KSCBTA 72 CO 24/2022-277

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobkyň: a) Ing. jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_003⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ b) právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ c) Ing. jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ všechny zastoupeny advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ proti ⟪LB:lb_011⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_012⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_013⟫ zastoupena advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_014⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_015⟫ o určení existence věcného břemene, ⟪LB:lb_016⟫ o odvolání žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. listopadu 2021, ⟪LB:lb_017⟫ č. j. 4 C 140/2021-246,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Každá ze žalobkyní je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši

2 742,67 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta

Mgr. jméno příjmení.

1. Soud prvního stupně výše označeným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyní, kterou se domáhaly určení, že existuje služebnost chůze přes služebné pozemky žalované parc. číslo parc. číslo v katastrální uzemí ve prospěch panujícího pozemku ve vlastnictví žalobkyně a/ parc. číslo katastrální uzemí, ve prospěch panujícího pozemku ve vlastnictví žalobkyně b/ parc. číslo katastrální uzemí a ve prospěch panujících pozemků ve vlastnictví žalobkyně c/ parc. číslo p. č. st. číslo, katastrální uzemí (výrok I.). Výrokem II. zavázal žalobkyni a/ zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení, Ph.D., výrokem III. zavázal k témuž žalobkyni b/ a výrokem IV. zavázal k témuž žalobkyni c/.

2. Na požadovaném určení shledal naléhavý právní zájem, neboť bez rozhodnutí soudu o tvrzeném právu by se postavení žalobkyň stalo nejistým, v katastru nemovitostí není věcné břemeno ve prospěch žalobkyň zapsáno, o jeho existenci je mezi účastnicemi spor a výsledek bude mít význam pro řízení vedené u Městského úřadu v Telči o vydání povolení pro dobudování kanalizace a čističky odpadních vod. Za prokázané vzal, že žalobkyně a/ je vlastníkem mj. pozemku p. číslo žalobkyně b/ pozemku p. číslo žalobkyně c/ pozemků parcelní číslo (do něhož byl sloučen pozemek parcelní číslo), číslo, číslo a p. č. st. číslo, vše katastrální uzemí. Žalovaná je vlastnicí pozemků p. číslo katastrální uzemí. Z výpovědí svědků zjistil, že po hrázi tvořené pozemkem parcelní číslo, později (v souvislosti s probagrováním a tím přerušením hráze někdy v polovině 90. let minulého století) podél hráze na pozemku parcelní číslo (dno bývalého rybníku) chodila v obec široká veřejnost za účelem návštěvy lesa či potoka, takto cestu veřejnost užívala od nepaměti, aniž by jí v tom vlastník bránil. Fakt, že žalobkyněmi naznačenou cestu užívali nejen vlastníci pozemků označených jako panující, ale hojně též obyvatelé obec, vede nutně k závěru, že se jednalo o obecné užívání cesty. Průchod žalobkyň či původních vlastníků pozemků přes pozemky žalovaného nemohl svědčit o výkonu subjektivního soukromého práva žalobkyň a předchůdců, nýbrž o užívání účelové komunikace. Vyloučil proto existenci vůle žalobkyň a jejich předchůdců vykonávat právo chůze pro sebe a tyto osoby tudíž nevykonávaly totéž, co je obsahem držby práva stezky. Judikatura Nejvyššího soudu vyloučila, že by uživatel účelové komunikace mohl být s ohledem na všechny okolnosti v dobré víře, že je držitelem práva, přičemž vůle vykonávat právo pro sebe úzce souvisí s dobrou vírou držitele, že právo vykonává z přesvědčivého důvodu. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby byl fakt, že pozemky žalobkyň jako panující pozemky na pozemky žalovaného jako pozemky služebné bezprostředně nenavazují. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že smyslem žaloby není ochrana soukromého subjektivního práva, nýbrž odpor žalobkyň ke stavbě čističky odpadních vod v blízkém sousedství. O nákladech řízení rozhodl v intencích § 142 odst. 1, § 137 odst. 3 písmeno a) o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž zohlednil právní náročnost sporu a zjištění, že žalovaná je sice veřejnoprávní korporací, avšak zaměstnává šest osob bez právního vzdělání.

3. Proti rozsudku podaly odvolání žalobkyně. Namítly, že nedošlo k úplnému a přesnému zjištění skutkového stavu tím, že nebyl proveden důkaz výslechem navržené svědkyně

Mgr. jméno příjmení, který soud prvního stupně v odůvodnění označil za nadbytečný. Skutkový stav bylo přitom zapotřebí tímto důkazem objasnit, neboť starosta Ing. příjmení uvedl, že po pozemcích p. číslo nikdo nikdy nechodil, ostatní svědci tvrdili, že tudy chodily jak žalobkyně, tak i další lidé. Žalobkyněmi navržená svědkyně příjmení příjmení přitom mohla tento rozpor odstranit. Vedle závěru soudu o neexistenci držby odůvodnil prvostupňový soud své rozhodnutí i tím, že pozemky služebné a panující na sebe nenavazují, který žalobkyně rovněž považují za nesprávný, neboť žádnou takovouto podmínku potřebnou k vydržení zákon nezná. Navrhly zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná navrhla potvrzení napadaného rozsudku. Uvedla, že obsahem břemene cesty je právo průchodu pro pěší a komentář občanského zákoníku v této souvislosti hovoří o věcném břemenu umožňujícím přecházet přes přilehlý pozemek. Pro vznik práva odpovídajícího věcnému břemenu není významná skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek by byl pro žalobkyně pohodlnější. Připomněla, že předloženými fotografiemi prokazovala, že se v trase specifikované žalobkyněmi žádná stezka nenachází, jelikož místo je neprůchodné, zarostlé vysokou trávou. Vydržení je založené na držbě, kterou však nelze provádět. Předpokladem oprávněné držby není samotný fakt užívání cesty, ale její užívání pro sebe, byť v (omluvitelném) omylu, že je tu věcné břemeno svědčící uživateli. Tím, že cestu užívaly i jiné osoby (veřejnost), musela tato skutečnost u žalobkyň vyvolávat pochybnost o jejich právu a nemohly být v dobré víře. Lze se domnívat, že cestu bylo možno užívat zhruba v období 90. let, než hráz zarostla. Již na snímcích z roku 2004 je zcela zřetelná vzrostlá vegetace bránící normálnímu průchodu. Tvrzení žalobkyň považuje žalovaná za účelová se snahou zabránit vybudování kanalizace a čističky odpadních vod. Pokud nebyl proveden výslech Mgr. příjmení, stalo se tak zaviněním strany žalující, která ani po poučeních dle § 118b odst. 1 a § 119a odst. 1 občanského soudního řádu tento důkaz neuvedla a soud prvního stupně se mohl domnívat, že žalobkyně na jeho provedení již netrvají. Těžko by navíc mohl výslech sedmého svědka přinést do dokazování nějaký zvrat.

5. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání objektivně přípustným (§ 201, § 202 a contr. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ o. s. ř.“), že toto odvolání podaly žalobkyně, tedy účastníce řízení jako osoby k tomu oprávněné (§ 201 o.s.ř.), že tak učinily včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a že toto odvolání splňuje podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedených odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o.s.ř.), rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal, dokazování v mezích přípustnosti (§ 205a o. s. ř.) doplnil a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň důvodné není.

6. Žaloba žalobkyň je založena na tvrzení, že žalobkyně jako vlastnice označených panujících pozemků užívaly a dosud občasně užívají pozemky par. číslo k průchodu, a to zejména v severním směru od pozemku p. číslo dále i východním směrem při hranici s pozemkem p. číslo zpět, stejně tak oba pozemky (označené jako služebné) užívali jejich právní předchůdci a celková doba jejich užívání výrazně přesáhla dobu 20 let. Právními předchůdci žalobkyně a/ a b/ byli manželé jméno a jméno příjmení, žalobkyně c/ pak Ing. jméno příjmení a jméno příjmení. Cesta byla předchůdci žalobkyně a/ užívána od nepaměti. Právní předchůdci žalobkyň tak činili v přesvědčení, že s tímto užíváním vlastník pozemku souhlasí, v terénu je vyšlapaná pěšina a vlastník jim nikdy průchodu nebránil, z čehož plynula jejich dobrá víra o existenci práva stezku užívat. Hlavním důvodem užívání cesty přes služebné pozemky bylo zkrácení cesty do blízkého lesa a zpět a případně zkrácení cesty z komunikace„ ulice“ na komunikaci na pozemku parcelní číslo a dále. K prokázání těchto tvrzení navrhly výslech sedmi svědků. U jednání odvolacího soudu navrhly k prokázání jejich tvrzení, že předmětné pozemky užívaly žalobkyně, resp. jejich předchůdkyně pro sebe, výslech dalšího svědka, a to manžela žalobkyně a/ Ing. příjmení.

7. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, na něž lze odkázat. Právě taková žaloba se nabízí tomu, kdo splnil podmínky (i mimořádného) vydržení. Rovněž bylo aplikováno správné zákonné ustanovení § číslo ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též

„o. z.“). Lze doplnit, že s nabytím služebnosti mj. vydržením počítá ustanovení § 1260 odst. 1 o. z., přičemž není důvodu neaplikovat na vydržení služebnosti též ustanovení o vydržení mimořádném. Smysl institutu mimořádného vydržení spočívá v poskytnutí právní jistoty při nakládání s majetkem osobě, která nemůže splnit podmínku existence právního důvodu, který by postačil ke vzniku práva odpovídající služebnosti, zejména proto, že předchozí vlastník anebo titul držby nejsou právně dohledatelné, tj. kdy osoba nemůže prokázat, že jeho držba je řádná. K němu bude zapotřebí zejména držba práva odpovídajícího služebnosti, dobrá víra, s níž, jak správně uvedl soud prvního stupně, úzce souvisí vůle vykonávat z přesvědčivého důvodu právo pro sebe, a doba držení dvojnásob dlouhá než u vydržení, tedy 20 let. Takovýto stav musí trvat celou vydržecí dobu a s přihlédnutím k § 3066 o. z. nemůže skončit před datum. Služebnost stezky je občanským zákoníkem v jeho § číslo vymezena tak, že zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali. Služebnost stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena. S vydržením (i práva stezky) lze počítat též u právnické osoby, přičemž se podle dobré víry členů orgánů právnické osoby přičte dobrá víra i této právnické osobě. Důraz musí být položen na dobrou víru toho orgánu, který rozhoduje, neboť toto hledisko je pro závěr o existenci či neexistenci dobré víry právnické osoby právně významné.

8. Z výpovědí svědků, navržených žalobkyněmi k prokázání svých tvrzení o mimořádném vydržení práva stezky ve vztahu k pozemkům p. číslo katastrální uzemí, učinil soud prvního stupně správný závěr, že oba tyto pozemky užívala široká veřejnost za účelem návštěvy lesa či potoka Vápovka, jednalo se proto o obecné užívání cesty a žalobkyně či jejich právní předchůdci tak užíváním pozemků nevykonávali subjektivní soukromé právo. Žádný ze svědků (stejně jako žádná ze žalobkyň) především neuvedl, že by tyto pozemky užívali pouze žalobkyně a jejich právní předchůdci, svědci jméno příjmení a příjmení příjmení dokonce uvedli, že žalobkyně c/ pozemky neužívala a neužívá. jméno příjmení a jméno příjmení, kteří jsou právními předchůdci žalobkyň a) a b), shodně uvedli, že dokud byla hráz (pozemek parcelní číslo) a dno rybníka pod hrází (pozemek parcelní číslo) průchozí, tak po ní chodili oni i lidé z města, dle jméno příjmení tudy chodila celá obec, hráz on i jiní čistili od spadlých větví, trávu na dně rybníka sekalo zemědělské družstvo, jméno příjmení uvedla, že se na hrázi věšelo prádlo, hrály si tam její děti, po obou pozemcích chodili všichni z města, příjmení příjmení se takto vyjádřil k užívání hráze. O obecném užívání hráze hovořila též svědkyně jméno příjmení, svědek příjmení jméno příjmení hovořil o obecném užívání lidmi z města ve vztahu k oběma pozemkům. Všichni tito slyšení svědci, jakož i starosta žalované příjmení jméno příjmení (vyslýchaný v listopadu 2021) se shodli, že hráz i rybník pod hrází jsou neprůchodně zarostlé. Vyslýchaní se pouze rozcházeli v otázce, po jakou dobu tento stav trvá. Ing. příjmení na rozdíl od svědků uvedl, že nikoho po pozemcích procházet neviděl, což dle něj ani od poloviny 90. let nebylo kvůli jejich stavu možné. Jak však vyplynulo z jeho výpovědi, bydlí na druhém konci obce, místo před rokem 2015 navštěvoval maximálně 3x ročně, tedy není vyloučeno, že se právě v tu dobu v lokalitě nikdo nevyskytoval, často ji pak navštěvoval od roku 2015, kdy už skutečně pozemky mohly neprůchozími být (dle svědkyně příjmení je hráz neprůchozí 5-6 let, dle svědkyně příjmení zřejmě 2 roky, dle svědkyně příjmení možná 10 let, dle svědka příjmení hráz 20 let nikdo neudržoval). Na základě soudem prvního stupně provedeného dokazování, s nímž se odvolací soud ztotožnil, lze vyloučit, že by žalobkyně či jejich právní předchůdci, pokud pozemky užívali, takto činili jako osoby, kterým svědčí subjektivní soukromé právo držet (užívat) je pro sebe a že k takovému vnímání měly přesvědčivý důvod.

9. Již prvostupňovým soudem zmíněná judikatura Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu vylučuje existenci dobré víry (potřebné i pro vydržení mimořádné) o tom, že žalobkyním (přičemž sama žalobkyně c/ pozemky ani neužívala) právo stezky svědčí. Lze ji rozšířit o rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5272/2009, podle nichž k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené„ právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno„ od nepaměti“ například i jinými obyvateli obce. Druhý z nich pak ve své právní větě přidává, že ten, kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty. Vzhledem k tomu, jak slyšení svědci popisovali hojné užívání pozemků občany obce, žalobkyně či jejich právní předchůdci museli pozemky za veřejnou cestu považovat. Ostatně z výpovědi právních předchůdců žalobkyň a/ a b/ (jméno a jméno příjmení) vyplynulo, že je oni sami za veřejnou cestu považovali. Poukázat lze též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/12, podle něhož vlastníkovi pozemku, který někdo užívá k průchodu nebo průjezdu, musí být dáno najevo, že se tak činí z titulu věcného břemene, a vlastník pozemku tento stav musí trpět, jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, avšak je realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání), nebo bez právního důvodu. Takové chování tedy nemůže vést k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Že by žalobkyně či jejich předchůdci dali žalované najevo, že užívají sporné pozemky z titulu věcného břemene, jimi nebylo ani tvrzeno a z výpovědi právní předchůdkyně prvních dvou žalobkyň jméno příjmení bylo zjištěno, že se o vlastnictví těchto pozemků nikdy nezajímala, pouze se domnívá, že jde o pozemky obecní.

10. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech svědkyně příjmení jméno příjmení, který už byl navržen v průběhu řízení konaného před soudem prvního stupně, proto je jeho provedení v odvolacím řízení přípustné (viz již shora zmíněné ustanovení § 205a o. s. ř.) a s jehož neprovedením se soud prvního stupně vypořádal tak, že je nadbytečný. Pokud měl být tento důkaz proveden k prokázání stejných tvrzení, jako výslechy ostatních navržených a prvostupňovým soudem provedených svědků, pak jej za nadbytečný považovat nelze a v této části odvolacích námitek je třeba dát žalobkyním za pravdu. Její výpověď však žádný obrat nepřinesla, byla naopak v souladu s výpověďmi svědků již slyšených. Především potvrdila, že oba pozemky byly zejména v minulosti hojně užívány občany nebo i návštěvníky obce, hráz zejména k procházkám, dno rybníku k sečení trávy těmi, kdo trávu potřeboval, také k chození přes řeku Vápovku do lesa, její rodina užívala hráz k sušení prádla, sběru ostružin a malin. Pokud svědkyně uvedla, že některé rodiny užívaly sporné pozemky intenzivněji, je to pochopitelné; více je užívaly ty osoby, které bydlely poblíž nich, mezi něž patřila např. i svědkyně příjmení nebo svědkyně příjmení bydlící přímo proti hrázi či příjmení. Žalobkyně jako malá běhávala po hrázi s členy její rodiny, z čehož je zřejmé, že musela pozemek vnímat jako veřejný, přístupný komukoli. Po hrázi se dle svědkyně nechodí již 20 let, nemožné je to skrze nálety rok či dva. Svědkyně v obci v domě kousek od hráze bydlela do roku 1984, následně tam jezdila jednou za měsíc a na celé prázdniny, posledních 18 let do obec jezdí zhruba 4x ročně a pobývají v ní týden; o užívání sporných pozemků tak přehled měla a má.

11. Naproti tomu jako nepřípustný nebyl proveden v odvolacím řízení navržený výslech svědka příjmení příjmení, manžela žalobkyně a/, který mě prokázat tvrzení žalobkyň o jejich užívání sporných pozemků. Podle ustanovení § 205a písmeno c/ o. s. ř. by tento důkazní návrh byl přípustným pouze tehdy, pokud by jím měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Jak vyplývá z obsahu spisu, mj. z protokolů o jednání a z odvolacích námitek, žalobkyně žádný důkaz, na nichž je rozhodnutí postaveno (výpovědi vyslýchaných) neoznačily jako nevěrohodný, ani nepopřely jejich pravdivost. Za zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků přitom není označení dalších důkazů, kterými se odvolatel snaží prokázat jiný skutkový stav, než z jakého vycházel soud prvního stupně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003) a právě takovým navržený důkaz je. Ani pod žádný z dalších důvodů přípustnosti provedení důkazu neuplatněného před soudem prvního stupně

(§ 205a o. s. ř.), jímž výslech Ing. příjmení je, jej podřadit nelze. Argumentaci žalobkyň rozsudky Nejvyššího soudu (22 Cdo 2055/2020, 27 Cdo 3670/2018) na podporu provedení v odvolacím řízení navrženého výslechu považuje odvolací soud za nepřiléhavou na daný případ, neboť oba dva se zabývají otázkou tzv. opomenutých důkazů, tedy důkazů, které byly navrženy, avšak soudem prvostupňovým ani odvolacím nebyly provedeny, aniž se soudy vypořádaly s důvody jejich neprovedení. Za potřebné považuje odvolací soud zdůraznit, že v prvém z označených rozsudků dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (pouze) proto, že se tento nevypořádal s důkazy navrženými k prokázání jiného než soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, avšak v další části odůvodnění tohoto rozsudku dovolací soud zdůraznil, že žádným způsobem nepředjímá, zda jsou navržené důkazy procesně přípustné, důvodné či potřebné pro vyřešení daného sporu.

12. K odvolací námitce žalobkyň, že za nesprávný považuje závěr prvostupňového soudu o nedůvodnosti žaloby i proto, že pozemky služebné a panující na sebe nenavazují, odvolací soud ve shodě s odvolatelkami uvádí, že ze zákona nelze jednoznačně dovodit, že by bylo nemožné mimořádně vydržet právo stezky k nesousedícímu (či nenavazujícímu) služebnému pozemku. Nezbytností však zůstává, aby toto právo vykonávaly ony nebo jejich právní předchůdci pro sebe, a to nejméně od roku 1999 do konce roku 2018. Zjištění vyplývající z výpovědi svědkyně příjmení příjmení, že hráz postupně zarostla jasany, větve z nich na ni popadaly, nikdo hráz neudržuje a že stejně tak je zarostlé a bez údržby dno rybníku podél hráze, svědčí o tom, že žalobkyně jimi tvrzené právo stezky mj. formou nezbytné údržby těchto pozemků umožňující průchod po nich nerealizují. Obdobně se vyjádřil svědek a právní předchůdce žalobkyně a/ a b/ jméno příjmení, když uvedl, že hráz 20 let nikdo (tedy ani on, ani žalobkyně ani nikdo jiný) neudržuje, je zarostlá.

13. Na závěr odvolací soud považuje za vhodné uvést, že v případě požadavku na určení sporného práva cesty jako práva odpovídajícího věcnému břemeni (dle současné terminologie práva stezky), musí být výrok rozsudku dostatečně určitý, zvláště v případě, kdy právo nemá být využíváno v celém rozsahu služebného pozemku a musí z něj jednoznačně vyplývat, mj. kudy cesta vede. V případech řízení o určení existence práva cesty, v nichž je dán naléhavý právní zájem na takovémto určení a kdy je průběh cesty, po které má být právo vykonáváno, sporný, by mělo platit, že součástí rozsudku, jímž je žalobě vyhověno, musí být geometrický plán vytyčující, kudy cesta vede (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006). Žalobkyně na výzvu prvostupňového soudu, odkud, kam (a z jakého důvodu) žalobkyně či jejich předchůdci před služebné pozemky žalovaného chodili a aby znázornily cestu případně graficky, předložily grafické znázornění věcného břemene zakreslením do katastrální mapy a ortofotomapy. Pro účely vyhovění žalobě by takové znázornění bylo nedostačující, avšak za situace, kdy prvostupňový soud učinil (správný) závěr o neexistenci mimořádného vydržení práva stezky, bylo nadbytečným geometrický plán cestu vytyčující po straně žalující vyžadovat.

14. Lze uzavřít, že soud prvního stupně, pokud žalobu zamítl, rozhodl zcela správně. Proto jeho rozsudek mohl odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako ve výroku věcně správný potvrdit, a to včetně správných nákladových výroků, o nichž bylo rozhodnuto v souladu s ustanoveními o. s. ř. a vyhláškou č. 177/1996 Sb.

15. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud aplikoval ustanovení § 224 odst. 1,

§ 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal právo na jejich úhradu. Tyto sestávají z odměny za dva úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) po 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písmeno b/ vyhl. č. 177/1996 Sb., § 11 odst. 1 písmeno k/ a g/ téže vyhl.), dvou režijních paušálech po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhl. a 21% DPH ve výši 1 428 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Jejich celková výše činí 8 228 Kč. Každá ze žalobkyň byla zavázána k úhradě jejich jedné třetiny, jelikož obrana žalované směřovala ve stejném rozsahu vůči každé za žalobkyň; tyto jsou povinny náklady uhradit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě.