KSCB 15 Co 215/2025-256

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ b) Jméno žalobce B, narozená dne Datum narození žalobce B ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A, narozený dne Datum narození žalované A ⟪LB:lb_009⟫ bytem Adresa žalované A ⟪LB:lb_010⟫ 2. Jméno žalované B, narozená dne Datum narození žalované B ⟪LB:lb_011⟫ bytem Adresa žalované B ⟪LB:lb_012⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_013⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_014⟫ o určení existence služebnosti stezky a cesty ⟪LB:lb_015⟫ o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. dubna 2025, č. j. 5 C 161/2023-233

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 14 339 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných Jméno advokáta B.

1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu žalobců, jíž se domáhali určení existence služebnosti stezky a cesty přes služební pozemek parc. č. Anonymizováno v katastrálním území a obci adresa ve prospěch panujícího pozemku parc. č. Anonymizováno v katastrálním území a obci adresa v rozsahu dle geometrického plánu č. hodnota-Anonymizováno, vyhotoveného dne 22. 11. 2011 tituly před jménem jméno FO, a žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 49 219,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných (výroky I. a II.). Dále jsou žalobci povinni rovněž společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově náklady řízení ve výši 1 222,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Ve věci samé vyšel z žalobních tvrzení žalobců, podle kterých v letech 1977 až 1984 postavili žalobci a žalovaní v Anonymizováno rodinný dvojdomek na pozemku, který jim daroval otec žalobkyně a žalované. Dvojdomek i pozemky okolo něj byly po dokončení stavby v podílovém spoluvlastnictví žalobců a žalovaných, přičemž část těchto společných pozemků ve stráni pod dvojdomkem byla asi od roku 1939 používána na přístup za humna chalupy otce žalobkyně a žalované a od roku 1984 také i ke kotelnám nového dvojdomku účastníků. V roce 2013 se účastníci u notáře dohodli na vypořádání podílového spoluvlastnictví převodem dvojdomku a společných pozemků na jednotlivé vlastníky; nyní žalobci a žalovaní vlastní každý jednu stranu dvojdomku mající čp. Anonymizováno a čp. Anonymizováno a přináležející pozemky. Při jednání o rozdělení pozemků byla účastníky dohodnuta podmínka, že po rozdělení musí být zachovány vzájemné přístupy přes dosud společné pozemky, jakožto věcné břemeno. Důvodem bylo umožnění přístupu na vlastní pozemek přes pozemky, které po rozdělení již nebudou ve spoluvlastnictví. Na základě vzájemné dohody o přístupech byl vypracován geodetickou kanceláří tituly před jménem jméno FO geometrický plán s vyznačením věcného břemene – dohodnuté přístupové trasy přes dosud společné pozemky, který se stal přílohou notářského zápisu č. Anonymizováno – smlouva o rozdělení spoluvlastnictví a darovací. Když žalobci v roce 2019 chtěli rozdělit další společné pozemky – ornou půdu, zjistili, že věcné břemeno dohodnuté při dělení společných pozemků v roce 2013 není podle geometrického plánu zaznamenáno v katastru nemovitostí, neboť v notářském zápisu nebyla uvedena před notářem vyslovená dohoda o zřízení věcného břemene. Toto se snažil žalobce se žalovanými zajistit prostřednictvím notáře tituly před jménem jméno FO, který pro zápis vše připravil, ale při posledním jednání dne 21. 10. 2020 žalovaní zanesení věcného břemene do katastru nemovitostí odmítli. Žalobci tak nemají ke kotelně ve svém domě žádnou jinou příjezdovou trasu, nemají jinou možnost, jak řešit např. vybudování čističky odpadních vod, opravu spodní části stavby dvojdomku, výměnu kotle, krytiny apod. Žalobci však byli na základě dohody u notáře a zákresu přístupů v geometrickém plánu celou dobu přesvědčeni, že jim svědčí právo přístupu přes dřívější společný pozemek a také tento přístup bez omezení využívali až do roku 2021, kdy syn žalovaných postavil na hranici pozemků bránu, kterou uzamknul. Žalovaní však nikdy v minulosti žalobcům přístup nezakázali a na jejich reklamaci stavby brány odpověděli e-mailem, že v případě potřeby mohou přes pozemek jezdit. Ti zde však již mnoho let nebydlí a jejich syn ponechává bránu zamčenou. Dle názoru žalobců jsou naplněny podmínky pro mimořádné vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni – služebnosti stezky a cesty, neboť užívali pozemek parc. č. Anonymizováno v přesvědčení, že jsou s tímto užíváním žalovaní jako vlastníci pozemku srozuměni a souhlasí s tím, a to od roku 1977 do roku 2021.

3. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, neboť dle jejich názoru k mimořádnému vydržení práva nedošlo, když pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Žalobci by museli právo nerušeně vykonávat v přesvědčení, že jim náleží. To však splněno není. Držba práva by musela být poctivá a tuto poctivost žalovaní napadají, neboť tvrzené právo nebylo ani drženo v tvrzeném rozsahu, nebylo nerušené a nebylo vykonáváno nepřerušené po dobu nejméně 20 let. Účastníci byli spoluvlastníky pozemků v katastrálním území adresa od roku 1977 a na společných pozemcích vybudovali dvojdomek. V rámci legalizace staveb se dohodli na rozdělení společných pozemků tak, aby měli každý „své“. Žalobkyně se žalovanou byly ještě spoluvlastnicemi navazujícího pozemku parc. č. Anonymizováno, který měl být společně využíván i v budoucnu. Před rozdělením pozemků účastníci zvažovali, že pro žalobce bude po rozdělení vytvořeno právo chůze přes pozemek žalovaných parc. č. Anonymizováno, ale mělo být i přes pozemek žalobců parc. č. Anonymizováno až k nemovitostem bratra žalobkyně a žalované. Z důvodu návštěv žalovaných u jejich otce, mělo být zřízeno i pro jejich otce, který chtěl navštěvovat žalované a vnuka. Dále žalobci měli mít ještě právo cesty přes pozemek bratra žalobkyně a žalované pro účely přístupu na své další pozemky za vsí. Tento záměr nebyl realizován. Smlouvou ve formě notářského zápisu z roku 2013 došlo jen k rozdělení pozemků a legalizaci staveb do veřejného seznamu. Samotná smlouva se o břemeni již vůbec nezmiňuje.

4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že předmětné pozemky se nacházely v minulosti ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyně a žalované, kteří je používali jako jejich vlastníci. Z pozemku parc. č. st. Anonymizováno s domem čp. Anonymizováno vstupovali na předmětné pozemky, pohybovali se po nich, přecházeli po nich na další své pozemky, např. parc. č. Anonymizováno, hospodařili na nich, a to z titulu výkonu vlastnického práva. V roce 1977 došlo k převodu vlastnického práva k těmto pozemkům na účastníky, kteří na nich následně postavili dvojdomek. Na straně účastníků tedy došlo ke vzniku spoluvlastnického práva k předmětným pozemkům, vždy na straně žalobců i žalovaných jako společného jmění manželů, tehdy bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Výstavba dvojdomku probíhala až do roku 1984. To, kdo jakou část dvojdomu bude užívat, se rozhodlo v roce 1982 „hozením mincí“. Jinak pozemky pod dvojdomkem byly užívány účastníky společně, neustále se jednalo o jakousi spojnici mezi sousedním domem otce žalobkyně a žalované na straně jedné a na straně druhé sousedními pozemky parc. č. Anonymizováno a dalšími, a to jak účastníky, tak rodinnými příslušníky žalobců a žalovaných a také k návštěvám do domu čp. Anonymizováno, průchodu na pozemek parc. č. Anonymizováno a přes něj směrem k veřejné komunikaci, když se jednalo o činnost v rámci hospodaření s dvojdomem. Z obsahu darovací smlouvy z roku 1977 je zřejmé, že žádné věcné břemeno nebylo ve vztahu k domu čp. Anonymizováno na pozemcích zřízeno. Pohyb osob zde byl ze strany účastníků s ohledem na rodinné zvyklosti zcela respektován, a to i po roce 1991, kdy otec žalobkyně a žalované převedl na tyto účastnice i sousední pozemky, např. parc. č. Anonymizováno. V roce 2013 byla mezi účastníky ve vzájemné shodě uzavřena smlouva ohledně vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví s kombinací darovacích smluv za geometrického oddělení různých částí pozemků a došlo tak ke vzniku současných vlastnických vztahů. Lze tedy konstatovat, že stejně jako v případě vlastníků před rokem 1977, i za spoluvlastnictví účastníků v letech 1977 až 2013 se jednalo mezi nimi navzájem v rámci užívání společných pozemků o výkon jejich spoluvlastnických práv a po tuto dobu se nemohlo jednat ze strany žalobců ve vztahu k pozemku, který je sice nyní ve vlastnictví žalovaných, ale v uvedené době byl ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaných, o realizaci držby z hlediska výkonu práv odpovídajících věcnému břemeni. Stejně jako u výkonu vlastnického práva, nelze dle názoru soudu i u výkonu spoluvlastnického práva, navíc nikoli menšinového, takovou držbu odvozovanou z vlastnictví považovat za držbu vydržecí dle § 989 odst. 2 o. z. Dle stanoviska obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2747/2022 se musí držba způsobilá k vydržení opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, a z toho je zřejmé, že držba způsobilá k vydržení se nemůže opírat o právní důvod, který vlastnické právo skutečně založil. I v případě práva věcného břemene nelze držbu odvozovat od výkonu vlastnického, resp. spoluvlastnického práva, který byl navíc prováděn na základě dohody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Za této situace mohla tedy nejprve začít běžet jakákoli doba, kterou by bylo možno považovat teoreticky za dobu vedoucí k vydržení, v níž by byla vykonávána držba práva odpovídajícího předmětnému věcnému břemeni, až poté, co se žalobci a žalovaní stali vlastníky konkrétních pozemků a kdy tedy začalo být realizováno nějaké užívání pozemku ve vlastnictví žalovaných ze strany žalobců jako vlastníků pozemku sousedního k průchodu či průjezdu, tj. od data 13. 3. 2013. Aniž by soud musel konstatovat charakter takové držby, je zcela evidentní, že k datu zahájení tohoto řízení k žalobci tvrzenému mimořádnému vydržení práva služebnosti dle § 1095 o. z. (lhůta 20 let) dojít nemohlo. Podle názoru soudu I. stupně pak také nebylo možno uvažovat ani o řádném vydržení uplynutím lhůty 10 let dle § 1091 odst. 2 o. z., neboť žalobci v žalobě tvrdí, že právo odpovídající věcnému břemeni vykonávali do roku 2021, kdy jim v jeho výkonu bylo zabráněno instalací branky na hranici mezi pozemky parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno synem žalovaných. Soud I. stupně proto žalobu žalobců pro tyto důvody zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal podle úspěchu ve věci žalovaným. Žalobci jsou pak povinni dle § 148 odst. 1 o. s. ř. nahradit náklady vynaložené Českou republikou na úhradu svědečného.

5. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Namítli v něm, že držba práva odpovídajícího věcnému břemeni začala již v době, kdy se jednalo o společný pozemek účastníků před jeho rozdělením, jelikož v případě věcného břemene se držba práva nemusí nutně vztahovat výhradně k cizímu pozemku. Princip, že věcné právo k věci cizí v podobě věcného břemene lze zřídit ve prospěch jiného jen k věci cizí, tedy nikoliv k vlastní věci této jiné osoby vyjádřený v § 1257 odst. 1 o. z., je hned v následujícím odstavci 2 prolomen. Podle něho vlastník může zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného svého pozemku. Konstrukce tzv. vlastníkovy služebnosti má značný praktický význam pro předběžnou úpravu poměrů mezi jednotlivými pozemky, než některé z nich přejdou do cizích rukou. Odpadnou tak obtíže jednání mezi stranami sledující následnou úpravu těchto poměrů poté, co se zcizení již uskutečnilo. Tato úprava se může týkat cest, vodovodů, kanalizace, zákazu zastavění nebo podniků souseda obtěžujících apod. Z toho je zřejmé, že zřídit či vydržet věcné břemeno k věci vlastní dle občanského zákoníku nepochybně lze, a to konkrétně mezi pozemky (shodný názor zastávají autoři komentáře k věcným břemenům v Občanském zákoníku III., Věcná práva (§ 976 až 1474), komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, strana 912, autorů Spáčil J. a kolektiv). Principiálně je možné uvedené ustanovení chápat i v širším smyslu jako odpověď na otázku, zda je možné zatížit služebností (věcným břemenem) také spoluvlastnický podíl. Tato otázka byla již v minulosti v literatuře i v judikatuře zodpovězena kladně [Rc 16/87, NS Cpj 44/86: V případech, v nichž věcné břemeno omezuje pouze práva jednoho z podílových spoluvlastníků ve prospěch oprávněného z věcného břemene (např. osobní plnění jen jednoho ze spoluvlastníků), takový závazek nezatěžuje celou nemovitost, ale jen spoluvlastníka, který smlouvu uzavřel, popř. jeho právní nástupce ve vlastnictví jeho podílu, v takovém případě není potřeba ani souhlasu podílových spoluvlastníků]. Služebný pozemek tedy byl zatížen ještě v době trvání spoluvlastnictví účastníků. Po vypořádání spoluvlastnictví služebnost zatěžuje žalované jako nabyvatele služebného pozemku. Vznik pozemkové služebnosti stezky a cesty byl v daném případě pro žalobce zásadní za účelem zajištění efektivního využití domu žalobců čp. Anonymizováno, které bylo umožněno pozemkem parc. č. Anonymizováno, a to s výhledem do budoucna, když bylo zjevné, že v budoucnu dojde k vypořádání spoluvlastnictví účastníků tak, aby se žalobci a žalovaní stali vlastníky své části dvojdomku a přilehlých pozemků tak, jak je reálně užívali. Držba práva odpovídajícího věcnému břemeni ze strany žalobců tedy započala již před rozdělením společného pozemku v roce 2013, a to v roce 1977. Užívání tohoto průchodu na pozemek parc. č. Anonymizováno a přes něj směrem k veřejné komunikaci nepředstavovalo samoúčelný výkon spoluvlastnických práv, nýbrž šlo o výkon práva stezky a cesty za účelem zajištění efektivního využití domu čp. Anonymizováno, které bylo umožněno pozemkem parc. č. Anonymizováno. Kromě cesty na pozemku parc. č. Anonymizováno neexistuje možnost jiného příjezdu ke spodní části domu čp. Anonymizováno ve vlastnictví žalobců, kde je kotelna, sklad dřeva a prádelna. Tato cesta bude také nezbytná v případě opravy střechy a spodní části domu čp. Anonymizováno. Bez ní nebude možné v budoucnu ve stráni vybudovat u domu např. čističku odpadních vod. Na věc není přiléhavé soudem I. stupně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2747/2022, neboť řeší pouze otázku vlastnického práva a nelze ho tedy bez dalšího vztáhnout i na otázku věcného břemene. Navíc je zde řešena otázka vydržení řádného a nikoli mimořádného. Je také rozdíl mezi výkonem spoluvlastnického práva na základě dohody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí a výkonem práva stezky a cesty, jelikož účelem služebnosti stezky a cesty je umožnění nebo zlepšení spojení pozemku panujícího s okolím prostřednictvím stezky. Jedná se tedy zjevně o institut odlišný od institutu hospodaření se společnou věcí, kdy tyto mohou existovat současně vedle sebe. Pominout nelze ani ust. § 1301 o. z., které stanoví, že spojením panující a služebné věci v jedné osobě služebnost nezaniká. Toto ustanovení je logickým doplněním vyjádření vlastníkovy služebnosti v § 1257 o. z. a jeho účel je v jistém směru shodný s vlastníkovou služebností s tím, že časová souslednost dějů je opačná. Pak tedy je nutno dojít k závěru, že na straně žalobců bylo splněno uplynutí více než 20leté vydržecí lhůty, po kterou žalobci vykonávali právo cesty a stezky v dobré víře, že jsou oprávněni tak činit. Do vydržecí lhůty je nutno započítávat i dobu, po kterou byly předmětné pozemky ve spoluvlastnictví účastníků v souladu s ust. § 3066 o. z. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě žalobců vyhověl, příp. aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

6. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku soudu I. stupně a ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobců uvedli, že ve shodě se soudem I. stupně není možné započítat dobu pro počátek a běh vydržení, po kterou byl služebný pozemek ve vlastnictví (spoluvlastnictví) žalobců. Mimořádným vydržením služebnosti se zabývala např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2027/2024 nebo 22 Cdo 3305/2024. Jak pro řádné, tak mimořádné vydržení vlastnického práva, stejně jako práva z věcného břemene, je nutná nepřetržitá držba, resp. běh vydržecí doby 10 let, příp. 20 let, přičemž překážkou nepřetržitosti běhu vydržecí doby je fakt, že ten, kdo se vydržení dovolává, byl v průběhu běhu vydržecí doby sám vlastníkem věci. Ve smyslu § 1260 o. z. ten, kdo se dovolává vydržení služebnosti, musí splňovat délku a nepřetržitost běhu vydržecí doby potřebné k vydržení vlastnického práva k věci, jež má být zatížena břemenem. Pro přetržení běhu vydržecí doby je relevantní fakt, že tvrzená oprávněná osoba vlastnila v průběhu vydržecí doby dotčený služebný pozemek.

7. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnými osobami. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

8. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3750/2023 shrnul, že ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah „s úmyslem“ mít ho pro sebe, a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu.

9. Shora popsané výkladové stanovisko Nejvyššího soudu odpovídá skutkovým okolnostem dané věci. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl ke zcela přesným skutkovým závěrům, které podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, na které odvolací soud odkazuje. Jedná se především o závěr, že právní předchůdci žalobců užívali předmětné pozemky (vstupovali na ně, pohybovali se po nich, přecházeli je) z titulu výkonu svého vlastnického práva, od roku 1977 až do vkladu smlouvy o rozdělení spoluvlastnictví a darovací uzavřené dne 25. 2. 2013 (vklad ke dni 13. 3. 2013) pozemky stejným způsobem užívali žalobci z titulu jejich spoluvlastnického práva k pozemkům. Tudíž ze strany žalobců ani jejich právních předchůdců se nemohlo jednat o realizaci držby práva odpovídajícího věcnému břemeni stezky a cesty. O tom ostatně svědčí skutečnost, že účastníci zvažovali zřízení takového věcného břemene až v době vypořádání spoluvlastnictví v roce 2013, k čemuž ovšem nedošlo. Pokud by tedy o výkonu držby práva odpovídajícího věcnému břemeni mohlo být uvažováno, bylo by to teprve v souvislosti s předmětnou smlouvou z roku 2013 (jak rozvádí soud I. stupně), ovšem k mimořádnému vydržení dle § 1095 o. z. (potřebná doba 20 let), ani k vydržení řádnému dle § 1089 a násl o. z. (potřebná doba 10 let podle § 1091 odst. 2 o. z.), nemohlo dojít, neboť již v roce 2021 bylo žalobcům další využívání pozemku žalovaných znemožněno (jak tvrdili sami žalobci).

10. Pokud jde o odvolací námitky žalobců, ty vycházejí zejména z ust. § 1257 odst. 2 o. z, podle kterého vlastník může zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného svého pozemku. Nicméně toto ustanovení na právních závěrech soudu I. stupně ničeho nemění, neboť z něho sice plyne, že může být zřízena služebnost vlastníkem pozemku k jeho vlastním pozemkům, nicméně samozřejmým předpokladem takového postupu je úmysl (vůle) vlastníka takovou služebnost zřídit. Přitom i komentář autorů Spáčil J. a kolektiv, na který odkazují žalobci, k otázce způsobu zřízení služebnosti vlastníkem pozemku k jeho jinému pozemku dle § 1257 odst. 2 o. z. konstatuje, že zcela nedostačující se jeví § 1260 odst. 1 o. z. vymezující tituly (zde je uvedeno i vydržení), které mohou vést ke zřízení služebnosti, neboť ani jeden z titulů neodpovídá § 1257 odst. 2 o. z. Jelikož vlastník nemůže sám se sebou uzavřít smlouvu, přichází dle názoru komentáře v úvahu toliko jednostranné právní jednání (prohlášení) vlastníka pozemku, mající stejnou formu jako smlouva. Proto dle názoru odvolacího soudu ust. § 1257 odst. 2 o. z. dopadá na zřízení služebnosti pouze tímto způsobem, nikoliv formou vydržení práva. I na tomto místě odvolací soud zdůrazňuje význam toho, jakým způsobem a zejména z jakého titulu byly předmětné pozemky užívány žalobci v období od roku 1977 až do roku 2013. Zde je nepochybné, že žalobci pozemky užívali z titulu jejich podílového spoluvlastnictví. Z průběhu řízení nevyplynulo, že by se domnívali, že by jim v této době svědčilo nějaké věcné břemeno a že by právě z tohoto titulu pozemky užívali. Pokud by byla např. neplatná darovací smlouva z roku 1977, kterou spoluvlastnictví nabyli, pak by žalobci mohli vydržet spoluvlastnické právo k darovaným pozemkům, nikoliv právo odpovídající služebnosti stezky a cesty.

11. Jelikož v daném případě není podstatou sporu možnost zatížení pouze spoluvlastnického podílu služebností, není tato právní otázka pro rozhodnutí podstatná; pokud přitom ohledně této záležitosti poukázali žalobci v odvolání na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 44/86, to se zabývalo jinou otázkou, a to možností zřízení věcného břemene soudním smírem. Byť rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2747/2022, na které odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně, řešilo poněkud odlišnou skutkovou situaci (v daném případě žalobci neopírají svoji držbu práva služebnosti o právní titul, který by toto právo skutečně založil), na správnosti shora uvedených závěrů soudu I stupně to ničeho nemění. Pakliže nebyly splněny zákonné podmínky pro vydržení práva služebnosti stezky a cesty, nejsou pro rozhodnutí již významné argumenty žalobců obtížemi při užívání jejich nemovitých věcí bez existence takové služebnosti.

12. Pro všechny shora uvedené důvody odvolací soud rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. jako věcně a právně správný potvrdil, a to včetně nákladových výroků, které vychází z úspěchu žalovaných ve věci.

13. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení a žalobcům, kteří se svým odvoláním neuspěli, uložil povinnost nahradit náklady této fáze řízení žalovaným, které vynaložili v souvislosti s právním zastoupením. Představují je dle právním zástupcem žalovaných účtované 2 úkony právní služby s odměnou po 5 620 Kč za písemné vyjádření k odvolání ze dne 11. 7. 2025 a účast právního zástupce žalovaných při jednání odvolacího soudu dne 7. 8. 2025 dle § 9 odst. 4 ve spojení s § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále též „AT“), 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč ke každému z úkonů právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 AT, náhrada cestovného 1 299 Kč a náhrada 900 Kč za 6 půlhodin ztráty času po 150 Kč při cestě z adresa a zpět k odvolacímu soudu podle § 14 odst. 1 a 3 AT, celkem 14 339 Kč, které jsou žalobci povinni zaplatit žalovaným v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce Jméno advokáta B (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1, § 211 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.