KSCB 51 Af 6/2023-103

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph. D., ve věci žalobkyně: VN PROMET DOO sídlem Korzo 7, 240 00 Subotica, Srbská republika zastoupena advokátem JUDr. Jakubem Hlínou, sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, IČO: 71214011, sídlem Budějovická 1378/7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2023, č. j. 6726-7/2023-900000-314, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Vymezení věci

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 26. 5. 2023 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2023, č. j. 6726-7/2023-900000-314 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeny platební výměry Celního úřadu pro Jihočeský kraj (dále též „správce daně“) ze dne 29. 6. 2022, č. j. 48129-5/2022-520000 48130-4/2022-520000-11 a platebnímu výměru ze dne 29.06.2022, č. j. 48130-4/2022- 520000-11(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterými bylo žalobkyni v obou jednotlivých případech vyměřeno dovozní clo ve výši 203 599 Kč, spotřební daň z tabáku ve výši 2 616 120 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 650 486 Kč, tj. celkem částka ve výši 3 470 205 Kč, a to v souvislosti se zbožím uniklým celnímu dohledu.

Celní dluh dle závěrů daňových orgánů vznikl u zboží „tabák do vodní dýmky“, označeného značkou „AL FAKIER TOBACO“ propuštěného do celního režimu tranzit, a to na základě tranzitních celních prohlášení ze dne 25. 6. 2019, ev. č. T1 MRN 19RS011118CIATOUL9, a ze dne 26. 6. 2019, č. j. T1 MRN 19RS011118CGQ8QE40, u nichž je žalobkyně v pozici hlavního povinného a dlužníka ve smyslu článku 79 odst. 3 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. 10. 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, v konsolidovaném znění k 7/2019 (dále jen „celní kodex Unie“) a dle článku 113 písm. d) Úmluvy o společném tranzitním režimu, v konsolidovaném znění platném k 7/2019 (dále jen „Úmluva o společném tranzitním režimu“). V daném celním režimu mělo zboží směřovat ze Srbska přes Maďarsko do Slovinska. Dle závěrů správce daně měly být originály uvedeného zboží v České republice nahrazeny padělky daného zboží, které tabák neobsahovaly. Vzhledem k tomu správce daně vyměřil žalobkyni celní dluh ve shora uvedené výši, neboť došlo k odnětí zboží celnímu dohledu a současně k porušení podmínek stanovených v tranzitních celních prohlášení, jelikož zboží nebylo ve stanovené lhůtě a nezměněném stavu společně s příslušnými doklady předloženo celnímu úřadu. Procesní postoj žalobkyně

II. E Nedostatek jurisdikce a pravomoci orgánů Celní správy ČR

Žalobkyně konečně uvádí, že orgány Celní správy České republiky postupovaly v rozporu se zásadou legality, dle níž správce daně postupuje při správě daní v souladu se právními předpisy, za které se pro účely zákona považuje též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Žalobkyni byl vyměřen celní dluh, ačkoliv jeho vyměření nespadalo do jurisdikce a pravomoci orgánů ČR, nýbrž do jurisdikce a pravomoci orgánů celní správy Německa. Zboží by totiž za předmětné skutkové situace logicky napřed směřovalo do Německa, kde by došlo k porušení celní závěry, vyložení originálního zboží (vyprázdnění originálních obalů) a jejich naložení zpět do vozidla a až odtud by vozidla již bez originálního zboží směřovala do České republiky, kde by měla být naplněna padělaným zbožím a opětovně uzavřena celní uzávěrou. K vyložení originálního zboží a jeho odnětí celnímu dohledu, a tedy k situaci vedoucí ke vzniku celního dluhu ve smyslu článku 114 odst. 1 písm. a) Úmluvy o společném tranzitu ve spojení s čl. 87 odst. 1 druhý pododstavec celního kodexu Unie, by tak došlo v Německu, nikoli v ČR. Orgány celní správy ČR tak vyměřily celní dluh v rozporu s právními předpisy, přestože je na to žalobkyně upozorňovala již ve svém odvolání.

Žalobkyně se dále domnívá, že pokud by soud přisvědčil skutkovým závěrům žalovaného stran tranzitu zboží, především závěru, že originální zboží bylo vyvezeno do Německa, je nezbytné za daných skutkových východisek dovodit právní závěr, že orgány celní správy České republiky postupovaly v rozporu se zásadou legality i právními předpisy, neboť vyměřily žalobkyni dluh, přestože jeho vyměření nespadalo do jejich jurisdikce.

S ohledem na shora uvedené důvody žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně dále uvedla, že ze záhlaví samotných T1 deklarací jakož i z přehledu využití záruky je seznatelné, že ze souborné jistoty 62 500 000 dinárů bylo na dané tranzitní T1 deklarace využito pouhých 248 337 dinárů. Daná částka je vypočtena s ohledem na druh propouštěného zboží bez zohlednění spotřební daně. Vypočtení a zaplacení spotřební daně ani nebylo po žalobkyni srbskou celní správou požadováno. Srbská celní správa tranzitní T1 deklarace neodmítla ani nezvýšila poskytovanou jistotu na vyšší částku, byť tak učinit může až do částky, která ze souborné jistoty dosud nebyla vyčerpána.

Dle žalobkyně proto existují pouze dvě možnosti nahlížení na nastalou situaci. Buď srbské celní správě bylo po obdržení T1 deklarací zcela zjevné, že na jejím základě má být do tranzitního celního režimu propuštěno zboží kategorie "bez vysokého rizika podvodu" a z tohoto důvodu tranzitní T1 deklarace přijala a zboží propustila do tranzitního celního režimu. Dle druhé varianty srbská celní správa dospěla po obdržení T1 deklarací k závěru, že na jejich základě má být propuštěno zboží s kódem 24031100, přestože současně věděla, že žalobkyni nebyla k takovému zboží schválena jistota a nejsou tak splněny podmínky pro jeho propuštění do tranzitního celního režimu, nicméně přesto T1 deklarace přijala a zboží s kódem 24031100 do tranzitního celního režimu propustila. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že nastala první zmíněná situace, naopak druhá varianta se jí zdá být vysoce nepravděpodobná. Ani v jednom případě však dle žalobkyně nemohlo dojít ke vzniku celního dluhu, který by měl být kladen k její tíži.

Proti závěrům žalovaného, který v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že ve výroku rozhodnutí o povolení souborné jistoty žádné omezení pro zboží s nízkým rizikem podvodu stanoveno není, žalobkyně odkazuje na znění daného rozhodnutí s tím, že ručitel věděl, že žalobkyně žádala o povolení souborné jistoty pouze ve vztahu ke zboží bez vysokého rizika podvodu a současně že pouze k takovému zboží byla souborná jistota povolena, neboť v samotném rozhodnutí o povolení souborné jistoty je uvedeno, že bude použito „pouze pro zboží bez vysokého rizika podvodu“. Vyjádření žalovaného stran rozhodnutí o povolení souborné jistoty proto žalobkyně považuje za rozporné s jejich obsahem. Stejnou vadu shledává též u závěrů žalovaného k záruční listině.

Argumentace žalovaného se dle žalobkyně míjí s uplatněnou podstatou odvolací námitky. Žalobkyně má za to, že jednoznačným indikátorem toho, že dané zboží nemůže být zbožím pod sazebním označením 24031100, je to, že v souvislosti se zbožím uváděným v T1 deklaracích nebyla vypočtena, odvedena a ani srbskou celní správou požadována spotřební daň. Na takové zboží se spotřební daň vztahuje a musela by být žalobkyní vypočtena a srbskou celní správou by tato měla být vyžadována, a to na rozdíl od zboží 24039990, v souvislosti se kterým se u T1 deklarací nevypočítává spotřební daň, neodvádí se a není celní správou vyžadována. Uvedené dle žalobkyně podporuje závěr, že T1 deklarace byly vydány a srbskou celní správou přijaty právě na zboží pod sazebním označením 24039990. Pochybení srbské celní správy pak žalobkyně také spatřuje v již popisované ignoraci očividných nesouladů v poskytnutých, resp. dostupných dokumentech a údajích. Vzhledem k nesouladu údajů nebylo zřejmé, jaké zboží má být do tranzitního celního režimu propuštěno, a proto dle žalobkyně měly být činěny kroky k odstranění vzniklých nesouladů, které však činěny nebyly. Konečně žalobkyně upozorňuje na nepochopitelné „potvrzení“ (opatření razítkem) vývozní C3 deklarace s uvedením kódu zboží 24031100, k němuž došlo 12. 11. 2019 i přes trvající nesoulad v údajích sdělovaných žalobkyní na straně jedné a společností WEST SPED na straně druhé. Skutkový stav přitom dle žalobkyně nasvědčoval tomu, že pravdivé jsou údaje jí uvedené. Neodstranění popsaného nesouladu dle žalobkyně podporuje její tezi o tom, že propuštění zboží nemohlo vyvolat daňově-relevantní účinky.

Žalobkyně namítá, že byť žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil, že se jmenovaná stala obětí podvodného jednání společnosti WEST SPED, přesto žalovaný přistoupil k vyměření celního dluhu toliko žalobkyni. Takový postup však nemá oporu v zákoně. Žalobkyni nemohou být kladeny k tíži důsledky prokazatelně podvodného jednání třetích osob. Uvedené platí tím spíše, že žalobkyně svými kroky v rámci povolování jistoty učinila vše nezbytné a rozumně požadovatelné pro to, aby do tranzitního režimu nebylo platně propuštěno zboží pod sazebním označením 24031100. Žalobkyně opět poukazuje na společností WEST SPED podvodně podstrčené odlišné znění vývozní C3 deklarace. Dle žalobkyně se jí žalovaný snaží vyměřit celní dluh "za každou cenu", namísto toho, aby vyvíjel snahu o postižení skutečných původců takového údajného celního dluhu, kterými jsou dle žalobkyně společnost WEST SPED, potažmo společnost ORLEGRAN, jakožto osoby, které (na rozdíl od žalobkyně) na vzniku údajného celního dluhu vědomě participovaly, popř. jej i přímo organizovaly. Žalovaný se ani nesnaží využívat své zákonné možnosti vyměřit údajně vzniklý celní dluh právě i uvedeným dvěma společnostem, z titulu postavení solidárních dlužníků. V daném směru žalobkyně odkazuje na článek 113 Dodatku I. Úmluvy o společném tranzitním režimu a článek 79 odst. 3 celního kodexu Unie. I pokud by celní dluh vznikl, a i pokud by žalobkyně měla být za něj odpovědná, měla by mít v souladu s obecnou kautelou spravedlnosti postavení dlužníka nejen ona, nýbrž i společnosti WEST SPED (která celé jednání zinscenovala), ORLEGRAN a jejich zaměstnanci, kteří se bezprostředně podíleli na přepravě zboží včetně údajné uváděné výměny originálu zboží za padělky. Orgány celní správy se však s vyměřením dluhu obrátily toliko na žalobkyni coby pouhou nevědomou oběť podvodného jednání. Odkazuje-li žalovaný na institut tzv. pasivní solidarity ručení, dle kterého lze při vyměření celního dluhu požadovat úhradu celého celního dluhu po kterékoliv osobě, která za něj odpovídá, považuje žalobkyně takový postup celních orgánů za materiálně nespravedlivý a zároveň zneužívající pravomoci orgánu veřejné moci. S odkazem na dlužnickou solidaritu nelze vymáhat dluh pouze po osobě, která (pokud vůbec) byla do celé situace zatažena toliko v důsledku podvodného jednání jiné osoby, která je také solidárním dlužníkem a kterou celní orgány zjevně nijak nepostihují, ani se o to nesnaží. Daný postup je v rozporu se zásadou rovného zacházení ve srovnatelných případech. Žalobkyně přitom s ohledem na prokazatelně vykonané kroky nemůže být považována za dlužníka ve vztahu k údajnému celnímu dluhu.

