KSHK 26 CO 141/2022-476

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 979 668 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2022 č. j. 10 C 267/2018-440

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 12 500 Kč za květen 2015, a v části výroku II, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 8,05 % z 12 500 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení, mění takto:

Žaloba o zaplacení 12 500 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % od 1. 6. 2017 do zaplacení se zamítá.

II. Ve zbývající části výroků I a II se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem 145 979 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové náklady řízení před okresním soudem 685,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 12 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku celkem 979 668 Kč (výrok I) a v téže lhůtě též 8,05% úrok z prodlení z 25 000 Kč od 1. 6. 2017 do 30. 6. 2017, z 50 000 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 7. 2017, z 75 000 Kč od 1. 8. 2017 do 31. 8. 2017, z 100 000 Kč od 1. 9. 2017 do 30. 9. 2017, z 125 000 Kč od 1. 10. 2017 do 31. 10. 2017, z 150 000 Kč od 1. 11. 2017 do 30. 11. 2017, z 175 000 Kč od 1. 12. 2017 do 31. 12. 2017, z 200 000 Kč od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018, z 225 000 Kč od 1. 2. 2018 do 28. 2. 2018, z 250 000 Kč od 1. 3. 2018 do 31. 3. 2018, z 275 000 Kč od 1. 4. 2018 do 30. 4. 2018 a z 979 668 Kč od 12. 4. 2018 do zaplacení (výrok II). Současně uložil žalovanému nahradit do tří měsíců od právní moci rozsudku žalobkyni její náklady řízení 160 676 Kč (výrok III) a České republice náklady řízení 11 358 Kč (výrok IV).

2. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení výše uvedeného peněžitého plnění z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí – pozemku st. parcelní číslo, jehož součástí je dům adresa, a pozemku parc. číslo vše v katastrální uzemí anonymizováno a územní celek (dále též „předmětné nemovitosti“), žalovaným bez právního důvodu v době od 1. 5. 2015 do 30. 4. 2018. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný po rozvodu jejich manželství předmětné nemovitosti, které jsou v jejím výlučném vlastnictví, užíval bez jejího souhlasu. Bezdůvodné obohacení vyčíslila ve výši obvyklého nájemného.

3. Okresní soud vyšel z toho, že účastníci byli manžely od 21. 9. 1990 a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 28. 7. 2014 č. j. 8 C 3/2014-21, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2015. Žalovaný po rozvodu manželství předmětné nemovitosti dobrovolně nevyklidil. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2017 č. j. 17 C 260/2016-89 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2018 č. j. 21 Co 316/217-206 byla žalovanému uložena povinnost tyto nemovitosti vyklidit. V uvedeném řízení byla řešena otázka vlastnictví nemovitostí s ohledem na skutečnost, že rodinný dům adresa byl za trvání manželství účastníků výrazně zrekonstruován. Soudy dospěly k závěru, že rekonstrukce byla rozsáhlejší, avšak neznamenala zánik původní stavby, a proto je výlučným vlastníkem stavby, jakož i přilehlých pozemků, žalobkyně. O vnosech ze společného jmění manželů do tohoto výlučného majetku žalobkyně je v rámci žaloby o vypořádání SJM vedeno řízení u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 58/2016, které dosud nebylo skončeno.

4. Nejprve se okresní soud zabýval námitkou promlčení, vznesenou žalovaným. Uvedl, že žalovaný svou námitku řádně nezdůvodnil, že žaloba byla podána soudu dne 30. 4. 2018 a že žalobkyně se domáhala plnění za dobu od 1. 5. 2015 do 30. 4. 2018. Na základě toho okresní soud uzavřel, že žaloba byla podána do tří let od požadovaného plnění, tedy v obecně zákonem stanovené promlčecí době.

5. Na základě provedených důkazů vzal okresní soud za prokázané, že žalovaný v rozhodném období užíval předmětné nemovitosti bez právního důvodu, bydlel zde společně se dvěma dcerami účastníků, a že za toto užívání neplatil žalobkyni žádnou úhradu. Současně uzavřel, že žalobkyně byla z užívání nemovitostí vyloučena, protože společnou domácnost s žalovaným byla nucena ještě za trvání manželství opustit z důvodu tzv. domácího násilí ze strany žalovaného.

6. Jako nedůvodné posoudil okresní soud námitky žalovaného, který tvrdil, že mu svědčilo užívací právo na základě nájemní smlouvy ze dne datum, kterou měla uzavřít žalobkyně coby pronajímatel se právnická osoba anonymizováno, jejímž byl žalovaný jediným společníkem a současně i jednatelem. K tomu okresní soud dovodil, že tato smlouva trpí z hlediska svého obsahu vadou vůle, neboť skutečným důvodem jejího uzavření bylo jen to, aby obchodní společnost měla sídlo, které bylo zapsáno do obchodního rejstříku. Nešlo tedy o to, aby společnost v předmětné nemovitosti skutečně podnikala. Proto se mělo jednat v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) o právní úkon nicotný.

7. K výši předpokládaného bezdůvodného obohacení okresní soud zjistil znaleckým posudkem právnická osoba, znaleckého ústavu z oboru ekonomika, že obvyklé nájemné za sledované období 1. 5. 2015 do 30. 4. 2018 činilo celkem 1 012 344 Kč. Z toho 214 128 Kč za dobu od května 2015 do prosince 2015, 323 460 Kč za dobu od ledna 2016 do prosince 2016, 331 560 Kč za dobu od ledna 2017 do prosince 2017 a 110 520 Kč za dobu od ledna 2018 do dubna 2018.

8. Okresní soud též odmítl námitku žalovaného, že při určení obvyklé ceny nájemného mělo být zohledněno, že žalobkyně odpojila dodávky vody z veřejného vodovodu do domu. K tomu zjistil, že ukončení dodávky vody předcházelo neplacení úhrady za tyto dodávky ze strany žalovaného a že dům je vybaven vlastní studnou, proto dodávky vody do domu byly po celou dobu užívání zajištěny. Obě dcery účastníků navíc vypověděly, že voda ze studny byla užívána i k vaření a k pití.

9. Okresní soud současně uzavřel, že i přestože nemovitosti užíval žalovaný i s dcerami účastníků, tak ale nemovitosti obývali všichni tři společně. Toto plnění tak nelze dělit mezi žalovaného a jeho dcery, a proto lze žalovanému uložit povinnost k vydání náhrady za celé užívání nemovitostí.

10. Okresní soud odmítl námitku žalovaného, který argumentoval, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy, protože za trvání manželství účastníků byl dům zásadně stavebně upraven a zrekonstruován. K tomu okresní soud poukázal, že případné investice do nemovitosti jsou řešeny v soudním řízení o vypořádání společného jmění manželů.

11. Na základě shora uvedených skutkových zjištění okresní soud učinil závěr, že žalovaný se ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. A to tím, že užíval po rozvodu manželství bez právního důvodu nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobkyně. A protože žalobkyně požadovala na peněžité náhradě za toto užívání méně, než jak byla výše bezdůvodného obohacení stanovena znaleckým posudkem, shledal okresní soud co do jistiny žalobu důvodnou, a proto žalobě vyhověl.

12. S odkazem na § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. okresní soud přisoudil žalobkyni rovněž jí požadovaný úrok z prodlení.

13. Povinnost nahradit náklady řízení žalobkyně uložil okresní soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovanému, který byl v řízení zcela neúspěšný. S ohledem na výsledek sporu uložil okresní soud žalovanému dle § 148 odst. 1 o. s. ř. též povinnost nahradit zcela náklady řízení, které vznikly státu.

14. Lhůtu k plnění jistiny i příslušenství dluhu, jakož i lhůtu k náhradě nákladů řízení okresní soud s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil delší – tříměsíční. Odůvodnil to okolnostmi případu a poměry žalovaného.

15. Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Zopakoval v něm všechny své námitky, které uplatnil před okresním soudem. Sporoval, že by žalobkyně nemovitosti v rozhodném období nemohla užívat. K tomu namítal, že řízení o tom, že by se vůči žalobkyni dopustil nějakého protiprávního jednání, bylo zastaveno. Nesouhlasil se závěrem, že by měl být povinen zaplatit 100 % žalovaného nároku, jestliže nemovitosti byly v rozhodném období užívány též dcerami účastníků, které navíc byly po část tohoto období nezletilé, a i po dosažení zletilosti pokračovaly ve studiu, a proto vůči nim měla žalobkyně v té době vyživovací povinnost. Z toho žalovaný dovozoval, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení by mohl být důvodný pouze z 1/3. Tvrdil, že pokud se v nemovitosti zdržoval, činil tak pouze z důvodu zajištění péče o dcery. I z tohoto důvodu by měl být nárok žalobkyně rovněž v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasil s výší bezdůvodného obohacení. K tomu namítal, že kvalita bydlení byla výrazně snížena přerušením dodávky pitné vody, a proto by měla být výše obvyklého nájemného v tomto případě snížena minimálně o 40 %. Argumentoval rovněž tím, že nemovitost užíval nejen k zajištění péče o dcery, ale rovněž ke svému podnikání, a to na základě smlouvy, podle které měla jeho právnická osoba anonymizována dvě slova. nemovitost pronajatou. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že by tato nájemní smlouva nebyla platná. Tvrdil, že od července 2017 přebýval ve své nemovitosti v obci obec a do předmětných nemovitostí zajížděl maximálně 1x týdně, a to pouze za účelem zajištění péče o dcery a za účelem vyřízení firemních záležitostí právnická osoba anonymizována dvě slova. Zopakoval rovněž, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, protože nemovitost byla za trvání manželství výrazně zrekonstruována, a přitom žalobkyně mu za toto zhodnocení dosud nic nevyplatila. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a okresnímu soudu vrátil zpět k dalšímu řízení.

16. Žalobkyně se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Odmítla jako účelová tvrzení žalovaného o tom, že nemovitosti fakticky neužíval, a poukázala při tom i na předchozí soudní řízení o vyklizení nemovitostí. Namítala rozpory v jednotlivých tvrzeních žalovaného a tvrdila, že žalovaný nemovitosti zanechal ve zanedbaném stavu.

17. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání z větší části není důvodné.

18. Okresní soud ve věci provedl úplné dokazování, zjistil všechny podstatné skutečnosti a na projednávaný případ aplikoval odpovídající ustanovení zákona. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry, které okresní soud na základě provedených důkazů učinil a na něž odvolací soud odkazuje. S ohledem na obsah odvolacích námitek žalovaného uvádí odvolací soud následující.

19. Z výpovědí dcer účastníků shodně vyplývá, že žalovaný po celou rozhodnou dobu nemovitosti užíval – v domě přespával a měl zde uskladněny svoje věci. Svědkyně jméno příjmení se výslovně odkázala na své písemné prohlášení, ve kterém uvedla, že se žalovaný vystěhoval až dne 7. 6. 2018. A rovněž svědkyně jméno příjmení vypověděla, že se žalovaný z domu vystěhoval až v souvislosti se soudním řízením o vyklizení. Přitom povinnost vyklidit nemovitosti do jednoho měsíce od právní moci rozsudku byla žalovanému uložena definitivně teprve až rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2018 č. j. 21 Co 316/217-206. I sám žalovaný ve své výpovědi uvedl, že klíče od nemovitosti přenechal žalobkyni až v červnu 2018. Nemůže proto žalovaný uspět se svojí obranou, že v nemovitosti nepřebýval, protože měl jinou možnost bydlení.

20. Ani námitka žalovaného, že nemovitosti užíval na základě nájemní smlouvy, kterou měla uzavřenu právnická osoba anonymizováno, neobstojí. Tato společnost žádnou ekonomickou aktivitu v rozhodném období nevyvíjela, což je zřejmé nejen z výkazů zisků a ztrát této společnosti, které v rozhodném období byly nulové, ale rovněž z výpovědí dcer účastníků, které žádnou podnikatelskou aktivitu žalovaného v tomto období nezaznamenaly. I sám žalovaný ostatně v podání ze dne 7. 7. 2020, adresovaném rejstříkovému soudu, výslovně prohlásil, že právnická osoba od roku 2009 žádnou činnost nevyvíjí. Ze shodných vyjádření účastníků přitom plyne, že smlouva byla uzavřena pouze za účelem zapsání sídla společnosti, a že ve smlouvě sjednané nájemné nebylo nikdy placeno. Svým obsahem je smlouva neurčitá, neboť neobsahuje přesný předmět nájmu. Okresní soud s ohledem na datum uzavření smlouvy (datum) věc po právní stránce správně posoudil dle v té době účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a správně uzavřel, že se jedná o právní úkon nicotný. K tomu odvolací soud dodává ještě toto. Podle § 34 obč. zák. se právním úkonem rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. V případě nájemní smlouvy se jedná o právní úkon dvoustranný, neboť k tomu, aby smlouva vznikla, je zde třeba shodná vůle obou smluvních stran takovou smlouvu uzavřít (žalobkyně coby pronajímatele a žalovaného jednajícího jménem právnická osoba coby nájemce). Základním znakem nájemní smlouvy je vůle pronajímatele přenechat nájemci předmět nájmu za úplatu a vůle nájemce takovou úplatu hradit a předmět nájmu užívat (viz § 663 obč. zák.). Takovou vůli však ani jedna smluvní strana od počátku neměla, a proto lze uzavřít, že se jedná o právní úkon nicotný, neboť právní úkon (uzavření nájemní smlouvy) vůbec nevznikl. Žalovaný proto nemohl nemovitosti užívat na základě výše uvedené nájemní smlouvy, neboť zde od počátku chyběla vůle smluvních stran takovou smlouvu uzavřít, a proto nájemní smlouva vůbec nevznikla.

21. To, že žalovaný sporoval, že by se vůči žalobkyni nedopustil žádné formy tzv. domácího násilí, rovněž nelze považovat za důvod, proč by se žalobkyně nemohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí žalovaným. V řízení bylo prokázáno, že výlučným vlastníkem nemovitostí je žalobkyně a že žalovaný nemovitosti v rozhodném období užíval bez právního důvodu, ač jej žalobkyně opakovaně vyzývala, aby nemovitosti vyklidil. Za situace, kdy se žalovaný odmítl z nemovitosti vystěhovat, nelze po žalobkyni jakožto výlučném vlastníkovi nemovitostí spravedlivě požadovat, aby sdílela užívání nemovitostí s žalovaným. Již jen tím, že se odmítl vyklidit a sám nemovitosti aktivně užíval, tak žalovaný aktivně bránil žalobkyni, aby nemovitosti pokojně užívala.

22. K tomu je třeba připomenout, že dle ustálené judikatury je vztah z bezdůvodného obohacení pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (viz například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4287/2016 ze dne 1. 8. 2017). Z hlediska posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení proto není rozhodné, jak intenzivní je rozsah užívání tím, jemuž nesvědčí žádný užívací titul a který se tak na úkor vlastníka nemovitosti obohatil. Neobstojí proto námitka žalovaného, že do domu pouze nepravidelně dojížděl a že měl od roku 2017 zajištěno jiné bydlení. A to obzvláště za situace, kdy v nemovitosti měl žalovaný uskladněny svoje věci a k výzvě žalobkyně odmítl nemovitosti dobrovolně vyklidit. S ohledem na to, že měl žalovaný dle vlastního vyjádření jinou možnost bydlení, navíc odvolací soud jako nedůvodnou považuje obranu žalovaného, že výkon práv žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Jako nesouladné s dobrými mravy naopak odvolací soud shledává, jestliže se žalovaný aktivně bránil vyklizení za situace, kdy mu bylo známo, že vlastníkem nemovitostí je žalobkyně, a kdy měl současně zajištěno jiné vlastní bydlení.

23. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že by neměl být zavázán nahradit bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání nemovitostí jako celku, protože nemovitosti společně s ním užívaly jeho dcery. Zde odvolací soud opakuje to, co již uvedl ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu vychází ze zásady, že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez jejího reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části, jim zakládá solidární odpovědnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitele opravňuje požadovat splnění povinnosti po kterékoli z nich (k tomu viz rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 542/2002 ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012 ze dne 1. 11. 2012 a sp. zn. 28 Cdo 1941/2014 ze dne 5. 8. 2014). Z této zásady vychází též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 651/2017 ze dne 6. 3. 2018, které se dotýká rovněž otázky, zda je podstatné, nakolik intenzivně ten, kdo nemovitost užívá bez právního důvodu, tak fakticky činí. A že užívá-li cizí věc bez jejího reálného rozdělení více osob, přičemž neexistuje ani dohoda o tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každou z nich užíván, je dána jejich solidární odpovědnost k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení. Z výpovědi dcer účastníků přitom vyplývá, že nemovitosti užívaly společně bez toho, že by došlo k nějakému reálnému rozdělení nemovitostí. A rovněž sám žalovaný při jednání odvolacího soudu potvrdil, že po celou rozhodnou dobu (tedy i poté, co dcery dosáhly zletilosti) hospodařil s oběma dcerami společně.

24. Nelze přisvědčit ani námitce žalovaného, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy. Nad rámec toho, co odvolací soud uvedl výše, je možno zopakovat argumentaci okresního soudu, že to, že za trvání manželství byly nemovitosti zrekonstruovány, se odrazí v rozhodnutí o vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů. Účastníci přitom při jednání odvolacího soudu potvrdili, že v řízení o vypořádání SJM žalobkyně nesporuje, že by žalovanému svědčil nějaký vypořádací podíl s ohledem na zhodnocení nemovitostí, ale předmětem sporu je pouze výše tohoto vypořádacího podílu. Ani to, že žalovaný pečoval o dcery účastníků, které byly v rozhodné době nezaopatřené, neobstojí jako důvod, proč by měl být nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Zde je třeba uvést, že povinnost podílet se na výživě dítěte mají oba dva rodiče, a to do té doby, dokud dítě není schopno samostatné obživy (§ 910–911 o. z.). Bylo tedy povinností žalovaného zajistit výživu dětí, a přitom při určení výživného žalobkyni soud nepřihlížel k tomu, že by na výživu plnila formou zajištění bydlení.

25. Odvolací soud shledal zčásti důvodnou pouze námitku žalovaného, že by výše bezdůvodného obohacení měla být snížena z důvodu snížení kvality bydlení, protože nemovitost neměla zajištěn nepřerušený přívod pitné vody. Žalovaný doložil, že poté, co byl přívod vody z veřejného vodovodního řadu přerušen, měl k dispozici vodu ze studny, která se nachází na pozemku. Z vyjádření žalovaného plyne, že si za pomoci vlastního čerpadla a filtračního zařízení během jednoho měsíce zajistil sám pitnou vodu, která byla rozvedena po celém domě. Z toho lze dovodit, že snížená kvalita bydlení trvala pouze po dobu jednoho měsíce a že žalovaný si tuto závadu odstranil svépomocí. Proto odvolací soud za použití volné úvahy dle § 136 o. s. ř. dospěl k závěru, že žalovanému náleží sleva za užívání nemovitosti za měsíc květen 2015 ve výši jedné poloviny obvyklého nájemného požadovaného žalobkyní – tedy ve výši 12 500 Kč. Proto v té části žalobního žádání, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 12 500 Kč s úrokem z prodlení od 1. 6. 2017 do zaplacení, lze považovat žalobu za nedůvodnou.

26. S ohledem na výši dluhu a celkové osobní a majetkové poměry žalovaného je odvolací soud zajedno se soudem okresním, že je dán důvod k tomu, aby byla žalovanému poskytnuta k úhradě dluhu delší lhůta splatnosti (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

27. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II v rozsahu o zaplacení 12 500 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % od 1. 6. 2017 do zaplacení změnil tak, že žalobu v této části zamítl (§ 220 o. s. ř.), a jinak rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

28. K tomu je třeba ještě uvést, že v té části, kde i odvolací soud shledal žalobu co do jistiny důvodnou, je dán též nárok žalobkyně na zaplacení požadovaných úroků z prodlení. Ty byly požadovány ve výši přípustné v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. A s ohledem na to, že žalobkyně svým dopisem ze dne 23. 5. 2017 vyzvala žalovaného, aby jí platil měsíčně 25 000 Kč, a následně předžalobní výzvou ze dne 4. 4. 2018 požadovala doplatit celý zůstatek dluhu, lze odvíjet počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení za jednotlivé měsíce vždy od prvního dne následujícího měsíce a poté ode dne, kdy uplynula lhůta k plnění dle předžalobní výzvy.

29. Protože odvolací soud rozsudek okresního soudu zčásti změnil, musel též nově rozhodnout o nákladech řízení.

30. V řízení uspěla v převážné míře žalobkyně, přičemž míra jejího neúspěchu je v poměru k úspěchu v nepatrné části (žalobkyně neuspěla pouze v rozsahu cca 1 %). Žalobkyni proto přísluší vůči žalovanému plné právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 3 o. s. ř.).

31. Náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za podání žaloby 7 838 Kč, soudním poplatkem za podání odvolání 6 531 Kč a odměnou a náhradou nákladů právní zástupkyně žalobkyně. Odměna advokáta náleží v sazbě 12 220 Kč za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (předmětem řízení bylo peněžité plnění ve výši 979 668 Kč) a činí celkem 128 310 Kč. Je to odměna za 10 úkonů právní služby po 12 220 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání soudu ve dnech 14. 3. 2019, 27. 8. 2020, 25. 5. 2021, 8. 6. 2021, 30. 11. 2021, 13. 1. 2022, sepis písemného vyjádření ve věci samé 5. 8. 2020, sepis odvolání) a za 1 úkon právní služby ve výši jedné poloviny sazby – tj. 6 110 Kč (sepis jednoduché výzvy k plnění) dle § 11 odst. 2 písm. h/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále jsou to náklady advokáta, tvořené 600 Kč jakožto paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 11 shora uvedených úkonů právní služby po 300 Kč. Celková výše nákladů advokátky žalobkyně za řízení v prvním stupni tudíž činí 145 979 Kč.

32. I v případě splatnosti náhrady nákladů žalobkyně za řízení před okresním soudem odvolací soud shodně, jako bylo uvedeno shora, dovodil, že je zde dán důvod k tomu, aby byla žalovanému poskytnuta delší (tříměsíční) lhůta splatnosti.

33. K tomu odvolací soud dodává, že náhradu nákladů právního zastoupení přiznal tak, jak ji účtovala právní zástupkyně žalobkyně. Rozdílná výše oproti rozhodnutí okresního soudu je dána tím, že okresní soud se při výpočtu dopustil početní chyby, a že navíc nesprávně přiznal za úkony uskutečněné do 31. 12. 2020 též DPH. Avšak právní zástupkyně žalobkyně již není plátcem DPH. Dnem uskutečnění zdanitelného plnění u služeb poskytovaných advokáty je však den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost tyto služby poskytovat skončila (k tomu viz například rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 288/05 ze dne 31. 8. 2005), což je v případě soudního sporu den, kdy bylo řízení skončeno. Proto pro posouzení, zda je advokát povinen z daného příjmu odvést DPH, je rozhodující, zda advokát byl či nebyl plátcem DPH ke dni, kdy došlo ke zdanitelnému plnění. A proto jestliže právní zástupkyně žalobkyně již není plátcem DPH, nemohly jí v souvislosti s platbou této daně vzniknout náklady. A to bez ohledu na to, zda některé z úkonů právní služby vykonala ještě k době, kdy plátcem DPH byla.

34. Rovněž o náhradě nákladů státu rozhodl odvolací soud v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení. Jestliže to byl žalovaný, kdo v řízení podlehl, přičemž míra jeho úspěchu je oproti neúspěchu zcela nepatrná, měl by tyto náklady nést zcela on. Zde však odvolací soud přisvědčil, že je důvodná odvolací námitka žalovaného, který poukazoval na to, že byl v řízení osvobozen od placení soudních poplatků v rozsahu 90 %. Jak vyplynulo z vyjádření žalovaného před odvolacím soudem, důvody pro toto osvobození i nadále trvají. A protože stát má proti účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil, jen tehdy, pokud u tohoto účastníka nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je možno žalovanému uložit povinnost nahradit náklady státu jen v rozsahu 10 %. Celková výše nákladů státu dosáhla 11 858 Kč, z toho 10 % činí 1 185,80 Kč, avšak žalovaný již na tyto náklady v průběhu řízení na výzvu okresního soudu složil zálohu 500 Kč. Proto odvolací soud uložil žalovanému nahradit státu náklady řízení 685,80 Kč. A protože žalobkyni povinnost nahradit státu náklady řízení nestíhá, neboť v řízení v naprosté většině uspěla, tak stát nemá právo na náhradu zbývající části nákladů, které v tomto řízení vynaložil.

35. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tento výrok vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. I v odvolacím řízení uspěla v převážné míře žalobkyně, přičemž míra jejího neúspěchu je v poměru k úspěchu v nepatrné části. Přísluší jí proto vůči žalovanému plné právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady tvoří odměna a náhrada nákladů advokátky žalobkyně, která požadovala jejich přiznání za jeden úkon právní služby. Odměna proto činí 12 220 Kč dle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu a k tomu přísluší paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celková výše nákladů žalobkyně za odvolací řízení tudíž činí 12 520 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.).

Nebudou-li povinnosti, stanovené vykonatelným rozhodnutím, plněny dobrovolně, lze se u soudu domáhat výkonu tohoto rozhodnutí.