KSHK 19 Co 268/2025-117

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného A., IČO IČO žalovaného A sídlem Adresa žalovaného A zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ o vyloučení věcí z exekuce ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. července 2025 č. j. 3 C 351/2024-95 ve znění opravného usnesení ze dne 13. října 2025 č. j. 3 C 351/2024-113

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II mění tak, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši částka do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem vyloučil z exekuce proti povinné jméno FO, r. č. RČ, vedené na základě pověření Okresního soudu v Náchodě ze dne datum, č. j. spisová značka a prováděné soudním exekutorem tituly před jménem jméno FO, Exekutorský úřad adresa pod sp. zn. spisová značka věci v majetku žalobce sepsané do protokolu o soupisu movitých věcí povinného č. j. spisová značka ze dne datum specifikované ve výroku rozsudku (výrok I) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši částka do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). Opravným usnesením bylo opraveno datum vydání rozsudku.

2. K odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že výlučným vlastníkem položek č. 2, 7, 9–13 a 16 je žalobce. Žalobce uvedené movité věci nabyl na základě uzavřených kupních smluv, což je zřejmé nejen z předložených kupních smluv, ale taktéž z výpovědí všech prodávajících, kteří byli vyslechnuti v řízení jako svědci, jakož i z výpovědi svědka jméno FO. Vzhledem k tomu, že vlastníkem předmětných věcí je žalobce a nikoli povinná, vlastnické právo žalobce nepřipouští v souladu s § 267 o. s. ř. výkon rozhodnutí (resp. exekuci) vedený oprávněným (žalovaným) proti povinné. Z uvedených důvodů byly věci specifikované ve výroku I rozsudku z provádění exekuce vyloučeny. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem.

3. Proti nákladovému výroku II rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítl, že žalobci nelze přiznat náhradu nákladů řízení už z titulu nezaslání předžalobní výzvy žalovanému. Dále má žalovaný za to, že jsou zde dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., kterými se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Žalovaný vznik nákladů řízení nikterak nezavinil. Žalobce v předmětném excindačním řízení označil a předložil daleko více a relevantnějších důkazů, než které uváděl v průběhu celého řízení o návrhu na jejich vyškrtnutí v exekučním řízení. Není pravda, že v dané věci soud prvního stupně vyhověl vylučovací žalobě žalobce na základě týchž důkazů, které žalobce předložil soudnímu exekutorovi a potažmo žalovanému v době před podáním vylučovací žaloby. Z tohoto důvodu tedy nelze žalobci přiznat náklady řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. (viz např. nález ÚS z 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07). Žalobce ve svém návrhu na vyškrtnutí předmětných movitých věcí ze soupisu v exekučním řízení sp. zn. spisová značka doplněném dne datum doložil pouze své čestné prohlášení a pak prosté kopie kupních smluv bez ověřených podpisů smluvních stran. Již ve fázi řešení tohoto návrhu na vyškrtnutí v exekučním řízení žalovaný jako oprávněný explicitně uvedl, že „pokud své podání navrhovatel doplní o nesporné přílohy a navrhne další konkrétní důkazy (např. originální doklady o zakoupení), je možné s ním v budoucnu souhlasit.“ Postoj žalovaného byl vstřícný a otevřený dalšímu jednání. Svědčí o tom i skutečnost, že dal souhlas k vyškrtnutí televizoru, jehož zakoupení žalobcem bylo přesvědčivě doloženo. Žalobce teprve v žalobě navrhl jako další důkaz výslechy svědků. Provádět výslechy svědku a hodnotit jejich výpovědi náleží výhradně a pouze soudu. Z napadeného rozhodnutí pak plyne, že k prokázání vlastnického práva žalobce došlo zejména na základě výpovědí svědků. Druhé jednání konané dne datum pak jde plně k tíži žalující strany, neboť se konalo pouze z důvodu, že jí navržený svědek jméno FO se na první jednání bez omluvy nedostavil. Dle názoru žalovaného tak soud z výše uvedených důvodů měl při rozhodování o nákladech řízení aplikovat § 150 o. s. ř. Žalovaný má za to, že bez ohledu na výše uvedené jsou minimálně dány důvody pro částečnou moderaci náhrady nákladů postupem dle § 150 o. s. ř., a to z důvodu vysokého nepoměru mezi hodnotou sporných věcí, právní náročností souzené věci a náhradou nákladů vyčíslenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Je mu známo, že v daném typu sporu se tarifní hodnota primárně neodvíjí od hodnoty vylučovaných věcí, nicméně i tak nesmí při jejich přiznání dojít k nepoměrnému majetkovému obohacení úspěšného účastníka. Účelem náhrady nákladů není „vydělat“ na nich. V souzené věci činila jejich odhadní hodnota v součtu částka dle soupisu movitých věcí provedeného soudním exekutorem dne datum. Soud však náhradu právního zastoupení žalobce vyčísloval z tarifní hodnoty částka. Rozdíl ve výši odměny za jeden úkon právní služby je neúměrně vysoký částka vs částka. Takto vysoké odměně neodpovídá ani právní náročnost předmětné souzené věci. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II změnil tak, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žádnému z účastníků řízení a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že právní zastoupení bylo převzato až v průběhu již běžícího sporu, takže nelze žádat, aby advokát intervenující až po podání žaloby již před jejím podáním zasílal předžalobní výzvu, aniž v té době žalobce zastupoval. Pokud žalovaný tvrdí, že nebylo rozhodnuto na základě týchž důkazů, čestná prohlášení a kopie smluv byly předloženy již k návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu a další dokazování soudu dalo žalobci za pravdu. Žalovaný mohl podle postupně prováděných svědeckých výpovědí nárok žalobce postupně uznávat, ale neučinil tak až do posledního jednání, proto by měl nést procesní odpovědnost za svoji prohru. K prokázání vlastnického práva žalobce nedošlo jen na základě výpovědi svědků, ale proto, že svědecké výpovědi potvrdily pravost žalovaným sporovaných dokumentů. Je nesmyslem tvrdit, že jde k tíži žalobce, pokud se k jednání nedostavil svědek.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně v neveřejném zasedání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.). Odvolání shledal opodstatněným.

6. Dle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

7. Námitka žalovaného, že náklady řízení žalobci neměly být přiznány, neboť žalobce nezaslal žalovanému předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř., není důvodná. Ve věci nejde o žalobu na plnění, proto povinnost žalobce zaslat předžalobní výzvu nebyla dána, když dle § 142a odst. 1 o. s. ř. se vztahuje k řízení o splnění povinnosti. Soud prvního stupně však rozhodl o nákladech řízení podle výsledku řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., aniž se zabýval možností aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Předmětem řízení bylo vyloučení věcí z exekuce, kterou vede žalovaný jako oprávněný proti povinné jméno FO, dceři žalobce, přičemž žalobce tvrdil, že tyto věci měla od něj rodina povinné zapůjčené a žalobce a povinná bydlí v jednom domě. Jak poukázal v odvolání žalovaný, řízení o vylučovací žalobě není běžným sporem, nýbrž specifickým řízením, které může být vyvoláno v důsledku postupu soudního exekutora, jenž byl pověřen výkonem pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bylo v tomto případě, kdy žalovaný neměl žádný vliv na to, které věci budou soudním exekutorem pojaty do soupisu. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR vyslovenými v nálezu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, na který poukazuje žalovaný, je nutno považovat za nespravedlivé, aby žalovanému jako oprávněnému (tj. věřiteli dcery žalobce), který v exekuci hájí svá porušená práva (dcera žalobce nesplnila povinnost, která jí byla uložena vykonatelným rozhodnutím), byla uložena povinnost nahradit náklady řízení o excindační žalobě. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu konstatuje, že „ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Ve stížností napadeném řízení však nešlo o běžný spor, nýbrž o specifické, dílčí řízení, které bylo vyvoláno v důsledku postupu soudního exekutora, jenž byl pověřen výkonem pravomocného rozhodnutí. Citované ustanovení o. s. ř. v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o tzv. excindačních (vylučovacích) žalobách podle § 267 o. s. ř. proto může nabýt i toho významu, že jím lze řešit situace, v nichž je nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízení osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a který nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Tento závěr platí však pouze za předpokladu, že věřitel vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil.“ Odvolací soud má za to, že žalovaný vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil. V rámci rozhodování o návrhu žalobce na vyškrtnutí věcí ze soupisu žalovaný souhlasil s vyškrtnutím věci, u které bylo vlastnické právo žalobce prokazatelně doloženo. U položek, které byly předmětem řízení, bylo vlastnické právo žalobce dokládáno listinami, které mohly s ohledem na příbuzenský vztah žalobce a povinné a charakter listin vzbuzovat důvodnou pochybnost žalovaného o jejich věrohodnosti, když šlo o kopie kupních smluv mezi fyzickými osobami, popř. čestné prohlášení bez ověřených podpisů či s podpisy ověřenými až několik let po dni, kdy měla být kupní smlouva uzavřena, a to těsně před podáním vylučovací žaloby. Soud prvého stupně žalobě nevyhověl pouze na základě těchto listin, ale i na základě výpovědi svědků, kteří po poučení dle § 126 o. s. ř. o následcích křivé výpovědi vypovídali k jednotlivým listinám. Nelze tak konstatovat, že by žalovaný již v průběhu rozhodování o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu měl k dispozici stejné podklady, na základě kterých bylo rozhodnuto soudem prvého stupně. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. spisová značka rovněž uvádí, že „v intencích shora uvedeného lze proto obdobně uvažovat o vyloučení užití ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch strany oprávněné - věřitele v tom případě, jestliže osoba, jež tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí, žádá po věřiteli, aby přikázal soudnímu exekutorovi věc ze soupisu vyloučit, přičemž svá tvrzení ohledně tohoto práva podepře důkazy, s nimiž osobu oprávněnou v dostatečné lhůtě před podáním vylučovací žaloby seznámí, a pro případ, že věřitel její požadavek odmítne, jí pak na základě týchž důkazů soud v řízení o tzv. excindační žalobě vyhoví.“ O takovouto situaci se v předložené věci evidentně nejedná, a je tudíž zcela namístě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci.

8. Odvolací soud proto výrok II rozsudku soudu prvého stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává.

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný, vznikly náklady odvolacího řízení za jeden úkon právní pomoci (sepis odvolání). Předmětem odvolacího řízení je částka částka (tj. výše přiznaných nákladů řízení), proto odměna za jeden úkon právní pomoci činí dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu (dále jen AT) částku částka. Dle § 11 odst. 2 písm. c) AT žalovanému přísluší náhrada mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny, tj. částka spolu s paušální náhradou ve výši částka dle § 13 odst. 4 AT. Zástupce žalovaného je plátcem DPH, proto dle § 137 odst. 3 o. s. ř. náleží k nákladům řízení DPH z odměny a náhrad (tj. z částky částka) ve výši 21 %, tj. částka. S ohledem na výsledkem odvolacího řízení je žalobce povinen nahradit žalovanému ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř. náklady odvolacího řízení ve výši částka, které jsou dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalovaného.

Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání.