KSCB 19 Co 730/2026-44

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A ⟪LB:lb_004⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_005⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_006⟫ o zrušení vyživovací povinnosti, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2026, č. j. 26 C 67/2026-21,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4540 Kč do tří dnů od právní moci tohoto k usnesení k rukám právní zástupkyně žalobce.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl podané žalobě a určil, že vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikal ke dni 1. 1. 2025 (výrok I.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 17 785 Kč (výrok II.). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opřel o ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že žalobce byl ve věci plně úspěšný.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Odvoláním napadá pouze výrok II. ohledně náhrady nákladů řízení, navrhuje, aby odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, eventuálně, aby rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru žalované zde existují důvody k aplikaci § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci proto, že žalovaná byla v průběhu řízení zcela pasivní, k návrhu žalobce se nijak nevyjadřovala, neuplatňovala žádné procesní návrhy, ani nijak netrvala na pokračování vyživovací povinnosti žalobce vůči své osobě. Svým procesním postojem naopak dala jednoznačně najevo, že vznik sporu nevyvolává a nijak jej neeskaluje. Sama svým jednáním nezpůsobila vznik nadbytečných nákladů řízení. Řízení nijak neprodlužovala, ani nekomplikovala. Za této situace se jí jeví přiznání plné náhrady nákladů řízení žalobci jako nepřiměřené. Žalobu na zrušení vyživovací povinnosti sice podal žalobce, ale nic nebránilo tomu, aby obdobný návrh podala i sama žalovaná. Samotná skutečnost, že žalobce zahájil tento spor, proto bez dalšího nemůže odůvodňovat jeho právo na plnou náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce, neshledává důvod k aplikaci § 150 o. s. ř. a navrhuje, aby odvolací soud napadený výrok jako věcně správný potvrdil.

4. Na žádost odvolacího soudu žalobce doplnil, že před podáním žaloby se pokoušel kontaktovat žalovanou prostřednictvím e-mailu i aplikace WhatsApp a navrhoval celou záležitost vyřešit uzavřením dohody o zrušení výživného a současně se i dohodnout na otázkách výživného pro děti. Žalovaná však na toto nijak nereagovala. K tomuto sdělení připojil text své komunikace vůči žalované dokládající výše uvedené.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl odvoláním napaden (výrok II.), podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Institut snížení nebo odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. je výjimečným institutem reagujícím na mimořádné okolnosti případu, pro které by rozhodování o náhradě nákladů podle principu úspěchu ve věci znamenalo mimořádnou tvrdost nebo zjevnou nespravedlnost. Skutečnosti, které uvádí odvolatelka, tedy že byla v řízení zcela pasivní, rozhodně nelze považovat za okolnosti výjimečné či specifické, naopak jde o zcela běžný přístup velké části účastníků řízení. V tomto případě skutečně nelze shledat žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci tohoto výjimečného procesního institutu. To platí zvláště za situace, kdy žalobce doložil, že před podáním žaloby se pokoušel kontaktovat žalovanou a pokoušel se o mimosoudní vyřešení této záležitosti.

7. V této věci nemůže jít ani o případ ve smyslu § 143 o. s. ř., kdy by žalovaná nezavdala příčinu k podání žaloby a šlo by například o řízení, které vždy musí proběhnout bez ohledu na ochotu účastníků věc řešit mimosoudně. Žádná těchto podmínek splněna není, pro zastavení prováděné exekuce na předmětné výživné nebylo nezbytné dosáhnout vydání rozsudku v této věci, bylo možné věc vyřídit například návrhem na zastavení exekuce podaným žalovanou, nebo uzavřením neformální dohody mezi účastníky o tom, že se žalovaná předmětného práva vzdává, to by bylo považováno za tzv. rušivou okolnost, pro kterou lze exekuci zastavit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1962/2004). Jak bylo výše konstatováno, právě pasivita žalované vedla k nutnosti zahájení tohoto soudního sporu. Lze tedy uzavřít, že rozhodování podle obecné zásady, tedy podle úspěchu ve věci, je plně namístě a odvolací soud proto napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

8. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., též podle principu úspěchu v odvolacím řízení, když toto kritérium svědčí straně žalující. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 540 Kč, která se skládá z náhrady za právní zastoupení za dva úkony (vyjádření k odvolání a vyjádření na výzvu soudu) v sazbě 1 820 Kč za úkon (tarifní hodnota je dána spornou výší náhrady nákladů řízení před okresním soudem), dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Pokud nebude splněno, co ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, lze podat návrh na jeho soudní výkon nebo exekuci.