KSBR 72 CO 121/2022-132

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály v právní věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ 2. Ing. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_009⟫ oba bytem adresa ⟪LB:lb_010⟫ oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ 3. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_013⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_014⟫ o určení, že kupní smlouva byla rozvázána na základě rozvazovací podmínky a o určení, že žalovaný 3. je spoluvlastníkem nemovitých věcí ⟪LB:lb_015⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 28. 1. 2022, č. j. 6 C 200/2020-85, částečným rozsudkem

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a IV. potvrzuje.

II. Žalovanému 3. se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

III. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1., 2. bude rozhodnuto rozhodnutím konečným.

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala určení, že kupní smlouva z datum, uzavřená mezi žalovaným 3. jako prodávajícím a žalovanými 1. a 2. jako kupujícími, o prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na pozemcích p. číslo v katastrálním území Lavičky, byla rozvázána na základě rozvazovací podmínky (výrokem I.). Současně (výrokem II.) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 3. je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na výše uvedených pozemcích. Žalobkyni uložil, aby žalovaným 1. a 2. zaplatila na náhradě nákladů řízení 105 221,70 Kč (výrokem III.), žalovanému 3. pak 300 Kč (výrokem IV.).

2. Rozhodnutí ve věci samé odůvodnil soud prvního stupně závěrem, že za situace, kdy žalobkyně (která své žalobní požadavky odůvodňovala existencí svého předkupního práva ke zbývajícímu spoluvlastnickému podílu na nemovitých věcech, které jí mělo vzniknout v roce 2008 na základě ústně uzavřené smlouvy se žalovaným 3.). Dovodil, že pokud žalobkyně tvrdila, že předkupní právo vzniklo v roce 2008, bylo věc třeba dle ust. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. z.“, posuzovat dle dosavadních právních předpisů, tedy zde dle ust. § 603 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ obč. zák. 1964“. Zde pak měl za to, že ust. § 603 odst. 3 obč. zák. 1964, podle kterého se v případě porušení předkupního práva mohl oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstalo předkupní právo zachováno, se týkalo toliko porušení předkupního práva věcného, předkupní právo obligační naopak převodem vlastnictví věci na jiného zanikalo, vůči třetí osobě nepůsobilo a oprávněná osoba z tohoto předkupního práva mohla vůči zavázané osobě uplatňovat jen nárok na náhradu škody. Odkázal v tomto směru i na judikaturu Nejvyššího soudu. Důvod zamítnutí žalobního návrhu pak shledal i v neexistenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na obou požadovaných určeních.

3. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to ve vztahu k odměně právního zástupce žalovaných 1. a 2. vycházel (opět s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) z tarifní hodnoty dle ust. § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ AT“, ve výši 550 000 Kč jako hodnoty spoluvlastnického podílu dle kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými v roce 2017.

4. Rozsudek, a to v celém jeho rozsahu, napadla odvoláním žalobkyně. Nesouhlasila se závěrem, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaných určeních. Uvedla, že nemovité věci náleží jejich rodině již velmi dlouho, jde o zachování rodinného majetku, což bylo splněno v případě žalovaného 3., nikoliv však již žalovaných 1., 2., že není irelevantní, s kým jako spoluvlastník podílové spoluvlastnictví sdílí, dále pak, že její předkupní právo bylo přerušeno a ona usiluje o jeho zachování do budoucna. Stejně tak nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně o výkladu ust. § 603 odst. 3 obč. zák. 1964, soudem prvního stupně zmíněnou judikaturu měla za nepřiléhavou s tím, že dopadala na situace, kdy osoba, které nemovitosti zatížené obligačním předkupním právem nabyla, neměla povědomost o existenci tohoto předkupního práva, že však v posuzované věci i žalovaní 1., 2. o existenci předkupního práva věděli. Uvedla, že rozdíl mezi věcným a obligačním předkupním právem spočívá v tom, že věcné předkupní právo je snáze zjistitelné, že však v posuzované věci s ohledem na vědomost všech o předkupním právu tento rozdíl nehrál roli, ust. § 603 odst. 3 obč. zák. č. 1964 tak mohlo být aplikováno. Namítla též, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když v průběhu řízení nepřipustil změnu žaloby (kterou se domáhala určení svého výlučného vlastnictví k pozemkům v katastrálním území Lavičky). Měla za to, že soud prvního stupně měl provést dokazování k existenci předkupního práva, k otázce, že všichni účastníci řízení o existenci tohoto práva věděli a až následně učinit závěr o tom, zda dané předkupní právo účastníky zavazovalo a zda jeho uplatnění mělo zákonem předvídané následky.

5. Žalobkyně konečně nesouhlasila ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Měla za to, že výše odměny právního zástupce v posuzované věci měla být určena dle ust. 9 odst. 4 písm. b) AT částkou 3 100 Kč, když v řízení se jednalo o právní vztah k nemovité věci, nikoliv o cenu nemovitostí. Zde odkazovala i na závěry vyslovené Krajským soudem v Brně, pobočkou v Jihlavě v rozsudku z 7. 12. 2021, sp. zn. 54 Co 209/2021. Pro případ, že by tato její argumentace nebyla přijata, pak namítla, že nemělo být vycházeno z celkové kupní ceny, nýbrž z poloviny hodnoty nemovitostí, tedy z částky 275 000 Kč. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a její žalobě vyhověl, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. K odvolání žalobkyně se vyjádřili toliko žalovaní 1., 2. S odvoláním nesouhlasili, rozsudek soudu prvního stupně měli za správný. Názor, že ust. § 603 odst. 3 obč. zák. 1964 dopadá i na obligační předkupní právo měli za minoritní, který není ani dovozován judikaturou. Uvedli, že pro nabytí vlastnického práva k věci třetí osobou není rozhodné, zda tato osoba o předkupním právu věděla či nikoliv (když současně uvedli, že o existenci předkupního práva, které mělo vzniknout v roce 2008, nevěděli). Ve vztahu k námitce nesprávného postupu soudu prvního stupně, který nepřipustil změnu žaloby, uvedli, že tato změna byla navržena až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení před soudem prvního stupně, žalobkyně by proto nemohla již uvést nové skutečnosti, navrhnout nové důkazy. Připomněli též, že v rámci svého vyjádření uplatnili i námitku promlčení žalobkyní nově uplatněného nároku. Uvedli, že měla-li žalobkyně za to, že jí byla způsobena újma, měla se domáhat její náhrady po žalovaném 3. Za správný pak měli i způsob výpočtu odměny právního zástupce zvolený soudem prvního stupně. Uvedli, že závěry, na které žalobkyně odkazovala, byly překonány rozhodnutím Nejvyššího soudu z 25. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1848/2019, podle kterého ho lze z částky 50 000 Kč jako tarifní hodnoty dle ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT vycházet jen tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Hodnota převedeného spoluvlastnického podílu ve výši 550 000 Kč byla patrna již z listin předložených žalobkyní, z kupní smlouvy z datum i z následné předžalobní výzvy. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jim i náhradu nákladů odvolacího řízení, včetně odměny, při jejímž určení by mělo být vycházeno z hodnoty věci ve výši nejméně 550 000 Kč.

7. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 104 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“), a to z pozice účastnice řízení, tedy jako osoba k podání odvolání subjektivně oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř). Napadla rozsudek, proti němuž je odvolání objektivně přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. à contr.) a to z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. b/, c/, d/, e/, g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání především ve věci samé nelze považovat za důvodné.

8. V prvé řadě považuje odvolací soud za nutné uvést, že měl za správná obecná východiska popsaná v odst. 16. odůvodnění napadeného rozsudku, z nichž soud prvního stupně vycházel při posuzování existence naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně jako zákonného předpokladu (dle § 80 o. s. ř.) pro žalobu na požadovaná určení. Současně však nesouhlasil se závěrem, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 3. je spoluvlastníkem pozemků v katastrálním území Lavičky Soudní praxí je setrvale zastáván názor, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovité věci, když tou se domáhá rozhodnutí, na základě něhož může dojít ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Tradičně je tomu tak v případech, kdy se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem za situace, kdy jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsán někdo jiný. Žalobkyni, která je spoluvlastníkem pozemků, však třeba přisvědčit v závěru, že je pro ni i významné, s kým spoluvlastnictví sdílí.. Již na základě toho lze dovodit, že naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 3. je spoluvlastníkem pozemků, je na straně žalobkyně dán. Naopak skutečnost, zda jsou dány hmotněprávní důvody pro požadované určení či nikoliv, není z hlediska posouzení naléhavého právního zájmu významná, má význam až pro posouzení vlastní důvodnosti žaloby, k němuž lze přistoupit po té, co je shledána existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

9. Naproti tomu měl odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že kupní smlouva ze dne datum, uzavřená mezi žalovaným 3. jako prodávajícím a žalovanými 1. a 2. jako kupujícími, byla rozvázána na základě rozvazovací podmínky. Pokud by k rozvázání dříve uzavřené kupní smlouvy došlo, obnovilo by se spoluvlastnictví žalovaného 3. k pozemkům v katastrálním území Lavičky. V takovém případě by pro žalobkyni měla význam žaloba na určení, že žalovaný 3. je spoluvlastníkem pozemků (viz výše), nikoliv však žaloba na určení, že kupní smlouva byla rozvázána, když na základě toliko rozhodnutí o požadovaném určení rozvázání kupní smlouvy jako předběžné otázky k posouzení existence spoluvlastnictví žalovaného 3. by se žalobkyně zápisu žalovaného 3. jako spoluvlastníka namísto žalovaných 1., 2. do katastru nemovitostí nedomohla. Odkaz soudu prvního stupně na závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009 tak zde byl přiléhavý.

10. Jak patrno z dříve uvedeného popisu napadeného rozhodnutí, ač soud prvního stupně zamítl i žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala určení spoluvlastnického práva žalovaného 3. rovněž pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zabýval se též podrobně i otázkou možného uplatnění (případného) předkupního práva žalobkyně. Ani přes závěr o existenci naléhavého právního zájmu tak jeho rozhodnutí nebylo možno mít za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

11. Zde měl odvolací soud předně správným závěr soudu prvního stupně o tom, že věc bylo třeba posuzovat dle úpravy zakotvené v zákoně č. 40/1964 Sb. (obč. zák. 1964). Ač se soud prvního stupně nezabýval otázkou, zda vůbec v minulosti byla smlouva o zřízení předkupního práva žalobkyni s žalovaným uzavřena (a v kladném případě pak s jakým obsahem), za situace, kdy žalobkyně tvrdila, že k jejímu uzavření mělo dojít v roce 2008 a to ústně, bylo zřejmé, že na základě takovéto smlouvy by mohlo dojít ke vzniku toliko závazkového (obligačního) nikoliv věcného předkupního práva. Proto nejen vznik, ale i práva a povinnosti vzniklé z takovéto smlouvy bylo třeba ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 o. z. i nadále posuzovat dle dosavadních právních předpisů, tedy dle občanského zákoníku z roku 1964.

12. Z právě uvedeného pak lze předně dovodit, že žalobkyně ani v případě, že by jí závazkové předkupní právo svědčilo, by nemohla po právu již samotným uplatněním předkupního práva dosáhnout rozvázání kupní smlouvy uzavřená mezi žalovaným 3. jako prodávajícím a jako žalovanými 1. a 2.. Mohla by se po žalovaných 1., 2. domáhat toliko toho, aby jí spoluvlastnický podíl nabídli ke koupi. Porušení předkupního práva dle předchozí právní úpravy tedy nemělo za následek rozvázání kupní smlouvy, jíž bylo předkupní právo porušeno (a s tím související obnovení vlastnictví původního vlastníka). Takovýto důsledek uplatnění předkupního práva zakotvilo až ust. § 2145 o. z., předchozí právní úprava předkupního práva, zakotvená v občanském zákoníku z roku 1964, podle které by zde bylo třeba posuzovat důsledky případného porušení předkupního práva, neznala. Již toto samotné postačovalo k závěru, že ani v případě, že by závazkové předkupní právo žalobkyni v roce 2008 opravdu vzniklo, bylo žalovaným 3. porušeno a žalobkyní následně řádně uplatněno, by se žalobkyně nemohla po právu domoci požadovaného určení spoluvlastnictví žalovaného 3., neboť ani za těchto okolností by (nejméně bez dalšího) k obnovení spoluvlastnického práva na straně žalovaného 3. nedošlo.

13. Dle názoru odvolacího soudu pak soud prvního stupně též správně vyložil ust. § 603 obč. zák. 1964 tak, že ust. jeho odstavce 3 se nevztahuje na závazkové předkupní právo. Odvolací soud pak měl i za to, že závěr, zda ust. § 603 odst. 3 obč. zák. 1964 je obecné povahy či zvláštní úpravou toliko věcného předkupního práva, nemůže být závislý na tom, zda kupující o existenci předkupního práva věděl či nikoliv.

14. Námitka žalobkyně, že soudem prvního stupně citovaný nález Ústavního soudu z datum, sp. zn. I. ÚS 265/98 není pro posuzovanou věc přiléhavý, neboť (dle jejího názoru)„ fakticky vychází ze situace, že osoba, která nemovitosti zatížené obligačním předkupním právem neměla povědomost o existenci tohoto předkupního práva“, není důvodná. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu není patrno, že ten, by se jakkoliv zamýšlel nad otázkou vědomosti nabyvatelů o existenci závazkového předkupního práva, závěr, že„ (V) zhledem k pouhé závazkové (osobní) povaze předkupního práva se však oprávněná osoba nemůže na nabyvateli zcizené věci s úspěchem domáhat toho, aby jí nabyvatel koupenou věc nabídl ke koupi“, stejně jako i závěr, že„ předkupní právo závazkové povahy rovněž zaniklo, neboť vůči třetí osobě nepůsobí“, vyslovil bez dalšího.

15. Odvolacímu soudu je známa i žalobkyní zmíněná nejednota výkladu ust. § 603 obč. zák. v literatuře. S touto se však již vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozsudku vydaném velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia (ve věci dovolání podaného proti rozsudku podepsaného soudu) z 18. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4308/2009, jímž výslovně dovodil, že„ (U) stanovení § 603 odst. 3 obč. zák. se nevztahuje na závazkové předkupní právo“. Ani Nejvyšší soud se v právě uvedené věci jakkoliv nezabýval otázkou, zda žalovaní nabyvatelé, proti kterým se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle uzavřít s ním smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem, věděli o existenci závazkového předkupního práva v dobé, kdy uzavírali kupní smlouvu, na základě které vlastnické právo k nemovitostem nabyli. Že tuto otázku nepovažoval pro posouzení věci za jakkoliv významnou, je přitom zřejmé ze skutečnosti, že ve věci posuzované Nejvyšším soudem žalovaní vstoupili též vůči žalobci do právního postavení pronajímatelů, přičemž závazkové předkupní právo žalobce bylo v minulosti sjednáno s předchozími vlastníky v písemně uzavřené smlouvě o nájmu pozemků, což by mohlo svědčit závěru, že žalovaným byla i existence překupního práva žalobce známa. I přesto byl závěr Nejvyššího soudu takový, jak výše popsáno.

16. Akceptace ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jehož zákonným úkolem je rovněž zajišťovat jednotu rozhodovací činnosti soudů (§ 14 zák. č. 6/2002 Sb. ve znění předpisů pozdějších), je jedním z prostředků dosažení předvídatelnosti rozhodování soudů jako součásti zásady právní jistoty, která náleží k principům právního státu. V obecné rovině přitom z hlediska závaznosti soudní judikatury platí, že již jednou učiněný výklad by měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, nedojde-li ovšem k následnému shledání dostatečně relevantních důvodů (podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty) svědčících pro změnu judikatury (viz např. závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu z datum, sp. zn. II. ÚS 490/04). Odvolací soud pak neshledal důvodu, pro který by se mohl (a měl) odchýlit od výše popsaného judikatorního závěru, který byl navíc Nejvyšším soudem formulován v rozsudku vydaném velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia a následně též uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročníku 2011, pod číslo.

17. I pro případ, že by žalobkyni předkupní závazkové právo ke zbývajícímu spoluvlastnickému podílu na pozemcích vůči žalovanému 3. v minulosti vzniklo, prodejem tohoto spoluvlastnického podílu žalovaným 1., 2. by došlo k jeho zániku, žalované 1, 2. by nadále nezavazovalo. Žalobkyně by se po nich tedy nemohla ani po právu domáhat, aby jí spoluvlastnický podíl nabídli ke koupi (natož pak určení, že žalovaný 3. je spoluvlastníkem pozemků, jak popsáno již výše).

18. K námitce žalobkyně, kterou brojila proti nepřipuštění změny žaloby, již podáním z datum hodlala rozšířit o„ alternativní petit“ (zjevně eventuální, když mělo jít o rozhodnutí pro případ neúspěchu s původním žalobním požadavkem) usnesením soudu prvního stupně z 18. 11. 2021, č. j. 6 C 200/2020-55, postačí uvést, že se jedná o rozhodnutí, které nabylo právní moci, když jeho přezkum zákon ani nepřipouští (§ 202 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Nad rámec výše uvedeného pak lze jen připomenout, že ani v podání z datum žalobkyně netvrdila existenci jakékoliv skutečnosti, na základě které by měla v minulosti nabýt i druhý spoluvlastnický podíl k pozemkům v katastrálním území Lavičky. Skutečnost, že převedení spoluvlastnických podílů po žalovaných 1. a 2. v minulosti požadovala, sama o sobě bez dalšího k nabytí spoluvlastnictví nestačí (a to nejen dle úpravy předchozí, ale ani dle úpravy současné).

19. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tedy v obou zamítavých výrocích I. a II., shledal v konečném důsledku věcně správným. Proto jej dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Žalovaní byli v řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu úspěšní. Proto jim bylo proti žalobkyni po právu přiznáno dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Co se týče výroku IV., jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit náklady řízení žalovaného 3., měl odvolací soud rozhodnutí za správné a pro stručnost toliko odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku (jeho odstavec 21.). Proto rozsudek soudu prvního stupně i v tomto výroku potvrdil.

21. příjmení závěr však již bez odvolací soud neučinil stran výroku III., jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným 1., 2. Zde pak dospěl i k závěru, že je třeba zabývat se nikoliv jen otázkou výše tarifní hodnoty pro výpočet odměny právního zástupce žalovaných 1., 2. (která byla namítána již v odvolání žalobkyně), stejně tak jako i otázkou možného postupu dle ust. § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění předpisů pozdějších (na což byli účastníci upozorněni při jednání odvolacího soudu), ale i otázkou, zda k nákladům žalovaných 1., 2. patří i náhrada za daň z přidané hodnoty za situace, kdy plátcem této daně je společnost právnická osoba, nikoliv však právní zástupce žalovaných 1., 2, který současně není společníkem ani zaměstnancem uvedené společnosti, advokacii vykonává jako samostatný advokát, který se společností právnická osoba trvale spolupracuje. Vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zohlednil i náhradu za daň z přidané hodnoty bez bližšího odůvodnění, tato skutečnost nebyla v odvolání žalobkyně namítána, měl odvolací soud za to, že účastníky je třeba upozornit, že i tato otázka bude předmětem přezkumu, dát jim možnost se k ní případně vyjádřit. Jestliže se tak nestalo při jednání dne datum, učinil tak odvolací soud dodatečně písemně. Z tohoto důvodu proto rozhodl dle ust. § 211, § 152 odst. 2 o. s. ř. částečným rozsudkem a to ve věci samé a o náhradě nákladů mezi žalobkyní a žalovaným 3. a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1., 2. vyčlenil pro rozhodnutí konečné.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za předpokladu, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí, k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou.

Proti samotnému výroku III. není dovolání přípustné.