III. E Nedostatek jurisdikce a pravomoci orgánů Celní správy ČR

Za nedůvodný považuje žalovaný i žalobní bod, kterým je namítána nepříslušnost žalovaného k výběru celního dluhu. S odkazem na právní předpisy žalovaný uvádí, že celní dluh vzniká odnětím zboží společnému tranzitnímu režimu, a to v momentě, kdy bylo zboží odňato společnému tranzitnímu režimu nebo kdy nebyly splněny podmínky pro použití společného tranzitního režimu či přestaly být plněny. Celní dluh byl vyměřen dle místa, kde se podle zjištění celních orgánů zboží nacházelo v situaci vedoucí ke vzniku dluhu. Za takové místo nutno považovat rodinný dům na adrese X, které se nachází v územní působnosti Celního úřadu pro Jihočeský kraj, tedy místo, ve kterém byly zjištěny skutečnosti svědčící o tom, že byly porušeny povinnosti režimu tranzit. Celní úřad dne 18. 12. 2019 potvrdil odpovědnost za vybrání celního dluhu. Vzhledem k tomu byl celní úřad jakožto věcně a místně příslušný správní orgán ČR odpovědný za vyměření celního dluhu. Skutečnost, že zboží bylo odňato celnímu dluhu na území ČR, kde bylo vybaleno z originálních obalů a následně přepraveno do Německa, byla zjištěna z trestního spisu. Přestože policejní orgán originální zboží nedohledal, z trestního spisu (především z výslechu řidiče A. T.) je patrné, že dodávky se zbožím byly převezeny do Spolkové republiky Německo a tam vyloženy. Na straně 17 prvostupňového rozhodnutí bylo odkazováno na zjištění NCOZ Policie ČR, dle kterých originální zboží balené pouze v originálních sáčcích výrobce bylo totožnými vozidly dopraveno do Berlína. Žalovaný neměl žádný důvod o této informaci pochybovat a nejedná se proto o spekulaci, jak žalobkyně uvádí. Není proto pravdou, že by zboží mělo jet nejprve do Německa, kde došlo k porušení celních závěr a záměně originálního zboží za padělky. Z trestního spisu plyne skutkový stav tak, jak je popsán výše, nikoli jak jej popisuje žalobkyně. Jak ostatně bylo již uvedeno, žalobkyně neměla nad předmětným tranzitním režimem vůbec žádnou kontrolu, jak co do podání dokladů k tranzitnímu režimu, tak rovněž co do pohybu předmětného vozidla. Její tvrzení je tedy samo o sobě zcela nepodložené.

Vzhledem k tomu žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Replika žalobkyně a duplika žalovaného

Žalobkyně se v replice k vyjádření žalovaného opakovaně ohradila vůči závěrům o její snaze odvést pozornost od okolností podstatných pro projednávanou věc. Zdůraznila, že ačkoli je paralelně vedeno trestní řízení týkajícího se nyní řešené věci, je nutno důrazně odlišovat rovinu trestní a daňovou, pročež důsledkem probíhajícího trestního řízení nemůže být doměření celního dluhu žalobkyni. Pro nyní projednávanou věc je podstatné pouze to, zda ve vztahu ke zboží pod sazebním označením 24031100 vznikl žalobkyni celní dluh či nikoli, důkazní břemeno v této souvislosti pak nese pouze žalovaný, který se v tomto ohledu nemůže alibisticky odkazovat na trestní přesah věci. Dle žalobkyně žalovaný toto své důkazní břemeno neunesl. Žalobkyně dále zopakovala, že se ve vztahu ke zboží pod sazebním označením 24031100 vůbec nedostala do pozice držitele tranzitního režimu (hlavního povinného) a současně zajistila, že k platnému a účinnému propuštění tohoto zboží do tranzitního celního režimu vůbec nemohlo dojít a nedošlo. Uvedené dle žalobkyně podle svého obsahu prokazuje rozhodnutí o použití souborné jistoty, které je konkretizováno veškerou doprovodnou dokumentací včetně záruční listiny.

Žalovaný se v reakci na repliku žalobkyně vymezil proti tvrzení žalobce o absenci vlivu paralelně vedeného trestního řízení na nyní projednávanou věc. Ačkoli se daná trestní věc netýká přímo postavení žalobkyně jako hlavního povinného, její odpovědnost je dána již tím, že byla držitelem tranzitního režimu, byla. Postavení hlavního povinného a poskytla záruku za tento režim. V řízení bylo i prostřednictvím podkladů z trestního řízení, k nimž měla žalobkyně možnost se vyjádřit, prokázáno, že zboží přepravované na základě celního prohlášení žalobkyně bylo odňato celnímu dohledu a v podobě, v níž opustilo Srbsko, nikdy nebylo předloženo celnímu úřadu určení, čímž vznikl celní dluh, za který je odpovědná žalobkyně. V trestním řízení bylo prokázáno, že žalobou tvrzená konstrukce týkající se zboží jiného sazebního zařazení, je zcela smyšlená a účelová. K tomu žalovaný poukázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2022, č.j. 9 T 1/2022-7060 (uvedený rozsudek s vyznačenou doložkou právní moci si krajský soud vyžádal již dne 10. 4. 2024 a je součástí soudního spisu na č. l. 60 – 77), ze kterého dle žalovaného vyplývá, že zboží, které opustilo Srbsko, bylo tabákem do vodní dýmky se sazebním zařazením 24031100. Podklady trestního řízení tak prokázaly, že došlo k odnětí zboží celnímu dohledu, nikoli to, že žalobkyně o dané trestné činnosti věděla či se na ní jakkoli podílela. Žalobkyně v žalobě naproti tomu nijak neprokázala, že by žalobkyně nebyla držitelem daného tranzitního režimu ani to, že by k odnětí zboží z tohoto režimu nedošlo. Žalobkyně se nemůže zprostit odpovědnosti hlavního povinného odkazem na znění záruční listiny, když na základě této záruky bylo zboží sazebního zařazení 24031100 propuštěno a tato skutečnost je jediná podstatná. Žalovaný setrval i na svých závěrech stran rozhodnutí o povolení souborné jistoty, které ve svém výroku žádné omezení neuvádí.

V. E Podvodné jednání jiných subjektů a solidarita dlužníků

Žalobkyně dále namítá, že jí nemůže být kladeno k tíži podvodné jednání jiných subjektů, správní orgán v tomto směru nezákonně zakládá její absolutní odpovědnost.

Jak již krajský soud uvedl shora, žalobkyni, coby hlavního odpovědného a povinného subjektu, stíhá na základě čl. 79 odst. 3 písm. b) celního kodexu Unie a čl. 113 odst. 1 písm. d) Dodatku I. Úmluvy o společném tranzitním režimu objektivní odpovědnost za celní dluh. K zániku celního dluhu, a tedy i objektivní odpovědnosti žalobkyně, přitom může dojít pouze za podmínek vymezených v čl. 124 odst. 1 celního kodexu Unie [čl. 112 odst. 2 Dodatku I. Úmluvy o společném tranzitním režimu]. Jiné důvody zániku objektivní odpovědnosti deklaranta relevantní právní úprava nezná.

K charakteru odpovědnosti hlavního povinného a eventuálního vlivu podvodného jednání na tuto odpovědnost se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ze dne 3. 4. 2008, Militzer & Münch, C-230/06, Sb. rozh. s. I-1895, podle kterého: „Hlavní povinný je jakožto držitel režimu vnějšího tranzitu Společenství dlužníkem celního dluhu vyplývajícího z nedodržení ustanovení tohoto režimu. Cílem takto uložené odpovědnosti hlavnímu povinnému je zajistit řádné a jednotné používání předpisů v oblasti vybírání celního dluhu za účelem ochrany finančních zájmů Společenství a jeho členských států. Skutečnost, že je tak hlavnímu povinnému uložena platba celního dluhu bez ohledu na to, jaký může být rozsah tohoto dluhu v porovnání s odměnou, kterou obdrží, působí-li jako ve věci v původním řízení jakožto celní přepravce, není v rozporu se zásadou proporcionality. […] Ani skutečností, že hlavní povinný jednal v dobré víře a že porušení režimu vnějšího tranzitu Společenství vyplývá z podvodu, který nespáchal, nemůže být dotčena zásada proporcionality. Pokud by tomu tak bylo, hlavní povinný by již nebyl tak silně podněcován k tomu, aby zajistil řádný průběh tranzitních operací (viz obdobně výše uvedený rozsudek Pascoal & Filhos, body 51 až 55). […]Je nicméně třeba připomenout, že jestliže vznik celního dluhu vyplývá z okolností, jež nelze přičítat podvodnému jednání nebo hrubé nedbalosti hlavního povinného, článek 239 celního kodexu, který představuje obecnou klauzuli o ekvitě, umožňuje hlavnímu povinnému požádat o prominutí cla. Za tímto účelem články 899 až 905 prováděcího nařízení zavádějí postup správní spolupráce mezi celními orgány a Komisí.“ (důraz doplněn)

Z uvedeného vyplývá, že se žalobkyně nemůže zprostit své odpovědnost odkazem na možné podvodné jednání jiných subjektů, neboť právě ona, jako hlavní odpovědná za celní dluh, je tím subjektem, který má zajistit řádný průběh tranzitních operací. Tím spíše za situace, kdy zcela vědomě přenechá komunikaci s celními úřady, včetně předkládání všech pro tranzit potřebných podkladů, jinému subjektu. Důvodem pro upuštění od objektivní odpovědnosti žalobkyně pak nemohou být ani eventuální pochybení na straně administrativy ve státu vývozce (srov. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ze dne 17. 7. 1997, Pascoal & Filhos Ldª proti Fazenda Pública, C-97/95, Sb. rozh. s. I-04209). Pochybení srbského celního úřadu administrativního charakteru ani žádná jiná pochybení navíc krajský soud neshledal, jak již bylo konstatováno výše.

Posledně uvedenou námitkou žalobkyně zpochybňuje postup celních orgánů, které vyměřily celní dluh toliko jí, ačkoli v postavení dlužníka celního dluhu jsou též spol. WEST SPED a spol. ORLEGRAN (resp. její zaměstnanci či osoby, které se bezprostředně na přepravě zboží podílely). Celní orgány tak dle žalobkyně měly možnost vymáhat dotčený celní dluh po jiných subjektech, které na podvodném jednání participovaly. Dle žalobkyně není vymáhání celního dluhu právě po ní spravedlivé, když ona do podvodu byla toliko zatažena jinými subjekty, které v dané věci jsou solidárními dlužníky.

Dle čl. 113 odst. 1 písm. a) Dodatku I. Úmluvy o společném tranzitním režimu je dlužníkem celního dluhu osoba, jež byla povinna splnit podmínky, kterými se řídí propuštění zboží do společného tranzitního režimu nebo použití společného tranzitního režimu; dle písm. b) každá osoba, jež si byla nebo si měla být vědoma, že podmínka podle úmluvy nebyla splněna, a jež jednala jménem osoby, která byla povinna danou podmínku splnit, nebo osoba, jež se účastnila úkonu, který vedl k nesplnění dané podmínky; dle písm. c) každá osoba, která získala nebo držela dotyčné zboží a v okamžiku získání nebo přijetí zboží si byla nebo si měla být vědoma, že nebyla splněna některá podmínka podle úmluvy nebo podle celních předpisů; a dle písm. d) držitel režimu.

Dle čl. 113 odst. 4 Dodatku I. Úmluvy o společném tranzitním režimu platí, že pokud je za úhradu částky odpovídající jednomu dluhu odpovědných více osob, jsou za platbu této částky odpovědny společně a nerozdílně.

Dle čl. 84 celního kodexu, odpovídá-li za zaplacení částky dovozního nebo vývozního cla odpovídající jednomu celnímu dluhu více osob, odpovídají společně a nerozdílně za zaplacení uvedené částky.

Dle § 24 odst. 1 celního zákona lze clo doměřit všem osobám, které odpovídají za clo společně a nerozdílně.

Z dikce shora popsané právní úpravy vyplývá, že se v případě celního dluhu jedná o solidární závazek více možných dlužníků, kteří tak jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho, a věřitel tak má možnost požadovat celé plnění či jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, na některých z nich či na kterémkoli ze spoludlužníků (srov. § 1872 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Je tak zcela na úvaze celních orgánů, kterému ze solidárních dlužníků celní dluh vyměří, bez ohledu na objektivní odpovědnost žalobkyně, coby hlavního povinného subjektu; vymáhání celního dluhu po jiných subjektech není vyloučeno. Pokud tedy v projednávaném případě byl celní dluh vyměřen právě žalobkyni, nepostupovaly celní orgány v rozporu se zákonem.

VI. Závěr a náklady řízení

Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Náhradu nákladů řízení při jednání ostatně žalovaný ani nepožadoval. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice dne 24. dubna 2024

Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík, v.r. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: A.Z.