KSHK 20 CO 89/2022-909

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Kondra a soudců Mgr. Ley Pavlovové a JUDr. Igora Pařízka v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. anonymizována čtyři slova, IČO ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ 2. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_006⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_007⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ 3. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_010⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_011⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_012⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_013⟫ 4. titul jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_014⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_015⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_016⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_017⟫ o náhradu škody ⟪LB:lb_018⟫ k odvolání žalobce a žalovaných 2 až 4 proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2021 č. j. 11 C 273/2013-837

I. Rozsudek okresního soudu se

1. ve výroku pod bodem I potvrzuje,

2. ve výroku pod bodem II

a) potvrzuje co do zamítnutí částky 75 828 Kč s příslušenstvím

b) ve zbývající částce 302 418,10 Kč s příslušenstvím se mění tak, že i tuto částku jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně náklady řízení České republice v částce 91 142 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na účet Okresního soudu v Hradci Králové.

III. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem v částce 418 472,30 Kč a dále náklady odvolacího řízení v částce 42 919,40 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám advokáta žalobce.

1. Žalobce se domáhal proti státnímu podniku anonymizována dvě slova a dále proti právnímu předchůdci žalovaných 2) až 4) jméno příjmení, narozenému dne datum (a zemřelému dne datum), náhrady škody vzniklé dne 22. 7. 2011 na jeho pozemku parc. číslo v kat. úz. obec, když v důsledku rozlití vody na tento pozemek pro vzestup hladiny řeky anonymizováno došlo k sesutí zeminy a zničení porostů na tomto pozemku se nacházejících. Za odpovědné za tuto škodu žalobce považoval oba žalované, a to prvého žalovaného jako vlastníka a provozovatele jezu část obce a původního druhého žalovaného jako vlastníka malé vodní elektrárny nacházející se na tomto jezu a jako vlastníka„ jalové propusti“ jezu a jako manipulátora hladiny jezu. Žalobce se napřed domáhal náhrady škody uvedením pozemku do původního stavu, během řízení pak změnil žalobu a v poslední fázi řízení po podání znaleckých posudků o výši škody upravil petit žaloby tak, že žádal zaplacení částky 399 225,40 Kč s úroky z prodlení od 20. 6. 2019 do zaplacení.

2. Výše v záhlaví uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 20 979,30 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a výrokem pod bodem II žalobu ve zbývající části 378 246,10 Kč s příslušenstvím zamítl. Po právní stránce měl za to, že se jedná o případ náhrady škody podle § 420a/ zákona č. 40/1964 Sb. tehdy v době vzniku škody platného, tedy o případ škody z provozní činnosti, když zdůraznil, že udržování výše vodní hladiny řeky prostřednictvím jezu je provozní činností a poukázal na usnesení dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1661/2012. Oba žalované pak považoval za provozovatele vodního díla. Obranu žalovaných, podle které vylití vody z koryta bylo způsobeno tím, že k jezu připlul v nočních hodinách dne 22. 7. 2011 kmen stromu, který jez spolu s dalšími větvemi a plávím přehradil, což nemohlo být očekáváno, tedy že se jedná o zásah vyšší moci, nepovažoval okresní soud za důvodnou. Zde připomněl, že škodu na pozemku žalobce nezpůsobil pád stromu do řeky, ale následné vylití vody z koryta řeky, že žalovaní několik měsíců před škodnou událostí věděli o tom, že druhý žalovaný nemá přístup do prostor malé vodní elektrárny (dále jen MVE) k rozvadeči s ovládacími prvky jezu, že nezajistili, aby propusti jezu byly ovládány automaticky při vzestupu hladiny. Dodal, že při provozu vodního díla má jeho provozovatel počítat i s vlivy přírody, které nelze vždy dopředu odhadnout, přičemž při zvýšených deštích si lze představit, že k pádu stromu či velkého množství pláví (větve a jiné předměty) do koryta řeky může dojít. Provozovatelé jezu byli nečinní, a proto okresní soud uzavřel, že není prokázáno, že by škoda vznikla neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu. Okresní soud dále uzavřel, že k sesutí zeminy z pozemku žalobce došlo zejména proto, že opěrná zeď tohoto pozemku (která je ve vlastnictví třetí osoby) byla v důsledku jejího neudržování v dezolátním stavu. Zde pak zaujal názor, že není možno blíže zjistit, nakolik se na zřícení opěrné zdi a stržení části pozemku žalobce podílela voda přeteklá přes jez, a proto tento podíl určil na základě volné úvahy podle § 136 o. s. ř. tak, že podíl vody vylité z koryta řeky je 5 %, tedy podíl společné a nerozdílné odpovědnosti žalovaných za škodu je právě v této výši. Protože vycházel okresní soud z toho, že náklady na uvedení pozemku v předešlý stav činí 419 585,30 Kč, přiznal žalobci právo na 5 % této částky, tedy 20 979,30 Kč. Na nákladech řízení přiznal prvému žalovanému částku 1 610,64 Kč, druhému žalovanému jméno příjmení st. pak 232 583,57 Kč, v obou případech s odkazem na § 142 odst. 2. o. s. ř., a obdobně poměrně rozdělil i povinnost účastníků k náhradě nákladů řízení státu.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce a i druhý žalovaný, tehdy ještě právní předchůdce žalovaných 2) až 4), který během odvolacího řízení zemřel, a v řízení bylo pokračováno s jeho právními nástupci.

4. Žalobce ve svém odvolání směřujícím proti výroku pod bodem II rozsudku okresního soudu v prvé řadě shrnul, že s okresním soudem v podstatě se shoduje v otázce vzniku škody, její výše a i příčinné souvislosti. Zásadně ale nesouhlasí s názorem na určení podílu žalovaných na vzniku a výši škody. Zde okresnímu soudu vytkl zcela nesprávnou aplikaci a výklad ustanovení § 438 tehdejšího obč. zákoníku týkajícího se společné odpovědnosti více škůdců. Dodal, že pokud okresní soud uzavřel, že na vzniku škody na pozemku žalobce se podílel výraznou měrou neutěšený stav opěrné zdi, která je ve vlastnictví třetí osoby, pak i tato třetí osoba je za škodu odpovědná, a to společně a nerozdílně s žalovanými podle § 438 odst. 1. zák. č. 40/1964 Sb. V případě solidární odpovědnosti za škodu je pak na žalobci, proti komu ze solidárně odpovědných se bude náhrady škody domáhat. Společná a nerozdílná odpovědnost všech škůdců za způsobenou škodu je podle § 438 odst. 1. pravidlem a použití dělené odpovědnosti je přípustné jen výjimečně. Dále žalobce v odvolání namítl, že pokud by tehdy 22. 7. 2011 k vylití vody z koryta nedošlo, ke zřícení opěrné zdi by nebyl důvod a zeď by byla na svém místě zřejmě dosud. Konečně žalobce připomněl, že vlastníkem opěrné zdi byla společnost, v níž měl 70% podíl druhý žalovaný jméno příjmení, který byl i statutárním orgánem společnosti. Žalobce navrhl změnu rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno zcela.

5. Původní druhý žalovaný vytkl okresnímu soudu rozpory v jeho závěrech, když na jedné straně hovoří soud o tom, že za zhroucením opěrné zdi pozemku žalobce stojí téměř stoprocentně havarijní stav této zdi a na druhé straně konstatuje na základě volné úvahy, nijak blíže nezdůvodněné, že podíl žalovaných na vzniku škody činí 5 procent. Pokud okresní soud přijal závěr, že proud vody nebyl tak významný, aby způsobil pád zdi, pak příčina jejího pádu spočívala v něčem jiném, tedy ve stavu této zdi. Dále žalovaný setrval na svých námitkách, tedy zdůraznil, že pokud by kmen stromu jez neucpal, k vylití řeky z koryta by nedošlo. Žalovaný navíc nemohl ucpání jezu nijak předejít či zabránit. Byl odpovědný jen za manipulaci s jalovou propustí, která sama by vylití řeky z koryta nezabránila. Má tedy za to, že za škodu odpovědný není. Vytkl okresnímu soudu dále, že se nijak nevypořádal s námitkou promlčení podstatné části nároku žalobce, dále s tím, že žalovaný jako zaměstnanec prvého žalovaného za škodu nemůže odpovídat, a že nebyla dostatečně zjištěna výše škody, a to pro nemožnost ověření počátečního stavu pozemku žalobce a vegetace na něm. Navrhl změnu rozsudku a zamítnutí žaloby zcela.

6. První žalovaný ve vyjádření k odvolání ostatních účastníků řízení připomněl, jaké jsou povinnosti vlastníka vodního díla – jezu a vlastníka a provozovatele MVE. Zejména ale setrval na tvrzení a názoru, že ke škodě došlo neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu vodního díla, když v nočních hodinách připlul na jez kmen smrku, zde se zpříčil a obalil plávím, a tak bylo zamezeno běžnému průtoku vody v korytě řeky. Má proto za to, že se oba žalovaní odpovědnosti za škodu zprostili.

7. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalobce, na rozdíl od odvolání druhého původního žalovaného a názoru prvého žalovaného, je důvodné.

8. V prvé řadě krajský soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že předmětný případ náhrady škody je nutno posoudit podle § 420a/ zák. č. 40/1964 Sb. platného v době vzniku škody, tedy o odpovědnosti za škodu z provozní činnosti, když za provozní činnost je třeba považovat provozování vodního díla spojené s udržováním určité výšky hladiny vodního toku – viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1661/2012, jak již připomněl okresní soud. Jde tedy o odpovědnost objektivní, tzv. za výsledek, kdy není třeba se zbývat tím, zda škůdce porušil nějaké své povinnosti, což vedlo ke vzniku škody.

9. Oba původní žalovaní (anonymizována dvě slova a jméno příjmení starší) byli v době vzniku škody provozovateli vodního díla – jezu, když první žalovaný vykonával správu řeky anonymizováno a práva vlastníka jezu část obce a druhý původní žalovaný byl vlastníkem MVE přiléhající k jezu a i vlastníkem tzv. jalové propusti (na základě privatizace v 90. letech), která je součástí ovládání hladiny vodního toku na tomto jezu.

10. V průběhu řízení bylo zjištěno, že dne 22. 7. 2011 došlo k situaci, kdy v důsledku vyšších srážek připlul k jezu část obce kmen o délce 10 metrů a síle asi 50 cm, který spolu s dalším plávím (větve, tráva atd.) zahradil v místě jezu vodní tok a voda se v důsledku tohoto vylila z koryta na pozemek žalobce. Na tuto nastalou situaci nebylo ze strany provozovatelů díla reagováno, tedy nedošlo ke spuštění mechanismů sloužících k regulaci vodní hladiny, a tím došlo ke vzniku škody na pozemku, k čemuž přispělo i to, že došlo ke zborcení opěrné zdi podél pozemku žalobce, která byla, jak bylo zjištěno znaleckým dokazováním, ve značně zchátralém stavu. Výsledkem tedy bylo, že za nastalé situace vodní dílo – jez – neplnilo svou funkci a v důsledku toho vznikla na majetku žalobce škoda. Krajský soud má – zde ve shodě s názorem okresního soudu – za to, že odpovědnost obou žalovaných coby provozovatelů vodního díla je podle § 420a/ odst. 1. a odst. 2. písm. a/ zák. č. 40/1964 Sb. dána a otázkou je jen to, zda se žalovaní odpovědnosti zprostili ve smyslu § 420a/ odst. 3. tohoto zákona, tedy zda prokázali, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu či vlastním jednáním poškozeného.

11. Okresní soud se při hodnocení odpovědnosti žalovaných soustředil na závěry znalců, které se týkaly stavu opěrné zdi a kteří měli za to, že na sesutí zeminy na pozemku žalobce se„ prakticky na 100 %“ podílel havarijní stav této opěrné zdi. Zde okresní soud při konstatování, že nelze prokázat, nakolik se na zřícení opěrné zdi a stržení části pozemku žalobce podílela voda přetékající přes jez, uzavřel na základě volné úvahy podle § 136 o. s. ř., že podíl žalovaných na vzniku škody je 5 procent.

12. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí a považuje jej za vadný. Podle § 136 o. s. ř. totiž může soud postupovat jen při úvaze o výši nároku tam, kde tuto výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, v žádném případě ale nelze podle tohoto ustanovení postupovat při úvaze o základu nároku či při úvahách o zproštění se odpovědnosti.

13. Pokud se na vzniku škody podílí i zmíněný havarijní stav opěrné zdi, která je ovšem vlastnictvím třetího subjektu, pak společně s žalovanými je za škodu odpovědný tento třetí subjekt, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl také žalován. Zde je nutno souhlasit s názorem žalobce, že je na něm jako na poškozeném, na kterém z více solidárně odpovědných škůdců bude škodu vymáhat. Krajský soud vychází z toho, že o solidární odpovědnost se zde jedná, když tento typ odpovědnosti za škodu v případě více škůdců je pravidlem, jak stanovil § 438 zák. č. 40/1964 Sb. Podle § 439 tohoto zákona je pak na solidárně odpovědných, aby se vypořádali mezi sebou podle účasti na způsobení vzniklé škody.

14. Co se týká závěru, že se žalovaným nepodařilo se zprostit odpovědnosti za škodu, pak zde krajský soud pro stručnost odkazuje na část odůvodnění napadeného rozsudku, a to na odstavec pod bodem 30 na č. l. 839 p. v. a č. l. 840 spisu. S tímto hodnocením odvolací soud souhlasí, a proto má za to, že solidární odpovědnost žalovaných za vznik škody dána je.

15. K dalším odvolacím námitkám původního druhého žalovaného odvolací soud uvádí následující.

16. V průběhu řízení před okresním soudem žalobce dne 9. 7. 2014 změnil petit žaloby, když upustil od náhrady škody uvedením pozemku do původního stavu, ale žádal o náhradu škody peněžní částkou s tím, že její výši není schopen aktuálně určit, a že ji vyčíslí na základě budoucího znaleckého ocenění. Poté byl žalobce soudem vyzván k upřesnění požadované částky tak, aby petit žaloby byl určitý. Žalobce proto dodatečně uvedl, že žaluje částku 50 000 Kč a v následujícím podání z 21. 10. 2014 dodal, že částku 50 000 Kč uvedl jen na základě výzvy soudu s tím, že avizoval, že žalobu doplní po provedení znaleckého posudku o výši škody. K tomu následně došlo, když po podání znaleckých posudků upravil žalobce žalobu na konečných 399 225,40 Kč s příslušenstvím. Námitku žalovaného, že částku nad 50 000 Kč považuje za promlčený nárok, považuje odvolací soud za nedůvodnou, když je obvyklé, že v případě obtížněji zjistitelné výše náhrady škody, kdy je potřeba znaleckého dokazování, je zažalována základní částka a teprve během dalšího průběhu řízení je částka upřesněna. Nešlo o nový nárok, ale o jeho upřesnění, dříve avizované. Účelem institutu promlčení nároku je nutit – v případě náhrady škody – poškozeného, aby se o svá práva staral, zde ale jde o jinou situaci.

17. K námitce, že původní žalovaný jméno příjmení starší nemůže být za škodu odpovědný, když byl zaměstnancem prvého žalovaného (dohody č. l. 346 a 347) – zde zřejmě odvolatel odkazoval na § 420 odst. 2. zák. č. 40/1964 Sb. – krajský soud uvádí, že druhý žalovaný byl vlastníkem a provozovatelem MVE a vlastníkem tzv. jalové propusti včetně automatického ovládání (viz smlouva číslo o prodeji privatizovaného majetku uzavřená mezi žalovaným a Fondem národního majetku ČR – č. l. 159 spisu předposlední odstavec). V tomto smyslu byl tedy také provozovatelem vodního díla, když jalová propust je částí vodního díla – jezu část obce na řece anonymizováno, a tedy z tohoto důvodu je za škodu spoluodpovědný. Ta skutečnost, že měl s prvním žalovaným uzavřenou dohodu o pracovní činnosti s výkonem práce manipulanta na jezu, na věci nic nemění. Škoda na majetku žalobce byla způsobena momentální nefunkčností vodního díla jako celku a v jaké míře se každý z žalovaných podílel na způsobení škody, bude věcí jejich vypořádání podle § 439 tehdejšího obč. zákoníku. Z ustanovení § 438 odst. 1. a § 439 zák. č. 40/1964 Sb. je nutno dovodit, že nelze na žalobci jako poškozeném žádat, aby vedl dokazování k tomu, kdo z odpovědných subjektů za škodu odpovídá více a kdo méně a v jakém poměru.

18. Co se týká výše škody, vychází krajský soud z toho, že v případech, jako je předmětný případ náhrady škody, je tato výše zjišťována vždy jen s větší či menší pravděpodobností. V daném případě bylo vcelku dobře známo, k jakému poškození pozemku žalobce došlo a v jakém rozsahu došlo k sesunutí zeminy z pozemku do koryta vodního toku, bylo zřejmé, že se na pozemku nacházely dřeviny a keře, když k dispozici je fotodokumentace škod. Krajský soud, stejně jako soud I. stupně, vychází z ocenění výše škod vypracované znalci příjmení (cena uvedení sesunutého pozemku do původního stavu v částce 181 404 Kč – č. l. 663 spisu), dále titul příjmení (cena dvou stromů v částce 105 840 Kč – č. l. 760) a titul příjmení (cena obnovy vegetačních prvků na zničené části pozemku – keřů a trávníků v částce 36 153,40 Kč – č. l. 790 spisu). Zde se připomíná, že tyto částky se nejeví jako nedůvodně požadované, když např. v případě oceňování stromů na pozemku (titul příjmení) došlo k odhadu škody jen u dvou stromů, ač jich na pozemku bylo zřejmě více, pouze již neexistovaly jejich pozůstatky. Krajský soud dále vychází z podání žalobce ze dne 14. 4. 2021 (č. l. 819 – 820), v němž žalobce akcentuje právě výše uvedené znalecké odhady škod v celkové částce 323 397,40 Kč a ponechává na úvaze soudu, zda bude vycházet ze závěrů znalců výše zmíněných nebo zda bude vycházet z jiného ocenění, které žalobce vedlo k upřesnění petitu na částku 399 225,40 Kč s příslušenstvím (č. l. 705). Vzhledem k tomu, že výši škody způsobené na porostech pozemku (trávník, keře, stromy …) stanovovali znalci s příslušnou specializací na okrasné dřeviny a dřeviny (titul příjmení) a na trvalé porosty, zeleň … (titul příjmení), má krajský soud za to, že lze za výši škody způsobené na pozemku žalobce považovat právě částku 323 397,40 Kč.

19. Okresním soudem byla žalobci přiznána již částka 20 979,30 Kč s úrokem z prodlení, a to výrokem pod bodem I, který byl proto podle § 219 o. s. ř. k odvolání druhého žalovaného potvrzen. Protože žalobce petit žaloby znějící na částku 399 225,40 Kč s přísl. nezměnil a je mu přiznáváno právo na celkem 323 397,40 Kč s přísl., byl výrok pod bodem II napadeného rozsudku změněn podle § 220 odst. 1. písm. a/ o. s. ř. tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci ještě i částku 302 318,10 Kč s příslušenstvím a co do okresním soudem zamítnuté zbývající částky 75 828 Kč s příslušenstvím byl rozsudek také podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

20. Protože rozsudek okresního soudu byl změněn, bylo nutno znovu rozhodnout o nákladech řízení vzniklých před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2. o. s. ř.). Při tomto rozhodování vychází krajský soud z toho, že co do základu uplatněného nároku byl žalobce zcela úspěšný, když soud konstatoval odpovědnost žalovaných za vzniklou škodu. Částečný neúspěch žalobce ve sporu spočíval jen ve výši požadovaného plnění, která byla určena na základě znaleckého posudku, tedy jedná se o případ § 142 odst. 3. o. s. ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Krajský soud tedy má za to, že výše zmíněný plný úspěch co do základu nároku na náhradu škody a přiznané přibližně čtyři pětiny z požadované náhrady (323 397,40 Kč z 399 225,40 Kč) škody odůvodňují, aby žalobci byla přiznána plná náhrada nákladů řízení.

21. Nákladem řízení žalobce v řízení před okresním soudem je v prvé řadě náklad advokátního zastoupení v podobě odměny advokáta, paušálních náhrad výdajů, náhrad za ztrátu času a cestovních nákladů. Při stanovení výše odměny advokáta vyšel krajský soud z právní věty, podle které základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3. o. ř. s. není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015). Základem pro stanovení výše odměny advokáta žalobce za jeden úkon právní služby je tedy částka 323 397,40 Kč, tedy odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátního tarifu – AT) 9 620 Kč. Zástupce žalobce vyúčtoval odměnu za celkem 36 úkonů, krajský soud ale považuje za účelně vynaložené jen 31,5 úkonu. Náhrada nebyla přiznána za úkony ze dne 13. 9. 2013, ze dne 27. 12. 2013, ze dne 9. 7. 2014 a 13. 8. 2014, když šlo vesměs o doplňování žaloby o podstatné náležitosti, a to na výzvu soudu. Zde se podotýká, že všechny podstatné náležitosti měly být uvedeny již v žalobě a pokud nebyly, pak by šlo jen o nedůvodné navyšování nákladů řízení. Dále nebyla nahrazena odměna za úkon z 1. 7. 2019 (č. l. 719 spisu), když v tomto podání zástupce žalobce pouze na výzvu soudu navrhl provedení důkazu. Konečně posledním účtovaným úkonem v řízení před okresním soudem byla účast zástupce na vyhlášení rozsudku dne 28. 4. 2021, za což náleží podle § 11 odst. 2. písm. f/ AT jen poloviční odměna. Z výše uvedeného plyne, že k náhradě je odměna za celkem 31,5 úkonu krát 9 620 Kč, to je 303 030 Kč. K tomu náleží celkem 32 paušálních náhrad výdajů podle § 13 odst. 3. AT, to je 9 600 Kč. Zástupce žalobce dále absolvoval 2x cestu z obec do obec k místnímu šetření dne 1. 8. 2018 a 5. 12. 2018, tedy náleží mu náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 3. AT celkem 400 Kč (2x po dvou půlhodinách). To je celkem 313 030 Kč, což s DPH 21 % je 378 766,30 Kč. K této částce je nutno připočítat ještě cestovní náklad advokáta ke dvěma místním šetřením, tedy celkem 744 Kč, dále zaplacené soudní poplatky v částce celkem 19 962 Kč a zálohy složené žalobcem na náklad znaleckého dokazování ve výši 19 000 Kč. Celkový náklad řízení před okresním soudem tedy činí 418 472,30 Kč.

22. Ze stejných důvodů jako uvedených výše bylo žalobci přiznáno i právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem. Zde šlo o odměnu advokáta žalobce za dva úkony právní služby (odvolání a účast na odvolacím jednání) po 9 620 Kč, tedy 19 240 Kč. K tomu náleží 2 x 300 Kč paušálních náhrad výdajů, tedy celkem 19 840 Kč, což s DPH činí 24 006,40 Kč. Se zaplaceným soudním poplatkem z odvolání ve výši 18 913 Kč pak jde o celkem 42 919,40 Kč.

23. Podle § 224 odst. 2. o. s. ř. zbývalo ještě rozhodnout o nákladech řízení státu. V řízení bylo vyplaceno znalcům 114 142 Kč, na zálohách na znalečné bylo složeno účastníky celkem 33 000 Kč. Nekryto zálohami tedy zůstalo 91 142 Kč a tuto částku jsou žalovaní povinni nahradit státu na účet Okresního soudu v Hradci Králové.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za podmínek § 237 o. s. ř. Lze je podat do dvou měsíců od doručení rozsudku, a to k Okresnímu soudu v Hradci Králové, a rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně.