KSHK 26 CO 55/2022-134

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o vyklizení nemovitosti ⟪LB:lb_006⟫ o vzájemném návrhu o omezení služebnosti ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 16 C 189/2020-84

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a IV potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 5 539,51 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobce, aby uložil žalované vyklidit nemovitosti specifikované ve výroku I rozsudku zapsané na list vlastnictví, pro katastrální uzemí název a obci obec (výrok I). Odmítl vzájemný návrh žalované na omezení služebnosti užívacího práva (výrok II), žalobci vrátil část zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Žalobce se žalobou domáhal vyklizení nemovitostí specifikovaných ve výroku I napadeného rozsudku (dále jen„ předmětné či sporné nemovitosti“) s tím, že 18. 11. 2013 byla mezi účastníky uzavřena darovací smlouva a smlouva o zřízení práva věcného břemene, na základě které žalobce na žalovanou převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem a současně bylo ve prospěch žalobce zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného a výlučného užívání předmětných nemovitostí v rozsahu, jak je dosud užíval, včetně jejich zákonného příslušenství a přijímání návštěv. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a současně podala vzájemný návrh na omezení služebnosti užívacího práva žalobce ke sporným nemovitostem. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že mezi účastníky bylo nesporné, že shora uvedená smlouva mezi nimi byla uzavřena a že bylo zřízeno ve prospěch žalobce věcné břemeno, spor existoval stran sjednaného rozsahu věcného břemene. Okresní soud odkázal na ust. § 1258 o. z. a uzavřel, že pokud by vyhověl podanému návrhu a rozhodl o vyklizení nemovitostí žalovanou, pak by nepřiměřeně zasáhl do výkonu vlastnického práva žalované, když toto je spojené i s užíváním předmětu vlastnictví, z něhož by byla nepřípustně vyloučena. Rozsah věcného břemene byl samotnými účastníky vymezen tak, že se zaručuje ve prospěch žalobce doživotní a bezplatné výlučné užívání nemovitostí v rozsahu, jak je dosud užíval, v řízení bylo přitom prokázáno, že v době zřízení věcného břemene předmětné nemovitosti užívali oba účastníci společně a v takovémto rozsahu má právo žalobce vykonávat věcné břemeno i nyní. Skutečnost, že účastníci vedli společnou domácnost již od roku 2012, byla osvědčena nejen notářským zápisem, ale i výpověďmi svědků, které korespondovaly i s obsahem provedených listinných důkazů, zejména darovacích smluv a kupních smluv a byla jimi prokázána i obrana žalované, že neměla kde jinde, než v předmětných nemovitostech, po odchodu od manžela bydlet. Žalobce neprokázal, že účastníci nevedli společnou domácnost, žalobcem předložené čestné prohlášení jméno příjmení shledal okresní soud účelovým a v rozporu s dalšími provedenými důkazy.

3. Proti výroku I rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že okresní soud nesprávně právně posoudil obsah darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 18. 11. 2013 s tím, že pro rozsah věcného břemene byla zásadní formulace, že je zřizováno právo„ výlučného užívání nemovitostí“ a skutečnost, že ve smlouvě byla uvedena formulace„ jak je dosud užíval“ měla pouze potvrdit skutečnost, že žalobce nemovitosti výlučně užíval i předtím. Pokud by se s tímto názorem odvolací soud neztotožnil, namítl, že v řízení nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že by nemovitosti byly ze strany žalované v předmětném období trvale užívány společně s žalobcem, bylo prokázáno jen, že se žalovaná v nemovitostech občasně nacházela, ovšem pouze jako návštěva žalobce a nikoliv, že by nemovitosti sama užívala a mohla je užívat volně dle svého uvážení. Doplnil, že napadený rozsudek je třeba nadto považovat za nepřezkoumatelný, neboť v bodě 21 jeho odůvodnění je uvedena obecná formulace, že„ soud z dalších provedených důkazů nezjistil žádná relevantní skutková zjištění“, aniž okresní soud blíže specifikoval, jaké další důkazy byly provedeny. Pro případ, že by odvolací soud shledal odvolání žalobce nedůvodným, měl za to, že nákladový výrok napadeného rozsudku je správným, neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl totožný. Žalobce se dále vyjádřil k některým tvrzením žalované v řízení před okresním soudem. Popřel, že musel někam dojíždět do práce, neboť již 4. 6. 2011 nastoupil do starobního důchodu. Jako nepravdivé označil rovněž tvrzení žalované, že by maloval neslušné obrázky na okna předmětných nemovitostí a žalované vulgárně nadával, jeho zdravotní stav se zhoršil až v průběhu rekonstrukce předmětných nemovitostí, na které se podílel. Při odvolacím jednání doplnil, že nijak nezpochybňuje vlastnické právo žalované a to, že předmětné nemovitosti žalované daroval, domáhá se pouze toho, aby nemovitosti mohl do konce svého života užívat výlučně sám. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení a pro případ, že by jeho odvolání nebylo vyhověno, navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku IV potvrdil.

4. Proti výroku IV rozsudku podala odvolání žalovaná. Uvedla, že vzájemný návrh na omezení služebnosti užívacího práva zřízeného ve prospěch žalobce podala jen z procesní opatrnosti pro případ, že by okresní soud shledal žalobu žalobce důvodnou. Jednalo se jen o akcesorický návrh, uplatněný jako obrana proti žalobě, kterou považovala za nedůvodnou a domnívala se, že k jeho projednání ani nedojde. Petit vzájemného návrhu neupřesnila, neboť bylo zřejmé, že žaloba nebude úspěšná, a jelikož o jejím návrhu nebylo jednáno a nebyl jí vyměřen soudní poplatek z návrhu, nepřistoupila ani k jeho zpětvzetí. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2374/19 s tím, že skutečnost, že její vzájemný návrh byl odmítnut, nelze hodnotit jako její procesní neúspěch, příp. jen zcela nepatrný. K odvolání žalobce uvedla, že věcné břemeno bylo sice zřízeno ve prospěch žalobce jako bezplatné a doživotní užívání darovaných nemovitostí, avšak nikoli neomezené, ale v rozsahu, jak je žalobce dosud užíval. V řízení přitom bylo prokázáno, že v době zřízení věcného břemene užívali předmětné nemovitosti oba účastníci společně, přičemž žalovaná je užívala trvale a žalobce občas a účastníci již od roku 2012 vedli společnou domácnost. Nesouhlasila s námitkou žalobce stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku s tím, že okresní soud se hodnocením všech relevantních důkazů zabýval a přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Při odvolacím jednání doplnila, že mezi účastníky nikdy nebylo jednáno o tom, že by měl předmětné nemovitosti žalobce užívat výlučně sám, žalobce ji naopak ubezpečoval, že i kdyby jejich vztah skončil, nemovitost je dost velká na to, aby zde mohli bydlet oba. Žalovaná nadto nemovitosti rekonstrukcí významně zhodnotila, na doporučení žalobce se zbavila všech svých jiných nemovitostí a v případě vyhovění žalobě by neměla, kam odejít. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I potvrdil a ve výroku IV změnil a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem.

5. Po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné (a contr. 202 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek a shledal, že odvolání žalobce ani žalované není důvodné.

6. Předně odvolací soud uvádí, že s ohledem na přechodná ustanovení k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 3028 odst. 2 o. z.) je třeba otázku vzniku věcných břemen, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) posoudit podle dosavadních právních předpisů, tj. dle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“.

7. V souzené věci z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že právní účinky vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 18. 11. 2013 uzavřené mezi účastníky nastaly ke dni 18. 12. 2013, tedy za účinnosti obč. zák., otázku vzniku, jakož i práva a povinnosti vzniklé z věcného břemene je tak třeba posoudit dle obč. zák. (ust. § 151n a násl. obč. zák.). Ve smyslu citované úpravy vznikala věcná břemena mj. písemnou smlouvou a k nabytí práv odpovídajícím věcným břemenům bylo třeba vkladu do katastru nemovitostí. Mezi účastníky nebylo sporné sjednání citované smlouvy ze dne 18. 11. 2013, kterou byly předmětné nemovitosti darovány žalobcem žalované, a ve prospěch žalobce bylo zřízeno věcné břemeno užívání. Žalobce vlastnické právo žalované nijak nezpochybňoval. Sporný byl výklad sjednaného rozsahu věcného břemene ve smlouvě. Již za účinnosti obč. zák. přitom judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že rozsah věcného břemene je třeba posoudit dle místních zvyklostí, resp. místních poměrů, tj. zejména podmínek v daném čase a místě obvyklých, a nebude-li jej možno takto určit, je třeba obsah či rozsah věcného břemene vykládat tak, že je spíše menší než větší, neboť oprávnění z věcného břemene má omezovat povinného co možná nejméně. Sjednaný obsah a rozsah věcného břemene je tak třeba vykládat spíše v neprospěch oprávněného, neboť jde o projev zásady, že věcné břemeno nelze bez souhlasu povinného rozšiřovat. Současně je třeba vyjít z toho, k čemu panující věc v době zřízení věcného břemene sloužila a s jakým rozsahem a způsobem jeho výkonu mohly strany při zřízení věcného břemene počítat (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2647/2004, ze dne 16. 8. 2013 sp. zn. 22 Cdo 616/2012).

8. Okresní soud po provedeném dokazování správně uzavřel, že vyhovění návrhu žalobce na vyklizení předmětných nemovitostí by znamenalo vyloučení žalované jako vlastnice předmětných nemovitostí z jejich užívání a sjednaný rozsah věcného břemene je třeba vykládat s přihlédnutím k ujednání stran, jímž bylo ve prospěch žalobce sjednáno doživotní a bezplatné výlučné užívání předmětných nemovitostí avšak v rozsahu, jak je žalobce dosud užíval. Provedeným dokazováním přitom bylo prokázáno, že v době zřízení věcného břemene užívali sporné nemovitosti oba účastníci společně a vedli společnou domácnost, o čemž svědčí nejen notářský zápis ze dne 4. 12. 2013, ale též výpovědi svědků (starosty územní celek, syna a bývalého manžela žalované), jakož i potvrzení starosty územní celek ze dne 25. 8. 2021 o evidenci trvalého pobytu žalované v obci. Uvedené důkazy byly rovněž v souladu s darovacími a kupními smlouvami předloženými žalovanou k prokázání jejího tvrzení, že po odchodu od manžela v době zřízení věcného břemene neměla kde bydlet. Tvrzení žalobce a čestné prohlášení jméno příjmení bylo s uvedenými důkazy v rozporu a odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, který je hodnotil za účelové. Z výpovědi starosty územní celek příjmení vyplynulo, že jméno příjmení v roce 2013 v obci trvale nebydlel a zdržoval se zde jen rekreačně a žalobce při své výpovědi před okresním soudem sám potvrdil, že žalovanou její manžel na podzim 2012 vyhodil z domu a asi v červnu 2013 (tedy ještě před sepisem darovací smlouvy z 18. 11. 2013) začala bydlet v obec, z práce chodila do obec, dal jí klíče. Tvrzení žalobce v odvolání, že žalovaná se ve sporných nemovitostech v době zřízení věcného břemene pouze občasně nacházela, a to jen jako návštěva žalobce, tak ve světle provedených důkazů nemůže obstát.

9. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku s odůvodněním, že v bodě 21 odůvodnění rozsudku je uvedena obecná formulace, že„ soud z dalších provedených důkazů nezjistil žádná relevantní skutková zjištění“, aniž okresní soud blíže specifikoval, jaké další důkazy byly provedeny. Obecně platí, že není-li rozhodnutí řádně odůvodněno, znamená to porušení práva účastníka na spravedlivý proces (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, dle něhož povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Důsledkem porušení tohoto práva je zrušení rozhodnutí dle ust. § 219 odst. 1, písm. b) o. s. ř. Dostatek důvodů rozhodnutí je třeba vykládat především v souvislosti s tím, zda pro nedostatečné odůvodnění mohl účastník (zvláště odvolatel) plně realizovat svá práva v řízení - konkrétně v té jeho fázi, která následuje po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí - a zejména plnohodnotně uplatnit odvolací důvody (§ 205). Obdobně i odvolací soud musí být schopen z rozhodnutí seznat, na jakých závěrech je založeno; v opačném případě by vlastně neměl čeho přezkoumávat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. 28 Cdo 4266/2014). V souzené věci sice okresní soud pod bodem 21 odůvodnění napadeného rozsudku konkrétně nespecifikoval, o jaké další provedené důkazy, z nichž nezjistil žádná relevantní skutková zjištění, se jednalo, tato skutečnost však neměla na realizaci práv žalobce v řízení, zejm. stran plnohodnotného uplatnění odvolacích důvodů vliv (z obsahu spisu vyplývá, že konkrétně se jednalo o důkaz dopisem zástupkyně žalované (čl. 10 spisu) či návrhem dohody o vypořádání SJM žalovaného a jejího bývalého manžela (č. l. 35 – 37 spisu)).

10. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné a proto je v napadeném výroku I potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

11. Pokud jde o nákladový výrok IV napadeného rozsudku, odvolací soud shledal odkaz žalované na citovaný nález Ústavního soudu nepřiléhavým, když dospěl k závěru, že se v dané věci nejednalo o jakýsi akcesorický návrh, jak tvrdila žalovaná, ale o samostatný, vzájemný návrh žalované, kterým se domáhala omezení služebnosti užívání předmětných nemovitostí žalobcem a který přes výzvu a poučení okresního soudu ve stanovené lhůtě nedoplnila a tento tak musel být okresním soudem odmítnut. Žalobce přitom na vzájemný návrh žalované v řízení reagoval ve svém vyjádření ze dne 20. 1. 2021, v němž mj. specifikoval důvody, které dle něho bránily vyhovění vzájemnému návrhu žalované. Žalovaná byla v řízení před okresním soudem ohledně svého vzájemného návrhu procesně neúspěšná a musí tak nést odpovědnost za výsledek sporu. Ostatně, i kdyby přistoupila ke zpětvzetí návrhu, což zmiňuje v podaném odvolání, na posouzení jejího úspěchu, resp. neúspěchu ve sporu by se nic nezměnilo, neboť zavinění na zastavení řízení je třeba posoudit čistě z procesního hlediska, tedy z pohledu toho, zda se žalobci dostalo toho, co požadoval. V dané věci byly podány dva samostatné návrhy a poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků v řízení před okresním soudem byl stejný. Okresní soud proto správně žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu též v napadeném výroku IV jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

12. V odvolacím řízení byl ve věci samé žalobce neúspěšný a stíhá ho povinnost hradit náklady úspěšné žalované (§ 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení 5 539,51 Kč tvoří odměna advokátky žalované za dva úkony právní služby po 1 500 Kč (vyjádření k odvolání žalobce a účast na jednání odvolacího soudu 10. 5. 2022) dle §§ 9 odst. 1, 7 bod 4 adv. tarifu, dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 adv. tarifu, náhrada za ztrátu času v rozsahu čtyř půlhodin po 100 Kč, náhrada cestovného za celkem 84 najetých kilometrů za cestu ze příjmení příjmení do obec a zpět 561,58 Kč dle vyhl. č. 511/2021 Sb. (značka automobilu registrační značka, spotřeba 5,5l motorové nafty /100 km, sazba paušální náhrady za opotřebení 4,70 Kč/km), parkovné 20 Kč dle předloženého parkovacího lístku a 21% DPH z odměny a náhrad 957,93 Kč (tj. 21 % z 4 561,58 Kč). Odměna za úkon právní služby spočívající v odvolání žalované proti závislému - nákladovému výroku napadeného rozsudku nebyla žalované přiznána, neboť se svým odvoláním nebyla úspěšná.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni (Okresní soud v Trutnově) s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.).