KSCB 15 Co 340/2024-49

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupena advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 33 796,84 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 8. srpna 2024, č. j. 8 C 92/2024-27

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích II. ve výroku o částečném zamítnutí žaloby a III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 044,26 Kč od 18. 1. 2024 do 19. 1. 2024, z částky 8 725,08 Kč od 20. 1. 2024 do 23. 1. 2024 a z částky 15 000 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.). Současně zamítl žalobu žalobkyně v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 18 796,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 182,5 % ročně z částky 6 997,89 Kč od 18. 1. 2024 do zaplacení, z částky 6 955,74 Kč od 18. 1. 2024 do 19. 1. 2024 a z částky 6 274,92 Kč od 20. 1. 2024 do 23. 1. 2024, a úroku z prodlení ve výši 167,75 % ročně z částky 8 044,26 Kč od 18. 1. 2024 do 19. 1. 2024, z částky 8 725,08 Kč od 20. 1. 2024 do 23. 1. 2024 a z částky 15 000 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Ve věci samé vyšel soud I. stupně z toho, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 30. 11. 2023 smlouvu o úvěru č. Anonymizováno, podle které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit společně s částkou 6 697,89 Kč žalobkyní označenou jako poplatek za poskytnutí úvěru. Současně je však tato částka označena jako úrok, konkrétně v oddílu „Splatnost a výše splátek“, kde je uvedeno, že v první ze tří splátek se splácí úrok 3 150 Kč, ve druhé splátce 2 292,65 Kč a ve třetí splátce 1 255,24 Kč, tj. celkem úrok 6 697,69 Kč. Dále se žalovaný zavázal ve smlouvě zaplatit žalobkyni další poplatek, a to za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč, byly stanoveny sankce za odeslání písemné upomínky ve výši 500 Kč, za zaslání jedné SMS upomínky 50 Kč, za administrativní náklady na přípravu podkladů pro inkasní agenturu 1 000 Kč, za administrativní náklady na přípravu podkladů pro advokáta 1 000 Kč. Nad rámec toho je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každé porušení smluvní povinnosti finančního charakteru a další smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každé porušení smluvní povinnosti nefinančního charakteru; ty jsou uvedeny v části smlouvy označené jako sazebník. Smluvní pokuta je pak stanovena i v části „Následky porušení smlouvy a sankce“, a to ve výši 50 % z celkové dlužné částky marným uplynutím 15. kalendářního dne od počátku prodlení. Pod tímto nadpisem je dále stanoven nárok úvěrujícího na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky až do zaplacení, tj. 182,5 % ročně. Další smluvní pokuta je uvedena i v části nadepsané jako „Čerpání úvěru“, podle které je úvěrovaný povinen zaslat úvěrujícímu veškerou dokumentaci prokazující účel úvěru do 5 dnů od obdržení finančních prostředků na účet pod sankcí smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Poskytnutou částku 15 000 Kč měl žalovaný splácet ve splátkách splatných dne 4. 1. 2024, 4. 2. 2024 a 4. 3. 2024 (chybou v psaní uvedeno 4. 2. 2024), ovšem na svůj dluh nic nesplatil.

3. Soud I. stupně dále dovodil, že žalobkyně podniká v oboru poskytování půjček, na veřejně přístupných internetových stránkách se prezentuje jako poskytovatel krátkodobých půjček a provozovatel internetových stránek www.rychlapujcka24.cz. Žalovaný čerpal dle obsahu předložené smlouvy úvěr výslovně na nákup materiálu. Z uvedeného je zjevné, že žalobkyně v hospodářském styku se žalovaným vystupovala v rámci výkonu vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nikoli, tedy je v rámci předmětného právního vztahu z úvěrové smlouvy slabší stranou ve smyslu § 433 o. z. Žalobkyně proto měla v tomto svém hospodářském postavení vůči žalovanému vystupovat tak, aby nevytvořila nebo nevyužila závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran, když nelze pominout skutečnost, že žalovaný jako osoba samostatně výdělečně činná plně odpovídá veškerým svým majetkem za závazky, které v rámci své hospodářské činnosti uzavře. Soud I. stupně pak dospívá k závěru, že z hlediska jednotlivých smluvních ujednání, která nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, je zřejmé, že smluvní ustanovení smlouvy ve svém souhrnu jsou zjevně nevyvážená. Žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvila již jen za „přijetí, posouzení a vyhodnocení úvěru“ poplatek ve výši 2 % z výše jistiny, a dále v něm stanovila pro úvěrovaného další poplatek „za poskytnutí úvěru“ ve výši 6 697,89 Kč, tedy celkové poplatky ve svém součtu dosahují téměř poloviny úvěrové částky 15 000 Kč. Žalobkyně formálně ve smlouvě žádný úrok z úvěru se žalovaným nesjednala a ve svém textu majoritně používá termín „úvěr s poplatkem“. Je přitom obecně známou skutečností, že peníze mají samy o sobě cenu, která se vyjadřuje úrokovou mírou. Žalobkyně je podnikatelkou, obchodní společností, která na svých internetových stránkách jako věřitel poskytuje předem neomezenému okruhu osob úvěry, tedy poskytování úvěrů je předmětem jejího podnikání. To je ze své vlastní podstaty založeno na snaze o dosažení zisku, tedy v dané věci na získání hodnoty plynoucí z poskytovaných finančních prostředků. Je zásadní rozdíl mezi poplatkem a úrokem, a je tak zcela nelogické, aby žalobkyně provozovala své podnikání bez jakéhokoli zisku a platby od úvěrovaných by pokrývaly jen její skutečné náklady. Proto je třeba považovat žalobkyní předepsané poplatky za příjmy, které mají ve skutečnosti vést ke generování příjmů z poskytnuté částky úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 588 o. z. Absolutní neplatnost smlouvy soud shledal i ve spojení s § 433 o. z., když žalovanému náleží zákonná ochrana jako slabší straně před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele. Výše poplatků, tj. skrytého sjednaného úroku z úvěru, činila při splatnosti jistiny ve 3 měsících cca 180 % ročně, přesně 178,6 % ročně, zatímco obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období prosinec 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnuté bankami nefinančním podnikům v ČR činila v průměru 8,18 % ročně, tj. faktická výše úroku dosahovala sama o sobě více než 21násobku obvyklé výše úroků. K hodnocení úroků z poskytnutých finančních prostředků existuje poměrně bohatá výkladová praxe Nejvyššího soudu ČR, např. ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 20 Cdo 474/2006, 32 Cdo 2773/2009, 32 Cdo 3516/2009. K takto extrémnímu úvěrovému zatížení přistupují v neprospěch žalovaného další sankční ujednání, jak jsou popsána výše a kdy např. žalobkyně ve smlouvě připravila smluvní úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně, což činí 182,5 % ročně (z částky 21 997,89 Kč, ze které žalobkyně tento úrok z prodlení požaduje, by za každý rok vygenerovala další částku ve výši 40 146,10 Kč). Ze všech těchto důvodů považuje soud I. stupně smlouvu za zjevně v rozporu s dobrými mravy a absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. Žalobkyni tak náleží plnění, které žalovanému poskytla bez právního důvodu (částka 15 000 Kč) jakožto bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to postupně dle výzev žalobkyně k plnění, přičemž ve zbytku uplatněného nároku byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků na ni právo nemá, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.

4. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho zamítavému výroku, a souvisejícímu výroku o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že přiměřeností výše sjednaných úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru, se zabývaly vyšší soudy v celé řadě svých rozhodnutí, podle kterých přiměřenost sjednaného úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 717/2010). Zde úvěr ve výši 15 000 Kč s poplatkem ve výši 6 697,89 Kč poskytnutý dne 4. 12. 2023 měl být vrácen společně s poplatkem a úrokem až dne 4. 3. 2024. Poplatek za poskytnutí úvěru slouží k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací a poskytnutím úvěru, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klientů v různých databázích, které dosahují řádově desítek až stovek korun českých. Současně musí poplatek žalobci jako podnikatelskému subjektu rovněž zajistit přiměřený zisk. Jedná se o tzv. mikroúvěr a z toho vyplývá i přiměřenost poplatku. Úrok za poskytnutí úvěru nelze posuzovat podle úrokových sazeb, které jsou standardně vyžadovány u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v řádově vyšších částkách, v řádech desítek tisíc korun. Tyto úvěry také poskytuje celá řada obdobných subjektů jako je žalobkyně. Přehlédnout nelze to, že i přes vysokou výši roční sazby úroků je v přezkoumávané věci úrok sjednán a také požadován nikoli z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní časové období, které je relativně krátké (4 měsíce). V obdobných věcech vyhovujícími rozhodnutími rozhodovaly např. Krajský soud v Plzni (č. j. 25 Co 37/2020-59, 64 Co 333/2019-40 či 25 Co 397/2019-37). Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně a výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobě bude vyhověno zcela a žalobkyni budou přiznány i náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. pouze ve výroku II., jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu I. stupně v odstavci I. ve výroku o platební povinnosti žalovaného nebyl odvoláním žalobkyně dotčen a v této části nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.).

7. Odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Soud I. stupně zjišťoval skutkový stav věci ze žalobkyní předložených listin. Pro rozhodnutí byl podstatný obsah samotné smlouvy o úvěru ze dne 30. 11. 2023, jejíž obsah soud I. stupně velice podrobně popisuje v bodu 3. rozsudku. Následně věc hodnotí po stránce právní, vycházeje zcela přiléhavě z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, podle kterého korektiv dobrých mravů se uplatní i na právní jednání mezi podnikateli (jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě) s tím, že pouhá nepřiměřenost úplaty (tedy úroku) nebude v těchto vztazích zpravidla bez dalších okolností představovat důvod neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. Soud I. stupně tento právní názor plně respektoval, neboť závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy podle § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy neučinil pouze na základě podrobného rozboru nepřiměřenosti výše skrytého sjednaného úroku ve výši 178,6 % ročně, ale i na základě posouzení dalších smluvních podmínek, za kterých žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Proto nelze souhlasit s odvolací námitkou žalobkyně, že by okresní soud konkrétním okolnostem této věci nevěnoval pozornost a odchýlil se tak od stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 717/2010. Odvolací soud tak může zcela odkázat na podrobné, výstižné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém soud I. stupně na základě konkrétních smluvních ujednání o skrytém kapitalizovaném úroku, o řadě dalších poplatků sjednaných v neprospěch žalovaného, několika smluvních pokut za porušení rozličných povinností žalovaným (včetně smluvní pokuty 50 % z celkové dlužné částky v případě specifikovaného prodlení), ve spojení se smluvními úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (tedy 182,5 % ročně), zatímco ve prospěch žalovaného žádná smluvní pokuta sjednána nebyla, dospěl k věcně správnému závěru o tak výrazné nevyváženosti smlouvy v neprospěch žalovaného, že je rozporná s dobrými mravy a tudíž jako celek i absolutně neplatná.

9. Z hlediska posuzování přiměřenosti výše samotných (skrytých) úroků soud I. stupně správně zjistil roční úrokové zatížení žalovaného (byť doba řádného splácení byla sjednána na kratší období), tedy tak, aby ji mohl porovnat s obvyklou výší úroků z obdobných úvěrových produktů. Přiléhavá není ani odvolací námitka, že sjednané úroky nelze posuzovat podle úrokových sazeb u spotřebitelských úvěrů, neboť dle odůvodnění rozsudku soud I. stupně takto nepostupoval, když vycházel ze statistických údajů ohledně korunových úvěrů poskytnutých nefinančním podnikům v ČR (tedy nikoliv spotřebitelům). Argumentuje-li žalobkyně dále tím, že poplatek za poskytnutí úvěru slouží k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací a s poskytnutím úvěru (zejména na ověření úvěruschopnosti klientů) a současně jí musí zajistit i přiměřený zisk, byla to právě žalobkyně, kdo připravil text uzavřené smlouvy (mající formulářový charakter) a kdo tak mohl jednoznačně vymezit i ve smlouvě použité termíny, neboli vymezit jak výši a charakter těchto nákladů, tak i výši úroků. Namísto toho používá ve smlouvě pro jednu celkovou částku 6 697,89 Kč jak označení „administrativní poplatek za poskytnutí úvěru“, tak označení „úrok“. Tvrdí-li přitom, že uvedený poplatek má sloužit k pokrytí nákladů zejména na posouzení úvěruschopnosti klienta, pomíjí samostatný poplatek za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr (tedy určený k úhradě stejných nákladů, jako má být i administrativní poplatek za poskytnutí úvěru), a to ve výši 300 Kč (2 % z výše jistiny) splatný dle smlouvy samostatně (mimo splátek) k 4. 1. 2024. I s přihlédnutím k tomuto ujednání soud I. stupně (s další podrobnou a přiléhavou argumentací) dospěl k plně odůvodněnému závěru, že administrativní poplatek za poskytnutí úvěru v částce 6 697,89 Kč představuje skrytý kapitalizovaný úrok z úvěru.

10. Žalobkyní odkazovaná rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pak nelze považovat v porovnání s ustálenou výkladovou praxí Nejvyššího soudu, citovanou i soudem I. stupně, za obecně využitelnou v obdobných věcech.

11. S ohledem na absolutní neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy posoudil soud I. stupně žalobkyní uplatněný nárok správně dle ust. § 2991 a § 2993 o. z. podle zásad o bezdůvodném obohacení, tedy žalobkyni přiznal pouze jí poskytnutou částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. Jelikož soud I. stupně nepochybil ani v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v částech napadených odvoláním žalobkyně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

12. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se svým odvoláním neuspěla, tudíž právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vzniklo žalovanému. Ten však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevynaložil, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.