KSHK 26 CO 28/2020-349

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové, ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_006⟫ k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 12. 2019 č. j. 106 C 31/2017-264

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 117 128,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % od 23. 11. 2017 do zaplacení (výrok I) a současně uložil žalovanému nahradit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení 272 168 Kč (výrok II).

2. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení výše uvedeného peněžitého plnění s tvrzením, že mezi účastníky byla dne 14. 12. 2007 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě a budoucí smlouvě o zřízení práva věcného břemene, kterou bylo sjednáno, že kupní smlouva o převodu nemovitostí, a to pozemků p. číslo p. číslo parcelní číslo a parcelní číslo v obci a katastrální uzemí anonymizováno příjmení, které jsou ve výlučném vlastnictví žalobce, bude uzavřena do 30 dnů ode dne nabytí právní moci stavebního povolení k výstavbě čističky odpadních vod (dále též„ ČOV“), nejpozději do 31. 12. 2019. Pro případ porušení tohoto závazku byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta 2 000 000 Kč Stavební povolení nabylo právní moci dne 9. 12. 2014, a proto měla být kupní smlouva uzavřena do 8. 1. 2015. K tomu však pro nečinnost žalovaného nedošlo, a proto žalobce požadoval po žalovaném úhradu smluvní pokuty.

3. S ohledem na skutečnost, že žalobce svůj nárok odvozoval ze smlouvy uzavřené dne 14. 12. 2007 (ve znění dodatku ze dne 1. 12. 2009), posoudil jej okresní soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. podle zákona účinného v době uzavření smlouvy, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Konkrétně okresní soud aplikoval zejména ustanovení § 50a odst. 1 obč. zák., upravující institut smlouvy o smlouvě budoucí, a § 544 obč. zák., jež zakotvuje smluvní pokutu.

4. Okresní soud měl na základě provedených důkazů za prokázané tvrzení žalobce, že mezi účastníky byla dne 14. 12. 2007 ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 12. 2009 uzavřena mimo jiné smlouva o budoucí smlouvě kupní o převodu nemovitostí ve vlastnictví žalobce s tím, že smlouva měla být uzavřena do 30 dnů ode dne nabytí právní moci stavebního povolení k výstavbě ČOV, nejpozději do 31. 12. 2019. Pro případ porušení tohoto závazku byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta 2 000 000 Kč. Nemovitosti, které měly být předmětem převodu vlastnického práva dle této smlouvy, jsou ve smlouvě vymezeny odkazem na geometrický plán číslo ze dne 27. 7. 2009 a na platnou projektovou dokumentaci pro územní řízení zpracovanou právnická osoba, a.s. Okresní soud měl z těchto listin za prokázané, že stavbou čistírny odpadních vod mají být dotčeny pozemky žalobce, které tak měly být předmětem budoucí smlouvy kupní, a to pozemky označené geometrickým plánem jako číslo o výměře 2 182 m2, číslo o výměře 6 462 m2 a číslo o výměře 2 657 m2 Okresní soud vyložil, že účelem smlouvy o budoucí smlouvě není vklad do katastru nemovitostí, ale uzavření budoucí hlavní smlouvy. Proto okresní soud shledal výše uvedené vymezení předmětu smlouvy jako dostatečně určité a nepřisvědčil obraně žalovaného, že pro neurčitost předmětu kupní smlouvy nebylo možné kupní smlouvu uzavřít. Jako nedůvodnou shledal okresní soud též námitku žalovaného spočívající v tvrzení, že podmínky pro zaplacení smluvní pokuty nejsou dány, neboť termín pro uzavření kupní smlouvy trvá až do 31. 12. 2019. Uzavřel, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že kupní smlouva bude uzavřena do 30 dnů od právní moci stavebního povolení na stavbu ČOV ve obec, nejpozději do 31. 12. 2019. Stavební povolení bylo vydáno dne 18. 7. 2014 a nabylo právní moci dne 9. 12. 2014. K uzavření kupní smlouvy tak mělo dojít do 30 dnů od tohoto data, tj. do 8. 1. 2015, k tomu však přes výzvu žalobce o uzavření smlouvy nedošlo. Okresní soud posoudil jako nedůvodnou rovněž námitku promlčení uplatněnou žalovaným. Uvedl, že kupní smlouva měla být uzavřena nejpozději dne 8. 1. 2015 a dnem 9. 1. 2015 žalobci vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku žalobce u soudu by uplynula dnem 9. 1. 2018, žalobce však svůj nárok u soudu uplatnil již dne 29. 12. 2017, tedy před uplynutím promlčecí doby. Proto okresní soud žalobě zcela vyhověl.

