KSHK 19 CO 162/2022-126

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_004⟫ pro 100 000 Kč s příslušenstvím – náhrada nemajetkové újmy ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 7. 2022 č. j. 9 C 154/2021-102

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, kterou byla žaloba zamítnuta ohledně částky 12 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 6. 12. 2012 do zaplacení, a ve výroku III potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2 323,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 17. 7. 2021 do zaplacení (výrok I). Ohledně částky 87 400 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 12 600 Kč za delší dobu a ve vyšší sazbě, než je uvedeno ve výroku I, žalobu zamítl (výroky II a III). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Okresní soud předně dospěl k závěru, že žalobce uplatnil žalobní nárok na náhradu škody na zdraví již v řízení vedeném před Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 15 C 151/2015, v němž se domáhal po žalované zaplacení částky 4 488 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce zaplatil za sepis exekutorského zápisu ze dne 12. 10. 2011 v exekutorském úřadu titul jméno příjmení v obec. Řízení ve věci sp. zn. 15 C 151/2015 bylo zastaveno usnesením ze dne 14. 12. 2015 poté, kdy žalobce vzal žalobu o zaplacení částky 4 488 Kč s příslušenstvím zpět, o tomto návrhu učiněném v podání doručeném soudu dne 13. 11. 2015 však nebylo nijak rozhodnuto, na což žalobce upozornil podáním doručeným soudu dne 25. 1. 2021. Žalobce poté prostřednictvím ustanoveného zástupce z řad advokátů odstranil vady podání a po upřesnění návrhu se domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 6. 2. 2012 do zaplacení. Tvrdil, že žalobkyně vůči němu neoprávněně zahájila a vedla exekuční řízení, v němž žalobce utrpěl újmu na zdraví spočívající ve zhoršení jeho duševního stavu. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, když tvrdila, že naopak žalobce poškodil ji. Pouze pro případ, že by názor soudu byl jiný, vznesla námitku promlčení a v případě jejího neuznání dále námitku započtení proti vlastní pohledávce opírající se o pravomocný platební rozkaz Okresního soudu v Trutnově č. j. 109 C 26/2016-33 ze dne 15. 7. 2016.

3. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu: Žalovaná dne 19. 7. 2007 uzavřela s právnická osoba (dále jen„ právnická osoba“), smlouvu o přistoupení k závazku žalobce vzniklému z titulu smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo. Ve druhé polovině roku 2011 žalobce přestal řádně plnit své závazky vyplývající z úvěrové smlouvy. právnická osoba proto opakovaně upomínala o zaplacení dlužných částek žalovanou, přičemž hrozilo zesplatnění úvěru. Žalovaná žádala matku žalobce jméno příjmení i samotného žalobce, aby uhradil dluh vůči právnická osoba a následně řádně plnil své závazky. Ten objednal u soudního exekutora titul jméno příjmení sepsání exekutorského zápisu, k němuž došlo dne 12. 10. 2011 pod č. j. spisová značka, a zaplatil cenu za tuto právní službu. V něm účastníci učinili nesporným, že z titulu smlouvy o přistoupení k závazku ze dne 13. 7. 2007 a následného plnění žalovanou na účet právnická osoba, dluží žalobce žalované částku 400 000 Kč, přičemž žalobce se tento dluh zavázal splatit do 20. 10. 2011. Dále se účastníci dohodli, že pokud dlužník nesplní dobrovolně svůj závazek vůči věřiteli vyplývající z dohody v exekutorském zápisu, tedy neuhradí dluh nebo jeho část ve lhůtě, ve které bude splatný (tj. do 20. 10. 2011), může věřitel podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci k uspokojení této jeho pohledávky. Soud neuvěřil tvrzení žalobce, že se v době sepisu exekutorského zápisu domníval, že žalovaná částku 400 000 Kč právnická osoba již zaplatila, neboť v takovém případě by neměl důvod hradit dne 12. 10. 2011 prostřednictvím poštovní poukázky částku 8 960 Kč odpovídající tehdy dlužným splátkám. Žalovaná exekutorský zápis chápala jako určitou„ pojistku“ pro případ neplnění závazků žalobcem. Počátkem roku 2012 žalobce znovu přestal řádně a včas plnit závazky z úvěrové smlouvy a právnická osoba opětovně vyzývala k plnění žalovanou jako spoludlužnici. Žalovaná na základě toho dne 27. 1. 2012 podala návrh na nařízení exekuce podle exekutorského zápisu shora s tím, že provedením exekuce měl být pověřen soudní exekutor titul jméno příjmení, čemuž soud vyhověl. Žalobce od počátku proti nařízené exekuci brojil a navrhl její zastavení, avšak žalovaná se zastavením exekuce nesouhlasila. Exekuce tak byla zastavena až usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 1. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2014, rozhodnutí o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 15. 7. 2014. V průběhu exekučního řízení v důsledku nesprávného postupu soudního exekutora došlo k prodeji dvou bytových jednotek ve obec ve vlastnictví žalobce, v katastru nemovitostí byly jako noví vlastníci jednotek zapsány třetí osoby, které je nabyly v exekuční dražbě. Vlastnické právo žalobce k oběma jednotkám bylo následně deklarováno až rozhodnutími Okresního soudu v Trutnově ve věcech sp. zn. 8 C 20/2015 a 7 C 20/2015. Žalovaná jako spoludlužnice začala plnit závazky z úvěrové smlouvy vůči právnická osoba od 28. 2. 2012, v době do 8. 4. 2016 celý úvěr splatila. Částek zaplacených za žalobce jako dlužníka se sama musela domáhat v řízeních vedených u totožného soudu pod sp. zn. 19 C 192/2014 a 109 C 26/2016. Druhou přisouzenou částku pak žalovaná do současnosti po žalobci vymáhá exekučně, když ke dni 5. 4. 2022 zbývalo k úhradě 206 780,49 Kč. Žalobce utrpěl v důsledku exekučního řízení a neoprávněného prodeje jeho dvou jednotek újmu na zdraví spočívající ve zhoršení jeho duševního stavu. Příčiny a rozsah této újmy byly posuzovány v řízení vedeném u totožného soudu pod sp. zn. 19 C 225/2016.

4. Vzhledem k tomu, že k porušení povinnosti žalované mělo dojít zahájením exekučního řízení proti žalobci dne 27. 1. 2012, posoudil okresní soud žalobou uplatněný nárok dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“). Předně dospěl k závěru, že uplatněné právo promlčeno není. Vyšel z toho, že se žalobce dozvěděl o škodě dne 15. 7. 2014, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zastavení exekuce, jímž bylo postaveno najisto, že vedení exekuce na základě exekutorského zápisu titul jméno příjmení ze dne 12. 10. 2011 bylo nepřípustné. Žalobce uplatnil právo na náhradu škody proti žalované podáním doručeným soudu dne 13. 11. 2015 ve věci sp. zn. 15 C 151/2015, v níž žalobce vůči žalované uplatňoval jiný nárok. Uvedené podání žalobce bylo nazváno„ Žaloba na odškodnění mé osoby proti žalované paní jméno příjmení“. K uplatnění práva žalobce došlo před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby. Poté okresní soud posoudil žalobou uplatněný nárok podle § 415 a § 441 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalovaná podáním návrhu na nařízení exekuce na základě exekutorského zápisu ze dne 12. 10. 2011, jímž žalobce uznal tehdy neexistující dluh vůči žalované, porušila obecnou prevenční povinnost, tedy povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Soud dovodil, že šlo o zaviněné jednání žalované, a to ve formě vědomé nedbalosti. Dle soudu žalovaná podáním návrhu na nařízení exekuce chtěla dosáhnout toho, aby žalobce začal řádně a včas plnit své závazky z titulu úvěrové smlouvy uzavřené s právnická osoba. Na straně druhé si žalovaná měla být vědoma toho, že provedením exekuce může žalobci vzniknout škoda, a bez přiměřených důvodů spoléhala, že vznik škody nezpůsobí. V průběhu exekučního řízení pak žalobci škoda skutečně vznikla v důsledku toho, že došlo v rozporu s právem k prodeji jeho dvou bytových jednotek. Lze tak dovodit, že zaviněné jednání žalované bylo jednou z příčin vzniku škody na straně žalobce (druhou a převažující příčinou byl nesprávný postup soudního exekutora titul příjmení v průběhu exekučního řízení). Okresní soud současně dospěl k závěru, že na vzniku škody se spolupodílelo rovněž zavinění žalobce, neboť on sám inicioval sepis exekutorského zápisu, a pokud by tento zápis nevznikl, žalované by chyběl exekuční titul, na jehož základě mohla navrhnout nařízení exekuce na majetek žalobce. Rozsah spoluzavinění žalobce lze podle soudu vyjádřit poměrem 50 %. Další příčinou bylo jednání soudního exekutora titul příjmení, které bylo posuzováno v řízení vedeném u totožného soudu pod sp. zn. 19 C 225/2016. Soud v něm dovodil, že vznik škody byl v rozsahu 30 % důsledkem osobnostních rysů žalobce, ve zbývajícím rozsahu důsledkem jednání žalované a soudního exekutora, přičemž míru vlivu jednání žalované stanovil na 20 %. Soud se v tomto řízení s takto určenou mírou rozsahu ztotožnil. V řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 225/2016 byla na základě znaleckých posudků určena výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce na částku 180 000 Kč. Tento rozsah náhrady byl v souladu s právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 určen dle vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. Soud dále dovodil, že vznik škody v uvedené výši byl v rozsahu 30 % způsoben abnormálními osobnostními rysy žalobce. Z částky 180 000 Kč tedy odečetl 30 %. Z výsledné částky 126 000 Kč pak uložil titul příjmení zaplatit 80 %, tj. 100 800 Kč, když dovodil, že ve zbývajícím rozsahu 20 % byl vznik škody na straně žalobce důsledkem jednání žalované. Takto určenému rozsahu by odpovídala částka 25 200 Kč. Dovodil-li soud v tomto řízení, že si v rozsahu 50 % způsobil vznik škody sám žalobce, žalovaná je povinna žalobci zaplatit 12 600 Kč. Žalobce se dále domáhal přiznání úroku z prodlení z vymáhané částky ve výši 8,75 % od 6. 12. 2012 do zaplacení. Soud vyšel z toho, že žalovaná byla k plnění vyzvána dne 15. 7. 2021, kdy jí byla doručena žaloba v této věci. Žalovaná tak měla plnit dne 16. 7. 2021, od následujícího dne je v prodlení. Soud žalobci od tohoto data přiznal úrok z prodlení v sazbě odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části jistiny i příslušenství byla žaloba zamítnuta. K námitce započtení vznesené žalovanou okresní soud nepřihlédl s odkazem na § 581 obč. zák., neboť pohledávka přiznaná žalované vůči žalobci ve věci sp. zn. 109 C 26/2016 není pohledávkou na náhradu škody na zdraví.

5. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 150 o. s. ř. Při posuzování podle § 142 odst. 2 o. s. ř. by byla úspěšnější žalovaná, která navíc měla zájem o smírné řešení, žalobce však její návrhy neakceptoval. Na straně druhé výše přiznaného plnění závisela na znaleckých posudcích vypracovaných ve věci sp. zn. 19 C 225/2016 i úvaze soudu, takže by bylo možno uvažovat rovněž o přiznání nákladů řízení žalobci podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Okresní soud nakonec aplikoval § 150 o. s. ř., přičemž za důvod zvláštního zřetele hodný považoval povahu uplatněného nároku (náhrada škody na zdraví), jakož i situaci žalobce, kterému bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.

6. Žalobce podal odvolání proti výrokům II a III rozsudku okresního soudu, které odůvodnil nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasil s jeho závěrem o spoluzavinění žalobce, a už vůbec ne v rozsahu 50 %. Exekutorský zápis nechal vyhotovit jako svého druhu pojistku pro žalovanou, což by určitě nemělo být vykládáno v jeho neprospěch. Žalobce nesouhlasil ani s přiznáním nároku na úroky z prodlení až od 17. 7. 2021, neboť sám soud konstatoval, že žalobce uplatnil právo na náhradu škody proti žalované podáním doručeným soudu dne 13. 11. 2015, přičemž není jeho vinou, že soud přistoupil k projednání věci až po šesti letech. Žalobce navrhl, aby odvolací soud jím napadený rozsudek změnil tak, že rozhodne o povinnosti žalované zaplatit mu částku 25 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 12. 2012 do zaplacení.

7. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že ani ona s rozsudkem okresního soudu nesouhlasí, sama se však neodvolala z důvodů, pro které navrhovala žalobci smírná řešení. Setrvala na svém procesním názoru, že toto řízení nelze vést na základě podání žalobce ze dne 13. 11. 2015, neboť o něm bylo rozhodnuto v řízení sp. zn. 15 C 151/2015 tak, že toto řízení bylo pravomocně zastaveno. Podání žalobce ze dne 25. 1. 2021 pak bylo učiněno již po uplynutí promlčecí lhůty. Pro případ, že nebude řízení zastaveno z důvodu existence překážky věci rozsouzené, navrhla žalovaná potvrzení odvoláním napadených výroků rozsudku.

8. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou. Vzhledem k tomu, že bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci a oba účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, odvolací soud využil tento postup (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Rozsudek soudu prvního stupně včetně jemu předcházejícího řízení přezkoumal jak co do právního posouzení věci, tak i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.). Odvolání žalobce neshledal opodstatněným.

9. Odvolací soud nejprve ověřil, že řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnými zmatečnostními vadami vyjmenovanými v § 212a odst. 5 o. s. ř., když tyto nebyly odvolatelem ani tvrzeny. Za zcela správný považuje odvolací soud i procesní postup, jakým soud prvního stupně naložil s podáním žalobce ze dne 13. 11. 2015. V podrobnostech lze odkázat na bod 23. odůvodnění jeho rozsudku. Zjištěný skutkový stav věci, jak je podrobně popsán v odůvodnění předloženého rozsudku, pak žalobce nikterak nezpochybňuje a ani odvolací soud neshledal jakýkoli nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněných skutkových závěrů. Odvolací soud plně souhlasí i s právním názorem soudu prvního stupně, že ve vztahu k rozsahu nemajetkové újmy vzniklé žalobci, jak byla vyčíslena v řízení ve věci téhož soudu sp. zn. 19 Co 225/2016, je třeba zohlednit nejen znalci posuzované osobnostní rysy žalobce, které se podle nich podílely na vzniku nemajetkové újmy v rozsahu 30 %, ale žalobci je třeba taktéž přičíst jistý podíl zavinění na tom, že žalovaná přistoupila k zahájení exekuce vůči jeho osobě na základě exekutorského zápisu ze dne 12. 10. 2011. Nad rámec výstižných závěrů uvedených pod body 27. – 29. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, na které se tímto odkazuje, považuje odvolací soud za potřebné reagovat na odvolací námitky žalobce zdůrazněním následujících skutečností: Žalovaná přistoupila jako ručitelka k úvěru žalobce na žádost jméno příjmení, své přítelkyně a matky žalobce poté, kdy již dříve obdobně ručila za závazky z úvěru bratra žalobce jméno příjmení a z tohoto ručitelského závazku jí nevznikly žádné náklady ani problémy. Žalobce svůj závazek z úvěrové smlouvy vůči právnická osoba přestal na podzim 2011 řádně plnit a právnická osoba začala upomínat o zaplacení žalovanou. Žalovaná v té době opakovaně kontaktovala žalobce i jeho matku ve snaze zajistit, aby žalobce svůj dluh opět řádně splácel. Žalobce v reakci na to sám žalovanou kontaktoval a nabídl jí, že svůj dluh vůči její osobě zajistí sepsáním vykonatelného exekutorského zápisu. V exekutorském úřadě vše předem domluvil a žalovaná pouze podepsala, co jí bylo k podpisu předloženo. O tom, že v době podpisu exekutorského zápisu nebyl celý dluh vůči právnická osoba splacen, věděli oba účastníci. Počátkem roku 2012 žalobce opět přestal úvěr řádně splácet, právnická osoba tehdy hrozila žalované zesplatněním úvěru, a proto ho začala žalovaná splácet. Žalované lze uvěřit, že za této situace se domnívala, že na ni přešla povinnost splatit úvěr u právnická osoba místo žalobce a že může částku uvedenou v exekutorském zápise požadovat po něm. V té době žalovaná navíc zjistila, že žalovaný má i další dluhy, a měla obavy, aby o peníze, které za žalobce ve prospěch právnická osoba zaplatí, nepřišla. Žalovaná tedy žalobce evidentně nemínila nikterak poškodit, pouze chtěla zajistit, aby se jí dostalo zpět plnění, které poskytla za žalobce právnická osoba. Žalovaná poté doplatila celý úvěr žalobce, přičemž takto vynaložila namísto něho 352 568,60 Kč. Toto plnění požadovala následně po žalobci postupně ve dvou nalézacích řízeních a poté exekučně, přičemž dosud jí žalobce na tento jeho závazek dluží více než 200 000 Kč. V průběhu stávajícího nalézacího řízení žalovaná nabízela žalobci dohodu, na základě níž by bylo jím vymáhané plnění započteno na část jeho dluhu u žalované v rozsahu 100 000 Kč, na což však žalobce nepřistoupil. Pokud takovýto návrh vyhodnotil jako pro něho nevýhodný, nelze učinit jiný závěr, než že se ke splacení zbývající částky svého dluhu u žalované zřejmě nechystá, přičemž vymožení zůstatku dluhu z úvěru žalovanou po žalobci se jeví i odvolacímu soudu dosti nejistým. Prvotní příčinou aktuální situace spočívající nejen v trvalém poškození zdraví žalobce, ale taktéž ve stávající majetkové situaci žalované, je přitom okolnost, že žalovaná projevila jako přítelkyně matky žalobce dobrou vůli s tím, že svoje ručení považovala za v podstatě formální záležitost, žalobce však svoje závazky vůči finančnímu ústavu přestal plnit. Žalobce se sice brání tím, že pokud by proti němu žalovaná nezahájila předmětnou exekuci, případně souhlasila s jejím zastavením, za pomoci svého bratra by dluh u právnická osoba dorovnal a úvěr nadále splácel sám. Tomuto jeho tvrzení však odvolací soud nevěří, neboť jednak po celou dobu řízení před soudem prvního stupně lživě tvrdil, že sepis exekutorského zápisu z 12. 10. 2011 iniciovala žalovaná, a jednak se ani nesnažil vysvětlit důvody, pro které nemohl začít úvěr právnická osoba splácet vedle žalované. Pokud by tak učinil a ve splátkách řádně pokračoval, lze předpokládat, že předmětná exekuce ani nemusela dojít do fáze prodejem bytů žalobce v dražbě. S ohledem na všechny shora popsané okolnosti této věci je odvolací soud přesvědčen, že pokud má být žalované uloženo jakékoli plnění žalobci na náhradu jemu vzniklé nemajetkové újmy, stanovení shodného podílu zavinění obou účastníků na jejím vzniku je zcela spravedlivé.

10. Soud prvního stupně správně stanovil i počátek prodlení žalované, když ho v souladu s konstantní judikaturou dovodil dnem následujícím po doručení žaloby její osobě. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 30. odůvodnění jeho rozsudku.

11. Rozsudek soudu prvního stupně je tedy věcně správný v obou odvoláním napadených výrocích, a proto v nich byl odvolacím soudem postupem podle § 219 o. s. ř. potvrzen (výrok I).

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce v něm s odvoláním neuspěl ani zčásti, přičemž zahájení odvolacího řízení již bylo věcí jeho procesního rizika, a proto není místo pro aplikaci § 150 o. s. ř. Proto mu byla uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení spojené s jejím zastoupením advokátkou, a to odměna za 1 úkon právní služby v sazbě 1 620 Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále jen„ AT“), k níž náleží paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT). K součtu těchto částek náleží náhrada DPH v sazbě 21 %, neboť zástupkyně žalované je jejím plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení žalované tak činí 2 323,20 Kč, přičemž lhůta k jejich zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a určení platebního místa se opírá o § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok II).

Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání.