KSHK 21 CO 58/2022-423

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 95 961 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. 12. 2021 č. j. 211 C 12/2018-361 ve znění usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 1. 2022 č. j. 211 C 12/2018-368

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadaného výroku pod bodem II v části výroku pod bodem I, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 65 775,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 56 575,67 Kč za dobu od 17. 9. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 200 Kč za dobu od 17. 1. 2019 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku pod bodem I se rozsudek okresního soudu mění takto:

Žaloba s požadavkem na zaplacení dalších 5 691,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 17. 9. 2018 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v částce 31 501 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

IV. Žalovaná je povinna nahradit České republice náklady řízení v částce 5 103,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Jičíně.

V. Česká republika má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 346,75 Kč.

VI. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 7 190,40 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 71 466,89 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 62 266,89 Kč za dobu od 17. 9. 2018 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 200 Kč za dobu od 17. 1. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 24 494,11 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 000 Kč za dobu od 3. 5. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 494,11 Kč za dobu od 7. 9. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 71 466,89 Kč za dobu od 7. 9. 2018 do 16. 9. 2018, úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9.200 Kč za dobu od 17. 9. 2018 do 16. 1. 2019 (výrok II), dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 46 920 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok III) a České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 4 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV) a rozhodl, že Česká republika má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 937 Kč (výrok V).

2. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 13. 6. 2018 a rozšířenou podáním ze dne 8. 1. 2019 domáhal zaplacení celkem částky 95 961 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytové jednotky číslo v domě adresa na st. parcelní číslo v k. ú. a obci obec za období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2018, ve kterém žalovaná byt užívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že na základě smlouvy o půjčce, kterou uzavřeli dne 28. 3. 2003, poskytla žalobci a jeho bývalé manželce půjčku 300 000 Kč. Současně se dohodli, že dluh bude splacen tak, že 60 000 Kč bude uhrazeno tím, že žalobce a jeho manželka pronajali žalované předmětný byt za měsíční nájemné 500 Kč na dobu 10 let; zbývajících 240 000 Kč bude uhrazeno převodem předmětného bytu za uvedenou částku do vlastnictví žalované. Bývalá manželka žalobce převedla polovinu předmětného bytu na žalovanou v r. 2013, žalobce svůj závazek nesplnil, ani neuhradil částku 120 000 Kč. Žalovaná nesouhlasila ani s požadovanou výší bezdůvodného obohacení a oproti nároku žalobce vznesla námitku započtení částky 120 000 Kč jako nevrácené půjčky, částky 12 086,73 Kč za náklady a platby zaplacené za žalobce v souvislosti s vlastnictvím předmětného bytu, částky 244 Kč za daň z nemovitosti a částku 5 316 Kč jako 1 úhrad za správu a uhrazených záloh za služby poskytované při užívání bytové jednotky za rok 2018. Žalobce namítl promlčení všech nároků uplatněných žalovanou k započtení. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2019 č. j. 211 C 12/2018-162 žalobu zamítl pro rozpor s dobrými mravy a zjevné zneužití právní ochrany. Vycházel přitom z vývoje vztahů mezi účastníky a smluv, které mezi sebou uzavřeli dne 28. 3. 2003 ohledně nájmu bytu, poskytnutí půjčky a způsobu její úhrady. Bývalá manželka žalobce dohodu splnila, když po rozvodu manželství na žalovanou převedla svůj podíl na předmětné bytové jednotce; žalobce tak neučinil, ačkoliv k tomu byl vyzván. Jelikož daný stav je vyvolán chováním žalobce, který dosud nesplnil svůj závazek ze smlouvy o půjčce a dohodě o způsobu zaplacení, považoval soud jeho žalobu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání části bytu, kterou měl žalobce na žalovanou převést, za požadavek uplatněný v rozporu s dobrými mravy a zjevné zneužití práva. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. 21 Co 246/2019 byl tento rozsudek zrušen. Odvolací soud v něm uvedl, že rozpor s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností, které nesouvisí s obsahem a účelem nároku, který byl uplatněn, přičemž v daném případě je obsahem a účelem nároku poskytnutí náhrady za užívání věci spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Odvolací soud rovněž soudu prvního stupně vytknul, že se při jeho závěru o rozporu žaloby s dobrými mravy, které spatřoval v tom, že žalobce na žalovanou nepřevedl spoluvlastnický podíl, ač k tomu byl vyzván, nevypořádal se závěry soudů v řízeních Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 5 C 1/2014 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 17 Co 206/2014, dle kterých žalobce takovou povinnost dle smluv z 28. 2. 2003 neměl. Žalovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytové jednotky žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu a nárok na vrácení půjčky jsou dva odlišné nároky se samostatným skutkovým základem a jejich důvodnost či soulad s dobrými mravy je třeba posuzovat u každého z nich samostatně. Jestliže bylo soudy již pravomocně rozhodnuto, že žalované nesvědčí nárok proti žalobci na převod spoluvlastnického podílu k bytové jednotce (tedy v důsledku toho ani na vrácení podílu na půjčce touto formou), pak nelze nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení hodnotit jako rozporný s dobrými mravy proto, že žalobce svůj spoluvlastnický podíl na žalovanou nepřevedl. V dalším řízení žalovaná namítala, že žalobce v době, kdy nabyla vlastnické právo k podílu na předmětné bytové jednotce, stejně jako v době uzavření nájemní smlouvy byl srozuměn s užíváním bytu výlučně žalovanou. O užívání bytové jednotky tak byla mezi účastníky uzavřena dohoda a žalovaná byt užívala na základě spravedlivého důvodu. Rozpor s dobrými mravy spočívá v tom, že žalovaná je vyzývána k plnění, které již uhradila, když se žalobci dostalo protiplnění poskytnutím částky 300 000 Kč v roce 2003. Po provedeném dokazování měl soud za prokázané, že žalobce se svojí bývalou manželkou jako vlastníci pronajali žalované smlouvou ze dne 28. 2. 2003 byt číslo v domě adresa na st. parcelní číslo v obec na dobu 10 let. Po skončení této nájemní smlouvy bývalá manželka žalobce svůj spoluvlastnický podíl na předmětném bytě ve výši 1 převedla na žalovanou kupní smlouvou z 24. 7. 2013. Na základě této skutečnosti byli účastníci až do 4. 11. 2021, kdy došlo ke zrušení spoluvlastnictví, podílovými spoluvlastníky předmětného bytu, a to každý v rozsahu ideální 1. V rozhodném období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2018 byt užívala výlučně žalovaná, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohacovala. Výše bezdůvodného obohacení žalované odpovídá 1 částky, za kterou bylo možné daný byt v uvedeném období pronajmout. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že v daném období bylo možné předmětný byt pronajímat za 4 600 Kč měsíčně, což za dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2018 činí celkem 165 600 Kč, z toho 1 představuje 82 800 Kč. Pokud se jedná o částky namítané žalovanou k započtení, vzal okresní soud za prokázané, že žalovaná na platbách souvisejících s vlastnictvím předmětného bytu (dlouhodobé zálohy na opravy a investice, úhrady za správu a vedení účetnictví, daň, zálohu na pojištění domu, zálohu na ostatní osobní náklady HS) zaplatila za žalobce jako spoluvlastníka 1 uvedených nákladů, a to v období od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 2 256,40 Kč, za rok 2016 ve výši 4 515,19 Kč a za rok 2017 ve výši 4 561,52 Kč, tedy celkem částku 11 333,11 Kč, kterou je žalobce povinen jí vydat. Pokud dále žalovaná namítala k započtení další platby spojené s vlastnictvím bytu (zálohy na kominíka a na elektrickou energii ve společných prostorách domu), dospěl okresní soud k závěru, že zde k bezdůvodnému obohacení žalobce nedošlo, neboť v domě ani bytě nebydlel a uvedené služby užívala výlučně žalovaná. Námitku započtení v této části proto neshledal důvodnou stejně jako námitku započtení částky 244 Kč z titulu daně z nemovitosti a částky 5 316 Kč za zálohy a platby za rok 2018, když bylo prokázáno, že daň z nemovitosti žalobce každoročně zaplatil a žalovaná tedy za něho nic neplatila a námitku započtení částky 5 316 Kč uplatnila až poté, kdy ve smyslu § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), došlo ke koncentraci řízení, a proto k ní soud nepřihlížel. Za důvodnou okresní soud nepovažoval ani námitku započtení částky 120 000 Kč ze smlouvy o půjčce a dohody o způsobu zaplacení uzavřené mezi účastníky 28. 2. 2003. Uvedenou smlouvu okresní soud považoval za částečně neplatnou pro neurčitost ujednání o obsahu plnění proti poskytnuté částce 240 000 Kč. Žalovaná tak mohla uvedenou částku požadovat jako bezdůvodné obohacení, když plnila bez právního důvodu. Protože žalovaná svůj požadavek na zaplacení zbývající částky 120 000 Kč uplatnila u soudu až u jednání dne 12. 12. 2018, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby ode dne, kdy svůj nárok mohla uplatnit poprvé, a žalobce vznesl námitku promlčení, uzavřel okresní soud, že nárok žalované je dle § 107 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) promlčen. Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení žalované, že žalobce u jednání Krajského soudu v Hradci Králové dne 15. 9. 2014 ve věci sp. zn. 17 Co 206/2014 nárok žalované na zaplacení uvedené částky uznal, neboť předmětné vyjádření nesplňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. Pokud se jedná o námitky žalované ohledně rozporu nároku žalobce s dobrými mravy, odkázal okresní soud na předchozí rozhodnutí krajského soudu, který již tuto otázku řešil a okresní soud je jeho právním názorem vázán. Ani po doplnění tvrzení žalovanou neshledal okresní soud v obsahu a účelu samotného uplatněného nároku rozpor s dobrými mravy. Za prokázané neměl ani tvrzení žalované, že mezi účastníky došlo ke konkludentnímu uzavření dohody o bezplatném užívání bytu, neboť tomuto tvrzení odporuje postoj obou stran v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 1/2014, vyvrací to i dopis zástupkyně žalobce žalované z 20. 4. 2015, výzva k vyklizení bytu a skutečnost, že žalobce kvůli užívání bytu žalovanou podal oznámení na anonymizováno. S ohledem na vedené skutečnosti okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 71 466,89 Kč (82 800 Kč – 11 333,11 Kč) s úrokem z prodlení. Co do zbývající částky 24 494,11 Kč včetně úroků z prodlení byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle poměrů úspěchu a neúspěchu obou účastníků, když žalobce měl úspěch v 74 % celkového předmětu řízení a žalovaná byla úspěšná v 26 %. Žalované proto uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 45 857 Kč, což je 48 % celkových nákladů žalobce spojených s tímto řízením. Současně dle § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o nároku České republiky na náhradu nákladů řízení rovněž podle úspěchu a neúspěchu obou účastníků, přičemž v případě žalobce nárok České republiky pouze deklaroval, neboť žalobce tyto náklady již zcela uhradil složenou zálohou.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Vytýkala okresnímu soudu, že se nevypořádal se všemi namítanými skutečnostmi včetně rozporu s dobrými mravy, které byly v řízení po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, precizovány a doloženy. Vzhledem k tomu, že konstrukcí smlouvy o půjčce a dohodě o způsobu zaplacení, smlouvy o nájmu bytu a smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 28. 2. 2003 byl ze strany žalobce sledován zastřený právní úkon prodeje předmětné bytové jednotky, který žalobci nedovolovala smlouva o koupi ze dne 20. 9. 2002 obsahující zákaz zcizení po dobu 10 let, je zřejmé, že již v době uzavření uvedených smluv byly obě strany srozuměny, že žalovaná bude byt užívat jako vlastník, což dokládá i skutečnost, že po dobu 18 let platila daň z nemovitosti. Budoucí nabytí předmětného bytu bylo zajištěno předkupním právem za pevnou cenu. Zdůraznila, že s ohledem na uzavřené smlouvy je zcela evidentní, že se na úkor žalobce nijak neobohatila, když platbu za veškerá poskytnutá práva uhradila předem ve výši 300 000 Kč, tj. na kvazinabytí bytové jednotky, které zahrnuje i další bezplatné a neomezené užívání jednotky z pozice vlastníka. O vrácení půjčky v penězích bylo uvažováno pro případ, že k převodu bytu na žalovanou nedojde. Závěr Okresního soudu v Náchodě, že převod uvedeného bytu dle uzavřené smlouvy nelze právně vynutit, nemění nic na původní vůli stran ani na skutečnosti, že za kvazinabytí bytové jednotky a její neomezené užívání již bylo žalovanou žalobci finanční plnění poskytnuto. Nárok uplatněný žalobou je tak v rozporu s dobrými mravy. Pokud by přesto soud dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované došlo, trvala na vznesených námitkách započtení. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu o částečné neplatnosti smlouvy o půjčce z důvodu absence účelu či adekvátního plnění, když pro posouzení platnosti smlouvy není rozhodné, jak dlužník prostředky využije, a protože půjčku lze sjednat i bezúročně, není k její platnosti třeba sjednání žádného protiplnění. Plnění ve výši 240 000 Kč manželům příjmení nebylo bez právního důvodu, bylo poskytnuto na základě platně uzavřené smlouvy o půjčce, kterou nepopírá ani žalobce; závazek stále trvá a není promlčen. I po zamítavém rozhodnutí soudu ohledně převodu bytu žalobcem na žalovanou měla žalovaná v souladu s původní vůlí stran o převod bytu zájem a usilovala o uzavření dohody se žalobcem. Poté, kdy žalobce odmítl svůj podíl na žalovanou převést, uplatnila nárok na vrácení částky kompenzační námitkou. Žalobce vznik smlouvy nikdy nepopřel, v minulosti úhradu půjčky v penězích žalované opakovaně nabízel, čímž dluh uznal a učinil tak i při jednání dne 15. 9. 2014 ve věci sp. zn. 17 Co 206/2014. Závěr soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce a z ní plynoucí závazek vrátit poskytnuté plnění jsou neplatné z důvodu nejasného protiplnění, představuje pro žalovanou zcela nepředvídatelné a nečekané rozhodnutí a žalované se nedostalo směrem od soudu ani kvalifikované výzvy dle § 118a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. Pokud okresní soud naopak přisvědčil zániku případně vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení započtením pohledávky žalované za žalobcem z titulu úhrady nákladů na údržbu nemovitosti v podobě pravidelných plateb ve prospěch anonymizováno, nelze souhlasil s jeho závěrem ohledně kominických služeb a spotřeby elektrické energie ve společných prostorech; jedná se totiž o povinné platby, které je vlastník a člen anonymizováno povinen hradit bez ohledu na to, zda byt užívá, či nikoliv. Rovněž nesouhlasila se způsobem vyčíslení bezdůvodného obohacení a s jeho výší. Poukázala na skutečnost, že strany sporu dle uzavřené smlouvy o zřízení předkupního práva sjednaly mimo jiné i pevnou cenu nemovitosti ve výši 240 000 Kč. Deklarovali tak, jakou hodnotu má pro žalobce předmětná nemovitost. Je-li pak předmětem podané žaloby nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu„ užívání cizí hodnoty“, nelze při případném stanovení peněžní náhrady za toto bezdůvodné obohacení odhlédnout od hodnoty užívané nemovitosti, kterou mezi sebou strany sporu dobrovolně ujednaly. Při stanovení výše obvyklého nájemného tak měl znalec přihlédnout k účastníkům sjednané hodnotě nemovitosti a bylo na soudu, aby tyto skutečnosti (korektiv stranami určené hodnoty nemovitosti) zohlednil při právním posouzení věci a zkoumání případné skutečné výše bezdůvodného obohacení, kterou by i tak bylo nutné poměřit uplatněnou námitkou započtení. Ke shora uvedené argumentaci se však okresní soud vůbec nevyjádřil a zatížil tak rozhodnutí nepřezkoumatelností ve vztahu k posouzení všech tvrzení a právních skutečností významných pro rozhodnutí ve věci. Požadovala, aby odvolací soud žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení.

4. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že toto nemá opodstatnění ve skutkové ani právní rovině. Poukazoval na to, že žalovaná po koncentraci řízení v odvolání tvrdí zcela nové skutečnosti, navrhuje nové důkazy a popírá vlastní tvrzení učiněná v průběhu řízení, když nově tvrdí, že smlouvou o půjčce ze dne 28. 2. 2003 nepůjčila manželům příjmení 300 000 Kč, nýbrž že se jednalo o platbu na budoucí nájemné z bytu; současně však mělo být smluveno bezplatné a neomezené užívání jednotky žalovanou do doby, než pomine zákaz zcizení jednotky uložený územní celek, a nakonec se mělo jednat o platbu za převod nemovitosti na žalovanou, ovšem při souběžném tvrzení, že se jedná o půjčku manželům příjmení. Žalovaná tak k částce 300 000 Kč tvrdila tři rozdílné a vzájemně se vylučující nároky. Žalovaná tvrdila i své odmítnutí splacení půjčky žalobcem z důvodu souběžného požadavku na převod najatého bytu a současně uvedla, že si nárok na uplatnění částky z půjčky vůči žalobci rozmyslela z důvodu dlouhodobé nemožnosti dohody se žalobcem a z důvodu uplatnění bezdůvodného obohacení žalobcem (bez časového vymezení), proto uplatnila kompenzační námitku ve výši 120 000 Kč. Promlčení odmítá z důvodu uznání závazku žalobcem s novým tvrzením o uznání v dopisu ze dne 2. 10. 2014. Zdůraznil, že tvrzení žalované v odvolání jsou nepravdivá a natolik rozporuplná, že se navzájem vylučují. Uvedl, že smlouva o koupi uzavřená mezi územní celek a manžely příjmení 20. 9. 2002, neobsahovala žádné ujednání o zákazu zcizení. Pokud se žalovaná snažila žalobci přisoudit jakýsi spekulativní úmysl při uzavírání smluv, zcela přehlédla, že to byla ona, která smlouvy z 28. 2. 2003 zpracovala a předložila žalobci a jeho bývalé manželce k podpisu. Žalobce ani jeho tehdejší manželka neměli v úmyslu jednotku žalované prodat, a pokud by tak učinit chtěli, měli k dispozici právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí. Připomněl, že uvedené již bylo zhodnoceno v rámci řízení vedeného k žalobě žalované (tehdy v postavení žalobkyně) u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 1/2014. Žalovaná i nadále odvozuje rozpor s dobrými mravy z nesplnění závazku žalobce převést na ni předmětnou jednotku. K takovému hodnocení se již vyjádřil krajský soud jako soud odvolací svým rozhodnutím ze dne 31. 10. 2019. Pokud žalovaná napadá způsob zjištění výše bezdůvodného obohacení, vyslovil žalobce názor, že tato výše byla určena v intencích platné judikatury. Ostatně žalovaná sama neshledala důkazní prostředek – znalecký posudek nesprávným a revizní posudek nenavrhla. V průběhu tohoto řízení se žalovaná formou„ narovnání“ domáhala na žalobci potvrzení, že dne 28. 2. 2003 podepsali smlouvu o úvěru (tedy opět se domáhala údajného právního úkonu, k němuž nikdy nedošlo), opakovaně vinila žalobce z neplacení daní a tvrdila zhodnocení jednotky. Na nabídku žalobce k odkoupení podílu od žalované nereagovala a až 9. 11. 2020 navrhla zrušení spoluvlastnictví dohodou s nabídkou odkupu žalobcem za 490 000 Kč, která byla následně uzavřena a sepsána formou notářského zápisu dne datum. Součástí uvedené dohody je ujednání účastníků, že s výjimkou nároku na bezdůvodné obohacení, jež je předmětem tohoto řízení,„ zavazují se nevznášet mezi sebou další a jiné nároky plynoucí ze spoluvlastnického vztahu a prohlašují, že vyjma tohoto sporu, budou mezi nimi vypořádány bez dalšího veškeré majetkové nároky vyplývající ze zrušeného podílového spoluvlastnictví. Současně žalovaná výslovně prohlásila (čl. IV. notářského zápisu), že pokud by někdo vůči jméno příjmení uplatňoval jakoukoliv pohledávku či jiné právo vzniklé před uzavřením dohody spojené s jejím vlastnictvím spoluvlastnického podílu na nemovitosti, tuto pohledávku zaplatí, či jiné právo uspokojí ze svého.“ Při odhlédnutí od nedůvodnosti všech námitek obsažených v odvolání měl žalobce za to, že specifikovaná dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vylučuje uplatňování dalších nároků žalované včetně částky 120 000 Kč či částek jiných. Navrhl, aby krajský soud odvolání žalované zamítl.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované je přípustné (§ 201 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“), bylo podáno včas a oprávněnou osobou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení (§ 212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

6. Okresní soud ve věci provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí, tyto důkazy řádně zhodnotil a nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení a platby žalované spojené s užíváním bytu s ohledem na dobu jejich vzniku správně posuzoval dle příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), přičemž v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. obsah smluv uzavřených dne 28. 2. 2003 a běh promlčecí lhůty ohledně zaplacení částky 120 000 Kč posuzoval dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

7. V daném případě nebylo mezi účastníky sporu o tom, že právní vztahy mezi účastníky byly založeny písemně uzavřenými smlouvami ze dne 28. 2. 2003 mezi žalobcem a jeho tehdejší manželkou na straně jedné a žalovanou na straně druhé. Ze smlouvy nazvané Smlouva o půjčce a dohoda o způsobu zaplacení bylo zjištěno, že žalovaná poskytla manželům příjmení částku 300 000 Kč a účastníci smlouvy se dohodli na splacení tohoto dluhu tak, že žalovaná, které manželé příjmení podle současně uzavřené smlouvy pronajali bytovou jednotku číslo v domě adresa v obec na dobu 10 let, je povinna platit jim dohodnuté nájemné 500 Kč měsíčně, tj. za dobu trvání nájmu celkem 60 000 Kč. Tuto částku si manželé příjmení započítají na svůj dluh a zůstatek dluhu ve výši 240 000 Kč bude uhrazen formou převodu pronajatého bytu za uvedenou částku po skončení desetiletého nájmu dle téhož dne uzavřené smlouvy o zřízení věcného práva předkupního. Obsahem uvedených smluv se již podrobně zabýval Okresní soud v Náchodě ve věci sp. zn. 5 C 1/2014 a následně Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 17 Co 206/2014, který ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2014, jenž nabyl právní moci dne 31. 10. 2014, uzavřel, že s ohledem na ustanovení § 657 obč. zák. a obsah smlouvy označené jako Smlouva o půjčce a dohoda o způsobu zaplacení, není tato smlouva„ smlouvou o půjčce, ale jde o smlouvu, která není jako smluvní typ zvláště upravená, tedy o smlouvu nepojmenovanou (§ 51 obč. zák.)“. Dále krajský soud ve věci sp. zn. 17 Co 206/2014 uzavřel, že z obsahu právních úkonů účastníků ve všech smlouvách uzavřených dne 28. 2. 2003 závazek účastníků uzavřít do dohodnuté doby smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu na nemovitosti nevyplývá a ujednání, z něhož žalobkyně (nyní žalovaná) dovozuje své právo na uzavření smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu na nemovitosti od žalovaného (nyní žalobce), je natolik neurčité až nesrozumitelné, že logicky závěr o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí vylučuje. S ohledem na skutečnost, že ve stávajícím řízení nebyly tvrzeny a prokázány skutečnosti, které by výše uvedené závěry Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 17 Co 206/2014 zpochybňovaly nebo vyvracely, vycházel z nich odvolací soud i při současném přezkumu rozhodnutí okresního soudu.

