KSHK 26 CO 284/2022-257

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o určení spoluvlastnického práva k domu ⟪LB:lb_006⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2022 č. j. 9 C 252/2021-222

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto:

Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem 51 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 6 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

1. Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je společně se žalovanou rovnodílným podílovým spoluvlastníkem domu číslo popisné postaveném na st. parcele číslo tj. nemovitosti v katastrální uzemí, územní celek, zapsané na listu vlastnictví číslo u stát. instituce, stát. instituce (výrok I). Žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení 57 800 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II).

2. Žalobce se domáhal žádaného určení s tvrzením, že se jako partner (druh) žalované podílel na organizaci prací souvisejících s výstavbou předmětného domu a na realizaci stavebních prací a stal se rovnodílným spoluvlastníkem domu.

3. Žalovaná tvrdila, že je výlučnou vlastnicí st. parcely číslo, na které se již v roce 2010 rozhodla postavit dům. Stavební práce byly zahájeny v roce 2012, na stavebních pracích se podílel žalobce jako druh žalované, ale nikoli jako budoucí spoluvlastník domu.

4. Okresní soud zjistil, že žalovaná je výlučnou vlastnicí pozemku parcelní číslo v katastrální uzemí, na kterém je vystavěn dům číslo popisné (dále jen „sporný dům“). V dubnu 2010 žalovaná navázala s žalobcem partnerský vztah. Stavba domu byla ohlášena stavebnímu úřadu v roce 2012, ohlášení stavby provedla žalovaná jako výlučná stavebnice. Žalobce se podílel na organizaci prací souvisejících s výstavbou domu a stavebních pracích, přičemž hrubá stavba byla vybudována na konci roku 2012. Stavbu nezhotovil tzv. generální dodavatel, ale jednotliví podnikatelé, na realizaci prací se podíleli jak žalobce, tak rodina žalované. Oba účastnici se do domu nastěhovali v prosinci 2013, kdy byl již způsobilý k bydlení. Před zahájením stavby matka žalované nesouhlasila s tím, aby se žalobce společně s žalovanou podílel na financování domu prostřednictvím úvěru, neboť žalovaná v té době byla mladá a matka žalované měla obavu o dalším trvání partnerského vztahu, také se zřetelem k tomu, že žalobce byl ve věku matky žalované. Žalovaná odmítla nabídku žalobce, že se bude jako spoluvlastník nově budovaného domu podílet společně s žalovanou na financování stavby domu prostřednictvím úvěrové smlouvy, neboť úvěrovou smlouvu uzavřela sama dne 24. 5. 2012. Žalované byl poskytnut úvěr 2 000 000 Kč. Stavební úřad udělil dne 8. 1. 2014 souhlas s užíváním domu, souhlas byl udělen žalované jako stavebnici. Žalovaná je evidována v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice domu. Manželství účastníků bylo uzavřeno v roce 2015 a zaniklo rozvodem v roce 2021. Zaniklé společné jmění manželů dosud nebylo vypořádáno. Žalobce poskytl žalované dne 13. 4. 2017 částku 170 000 Kč na mimořádnou splátku úvěru, dne 30. 10. 2017 částku 20 000 Kč a dne 16. 4. 2019 částku 40 000 Kč jako půjčku na předmětný dům. Okresní soud neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem svědků, kterými žalobce mínil prokázat, že se podílel na organizaci prací souvisejících s výstavbou domu a samotných stavebních pracích, a to v míře větší než otec a bratr žalované, neboť žalovaná toto tvrzení nesporovala.

5. Poté okresní soud uzavřel, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na žádaném určení, neboť není evidován v katastru nemovitostí jako spoluvlastník domu, přičemž tvrdí, že spoluvlastníkem je. Vyřešení sporu o spoluvlastnické právo je způsobilé řešit toliko vlastnická žaloba, tj. žaloba na určení vlastnického práva.

6. Právní poměry okresní soud posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), neboť dle právní úpravy účinné v době vzniku domu, tj. v roce 2012, nebyla stavba považována za součást pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák.). Vlastníkem či spoluvlastníkem nově postavené stavby se stal zhotovitel či zhotovitelé stavby (§ 132 odst. 1 a § 136 odst. 1 obč. zák.), nikoli vlastník pozemku, na kterém byla stavba zřízena. U nadzemních staveb dochází ke vzniku stavby vytvořením takové situace, kdy je již jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Vznik stavby v občanskoprávním slova smyslu se nekryje s otázkou administrativní.

