KSBR 59 Co 89/2026-225

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnického práva ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Anonymizováno ze dne Anonymizováno, č. j. Anonymizováno,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 310 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta B, advokáta.

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem ½ nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. Anonymizováno – zastavěná plocha a nádvoří o výměře Anonymizováno m2, jehož součástí je stavba č.p. Anonymizováno, část obce adresa, způsob využití rod. dům, stavba stojí na pozemku parc. č. st. Anonymizováno, pozemku parc. č. st. Anonymizováno – zastavěná plocha a nádvoří o výměře Anonymizováno m2, jehož součástí je stavba bez čp/če, způsob využití jiná stavba, stavba stojí na pozemku parc. č. st. Anonymizováno, pozemku parc. č. Anonymizováno – zahrada o výměře Anonymizováno m2, pozemku parc. č. Anonymizováno – zahrada o výměře Anonymizováno m2, pozemku parc. č. Anonymizováno – trvalý travní porost o výměře Anonymizováno m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. Anonymizováno pro obec adresa a katastrální území adresa v katastru nemovitostí u právnická osoba pro Anonymizováno, Katastrální pracoviště adresa (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 48 233 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně v podstatném uvedl ke skutkové stránce, že žalobkyně a její tehdejší manžel uzavřeli dne datum se žalovanou, svou dcerou, darovací smlouvu se smlouvou o zřízení věcného břemene, na jejímž základě na žalovanou převedli výše uvedené nemovité věci (dále též „předmětné nemovitosti“) tvořící součást jejich tehdejšího společného jmění manželů. Současně bylo ve prospěch obou dárců zřízeno věcné břemeno spočívající v právu bezplatného doživotního užívání darovaných nemovitostí. Právní účinky vkladu vlastnického práva vznikly ke dni datum. Manželství dárců bylo následně rozvedeno a bývalý manžel žalobkyně dne datum zemřel. Žalobkyně dopisem ze dne datum vyzvala žalovanou k vrácení daru. Ve výzvě jí vytýkala, že ji od počátku roku 2025 opakovaně osobně i telefonicky vyzývala, aby opustila rodinný dům, v němž žalobkyně na základě věcného břemene doživotně bydlí, že ignorovala její nesouhlas s prodejem nemovitostí a následně přistoupila k jejich nabídce prostřednictvím realitní kanceláře. V souvislosti s prodejem poukazovala na zveřejnění inzerce obsahující údaj o možnosti nastěhování od datum, později „Anonymizováno“, a na uskutečnění prohlídky nemovitostí dne datum. Podle žalobkyně uvedené jednání vytvářelo dojem, že bude muset nemovitosti opustit, představovalo vůči ní nepřiměřený psychický nátlak a směřovalo k jejímu vypuzení z domu navzdory existenci věcného břemene doživotního užívání. Soud I. stupně zjistil, že žalovaná skutečně v průběhu roku Anonymizováno žalobkyni opakovaně navrhovala řešení své tíživé finanční situace, která souvisela se zajištěním čtyř studujících dětí a vážným onemocněním, následně úmrtím jejího bývalého manžela. V tomto kontextu navrhovala žalobkyni možnost přestěhování do jiné nemovitosti či jiné uspořádání bydlení, aby bylo možné předmětné nemovitosti prodat. Následně dne datum uzavřela žalovaná s realitní kanceláří smlouvu o poskytování realitních služeb na zprostředkování prodeje nemovitostí. Ve zveřejněných inzerátech bylo výslovně uvedeno, že nemovitost je zatížena věcným břemenem užívání, které přechází na případného nabyvatele. Z výpovědi realitní makléřky vzal za prokázané, že údaj o možnosti nastěhování byl výsledkem technického nastavení inzertního systému společnosti právnická osoba a nebyl formulován na základě pokynu žalované. Současně zájemci o koupi byli na existenci věcného břemene upozorňováni a tato právní závada byla zohledněna i ve stanovené kupní ceně jejím ponížením. Za prokázané nepovažoval soud I. stupně, že žalovaná vůči žalobkyni vedla psychické útoky nebo na ni vyvíjela nepřípustný nátlak, naopak zjistil, že mezi účastnicemi proběhlo jen omezené množství osobních kontaktů, žalobkyně sama potvrdila absenci telefonické komunikace a z dalších důkazů nevyplynulo, že by žalovaná používala vůči žalobkyni výhrůžky, urážky, fyzický či jiný nátlak. Prokázáno bylo pouze to, že žalovaná žalobkyni přesvědčovala o potřebě prodeje nemovitostí a navrhovala jí řešení její bytové situace.

3. Po právní stránce soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že darovací smlouva byla uzavřena před datum, a nárok na vrácení daru proto v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu posuzoval podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do datum (dále též „obč. zák.“). Současně uzavřel, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť tvrdí, že je vlastnicí předmětných nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí na žalovanou. Správně se žalobkyně domáhá vrácení jen id. jedné poloviny darovaných nemovitostí, neboť tyto byly darovány ze společného jmění manželů, které zaniklo dnem datum a po uplynutí tříleté lhůty od jeho zániku se může domáhat bez souhlasu druhého bývalého manžela jen tohoto podílu.

Soud I. stupně zdůraznil, že při posuzování podmínek pro vrácení daru je rozhodující pouze takové jednání obdarovaného, které svou intenzitou nebo soustavností objektivně představuje hrubé porušení dobrých mravů, přičemž je třeba hodnotit veškeré okolnosti případu a vzájemné jednání účastníků. Vycházel přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nestačí subjektivní pocit dárce, že mu bylo ublíženo, nýbrž musí jít o objektivně kvalifikované porušení morálních pravidel značné intenzity. Na tomto základě dospěl k závěru, že jednání žalované spočívající v návrzích na dobrovolné odstěhování žalobkyně, v přípravě a realizaci zamýšleného prodeje nemovitostí zatížených věcným břemenem a ve zveřejnění předmětné inzerce nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům, natož jejich hrubé porušení. Zdůraznil, že žalovaná jako vlastnice vykonávala své vlastnické právo způsobem, který respektoval existenci věcného břemene žalobkyně, a že nebylo prokázáno, že by se ji snažila z nemovitosti bezprávně vypudit. Proto uzavřel, že podmínky pro vrácení daru splněny nebyly, a žalobu na určení vlastnického práva k jedné polovině předmětných nemovitostí zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle procesní úspěšnosti účastnic (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovala do obou výroků. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází z nesprávných skutkových zjištění. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že jednání žalované nedosahovalo intenzity hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Uvedla, že předmětem sporu není samotný záměr žalované prodat nemovitosti, ale způsob, jakým žalovaná při výkonu svého vlastnického práva nerespektovala věcné břemeno doživotního užívání zřízené ve prospěch žalobkyně. Tvrdila, že žalovaná dlouhodobě usilovala o to, aby žalobkyně nemovitosti opustila, nabízela jí finanční kompenzaci za vystěhování a s podporou svých dětí ji přesvědčovala, že v domě nemá sama bydlet a měla by se přestěhovat jinam. Poukazovala přitom na výpovědi žalované i jejích dcer, z nichž podle jejího názoru vyplývá snaha dosáhnout jejího odchodu z domu, aby bylo možné nemovitosti zpeněžit. Zdůraznila, že v inzerci nemovitostí byly uvedeny údaje o možnosti nastěhování nového vlastníka nejprve od datum a následně ihned. Namítala, že tyto údaje byly objektivně nepravdivé vzhledem k existenci jejího doživotního práva užívání a že jejich zveřejnění zpochybňovalo rozsah jejího věcného práva a vyvolávalo právní nejistotu ohledně jejího bydlení. Nesouhlasila se skutkovým závěrem soudu I. stupně, že uvedení těchto údajů nebylo výsledkem aktivního jednání žalované ani realitní makléřky. Žalovaná obsah inzerátu kontrolovala a za jeho obsah nesla odpovědnost, stejně jako za jednání realitní kanceláře, která vystupovala jejím jménem. Podle žalobkyně je nutno hodnotit jednání žalované v jeho souhrnu, tedy ve spojení s opakovanými návrhy na její odstěhování, nabízenými kompenzacemi a následným zveřejněním inzerce obsahující údaj o možnosti nastěhování kupujícího. Takové jednání považovala za aktivní, opakované a objektivně nepravdivé, směřující proti její základní životní jistotě a právu na bydlení, a tedy za jednání hrubě porušující dobré mravy. Měla za to, že žalovaná nevyužívala prodej nemovitosti jako běžný výkon vlastnického práva, nýbrž jako prostředek nátlaku směřující k tomu, aby žalobkyně nemovitost opustila. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť považuje za správný závěr soudu I. stupně, že podmínky pro vrácení daru nebyly splněny. Odvolací námitky měla žalovaná za nedůvodné. Poukázala na to, že její výzvy směřující k dobrovolnému opuštění nemovitosti byly vyvolány její tíživou finanční situací související s rozvodem a následně vážným onemocněním a úmrtím bývalého manžela, který se podílel na zajištění jejich dětí. Žalobkyni vždy nabízela alternativní řešení, zejména finanční kompenzaci nebo možnost bydlení v jiné nemovitosti, z její strany nikdy nedocházelo k fyzickému ani psychickému nátlaku. I když žalobkyně mohla její jednání vzhledem ke své osobní situaci vnímat subjektivně negativně, objektivně se nejednalo o porušení dobrých mravů, natož o jejich hrubé porušení. Ve vztahu k inzerci nemovitostí považovala za správný závěr soudu I. stupně, že údaje o možnosti nastěhování nebyly výsledkem jejího aktivního jednání ani nepoctivého postupu realitní makléřky, ale šlo o údaje vzniklé v souvislosti s technickým nastavením inzertního systému a jejich obsah žalovaná nijak neiniciovala. Žalobkyni o existenci inzerátů sama neinformovala, žalobkyně se o nich dozvěděla vlastní aktivitou, což dle žalované vylučuje závěr, že by prostřednictvím inzerce na žalobkyni vyvíjela cílený nátlak. Žalovaná zdůraznila, že po celou dobu respektovala věcné břemeno užívání svědčící žalobkyni, na jeho existenci upozornila realitní makléřku již při uzavření smlouvy o realitním zprostředkování, existence služebnosti byla uvedena v inzerci, byla sdělována zájemcům o koupi a promítla se do výrazného snížení nabídkové ceny nemovitostí. Zamýšleným prodejem pouze vykonávala svá vlastnická práva, přičemž práva žalobkyně jako oprávněné z věcného břemene plně respektovala.

6. Odvolací soud konstatuje, že žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), je osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.

7. Po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení jemu předcházejícího (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

8. V posuzované věci se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí id. ½ nemovitých věcí, které spolu s bývalým manželem darovali žalované. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná se k ní chovala způsobem, kterým hrubě porušuje dobré mravy. V souladu s ustálenou judikaturou soud I. stupně správně dovodil, že účinky spojené s vrácením daru je vzhledem k datu uzavření darovací smlouvy třeba posuzovat podle ustanovení § 630 obč. zák., i když k chování žalované, pro které se žalobkyně domáhá vrácení daru, došlo po datum, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb.

9. Skutkovou stránku věci považuje odvolací soud za správnou, soud I. stupně učinil skutková zjištění procesně řádným způsobem a jeho skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování.

10. Odvolací námitky žalobkyně směřující proti skutkovým zjištěním soudu I. stupně, konkrétně proti závěru, že údaj o možnosti nastěhování uvedený v inzerátech na prodej nemovitostí nebyl výsledkem aktivního jednání žalované, neshledává odvolací soud opodstatněné. Soud I. stupně založil svá skutková zjištění zejména na výpovědi svědkyně jméno FO, realitní makléřky, která podrobně popsala způsob vytváření a exportu inzerce prostřednictvím interního systému společnosti právnická osoba. Uvedla, že server Anonymizováno vyžaduje vyplnění údaje o termínu nastěhování, přičemž při absenci takového údaje se automaticky propisuje údaj „Anonymizováno“. Současně vypověděla, že konkrétní datum nastěhování se žalovanou nekonzultovala a že uvedení údaje „datum“ bylo jejím vlastním postupem při zadávání inzerátu. Samotná okolnost, na kterou žalobkyně v odvolání poukazuje, že žalovaná před zveřejněním kontrolovala text inzerátu, bez dalšího neprokazuje, že právě žalovaná iniciovala uvedení údaje o datu nastěhování nebo že si musela být tohoto údaje vědoma. Výpověď žalované, podle níž se soustředila na text inzerátu a informaci o věcném břemeni a údaje o datu nastěhování nepřikládala význam, není v rozporu s výpovědí svědkyně jméno FO. Samotná skutečnost, že žalobkyně pokládá vysvětlení svědkyně za nevěrohodné, nepostačuje k přijetí odlišného skutkového závěru, není-li podložena dalšími důkazy zpochybňujícími správnost hodnocení provedeného soudem I. stupně. I pokud by bylo možno přisvědčit názoru žalobkyně, že žalovaná odpovídá za obsah inzerátu zveřejněného jejím jménem, nic to nemění na skutkovém závěru, že předmětný údaj nebyl výsledkem jejího aktivního pokynu.

11. Odvolací soud považuje shodně se soudem I. stupně za významné, že mezi účastnicemi nebylo sporné, že ve zveřejněných inzerátech bylo opakovaně a zřetelně uvedeno, že nabízené nemovitosti jsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalobkyně. Z dokazování rovněž vyplynulo, že tato okolnost byla zohledněna v nabídkové ceně nemovitostí a byla sdělována i potenciálním zájemcům o koupi. Z provedených důkazů proto nelze dovodit, že by účelem inzerce bylo zastřít existenci práva žalobkyně nebo vytvářet vůči ní nátlak prostřednictvím nepravdivé prezentace právního stavu nemovitostí.

12. Pokud žalobkyně dále poukazuje na výpovědi žalované, jejích dcer a svědkyně jméno FO s cílem prokázat dlouhodobou snahu žalované dosáhnout jejího vystěhování, nelze ani z těchto důkazů dovodit jiný skutkový závěr, než k jakému dospěl soud I. stupně. Z uvedených výpovědí naopak plyne, že žalovaná opakovaně usilovala o nalezení řešení své finanční situace, nabízela žalobkyni finanční kompenzaci nebo jiné uspořádání bydlení a zdůvodňovala svůj postup potřebou získat finanční prostředky. Tato skutková zjištění soud I. stupně správně považoval za prokázaná.

13. Odvolací soud proto uzavírá, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, jednotlivé důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a jeho skutkové závěry mají oporu v obsahu spisu. Žalobkyní uplatněné odvolací námitky nejsou způsobilé správnost skutkových zjištění zpochybnit, neboť představují převážně vlastní interpretaci provedených důkazů, nikoliv poukaz na konkrétní logické rozpory, opomenuté důkazy nebo jiná pochybení v procesu hodnocení důkazů soudem I. stupně.

14. Vycházeje ze skutkových zjištění přezkoumávané věci, odvolací soud neshledal pochybení soudu ani v právním posouzení.

15. Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

16. V dané věci je třeba vycházet ze zásady, kterou správně připomněl soud I. stupně, že soud je při posouzení důvodnosti odvolání daru vázán skutky uvedenými ve výzvě k vrácení daru, v daném případě z výzvy žalobkyně ze dne datum. Nelze tedy přezkoumávat jiné formy jednání žalované, které ve výzvě uvedeny nebyly. Z toho důvodu jsou bez významu odvolací námitky, které se nevztahují k důvodům uvedeným v předmětné výzvě. Jedná se o námitku, že žalovaná se již „nejméně deset let“ snaží nemovitosti prodat. Ve výzvě jsou vytýkány pouze události od Anonymizováno Anonymizováno do datum. Dlouhodobé úvahy či pokusy o prodej v předchozích letech ve výzvě uvedeny nebyly. Dále se jedná o odkaz žalobkyně na výrok žalované o nastěhování „cikánské rodiny“. Žalobkyně v odvolání cituje svědkyni jméno FO, podle níž měla žalovaná kdysi uvést, že do domu může dát do nájmu jinou rodinu a matka stejně odejde. I tato námitka je bezpředmětná, neboť výrok žalované nepředstavuje konkretizaci některého ze skutků uvedených ve výzvě k vrácení daru, ale nový skutkový prvek.

17. Odvolací soud se proto soustředil na posouzení ostatních odvolacích námitek. Lze konstatovat, že spor mezi účastnicemi nespočívá primárně v tom, co se stalo, nýbrž v právním hodnocení těchto skutečností z hlediska intenzity zásahu do práv žalobkyně a z hlediska aplikace § 630 obč. zák.

18. Žalobkyně v odvolání namítala, že žalovaná dlouhodobě usilovala o její odchod z domu a nabízela jí finanční kompenzaci. Žalobkyně přitom nepopírá, že soud I. stupně zjistil existenci návrhů na odstěhování a finančních kompenzací, ale namítá, že těmto skutečnostem nepřiznal odpovídající právní význam a nedocenil jejich skutečný účel. V odvolání žalobkyně poukazuje na nabídku žalované Anonymizováno Kč za opuštění domu, její výroky o tom, proč žalobkyně nebydlí v domě syna, dále zmiňuje výpovědi dcer žalované o potřebě finančních prostředků a skutečnost, že žalovaná dlouhodobě usilovala o vyřešení své situace prodejem domu.

19. Skutečnosti zmíněné žalobkyní však nejsou v rozporu se skutkovými závěry soudu I. stupně, z nichž vyplynulo, že žalovaná nabízela žalobkyni odstěhování, nabízela jí alternativní řešení situace a snažila se žalobkyni přesvědčit k dobrovolnému odchodu. Soud I. stupně část skutkového děje zmíněného žalobkyní nepominul ani nezpochybnil, naopak ji považoval za prokázanou. Za neprokázané označil pouze tvrzené psychické ataky a telefonické naléhání. Soud I. stupně vyšel z toho, že žalovaná nenutila žalobkyni k odchodu, nevyhrožovala jí, nenarušovala výkon služebnosti, nenabízela žalobkyni odchod pod hrozbou sankce, ale pouze navrhovala dobrovolné řešení situace. Jak opakovaně zdůrazňuje Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 4112/2019), předpokladem úspěšného uplatnění práva na vrácení daru není jakékoli nevhodné chování obdarovaného ani pouhý nevděk, ale pouze takové jednání, které lze se zřetelem ke všem okolnostem případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Opodstatněnost pro vrácení daru vyžaduje jednání mimořádně závažné, typicky dlouhodobé urážky, psychické nebo fyzické násilí, odmítnutí potřebné pomoci či jiné jednání vykazující zjevnou hrubou kolizi s dobrými mravy.

20. Obvykle musí jít o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné. V posuzované věci zjištěné opakované návrhy či prosby o odstěhování však nedosahují intenzity hrubého porušení dobrých mravů.

21. Žalobkyně svojí námitkou v podstatě zaměňuje snahu žalované dosáhnout dohody o odstěhování se samotným vypuzováním z domu. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně nevyplývá, že by žalovaná žalobkyni fakticky bránila v užívání domu nebo jí výkon služebnosti odpírala. Naopak zjištěno bylo, že nabízela řešení předpokládající souhlas žalobkyně. Samotná skutečnost, že žalovaná preferovala, aby žalobkyně dům dobrovolně opustila, neznamená, že se dopustila hrubého porušení dobrých mravů.

22. Žalobkyně v odvolání také namítala, že uvedení termínu nastěhování v inzerci představovalo zpochybnění rozsahu jejího věcného práva a vytvoření právní nejistoty ohledně bydlení. Žalovaná tím dle žalobkyně fakticky popřela její právo doživotního užívání domu.

Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplývá, že žalobkyně měla smluvně zřízeno bezplatné doživotní užívání předmětných nemovitostí. Současně soud I. stupně zjistil, že: inzerát obsahoval údaj „nastěhování od datum“, následně „nastěhování Anonymizováno“. Žalovaná realitní kancelář o služebnosti informovala, v inzerátu bylo také výslovně uvedeno, že nemovitost je prodávána s věcným břemenem, jeho existence nebyla zájemcům zastírána, naopak byli na něj upozorněni. S ohledem na existenci věcného břemene byla snížena požadovaná kupní cena. Vzhledem k těmto zjištěním nelze uzavřít, že žalovaná samotné věcné právo žalobkyně popírala.

23. Soud I. stupně připustil, že žalobkyně mohla jednání žalované subjektivně pociťovat jako nespravedlivé nebo ohrožující. Pro vrácení daru ve smyslu ust. § 630 obč. zák. však subjektivní pocit ohrožení nepostačuje. Rozhodující je objektivní dopad jednání obdarovaného. Z tohoto pohledu je podstatné, že služebnost byla zapsána v katastru nemovitostí, byla uvedena v inzerátu, žalovaná její existenci výslovně uznávala a nezahájila žádné kroky směřující k jejímu zániku. Objektivní právní jistota žalobkyně tak ve skutečnosti narušena nebyla. Ze strany žalované absentuje jednání směřující k faktickému odepření výkonu práva služebnosti žalobkyni nebo k jeho zmaření. Jak bylo zmíněno již shora, Nejvyšší soud při aplikaci ustanovení § 630 obč. zák. vyžaduje podstatně vyšší intenzitu zásahu do postavení dárce. Soud I. stupně správně uvedl, že musí jít o jednání objektivně vykazující hrubou kolizi s dobrými mravy, nikoliv pouze o jednání necitlivé nebo konfliktní. Jednání žalované požadované míry intenzity hrubého porušení dobrých mravů nedosahovalo.

24. V odvolání žalobkyně dále namítala, že žalovaná nevyužívala prodej jako běžný výkon vlastnického práva, ale jako prostředek nátlaku směřující k jejímu vystěhování. Žalobkyně nezpochybňovala samotný fakt, že žalovaná měla právo nemovitost prodat. Její argumentace spočívá v tom, že žalovaná institut prodeje zneužila jako prostředek nátlaku na žalobkyni.

Pro posouzení námitky jsou dle odvolacího soudu významná skutková zjištění o životní situaci žalované v době vytýkaného jednání. Z nich se podává, že žalovaná měla čtyři studující děti, její bývalý manžel trpěl závažnou onkologickou nemocí (následně zemřel). Současně ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovanou nebyl učiněn žádný krok směřující k faktickému vyklizení žalobkyně, nebylo zjištěno a ani tvrzeno, že by žalovaná zpochybnila platnost věcného břemene, znemožňovala žalobkyni užívání domu, např. vyměnila zámky, žalobkyni vyhrožovala vystěhováním či zahájila řízení směřující k omezení věcných práv žalobkyně. Prokázané jednání žalované se omezuje na návrhy dobrovolné dohody a následný pokus o prodej nemovitosti zatížené služebností.

25. Stěžejní vzhledem ke shora zmíněné ustálené judikatuře v posuzované věci je, že záměr žalované ohledně prodeje nemovitostí měl reálný ekonomický podtext v její aktuální životní situaci, byl motivován snahou získat finanční prostředky za situace, kdy vyživovala čtyři studující děti a tyto přicházely o svého otce, na němž byly z hlediska výživy také odkázány. Snahu žalované přesvědčit žalobkyni ke změně postoje ohledně prodeje předmětných nemovitostí mohla žalobkyně vnímat jako necitlivé jednání, avšak nelze ji při zohlednění výše zmíněných individuálních okolností považovat za jednání porušující dobré mravy a již vůbec pak jednání dosahující intenzity hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.

26. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem soudu I. stupně, podle něhož souhrn prokázaných skutkových okolností nedosahuje intenzity hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Namítala, že soud I. stupně jednotlivé projevy chování žalované posoudil izolovaně a nedostatečně zohlednil jejich celkový význam a dopad do jejího postavení jako osoby oprávněné z věcného břemene doživotního užívání.

Odvolací soud ani této námitce nemůže přisvědčit. Soud I. stupně při právním hodnocení věci správně vycházel z toho, že předpokladem vrácení daru není jakékoliv nevhodné, necitlivé či nevděčné jednání obdarovaného, ale pouze takové jednání, které z hlediska svého rozsahu, intenzity a okolností případu představuje objektivně hrubou kolizi s dobrými mravy. Současně správně vycházel z toho, že rozhodující není subjektivní pocit dárce, ale objektivní hodnocení konkrétního jednání při zohlednění všech okolností případu a vzájemných vztahů účastníků. V přezkoumávané věci bylo prokázáno, že žalovaná opakovaně otevírala otázku dalšího bydlení žalobkyně v domě, nabízela jí finanční kompenzaci nebo jiné řešení bytové situace, poukazovala na svou nepříznivou finanční situaci a podnikla kroky směřující k prodeji předmětných nemovitostí. Současně bylo prokázáno, že v souvislosti s nabídkou nemovitostí k prodeji byly zveřejněny inzeráty obsahující údaje o možnosti nastěhování od datum, později „Anonymizováno“, a že žalobkyně jednání žalované dlouhodobě vnímala jako snahu dosáhnout jejího odchodu z domu. Takto zjištěné skutečnosti soud I. stupně nijak nezpochybňoval a vycházel z nich při svém právním posouzení. Dokazování však současně neprokázalo, že by žalovaná žalobkyni fyzicky napadala, urážela ji, vyhrožovala jí nebo jí jiným způsobem bránila ve výkonu práva odpovídajícího služebnosti. Nebylo zjištěno ani to, že by žalovaná zpochybňovala existenci věcného břemene nebo činila kroky směřující k jeho odstranění. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že zamýšlený prodej nemovitostí byl od počátku nabízen jako prodej nemovitostí zatížených služebností užívání ve prospěch žalobkyně, existence tohoto práva byla uvedena v inzerci, sdělována případným zájemcům a promítla se i do výše nabídkové ceny. Nebylo rovněž sporu o tom, že k prodeji nemovitostí nakonec nedošlo a žalobkyně nebyla ve výkonu svého práva užívání fakticky nijak omezena.

27. Odvolací soud vnímá, že snaha žalované řešit svou finanční situaci prostřednictvím prodeje nemovitostí, v nichž žalobkyně bydlí, mohla být pro žalobkyni nepříjemná a s ohledem na její věk, životní vazbu k domu a subjektivní přesvědčení o budoucím uspořádání rodinných poměrů také psychicky zatěžující. To však bez dalšího nepostačuje k závěru o hrubém porušení dobrých mravů. Kritériem totiž není intenzita subjektivně pociťované újmy na straně dárce, nýbrž objektivní povaha a závažnost jednání obdarovaného.

28. Žalobkyně svou argumentaci v podstatné míře staví na úvaze, že dům darovala žalované právě proto, aby v něm mohla nerušeně dožít. Takové očekávání je z lidského hlediska pochopitelné. Pro posouzení podmínek § 630 obč. zák. však není rozhodující, zda žalobkyně předpokládala, že žalovaná darované nemovitosti nikdy neprodá. Podstatné naopak je, že žalovaná zamýšlela případný prodej realizovat se zachováním služebnosti užívání, existenci tohoto práva neskrývala a nečinila žádné kroky směřující k jeho zániku nebo omezení. Z provedeného dokazování tak nevyplývá, že by výkon vlastnického práva žalovanou představoval vůči žalobkyni natolik extrémní zásah, který by bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Odvolací soud se proto ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že ani při souhrnném hodnocení všech zjištěných okolností nelze jednání žalované kvalifikovat jako jednání dosahující intenzity hrubého porušení dobrých mravů, které by mohlo založit právo žalobkyně na vrácení daru.

29. Veden výše uvedenými důvody, odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný ve výroku o věci samé, jakož i v nákladovém výroku, proti němuž žalobkyně ostatně ničeho konkrétního nenamítala, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované přiznal vůči žalobkyni právo na náhradu těchto účelně vynaložených nákladů: odměna advokáta za dva úkony právní pomoci po 5 620 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění, a to vyjádření k odvolání a účast u jednání (§ 11 odst. 1 písm. k/, g/ advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů v paušální výši 450 Kč ke každému úkonu právní pomoci podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 11 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu a cestovné ve výši 4.520 Kč z adresa a zpět o celkové vzdálenosti Anonymizováno km vozidlem s průměrnou spotřebou 3,9 litrů nafty/100 km při ceně pohonných hmot 44,50 Kč/1 litr a sazbě základní náhrady za opotřebení vozidla 5,90 Kč/1 km dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., v platném znění.

31. Celkem náklady žalované v odvolacím řízení činí 18.310 Kč. K jejich zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. lhůta do tří dnů od právní moci rozsudku; platebním místem byl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. určen advokát žalované.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.