5. Povinnost nahradit náklady řízení žalobce uložil okresní soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovanému, který v řízení zcela neuspěl.

6. Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Zopakoval svou argumentaci, že předmět převodu byl ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě vymezen neurčitě, a proto je smlouva v části o kupní smlouvě neplatným právním jednáním. Argumentoval, že závazek uzavřít kupní smlouvu mohl být realizován až do 31. 12. 2019, a proto žalobci nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty již dne 9. 1. 2015. Tvrdil, že došlo k zániku závazku uzavřít kupní smlouvu a smlouvu o věcném břemeni v důsledku změny poměrů, která nastala po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Změnu poměrů spatřoval v chování žalobce, který brojil proti prodloužení stavebního povolení, čímž měl dle tvrzení žalovaného fakticky zmařit účel uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Namítal, že výkon práva žalobce (uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty) je zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany. A to z toho důvodu, že žalobce neměl zájem na splnění smluveného závazku uzavřít kupní smlouvu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zcela zamítl.

7. Žalobce se s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a navrhl jeho potvrzení.

8. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Předně je třeba uvést, že závěr okresního soudu o aplikaci zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) je správný.

10. Odvolací soud v prvé řadě považuje za nutné zdůraznit, že není důvodná námitka žalovaného, že předmět převodu byl ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě vymezen neurčitě, a proto by bylo třeba na smlouvu v části o kupní smlouvě hledět jako na neplatné právní jednání. Zde je třeba zmínit, že odvolací soud rozsudek okresního soudu již jednou k odvolání žalovaného přezkoumával, uzavřel, že předmět převodu nebyl ve smlouvě vymezen dostatečně určitě, a proto rozsudek okresního soudu svým rozsudkem ze dne 2. června 2020 č. j. číslo jednací změnil a žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí však žalobce podal ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl svým nálezem sp. zn. ústavní nález ze dne 2. srpna 2022, jímž citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil. Při tom Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, že v této věci smluvní strany (tj. žalobce a žalovaný) ve smlouvě o smlouvě budoucí vymezily předmět převodu bezpochyby určitě, respektive určitelně, a proto je třeba tento projev vůle smluvních stran hodnotit jako dostatečně určité právní jednání. K této části odvolací argumentace žalovaného proto odvolací soud zcela odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu.

11. Odvolací soud nesdílí ani názor žalovaného, že lhůta k uzavření kupní smlouvy účastníkům plynula až do 31. 12. 2019, a že proto žalobci nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty již dnem 9. 1. 2015. V textu smlouvy o smlouvě budoucí je výslovně uvedeno, že se smluvní strany dohodly na uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu nemovitostí do 30 dnů ode dne nabytí právní moci stavebního povolení k výstavbě ČOV, nejpozději však do 31. 12. 2019. Jazykovým výkladem tohoto smluvního ujednání lze jednoznačně dovodit, že lhůta k uzavření kupní smlouvy byla vázána pouze na uplynutí 30 dnů ode dne, kdy stavební povolení k výstavbě ČOV nabude právní moci. Takovéto určení lhůty je i dostatečně určité. Ze žalobcem předložených listin přitom vyplývá, že zmíněné stavební povolení nabylo právní moci dne 9. 12. 2014 (to ostatně žalovaný ani nesporoval). Závěrečné sousloví citovaného smluvního ujednání„ nejpozději však do 31. 12. 2019“ je třeba vyložit jako rozvazovací podmínku – tedy že v případě, kdy by do 31. 12. 2019 nenabylo stavební povolení právní moci, zaniká povinnost smluvních stran kupní smlouvu uzavřít. Neobstojí ani námitka žalovaného, že bylo vydáno více stavebních povolení a není proto zřejmé, od kterého stavebního povolení se předmětná lhůta počítá. Ve smlouvě je vymezeno, že se jedná o stavební povolení k výstavbě ČOV a jak vyplývá z obsahu smlouvy i dalších projevů vůle žalobce a žalovaného, je touto zkratkou míněna výstavba čističky odpadních vod, a to právě té čističky, jejíž výstavba byla povolena mimo jiné na pozemcích ve vlastnictví žalobce, a které měly být předmětem kupní smlouvy, k jejímuž uzavření se žalobce a žalovaný zavázali předmětnou smlouvou o smlouvě budoucí. Ostatně ve stavebním povolení ze dne 18. 7. 2014, od kterého žalobce odvíjel běh lhůty pro uzavření kupní smlouvy, je výslovně uvedeno, že bylo vydáno na stavbu s názvem ČOV ve obec umístěné mimo jiné na pozemcích, na které se vztahuje předmětná smlouva o smlouvě budoucí.

12. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že není důvodná námitka žalovaného, že by žalobci nesvědčil nárok na smluvní pokutu, protože mělo dojít k zániku závazku uzavřít kupní smlouvu a smlouvu o věcném břemeni v důsledku změny poměrů. Ustanovení § 50a odst. 3 obč. zák. stanoví, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Žalovaný tvrdil, že změna poměrů spočívala v chování žalobce, který dne 18. 1. 2018 podal odvolání proti rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení, čímž měl fakticky zmařit účel uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, protože žalovaný v důsledku toho nemohl zahájit výstavbu ČOV. Žalovaný podstatnou změnu poměrů odvíjí od podání odvolání žalobcem. K tomu však došlo až dne 18. 1. 2018, tedy teprve poté, co již marně uplynula lhůta k uzavření kupní smlouvy (ta měla být uzavřena nejpozději dne 8. 1. 2015 a dnem 9. 1. 2015 žalobci vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty). Jestliže však již dnem 9. 1. 2015 vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty dle § 544 obč. zák. z důvodu nesplnění povinnosti žalovaného uzavřít kupní smlouvu, nemůže se žalovaný dovolávat toho, že nemá povinnost smluvní pokutu zaplatit, protože žalobce s odstupem tří let (v průběhu kterých kupní smlouva nikdy uzavřena nebyla) brojil proti prodloužení stavebního povolení. V dané věci bylo na vůli smluvních stran, zda dojde k zajištění závazku smluvní pokutou. Smluvní pokuta je sankcí sjednanou pro případ nesplnění smluvní povinnosti včas a řádně a skutečnosti nastalé až po vzniku nároku na smluvní pokutu nemohou závěr o vzniku nároku ovlivnit.

13. Žalovaný se domáhal zamítnutí žaloby též s odůvodněním, že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty je zjevným zneužitím práva. Dovolával se tak odepření práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. K tomu žalovaný tvrdil, že jednání žalobce, rozporné s dobrými mravy, spatřuje v následném chování žalobce, spočívajícím v jeho nesouhlasu s výstavbou čističky. Tento nesouhlas se měl projevit zmíněným podáním odvolání proti rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení na výstavbu ČOV. Odvolací soud však dospěl k závěru, že takové chování žalobce nelze považovat za jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, a pro které by bylo možno žalobci odepřít jeho právo na smluvní pokutu. Odvolací soud znovu opakuje, že povinnost zaplatit smluvní pokutu žalovanému vznikla již dnem 9. 1. 2015. Tedy jinak řečeno žalovaný měl lhůtu, ve které mohl s žalobcem uzavřít kupní smlouvu, aniž by mu hrozila sankce ve formě smluvní pokuty, do 8. 1. 2015. Žalobce přitom nejpozději svým podáním ze dne 23. 12. 2014 vyzval žalovaného k uzavření kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene. Avizoval tak žalovanému jeho povinnost uzavřít smlouvu a svým podáním rovněž upozornil na nedodržení podmínek smlouvy o smlouvě budoucí. Přesto žalovaný s uzavřením kupní smlouvy otálel. I z následné korespondence mezi žalobcem a žalovaným (vedené před podáním žaloby v této věci) je zřejmé, že žalovaný nebyl schopen (či ochoten) s žalovaným uzavřít smlouvu ani poté, co lhůta k uzavření smlouvy marně uplynula. Ostatně žalobce svou žalobu, kterou uplatnil své právo na zaplacení smluvní pokuty, podal u soudu až dne 29. 12. 2017 (tedy po téměř třech letech – tj. až v okamžiku, kdy hrozilo, že dojde k promlčení jeho práva). Z korespondence účastníků nikde nevyplývá, že by žalovaný činil nějaké konkrétní kroky za účelem uzavření smlouvy (např. že by žalobci předložil konkrétní písemné znění smlouvy). Žalovaný vytýká žalobci jeho jednání, ke kterému mělo dojít až poté, kdy zanikl závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní. To však pro posouzení, zda jednání žalobce, pro které by mu mělo být odepřeno právo na smluvní pokutu, není relevantní. Odvolací soud proto neshledává v následném jednání žalobce, které žalovaný vytýká, a jež mělo spočívat v podání odvolání teprve až dne 18. 1. 2018, jednání, jež by bylo v rozporu s dobrými mravy. K tomu je třeba rovněž uvést, že skutečnost, že žalobce využil svého zákonného práva podat opravný prostředek, nemůže sama o sobě vést k závěru, že by takové jednání bylo v rozporu s dobrými mravy.

14. S ohledem na to, že právní vztahy mezi účastníky je třeba posuzovat podle obč. zák., musel se odvolací soud z úřední povinnosti zabývat též otázkou, zda smluvní ujednání, jímž byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta, není absolutně neplatným právním úkonem, protože by se svým obsahem nebo účelem příčilo dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). Zástupkyně žalovaného k výslovnému dotazu odvolacího soudu uvedla, že žalovaný sjednanou výši smluvní pokuty nepovažuje za ujednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, a v tomto směru nic rozhodného netvrdila. Ani odvolací soud neshledal, že by s přihlédnutím k povinnosti, která byla touto smluvní pokutou zajištěna (povinnost uzavřít kupní smlouvu na nemovité věci v hodnotě řádově miliónů Kč), byla výše smluvní pokuty nějak nepřiměřeně vysoká, a proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy. S ohledem na obsah spisu a zjištěný skutkový stav odvolací soud ani z ničeho jiného nedovodil, že by předmětné ujednání nebylo v souladu s dobrými mravy. V této souvislosti odvolací soud považuje za vhodné citovat Ústavní soud, který v již zmíněném nálezu sp. zn. ústavní nález mimo jiné uvedl, že nelze pominout, že návrh smlouvy a jejího dodatku připravil sám žalovaný jako územní samosprávný celek, přičemž ten se považoval být – až do porušení své smluvní povinnosti (z níž vyplynula povinnost k zaplacení smluvní pokuty) – smlouvou vázán. K tomu ještě odvolací soud dodává, že povinnost uhradit smluvní pokutu byla předmětným ujednáním uložena oběma smluvním stranám. Tedy i žalovaný, pakliže by žalobce vyzval k uzavření kupní smlouvy a ten by mu potřebnou součinnost neposkytl, by se mohl po žalobci domáhat zaplacení smluvní pokuty ve stejné výši.

15. Závěr okresního soudu o tom, že žalovaný je povinen uhradit žalobci smluvní pokutu 2 000 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, je tudíž správný.

16. Okresní soud rozhodl co do důvodu i výše správně též o povinnosti žalovaného nahradit žalobci, který v řízení zcela uspěl, náklady řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) Tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem a odměnou a náhradou nákladů právního zástupce žalobce. Jejich výše se odvíjí od ustanovení § 7 bod 6., § 13, § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu. Celková výše nákladů, jak ji vypočetl okresní soud, odpovídá výdajům, které žalobce účelně vynaložil. Proto ve vztahu k přesnému vyčíslení nákladů řízení za řízení před okresním soudem odvolací soud zcela odkazuje na přehledné a úplné odůvodnění okresního soudu.

17. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. V odvolacím řízení uspěl zcela žalobce, a proto mu rovněž náleží vůči žalovanému právo na náhradu nákladů za řízení před odvolacím soudem (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

19. Náklady žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek za dovolání 14 000 Kč a odměna a náhrada nákladů jeho advokáta, která byla vyčíslena takto. Odměna advokáta činí 81 500 Kč za 5 úkonů právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 2. 6. 2020, sepis dovolání, sepis ústavní stížnosti, účast při jednání odvolacího soudu dne 8. 11. 2022) po 16 300 Kč dle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, neboť předmětem odvolacího řízení bylo peněžité plnění ve výši 2 000 000 Kč. Dále jsou to náklady advokáta, tvořené 1 500 Kč jakožto paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 5 shora uvedených úkonů právní služby po 300 Kč Náklady advokáta tvoří též náhrada jízdného dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za cesty k výše uvedeným dvěma jednáním odvolacího soudu a zpět 638+ 792 Kč a náhrada za ztrátu času v souvislosti s těmito cestami 8x 100 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu je třeba ještě přičíst DPH sazbou 21 %, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést (§ 2 odst. 1 písm. b/, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, § 137 o. s. ř. a § 23a zákona č.85/1996 Sb. o advokacii ve znění pozdějších předpisů), ve výši 17 898,30 Kč. Celková výše nákladů advokáta žalobce tudíž činí 103 128,30 Kč a spolu se zaplaceným soudním poplatkem jsou proto výsledné náklady 117 128,30 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.).

Nebudou-li povinnosti, stanovené vykonatelným rozhodnutím, plněny dobrovolně, lze se u soudu domáhat výkonu tohoto rozhodnutí.