7. Po zjištění skutkového stavu okresní soud uzavřel, že výstavbu domu v roce 2012 provedla žalovaná jako výlučná vlastnice stavební parcely, a to za přispění dalších osob, mimo jiné i za pomoci žalobce jako partnera. Účastníci neuzavřeli o spoluvlastnictví k nově vzniklé stavbě žádnou dohodu, ale z okolností bylo zřejmé, že mělo jít o stavbu ve výlučném vlastnictví žalované. Okresní soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná svoji bytovou potřebu začala řešit již před navázáním partnerského vztahu s žalobcem a v realizaci záměru postavit dům pokračovala i poté. Stavební práce byly zahájeny v roce 2012, přičemž dům vznikl na konci roku 2012, kdy bylo jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrno řešení prvního nadzemního podlaží. Žalovaná svůj záměr mít dům pouze pro sebe jako výlučná vlastnice nezměnila ani poté, co v dubnu 2010 navázala partnerský vztah s žalobcem. Ke změně názoru žalované na otázku vlastnictví k domu nedošlo, přičemž otázka spoluvlastnictví domu byla mezi účastníky řešena v souvislosti s řešením otázky financování stavby prostřednictvím úvěru, kdy si žalovaná a její matka nepřály, aby žalobce spolufinancoval výstavbu rodinného domu (a stal se jeho spoluvlastníkem), a to z obavy o další trvání partnerského vztahu žalované se žalobcem. Žalovaná proto uzavřela úvěrovou smlouvu 24. 5. 2012 bez účasti žalobce jako spoluúvěrovaného. Z okolností tedy bylo žalobci v roce 2012 zřejmé, že vlastnicí nově budovaného domu bude výlučně žalovaná. Závěr, že ke změně názoru žalované v průběhu výstavby domu v roce 2012 nedošlo, podporují dle okresního soudu i ty okolnosti, že žalobce po vzniku domu nezpochybňoval výlučné vlastnické právo žalované k předmětnému domu, a to ani v soudním řízení konaném v roce 2015, ve kterém spontánně vypověděl, že dům je ve výlučném vlastnictví žalované. Pokud žalovaná v souvislosti s řešením otázky financování stavby prostřednictvím úvěru na výstavbu hrubé stavby domu vůči žalobci projevila vůli, že žalobce nebude prostřednictvím úvěru spolufinancovat výstavbu domu budovaného na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, nelze dle okresního soudu dost dobře učinit závěr, že by žalovaná s nabytím domu do spoluvlastnictví byť konkludentně souhlasila, popř. že by z okolností nebylo pro žalobce zřejmé (poznatelné), že mělo jít o stavbu ve vlastnictví žalované.

8. Protože k nabytí stavby do výlučného vlastnictví žalované došlo na konci roku 2012, je dle okresního soudu nerozhodné, kdo a jakým způsobem dům stavebně dokončoval v roce 2013, a nerozhodné jsou také investice žalobce v letech 2017-2019.

9. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání. Uvedl, že okresní soud dospěl ke správným zjištěním, že se žalobce podílel na zřízení stavby domu a správně dovodil, že mezi žalobcem a žalovanou nebyla uzavřena dohoda ohledně spoluvlastnictví k nově zřizované stavbě. V dalších skutečnostech však okresní soud dospěl k chybným skutkovým zjištěním. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že žalovaná odmítla nabídku žalobce, že se bude jako spoluvlastník nově budovaného domu podílet společně se žalovanou na financování stavby. Namítl, že okresní soud k takovému skutkovému závěru dospěl, ačkoli nebyl nikdy tvrzen. Okolnosti předcházející uzavření úvěrové smlouvy nebyly soudem prvního stupně blíže zkoumány, jediné skutečnosti obsahuje vyjádření žalobce, ve kterém uvedl, že „maminka jméno jednoznačně prohlásila, že úvěr bude vedený jen na dceru jméno příjmení. Nemohl jsem v té době s tímto rozhodnutím nic dělat.“ Ve svém účastnickém výslechu žalobce uvedl, že „v té době byla žalovaná mladá, matka měla asi obavu, jak naše manželství dopadne, já jsem byl ve věku její matky.“ Výše uvedené jsou dle žalobce jediné důkazy, z nichž mohl soud vycházet při posuzování okolností uzavření úvěrové smlouvy. Z provedeného dokazování vyplývá pouze to, že se žalobce úvěrové smlouvy s žalovanou neúčastnil jen proto, že si to nepřála matka žalované, o vlastní vůli žalované není uvedeno ničeho. Účast na úvěrové smlouvě je na vzniku spoluvlastnického právo sama o sobě nezávislá. Matka žalované mohla prohlásit, že si účast žalobce na úvěrové smlouvě nepřeje z mnoha důvodů, které mohly i nemusely mít racionální důvod. Projev vůle matky žalované byl okresním soudem nesprávně spojen s projevem vůle samotné žalované. I kdyby neexistovaly nejasnosti ohledně přesného obsahu a účelu prohlášení matky žalované, je i bez dalšího nesprávné automaticky předpokládat, že žalovaná vůli matky přijala zcela za svou bez výhrad včetně konsekvencí pro vznik vlastnického práva k budovanému domu. Žalobce vyslovil přesvědčení, že v projednávané věci ze zjištěných okolností jasně nevyplývá, že by stavba měla být ve výlučném vlastnictví žalované. Pokud žalovaná chtěla mít dům pouze ve výlučném vlastnictví, měla si toto vlastnictví zajistit relevantními právními úkony. Žalovaná vůči žalobci nikdy neprojevila vůli nabýt nemovitost do výlučného vlastnictví a ani to v soudním řízení netvrdila. Skutečnost, že v roce 2010 zjišťovala žalovaná možnost výstavby domu u firmy právnická osoba, je dle žalobce irelevantní. Poukazovala-li žalovaná na projevy žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 P 428/2002, žalobce namítal, že v tomto směru byly označeny důkazy po koncentraci řízení, když důkaz listinami z výše uvedeného opatrovnického spisu byl žalovanou navržen až při ústním jednání dne 15. 8. 2022. V opatrovnickém řízení se nejednalo o vlastnictví domu, účelem řízení ani úmyslem účastníků nebylo posuzovat vlastnické právo k domu a je lidsky pochopitelné, že žalobce zvolil cestu menšího odporu a za účelem co nejhladšího průběhu opatrovnického řízení uvedl soudu údaje, které vyplývaly z katastru nemovitostí. Žalobci nelze klást za vinu, že o určení vlastnického práva neusiloval ještě při trvání partnerského vztahu, neboť by hrozilo, že tím naruší harmonické soužití s partnerkou, později manželkou. Žalobce vytýkal okresnímu soudu, že se nezabýval jeho finančními příspěvky z let 2017 a 2019 a poukazoval na množství jím provedené práce s ohledem na jejich kvantitu i kvalitu. Měl tedy za to, že soud měl vzít v potaz odlišný titul, z jakého se bratr a otec žalované oproti žalobci podíleli na stavbě domu. Navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žalobě bylo vyhověno.

10. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že jednoznačně odmítla účast žalobce na jakékoli participaci v úvěrové smlouvě, což vyplývá z objektivního faktu, že účastníkem úvěrové smlouvy byla pouze ona. Okresní soud správně dospěl k závěru, že žalovaná projevila vůli a úmysl stavět stavbu rodinného domu pouze a jenom v režimu svého výlučného vlastnictví již v době, kdy ještě nežila v partnerském vztahu s žalobcem. Poukazovala na výpověď žalobce ve věci sp. zn. 0 P 428/2002 s tím, že pokud si byl žalobce vědom a byl přesvědčen, že stavba domu byla v roce 2015 ve výlučném vlastnictví žalované, pak nelze uzavřít jinak, než že toto vědomí má žalobce dodnes, a proto nemůže být v řízení úspěšný. Navrhla, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen.

