KSHK 31 Af 68/2016-253

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: EUROBIT GROUP s. r. o., IČO: CZ27495477 Teplého 1375, 530 02 Pardubice zástupce JUDr. Alfréd Šrámek, advokát společníka ŠRÁMEK LEGAL, s. r. o. se sídlem Českobratrská 1403/2, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství Masarykova 427/31, 602 00 Brno ve věci přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 13. října 2016, č. j. 44679/16/5300-22444-711307, takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Specializovaného finančního úřadu na daň z přidané hodnoty za jednotlivé měsíce roku 2011 a roku 2012. I.Obsah žalobních bodů

Žalobce k věci uvedl, že byl distributorem pohonných hmot a jako takový zajistil podle zák. č. 311/2006 Sb. kauci ve výši 20 miliónů Kč ve prospěch správce daně. O distributorech pohonných hmot je v poslední době vytvářen nepříznivý mediální obraz a je kladeno rovnítko mezi prodejce pohonných hmot a podvodníka resp. bílého koně. Proto zdůraznil že, jeho odvody činily v posledních letech, a to sociální a zdravotní pojištění, 1 082 874 Kč v roce 2011, 1 958 298 Kč v roce 2012 a 2 603 431 Kč v roce 2013. Daň ze mzdy 6 081 402 Kč v roce 2011, 6 139 847 Kč v roce 2012 a 925 053 Kč v roce 2013. DPH 4 990 615 Kč v roce 2011, 6 701 814 Kč v roce 2012 a 55 933 726 Kč v roce 2013. Daň z příjmů 422 940 Kč v roce 2011, 1 009 850 Kč v roce 2012 a 2 054 090 Kč v roce 2013. Celkově tedy odvedl daňový subjekt za poslední tři roky odvody ve výši 89 903 940 Kč. Zásadně se tedy ohradil vůči názoru správce daně, že by se v jeho případě mělo jednat o bílého koně, či podvodníka při obchodování s pohonnými hmotami (dále také „PHM“).

Konstatoval dále, že v průběhu měsíce března 2014 s ním začal správce daně telefonicky komunikovat ohledně zahájení daňové kontroly na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2011. Jediný jednatel žalobce v té době závažným způsobem onemocněl a uvažovalo se o jeho hospitalizaci. V průběhu pracovní neschopnosti musel výrazným způsobem omezit svoje aktivity. Ačkoli byl správce daně o těchto problémech informován, nezaslal výzvu podle § 87 odst. 2, 3 zák. č. 280/2009 Sb. daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a zahájil nezákonným způsobem daňovou kontrolu s nepřítomným daňovým subjektem za zdaňovací období duben 2011, u kterého hrozila prekluze, přičemž provedl nezákonnou domovní prohlídku provozovny bez příslušných povolení. Toto jednání bude patrně přezkoumáno orgány činnými v trestním řízení. Za ostatní zdaňovací období zahájil daňovou kontrolu řádným způsobem. Stížnost proti nezákonnému zahájení kontroly prvoinstanční orgán zamítl, a teprve Odvolací finanční ředitelství stížnosti vyhovělo a pokračování v nezákonně zahájené kontrole zastavilo. Toto jednání svědčí od počátku o nedodržování zákonů správcem daně. Při zahájení daňové kontroly za květen 2011 – prosinec 2012 bylo sjednáno, že daňový subjekt předloží požadované doklady do 60 dnů. Správce daně ani nevyčkal na předložení dokladů a 12 dnů před koncem lhůty pro předložení dokladů vydal zajišťovací příkazyč.j. 155682/14/4000-27901-204971, č.j. 155712/14/4000-27901-204971, č.j. 155720/14/4000-27901-204971, č.j. 155723/14/4000-27901-204971, č.j. 155726/14/4000-27901-204971, č.j. 155922/14/4000-27901-204971, č.j. 155944/14/4000-27901-204971, č.j. 155957/14/4000-27901-204971, č.j. 155971/14/4000-27901-204971 a č.j. 155976/14/4000-27901-204971. Následně správce daně sám zrušil zajišťovací příkazč.j. 155682/14/4000-27901-204971 na zdaňovací období duben 2011, za které zahájil nezákonně daňovou kontrolu. Ostatní zajišťovací příkazy potom soud zrušil dne 25. února 2016 rozsudkemč.j. 31Af 91/2014 – 140 a 31Af 13/2015 – 79. Správce daně, ačkoli byl k tomu několikrát vyzýván, neodůvodnil, proč nevydal výzvu k podání dodatečného přiznání ve smyslu § 143 odst. 3 věta druhá a § 145 odst. 2 daňového řádu, což by prodloužilo lhůtu podle § 148 odst. 2 písm. a) této právní úpravy a nemusel by zahajovat nezákonně daňovou kontrolu. Správce daně se zcela vyhnul všem návrhům žalobce, kterými se snažil prokázat, že se správce daně mýlí. Celý postup dokončil správce daně neprojednáním zprávy o daňové kontrole, kdy odmítl s žalobcem projednat zprávu o daňové kontrole, a bez ohledu na to, že ho žalobce opakovaně vyzýval, aby s ním začal zprávu o daňové kontrole projednávat, ukončil jednání s tím, že žalobce odmítl zprávu projednat. Přitom sám správce daně protokoloval jednání, takže sám zaznamenal svůj protiprávní postup. Žalobce má z celého jednání nahrávku, která dokládá, že správce daně se choval tak, jak sám v protokolu uvedl.

Žalobce dále ke skutkovým okolnostem konstatoval, že na mezinárodně uznávaném nákladním listu CMR byl uveden v jednotlivých kolonkách „prodejce“, „kupující“ a „dopravce“, v tomto případě žalobce. Zároveň „kupující“ zajišťoval dokumenty AAD, resp. e-AD na základě kterých probíhala přeprava PHM v režimu podmínečného osvobození od spotřební daně do České republiky. PHM byly v souladu s dokumenty AAD dodány na místo určení v České republice, kde byly propuštěny správcem daně do režimu volného oběhu. Po propuštění zboží do volného oběhu „kupující“ prodal zboží žalobci nebo jinému subjektu, který zboží následně žalobci dodal. Správce daně zaujal stanovisko, že daňový subjekt mohl disponovat se zbožím již v okamžiku nakládky, a proto pořídil zboží již v zahraničí a měl povinnost při pořízení zboží do České republiky přiznat daň z přidané hodnoty. Správce daně odmítl uznat žalobci nárok na odpočet, protože, dle jeho názoru, nedošlo k nákupu zboží v tuzemsku. Mezi správcem daně a žalobcem nastal spor o tento názor, přičemž správce daně se nevyrovnal s argumenty žalobce, který požadoval, aby správce daně odůvodnil jeho názor, když: - Judikát EMAG se zabývá dodáním do jiného členského státu, zatímco v tomto případě se vede spor o pořízení zboží z jiného členského státu. - V případě judikátu EMAG se nejednalo o zboží podléhající spotřební dani, a nebylo tedy přepravováno pod dozorem správce daně, který osvědčil jeho dodání v České republice. - Jeho dodavatelé odvedli z těchto dodávek daň, přičemž toto bylo i správcem daně zkontrolováno a uznáno správným. - Jak mohl být žalobce ekonomickým vlastníkem již na území jiného členského státu, když by se volným nakládáním se zbožím dopustil trestného činu dle § 205 tr. zákoníku a celního deliktu podle § 298 celního zákona.

Nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav

Žalovaný dle žalobce úmyslně pominul řadu důkazů, které jsou ve smyslu rozsudku Krajského soudu v Prazeč. j.: 45 Af 13/2013 – 152 nezbytné pro správné posouzení celé transakce. Těmito důkazy jsou dokumenty e-AD, hlášení oprávněného příjemce, doklady vystavované oprávněným příjemce, daňová přiznání dodavatelů žalobce, údaje zjistitelné ze systému VIES. Jak je uvedeno ve výše uvedeném rozsudku, je nezbytně nutné, aby žalovaný zjistil, zda PHM byly dopraveny do tuzemska v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně či nikoli. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost a Nejvyšší správní soud ji rozsudkem čj. 5 Afs 77/2015 – 43 ze dne ze dne 25. 11. 2015. zamítl.

Nejvyšší správní soud ČR v tomto rozsudku uvedl: „I. V případě, kdy je zboží předmětem více po sobě následujících dodání mezi různými osobami povinnými k dani z přidané hodnoty, které jednají jako takové, avšak předmětem pouze jediné přepravy uvnitř Společenství, musí být určení plnění, jemuž má být tato přeprava přičtena, tedy prvnímu či dalšímu dodání, provedeno s ohledem na celkové posouzení všech okolností posuzovaného případu (nikoliv jen například s ohledem na tzv. kritérium organizace přepravy) za účelem prokázání toho, které z dodání splňuje všechny podmínky, které se vážou k dodáním uvnitř Společenství (§ 7 odst. 2 zákonač. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).

II. Prvním pořizovatelem nemusí nutně být vždy bez dalšího osoba, která přepravu zajistila, resp. k ní dala příkaz. Není vyloučeno, aby tato přeprava byla ve prospěch kupujícího zajištěna jinou osobou, která s přepravcem uzavře přepravní smlouvu, z níž nabude práv a povinností právě tento kupující - pořizovatel (§ 7 odst. 2 zákona o DPH).

III. Místem dodání, které je spojeno s přepravou, nemusí být nutně vždy jen místo fyzického naložení nákladu (zboží) na dopravní prostředek, neboť v případech, kdy dochází k více dodáním v rámci jedné přepravy, k fyzické nakládce a vykládce dojde jen na počátku a konci této přepravy (§ 7 odst. 2 zákona o DPH).

Dále žalobce uvedl, že zboží pochopitelně vlastníka mělo, a tento vlastník s ním mohl po dobu přepravy disponovat a dávat instrukce. Právě proto žalobce tvrdí, že je nutné zjistit tohoto vlastníka a tím, že žalovaný posuzoval okamžik přechodu vlastnictví pouze podle nakládky zboží, zatížil toto řízení vadou nepřezkoumatelnosti. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2016, čj. 2 Afs 155/2016 - 70, konkrétně v bodu [58], je jasně uvedeno, že stěžovatelka byla v době přepravy pouze v pozici detentora. VII.Jednání soudu dne 15. 1. 2020

Při nařízeném jednání zástupce žalobce ve vazbě na rozsudek SDEU ve věci AREX konstatoval, že již bylo najisto postaveno, že režim podmíněného osvobození od spotřební daně nelze spojovat s režimem daně z přidané hodnoty. Rozhodnutí SDEU označil za překvapivé. Dále uvedl, že z rozsudku sice vyplynulo, že spotřební daň nesouvisí s daní z přidané hodnoty, nicméně pokud dodavatelé vyčíslili českou spotřební daň, nemohli by tak učinit, pokud by zboží bylo předáno v Rakousku. Tím je dle názoru žalobce deklarován okamžik přechodu vlastnictví k předmětnému zboží a jasně z něho vyplývá časová posloupnost. Dále uvedl, že určení místa zdanitelného plnění závisí na posouzení právní otázky a v tomto případě leží bezesporu důkazní břemeno na správci daně a ten je neunesl. Napadené rozhodnutí proto označil za nepřezkoumatelné, neboť správce daně neposoudil veškeré okolnosti tak, jak to ukládá judikatura SDEU.

VIII.Přezkoumání věci krajským soudem a Nejvyšším správním soudem

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákonač. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostatečně zabýval otázkou přechodu práva nakládat s věcí jako vlastník. Proto napadené rozhodnutí krajský soud zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek zdejšího soudu pak byl zrušen Nejvyšším správním soudem dne 25. 11. 2020, č.j. 9 Afs 53/2020-69, který na základě kasační stížnosti podané žalovaným dospěl k následujícím závěrům. „Krajskému soudu nelze přisvědčit v závěru, podle kterého se daňové orgány nedostatečně vypořádaly s otázkou převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník na žalobkyni. Nejvyšší správní soud připomíná, že závěr ohledně místa zdanitelného plnění je otázkou právní. Jak soud vyslovil v rozsudku ve věci AREX (bod 130) i právní otázku je ovšem nutno „posoudit na základě skutkového stavu konkrétní věci, přičemž skutkový stav je povinen také primárně objasnit daňový subjekt. Bylo by absurdní, aby za dané situace skutkový stav primárně zjišťoval správce daně. Na druhé straně, dospěje-li správce daně k závěru, že místo plnění je v jiném členském státě, než daňový subjekt deklaroval, nelze takový závěr opřít pouze o neunesení důkazního břemene daňovým subjektem. Jinými slovy, neunesla-li by stěžovatelka v projednávané věci důkazní břemeno o tom, že místo plnění je v tuzemsku, tak jak deklarovala, ale správce daně by na tomto neustal, a navíc výslovně uvede, že bylo v Rakousku, musí pro takový závěr existovat racionální důvody“. Názor krajského soudu, podle kterého závěr o místu plnění vyslovený daňovými orgány vychází pouze z tvrzení, že natankováním pohonných hmot do cisteren se má za to, že žalobkyně je oprávněna se zbožím nakládat jako by byla jejich vlastníkem, je značně zjednodušující a nemá oporu v napadených správních rozhodnutích ani ve správním spisu. NSS v této souvislosti poukazuje zejména na zjištění provedená v průběhu řízení správcem daně, během kterých z předložených důkazních prostředků učinil závěr, že přepravu pohonných hmot z místa nakládky v jiném členském státu do ČR fakticky provedla žalobkyně, když jí je v daňovém skladu v jiném členském státu, resp. na výdejních lávkách skladů včetně rafinerie, byly vydány formou stáčení. Žalobkyně fakticky přepravu z místa nakládky v jiném členském státě zajišťovala a realizovala, nesla náklady na tuto přepravu a jako jediná osoba měla právo disponovat se zbožím po jeho převzetí a nakládce v jiném členském státu po dobu jeho přepravy a fakticky mohla rozhodovat a ovlivnit, zda k této přepravě skutečně dojde. Právo nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník na ni přešlo nejpozději okamžikem výdeje pohonných hmot z daňových skladů a jejich převzetím k přepravě, tedy v jiném členském státu. Navíc, jako jeden z prostředních článků postupných dodávek, je logická časová posloupnost úkonů, kdy žalobkyně v rámci sjednávání nákupu pohonných hmot musela také téměř současně zajišťovat jejich odbyt (při vědomí neexistence skladových prostor pro dané zboží). Stavěla se tak ke zboží jako by byla jejich vlastník. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že daňové orgány jednak zpochybnily žalobkyní předložené důkazní prostředky, přenesly důkazní břemeno zpět na ni, současně však hodnotily shromážděné důkazy a vyvodily z nich skutkové a právní závěry o okamžiku převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník. S ohledem na shora uvedené je Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu přesvědčen, že stěžovatel (i správce daně) komplexně hodnotil všechny (jemu dostupné a známé) relevantní okolnosti posuzovaného případu. Je pravdou, že při posuzování otázky okamžiku převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, daňové orgány vycházely primárně z kritéria organizace přepravy. Takový postup je správný a má oporu v judikatuře SDEU. Nejvyšší správní soud se s krajským soudem shoduje v tom, že toto kritérium samo o sobě za účelem učinění závěru ohledně převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník neobstojí. Z odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí a ze zprávy o daňové kontrole však vyplývá, že kritérium organizace přepravy nebylo jediným kritériem, kterým se správní orgány zabývaly (srov. skutečnosti rekapitulované výše v bodech [33] a [37]). Úvahy daňových orgánů ve vztahu k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník tak kasační soud považuje, na rozdíl od krajského soudu, za dostatečné pro posouzení předmětu sporu a rozhodnutí stěžovatele za plně přezkoumatelné. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že nabytí vlastnického práva dle vnitrostátních předpisů není absolutním kritériem pro posouzení otázky, kdy žalobkyně nabyla právo nakládat s věcí jako vlastník ve smyslu daňových předpisů. Dodání zboží (převod práva nakládat s věcí jako vlastník) nemusí splývat s převodem vlastnického práva podle vnitrostátních předpisů (viz rozsudek NSS č. j. 9 Afs 137/2016-176, bod 108). Rozsudek Arex v bodě 75 uvedl, že převod práva nakládat s věcí jako vlastník se neomezuje na převod stanovený ve formách stanovených použitelným vnitrostátním právem. Ačkoli ve většině obchodních transakcí k dodání zboží ve smyslu směrnice o DPH dochází převodem vlastnického práva, existují z tohoto obecného pravidla výjimky, pokud jsou na nabyvatele převedena taková práva, která ho opravňují nakládat se zbožím v obdobném rozsahu, jako může činit vlastník, ačkoliv na něj vlastnické právo podle vnitrostátního práva převedeno nebylo (rozsudek NSS č. j. 9 Afs 137/2016-176, bod 114)... Namítá-li žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti, že finanční orgány přičetly intrakomunitární přepravu vícero článkům v řetězci (přepravci PWRGASS s.r.o. a Ing. Martin Divíšek), což svědčí o účelovosti jejich postupu, je v prvé řadě třeba uvést, že jde o tvrzení vztahující se k řízením odlišným od nyní posuzované věci (věci vedené u NSS pod sp. zn. 1 Afs 113/2020 a 5 Afs 64/2020). Závěry finančních orgánů, které v uvedených věcech učinily, tak soudu v nynějším řízení nepřísluší hodnotit.“ IX.Doplnění žaloby

Po vyslovení názoru na projednávanou věc ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 53/2020, žalobce v doplnění žaloby konstatoval, že souhlasil a souhlasí s původním závěrem Krajského soudu v Hradci Králové, který ve zrušeném rozsudku ze dne 24. 1. 2020, č. j. 31 Af 68/2016 – 111, dospěl k závěru, že se finanční orgány nedostatečně zabývaly otázkou přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník na žalobce, zejména pak, že se vůbec nezabývaly otázkou okamžiku soukromoprávního převodu vlastnického práva na žalobce, kterou vůbec neposoudily. Jakkoliv žalobce nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že se finanční orgány přezkoumatelně zabývaly otázkou přechodu oprávnění nakládat se pohonnými hmotami jako vlastník na žalobce, žalobce dodává, že finanční orgány skutečně neposoudily otázku přechodu práva nakládat s PHM jako vlastník na žalobce v souladu se zákonem, resp. nepřihlédly ke všem rozhodným okolnostem případu a svým formalistickým postupem ve vztahu k prokázání místa a okamžiku poskytnutí plnění (resp. místa a okamžiku přechodu oprávnění nakládat s PHM jako vlastník na žalobce). Žalobce poukazuje na to, že oprávnění nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník přešlo na žalobce od jeho dodavatelů na území České republiky (a že tedy pohonné hmoty byly žalobci dodány s místem plnění v České republice), a že tudíž žalobce uplatnil odpočet na DPH na vstupu u předmětných dodávek PHM plně v souladu se zákonem.

Zároveň žalobce podotýká, že problematika odpočtu DPH při realizaci řetězových obchodů s PHM prošla v judikatuře SDEU i Nejvyššího správního soudu velmi dynamickým vývojem. Jakkoliv si je žalobce vědom toho, že Soudní dvůr Evropské unie učinil závěr, že jeho výklad směrnice o DPH se má vztahovat rovněž na případy, které se udály před vydáním jednotlivých rozsudků vztahujících se k problematice řetězových obchodů s PHM (a tedy před vyjasněním alespoň některých dílčích sporných otázek mezi žalobcem a žalovaným), je podle žalobce nutné nahlížet na jednání při realizaci obchodních transakcí a argumentaci žalobce v rámci daňové kontroly materiálně v tom ohledu, že vždy vycházel z toho, že uplatňuje nárok na odpočet na DPH v souladu se zákonem o DPH, byť v některých fázích daňového řízení, a to právě s ohledem na to dynamicky se měnící judikaturu, zdůrazňoval ty aspekty projednávané věci a skutkových okolností případu (a s tím souvisejícího uplatňovaného nároku na odpočet DPH), které v tehdejší judikatuře SDEU a Nejvyššího správního soudu byly pro projednání jeho věci vnímány jako klíčové, např. to, že v rámci jednotlivých transakcí, resp. v některých jejich fázích, vystupoval de facto a z materiálního pohledu v roli dopravce (a že tedy a contrario nemohl být organizátorem dopravy, jak dovozují finanční orgány).

Žalobce poukazuje, že mu finanční orgány odepřely odpočet na DPH na vstupu u těch transakcí, při kterých žalobce dále dodával PHM jiným (od žalobce odlišným) společnostem, které měly ve svém názvu označení uvedeno EUROBIT, přičemž tyto od žalobce odlišné subjekty buď následně prodávaly PHM finálním zákazníkům na čerpacích stanicích, nebo ještě jiným dalším odběratelům. Nicméně právě z toho důvodu, že žalobce dodával PHM do čerpacích stanic, resp. dalšímu subjektu, který následně prodával PHM dalšímu odběrateli, žalobce poukazoval na to, že v daných transakcích vystupoval v roli (a to minimálně z materiálního pohledu) blízké dopravci, neboť PHM dodával dalším subjektům, které následně prodávaly zboží dalším zákazníkům (buď finálním spotřebitelům, nebo dalším zákazníkům). Žalobce dále poukazuje, že v jiných případech, v nichž žalobce postupoval obdobně a dodal PHM, např. společnosti Tank ONO, s.r.o., která následně prodávala PHM na svých čerpacích stanicích finálním zákazníkům, přitom nebyla z pohledu finančních orgánů dodávka PHM a uplatnění odpočtu na DPH na vstupu z této dodávky žalobcem nijak ze strany finančních orgánů zpochybňována, resp. zpochybněna. Pro úplnost žalobce dodává, že jej nelze (v případě transakcí, které finanční orgány zpochybňovaly) v žádném případě ztotožňovat s jeho vlastními odběrateli a považovat je za součást žalobce, jak do značné míry (minimálně implicitně) dovozují finanční orgány. Mezi žalobcem a jeho odběrateli (byť měli ve svém označení rovněž obsaženy název EUROBIT) byly nastaveny řádné smluvní, ale zejména tržní obchodní, vztahy.

Žalobci v dané souvislosti není zřejmé, a finanční orgány se danou otázkou ani nezabývaly a nijak blíže nevysvětlily, proč v případě obdobně probíhajících transakcí, v nichž byli odběrateli jiné společnosti, které neměly ve svém označení uvedeno EUROBIT, nároky na odpočet DPH finanční orgány uznaly žalobci jako zákonné, ačkoliv byl průběh daných transakcí shodný a probíhal obdobně a v případě odběratelů majících v označení uvedeno EUROBIT nároky na odpočet DPH zpochybňovaly. V postupu finančních orgánů tak lze vidět přinejmenším náznaky „dvojího metru“, neboť jen v případě některých dodávek byla oprávněnost odpočtů finančními orgány zpochybňována, avšak v jiných (svým obsahem shodných) případech k tomuto nedocházelo, což z pohledu žalobce směřuje proti legitimnímu očekávání žalobce, že budou jednotlivé obchodní transakce posuzovány vždy obdobným způsobem.

Pokud by se finanční orgány skutečně zabývaly povahou jednotlivých transakcí a ty řádně vyhodnotily, nemohly by dospět k závěru o nezákonnosti uplatněného odpočtu na DPH. Postup finančních orgánů současně nabourává i právní jistotu daňových subjektů, neboť ty v důsledku nadužívání závěrů o neunesení důkazního břemene ze strany finančních orgánů nejsou schopny z rozhodovací praxe finančních orgánů seznat, jaký je (právní) názor finančních orgánů na posuzování otázky přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník, a tudíž ani není dost možné či reálné se do budoucna vyhnout problémům při posuzování zákonnosti nároků na odpočet, neboť daňové subjekty neznají náhled finančních orgánů na právní vyhodnocení daných konkrétních obchodních transakcí. Žalobce dodává, že si je vědom toho, že správa daní je spojená se zásadou autoaplikace daňových předpisů. Na druhou stranu zde v kontrapozici se zásadou autoaplikace stojí zásada legitimního očekávání, kterou je nutné vnímat jako součást zásad tvořících ústavní pořádek České republiky, a tudíž nemůže být zásadou autoaplikace „přebita,“ a to i z toho důvodu, že za řádné právní posouzení věci samé, resp. právní hodnocení konkrétní skutkové situace, jsou zodpovědné finanční orgány.

Zároveň finanční orgány, o čemž svědčí i obsah zprávy o daňové kontroly, rozhodnutí žalovaného, vyjádření k žalobě, následná kasační stížnost (i aktuální rozhodovací praxe správních soudů), v době posuzování projednávané věci neměly jasno o tom, jak na projednávanou věc konkrétně nahlížet, resp. nebylo z jejich strany zřejmé, co by měly daňové subjekty prokazovat, aby (vůbec) mohly důkazní břemeno ohledně zákonnosti uplatněného nároku na DPH unést a z pohledu žalobce se primárně snažily postupovat naopak tak, aby žalobce důkazní břemeno unést nemohl.

Žalobce poukazuje, že finanční orgány již na samotném počátku daňové kontroly zaujaly velice subjektivní právní názor, že žalobce měl být organizátorem dopravy PHM, v důsledku čehož mělo z pohledu finančních orgánů dojít k přechodu oprávnění nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník na žalobce na území jiného členského státu právě v okamžiku načerpání pohonných hmot do cisteren jednotlivých nákladních automobilů. Načerpání PHM přitom finanční orgány považovaly zcela od počátku za rozhodující, aniž by se v širším a komplexním rozsahu více zabývaly veškerými skutkovými a právními souvislostmi toho, kdy a kde skutečně došlo k převodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník na žalobce, jak požaduje současná judikatura SDEU a Nejvyššího správního soudu.

Návrhy na provedení dokazování ohledně těch skutečností, které měly prokázat to, že žalobce nemohl reálně ovlivnit průběh dopravy a že ji tedy ani nemohl organizovat, přitom finanční orgány ignorovaly a navrhované důkazy vůbec neprovedly.

Žalobce pro lepší přehlednost podotýká, že smyslem žalobcovy argumentace v tom směru, že v předmětných transakcích vystupoval v roli, která z materiálního pohledu byla blízká pozici dopravce, nebylo umožnit správci daně, aby mohl dospět k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání zákonnosti uplatněného odpočtu na DPH, ale naopak cílem bylo poukázat na skutečnost, že z materiálního pohledu žalobce v předmětných obchodních transakcích vystupoval v pozici blízké dopravci a že tedy nemohl reálně ovlivňovat průběh dopravy a že ani nebyl jejím organizátorem.

Podle žalobce platí, že pokud existuje možnost, aby daňový subjekt mohl unést důkazní břemeno (a ta v případě žalobce bezpochyby existovala), má být úkolem finančních orgánů, s ohledem na zájem na řádném a zákonném stanovení daňové povinnosti, umožnit daňovému subjektu unést důkazní břemeno ohledně prokázání existence nároku na odpočet DPH. Pokud tedy finanční orgány vyhodnotily, že žalobce nemohl v předmětných transakcích vystupovat výlučně v roli dopravce, neměly jej vůbec vyzývat k prokázání té skutečnosti, že v řízení vystupoval jako dopravce, obzvláště bylo-li zřejmé, že finanční orgány mohou a mají uznat uplatňovaný nárok jako zákonný, pokud by žalobce prokázal, že k přechodu oprávnění nakládat s PHM jako vlastník na žalobce došlo na území České republiky. Žalobce správci daně přitom předkládal jednotlivé důkazní návrhy, které však zůstaly ze strany finančních orgánů bez povšimnutí. Nastíněnou argumentaci je nutné vnímat v kontextu toho, že finanční orgány totiž nutně věděly (resp. jako entity znalé práva vědět měly) o tom, že by právě při prokázání přechodu oprávnění nakládat s PHM jako vlastník na žalobce na území České republiky (o což žalobce usiloval a k čemuž navrhoval i provedení důkazů) musely uznat uplatňovaný odpočet jako zákonný. S ohledem na výše uvedené tak bylo z pohledu žalobce povinností finančních orgánů nikoliv žalobce vyzvat k prokázání skutečností, jež prokázat nemohl, ale naopak měly finanční orgány provést navržené důkazy a následně případně žalobci vysvětlit, v čem konkrétně má svou aktivitu „zlepšit“, aby unesl důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že k přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník došlo na území České republiky. Finanční orgány tak nemohou při svých procesních postupech ustat ve své aktivitě v tom směru, že by toliko vznesly pochybnosti, ale už by více neosvětlily, jakým způsobem je možné (alespoň v elementární rovině) tyto pochybnosti rozptýlit, jak to učinily v případě žalobce. Určitě navíc nelze daňové subjekty vyzývat k prokázání skutečností, které nemohou prokázat, nebo vyzývat k prokázání skutečností, jež nemohou vést k unesení důkazního břemene ohledně rozhodného předmětu řízení.

Argumentace žalobce ve vztahu  k omezením s možností volně nakládat s PHM po načerpání PHM plynoucím pro žalobce ze soukromoprávních ujednání s jeho dodavateli,  ani plynoucí z veřejnoprávních omezení spojených s nakládáním s PHM v režimu podmíněného osvobození od daně přitom podle správce daně nemají mít žádný vliv na otázku přechodu oprávnění nakládat s PHM jako vlastník a  provedené, ani navrhované důkazy nemohly podle správce daně ničeho změnit na jeho závěrech, že místo plnění bylo v jiném členském státě a k přechodu oprávnění nakládat s PHM jako vlastník došlo již v jiném členském státě.

Žalobce pro lepší přehlednost dodává, že nastíněný právní názor ve světle aktuální (a níže podrobně odkazované) judikatury SDEU i Nejvyššího správního soudu neobstojí. Žalobce přitom v dané souvislosti poukázal, že za účelem prokázání místa a okamžiku přechodu práva nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník vůči finančním orgánům učinil řadu důkazních návrhů,  které buď finanční orgány ponechaly bez povšimnutí,  nebo se jimi odmítly zabývat, neboť (z pohledu finančních orgánů) nemohly ničeho změnit na závěru, že k přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník na žalobce došlo již stočením pohonných hmot do cisterny v jiném členském státě. Tento závěr se týkal zejména návrhu na provedení důkazů výslechem svědků, CMR listinami a doklady AAD, resp. e-AD i požadavku žalobce na další zkoumání osudu DPH v obchodním řetězci žalobce předcházejícím. Přitom z pohledu žalobce navrhované důkazy byly a jsou nepochybně způsobilé prokázat, že místem plnění a místem přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník byla Česká republika. Žalobce přitom opakuje, že předložil nemalé množství důkazních prostředků, navrhoval provedení řady důkazních návrhů (ověření projevů vůle jeho dodavatelů výslechem svědků [statutárních orgánů dodavatelů žalobce], čímž chtěl žalobce prokázat obsah smluvních ujednání se svými dodavateli i způsob provádění objednávek), tedy žalobce byl v řízení před finančními orgány procesně aktivní a činil nemalou řadu důkazních návrhů se záměrem unést své důkazní břemeno ohledně prokázání místa plnění v České republice a tím pádem i zákonnosti uplatňovaného nároku na odpočet DPH z přezkoumávaných dodávek PHM. Zde pro úplnost žalobce dodává, že případnou absenci písemných kupních smluv lze např. nahradit výslechem osob, které ústní dohody se žalobcem uzavíraly, a nelze tudíž bez dalšího dovozovat neexistenci smluvních vztahů či konkrétních smluvních ujednání, zvláště není-li povinností soukromoprávních subjektů činit veškerá smluvní ujednání písemně. Případně i způsob provádění objednávek či zasílání cenových nabídek je možné potvrdit prostřednictvím výslechu příslušných osob, jejichž výslech žalobce navrhoval. Současně žalobce upozorňuje, že řadu důkazu nelze provést bez aktivního přístupu finančních orgánů, neboť žalobce není oprávněn sám předvolávat svědky, nicméně je oprávněn navrhnout provedení jejich výslechu, čímž takovouto procesní aktivitou žalobce nutně cílil právě k prokázání unesení důkazního břemene. Důkazní návrhy předestřené žalobcem přitom zůstaly ze strany správce daně či žalovaného bez povšimnutí.

Žalobce na tomto místě poukazuje, že finanční orgány oproti své dřívější praxi aktuálně (a to nejspíše pod vlivem níže citované judikatury Nejvyššího správního soudu) započaly v případě obchodních transakcí, jež svou povahou byly velmi blízké transakcím prováděným žalobcem, zkoumat a posuzovat okolnosti jednotlivých obchodních transakcí v jejich komplexním pohledu. Jinými slovy, z pohledu žalobce finanční orgány (alespoň implicitně) svým procesním postupem uznaly, že otázku přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník je nezbytné zkoumat v jejím komplexním rozsahu a započaly tak v jiných řízeních činit kroky ke zjištění komplexních okolností realizace obchodních transakcí. Konkrétně žalobce poukazuje na to, že v případě daňového subjektu Ing. M. D. s.r.o. finanční orgány započaly s prováděním svědeckých výpovědí subjektů (resp. osob za tyto subjekty jednající) obchodujících s Ing. M. D. s.r.o. v pozici dodavatelů (a to nejen v případě dodávek PHM, ale i dodávek MEŘO), kterým byl mj. i žalobce. Správce daně přitom jednateli žalobce položil mj. tyto otázky:  „Od koho společnost EUROBIT GROUP s.r.o. nakoupila zboží PHM, které následně prodala obchodní společnosti Ing. M. D. s.r.o.?“  „Nepořizovali jste tedy zboží přímo od výrobců?“  „Kdo určoval místo nakládky?“  „Kdo za EUROBIT GROUP s.r.o. byl přítomen stáčení zboží PHM do cisteren?“  „Kdo mohl místo vykládky zboží u konečného příjemce v průběhu jeho dopravy od místa propuštění do režimu volného oběhu měnit?“  „Nastala někdy v průběhu dodávek zboží PHM v roce 2012 pro obchodní společnost Ing. M. D. s.r.o. škodní událost, a jak byla případně vyřešena?“ Z obsahu svědeckých výpovědí a z otázek kladených správcem daně je zřejmé, že správce daně uznává nezbytnost komplexního zkoumání rozhodných okolností případu, včetně zkoumání celého obchodního řetězce a že současně správce daně započal provádět svědecké výpovědi, které v případě žalobce a jeho dodavatelů setrvale odmítal v průběhu daňové kontroly provést pro jejich domnělou nadbytečnost. Z obsahu otázek správce daně je přitom zřejmé, že se správce daně má (patrně) v úmyslu zabývat otázkou přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník na dané konkrétní subjekty v komplexním rozsahu, neboť se svědků dotazoval na otázky související s převodem soukromoprávního vlastnictví, přechodem rizika nebezpečí na zboží, otázkami souvisejícím s odpovědností za zboží při přepravě atd. Právě i aktuální postup správce daně v odkazovaném řízení se společností Ing. M. D. s.r.o. tak z pohledu žalobce jednoznačně svědčí o tom, že dřívější postup finančích orgánů v řízení vedeném s žalobcem nebyl v souladu se zákonem. Důkazní návrh: - Důkaz listinou - protokolem o výslechu svědkap. M. T., konaného dne 21. 9. 2021 u Specializovaného finančního úřadu, Územní pracoviště v Hradci Králové, č. j. 149042/21/4227-21793- 608612 15/37 1.45.

V dané souvislosti žalobce poukazuje, na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2021, č. j. 4 Afs 146/2020–67 a ze dne 15. 6. 2021, č. j. 10 Afs 112/2021–79. Z nich dle žalobce plyne, že při posuzování případu žalobce skutečně nelze postupovat výše uvedeným zjednodušujícím a formalistickým způsobem, jak to učinily finanční orgány, neboť z pohledu Nejvyššího správního soudu okamžik převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník musí být vyhodnocen v celém komplexu všech okolností jednotlivých na sebe navazujících obchodních transakcí a nelze jej dovozovat z jedné jediné skutečnosti (načerpání pohonných hmot do cisterny). Současně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je nezbytné se zabývat i osudem daňových povinností jednotlivých článků obchodního řetězce předcházející žalobce a to s cílem zamezit dvojímu zdanění proběhnuvších transakcí. Žalobce si je přitom vědom, že veškeré důkazní návrhy i důkazy již provedené vždy jednotlivě a samy o sobě stojící samostatně by (patrně) nebyly způsobilé prokázat okamžik přechodu práva nakládat se zbožím jako vlastník na žalobce na území České republiky v okamžiku převodu vlastnického práva na žalobce ze strany jeho přímých dodavatelů. Žalobce však dodává, že vždy naopak poukazoval na jednotlivé důkazy v jejich komplexních souvislostech a poukazoval ve svých podáních i na konkrétní nastavení jednotlivých smluvních vztahů (jež se samozřejmě mohly v dílčích detailech u různých dodavatelů lišit, ale vždy jednoznačně bylo místo plnění v České republice). Ostatně i argumentace o tom, že žalobce v části přepravy byl jen dopravcem a teprve následně nabyl i vlastnické právo k PHM přitom směřuje k prokázání toho, že k přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník na žalobce nutně došlo až na území České republiky.

Další významný aspekt projednávané věci, na který žalobce poukazoval a který byl velmi významný pro posouzení okamžiku, kdy a kde přešlo na žalobce oprávnění se zbožím nakládat jako vlastník, je i okamžik, kdy byly na území České republiky uvolněny oprávněným příjemcem do volného daňového oběhu. 1.52. Jakkoliv si je žalobce vědom související judikatury Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie (zejména pak rozsudku SDEU ve věci Herst), že režimy výběru spotřební daně a DPH jsou odlišné a nelze je na sebe bez dalšího vázat, i přesto žalobce dodává, že je i okamžik uvolnění zboží do volného daňového oběhu oprávněným příjemce zásadní z hlediska přechodu oprávnění na žalobce nakládat s věcí jako její vlastník, protože žalobce nemůže do okamžiku uvolnění PHM do volného daňového oběhu oprávněným příjemcem s těmito PHM volně (legálně) nakládat a minimálně z hlediska právního „disponování s PHM“ má okamžik uvolnění zboží do volného daňového oběhu značný význam, neboť v tomto okamžiku se rozsah právních možností s pohonnými hmotami různým způsobem nakládat pro jejich vlastníka na území České republiky notně rozšiřuje. Soudní dvůr Evropské unie nicméně v citovaném rozsudku neuvedl, že by skutečnost, že se PHM nacházely v režimu podmíněného osvobození od daně, neměla na otázku přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník vůbec žádný vliv, ale naopak že tato skutečnost měla být zhodnocena v komplexním rozsahu s ohledem na další významné okolnosti případu.

Žalobce dále poukazuje, že s otázkou přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník přitom úzce souvisí i další významné otázky, jakými jsou:  „osud“ daně z přidané hodnoty hrazené daňovými subjekty v obchodním řetězci před žalobcem,  soukromoprávní převod vlastnického práva,  určení okamžiku, kdy mělo na jednotlivé nabyvatele zboží přejít nebezpečí zkázy na PHM,  kdo měl zodpovídat za rizika plynoucí z převahy pohonných hmot, jež jsou svou povahou nebezpečnými věcmi ve smyslu Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí – ADR apod. Ve vztahu k prokázání těchto skutečností přitom žalobce správci daně navrhoval k provedení celou řadu důkazních návrhů spočívajících jednak ve výsleších statutárních orgánů dodavatelů žalobce, provedení listinných důkazů, atd. Z pohledu žalobce tak nelze bez dalšího dovodit: - že by v rámci přepravy zboží mohl žalobce rozhodovat o právním osudu phm, resp. že by mohl kdykoliv a ve kterékoliv fázi přepravy rozhodnout kupř. o jeho prodeji, - kdy ve skutečnosti tomu bylo naopak, neboť do okamžiku, kdy na žalobce bylo ve finální fázi obchodních transakcí převedeno vlastnické právo k phm jeho přímým dodavatelem, nemohl v plném rozsahu s phm nakládat jako vlastník a rozhodnout o jeho prodeji.

Konkrétně žalobce poukazuje na to, že pokud by při realizaci dopravy z rafinérie do České republiky např. chtěl zboží vyložit ještě v jiném členském státě, nemohl by tak legálně učinit, neboť by tím porušil předpisy vztahující se k režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. 21/37 1.59. Lze jistě připustit, že veškeré soukromoprávní transakce vždy budou narážet na jistá omezení plynoucí z veřejnoprávních předpisů, které do určité míry omezují možnosti zcela libovolně rozhodovat o osudu určité konkrétní věci. Nicméně právě s ohledem na to, že otázka přechodu oprávnění nakládat s PHM jako vlastník je otázkou výkladu veřejnoprávního předpisu a nesouvisí jen se soukromoprávními otázkami převodu vlastnického práva, ale je nutno ji vnímat v širším kontextu přechodu plné možnosti právně volně nakládat s PHM jako vlastník, je nutné přihlížet primárně k těm omezením, jež jsou skutečně spojeny výlučně s okolnostmi převodu oprávnění jako vlastník. Jinými slovy, je potřebné v zásadě zjistit a zkoumat rozsah a obsah oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník a následně zjistit, kdy tento konkrétní plný „balík práv“ přešel, resp. byl převeden, na žalobce. Z uvedeného důvodu tak není přiléhavá argumentace žalovaného o tom, že vždy je vlastnické právo do určité míry omezeno „nějakou“ veřejnoprávní regulací, ale je nutné se zkoumat jen ta práva a omezení, jež jsou s přechodem práva nakládat s PHM jako vlastník spojeny a kdy a kde tato práva na žalobce přešly.

Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že z pohledu finančních orgánů byla rozhodující okolností celého případu skutečnost, že žalobce měl být z pohledu finančních orgánů organizátorem dopravy, z čehož měl podle finančních orgánů vyplynout závěr o tom, že žalobce získal oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník již v okamžiku stočení PHM do cisteren žalobce v jiném členském státě. Takto zjednodušující závěr však z pohledu žalobce učinit nelze, neboť finanční orgány navzdory předloženým důkazním návrhům blíže nezkoumaly:  faktický průběh předmětných dodání PHM žalobci,  právní vztahy mezi žalobcem a jeho dodavateli (vzdor důkazním návrhům na provedení výslechů statutárních orgánů dodavatelů žalobce), ani další vztahy v obchodním řetězci před žalobcem,  postup zúčastněných osob při zadávání a vyřizování objednávek a  okolnosti nakládání PHM do dopravních prostředků či realizace plateb. Finanční orgány se přitom odmítly zabývat i osudem daně z přidané hodnoty, jež měla být a prokazatelně i byla státem vybrána u článků řetězce předcházející žalobce, což lze prokázat i výslechem statutárních orgánů dodavatelů žalobce a jejich dodavatelů, přičemž současně zmíněné zavdává žalobci logickou domněnku, že odpočty DPH v předcházejících fázích obchodních transakcí byly daným subjektům řádně jako zákonné uznány, resp. že mohla být a zřejmě byla DPH vybrána vícekrát (tedy jednak došlo k výběru DPH od žalobce, ale současně došlo i k výběru DPH od jednotlivých „českých“ článků celého obchodního řetězce přecházejícího žalobce), čímž by byl narušen princip neutrality DPH. I touto skutečností se však finanční orgány odmítly zabývat.

Žalobce dále poukazuje, že jeho logickou domněnku o tom, že některým „českým článkům“ obchodního řetězce při řetězových nákupech zboží z jiného členského státu (zde konkrétně Německa) nebyly odepřeny odpočty na DPH, resp. že tyto subjekty, které svým dodavatelům DPH účtovaly, DPH i následně řádně uhradily ve prospěch státního rozpočtu, podporuje i obsah svědecké výpovědi svědkap. F. J. v daňovém řízení vedeném s daňovým subjektem Ing. M. D. s.r.o., na které již odkazoval žalobce výše. Svědekp. F. J. (jednatel společnosti FABIO PRODUKT spol. s r.o., která byla v pozici dodavatele společnosti Ing. M. D. s.r.o., a u jejichž dodávek MEŘO původem z Německa od výrobce VERBIO Vereinigte BioEenrgie AG byl společnosti Ing. M. D. s.r.o. odepřen nárok na odpočet DPH – tedy společnost Ing. M. D. s.r.o. byla v daných transakcích v obdobné pozici jako žalobce vůči svým dodavatelům v rámci transakcí zpochybňovaných finančními orgány) v rámci svého výslechu výslovně uvedl, že při transakcích s Ing. M. D. s.r.o. finanční orgány nikdy nezpochybnily místo dodání zboží v ČR, ani nedoměřily společnosti FABIO PRODUKT s.r.o. žádnou daň. Protokol o výslechu svědkap. F. J., konaného dne 21. 9. 2021 u Specializovaného finančního úřadu, Územní pracoviště v Hradci Králové, č. j. 149062/21/4227-21793-608612: „Otázka zástupce daňového subjektu na svědka: Doměřil Vám finanční úřad daň za nějaké zboží dodané obchodní korporaci Ing. M. D. s.r.o. nebo zpochybnil někdy finanční úřad místo dodání tohoto zboží v ČR? Odpověď svědka: Určitě ne.“ Důkazní návrh: - Důkaz listinou - protokolem o výslechu svědkap. F. J.

Žalobce dále poukazuje na tu skutečnost, že výše nastíněný postup správce daně Nejvyšší správní soud odmítl v rozsudku ze dne 17. 6. 2020, č. j. 2 Afs 347/2018 – 51, ve kterém uvedl: „posuzuje-li však správce daně takový obchodní případ pro účely daňové, nelze připustit, aby jej nahlížel dvojí optikou. v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, zdejší soud judikoval, že rozhoduje-li jeden správce daně o daňové povinnosti odběratele a jiný správce daně o daňové povinnosti dodavatele, přičemž v obou případech správci daně posuzují tutéž dodávku zboží, jsou daňové povinnosti obou daňových subjektů úzce spojeny společným skutkovým dějem, který je rozhodný pro určení daňových povinností obou. Proto, „[v]yjde-li v určitém daňovém řízení najevo, že v jiném daňovém řízení dospěl správce daně ve věci identické skutkové otázky, která byla rozhodná v obou řízeních, k odlišným skutkovým zjištěním, musí být vzniklý rozpor odstraněn v řádném důkazním řízení. “ Opačný postup by byl v rozporu se zákazem libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení. Správce daně má tedy povinnost s určitostí zjistit podstatu a smysl předmětné transakce a ve vztahu ke všem zúčastněným obchodním partnerům ji kvalifikovat stejně.“

Žalobce dále dodává, že je iluzorní představa finančních orgánů o tom, že by žalobce mohl bez dalšího obchodovat s rafinériemi tzv. napřímo a sjednat si dodávku PHM v libovolném množství a ad hoc odebírat někdy jednu, jindy tři cisterny navíc v čase, který by si sám žalobce určil apod. a současně ještě za nejvýhodnější dostupnou cenu plnění. Žalobce poukazuje, že využil svých dodavatelů mj. právě z toho důvodu, že jeho dodavatelé dodávali PHM nejen žalobci samému, ale i dalším odběratelům. Dodavatelé žalobce, právě protože dodávali širšímu okruhu odběratelů, měli skrze svůj dodavatelský řetězec zajištěn širší odběr PHM,  a proto rafinérie prvotním článkům řetězce vyhradily větší možnost odebírat PHM (které tak měly zajištěno větší množství časových slotů pro jednotlivé odběry PHM),  ale současně dodavatelům žalobce nabízeli PHM za mnohem výhodnější ceny, než za které by mohl nakoupit PHM od rafinérií žalobce samotný, pokud by oslovil rafinérie sám za sebe a odebíral jen „své“ množství PHM. Tuto argumentaci žalobce předkládá s cílem doložit, že průběh obchodních transakcí měl své podnikatelsky racionální opodstatnění a nebyl nikdy projevem snahy jakkoliv omezovat daňové příjmy České republiky, nebo narušit výběr DPH v jiném členském státě EU. Naopak žalobce se vždy choval s péčí řádného hospodáře a usiloval to, aby nakoupil a prodal PHM za co nejvýhodnější ceny. Jednání žalobce tak vždy mělo své obchodní a racionální opodstatnění a nikdy nesměřovalo k tomu, aby nedošlo k úhradě daňových povinností, popř. nesměřovalo k jakýmkoliv spekulacím s úhradou, resp. výběrem DPH. Využití nabídky obchodních partnerů na dodání PHM tak bylo v případě žalobce založeno na racionálním rozhodnutí vedeném v duchu péče řádného hospodáře s cílem nakoupit PHM co nejvýhodněji a následně při prodeji realizovat přiměřený zisk (který byl ostatně posléze i plně zdaněn daní z příjmů v prospěch státního rozpočtu České republiky).

Žalobce dále poukazuje, že v době realizace obchodních transakcí nedisponoval oprávněním oprávněného příjemce a neměl k dispozici ani povolení k provozování daňového skladu, tudíž PHM nemohl bez zapojení svých dodavatelů (oprávněného příjemce) zajistit. Právě dodavatelé žalobce přitom měli sjednány smluvní vztahy s oprávněnými příjemci, a mohli tak oproti žalobci samému legálně dodat PHM (nacházející se v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně) do České republiky. Z výše uvedeného tak podle žalobce plyne, že ve všech realizovaných obchodních transakcí nutně musely být zastoupeny další dodavatelské subjekty, jejichž přítomnost v řetězci byla zcela nezbytná a měla svůj ekonomicky racionální základ. Tyto dodavatelské subjekty přitom v řetězci svým zapojením nepochybně vytvářely i potřebnou přidanou hodnotu, neboť jejich zapojení nebylo formální, protože:  přímí dodavatelé žalobce prostřednictvím svých smluvních vztahů zajišťovali výhodnější ceny PHM,  oprávněný příjemce zajišťoval, že bude možné legálně dovézt PHM do České republiky a  žalobce zajišťoval dopravní prostředky pro přepravu PHM a odbyt PHM. Žalobce dodává, že nebyl schopen ovlivnit a výslovně určit konkrétní termíny vyzvednutí a následného dodání PHM, které naopak určovali jeho dodavatelé. Proto velmi zjednodušující pohled správce daně, že byl žalobce organizátorem dopravy, nemůže obstát, neboť žalobce nemohl ovlivnit termín načerpání a následného dodání a byl v daném ohledu vázán pokyny vlastního dodavatele. Navíc žalobce nemohl určit ani konkrétní cestu, kterou nákladní automobil s PHM tzv. pojede, byť by to pro něj bylo v řadě případů nepochybně výhodnější (a jako organizátorem dopravy by toho nepochybně dosáhl).

Dále žalobce v doplnění žaloby podrobně popsal průběh spolupráce se společností MV PLUS s.r.o., průběh spolupráce se společností ZEROGAS Pluss.r.o., průběh spolupráce se společností KONT FUEL DISTRIBUTION s.r.o., průběh spolupráce se společností COSTARELLA s.r.o., průběh spolupráce se společností TM - komoditys.r.o., průběh spolupráce se společností LEDOPA GROUP s.r.o., průběh spolupráce se společností Crofts.r.o.

Žalobce k těmto obchodním transakcím dodává, že jeho dodavatelé PHM byly vždy ve všech popisovaných obchodních případech české obchodní společnosti, což vedlo žalobce k legitimnímu závěru, na kterém setrvává i nadále, že místo plnění bylo ve všech ze strany finančních orgánů zpochybňovaných případech vždy v České republice a že k přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník na žalobce došlo až v České republice po převodu vlastnického práva na žalobce po uvolnění PHM do volného daňového oběhu. Současně z odkazovaných dokladů vyplývá, že (patrně), přičemž se jedná o domněnku žalobce, kterou do určité míry potvrzují i předložené doklady, dodavatelé žalobce neobchodovali napřímo s rafinériemi a že tedy v řetězci obchodních transakcí nutně musely být (či skutečně byly) zapojeny i další (nejspíše) české obchodní společnosti, které dodávaly PHM dodavatelům žalobce. Žalobce se přitom domnívá, že i dodavatelé žalobce hradili svým dodavatelům kupní cenu za dodávky PHM včetně DPH. Z pohledu žalobce je otázka, zda docházelo v celé „české části“ obchodního řetězce k účtování a úhradě DPH, důležitá nejen z hlediska zamezení případné dvojí úhradě DPH, ale současně i pro posouzení, která jednotlivá obchodní transakce měla mít intrakomunitární povahu. České obchodní společnosti zapojené do obchodního řetězce podle domněnky žalobce rovněž vycházely z toho, že intrakomunitární povahu mělo dodání zboží prvnímu „českému článku“ obchodního řetězce. Finanční orgány by tudíž měly přihlížet k té skutečnosti, že jednotlivé články „českého“ obchodního řetězce (s vysokou pravděpodobnosti, byť se jedná o domněnku žalobce) měly za to, že místem plnění u jimi realizovaných dodávek je Česká republika a že zde docházelo obchodování s PHM za kupní ceny společně s (českou) DPH.

Žalobce na závěr navrhuje, aby pro případ, že by zdejší soud dospěl k závěru, že finanční orgány řádně a v souladu se zákonem posoudily okamžik a místo přechodu oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník na žalobce, a žalobce by tudíž neměl mít nárok odpočet DPH na vstupu u přezkoumávaných obchodních transakcí, předložil zdejší soud Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky, a to za účelem vyloučení toho, aby v obchodním řetězci došlo ke dvojímu zdanění na dani z přidané hodnoty:

1) Musí finanční orgány v situaci, kdy jednak došlo k odepření odpočtu na DPH na vstupu u žalobce, ale žalobce současně prokazatelně uhradil svému obchodnímu partnerovi kupní cenu včetně DPH a současně byla DPH v rámci obchodního řetězce jednotlivými, před žalobcem stojícími, českými subjekty obchodního řetězce odvedena v prospěch státního rozpočtu České republiky, resp. nebylo ze strany finančních orgánů prokázáno a ani tvrzeno a prokazováno, že by k úhradě daně některým ze subjektů v obchodním řetězci nedošlo, takto zjevně nesprávně vybranou daň ex offo započítat na úhradu daně doměřené žalobci v situaci, kdy je současně zřejmé, že žalobce se v důsledku ukončení podnikatelské činnosti svých obchodních partnerů na svých dřívějších obchodních partnerech nedomůže zpětné úhrady nesprávně uhrazené daně, resp. ani reálně domoci nemůže?

2) Bude-li odpověď na první otázku kladná, bude namístě, aby finanční orgány z moci úřední započítaly na úhradu DPH doměřené žalobci nejen úhrady provedené žalobcem v prospěch jeho přímých obchodních partnerů, ale i veškerou nesprávně vybranou DPH u všech českých subjektů v řetězci obchodních transakcí nacházejících v řetězci obchodních transakcí před žalobcem? X.Jednání soudu dne 13. 10. 2021

Při nařízeném jednání zástupce žalobce uvedl, připomenul neutrality daně, tedy povinnost správce daně, aby DPH byla vybrána pouze jednou. Je tedy nutné zabývat se osudem daně v komplexu všech vztahů a skutečností v řetězci. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobce poukázal na nutnost hodnotit důkazy kompletně. Správce daně se však dle žalobce odmítl zabývat důkazy, dle nichž došlo k předání zboží na území ČR. Jednotlivé skutečnosti byly vytrženy z komplexu. Dále odkázal na jiné daňové řízení, v němž nyní správce daně postupuje ve smyslu nové judikatury Nejvyššího správního soudu. V tomto ohledu navrhl provedení důkazů vyplývajících z tohoto řízení. Daňovému subjektu má být umožněno navrhnout provedení důkazů, to však v projednávané věci nenastalo. Správce daně měl provést výslechy svědků a vyhodnotit i obsah listin souvisejících s těmito jednotlivými subjekty. To vše by musel posoudit i ve vztahu k povinnosti platit spotřební daň. Daňový subjekt nese za pochybení v řízení o vybrání spotřební daně odpovědnost. Pokud by správce daně hodnotil postup žalobce v tomto řízení, musel by dovodit, že žalobce v průběhu dopravy nemohl se zbožím nakládat. Dále k bodu 36 zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedl, že odpověď na otázku, kdo je organizátorem přepravy, je složitější, než je v rozsudku vzpomínáno. V projednávané věci měl být řádně zjištěn skutečný organizátor přepravy. Nejvyšší správní soud dle žalobce pomíjí, že přeprava nebezpečných látek podléhá složitému procesu. Upozornil, že spotřební daň byla vybrána na území ČR, z toho dovodil vůli obou stran, aby k přechodu vlastnického práva došlo na území ČR.

Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, písemné vyjádření k žalobě a závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku 9 Afs 53/2020. Vyslovila přesvědčení, že žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy. Žalobce fakticky přepravu realizoval, a nesl náklady za tuto dopravu a fakticky tak mohl ovlivnit, zda k přepravě dojde, či nikoliv. Pokud žalobce odkazuje na jiné daňové řízení, trvala na tom, že každé řízení je jedinečné, nelze takto učiněné závěry přebírat do jiných řízení. Důkazní břemeno bylo v konečném důsledku převedeno zpět na žalobce.

V reakci na toto vyjádření zástupce žalobce sdělil, že v rámci předvídatelnosti práva je třeba, aby správce daně postupoval ve skutkově obdobných případech stejně. Je nepřípustné, aby bylo DPH vybráno dvakrát. XI.Nové posouzení věci krajským soudem

Krajský soud poté, co Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 24. 1. 2020, a to rozsudkem sp. zn. 9 Afs 53/2020, znovu přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvníhos. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

K tomuto názoru jej vedl závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem ve shora vzpomínaném rozsudku, neboť ten je pro zdejší soud závazný. Je totiž nepochybné, že zdejší soud je tímto závazným stanoviskem vázán a nepřísluší mu takto vyslovený závěr jakkoliv zpochybňovat. Daná úvaha navíc byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č.j. 1 As 74/2017-28), z něhož vyplývá, že „Pokud krajský soud (byť i důvodně) nesouhlasí s právními závěry či skutkovým hodnocením Nejvyššího správního soudu vyslovenými v jeho zrušujícím rozsudku, je přesto povinen je v dalším řízení respektovat (§110 odst. 4 s. ř. s.). Princip kasační závaznosti právního názoru instančně nadřízeného soudu je procesním odrazem hierarchického uspořádání soudní soustavy. Není přitom samoúčelný, smyslem jeho zachování je jednak rychlost a hospodárnost výkonu soudnictví, jednak právní jistota účastníků soudního řízení a z ní vyplývající důvěryhodnost rozhodovací činnosti soudů.“

Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 9 Afs 53/2020 v projednávané věci jednoznačně uvedl, že „Krajskému soudu nelze přisvědčit v závěru, podle kterého se daňové orgány nedostatečně vypořádaly s otázkou převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník na žalobkyni… Názor krajského soudu, podle kterého závěr o místu plnění vyslovený daňovými orgány vychází pouze z tvrzení, že natankováním pohonných hmot do cisteren se má za to, že žalobkyně je oprávněna se zbožím nakládat jako by byla jejich vlastníkem, je značně zjednodušující a nemá oporu v napadených správních rozhodnutích ani ve správním spisu… Žalobkyně fakticky přepravu z místa nakládky v jiném členském státě zajišťovala a realizovala, nesla náklady na tuto přepravu a jako jediná osoba měla právo disponovat se zbožím po jeho převzetí a nakládce v jiném členském státu po dobu jeho přepravy a fakticky mohla rozhodovat a ovlivnit, zda k této přepravě skutečně dojde. Právo nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník na ni přešlo nejpozději okamžikem výdeje pohonných hmot z daňových skladů a jejich převzetím k přepravě, tedy v jiném členském státu… Stavěla se tak ke zboží, jako by byla jejich vlastník. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že daňové orgány jednak zpochybnily žalobkyní předložené důkazní prostředky, přenesly důkazní břemeno zpět na ni, současně však hodnotily shromážděné důkazy a vyvodily z nich skutkové a právní závěry o okamžiku převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník. S ohledem na shora uvedené je Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu přesvědčen, že stěžovatel (i správce daně) komplexně hodnotil všechny (jemu dostupné a známé) relevantní okolnosti posuzovaného případu……Z odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí a ze zprávy o daňové kontrole však vyplývá, že kritérium organizace přepravy nebylo jediným kritériem, kterým se správní orgány zabývaly (srov. skutečnosti rekapitulované výše v bodech [33] a [37]). Úvahy daňových orgánů ve vztahu k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník tak kasační soud považuje, na rozdíl od krajského soudu, za dostatečné pro posouzení předmětu sporu a rozhodnutí stěžovatele za plně přezkoumatelné.“

Takto jednoznačně vyslovený závazný právní názor Nejvyššího správního soudu nedává zdejšímu jakoukoliv možnost odchýlení se od závěru, že správce daně i žalovaný jednak zpochybnili žalobkyní předložené důkazní prostředky, přenesli důkazní břemeno zpět na ni, současně však hodnotili shromážděné důkazy a vyvodily z nich skutkové a právní závěry o okamžiku převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník a že úvahy těchto daňových orgánů považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné a napadené rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelné.

Krajskému soudu tedy ve vazbě na shora uvedené nepřísluší, aby v tomto řízení jakkoliv hodnotil námitky žalobce obsažené v doplnění žaloby, které poukazují na novou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž okamžik převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník musí být vyhodnocen v celém komplexu všech okolností jednotlivých na sebe navazujících obchodních transakcí a nelze jej dovozovat z jedné jediné skutečnosti a je nezbytné zabývat se i osudem daňových povinností jednotlivých článků obchodního řetězce s cílem zamezit tak dvojímu zdanění. Opožděnost této žalobní námitky v souvislosti s vysloveným závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu v projednávané věci nedává zdejšímu soudu možnost ji jakkoliv hodnotit.

Ze shora naznačených důvodů krajský soud ani neprovedl žalobcem navrhované výslechy svědků a neshledal ani důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie za účelem vyloučení toho, aby v obchodním řetězci došlo ke dvojímu zdanění daní z přidané hodnoty.

Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že námitky uplatněné žalobcem jsou nedůvodné, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu proto nevzniklo. Ze spisu nevyplynulo, že by žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti vznikly.

Dne 27. 11. 2019 vydal zdejší soud usneseníč. j. 31 Af 68/2016-93, na základě něhož pokračuje v řízení přerušeném k datu 27. 7. 2018 a to v reakci na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2018 č. C-414/17, který rozhodl o předběžných otázkách, které mu ve skutkově a právně obdobné věci položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 9. 2017, č.j. 9 Afs 137/2016 – 60.

V.Doplnění vyjádření žalovaného po vydání rozsudku SDEU

Žalovaný s odkazem na shora vzpomínaný rozsudek SDEU uvedl, že jedním z argumentů, kterým žalobce v žalobě brojí proti závěrům žalovaného v napadeném rozhodnutí, je podmíněnost dodávky osvobozené od daně spotřební daní, resp. režimem podmíněného osvobození od spotřební daně. Jak je však zřejmé z předmětného rozsudku, SDEU tomuto argumentu nedal za pravdu a uvedl, že požadavky vyplývající z předpisů o spotřebních daních se nedotýkají v žádném případě podmínek upravujících převod vlastnického práva ke zboží nebo převod práva nakládat s tímto zbožím jako vlastník. K věci dále připomenul, že spor mezi žalobcem žalovaným se týká neoprávněně uplatněného nároku na odpočet daně z tuzemských plnění.

Byl to tedy, dle názoru žalovaného, žalobce, který předmětný nárok na odpočet tvrdil, tudíž tvrdil, že jeho transakce byla uskutečněna s místem plnění v tuzemsku. Naopak správce daně ani žalovaný v řízení na rozdíl od žalobce nikdy netvrdili, že se transakce uskutečnila v tuzemsku. Proto správce daně ani žalovaného k tomuto tvrzení důkazní břemeno stíhat nemůže. Nositelem důkazního břemena je žalobce, který své tvrzení o přijaté transakci v tuzemsku neprokázal a nerozptýlil důvodné pochybnosti správce daně. Pokud žalovaný následně v napadeném rozhodnutí uzavřel, že se v případě předmětných transakcí žalobce jedná v souladu s ust. § 16 zákona o DPH o pořízení zboží z jiného členského státu, učinil tak právě z důvodu nutnosti dostát požadavkům základní zásady společného systému DPH, a to zcela v souladu se zjištěními vyplývajícími z daňového řízení, jakož i z předmětné judikatury SDEU k intrakomunitárním dodávkám spojeným s jednou přepravou.

Žalobce tvrdil, že pohonné hmoty byly dopravovány v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a tato skutečnost vylučovala, aby žalobce nakládal s pohonnými hmotami jako vlastník. K tomu žalovaný podotkl, že je třeba rozlišovat mezi právem nakládat se zbožím jako vlastník a právem nakládat se zbožím zcela libovolně.

V daném případě se jednalo o postupné obchody s pohonnými hmotami, jež byly spojeny pouze s jedinou přepravou, a to z místa nakládky pohonných hmot v jiném členském státě do místa vykládky v České republice s tím, že přepravu pohonných hmot realizoval sám žalobce. V souvislosti s komplexním vyhodnocením skutečností vycházel žalovaný i ze záměrů žalobce v okamžiku pořízení dotčeného zboží, jsou-li podpořeny objektivními skutečnostmi. Posouzení toho, zda došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, se totiž v žádném případě neodvíjí od splnění určitých formálních náležitostí, ale od možnosti fakticky se zbožím nakládat jako vlastník. Jinými slovy je důležitý objektivní stav věci, nikoliv situace „na papíře“. S ohledem na zjištěné skutečnosti potom konstatoval, že přepravu pohonných hmoty realizoval sám žalobce, a to na vlastní náklady, v pronajatých vozidlech, přičemž přepravu sám organizoval a ve všech případech byl i odběratelem předmětného zboží – pohonných hmot, přičemž se tak stalo v průběhu jediné přepravy. Dále žalovaný dodal, že to, zda určité dodávce předchází či po ní následuje dodávka spojená s režimem spotřební daně, není nikterak určující pro to, která dávka má být kvalifikována jako intrakomunitární - tj. na jedné straně jako pořízení zboží uvnitř Společenství a na druhé straně jako od daně osvobozené dodání zboží uvnitř Společenství. Uvedený závěr rovněž jednoznačně vyplývá z předmětného rozsudku SDEU, v němž je uvedeno, že „Pro účely určení, kterému pořízení v řetězci dotčeném ve věci v původním řízení musí být přičtena jediná přeprava uvnitř Společenství, a které pořízení tudíž musí být jako jediné kvalifikováno jako pořízení uvnitř Společenství, přísluší předkládajícímu soudu provést celkové posouzení všech konkrétních okolností daného případu a zejména určit, v kterém okamžiku došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník na společnost Arex. V případě, že k tomuto převodu došlo před tím, než se uskutečnila přeprava uvnitř Společenství, musí být tato přeprava přičtena pořízení uskutečněnému společností Arex, a toto pořízení tudíž musí být kvalifikováno jako pořízení uvnitř Společenství. V rámci tohoto celkového posouzení však okolnost, že se přeprava pohonných hmot, o něž jde ve věci v původním řízení, uskutečnila v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, nemůže být rozhodujícím prvkem pro určení, kterému z řetězových pořízení dotčených ve věci v původním řízení musí být uvedená přeprava přičtena. Judikatura připomenutá v bodě 70 tohoto rozsudku totiž činí přičtení přepravy jednomu či druhému pořízení z řetězce po sobě následujících pořízení v zásadě závislým na časovém kritériu, když klade důraz na okamžik, ke kterému byly naplněny podmínky týkající se přepravy uvnitř Společenství a podmínka týkající se převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník“.

Závěry SDEU ve věci rozsudku AREX se dle žalovaného naprosto shodují se závěry žalovaného v nyní posuzovaném případě.

Na základě uvedeného žalovaný uzavřel, že po celou dobu řízení postupoval zcela v souladu s konstantní judikaturou SDEU, která v otázce posuzování hmotněprávních podmínek vyplývajících ze směrnice, v tomto případě konkrétně otázky určení, které z dodávek musí být alokována přeprava zboží, a tudíž, která musí být kvalifikována jako pořízení zboží uvnitř Společenství, se přitom nezměnila ani po vydání rozsudku AREX. Pro určení, která z dodávek bude na jedné straně představovat pořízení zboží uvnitř Společenství a na straně druhé (od daně osvobozené) dodání zboží uvnitř Společenství, platí stále stejná pravidla, která jsou důsledně aplikována žalovaným. Režim spotřební daně tato pravidla, jako rozhodl SDEU v rozsudku AREX, nikterak nenarušil.

VI.Doplnění vyjádření žalobce po vydání rozsudku SDEU

V reakci na rozsudek SDEU žalovaný uvedl, že v dané věci uvedený soud pouze odmítl provázanost režimu podmíněného osvobození od spotřební daně s daní z přidané hodnoty. Rozhodně neoznačil postup žalovaného za správný, jak se snažil žalovaný uvádět.

Dále upozornil i na další případ, ve kterém byla ve skutkově shodné věci položena předběžná otázka SDEU, a to ve věci Herst C- 401/18.

Dále uvedl, že žalovaný vychází z judikátů SDEU EMAG C-245/04 a EuroTyre C- 430/09. Z výše uvedeného rozsudku AREX je zřejmé, že se soud zmiňuje pouze o judikátu EMAG, a to v souvislosti s tím, že přepravu lze v případě řetězových dodávek přiřadit pouze jedné dodávce, což je obecný princip, který není nutno dokládat judikaturou. Pokud tedy žalovaný činí z rozsudků EMAG a EuroTyre nějaké závěry, tak tyto závěry rozsudkem AREX nebyly podpořeny. Z rozsudku resp. z generálního stanoviska naopak vyplývá, že názor Stanislava Kryla, na který se žalovaný odkazuje, je závěrem chybným.

Žalobce rovněž konstatoval, že postup žalovaného je tak i nadále v přímém rozporu s právními větami rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č.j. 5 Afs 77/2015-43, kde je uvedeno, a které zmíněný judikát SDEU AREX nepopřel:

I. V případě, kdy je zboží předmětem více po sobě následujících dodání mezi různými osobami povinnými k dani z přidané hodnoty, které jednají jako takové, avšak předmětem pouze jediné přepravy uvnitř Společenství, musí být určení plnění, jemuž má být tato přeprava přičtena, tedy prvnímu či dalšímu dodání, provedeno s ohledem na celkové posouzení všech okolností posuzovaného případu (nikoliv jen například s ohledem na tzv. kritérium organizace přepravy) za účelem prokázání toho, které z dodání splňuje všechny podmínky, které se vážou k dodáním uvnitř Společenství (§ 7 odst. 2 zákonač. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Hradec Králové 19. října 2021

JUDr. Magdalena Ježkováv. r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu