KSCB 15 Co 76/2025-207

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Mgr. Petrou Štemberkovou ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Zápy 7, 250 01 Brandýs nad Labem ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem JUDr. Josefem Doubkem ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Tylova 242, 393 01 Pelhřimov ⟪LB:lb_010⟫ 2. Jméno advokáta B, narozená dne Datum narození advokáta B ⟪LB:lb_011⟫ bytem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_012⟫ 3. Jméno advokáta C, narozený dne Datum narození advokáta C ⟪LB:lb_013⟫ bytem Adresa advokáta C ⟪LB:lb_014⟫ za účasti: Jméno advokáta D, narozený dne Datum narození advokáta D ⟪LB:lb_015⟫ Adresa advokáta D ⟪LB:lb_016⟫ jako vedlejší účastník na straně žalované 1. ⟪LB:lb_017⟫ zastoupený advokátem JUDr. Josefem Doubkem ⟪LB:lb_018⟫ sídlem Tylova 242, 393 01 Pelhřimov ⟪LB:lb_019⟫ o určení vlastnického práva ⟪LB:lb_020⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 11. 2024 č. j. 1 C 97/2023-164

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1. a vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení, a to žalované 1. v částce 15 334 Kč a vedlejšímu účastníku v částce 13 974 kč, vždy k rukám Jméno advokáta E do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2. a 3.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/8, žalovaná 1. je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 5/8, žalovaná 2. je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/8 a žalovaný 3. je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/8, pozemku parc. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno, a pozemku parc. č. st. Anonymizováno/Anonymizováno, vše v k. ú. adresa. Žalobci uložil povinnost nahradit žalované 1. na nákladech řízení 34 565 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl, že vedlejší účastník, žalovaná 2. a žalovaný 3. nemají právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobce se tohoto nároku domáhá na základě svého dědického práva dle § 189 odst. 1 z. ř. s., když v dědickém řízení po zemřelém Anonymizováno Anonymizováno. vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 132 D 36/2018 nebyly uvedené nemovitosti předmětem projednání. Jméno advokáta C Anonymizováno. zemřel 27. 1. 2018 a 24. 1. 2018 uzavřel se žalovanou 1. smlouvu o zúžení společného jmění, kterou žalobce pokládá za absolutně neplatnou z důvodu duševní poruchy AnonymizovánoAnonymizováno jméno FO Anonymizováno., způsobenou jeho vážným zdravotním stavem (dlouhodobě se léčil s melanomem). Okresní soud kromě jiného zjistil, že dle notářského zápisu z 24. 1. 2018 Anonymizováno. jméno FO st. a žalovaná 1. jako manželé uzavřeli smlouvu o manželském majetkovém režimu, kterým zúžili rozsah SJM tak, že předmětné nemovitosti budou nadále ve výlučném vlastnictví žalované 1. Listina obsahuje též prohlášení jmenovaných osob, že jsou způsobilé samostatně jednat. Z účastnické výpovědi vedlejšího účastníka Anonymizováno, který byl tomuto projevu vůle přítomen, neplyne, že by snad AnonymizovánoAnonymizováno jméno FO st. jednal v duševní poruše. Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl podán téhož dne a ke dni 4. 10. 2019 byla dle výpisu z katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí vedena žalovaná 1. Tohoto dne uzavřela darovací smlouvu s vedlejším účastníkem, kterým předmětné nemovitosti převedla na něj. Výpis z katastru nemovitostí k datu 2. 9. 2024 potvrzuje, že vedlejší účastník je veden jako vlastník těchto nemovitostí. Soud I. stupně pak kromě účastnického výslechu vedlejšího účastníka neprovedl navrhované důkazy výslechem žalovaných či svědků a ani znaleckým posudkem na posouzení zdravotního stavu Anonymizováno. jméno FO st. ke dni uzavření notářského zápisu, neboť s ohledem na právní posouzení věci nejde o důkazy potřebné. V právní rovině totiž soud I. stupně vychází z § 984 odst. 1 o. z. V něm zakotvená zásada materiální publicity se vztahuje na věcná práva nabytá za úplatu. Zde šlo o bezúplatnou darovací smlouvu, nicméně i se zřízením věcného břemene služebnosti ve prospěch žalované 1. doživotně a bezplatně, což představuje plnění, v důsledku jehož poskytnutí se majetek nabyvatele zmenší, zatíží (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2769/2018). Na základě dalších úvah pak soud I. stupně dovozuje existenci dobré víry na straně vedlejšího účastníka při uzavírání zmíněné darovací smlouvy, takže vedlejší účastník je k 8. 10. 2019 výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomu nepřichází do úvahy určení, že žalobce a žalovaní jsou spoluvlastníky těchto nemovitostí, takže žaloba musela být zamítnuta. Soud I. stupně pak „na okraj doplňuje, a to spíš v obecné poloze“, že při poukazu na neplatnost právního jednání musí být účastníky řízení všichni, jichž se to týká, když není dostačující, aby někdo v takovém řízení vystupoval toliko v pozici vedlejšího účastníka. Z tohoto pohledu lze přisvědčit náhledu žalované 1., že není trefný okruh vymezených účastníků. Nepřekonatelným problémem vyhovění žalobě v její zbytkové části je to, že Anonymizováno je výlučný vlastník předmětných nemovitostí, což nelze zvrátit.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který ho pokládá za předčasné a překvapivé a navrhuje jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Rozvádí důvody, pro které nesouhlasí s tím, že darovací smlouvu ze 4. 10. 2019 lze podřadit pod úplatný převod dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2769/2018 a že na straně vedlejšího účastníka byla dobrá víra při uzavírání této smlouvy. Pokud pak soud I. stupně uzavřel, že nebyl v řízení správně označen okruh účastníků, žalobce poukazuje na to, že svá práva uplatňuje dle § 189 z. ř. s. žalobou, která navazovala na řízení o pozůstalosti. Tato žaloba směřuje vůči ostatním dědicům v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022. Mezi dědice Anonymizováno nepatřil, proto byl označen jako vedlejší účastník. Pokud pak přesto soudy dospěly k závěru, že je chybně vymezen, měl být žalobce odpovídajícím způsobem poučen (k tomuto žalobce cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4004/14). Nejenom v tomto směru shledává žalobce poučení soudu I. stupně za nedostatečné, neboť soud I. stupně v rámci poučování neuvedl, v jakém směru je třeba tvrzení a důkazy doplnit, neupozornil žalobce na odlišný právní názor a následně vydal rozhodnutí, které je s ohledem na průběh řízení překvapivé. Pokud by byl žalobce odpovídajícím způsobem poučen, mohl zvážit změnu žaloby (místo určení vlastnictví uplatnit třeba nárok na finanční náhradu).

4. Žalovaná 1. ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Vysvětluje v něm okolnosti, za kterých se rozhodla se svým zemřelým manželem uzavřít smlouvu o zúžení SJM. Darovací smlouvu se svým synem neuzavřela z obav ze soudního sporu, neboť byla a je přesvědčena, že se stala před smrtí manžela platnou vlastnicí. Není pravdou, že žalobce se musel žalobou obrátit i proti svým sourozencům, kteří prý chtěli věc řešit, ale k podání žaloby nepřistoupili. Žalovaná 2. chtěla od počátku celou záležitost ukončit. I žalovanou 1. soudní řízení, které v různých podobách trvá již 7 let, velmi unavuje a zmáhá.

5. Žalovaný 3. k odvolání uvedl, že s ním souhlasí. Po celou dobu byl se zůstavitelem domluven na tom, že mu polovinu nemovitostí převede.

6. Vedlejší účastník prostřednictvím svého zástupce sdělil, že se ztotožňuje se stanoviskem žalované 1. k odvolání.

7. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

8. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, v čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 2 tohoto ustanovení má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Podle odst. 3 tohoto ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

9. Toto ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu poskytovanou účastníku, jemuž hrozí neúspěch ve sporu, a to pro neunesení břemene tvrdit a prokazovat. Takové poučení se neuděluje, pokud soud ve věci samé nerozhoduje na základě míry naplnění břemene tvrdit a prokazovat. Z citovaného ustanovení vyplývají 3 typy případů, v nichž má soud naplnit poučení o hrozícím neúspěchu ve sporu - nevylíčení úplně všech rozhodných skutečností, nesplnění povinnosti taková skutková tvrzení prokázat, případně nevymezení všech rozhodných skutečností pro evidentně nesprávné hmotněprávní posouzení. Účastníka přitom nelze poučovat o tom, že rozhodnutí ve jeho prospěch by bylo možno dosáhnout na jiném než jím uvedeném skutkovém základu. Pokud má třeba soud smlouvu jako titul k plnění za neplatnou, je princip předvídatelnosti splněn předběžným sdělením tohoto právního názoru, a soud není povinen poučovat účastníka o nutnosti doplnit další skutečnosti pro případnou existenci bezdůvodného obohacení. Jiným právním základem se rozumí situace, kdy je třeba uplatněn nárok na náhradu škody, ale v průběhu řízení vyjde najevo, že má jít o nemajetkovou újmu (k tomuto srovnej Občanský soudní řád, 3. vydání 2024, Svoboda a spol., C. H. Beck).

10. Z tohoto výkladu, jež plně koresponduje už s dikcí zákonné úpravy, je zcela evidentní, že se jedná o procesní institut, který se vztahuje k naplnění 2 základních procesních povinností účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a prokazovat je (§ 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.). Jenom naprosto výjimečně může mít poučení dle cit. ustanovení přesah do hmotného práva, zpravidla jenom ve specifických situacích, kdy jinak než poukazem na určité hmotněprávní ustanovení nelze srozumitelně realizovat naplnění poučovací povinnosti, ale vždy jenom do té míry, že soud tím nesmí poskytnout své materiální stanovisko k projednávané záležitosti. Je proto právně naprosto mylná představa žalobce, že by v rámci uvedeného ustanovení mělo být poskytováno účastníkům poučení o tom, jak nebo co mají žalovat, neboli jaký nárok mají uplatnit a jakým způsobem ho mají formulovat v žalobním petitu. To samé se týká i vymezení okruhu účastníků, protože je přirozeně ve volné sféře vůle a dispozice žalobce, koho za účastníka označí. Tato obsahová náležitost žaloby se nikterak netýká břemene tvrzení, břemene důkazního a ani nespadá pod termíne odlišného právního posouzení (§ 118a odst. 2 o. s. ř.), jak byl výše popsán. Současně je bez dalšího rozboru zřejmé, že uvedený náhled žalobce se vztahuje k hmotnému právu, protože věcná legitimace účastníka se přirozeně odvozuje od jeho postavení v hmotněprávním vztahu. Není namístě poukaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4004/14, neboť byl vydán ve specifickém případě restitučního nároku. Navíc tam vyslovené obecné závěry nenacházejí svůj odraz v soudní praxi, protože ta je jednoznačně postavena na principu, že poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. je procesním institutem a nelze ji rozšiřovat do roviny hmotného práva v podobě, aby soud (třeba s odkazem na předvídatelnost rozhodnutí) v průběhu jednání sděloval stranám, prostřednictvím výzvy dle tohoto ustanovení, že má z toho či jiného důvodu zamítavé stanovisko k žalobě, protože je to přece vyhrazeno rozhodnutí ve věci samé.

11. Soud I. stupně tudíž z hlediska naplnění poučovací povinnosti nepochybil, jak namítá odvolání. Na straně jedné ve vztahu k tomu, co se týkalo naplnění břemene tvrzení a břemene důkazní u žalobce, poučení poskytl, a to i v dostatečně konkrétní míře tak, aby to bylo pro stranu žalující pochopitelné, v jakém směru a jakým způsobem má provést doplnění. Na straně druhé nemohl a nesměl poskytnout poučení o tom, kdo má být v dané věci žalován, protože takové poučení již nespadá pod žádnou procesní situaci vymezenou v § 118a o. s. ř.

12. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

13. V odborné literatuře i judikatuře soudů lze najít výklad k mnoha případům, ve kterých je resp. není naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán. Některé z nich jsou notorietou. Tak je tomu u naléhavého právního zájmu u žaloby na určení vlastnictví k nemovitosti, kde je soudní praxe dlouhodobě a jednoznačně ustálena na tom, že pokud žaloba „nesměřuje proti všem osobám, jež vlastnické právo žalobce popírají a které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí“, není naléhavý právní zájem dán (k tomuto srovnej výše citovaná publikace Občanského soudního řádu nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5302/2009 nebo již 3 Cdon 1319/96).

14. Je tak sice pravdou, že žalobce své právo uplatnil dle § 189 z. ř. s., a to vůči všem ostatním dědicům, kterými jsou žalovaní. Současně ovšem zcela pominul, že žádný z těchto dědiců není v současnosti zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Tento vlastník je pouze v pozici vedlejšího účastníka, nikoliv žalované osoby. Principem naléhavého právního zájmu je přitom to, že požadované určení objektivně vzato odstraní stav právní nejistoty. Tím je v tomto případě tvrzený rozpor mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečným vlastnickým stavem dle žalobních tvrzení. To ovšem podaná žaloba neodstraní, protože vlastník zapsaný v katastru nemovitostí žalován není, přičemž ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Laicky řečeno, vyhovění žalobě by nemohlo vést ke změně zápisu v katastru nemovitostí, protože rozsudek by nebyl vydán vůči osobě, která je tam zapsána.

15. Tento stav byl zcela zjevný již od počátku řízení. Pro odvolací soud proto není zřejmé, proč tuto skutečnost zmiňuje soud I. stupně pouze „na okraj“, když navíc při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby a žalobu zamítne (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Pokud tudíž soud I. stupně procesně pochybil, pak v tom, že se věci samé neměl vůbec věnovat, ale měl přistoupit (po provedení příslušných důkazů k tomu se vztahujících) k zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu. To je tak právní důvod, pro který konečný procesní výsledek v napadeném rozhodnutí, a sice zamítnutí žaloby v celém rozsahu, lze shledat věcně správným.

16. Při rozhodování o nákladech řízení nebylo nikterak pochybeno, ani z procesního, ani z věcného hlediska. Lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které tak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. v celém rozsahu potvrdil.

17. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalovaným i vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu. Na straně žalované 1. i vedlejšího účastníka vznikly náklady za právní zastoupení, u žalované 1. činí částka 15 334 Kč – 2 úkony právní služby po 5 620 Kč (vyjádření a účast u odvolacího jednání), 2 režijní paušály 450 Kč, polovina jízdného 383 Kč, polovina náhrady za promeškaný čas 150 Kč a náhrada DPH 2 661 Kč. U vedlejšího účastníka jde o částku 13 974 Kč – 1 úkon za 5 620 Kč (převzetí zastoupení), 1 úkon snížený o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 496 Kč (účast u odvolacího jednání), 2 režijní paušály po 450 Kč, polovina jízdného 383 Kč, polovina náhrady za promeškaný čas 150 Kč a náhrada DPH 2 425 Kč. Uvedené částky je žalobce povinen uhradit do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce těchto osob v souladu s § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř. Žalované 2. v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, žalovaný 3. žádnou náhradu nákladů nepožadoval, takže ve vztahu mezi nimi a žalobcem bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků na náhradu nákladů právo nemá.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.