11. Odvolání žalobce je přípustné, ale ve věci samé není důvodné.

12. Jádrem sporu se stala otázka, zda na žalobce bylo možno hledět jako na stavebníka (spolu s žalovanou) ve smyslu občanskoprávním, tj. zda se stal spoluvlastníkem stavby. Bylo proto třeba zaměřit se na dobu, kdy stavba v právním slova smyslu vznikla jako samostatná věc, a kdy se ke stavbě konstituovalo vlastnické právo, tj. na konec roku 2012. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že se žalobce na realizaci stavby podílel a že se na spoluvlastnictví účastníci výslovně nedohodli. Žalobce tvrdil, že ani z okolností nebylo zřejmé, že se jedná o stavbu, která vzniká do výlučného vlastnictví žalované. Žalovaná tvrdila opak.

13. Se skutkovými i právními závěry okresního soudu se odvolací soud ztotožňuje, na jeho úplné a přesvědčivé odůvodnění odkazuje. K odvolacím námitkám žalobce uvádí následující.

14. V souzené věci je nesporné, že vlastníkem pozemku, na kterém stojí sporný dům, byla žalovaná, která v době, kdy ještě nežila v partnerském vztahu se žalobcem, projevila vůli postavit na tomto pozemku rodinný dům (jednala se právnická osoba). Lze tak uzavřít, že rozhodnutí o výstavbě domu v roce 2012 nebylo prvotním a společným rozhodnutím účastníkům. Stavba domu byla provedena svépomocně, což je pro posouzení, zdali ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví, důležité, neboť nelze učinit závěr o jediném (generálním) objednateli stavby u třetí osoby (dodavatele stavby). Je nesporné, že na výstavbě domu se žalobce značně podílel, a to jak organizováním prací subdodavatelů, tak svojí vlastní stavební činností. Jak uvedl sám žalobce, před zahájením stavby účastníci jednali o financování výstavby domu a setkali se s finančním poradcem. Při první schůzce byly zjišťovány okolnosti poskytnutí úvěru. Přítomna byla rovněž matka žalované, která dle tvrzení žalobce prohlásila, že „úvěr bude veden jen na dceru“. K tomu žalobce uvedl, že „s tím v té době nemohl nic dělat“ (viz vyjádření žalobce ze dne 22. 2. 2022). Až při druhé schůzce s finančním poradcem žalovaná podepsala úvěrovou smlouvu (není tvrzeno, že by této schůzce byla matka žalované přítomna). Při odvolacím jednání žalobce k výslovnému dotazu odvolacího soudu uvedl, že v mezidobí (rozuměj mezi schůzkami s finančním poradcem) o okolnostech uzavření úvěrové smlouvy s žalovanou vůbec nemluvili, vyjádření matky žalované nerozebírali, ale při druhé schůzce s panem příjmení (finančním poradcem) smlouvu o úvěru podepsala jen žalovaná. Na základě tohoto projevu vůle žalované lze dospět k závěru, že žalovaná přijala argumentaci a obavy své matky a dala žalobci najevo vůli financovat stavbu domu prostřednictvím peněz získaných úvěrovou smlouvou, ve které pouze ona vystupovala jako úvěrový dlužník. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že tímto právním jednáním, byť nikoli výslovně, projevila žalovaná vůči žalobci vůli nabýt stavbu do svého výlučného vlastnictví. Neboť si lze jen stěží představit, že rozhodnutí žalované uzavřít úvěrovou smlouvu bez žalobce mohl a měl žalobce vnímat tak, že k vrácení finančních prostředků použitých na výstavbu domu bude právně zavázána pouze žalovaná, ale vlastnictví k domu vznikne ve formě spoluvlastnictví oběma účastníkům.

15. Stavba se v právním slova smyslu stala samostatným předmětem vlastnictví v okamžiku, kdy bylo jednoznačně a nezaměnitelně možno rozeznat dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz sp. zn. 22 Cdo 931/99), k čemuž došlo na konci roku 2012 (což nebylo odvolatelem sporováno). V té době došlo ke vzniku vlastnictví, a proto je nerozhodné, jakým způsobem se žalobce podílel na dokončení stavby v roce 2013, event. později, či jakým způsobem se podílel na finančních vnosech do stavby v letech 2017-2019. Protože předmětem sporu nebyl finanční nárok žalobce, okresní soud se nemusel věnovat tvrzení žalobce o jeho účasti na dokončení stavby a tato odvolací námitka žalobce je nedůvodná. Skutečnost, že se žalobce podílel na dokončení stavby domu a úpravy jeho okolí, nebyla žalovanou popírána. Za situace, kdy žalobce věděl o projevu vůle žalované na počátku výstavby (viz bod 14 odůvodnění), nelze pouze při zjištění, že se na dokončovacích pracích značně podílel, dospět k závěru, že tvrzené spoluvlastnictví ke stavbě na konci roku 2012 vzniklo. Jinak řečeno, pouze pokud by nedošlo k odmítnutí nabídky žalobce vstoupit do úvěrového vztahu jako spoludlužník, podporovalo by zjištění, že se žalobce podílel na dokončení stavby (prací i financováním) tvrzení žalobce o vzniku spoluvlastnického vztahu.

16. Samo o sobě není rozhodné, kdo vystupoval jako stavebník při ohlášení stavby u stavebního úřadu, event. kdo je uveden jako stavebník v kolaudačním rozhodnutí, avšak tato okolnost může být (a v dané věci je) indicií pro rozhodnutí soudu o určení vlastnictví stavby. Nesoulad stavu evidovaného v katastru nemovitostí a stavu skutečného totiž může být indicií o tom, že určitá osoba neměla v okamžiku vzniku stavby v občanskoprávním slova smyslu právně relevantní vůli nabýt zhotovenou věc do svého vlastnictví. Tak tomu bylo v souzené věci. Žalobce si byl vědom nesouladu mezi jím tvrzeným stavem a v katastru nemovitostí zapsaným stavem, ke kterému došlo ještě před uzavřením manželství účastníků, ale žádné kroky k odstranění nesouladu nečinil, a to ani se zřetelem k nové právní úpravě dané z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (ust. § 984 o. z. ve spojení s ust. § 3064 o. z.), tj. úpravě, která dávala vlastníkům prostor pro uvedení zápisů v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem. Zde je třeba uvést, že odvolací soud nepřehlédl rozporuplná vyjádření žalobce k otázce, kdy si uvědomil, že není jako spoluvlastník zapsán v katastru nemovitostí. Zatímco v řízení před okresním soudem a v písemném odvolání ke svým projevům učiněným v opatrovnickém řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 P 428/2002 žalobce uváděl, že nechtěl přinést do opatrovnického řízení komplikace a v zájmu co nejhladšího průběhu opatrovnického řízení uvedl soudu údaje, které vyplývají z katastru nemovitostí (tj. logicky si musel být v té době zápisu v katastru nemovitostí vědom), na dotaz odvolacího soudu nově při odvolacím jednání uváděl, že o tom, že není zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, se dozvěděl až v době rozvodu manželství s žalovanou (tj. až v roce 2020-2021). Tvrzení žalobce učiněné při odvolacím jednání je vyvráceno projevem žalobce v opatrovnickém řízení, kde spontánně, aniž by opatrovnický soud prováděl důkaz výpisem z katastru nemovitostí, vypověděl, že dům je ve vlastnictví manželky (rozuměj žalované). Za nedůvodnou považuje odvolací soud námitku žalobce, že důkaz spisem sp. zn. 0 P 428/2002 byl proveden v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Žalobce stíhala povinnost tvrdit a prokázat, že se podílel na výstavbě domu jako stavebník a že z jiných skutečností nebylo zřejmé, že mělo jít o stavbu pouze ve vlastnictví žalované. Žalovanou naopak stíhala povinnost tvrdit a prokázat „jiné skutečnosti“, ze kterých bylo zřejmé, že mělo jít o stavbu pouze v jejím vlastnictví. O tomto důkazním břemenu nebyla žalovaná v řízení před okresním soudem řádně poučena ve smyslu ust. 118a o. s. ř., a proto toto pochybení mohl napravit soud prvního stupně poté, kdy odvolací soud zrušil jeho rozhodnutí, a to bez ohledu na již nastalou koncentraci řízení. Proto procesní aktivita žalované (tvrdit a označit důkazy vyvracející tvrzení žalobce), ke které došlo při jednání okresního soudu dne 15. 8. 2022, není porušením zásady koncentrace řízení.

17. K námitce žalobce, že pokud žalovaná chtěla mít dům pouze ve výlučném vlastnictví, měla si toto vlastnictví zajistit relevantními právními úkony, je třeba uvést, že takové jednání žalovaná učinila. Odmítla nabídku žalobce, že vstoupí jako dlužník do smluvního vztahu založeného úvěrovou smlouvou, jen svým jménem oznámila stavebnímu úřadu zahájení stavební činnosti a jen svým jménem požádala o kolaudační rozhodnutí a zapsání výlučného vlastnického práva do katastru nemovitostí, aniž to přitom bylo dlouhou dobou ze strany žalobce alespoň náznakem sporováno.

18. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a správně uzavřel, že se žalobce sice na výstavbě domu číslo popisné postaveném na st. parcele číslo v katastrální uzemí podílel, ale z okolností bylo zřejmé, že mělo jít o stavbu pouze ve vlastnictví žalované, a proto rozhodnutí okresního soudu ve výroku I dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Okresní soud správně rozhodl o povinnosti žalobce, který nebyl v řízení úspěšný, hradit náklady řízení úspěšné žalované (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), ale s jeho rozhodnutím o výši nákladů se odvolací soud neztotožnil. Okresní soud přiznal žalované náhradu za celkem 13 úkonů právní služby do doby svého prvního rozhodnutí ve věci (do vydání rozsudku dne 13. 4. 2022). Z vyúčtování zástupce žalované, založené na č. l. 170 spisu, vyplývá, že byla požadována náhrada odměny za úkon právní pomoci, který byl poskytnut dne 27. 8. 2021, tj. před zahájením řízení ve věci samé (před 7. 9. 2021). Jde o úkon, kdy zástupce žalované písemně odpovídal na předžalobní výzvu adresovanou žalobcem žalované (odpověď na předžalobní výzvu nebyla založena do spisu). V občanském soudním řízení nelze při rozhodování o náhradě nákladů přiznat náhradu odměny advokáta za sepis vyjádření, který byl učiněn před zahájením soudního řízení (mimo rámec soudního řízení). Do nákladů řízení patří pouze takové náklady, jejichž vynaložení je spojeno se samotným občanskoprávním řízením, a nelze proto do nich zahrnout náklady spojené s úkony, které byly učiněny před jeho zahájením, vyjma v ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu výslovně uvedeného úkonu, a to výzvy k plnění předcházející návrhu ve věci samé. Zástupce žalované dále vyúčtoval odměnu za 2 úkony právní pomoci, a to za účast při jednání dne 2. 2. 2022 před soudem prvého stupně. Z protokolu o jednání před soudem prvého stupně ze dne 2. 2. 2022, založeného na č. l. 87 spisu, vyplývá, že jednání bylo zahájeno v 9.15 hodin a skončilo v 11.20 hodin. Dle § 11 odst. 1 písm. e/ advokátního tarifu se za úkon právní pomoci považuje účast zástupce účastníka při jednání soudu, a to za každé započaté dvě hodiny. Formálně tedy šlo o 2 úkony právní pomoci, avšak jednání dne 2. 2. 2022 trvalo 2 hodiny a 5 minut a se zřetelem k účelnosti úkonu, za který je žádána odměna i se zřetelem k zásadě spravedlivého a vyváženého rozhodnutí o nákladech řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že odměna za tento úkon právní pomoci náleží zástupci žalované pouze v rozsahu jednoho úkonu. Náklady žalobkyně (do prvního rozhodnutí okresního soudu) tak představuje odměna za celkem 11 úkonů právní služby, 11 paušálních náhrad hotových výdajů, tj. 37 400 Kč. Dále jsou náklady žalované tvořeny odměnou za 4 úkony právní pomoci v následujícím prvním odvolacím řízení a pokračujícím řízením před okresním soudem (1x vyjádření k odvolání, 2x účast při jednání okresního soudu, 1x porada s klientem) a 4 paušálními náhradami hotových výdajů, tj. 13 600 Kč. Celkem činí náklady řízení před okresním soudem na straně žalované 51 000 Kč a se zřetelem k tomu bylo rozhodnutí okresního soudu ve výroku II změněno (§ 220 o. s. ř.).

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a stíhá ho povinnosti hradit náklady úspěšné žalované, které jsou dány zastoupením žalované v odvolacím řízení advokátem. Ten učinil dva úkony právní pomoci po 3 100 Kč (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) a dále mu náleží 2x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, tj. celkem činí náklady odvolacího řízení vzniklé na straně žalované 6 800 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci.