KSHK 25 Co 161/2022-494

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní Mgr. Miroslavy Lanžhotské a JUDr. Miluše Krejzlíkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ b) jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem tamtéž ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátem titul jméno jméno ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovaným: 1. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_009⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_010⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ 2. právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_013⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_014⟫ o určení vlastnictví a neexistence zástavního práva k nemovitým věcem ⟪LB:lb_015⟫ k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 3. 2022 č. j. 15 C 182/2020-433 ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2022 č. j. 15 C 182/2020-452

I. Rozsudek okresního soudu se, vyjma odvoláním nedotčeného výroku II, potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit prvnímu žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 9 665 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali určení, že jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky podílu o velikosti 1/5 ke stavební parcele číslo o výměře 118 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), jejíž součástí je stavba adresa (rodinný dům), stavební parcele číslo o výměře 7 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemkové parcele číslo o výměře 464 m2 (ostatní plocha), to vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území a územní celek na listu vlastnictví číslo (výrok I). Určil, že tytéž nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem smluvním k zajištění pohledávky ze smlouvy o hypotečním úvěru reg. číslo ve výši 500 000 Kč včetně příslušenství ve prospěch druhé žalované (výrok II). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal oba žalobce k tomu, aby společně a nerozdílně zaplatili prvnímu žalovanému náklady v částce 53 482 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok III). Ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že kupní smlouvou ze dne 6. 12. 2004 žalobci v pozici prodávajících převedli na prvního žalovaného v postavení kupujícího vlastnictví podílu o velikosti ideální 1/5 k pozemku St. anonymizováno, jehož součástí je stavba adresa (rodinný dům), k pozemku St. anonymizováno a pozemku p. číslo to vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území a územní celek na listu vlastnictví číslo (dále jen„ předmětné nemovitosti“), a to za kupní cenu 500 000 Kč. Vklad vlastnického práva povolil stát. instituce, stát. instituce, rozhodnutím ze dne 4. 5. 2005 číslo jednací s právními účinky vkladu ke dni 6. 4. 2005 Kupní smlouva s doložkou o povolení vkladu byla doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žalobci dne 9. 5. 2005 a první žalovaný si tuto listinu osobně převzal dne 11. 5. 2005; údaj o doručení kupní smlouvy s doložkou o povolení vkladu do rukou žalobkyně nebyl dohledán. První žalovaný si za účelem zaplacení sjednané kupní ceny vzal od druhé žalované hypoteční úvěr v částce 500 000 Kč; úvěr mu byl poskytnut na základě smlouvy ze dne 24. 1. 2005 reg. číslo. Pohledávka ze smlouvy o hypotečním úvěru byla na základě smlouvy ze dne 24. 1. 2005 reg. číslo zajištěna zástavním právem smluvním, kdy druhá žalovaná měla postavení zástavního věřitele, žalobci pozici zástavců a první žalovaný pozici dlužníka; zástavním právem byly zatíženy předmětné nemovitosti. Druhá žalovaná dle pokynu prvního žalovaného bezhotovostně poukázala oněch 500 000 Kč na účet u peněžního ústavu tehdejší partnerky prvního žalovaného jméno příjmení. Peněžité prostředky z poskytnutého hypotečního úvěru tehdy nebyly poukázány na společný účet žalobců u peněžního ústavu, protože si to nepřála druhá žalobkyně. První žalovaný předal peněžitou částku 500 000 Kč v hotovosti do rukou druhé žalobkyně.

3. Na předmětných nemovitostech vázlo v době uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2004 zástavní právo smluvní ve prospěch druhé žalované k zajištění pohledávky ze smlouvy o hypotečním úvěru ze 7. 11. 2002 reg. číslo ve výši 1 450 000 Kč. Dlužníkem byl první žalovaný, který si sjednal hypoteční úvěr za účelem nákupu budovy adresa situované na pozemku st. anonymizováno a uvedeného stavebního pozemku, vše v katastrální uzemí; tyto nemovitosti sloužily k provozu autoservisu a lakovny. Zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo na základě smlouvy ze dne 19. 11. 2002 reg. číslo, kdy druhá žalovaná vystupovala jako zástavní věřitel, žalobci coby zástavci a první žalovaný coby dlužník.

4. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví – ruční písmo ze dne 11. 11. 2019, vypracovaného znalkyní titul jméno příjmení, vyšlo najevo, že žalobcův podpis vyhotovený na kupní smlouvě ze dne 6. 12. 2004, zástavní smlouvě ze dne 24. 1. 2005 a návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 24. 1. 2005 kategoricky není pravým podpisem prvního žalobce. Objednatelem posudku byl první žalobce. Znalecký posudek obsahoval doložku předjímanou v ustanovení § 127a o. s. ř.

5. Soud prvního stupně prošetřil majetkové poměry prvního žalobce v době před uzavřením kupní smlouvy se žalobci ze dne 6. 12. 2004 a smlouvy o hypotečním úvěru s druhou žalovanou ze dne 24. 1. 2005 a přijal skutkové zjištění, že první žalovaný byl schopen svým peněžitým závazkům dostát.

6. Darovací smlouvou ze dne 30. 5. 2019 žalobci převedli na svoji dceru (sestru prvního žalovaného) jméno příjmení vlastnictví podílu o velikosti 4/5 k předmětným nemovitostem; právní účinky zápisu nastaly k 14. 8. 2019.

7. Soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. podřadil takto zjištěný skutkový stav věci pod právní režim zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“).

8. Nejprve se zaměřil na existenci zástavního práva smluvního na předmětných nemovitostech. Vyšel přitom ze zjištění, že podpis prvního žalobce na zástavní smlouvě ze dne 24. 1. 2005 není jeho pravým podpisem. Neprojevil-li tak žalobce vůli dát předmětné nemovitosti do zástavy ve prospěch druhé žalované a nejednalo-li se o obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů, je třeba kvalifikovat zástavní smlouvu ze dne 24. 1. 2005 jako neplatnou (§ 145 odst. 2 obč. zák.); soud prvního stupně se v tomto směru nechal inspirovat judikátem dovolacího soudu řešícím příbuznou problematiku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3918/2015). Soud prvního stupně proto v této části určovací žalobě vyhověl (viz výrok II napadeného rozsudku).

9. Soud prvního stupně se následně věnoval otázce existence vlastnického práva žalobců k podílu o velikosti 1/5 na předmětných nemovitostech. I zde uzavřel, že kupní smlouva ze dne 6. 12. 2004 je neplatná pro absenci souhlasu prvního žalobce s jejím uzavřením. Dovodil však, že tento spoluvlastnický podíl nabyl do vlastnictví první žalobce z titulu vydržení (§ 129, § 130 odst. 1, § 132 odst. 1, § 134 odst. 1 obč. zák.). Uzavřel, že první žalovaný minimálně pod dobu deseti let od uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2004, resp. od vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 6. 4. 2005, byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. Žalobci, ani žádná třetí osoba po celou tuto dobu jeho vlastnictví nijak nevyvraceli a sám první žalovaný neměl rozumného důvodu o svém vlastnictví pochybovat. Nemohla obstát ani argumentace žalobců, že první žalovaný předmětné nemovitosti neužíval a nenaplňoval tak jeden z atributů výkonu vlastnického práva (§ 123 obč. zák.). Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktického ovládání věci (corpus possessionis). Faktickým ovládáním věci se přitom nerozumí jen její fyzické ovládání, ale rovněž výkon tzv. právního panství nad věcí. Stojí za povšimnutí, že první žalovaný platil řádně a včas hypoteční úvěr ve výši 500 000 Kč, konzultoval poškození rodinného domu adresa stran možnosti nahlášení pojistné události, v letech 2010, 2015 a 2017 až 2020 hradil ze svého daň z nemovitostí. Soud prvního stupně tudíž žalobu v této části zamítl.

10. Proti rozsudku se odvolali žalobci, přičemž brojili vůči zamítavému výroku ve věci samé pod bodem I a na něm závislému nákladovému výroku pod bodem III. Soudu prvního stupně vytýkali, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že v důsledku toho spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. Soustředili se na věrohodnost těch důkazů, z nichž soud prvního stupně vyvodil skutkové závěry dokládající dobrou víru prvního žalovaného ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 a zejména § 130 odst. 1 obč. zák. Pozastavili se nad tím, že zatímco návrh na povolení vkladu zástavního práva smluvního ve prospěch druhé žalované (viz zástavní smlouva ze dne 24. 1. 2005) byl podán již dne 26. 1. 2005 a návrh na povolení vkladu vlastnického práva prvního žalovaného až dne 6. 4. 2005, příslušný katastrální úřad kladně rozhodl v obou případech až dne 4. 5. 2005, ačkoli byl povinen o věci meritorně rozhodnout nejpozději do 30 dnů od nápadu návrhů. Zpochybnili rovněž skutkové zjištění soudu prvního stupně o úhradě daně z nemovitostí ze strany prvního žalovaného. Soud prvního stupně se patřičně nevypořádal s výpovědí svědkyně jméno příjmení, která zviklala dobrou víru prvního žalovaného. Nejasnostmi je obestřena schopnost prvního žalovaného plnit svoje finanční závazky ve vztahu k pořízení spoluvlastnického podílu 1/5 na předmětných nemovitostech. Znovu otevřeli otázku existence dobré víry prvního žalovaného v souvislosti s plnohodnotným výkonem jeho domnělého vlastnického práva, zejména pak užíváním nemovitostí. Žádali, aby napadený rozsudek byl v odvoláním dotčeném výroku I změněn tak, že žalobě bude i v této části vyhověno.

11. První žalovaný se s napadeným rozsudkem v odvoláním dotčeném výroku I ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Poznamenal, že se všemi námitkami žalobců skutkového i právního rázu se soud prvního stupně přesvědčivě vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že podpisy všech účastníků kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2004 byly opatřeny ověřovací doložkou a že on byl právě na základě této kupní smlouvy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník podílu v rozsahu jedné pětiny na předmětných nemovitostech. Poskytnutý hypoteční úvěr sloužící k zaplacení kupní ceny spoluvlastnického podílu řádně splácel. Stejně tak i hradil za období zmíněná v odůvodnění napadeného rozsudku daň z nemovitostí. Nemůže mu být k tíži, že nemovitosti fakticky neužíval, protože se jednalo o rodinný dům jeho rodičů, kteří zde bydlí a celý užívají. Rodinný dům není tak prostorný, aby zde první žalovaný mohl založit vlastní domácnost.

12. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen„ odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podaly oprávněné osoby a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek v mezích odvolání včetně řízení, jež mu předcházelo (§ 206 odst. 2, § 212 věta první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

13. Podle § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

14. Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

15. Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

16. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1593/2012).

17. Stanoví-li zákon pro určitý právní úkon kvalifikovanou formu jako výjimku ze zásady bezformálnosti právních úkonů, nemůže být zásadně účelu zákona dosaženo, aniž by byla dodržena předepsaná forma (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 689/2014).

18. Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu, přičemž písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby, který na rozdíl od textu písemnosti musí být zásadně vlastnoruční (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. 25 Cdo 176/99).

19. Bylo-li v řízení spolehlivě prokázáno, že podpis a) žalobce na kupní smlouvě ze dne 6. 12. 2004 není jeho pravým podpisem, je tato kupní smlouva ve vztahu k němu absolutně neplatná (§ 40 odst. 1 obč. zák.). To ovšem přivodilo neplatnost kupní smlouvy jako celku pro absenci souhlasu a) žalobce s prodejem tohoto spoluvlastnického podílu na prvního žalovaného (§ 145 odst. 2 obč. zák.) Odvolací soud ve zbytku odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku. Sluší se jen dodat, že straně žalující se zde zdařil důkaz opaku ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř.

20. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

21. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti (věrohodnosti). Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popř. v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány, nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.

22. Vzhledem k tomu, že civilní proces je ovládán zásadou přímosti, náleží hodnocení důkazů soudu, který provádí dokazování. Odvolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat optikou posledně předestřených kritérií § 132 o. s. ř. a dodržení pravidel logického myšlení.

23. Odvolací soud neshledal žádná pochybení na straně soudu prvního stupně při hodnocení důkazů v intencích shora citovaného ustanovení § 132 o. s. ř. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci postupoval důkladně a poctivě a své skutkové závěry vyjevil v odůvodnění napadeného rozsudku plně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Skutkový stav věci zjistil řádně a úplně (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), byť se jednalo o skutkově složitý případ umocněný vzájemnou nevraživostí procesních stran. Odůvodnění napadeného rozsudku nenese stran zjištění skutkového stavu věci jakékoli známky neúplnosti, nepřesvědčivosti či nelogičnosti.

24. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána„ se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

25. Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí se vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).

26. Ustanovení § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák., které praví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se logicky v návaznosti na jeho první větu vztahuje toliko na držbu, která se na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci. Citované ustanovení se uplatní až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. 22 Cdo 445/2007).

27. Podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří; omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1417/2001).

28. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku zcela přesvědčivě a instruktivně vyložil důvody, pro které přijal závěr o existenci dobré víry prvního žalovaného po celou desetiletou vydržecí dobu; odvolací soud v zájmu stručnosti a přehlednosti plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud toliko zdůrazňuje, že oprávněnou držbu prvního žalovaného výrazně posílila skutečnost, že podpisy všech smluvců na kupní smlouvě ze dne 6. 12. 2004 byly úředně ověřeny (viz § 10 odst. 1 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a že byl následně proveden vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nebylo prokázáno, že by po dobu trvání desetileté vydržecí doby byl první žalovaný, ať již ze strany žalobců či třetích osob, zviklán ve své dobré víře.

29. Lichá byla i ta argumentace žalobců o neužívání předmětných nemovitostí prvním žalovaným po dobu trvání vydržecí doby. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na právní úvahy soudu prvního stupně ohledně faktického užívání a právního panství nad předmětnými nemovitostmi, podložené relevantními skutkovými zjištěními. První žalovaný vedl svoji vlastní rodinnou domácnost a nebylo lze po něm požadovat, aby spoluužíváním předmětných nemovitostí sdílel rodinnou domácnost i se žalobci. Žádná z procesních stran o takový stav uspořádání vzájemných vztahů neusilovala. Vyšlo přitom najevo, že první žalovaný neměl k předmětným nemovitostem, resp. ke svému spoluvlastnickému podílu netečný vztah (viz např. hrazení daně z nemovitostí v období zachyceném v odůvodnění napadeného rozsudku).

30. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek v odvoláním dotčeném výroku o věci samé pod bodem I, jakož i v závislém nákladovém výroku pod bodem III, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

31. Vzhledem k tomu, že první žalovaný se s úspěchem ubránil odvolání, vznikl mu na úkor žalobců nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jednalo se o odměnu zastupujícího advokáta za poskytnutí placené právní služby za dva úkony po 3 100 Kč, dvě paušální náhrady jeho hotových výdajů po 300 Kč, náhradu za promeškaný čas 400 Kč, náhradu cestovních výdajů při použití osobního automobilu na trase obec – obec a zpět ve výši 787,50 Kč a o náhradu za daň z přidané hodnoty 1 677 Kč, tj. úhrnem o 9 664,50 Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/, § 13 odst. 1, 3, 4 a 5, § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu, § 157 zák. práce).

Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání.

Dovolání je přípustné tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Okresnímu soudu v Náchodě; o dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud České republiky v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuční návrh.