KSHK 26 CO 288/2021-711

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno jméno ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o nahrazení projevu vůle ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. září 2021 č. j. 6 C 75/2018-607

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto:

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 9 505,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parcelní číslo v katastrální území (výrok I) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení 107 731 Kč (výrok II).

2. Okresní soud vyšel z toho, že žalobkyně je dcerou jméno příjmení, datum narození, jež byla původní oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb. (dále též „zákon o půdě“) a která své restituční nároky podle tohoto zákona převedla na žalobkyni. Restituční nároky byly přiznány rozhodnutím stát. instituce, pozemkový úřad dne datum rozhodnutí číslo jednací, rozhodnutím orgán veřejné moci ze dne datum rozhodnutí číslo jednací a rozhodnutím orgán veřejné moci ze dne datum rozhodnutí číslo jednací, dle kterých bylo rozhodnuto, že právní předchůdkyně žalobkyně jméno příjmení není spoluvlastníkem tam specifikovaných pozemků v katastrální území a katastrální území, tyto pozemky nelze vydat a oprávněným osobám náleží jiný pozemek podle § 11a, případně finanční náhrada podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. jméno příjmení uplatnila právo na vydání nezákonně odebraných pozemků již dopisem ze dne 24. 3. 1992.

3. Žalovaný ocenil restituční nárok žalobkyně na nevydané pozemky na 122 666,17 Kč, a to z toho důvodu, že nevydané pozemky ocenil jako pozemky zemědělské. Žalobkyně s takovým oceněním nesouhlasila a okresní soud jí na základě provedených důkazů dal za pravdu. Uzavřel, že odňaté a nevydané pozemky (jež byly předmětem tří výše uvedených rozhodnutí pozemkových úřadů) je třeba ocenit jako pozemky stavební, jejich hodnota, určená postupem podle zákona o půdě, činila 2 875 951 Kč, a právě taková je výše neuspokojených restitučních nároků žalobkyně.

4. Současně okresní soud dovodil, že žalovaný při uspokojování restitučních nároků žalobkyně postupoval svévolně a liknavě, a proto může žalobkyně žádat uspokojení svého nároku tou formou, že požádá o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vhodného pozemku ve vlastnictví žalovaného dle vlastního výběru žalobkyně.

5. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyní požadovaný náhradní pozemek parcelní číslo v katastrální území je ve vlastnictví žalovaného a že jeho cena, určená postupem podle § 28a zákona o půdě, činí 5 873,30 Kč.

6. Okresní soud současně dovodil, že tento pozemek (vedený v katastru nemovitostí jako trvalý travní porost a jde tedy o pozemek zemědělský ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona) je vhodný k uspokojení restitučního nároku žalobkyně. Neshledal žádné zákonné překážky, které by převodu pozemku zamezovaly, a jako nerozhodnou shledal námitku žalovaného, který tvrdil, že nemá z veřejně přístupné cesty zajištěn přístup ke svému vedlejšímu pozemku. Okresní soud přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3808/2020 dovodil, že překážku vydání nepředstavuje ani to, že sám náhradní pozemek není přístupný z veřejné cesty.

7. Proto okresní soud žalobě vyhověl.

8. Postupem dle § 142 odst. 1 o. s. ř. okresní soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni plně její náklady řízení, a to s odůvodněním, že žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná. Při výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně okresní soud uzavřel, že skutečná hodnota náhradního pozemku není známa. Vyšel z toho, že z provedeného dokazování ani z obsahu spisu aktuální hodnota nevyplynula, neboť pro účely tohoto řízení byl pozemek oceněn podle zákona o půdě, tedy za pomoci dávno zrušené oceňovací vyhlášky č. 182/1988 Sb., která nekoresponduje s aktuálními cenami pozemků. Proto okresní soud při určení odměny advokáta vyšel z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

9. Proti rozsudku, a to vůči všem výrokům, podal žalovaný odvolání. Sporoval, že by se vůči žalobkyni při uspokojování jejích nároků choval svévolně či liknavě. Namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by hodnotu restitučních nároků ocenil nesprávně, a tvrdil, že nevydané pozemky náleží ocenit jako pozemky zemědělské. Rozporoval závěry znaleckého posudku, podle kterého okresní soud stanovil cenu nevydaných pozemků, a tvrdil, že znalec neuplatnil řádně srážky, jak je stanoví příslušná oceňovací vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

10. Žalovaný rovněž nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že pozemek parcelní číslo v k. ú. katastrální území je vhodný k vydání. Tvrdil, že jeho vydáním dojde k tomu, že bude zabráněn přístup k sousednímu pozemku parcelní číslo (rovněž ve vlastnictví žalovaného), na kterém je vystavěn historický bunkr. K tomu ještě uvedl, že se jedná o pozemek, který se nachází v chráněné krajinné oblasti, což představuje jinou překážku při obhospodařování, respektive zemědělské činnosti.

11. Žalovaný brojil též proti tomu, že bylo žalobkyni přiznáno plné právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal na to, že se žalobkyně původně domáhala převodu celkem 12 pozemků, ale uspěla pouze s vydáním 2 pozemků. Z toho žalovaný dovozoval, že žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, a proto by to měla být ona, komu bude uložena povinnost nahradit náklady řízení protistrany. Žalovaný rovněž tvrdil, že v daném případě je třeba při výpočtu odměny advokáta vycházet z tarifní hodnoty sporu určené na základě ceny náhradního pozemku, nikoli z tarifní hodnoty stanovené dle § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

12. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, aby žalobu zamítl a jemu přiznal náhradu nákladů řízení.

13. Žalobkyně se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jeho potvrzení.

14. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné a zčásti lze shledat důvodným pouze nesouhlas žalovaného s tím, jak okresní soud rozhodl o nákladech řízení.

15. Okresní soud zcela správně uzavřel, že žalobkyně jakožto osoba oprávněná, jejíž restituční nárok dosud nebyl uspokojen a vůči níž žalovaný při vypořádávání nároku postupoval svévolně a liknavě, se může úspěšně domáhat toho, aby její dosud nevypořádaný restituční nárok byl uspokojen tím, že s ní žalovaný uzavře smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, který je ve vlastnictví žalovaného, jehož převod není zapovězen zákonem a který si sama žalobkyně zvolí. Zde odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu, jakož i na své předchozí rozhodnutí v této věci č. j. 26 Co 21/2020-484 ze dne 2. 6. 2020, jímž byl první rozsudek okresního soudu zčásti potvrzen, a na četnou judikaturu zde citovanou.

16. Jen pro úplnost s ohledem na odvolací námitky žalovaného zopakuje odvolací soud následující. Právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila svůj nárok na vydání pozemků již v roce 1992 a o jejím nároku bylo rozhodnuto pravomocně až dne 31. 3. 2005 a poté dne 14. 11. 2014 a dne 6. 1. 2015. Žalobkyně se aktivně účastnila v průběhu let 2018–2019 několika veřejných nabídek vyhlášených žalovaným, přesto došlo pouze k částečnému uspokojení jejího restitučního nároku (celkem ve výši 118 756,34 Kč). Žalovaný restituční nárok žalobkyně uznal pouze do výše 122 666,17 Kč, přestože v řízení bylo prokázáno, že takové ocenění nároku žalobkyně je nesprávné. Pozemky, které byly právní předchůdkyni žalobkyně odňaty a za které náleží náhrada ve smyslu zákona o půdě, totiž bylo třeba ocenit jako pozemky stavební, nikoli pozemky zemědělské, jak je ocenil žalovaný. Dle provedených důkazů totiž byly odňaté pozemky (v katastrální území) po desítky let pojaty do areálu anonymizována čtyři slova a původně byly vyvlastňovány za účelem rozšíření a další výstavby závodiště, což vyplynulo ze samotného rozhodnutí o jejich vyvlastnění. Z toho vyplývá, že žalovaný tím, že nesprávně ocenil odňaté pozemky, žalobkyni odepřel možnost se v rozsahu, ve kterém jí její restituční nárok upřel, domáhat vydání restituční náhrady. V tom je možno shledat svévoli žalovaného a judikatura pro takový případ dovodila právo osoby oprávněné domoci se restitučního nároku žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít dohodu o převodu pozemku dle vlastního výběru žalobkyně.

17. Výše uvedené závěry okresního i odvolacího soudu ostatně byly aprobovány rovněž Nejvyšším soudem, který dovolání proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 26 Co 21/2020-484 ze dne 2. 6. 2020 v té části, kde žalobkyně se svojí žalobou uspěla, svým usnesením č. j. 28 Cdo 3134/2020-517 ze dne 8. 12. 2020 odmítl, přičemž se vypořádal i s námitkami žalovaného stran možnosti promlčení nároku žalobkyně, svévole a liknavosti žalovaného, jakož i charakteru a způsobu ocenění odňatých pozemků, za které přísluší žalobkyni náhrada.

18. Posudek znalce znalec A, který odňaté a nevydané pozemky ocenil jako pozemky určené ke stavbě ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky, je proto věcně správný a okresní soud z něj správně vycházel. Odvolacímu soudu je navíc i z jeho úřední povinnosti známo, že o posouzení pozemků v téže lokalitě jako pozemků stavebních rozhodovaly též jiné soudy a vždy se stejným závěrem, a to včetně nepoužití srážek, které oceňovací vyhláška vymezuje. V odvolacím řízení byl soudu předložen posudek znalce znalec B, jehož předmětem bylo posoudit správnost ocenění, provedeného znalcem znalec A. Z tohoto posudku (a jeho doplňku) vyplývá, že znalec znalec A postupoval v zásadě správně. Korekce, kterou provedl znalec znalec B, nemůže mít na věcnou správnost rozsudku ve věci shora rubrikované žádný vliv. I když totiž znalec znalec B ocenil nárok žalobkyně na 2 843 659,25 Kč (zatímco okresní soud vycházel z ocenění ve výši 2 875 951 Kč s tím, že žalobkyně v řízení tvrdila existenci ještě dalšího nároku ve výši 181 625 Kč, který však předmětem tohoto řízení nečinila), tak ale i při takovémto ocenění nároku žalobkyně by nemohlo dojít k jeho přečerpání vydáním předmětného pozemku parcelní číslo. Sám žalovaný uváděl, že v řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 7 C 142/2019 mělo dojít k uspokojení nároku žalobkyně do výše 2 168 843,12 Kč. Ve věci shora rubrikované byl nárok žalobkyně uspokojen nejdříve převodem pozemku parcelní číslo v katastrální území v ceně 5 873,30 Kč a výše zmíněný pozemek parcelní číslo v katastrální území byl oceněn na 3 202,50 Kč (obě tyto ceny byly mezi účastníky učiněny nesporné). Z toho je zřejmé, že žalobkyně i nadále disponuje vůči žalovanému dosud neuspokojeným restitučním nárokem podle zákona o půdě, který je žalovaný povinen plnit. Z těchto důvodů se odvolací soud blíže nezabýval rozdílně stanovenou cenou nevydaných pozemků znalcem znalec A a znalcem znalec B.

19. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu o tom, že pozemek parcelní číslo v katastrální území je převodu způsobilý a je možno jeho převodem uspokojit nárok žalobkyně podle zákona o půdě. Okresní soud zcela správně poukázal na to, že u tohoto pozemku nelze dovodit žádnou ze zákonných překážek, která bránila tomu, aby žalovaný tento pozemek převedl na žalobkyni a uspokojil tak její restituční nárok (ať již ve formě překážek, vymezených v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, či v jiném zákonném předpisu). Konkrétní skutkové okolnosti neumožňují ani dospět k závěru, že by zde byla nějaká judikaturou dovozená překážka převoditelnosti. K žalovaným zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1339/2021 ze dne 2. 6. 2021 je třeba poznamenat, že toto rozhodnutí řeší skutkově zcela odlišnou situaci. Ve věci, která je projednávána v tomto odvolacím řízení, se jedná o vydání zemědělského pozemku, který není žádným rozhodnutím určen k zastavění, nejedná se ani o pozemek v národní přírodní památce, národní přírodní rezervaci, na území národního parku či v přírodní rezervaci nebo v přírodní památce. Tento pozemek nemá ani funkční souvislost s jinou nemovitostí, která by bránila jeho vydání. Samotná skutečnost, že pozemek (pouze zčásti) přiléhá k jinému pozemku, na kterém stojí stavba ve vlastnictví žalovaného, nemůže být důvodem k závěru, že je zde nějaká funkční souvislost. K tomu je třeba připomenout, že to byl právě žalovaný, kdo zadal vypracování geometrického plánu za účelem oddělení té části pozemku, na kterém stojí stavba pevnostního objektu lehkého opevnění ve vlastnictví žalovaného. Jestliže žalovaný sám neměl potřebu vydělit rovněž část pozemku tak, aby byl ke stavbě zjednán přístup na veřejnou cestu, nemůže se nyní takového nedostatku přístupu ke stavbě sám dovolávat. Ve spisu je navíc obsažen návrh geometrického plánu, vypracovaného na pokyn jiné organizační složky žalovaného (stát. instituce) již v roce 2015, kde taková přístupová cesta vyznačena je. Proto se odvolacímu soudu jeví nemravným, jestliže žalovaný tento postup zavrhl, aby následně na nedostatečný přístup jakožto důvod pro odepření práva žalobkyně na převod takového pozemku poukazoval v soudním řízení. Kromě toho žalovaný ani nijak netvrdil, že je tento pevnostní objekt jakkoli užíván a je proto třeba k němu zjednat přístup. Je přitom obecně známou skutečností, že pevnostní objekty vybudované státem ve třicátých letech minulého století (obzvláště objekty lehkého opevnění, kterých byly vystaveny stovky) nejsou státem již několik desítek let vůbec využívány a pouze chátrají. Nelze proto ani dovodit, v čem by nedostatek přístupu k této stavbě bránil při jejím užívání.

20. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu ve věci samé, tedy ve výroku I, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

21. Odvolací soud však dospěl k závěru, že okresní soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení.

22. V prvé řadě je třeba uvést, že tam, kde se jedná o žalobu na projev vůle směřující ke vzniku právního jednání, jehož předmět je penězi ocenitelný, nelze pro účely stanovení tarifní hodnoty pře aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nýbrž se jeví případným vycházet právě z hodnoty předmětu sporu čili výše ceny požadovaných pozemků, jak byla v řízení zjištěna. Tato cena je pro určení hodnoty sporu závazná, protože z ní soud vychází i pro účely posouzení, do jaké výše bude restituční nárok uspokojen. Proto nelze takový postup odmítnout poukazem na to, že reálná tržní cena předmětného pozemku se může od takto stanovené ceny lišit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 6064/2017).

23. Dále je třeba vycházet z toho, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že řízení o převod náhradního pozemku podle § 11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). O uspokojení skrze jiné, než původně v žalobě označené pozemky, může být uvažováno nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4423/2018 nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4608/2018 či ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 28 Cdo 4207/2019).

24. Podstatou uplatněného návrhu v souzené věci je nárok na převod náhradního pozemku podle § 11a zákona o půdě, soud proto není vázán žalobním petitem, podle něhož má být převeden konkrétní pozemek, a může překročit návrh účastníků, protože z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej žalobkyně odmítla, tj. odmítla by jiné plnění než převodem jí označených pozemků. V souzené věci vyšlo v průběhu řízení najevo, že žalobkyní označené pozemky, ohledně nichž vzala svou žalobu částečně zpět, jsou nevhodné k převodu na žalobkyni jako pozemky náhradní. V takovém případě je možné žalobě postupem dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vyhovět i převodem jiného vhodného pozemku, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Pokud žalobkyně takové možnosti nevyužila (ač na takový postup byla odvolacím soudem v předchozím odvolacím řízení výslovně dotazována) a namísto toho vzala žalobu bez dalšího částečně zpět, lze uzavřít, že žalobkyně zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a v této části – ve vztahu k těmto pozemkům – nebyla žalobkyně ve věci úspěšná a stíhá ji s ohledem na § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. v tomto rozsahu povinnost k náhradě nákladů řízení. S ohledem na cenu jednotlivých pozemků lze proto uzavřít, že v té části řízení, které bylo pravomocně ukončeno rozsudkem odvolacího soudu č. j. 26 Co 21/2020-484 ze dne 2. 6. 2020, žalobkyně v převážné míře neuspěla. Byla totiž úspěšná pouze ve věci převodu pozemku parcelní číslo v katastrální území v ceně 5 873,30 Kč, a naopak neuspěla s požadavkem na převod pozemků, ohledně kterých vzala žalobu zpět a jejichž cena byla v řízení předloženým posudkem stanovena na 278 458,60 Kč. V této fázi řízení byla žalobkyně co do rozsahu řízení úspěšná i ohledně pozemku parcelní číslo v katastrální uzemí (ohledně kterého žalobkyně v konečné fázi uspěla), proto míru jejího úspěchu v této fázi řízení lze vyčíslit i cenou pozemku parcelní číslo (5 873,30 Kč). Naopak ale žalobkyně zcela uspěla v té fázi řízení, která byla vedena po částečném zrušení předchozího rozsudku okresního soudu. Z toho je možno učinit závěr, že v řízení jako celku nebyl převážně úspěšný žádný z účastníků.

25. Odvolací soud se zřetelem k výše uvedeným závěrům proto rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal žádnému z účastníků (§ 220 o. s. ř.).

26. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tento výrok vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení uspěla zcela žalobkyně, přísluší jí proto vůči žalovanému plné právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady tvoří náklady právního zastoupení žalobkyně.

27. Jak odvolací soud rozvedl shora, při určení tarifní hodnoty sporu je třeba vycházet z ceny předmětného pozemku parcelní číslo číslo tedy z ceny 5 873,30 Kč, jak byla v řízení zjištěna. Odměna advokáta proto činí celkem 4 500 Kč za 3 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, sepis repliky k vyjádření žalovaného, účast při jednání odvolacího soudu) po 1 500 Kč dle § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu. Dále jsou to náklady advokáta, tvořené 900 Kč jakožto paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 shora uvedené úkony právní služby po 300 Kč Náklady advokáta tvoří též náhrada jízdného dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za cestu k jednání soudu a zpět 1 855,66 Kč a náhrada za ztrátu času v souvislosti s touto cestou 6x 100 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady činí rovněž DPH sazbou 21 % ve výši 1 649,69 Kč, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést (§ 2 odst. 1 písm. b/, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, § 137 o. s. ř. a § 23a zákona č.85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Celková výše nákladů advokáta žalobkyně tudíž činí 9 505,35 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.).

Nebudou-li povinnosti, stanovené vykonatelným rozhodnutím, plněny dobrovolně, lze se u soudu domáhat výkonu tohoto rozhodnutí.