8. V řízení před okresním soudem bylo dále prokázáno, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 28. 2. 2003 skončila uplynutím sjednané doby, tj. dnem 28. 2. 2013. Kupní smlouvou ze dne 24. 7. 2013 převedla bývalá manželka žalobce svůj podíl v rozsahu id. 1 předmětné nemovitosti na žalovanou. Žalobce a žalovaná se tak stali podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu ideální 1 bytové jednotky a společných prostor domu. Bytovou jednotku nadále užívala výlučně žalovaná, přičemž mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o způsobu užívání, a to ani konkludentně, když bylo provedenými listinnými důkazy prokázáno, že žalobce s výlučným užíváním bytu žalovanou nesouhlasil (viz stanovisko vyjádřené v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 1/2014, dopis zástupkyně žalobce žalované z 20. 4. 2015, výzva k vyklizení bytu a oznámení na policii).

9. Na základě shora uvedených skutečností se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, když užívala nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena znaleckým posudkem, podle kterého bylo možné za pronájem předmětné bytové jednotky požadovat hrubé obvyklé nájemné ve výši 4 600 Kč měsíčně, přičemž jsou zde zohledněny i odhadnuté roční náklady na rezervy a renovace (fond oprav a údržby), provozní náklady, tj. pojištění, daň z nemovitosti, provozní a správní režie, spotřeba elektrické energie na společné prostory, činnosti kominíka, daň z přidané hodnoty, odvoz odpadu apod.). Na správnosti závěrů znaleckého posudku, dle názoru odvolací soudu, nic nemění tvrzení žalované, že hodnota nemovitosti byla stanovena částkou 240 000 Kč, ze které měl znalec vycházet. Odvolací soud zde odkazuje na výše uvedené rozhodnutí ve věci sp. zn. 17 Co 206/2014, z něhož vyplývá, že mezi účastníky nebyl sjednán závazek na převod nemovitosti a tedy ani cena, za kterou by k takovému převodu mělo dojít. Ovšem i kdyby taková dohoda o ceně existovala, nemění to nic na závěrech posudku, který nájemné stanovil s přihlédnutím ke skutečné hodnotě nemovitosti a nabídce a poptávce v daném místě a čase. Za žalované období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2018, tj. za 36 měsíců, tak obvyklá cena, za kterou bylo možné danou bytovou jednotku pronajmout, činila celkem 165 600 Kč. Žalobce má tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 82 800 Kč. Nárok žalobce přitom není v rozporu s dobrými mravy, jak podrobně hodnotil Krajský soudu v Hradci Králové již ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci sp. zn. 21 Co 246/2019. Ani v dalším řízení nebyly tvrzeny a prokázány skutečnosti, které by mohly vést k jinému závěru. Jak bylo již výše uvedeno, nebyla prokázána existence závazku žalobce převést na žalovanou podíl na předmětné bytové jednotce ani případná dohoda účastníků jako spoluvlastníků jednotky o způsobu jejího užívání. Žalovaná nepochybně užívala bytovou jednotku nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a pokud se žalobce v souvislosti s tím domáhá svých nároků, nemůže být jeho postup v rozporu s dobrými mravy.

10. S ohledem na prokázanou existenci a výši bezdůvodného obohacení, přezkoumal odvolací soud i závěry soudu prvního stupně týkající se námitek započtení, které žalovaná v průběhu řízení uplatnila. K tomu odvolací soud uvádí následující:

11. Žalovaná před okresním soudem uplatnila námitku započtení částky 12 086,73 Kč. Uvedená částka představuje vyúčtování 1 nákladů, které žalovaná zálohově zaplatila za období od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2017 anonymizováno za platby spojené s vlastnictvím a užíváním předmětného bytu zejména na dlouhodobé opravy a investice, pojištění domu, kominické služby, ostatní osobní náklady, správu domu, vedení účetnictví, elektrickou energii ve společných prostorech atd. Uvedené výdaje byly prokázány provedenými listinnými důkazy. Okresní soud z uvedené částky přiznal žalované právo na započtení částky 11 333,11 Kč, když žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů, které uhradila na kominické služby a elektrickou energii ve společných prostorách domu celkem v částce 753,62 Kč s odůvodněním, že byt a tedy i uvedené služby využívala výlučně sama. S tímto závěrem krajský soud nesouhlasí. Je nepochybné, že stejně jako ostatní (přiznané) náklady se i tyto vztahují k vlastnictví bytové jednotky a jsou je povinni poměrně hradit vlastníci všech bytových jednotek, bez ohledu na to, kdo a zda vůbec jednotlivé bytové jednotky užívá. To ostatně koresponduje i se závěrem znaleckého posudku, který při stanovení obvyklé ceny nájemného 4 600 Kč výslovně počítá i s náklady na kominické služby a elektrickou energii ve společných prostorách domu.

12. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem okresního soudu, pokud neuznal námitku započtení, kterou žalovaná uplatnila původně ve výši 5 316 Kč a následně při jednání soudu dne 1. 12. 2021 na základě vyúčtování upřesnila na částku 4 937,60 Kč na platby za rok 2018. Okresní soud se uvedenou námitkou odmítl zabývat s odůvodněním, že ji žalovaná uplatnila až po koncentraci řízení. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí. Okresní soud při prvním jednání ve věci dne 12. 12. 2018 poskytl účastníkům pouze obecné poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. a poskytl jim lhůtu 30 dnů k případnému doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobce soudu doručil dne 8. 1. 2019 doplnění tvrzení s návrhem na připuštění rozšíření žaloby, kterým se domáhal vydání bezdůvodného obohacení až do 31. 12. 2018. Uvedený návrh byl žalované doručen dne 14. 1. 2019 a v reakci na tento návrh uplatnila žalovaná při jednání konaném dne 20. 2. 2019 jako svou obranu proti rozšířenému návrhu náklady, které uhradila v r. 2018. Jednalo se tak o skutečnosti a důkazy, kterými žalovaná reagovala na nová skutková tvrzení žalobce, přičemž tak učinila ještě dříve, než bylo o změně žaloby usnesením ze dne 9. 4. 2019 rozhodnuto. S ohledem na uvedený odlišný závěr, doplnil krajský soud dokazování měsíčním předpisem úhrad za užívání bytu a záloh na služby vystaveným pro předmětný byt anonymizováno s platností od 1. 1. 2018. Předpisem úhrad bylo prokázáno, že měsíční úhrady a zálohy činily celkem 1 206 Kč, z toho 320 Kč činila záloha na studenou vodu. Za rok 2018 tak žalovaná na úhradách (opravy a investice, úhrada za správu, úhrada za vedení účetnictví a daň) a zálohách (na pojištění domu, na kominíka, na ostatní osobní náklady, na elektrickou energii spol. prostor a na studenou vodu) uhradila celkem 14 472 Kč. Po odpočtu záloh na studenou vodu, kterou v daném bytě čerpala výhradně žalovaná, činila tato úhrada celkem 10 632 Kč. Vyúčtováním zálohových plateb pro období od ledna 2018 do prosince 2018 měl odvolací soud prokázáno, že na zálohově placených nákladech vznikl přeplatek 2 050 Kč, z toho přeplatek na spotřebě studené vody ve výši 1 293,23 Kč a na ostatních nákladech 756,77 Kč. Celkové náklady za rok 2018 (bez spotřeby studené vody) tak činily 9 875,23 Kč (10 632 Kč – 756,77 Kč), z nichž žalovaná vůči žalobci uplatnila 1 ve výši 4 937,60 Kč.

13. Naproti tomu se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěrem okresního soudu, pokud neuznal námitku žalované na započtení částky 120 000 Kč. Zde odvolací soud vycházel zejména z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2014 ve věci sp. zn. 17 Co 206/2014. V něm krajský soud uzavřel, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 28. 2. 2003 a označená jako „smlouva o půjčce a dohoda o způsobu zaplacení“ není smlouvou o půjčce, ale smlouvou nepojmenovanou a že smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 28. 2. 2003 nezakládají povinnost žalobce převést svůj podíl na předmětném bytě na žalovanou. Nejpozději právní mocí uvedeného rozsudku, tj. dnem 31. 10. 2014 si tedy žalovaná musela být vědoma, že finanční prostředky, které na základě uvedené smlouvy dle svého tvrzení poskytla žalobci a jeho bývalé manželce na úhradu za převod daného bytu, nebudou tímto způsobem vypořádány a mohla po žalobci požadovat vrácení částky 120 000 Kč jako vydání bezdůvodného obohacení – plnění bez právního důvodu. Žalovaná však tento svůj požadavek uplatnila u soudu formou námitky započtení až dne 12. 12. 2018, tj. po marném uplynutí promlčení doby, kterou je třeba posuzovat v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z. podle § 107 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v době uzavření smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Podle tohoto ustanovení bylo třeba nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu v subjektivní dvouleté, resp. tříleté objektivní promlčení době, což žalovaná neučinila. Protože žalobce vznesl námitku promlčení, nemůže být žalované nárok vůči žalobci přiznán, a tudíž nelze přihlédnout k námitce započtení. Na tom nic nemění ani námitka žalované, že již ve smlouvě ze dne 28. 2. 2003 došlo ze strany žalobce a jeho tehdejší manželky k uznání závazku co do důvodu i výše. I zde je třeba vycházet z ustanovení občanského zákoníku účinného v době uzavření smlouvy, a to konkrétně § 558 věta prvá obč. zák., podle kterého uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Dle ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy k uznání došlo. V daném případě žalobce a jeho tehdejší manželka uznali dluh 300 000 Kč co do důvodu i výše dne 28. 2. 2003. Desetiletá promlčecí doba marně uplynula dnem 28. 2. 2013.

14. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku pod bodem I, pokud jím žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65 775,67 Kč s příslušenstvím, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Ve zbývající části výroku pod bodem I rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu s požadavkem na zaplacení 5 691,22 Kč s příslušenstvím zamítl.

15. Jelikož byl rozsudek okresního soudu částečně změněn, musel odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem. S ohledem na ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterého ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací, posuzoval soud právo účastníků na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. V daném případě měli oba účastníci úspěch pouze částečný, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím.

16. Předmětem řízení před okresním soudem byla částka 95 961 Kč, z níž byl žalobce úspěšný co do částky 65 775,67 Kč, tj. v rozsahu 68,5 %, a žalovaná měla úspěch co do částky 30 185,33 Kč, tj. 31,5 %. Žalobce na nákladech řízení uplatnil odměnu za právní zastoupení 7 500 Kč za 5 úkonů právní služby po 1 500 Kč (z tarifní hodnoty 9 000 Kč – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, písemné podání ze 7. 9. 2018, účast u jednání soudu dne 12. 12. 2018, které trvalo déle než 2 hodiny), 750 Kč za 1 úkon právní služby po 750 Kč (jednoduchá výzva k plnění z 19. 4. 2018); 59 280 Kč za 12 úkonů právní služby po 4 940 Kč (z tarifní hodnoty 95 961 Kč za úkony právní služby – písemné podání z 8. 1. 2019, účast u jednání soudu dne 20. 2. 2019, písemné podání z 27. 2. 2019, účast u jednání soudu dne 22. 5. 2019, odvolání, účast u jednání soudu dne 15. 7. 2020, písemné podání z 18. 8. 2020, písemné podání z 15. 12. 2020, písemné podání z 3. 5. 2021, účast u jednání soudu dne 2. 9. 2021, které trvalo dále než 2 hodiny, účast u jednání soudu dne 1. 12. 2021), 2 310 Kč za 1 úkon právní služby (z tarifní hodnoty 87 000 Kč za úkon právní služby – jednoduchá výzva k plnění z 7. 9. 2018), dále 5 700 Kč jako 19x režijní paušál po 300 Kč, vše dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a 9 598 Kč za zaplacené soudní poplatky. Celkem tak žalobce na nákladech řízení požadoval částku 85 138 Kč. Žalobcem vyčíslené náklady jsou účelně vynaloženými náklady řízení. Podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků

(68,5 % – 31,5 %) náleží žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 37 %. Žalobce tak má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v částce 31 501 Kč.

17. Předmětem odvolacího řízení byla částka 71 466,89 Kč, z níž byl žalobce úspěšný co do částky 65 775,67 Kč, tj. v rozsahu 92 %, a žalovaná co do částky 5 691,22 Kč, tj. v rozsahu 8 %. Podle poměrů úspěchu a neúspěchu (92 % – 8 %) náleží žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 84 %. Žalobce na nákladech řízení požadoval nahradit celkem 8 560 Kč, z toho 7 960 Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 3 980 Kč a 600 Kč jako 2x režijní paušál po 300 Kč, vše dle vyhl. č. 177/1996 Sb. Na nákladech řízení před odvolacím soudem tak bylo žalobci přiznáno 7 190,40 Kč.

18. V souvislosti s řízením před okresním soudem vznikly státu náklady ve výši 7 450 Kč, které spočívají v nákladech za vypracování znaleckého posudku. V souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. má Česká republika právo na náhradu takto vynaložených nákladů, a to rovněž podle rozsahu úspěchu každého z účastníků. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalobce měl v řízení před okresním soudem úspěch v rozsahu 68,5 % a žalovaná v rozsahu 31,5 % V daném případě má proto Česká republika vůči žalované nárok na zaplacení 68,5 % znalečného, tj. 5 103,25 Kč, a vůči žalobci na částku 2 346,75 Kč. Protože žalobce již tyto náklady uhradil složenou zálohou, odvolací soud (ve výroku V) pouze nárok České republiky deklaroval a povinnost k náhradě nákladů řízení ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil (výrokem IV) pouze žalované. Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud žalobcem složená záloha přesahuje jemu stanovenou povinnost k náhradě nákladů České republice, je vypořádání tohoto přeplatku věcí okresního soudu, a nikoliv účastníků navzájem.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Jičíně.