výši Anonymizováno. Celkové náklady žalované za odvolací řízení tak dosáhly částky Anonymizováno

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně.

Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná strana podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).