KSHK 19 CO 86/2022-537

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ -) o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ⟪LB:lb_006⟫ -) o vypořádání podílového spoluvlastnictví ⟪LB:lb_007⟫ -) o zaplacení 505 707 Kč ⟪LB:lb_008⟫ -) o zaplacení 290 000 Kč ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 12. 2021 č. j. 14 C 267/2019-412 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. 9. 2022 č. j. 14 C 267/2019-500

I. C.13. částky 290 000 Kč z celkové výše finančních prostředků 1 418 000 Kč vyplacených na oddělený závazek žalovaného – vypořádací podíl bývalé manželky žalovaného;

Žaloba o vypořádání společného jmění manželů se zamítá v části, ve které bylo navrženo vypořádání:

II. A.2. dluh vůči jméno příjmení ve výši 297 870 Kč a dluh vůči manželům jméno a jméno příjmení ve výši 40 000 Kč.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku V mění takto:

Žalobkyni připadá v rámci vypořádání společného jmění manželů povinnost uhradit tyto závazky:

IV. Rozsudek okresního soudu se ve výroku VI mění takto:

Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na úhradu jeho vypořádacího podílu v rámci vypořádání společného jmění manželů částku 587 754 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů před okresním ani před krajským soudem.

VI. Žalobkyně je povinna uhradit České republice – Okresnímu soudu v Náchodě část nákladů znalečného vynaloženého v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů v částce 4 441,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VII. Žalovaný je povinen uhradit České republice – Okresnímu soudu v Náchodě část nákladů znalečného vynaloženého v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů v částce 1 441,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VIII. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích XI, XIII, XIV a XVI potvrzuje.

IX. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům XI, XIII, XIV a XVI rozsudku okresního soudu.

1. Okresní soud výroky pod body I až IX rozhodl o vypořádání společného jmění manželů (dále je SJM) mezi účastníky. Výrokem I zastavil řízení o vypořádání SJM ohledně položek, které účastníci původně navrhli k vypořádání, ale v průběhu řízení je vzali zpět. Výrokem II žalobu o vypořádání SJM částečně zamítl. Výrokem III rozhodl, jaká část majetku tvořícího SJM připadá žalobkyni a výrokem IV rozhodl, jaká část majetku tvořícího SJM připadá žalovanému. Výrokem V uložil žalobkyni povinnost uhradit dluh vůči zástavnímu věřiteli – právnická osoba z titulu nedoplatku hypotečního úvěru. Výrokem VI uložil žalobkyni povinnost žalovanému na úhradu jeho vypořádacího podílu zaplatit částku 756 689 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem VII nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o vypořádání SJM, výrokem VIII uložil žalobkyni zaplatit část nákladů znalečného 4 441,50 Kč a výrokem IX uložil žalovanému zaplatit část znalečného ve výši 1 441,50 Kč. Výroky pod body X a XI dále okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkové parcele číslo v katastrální uzemí, jehož součástí je budova – objekt k bydlení adresa, a uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného proti povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1 750 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Výrokem XII okresní soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému v souvislosti s vypořádáním podílového spoluvlastnictví na základě vzájemné žaloby částku 505 707 Kč a výrokem XIII jí současně uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení o vzájemné žalobě o zaplacení této částky 146 155,60 Kč, obojí do tří měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem XIV pak žalobkyni uložil povinnost uhradit náklady znalečného vynaloženého v souvislosti se vzájemnou žalobou ve výši 2 502 Kč. Konečně výrokem XV zastavil řízení o žalobě podané žalobkyní proti žalovanému na zaplacení částky 290 000 Kč z titulu vnosů do podílu žalobce na nemovitostech v podílovém spoluvlastnictví účastníků a výrokem XVI uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení o této její žalobě ve výši 35 428,80 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem okresní soud doplnil výrok III týkající se majetku tvořícího společné jmění účastníků, jež připadá žalobkyni, o položku, která byla podle odůvodnění rozsudku vypořádána, avšak nedopatřením nebyla uvedena ve výrokové části.

2. Žalobkyně podala odvolání proti výrokům, jimiž bylo vypořádáno SJM účastníků, a dále proti nákladovým výrokům pod body XI, XIII, XIV a XVI vztahujícím se k ostatním spojeným řízením. Ve vztahu k vypořádání SJM žalobkyně soudu prvního stupně vytýkala, že nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností provedl povrchně a neúplně a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním, což se odrazilo i na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu ke konkrétním položkám žalobkyně brojila formálně proti způsobu rozhodnutí o položce II.B.3., ohledně níž bylo řízení výrokem I rozsudku po zpětvzetí návrhu ohledně ní zastaveno, podle obsahu jejích odvolacích námitek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však brojila proti zamítnutí vypořádání položky I.C.13. co do částky 290 000 Kč výrokem II rozsudku. Proto odvolací soud její odvolání v této části vztáhl k výroku II s tím, že v zastavujícím výroku I nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Soud prvního stupně odůvodnil zamítavé rozhodnutí ve vztahu k této položce tak, že se jedná o výlučné prostředky žalobkyně, které získala jednak prodejem svého spoluvlastnického podílu na domě v obec, jednak zaměstnaneckým úvěrem od právnická osoba anonymizováno získaným před uzavřením manželství. Takto získané prostředky však použila na úhradu výlučného závazku žalovaného, konkrétně na vyplacení podílu jeho předchozí manželky z nemovitostí v obec, nestaly se tudíž součástí SJM a není možné je vypořádávat. Žalobkyně s tímto právním hodnocením nesouhlasila, neboť tuto hodnotu bylo podle ní třeba vynaložit, aby za trvání manželství účastníků byl získán její ekvivalent. Tato částka tedy byla podle žalobkyně do SJM účastníků prokazatelně vnesena a spojena s ostatními prostředky, tudíž měla být vypořádána. Žalobkyně dále nesouhlasila se zamítnutím žaloby o vypořádání SJM v části, ve které navrhla vypořádání pohledávky manželů jméno a jméno příjmení ve výši 1 087 870 Kč – položka II.A.2. Jestliže se nezrealizoval plán účastníků převést nemovitosti ve obec do SJM manželů příjmení, musí být předmětem vypořádání i hodnota, kterou manželé jméno ze svého vlastnictví na pořízení těchto nemovitostí vynaložili, neboť účastníci se takto jimi poskytnutým plněním na jejich úkor bezdůvodně obohatili. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně manželé jméno platili za účastníky v pravidelných splátkách příspěvek na hypotéku na dům ve anonymizováno, přičemž se podle žalobkyně mělo jednat o částku 750 000 Kč, dcera žalobkyně jméno příjmení pak zaplatila ze stavebního spoření na hypotéku 297 870 Kč a dále provedla jednorázovou splátku úvěru ve výši 40 000 Kč Okresní soud po provedení důkazů k těmto tvrzením uzavřel, že lze mít za to, že účastníci původně zamýšleli manželům příjmení nemovitost ve anonymizováno po cca 6 letech bezúplatně převést současně se závazkem doplatit hypotéku, tento záměr však nebyl realizován. Pokud se však manželé jméno podílejí a v minulosti podíleli na nákladech svého bydlení přispíváním na splátky hypotéky, jedná se o běžný podíl na pořízení a zařízení nemovitosti a na provozu domácnosti, přičemž tyto nemovitosti výlučně, resp. nyní spolu se žalobkyní využívají. Tento aspekt byl zohledněn v rámci vypořádání SJM právě tím, že nemovitosti ve anonymizováno byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně za současného převzetí povinnosti splácet hypotéku. Žalobkyně v odvolání namítala, že buď mělo být plnění manželů příjmení kompenzováno převodem nemovitostí, čímž by jejich pohledávka zanikla, nebo se měl soud s tímto jejich vnosem do SJM vypořádat a objasnit právní podstatu jejich plnění. Ve spojení s touto námitkou žalobkyně dále uplatnila námitku proti výroku VI rozsudku soudu prvního stupně, když měla za to, že vypořádání mezi účastníky a manžely příjmení se musí promítnout i do výše vypořádacího podílu mezi účastníky. Ve vztahu ke všem nákladovým výrokům rozsudku žalobkyně poukázala na okolnost, že principiálně žádala vypořádání vycházející z rozdělení nemovitého majetku v SJM i v podílovém spoluvlastnictví oproti platbě příslušných vypořádacích podílů, zatímco žalovaný ohledně svého stanoviska taktizoval, čímž znemožnil mimosoudní řešení sporu a tím oběma stranám vznikly náklady, které by jinak nebyly vznikly. Výsledek převážné části sporu pak odpovídá žalobním požadavkům žalobkyně. Žalobkyně proto nesouhlasí se závěrem soudu, že povaha řízení o vypořádání SJM i jeho průběh neumožňují učinit jednoznačný závěr o tom, kdo z účastníků byl úspěšnější. Z totožných důvodů žalobkyně brojila proti dalším nákladovým výrokům, neboť podle jejího přesvědčení v žádném případě nelze na žalobce hledět jako na dominantně úspěšného, jak soud vyjádřil povinností žalobkyně nahradit mu náklady řízení v celkové výši 181 584,40 Kč. Žalobkyně navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že jí bude uložena povinnost uhradit pohledávku manželů příjmení ve výši 1 087 870 Kč, v důsledku čehož se sníží její vypořádací podíl o polovinu této částky na konečných 212 754 Kč, že bude žalovanému uloženo zaplatit jí částku 145 000 Kč z titulu vnosu částky 290 000 Kč žalobkyní do SJM a dále že bude žalovanému uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení včetně řízení odvolacího.

3. Žalovaný podal odvolání pouze proti výrokům I - VI, jimiž soud prvního stupně vypořádal SJM účastníků. Brojil proti skutkovému závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně měla k dispozici částku 290 000 Kč z předchozího manželství, když z dohody o vypořádání jejího SJM s bývalým manželem je nepochybné, že takovou částku nikdy neobdržela. Půjčka od právnická osoba byla žalobkyni poskytnuta v roce 2007 a byl z ní doplacen úvěr na pořízení nemovitosti v obec. Tuto půjčku následně splatili účastníci zaměstnavateli žalované ze společných prostředků. Ze strany žalovaného se tak jedná o vnos 150 000 Kč do výlučného majetku žalobkyně, rozsudkem však nebyl vypořádán. Dále není pravdou, že se žalobkyně odstěhovala po rozpadu manželství do nemovitosti ve obec, neboť ve obec žijí pouze manželé jméno. Podle žalovaného taktéž není pravdou, že by měli účastníci původně úmysl nemovitost ve anonymizováno na manžele příjmení převést. Ohledně pohledávky manželů příjmení soud prvního stupně postupoval podle žalovaného správně, neboť si ve svých odpovědích odporovali, neprokázali splátky hypotéky a s teorií darování přišla žalobkyně až v roce 2019. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že řádně uplatnil i částku 968 000 Kč jako investici ze společného majetku účastníků do výlučného majetku jednoho z bývalých manželů. Úvěr na nemovitost v obec byl totiž splácen z prostředků SJM i na podíl na této nemovitosti nacházející se ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Podle žalovaného tedy není správné, když žalobkyně současně uplatňuje vnos ze společného majetku z titulu vyplacení odděleného závazku žalovaného spočívajícího ve výplatě vypořádacího podílu jeho bývalé manželky a současně žádá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k téže nemovitosti, navíc zrekonstruované z výlučných prostředků žalovaného, a vyplacení jejího podílu v tržní ceně. Soud prvního stupně dále neodůvodnil, proč zamítl žalovaným uplatněný vnos 75 595 Kč – viz položka II.B.2. Jedná se o splátky hypotéky na nemovitost ve anonymizováno po rozvodu účastníků z výlučných prostředků žalovanému, které by mu po přikázání nemovitosti žalobkyni měly být vráceny. Žalovaný navíc již nesouhlasí s přikázáním položky I.A.1. – nemovitosti ve anonymizováno do výlučného vlastnictví žalobkyně a žádá její přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků. Důvodem má být okolnost, že ani jeden z účastníků tuto nemovitost neužíval a neužívá, takové uspořádání umožní lépe se vypořádat se společným závazkem vůči bance a bude naplněna zásada co nejnižšího vypořádacího podílu ze SJM. Ve světle výše popsaného nemůže obstát ani výrok o výši vypořádacího podílu. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jím napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se dále vyjádřil k odvolání žalobkyně. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně jí uplatněné částky 290 000 Kč, ohledně níž neustále měnila skutková tvrzení. Soud podle něho správně řízení o této položce jednou zastavil a jednou zamítl. Žalovaný uznal pouze tu skutečnost, že žalobkyně měla ze svého pořádání s bývalým manželem v hotovosti částku 200 000 Kč, která byla použita na výplatu bývalé manželky žalovaného za movité věci ponechané v domě v obec. Zopakoval, že platby manželů příjmení ve výši 1 087 870 Kč nebyly prokázány, když navíc stavební spoření náleželo jméno příjmení a nemohlo se stát součástí SJM manželů příjmení. Platby hypotéky pak byly doloženy pouze za březen až květen 2019 vždy po 12 000 Kč, přičemž se jednalo o platby směřující na účet žalobkyně a není jisto, že šly na kupní cenu nebo na hypotéku. Žalovaný dále uplatnil novou skutečnost, a to že nemovitost ve anonymizováno v mezidobí získala na ceně, což doložil dodatkem znaleckého posudku znalce příjmení.

5. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného nesouhlasila s tím, aby bylo vycházeno z aktuální tržní ceny pouze u jedné z vypořádávaných nemovitostí. Nebude-li možné stanovit aktuální cenu i ohledně nemovitosti v obec, nemělo by být k novému ocenění nemovitosti ve anonymizováno předloženému žalovaným přihlíženo, neboť nemůže požívat právní ochrany princip, aby jedna nemovitost byla valorizována a druhá nikoliv.

6. Obě odvolání byla podána včas osobami k nim oprávněnými a ve vztahu k řízení o vypořádání SJM obsahují způsobilé odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/, odvolání žalovaného dále obsahuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. Odvolací soud proto při nařízeném jednání přezkoumal jimi napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci vypořádání SJM a část jím provedených důkazů zopakoval. Dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM je odvolání žalobkyně částečně důvodné, zatímco odvolání žalovaného důvodné není. Současně s rozhodnutím o odvoláních účastníků ve věci samé rozhodl i o odvolání žalobkyně proti všem nákladovým výrokům přezkoumávaného rozsudku, o nichž by jinak bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.). V této části shledal rozsudek soudu prvního stupně správným.

7. Odvolací soud se musel nejprve vypořádat s dodatkem znaleckého posudku číslo rok znalce jméno příjmení, jímž tento znalec stanovil obvyklou cenu nemovitostí v SJM účastníků ve anonymizováno k datu vyhotovení dodatku znaleckého posudku 21. 4. 2022, a to na částku 6 120 000 Kč. Zástupkyně žalovaného k dotazu odvolacího soudu, z jakého důvodu neuplatnila navýšení ceny nemovitostí ve anonymizováno před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně v prosinci 2021, sdělila, že tak učinila až v odvolacím řízení„ s ohledem na plynutí času“. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že k tomuto důkazu nelze v odvolacím řízení přihlédnout, neboť na něj nelze hledět jako na nový důkaz uplatnitelný podle § 205a písm. f/ o. s. ř. Tento právní názor odvolacího soudu koresponduje se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými např. v jeho rozhodnutích ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2722/2010 a ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2913/2015. Podle nich by sice striktním výkladem ustanovení § 205a písm. f/ o. s. ř. bylo možno dospět k závěru, že jde o důkaz vzniklý po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně je třeba přihlédnout i ke smyslu úpravy zákonné koncentrace, kterým je potřeba urychlit řízení tím, že jeho významná část, dokazování, bude soustředěna v řízeních v prvním stupni. Zjištění hodnoty nemovitostí je otázkou skutkovou, přičemž v nyní přezkoumávané věci vzal soud prvního stupně za své skutkové zjištění shodné prohlášení obou účastníků ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., že u obou nemovitostí, tedy jak u nemovitosti v obec, tak u nemovitosti ve anonymizováno, je možno vyjít ze znaleckých posudků znalce příjmení, které nechal vypracovat žalovaný (viz obsah protokolu o jednání konaném dne 10. 6. 2020 zaznamenaný na č. l. 60 spisu). Žalovaný při posledním jednání před soudem prvního stupně konaném dne 22. 12. 2021 po poučení podle § 119a o. s. ř. nenavrhl aktualizaci žádného z těchto znaleckých posudků, ačkoli si byl vědom toho, že byly vypracovány podle stavu obou nemovitostí k datu 19. 2. 2020, a proto měl možnost namítnout jejich neaktuálnost a navrhnout nové ocenění nemovitostí. Pokud takto nepostupoval, podle přesvědčení odvolacího soudu musí jít procesní způsob vedení sporu žalovaným před soudem prvního stupně zcela k jeho tíži. Odvolací soud současně přisvědčuje námitce žalobkyně, že by neměl požívat právní ochrany princip, aby jedna nemovitost byla valorizována a druhá nikoliv, když z procesního postupu žalovaného v odvolacím řízení je navíc zřejmé, že nemovitost ve anonymizováno nechal nově ocenit až poté, kdy mu bylo známo, že žalobkyně nepodala odvolání ve věci samé proti části rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti v obec. Způsob, jakým odvolací soud naložil s novou skutečností uplatněnou žalovaným v odvolacím řízení, tak podle jeho přesvědčení koreponduje i se zásadou zakotvenou v ustanovení § 1 o. s. ř., podle něhož soud postupuje v řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků řízení.

8. Žalobkyně při jednání před odvolacím soudem setrvala na tvrzení, že částku 200 000 Kč na vypořádání movitých věcí bývalé manželky žalovaného poskytla až po uzavření manželství, což však nemůže nijak prokázat. Částka 90 000 Kč pak měla být získána z prostředků, které měli s bývalým manželem na termínovaném vkladu a poté si je rozdělili, což mohlo být koncem roku 2002 Tyto prostředky si podle ní nechala na účtu a někdy v roce 2009 je použila na nábytek a opravu střechy nemovitosti v obec. Předložila odvolacímu soudu e-mailovou korespondenci z roku 2019, která by měla tato její tvrzení dokládat, ani k tomuto důkazu však odvolací soud s ohledem na zásadu neúplné apelace zakotvenou v § 205a o. s. ř. již nemohl přihlédnout. Žalobkyně dále tvrdila, že půjčku od právnická osoba si brala někdy v roce 2002 ve výši 150 000 Kč a shodla se se žalovaným, že byla použita jako mimořádná splátka hypotéky na nemovitost v obec za účelem jejího doplacení, a to v roce 2007. Účastníci při jednání před odvolacím soudem dále učinili nesporným, že od právní moci rozsudku o rozvodu manželství platí hypotéku na dům ve anonymizováno každý jednou polovinou, tedy každý ve výši 5 815 Kč, přičemž žalovaný takto poukázal i splátku za říjen 2022. Účastníci dále potvrdili, že žalobkyně již od žalovaného obdržela na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku dle výroku X rozsudku a taktéž ona již zaplatila žalovanému vypořádací podíl dle výroku XII rozsudku. Žalobkyně uvedla, že zbylých cca 1 200 000 Kč má na svém účtu, což žalovaný nesporoval.

9. Odvolací soud dále zopakoval část listinných důkazů provedených soudem prvního stupně. Z kupní smlouvy o prodeji řadového rodinného domu a pozemků ze dne 25. 6. 2014 zjistil, že účastníci jí zakoupili do SJM řadový rodinný dům adresa spolu se stavební parcelou anonymizována dvě slova a anonymizována dvě slova číslo v katastrální uzemí, a to za kupní cenu 2 971 000 Kč za dům a 330 000 Kč za pozemky s tím, že zálohu na kupní cenu 100 000 Kč hradili kupující vlastníkovi před podpisem této smlouvy a zbývající částky budou uhrazeny bezhotovostním převodem ve prospěch účtu vlastníka domu do dvaceti dnů ode dne uzavření smlouvy. Z výpisu z účtu žalobkyně č. bankovní účet ze dne 17. 6. 2014 vzal odvolací soud dále za prokázáno, že dne 28. 5. 2014 na něj došla úhrada z jiné banky ve výši 297 869,55 Kč, protiúčet je na jméno příjmení. Výpis z téhož účtu žalobkyně ze dne 23. 4. 2019 dále prokazuje, že na něj byla připsána platba 40 000 Kč s poznámkou„ na domeček“.

10. Po zopakování části důkazů ve shora popsaném rozsahu odvolací soud znovu zhodnotil všechny důkazy předložené účastníky ve vztahu k vypořádání SJM a hodnotil důvodnost jejich jednotlivých odvolacích námitek. Pokud se jedná o odvolací námitku žalobkyně, že částku 290 000 Kč, kterou ze svého investovala na výplatu movitých věcí manželky žalovaného, je třeba posoudit jako její vnos do SJM a takto vypořádat, odvolací soud plně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že k této částce nelze v řízení o vypořádání SJM jakkoli přihlédnout. K tomu odvolací soud plně odkazuje na závěry pod bodem 13. odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, že byť se jednalo o prostředky získané žalobkyní do jejího výlučného vlastnictví, tyto prostředky použila na úhradu výlučného závazku žalovaného spočívajícího ve výplatě částky 300 000 Kč jeho bývalé manželce. Finanční tok těchto prostředků byl jednoznačně prokázán, a proto nelze uznat obranu žalobkyně, že tyto prostředky se staly součástí masy SJM, z níž pak byla poskytnuta platba manželce žalovaného. S tímto závěrem soudů obou stupňů koneckonců koresponduje i fakt, že manželství účastníků bylo uzavřeno 16. 8. 2002, přičemž podle dohody o vypořádání SJM žalovaného s bývalou manželkou bylo dohodnuto, že 850 000 Kč bude hrazeno z hypotéky a 300 000 Kč bude hrazeno hotově do 31. 8. 2002. Již porovnáním těchto dat je zřejmé, že pokud snad došlo k platbě za movité věci až po uzavření manželství účastníků, stalo se tak v řádu několika dní poté, během nichž účastníci určitě neshromáždili tak vysoké společné majetkové hodnoty, že by s nimi mohla být částka získaná žalobkyní před uzavřením manželství smísena. V těchto souvislostech odvolací soud současně k odvolacím námitkám žalovaného, který existenci jakýchkoli výlučných prostředků žalobkyně před uzavřením manželství nad částku 200 000 Kč neuznává, dodává, že vzhledem ke skutkovému závěru shora tato jeho námitka ztrácí relevanci. Ohledně půjčky žalobkyně od jejího zaměstnavatele právnická osoba se účastníci až při jednání před odvolacím soudem shodli na tom, že byla ve výši 150 000 Kč a že z ní doplatili hypotéku, kterou si vzal žalobce na dům v obec, aby vyplatil podíl z něho jeho bývalé manželce, přičemž žalobkyně tvrdila, že si tuto půjčku vzala v roce 2002, a žalovaný tvrdil, že to bylo v roce 2007. Nehledě na nejistotu ohledně doby poskytnutí předmětné půjčky soud prvního stupně k této částce při vypořádání SJM správně nijak nepřihlédl, k čemuž odvolací soud opět odkazuje na na bod 13. odůvodnění jeho rozsudku. Nad jeho rámec odvolací soud k lepšímu pochopení názoru soudů obou stupňů, že tuto půjčku nelze nijak vypořádávat, dodává, že byť se jednalo o výlučný závazek žalobkyně, prostředky z něhož byly použity na výlučný závazek žalovaného, je nesporné, že tento výlučný závazek žalobkyně byl následně uhrazen z prostředků v SJM. Z tohoto důvodu nelze uznat tyto prostředky jako vnos žádného z účastníků, případně jako vnos společných prostředků na majetek jednoho z nich, neboť tyto částky se - stručně řečeno - navzájem pokrátily. Splátky hypotéky na nemovitost v obec pak soud prvního stupně správně posoudil jako platby ze společného majetku účastníků na výlučný majetek žalovaného, neboť závazek z hypotéky byl jeho výlučným závazkem. Žalovaný proto musí polovinu takto uhrazených prostředků včetně jejich příslušenství žalobkyni vydat. Okolnost, že žalovaný žalobkyni v říjnu 2002 ideální polovinu nemovitostí v obec daroval, se v těchto úvahách nemůže nijak zohlednit, neboť splátky hypotéky byly hrazeny ze SJM na účet bankovního ústavu, a tudíž nebyly investovány do nemovitostí v obec, jak na ně nahlíží žalovaný. Snaha žalovaného, aby takto alespoň částečně získal zpět hodnotu podílu na nemovitosti v obec darovaného žalobkyni, tudíž nemůže být úspěšná. Koneckonců stejně tak se může cítit poškozená žalobkyně v důsledku nemožnosti zohlednit 300 000 Kč poskytnutých z jejích prostředků bývalé manželce žalovaného. V podrobnostech k oběma těmto položkám pak odvolací soud odkazuje na odůvodnění bodu 19. rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou jeho správné úvahy o tom, jak musí být s těmito položkami naloženo, podrobně rozepsány.

11. Odvolací soud již shora vysvětlil, z jakých důvodů ohledně nemovitostí ve anonymizováno nepřihlédne k novému ocenění pořízenému žalovaným v průběhu odvolacího řízení. Stejně tak odvolací soud neshledává důvod, pro který by neměla platit nadále dohoda účastníků, podle níž žalovaný bude výlučným vlastníkem nemovitostí v obec a žalobkyně výlučnou vlastnicí nemovitostí ve anonymizováno. Pokud žalovaný poukazoval na okolnost, že nebyla zjišťována solventnost žalobkyně, tato námitka v průběhu odvolacího řízení odpadla, neboť žalobkyně v jeho průběhu získala přímo od žalovaného prostředky postačující na výplatu vypořádacího podílu ze SJM žalovanému. Soud prvního stupně pak správně vycházel z toho, že byla-li hypotéka na nemovitosti ve anonymizováno hrazena i po rozvodu manželství nadále rovným dílem oběma účastníky, nehraje roli, zda bude vycházeno ze zůstatku ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství nebo ze zůstatku k době rozhodnutí soudu. Nepřichází proto v úvahu, aby byly zohledněny částky zaplacené žalovaným v době po rozvodu manželství, neboť tím hradil svoji polovinu společného závazku. Pro lepší pochopení účastníků připojuje odvolací soud jednoduchý matematický příklad: Společný závazek činí ke dni zániku SJM 500 000 Kč, do dne rozhodnutí o vypořádání SJM uplyne 10 měsíců, během nichž splácí každý z bývalých manželů 10 000 Kč. Zůstatek závazku tak činí 300 000 Kč, tzn. při jeho přikázání jednomu z manželů mu musí druhý zaplatit polovinu, tzn. 150 000 Kč. Fakticky však každý z nich na tento závazek uhradí 1/2, tj. 250 000 Kč, neboť 100 000 Kč již každý z nich uhradil. Za použití stejného principu odvolací soud neprovedl nový výpočet zůstatku hypotéky na nemovitosti ve anonymizováno a ve vazbě na to nový výpočet částky, kterou se na jeho uhrazení musí žalovaný podílet a která se takto promítne do výše konečného vypořádacího podílu, neboť pro vztah mezi účastníky postačí zjištění výše předmětného úvěru k datu rozhodnutí soudu prvního stupně a z toho vyplývající výše částky, která má být vyplacena žalobkyni, když je mezi účastníky současně nesporné, že účastníci až do rozhodnutí odvolacího soudu postupovali shodným způsobem jako před ním. Aktuálním propočtem by odvolací soud pouze ponížil výši závazku přebíraného žalobkyní a ve vazbě na to i výši jí započitatelné pohledávky vůči mase SJM, aniž by se to na výpočtu konečné výše vypořádacího podílu jakkoli projevilo. Konečně k poslední odvolací námitce žalovaného, že nevidí důvod, pro který by měl platit polovinu hypotéky na nemovitosti ve anonymizováno, když jsou přikazovány do výlučného vlastnictví žalobkyně, považuje odvolací soud za nezbytné nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dovysvětlit, že je třeba mít na zřeteli, že majetek v SJM tvořila jednak aktiva a jednak pasiva, přičemž každou z těchto položek je třeba vypořádat zvlášť, tedy bez ohledu na faktický výsledek řízení. Společný závazek účastníků vůči bankovnímu ústavu z hypotéky na nemovitosti ve anonymizováno tudíž nesouvisí s otázkou, kdo tuto nemovitost získá, neboť při jejím přikázání jednomu z bývalých manželů se druhému manželovi dostane vypořádací podíl odvíjející se nikoli od zůstatku hypotéky, ale od tržní hodnoty nemovitosti. Jestliže soud prvního stupně ve výroku rozsudku současně připojoval údaje o částkách započítávaných na vnosy či vypořádací podíly, činil tak pouze pro větší přehlednost jeho úvah, jejichž správnost si takto mohli účastníci ověřit matematickými propočty. Stejně tak jim k tomu ale posloužila přehledná tabulka stylu„ má dáti – dal“ obsažená v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

12. Poslední problematickou položkou byly pohledávky manželů příjmení za účastníky z důvodu plateb poskytnutých jimi v souvislosti s kupní cenou a splátkami hypotéky ve anonymizováno Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že po skutkové stránce nebylo vůbec postaveno najisto, kolik manželé jméno takto zaplatili pravidelnými splátkami části hypotéky, které posílali na účet žalobkyně, a ona poté na účet bankovního ústavu. Tímto směrem však dokazování není třeba doplňovat, neboť právě tyto opakované platby lze bezesporu považovat za obdobu nájemného, které by museli manželé jméno platit, pokud by měli srovnatelnou nemovitost v nájmu od třetí osoby. Této povaze se však vymykají dvě platby, a to použití prostředků na část kupní ceny nemovitostí ze stavebního spoření dcery žalobkyně, která v té době ještě nebyla vdaná a jednalo se tak o její výlučné prostředky, a dále o jednorázovou platbu 40 000 Kč na jaře 2019 realizovanou již manžely příjmení za účelem přeúvěrování hypotéky. Tyto mimořádné platby by měly být jejich poskytovatelům vráceny, neboť se úvahám shora jednoznačně vymykají, a to částka 297 870 Kč ze stavebního spoření jméno příjmení a částka 40 000 Kč manželům příjmení.

13. S ohledem na závěry popsané v předchozím odstavci bylo třeba rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 220 o. s. ř. částečně změnit. Odvolací soud proto výrokem pod bodem I tohoto rozsudku částečně změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že nároky pod položkou II.A.2. zamítl v nižším rozsahu, a výrokem pod bodem III tohoto rozsudku částečně změnil výrok pod bodem V rozsudku tak, že závazky přebírané žalobkyní rozšířil o úhradu dluhu vůči jméno příjmení ve výši 297 870 Kč a o úhradu dluhu vůči manželům jméno a jméno příjmení ve výši 40 000 Kč. Pro přehlednost konečného rozhodnutí o vypořádání SJM účastníků byla formálně provedena změna celých takto dotčených výroků, byť z větší části nedoznaly obsahových změn. Vzhledem k tomu, že se jedná o společné závazky účastníků, výrokem pod bodem IV tohoto rozsudku byl změněn rozsudek soudu prvního stupně současně ve výroku VI tak, že vypořádací podíl žalobkyně pro žalovaného byl ponížen o polovinu součtu pohledávek manželů příjmení ve výši 337 870 Kč, tzn. o částku 168 935 Kč na konečných 587 754 Kč. Výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně nebyly rozhodnutím odvolacího soudu obsahově dotčeny, proto byly výrokem pod bodem II tohoto rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrzeny.

14. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně doznal ohledně vypořádání SJM změn, bylo třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení o vypořádání SJM mezi účastníky a o nákladech řízení státu, které vznikly v souvislosti s tímto řízením. Zde odvolací soud převzal do výroků pod body V, VI a VII výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body VII, VIII a IX, které považuje za zcela správné. Ztotožňuje se totiž se soudem prvního stupně, že povaha sporu i celý jeho průběh neumožňují učinit jednoznačný závěr o tom, kdo z účastníků byl v řízení o SJM úspěšnější (viz bod 30 přezkoumávaného rozsudku).

15. Odvolací soud neshledal žádné pochybení soudu prvního stupně ani v nákladových výrocích vztahujících se k dalším třem řízením. Pokud se jedná o výrok XI, jímž nebyl žádnému z účastníků přiznán nárok na náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zde postupovali účastníci zcela ve shodě a nákladový výrok je toho odrazem. Pokud se jedná o vzájemný nárok žalovaného na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví, žalobkyně odmítla uznat investice z výlučného majetku žalovaného do jejího podílu na nemovitostech v obec, a proto bylo třeba ohledně nich vést poměrně rozsáhlé dokazování včetně vypracování znaleckého posudku. Žalovaný byl v tomto řízení plně úspěšný, takže s jeho vzájemným návrhem související nákladové výroky XIII a XIV odpovídají jak procesnímu postoji účastníků v řízení o něm, tak výsledku řízení. K zastavení řízení o zaplacení částky 290 000 Kč z titulu vnosů žalobkyně do podílu žalobce na nemovitostech v podílovém spoluvlastnictví účastníků pak bylo zastaveno z důvodu na straně žalobkyně, když podání tohoto vzájemného návrhu bylo její nerozvážností, takže o nákladech řízení o tomto jejím návrhu bylo správně rozhodnuto podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Z těchto důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích XI, XIII, XIV a XVI výrokem pod bodem VIII tohoto rozsudku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

16. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o odvolání žalobkyně proti nákladovým výrokům vztahujícím se k rozhodnutím o spojených věcech nebylo přiznáno žádnému z účastníků s ohledem na okolnost, že žalobkyně sice se svým odvoláním neuspěla, avšak tato část jejího odvolání nevyžadovala veřejné projednání. Náklady vzniklé žalovanému v odvolacím řízení spočívající v jeho právním zastoupení se podle obsahu písemných projevů i ústních podání jeho zástupkyně vztahovaly k rozhodnutí ve věci vypořádání SJM, takže lze uzavřít, že byť žalobkyně s touto částí odvolání neuspěla, žalovanému ve vztahu k němu žádné náklady nevznikly. Tento výrok pak koresponduje i s výrokem V rozsudku odvolacího soudu, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu odvolacího řízení ve věci vypořádání SJM. Celkově je totiž výsledek odvolacího řízení po finanční stránce takový, že účastníci v něm uspěli přibližně stejně, když žalobkyně docílila snížení vypořádacího podílu pro žalovaného o 168 935 Kč, zatímco povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 181 584,40 Kč jí byla ponechána. Celkově tak lze rozhodnutí o nákladech tohoto odvolacího řízení odůvodnit i odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř.

Proti výrokům I – IV tohoto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Náchodě.

Proti výrokům V – IX tohoto rozsudku není samostatné dovolání přípustné.