KSHKPA 18 CO 33/2022-92

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Aleny Pokorné a JUDr. Víta Pejška ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; ⟪LB:lb_002⟫ jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_003⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalované:; název společnosti, IČO ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_010⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_011⟫ o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ⟪LB:lb_012⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2.12.2021, č.j. 18 C 287/2020-63,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a V. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 6.776 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho advokáta titul jméno příjmení.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění tak, že ustanovenému advokátovi žalobce titul jméno příjmení se přiznává odměna, náhrada hotových výdajů a DPH za řízení před okresním soudem ve výši 10.836,76 Kč.

IV. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích odměnu, náhradu hotových výdajů a DPH ustanoveného advokáta za řízení před okresním soudem ve výši 10.836,76 Kč do 3 dnů právní moci tohoto rozsudku.

V. Ustanovenému zástupci žalobce titul jméno příjmení se přiznává odměna, náhrada hotových výdajů a DPH za odvolací řízení ve výši 6.374,30 Kč.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

VII. Žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích odměnu, náhradu hotových výdajů a DPH ustanoveného advokáta žalobce za odvolací řízení ve výši 6.374,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 23. 11. 2020, jež byl sjednán pracovní smlouvou uzavřenou účastníky dne 10. 7. 2020, doručené žalobci dne 25. 11. 2020 podle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, je neplatné (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), ustanovenému advokátovi titul jméno příjmení přiznal odměnu za poskytování právní pomoci ve výši 22 815,76 Kč (výrok III.), žalované uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích odměnu ustanoveného advokáta ve výši 11 407,88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalované uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích soudní poplatek ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

2. Žalobce se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 4. 12. 2020 domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, které mu dala žalovaná dne 23. 11. 2020 podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, je neplatné. Tvrdil, že byl v pracovním poměru u žalované na dobu neurčitou se zařazením zedník, v době od 2. 11. 2020 do 30. 11. 2020 byl v pracovní neschopnosti a v této době mu doručila žalovaná okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně, kterého se měl dopustit tím, že se od 11. 11. 2020 nedostavil bez udání důvodu do pracovního procesu. Žalobce namítal, že tak učinit nemohl právě z důvodu dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem. Potvrdil, že okamžité zrušení pracovního poměru obdržel prostřednictvím České pošty dne 25. 11. 2020.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobce se nedostavil bez udání důvodu do pracovního procesu, omluvu nijak nedoložil, neinformoval žalovanou o své pracovní neschopnosti. Žalovaná vycházela z informací o dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance získané z ePortálu ČSSZ, ze kterých vyplývá, že žalobce byl v dočasné pracovní neschopnosti od 2. 11. 2020 do 10. 11. 2020. Dne 15. 11. 2020 předával jednatel žalované žalobci v nákupním centru výplatu za říjen 2020 a tehdy nesděloval žalobci, že byl stále nemocný, kromě toho jednání proběhlo v době, kdy neměl žalobce povoleny vycházky. Dále v průběhu měsíce listopadu 2020 žalobce velmi intenzivně hledal nové zaměstnání, mimo jiné jednal se zástupcem společnosti právnická osoba a sdělil jednateli, že je schopen nastoupit prakticky ihned a i tento pohovor byl veden v době, kdy vycházky žalobce povoleny neměl. Postoj žalobce hodnotil jako krajně nemorální, nemravný a nemůže požívat právní ochrany.

4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce nastoupil do pracovního poměru k žalované do funkce zedníka dne 10. 7. 2020, pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Listinou„ okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“, datovanou dne 23. 11. 2020 a opatřenou razítkem žalované a podpisem jednatele jméno příjmení, žalovaná zrušila se žalobcem okamžitě pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu, že žalobce porušil pracovní kázeň, když se od 11. 11. 2020 nedostavil do pracovního procesu bez udání důvodu, případnou svou omluvu nijak nedoložil a svou absencí ohrozil zdárnou realizaci zakázky„ revitalizace bytového domu název“ a tudíž i dobrou pověst zaměstnavatele. Listinu měl podle předložené kopie listiny, která u data, kdy se nedostavoval do pracovního poměru, obsahuje jen údaj 11.11, rukou dopsán rok 2020 a obsahuje podpis jednatele žalované bez razítka, osobně převzít podle ručně vepsaného textu a podpisu dne 25.11.2020 žalobce. Žalovaná vycházela ze zprávy získané z ePortálu ČSSZ dne 30. 11. 2020, kde byl údaj o tom, že žalobce je neschopen práce od 2. 11. 2020, má povolené vycházky v době od 2. 11. 2020 do 10. 11. 2020 a neschopen práce je do 10. 11. 2020. Podle rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené titul jméno příjmení však byl žalobce neschopen práce od 2. 11. 2020 do 30. 11. 2020 a žalobci byly povoleny vycházky od 13 do 17 hodin. Kontrola u lékaře byla stanovena na 27. 11. 2020 Okresní soud dále vyšel ze zjištění z webového rozhraní cssz.cz aplikace NEM-evidence pracovní neschopnosti, podle něhož pracovní neschopnost žalobce trvala od 2. 11. 2020 do 30. 11. 2020 Okresní soud ověřil i zprávou OSSZ Pardubice ze dne 25. 5. 2021, že žalobce byl nemocen od 2. 11. 2020, téhož dne bylo elektronicky doručeno toto oznámení do evidence OSSZ titul jméno příjmení, dočasná pracovní neschopnost trvala do 30. 11. 2020, o tomto rozhodl lékař dne 27. 11. 2020, téhož dne bylo rozhodnutí doručeno na OSSZ elektronicky. Pojištění žalobce u žalované trvalo od 10. 7. 2020 do 10. 11. 2020, nemoc pokračovala i po ukončení pojistného vztahu. Žalobce pak dne 15. 11. 2020 v název společnosti název společnosti v obec převzal od jméno příjmení výplatu za říjen 2020.

5. Žalobce oznámil 3. 12. 2020 a 4. 12. 2020 žalované, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru a trvá na dalším zaměstnávání a přidělování práce dle sjednané pracovní smlouvy. Žalobce obdržel okamžité zrušení pracovního poměru dne 25. 11. 2020, žaloba byla podána již 4. 12. 2020, tedy dle § 72 zák. práce byla žaloba podána včas.

6. Na tomto skutkovém podkladě okresní soud učinil následující právní závěry.

7. Z hmotněprávní úpravy rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením – z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - vyplývá, že povinnost prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení pracovní kázně (že se žalobce ode dne 11. 11. 2020 nedostavoval do zaměstnání), má zaměstnavatel. Naproti tomu zaměstnanec má povinnost tvrdit a prokázat, že se o porušení pracovní kázně nejednalo (že zde byl legitimní důvod, proč se do zaměstnání nedostavoval – že byl dočasně práce neschopný).

8. Okamžité zrušení pracovního poměru, jehož existence byla prokázána a mezi účastníky nesporná, učiněné žalovaným dopisem ze dne 23. 11. 2020 splňuje formální i materiální předpoklady okamžitého zrušení pracovního poměru (písemná forma, konkrétní vymezení důvodu a doručení listiny druhé straně). Mezi účastníky nebylo sporné, že k doručení písemnosti došlo 25. 11. 2020.

9. Při řešení otázky, zda se žalobce dopustil porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů, a to zvlášť hrubým způsobem, které by splňovalo podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované, vyložil, že dočasná pracovní neschopnost podle zvláštního předpisu (zákona o nemocenském pojištění) představuje důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance. Zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy, a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu, přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance po dobu trvání překážky v práci upravují předpisy o nemocenském pojištění a zákon o státní sociální podpoře. Po dobu trvání překážky v práci se tedy jedná o nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou je zaměstnavatel povinen omluvit (§ 191 zák. práce). Nepřítomnost v práci za takové situace proto nemůže představovat porušení pracovních povinností zaměstnance. Brání-li zaměstnanci v konání práce některá z překážek v práci, zákoník práce mu ukládá, aby včas požádal zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna. Zaměstnanec je povinen zaměstnavatele uvědomit o této překážce a předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu, tj. prakticky hned, jak to bude možné (§ 206 odst. 1 zák. práce). Zákon ukládá zaměstnanci povinnost existenci překážky prokázat, může jej uvědomit o překážce v práci i dodatečně a může rovněž její existenci dodatečně prokazovat. Zaviněné nesplnění oznamovací povinnosti zaměstnance je pouze porušením pracovní povinnosti, nemá však bez dalšího za následek vznik neomluvené absence zaměstnance; rozhodující je existence překážky v práci a její trvání (k tomu srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1981, sp. zn. 6 Cz 21/87, uveřejněné ve Sborníku stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu, díl IV, SE Praha 1986, str. 912). Jestliže tedy zaměstnanec – byť i dodatečně – prokáže, že překážka v práci na jeho straně po rozhodnou dobu objektivně existovala, nemůže být jeho případná nepřítomnost v práci po dobu trvání prokázané překážky v práci hodnocena zaměstnavatelem jako neomluvená a nemůže představovat porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Porušení pracovních povinností tím, že zaměstnanec podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovních povinností a tudíž ani důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2779/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp.zn. 21 Cdo 714/2010.

10. Okresní soud proto uzavřel, že žalobce byl lékařem uznán dočasně práce neschopným, což bylo prokázáno jednak rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti vystavené titul jméno příjmení, zprávou stát. instituce, a to v době od 2. 11. 2020 do 30. 11. 2020. V uvedeném období byly na straně žalobce překážky v práci, v této době nebyl žalobce povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy, a žalovaná, coby zaměstnavatel, nebyla povinna přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Tyto překážky v práci na straně žalobce byly objektivně omluvitelné, nikoli neomluvitelné. Tím, že zaměstnanec neinformuje zaměstnavatele o trvání dočasné pracovní neschopnosti, se zaměstnanec dopustí dle § 129 zákona o nemocenském pojištění přestupku, za který může být sankcionován OSSZ. Toto žalobcovo neoznámení trvání dočasné pracovní neschopnosti žalované není však způsobilé přivodit následky spojené s § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak jak je uvedeno shora. Okresní soud z tohoto důvodu neprovedl důkaz výslechem stavbyvedoucího jméno příjmení, který měl prokázat, že žalobce nesdělil svou nepřítomnost zaměstnavateli. Stejně tak ani tvrzení žalované o tom, že žalobce převzal mzdu v době své pracovní neschopnosti mimo dobu povolených vycházek, že si hledal nové zaměstnání v měsíci listopadu 2020, není právě tím porušením pracovních povinností, které by naplňovaly skutkovou podstatu § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce Ani v době trvání pracovního poměru žádný právní předpis nezakazuje zaměstnanci, aby činil kroky směřující ke změně dosavadního pracovního poměru. Z těchto důvodů okresní soud neprovedl také žalovanou navrhovaný důkaz výslechem jednatele společnosti právnická osoba příjmení.

11. Okresní soud proto z výše uvedených důvodů určil, že, okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované je neplatné (§ 72 zák. práce).

12. Pokud jde o náklady řízení, okresní soud konstatoval, že v řízení byl žalobce zcela úspěšný, jemu však v řízení žádné náklady nevznikly, proto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

13. Žalobce byl v řízení osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven pro toto řízení advokát. Odměnu ustanoveného advokáta okresní soud stanovil postupem dle § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. Sazba mimosmluvní odměny činí 2 500 Kč za úkon právní služby, ustanovená advokát dle okresního soudu vykonal 6 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. b),c),g) vyhl. č. 177/96 Sb., a to převzetí a přípravu, za účast u 2 jednání soudu, sepis vyjádření, 2x porada s klientem tj. 6x 2 500 Kč, odměna celkem ve výši 15 000 Kč, náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb.) za každý úkon právní služby činí. 6 x 300 Kč, celkem tady 1 800 Kč. Náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. za 4 půlhodiny ke každému z jednání soudu, tj. 8 x 100 Kč, činí celkem 800 Kč. Cestovné k jednání soudu z Kolína do obec a zpět při ujetí 2x 100 km, průměrné spotřebě 6,77l/ 100 km, ceně benzinu 27,80Kč a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km, představuje 1 256 Kč, hotové výdaje tedy částku 3856 Kč. Zvýšení o 21% DPH představuje částku 3.979,76 Kč. Celková náhrada odměny a hotových výdajů včetně DPH představuje u ustanoveného advokáta podle odůvodnění okresního soudu částku 22.815,76 Kč, která mu byla přiznána.

14. Podle § 148 odst. 1 os.ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v řízení zcela úspěšný, okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit státu náklady ustanoveného zástupce. Při určení výše těchto nákladů však přistoupil k jejich snížení, a to s odkazem na § 150 o.s.ř., když na straně žalované společnosti shledal důvody zvláštního zřetele hodné, které spočívají v tom, že žalovaná, coby zaměstnavatel, při ukončení pracovního poměru s žalobcem vycházela z informací, které jí byly poskytnuty ČSSZ, z kterých bylo dle okresního soudu zřejmé, že došlo k 10. 11. 2020 k ukončení pracovní neschopnosti žalobce. Až v průběhu řízení bylo zjištěno, že tyto informace zadané do systému ČSSZ byly nesprávné. Žalobce však, aby se domohl neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neměl jinou možnost, než podat předmětnou žalobu, rozhodně tedy v jeho konání okresní soud nespatřoval rozpor s dobrými mravy ani šikanózní jednání ve vztahu k žalované společnosti. Proto uložil žalované, aby uhradila náklady státu v rozsahu 50%, tj. 11 407,88 Kč.

15. Žalobce byl v řízení zcela osvobozen od placení soudních poplatků, byl v řízení zcela úspěšný, proto poplatková povinnost přešla na žalovanou společnost s odkazem na § 2 odst. 3 zák. č. 549/91 Sb. Protože tento zákon možnost snížení zaplacení soudního poplatku z důvodu zvláštního zřetele hodného či obdobného neupravuje, okresní soud uložil žalované zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok V.). Lhůtu k plnění stanovil soud dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

16. Žalovaná ve včas podaném odvolání, jímž napadla rozsudek okresního soudu v plném rozsahu, podrobně rekapitulovala závěry okresního soudu z odůvodnění rozsudku. Vyslovené závěry měla za nesprávné, když z její strany učiněné okamžité zrušení pracovního poměru bylo důvodné a oprávněné. Žalobci podle listin, které měla žalovaná k dispozici, a dle nichž byl žalobce práce neschopný pouze do 10.11.2020, nic nebránilo nastoupit do práce již dne 11.11.2020 Okresní soud nezohlednil zjevně nepoctivé jednání žalobce a jeho jednání porušující dobré mravy, když ji nijak neinformoval o své dočasné pracovní neschopnosti, mimoto si mimo stanovené vycházky převzal v hotovosti mzdu za měsíc říjen 2020 (ani při tomto jednání jednateli žalované nesdělil, že je nemocen) a navíc si v průběhu listopadu 2020 hledal jiné zaměstnání. Jednání žalobce bylo nemravné, porušující veřejný pořádek a jako takové nemůže požívat právní ochrany. Nerozumí také tomu, proč okresní soud neprovedl žalovanou navrhované důkazy, které mohly ozřejmit, že žalovaný byl v rozhodném období schopen práce, jeho jednání bylo ryze účelové, nepoctivé. Navrhl, aby odvolací soud buď napadený rozsudek zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek změnil a žalobu zamítl.

17. Žalobce ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že se všemi námitkami žalované se již vypořádal soud okresní, zjištěný skutkový stav byl správně právně posouzen. Důkazy navrhované žalovanou vybočují z rámce projednávané věci, a okresní soud je proto správně neprovedl. Skutečnosti, které jimi měly být prokázány, jsou pro rozhodnutí nevýznamné. Požadavek, aby soud vyhodnotil jednání žalobce jako nepoctivé, nemravné a narušující veřejný pořádek, nelze hodnotit jinak, než jako snahu žalované o nerovné posouzení věci soudem., což by znamenalo znevýhodnění žalobce a porušení zásady rovnosti stran. Žalobce prokázal, že jeho pracovní neschopnost trvala do 30.11.2020. Navrhl, aby krajský soud rozsudek potvrdil jako věcně správný.

18. Krajský soud z podnětu včas podaného a přípustného odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí (§ 212, § 212a odst. 1 o.s.ř.). Odvolání neshledal opodstatněným.

19. Podle § 55 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně 6 měsíců,

20. b) porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

21. Povinnostmi zaměstnance, jež vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jsou v první řadě povinnosti vyplývající přímo ze zákona, tedy zejména ze zákoníku práce. Ten stanoví základní povinnosti všech zaměstnanců bez ohledu na jejich zařazení u zaměstnavatele zejména v § 38 odst. 1 písm. b) a § 301. Povinnosti má zaměstnanec stanoveny rovněž v pracovní smlouvě, pracovním řádu nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem všech povinností, jejichž porušení může být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, je, že se musí jednat o povinnosti vyplývající z toho pracovního vztahu, který má být tímto způsobem ukončen.

22. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy zde závisí na konkrétních okolnostech případu; většinou bude třeba přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti, k míře jeho zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Přitom je třeba mít na zřeteli, že je to pouze soud, který v případném řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu vymezí tak, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní vztah zaměstnance k němu nadále pokračoval (srov. R 21/2001).

23. Podle § 52 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů: a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, d) nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, e) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost, f) nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil, g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi, h) poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance stanovenou v § 301a.

24. Podle § 301a zák. práce zaměstnanci jsou v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti povinni dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění.

25. Důvodem pro vložení § 301a zák. práce (jako jiné zvláštní povinnosti zaměstnance) bylo umožnit zaměstnavateli při porušení těchto povinností zvlášť hrubým způsobem postihnout zaměstnance v zásadě největší sankcí v oblasti pracovněprávních vztahů, tj. jednostranným rozvázáním pracovního poměru vložením nového výpovědního důvodu v § 52h. Jakkoli odbornou praxí kritizované ustanovení nepřípadně umožňuje zaměstnavateli jednostranně rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem z důvodu, který vůbec nesouvisí s výkonem práce zaměstnance a má původ v porušení předpisů v oblasti sociálního zabezpečení, zákonodárce tím vytvořil z porušení povinnosti v oblasti nemocenského pojištění současně i porušení pracovněprávních povinností zaměstnance. Zjevně i z tohoto důvodu byl tento důvod zařazen mezi důvody pro rozvázání pracovního poměru výpovědí a nikoli jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem.

26. Je však třeba připomenout, že z ust. § 192 odst. 5 zák. práce se podává, že porušil-li zaměstnanec v období prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti povinnosti uvedené v odstavci 6 větě první, které jsou součástí režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, může zaměstnavatel se zřetelem na závažnost porušení těchto povinností náhradu mzdy nebo platu snížit nebo neposkytnout. Náhrada mzdy nebo platu nesmí být snížena nebo neposkytnuta, jestliže byla pro totéž porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce dána zaměstnanci výpověď podle § 52 písm. h). Je tedy zjevné, že zákonodárce stanovil sankci za porušení této povinnosti především snížením nebo neposkytnutím náhrady mzdy, jen pro případy zvlášť hrubým způsobem pak umožňuje sankci výpovědí ze strany zaměstnavatele.

27. Podle § 191 zák. práce je zaměstnavatel m.j. povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních právních předpisů.

28. Podle § 57 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění ošetřující lékař rozhodne o vzniku dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce, jestliže vyšetřením zjistí, že mu jeho zdravotní stav pro nemoc nebo úraz (dále jen " nemoc) nedovoluje vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, popřípadě, jde-li o vznik dočasné pracovní neschopnosti v ochranné lhůtě, plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, a to i když pojištěnec není uchazečem o zaměstnání.

29. Podle § 60 zák. práce musí okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.

30. Podle § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

31. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu učiněná z jím provedených důkazních prostředků, jak se podávají z odůvodnění napadeného rozsudku a jsou stručně rekapitulovány shora. Vyhodnocení provedených důkazů odpovídá ust. § 132 o.s.ř., okresní soud nepřehlédl žádné relevantní skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly nebo jinak vyšly v řízení najevo, v hodnocení důkazů nebyl shledán logický rozpor. Pokud okresní soud neprovedl důkazy výslechem stavbyvedoucího jméno příjmení (k tomu, že mu žalobce nesdělil svou nepřítomnost v době nemoci) a výslechem jednatele společnosti právnická osoba (k tomu, že si žalobce hledal v měsíci listopadu 2020 nové zaměstnání), když je měl pro rozhodnutí ve věci za nadbytečné, krajský soud jeho postup i z dále vyložených důvodů sdílí a neshledává jej v rozporu s ust. § 120 o.s.ř, dle něhož soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a není vázán důkazními návrhy účastníků. Neprovede především ty, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy, jakož i důkazy sledující jen prodlužování sporu.

32. Jak plyne z ust. § 60 zák. práce zaměstnavatel musí v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezit jeho důvod, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Žalovaná jej skutkově v písemnosti z 23.11.2020 vymezila tak, že žalobce porušil pracovní kázeň, když se od 11.11.2020 nedostavil do pracovního procesu bez udání důvodu, případnou svou omluvu nijak nedoložil a svou absencí ohrozil zdárnou realizaci tam uvedené zakázky a tudíž i dobrou pověst zaměstnavatele.

33. Žalovaná nevymezila skutkově důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru tím, že by se žalobce dopustil jednání uvedeného ve výše citovaném ust. § 301a zák. práce. Předání výplaty žalobci jednatelem v název společnosti název společnosti obec dne 15.11.2020 (výplata za říjen 2020) mělo proběhnout dle tvrzení žalované mimo dobu žalobci lékařem povolené vycházky, což z důkazu kvitancí na čl. 55 spisu navíc neplyne. Za porušení povinnosti zaměstnance dle § 301a zák. práce lze vůči žalobci uplatnit sankci dle ust. § 192 odst. 5 zák. práce (se zřetelem na závažnost porušení těchto povinností náhradu mzdy nebo platu snížit nebo neposkytnout), a až při porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem lze dát zaměstnanci výpověď podle § 52 písm. h). O tento případ však v projednávané věci nejde (soud neposuzuje neplatnost výpovědi s tímto skutkovým vymezením). Lze pak poznamenat, že ve smyslu ust. § 142 odst. 3 zák. práce musel být takto provedený způsob výplaty se žalobcem žalovanou dohodnut a bylo-by lze stěží za takové situace dovozovat hrubé porušení povinnosti dle § 301a zák. práce ze strany žalobce. Výslech jednatele společnosti právnická osoba nemohl nic ohledně skutku vymezeného v okamžitém zrušení pracovního poměru, jak bylo doručeno žalobci, do řízení přinést. Okresní soud k tomu případně uzavřel, že žádný pracovněprávní předpis nezakazuje zaměstnanci, aby v době dočasné pracovní neschopnosti činil kroky směřující k získání jiného vhodného zaměstnání, pokud tím neporušuje povinnosti vyplývající z existujícího pracovního poměru.

34. Pokud v řízení bylo bezpečně prokázáno, že pracovní neschopnost žalobce trvala až do 30.11.2020, pak povinností žalované bylo tuto nepřítomnost žalobce omluvit. Nepřítomnost žalobce na pracovišti žalované po dobu trvání pracovní neschopnosti žalobce není porušením povinností žalobce vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a tudíž nemůže důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, jak bylo vymezeno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 23.11.2020. Tvrzení žalované, že žalobce byl schopen práce již od 11.11.2020, vyvrací provedené důkazy (zejména rozhodnutí lékaře o vzniku a trvání dočasné pracovní neschopnosti).

35. Ani nesplnění oznamovací povinnosti ve smyslu ust. § 206 zák. práce neznamená, že by zaměstnanci nesvědčila práva navázaná na příslušnou překážku v práci. Je-li překážka v práci spojena pouze s právní událostí (nevyžaduje projev vůle žádného ze subjektů pracovního poměru), plynou právní důsledky s ní spojené ex lege bez dalšího. V těchto případech má oznámení pouze deklaratorní povahu (např. i dočasná pracovní neschopnost). V tomto smyslu lze na vyslovené závěry okresního soudu jen odkázat. Žalobce pak doložil, že odeslal 19.11.2020 rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalované (viz okresním soudem provedený důkaz na čl. 9 spisu) a minimálně dodatečně prokázal existenci objektivní překážky v práci od 2.11.2020 do 30.11 2020.

36. Krajský soud se nemůže ztotožnit s názorem žalované, že žalobce porušil dobré mravy či jednal nepoctivě, a proto mu má být odepřeno právo, jehož se domáhá. Okresní soud správně uzavřel, že žalovaná sice vycházela z informace ze systému ČSSZ ohledně ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce, která se v průběhu řízení ukázala nesprávná či neúplná; žalobce však, aby se domohl neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neměl jinou možnost, než podat v souladu s pracovněprávním předpisem předmětnou žalobu. V obraně proti okamžitému zrušení pracovního poměru učiněnému v rozporu se zákonem nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy ani šikanózní jednání ve vztahu k žalované společnosti.

37. Zákoník práce neobsahuje možnost odepření práva zaměstnanci, které by bylo rozporné s dobrými mravy. Bližší argumentaci k této námitce žalovaná neposkytla. Pokud snad měla na mysli subs. použití občanského zákoníku, pak lze dodat, že by se takový postup příčil základním zásadám pracovněprávních vztahů (ust. § 4 zák. práce) a založil by výraznou nerovnost v uplatnění základních zásad pracovněprávních vztahů (§ 1a zák. práce).

38. Krajský soud proto věcně správný rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o poplatkové povinnosti neúspěšné žalované potvrdil (§ 219 o.s.ř.), když v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu v této části.

39. Ohledně ostatních vedlejších výroků však musel rozsudek okresního soudu změnit (§ 220 o.s.ř.) z dále uvedených důvodů.

40. Žalobce na počátku řízení zmocnil ke svému zastoupení advokáta titul jméno příjmení. Ten učinil v řízení před okresním soudem coby zástupce na základě procesní plné moci ze dne 3.12 2020 úkon převzetí a přípravu zastoupení a úkon podání žaloby ve věci samé. Až usnesením ze dne 11.1.2021 byl žalobci k jeho žádosti, resp. žádosti jeho zástupce z 21.12.2020 a doplněné 8.1.2021, ustanoven zástupcem pro řízení dle § 30 odst. 1 o.s.ř. advokát titul jméno příjmení. Ten jako ustanovený advokát učinil tyto účelné úkony právní služby při zastoupení žalobce před okresním soudem- vyjádření k vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 10.5.2021 na výzvu soudu, účast při jednání soudu 16.9.2021 a 2.12.2021. Pokud ustanovený zástupce nárokoval úkon převzetí a přípravu zastoupení, pak takový úkon považuje odvolací soud za neúčelný, neboť odměna za přípravu a převzetí zastoupení je honorována v rámci zmocnění k zastoupení před ustanovením (téhož) zástupce soudem. Další porady s klientem dne 4.5.2021 a 29.11.2021 neshledává krajský soud účelnými s ohledem na to, že byly zaměřeny za zpracování vyjádření k vyjádření žalované k žalobě, jež je jako účelný úkon samostatně honorováno a je zjevné, že každý úkon právní služby typu vyjádření či účasti při jednání si vždy nějakou přípravu vyžádá, aniž by je bylo lze považovat za další účelný úkon právní služby.

41. Pokud tedy okresní soud uzavírá, že plně úspěšnému žalobci před okresním soudem žádné náklady, které by mu byla povinna žalovaná dle § 142 odst. 1 o.s.ř. nahradit, nevznikly, nejde o závěr správný. Žalobci vznikly náklady právního zastoupení zmocněným advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (viz předchozí odstavec) po 2.500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb, advokátní tarif-dále AT), dále v rozsahu dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a zvýšení o DPH 21%, tedy celkem v částce 6.776 Kč, které byly uloženy neúspěšné žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.).

42. Ustanovený advokát žalobce učinil před okresním soudem 3 účelné úkony právní služby po 2.500 Kč (viz výše), jež je nutno dle § 12a AT snížit o 20%, tedy mu náleží odměna celkem 6.000 Kč, k ní mu náleží paušální náhrada hotových výloh za každý úkon právní služby po 300 Kč, dále mu náleží náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 3 AT za 4 půlhodiny cesty ke každému z jednání soudu po 100 Kč, tj. 8 x 100 Kč, cestovné k jednání soudu z obec do obec a zpět při ujetí 2x 100 km, průměrné spotřebě 6,77l/ 100 km, ceně benzinu 27,80Kč a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km, představuje 1 256 Kč a sazba DPH částku 1.880,76 Kč, tedy celkem náleží ustanovenému advokátovi žalobce před okresním soudem odměna a náhrada výdajů včetně DPH v částce 10.836,76 Kč, kterou mu krajský soud přiznal k úhradě z účtu okresního soudu.

43. Krajský soud pak náklady státu vzniklé úhradou odměny a výdajů ustanoveného zástupce žalobce za řízení před okresním soudem ve smyslu ust. § 148 o.s.ř. uložil k úhradě podle výsledku řízení žalované.

44. Krajský soud neshledal důvody pro mimořádné odepření práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku (zde žalobci) ve smyslu ust. § 150 o.s.ř. Tento závěr platí jak vůči žalobci, který se bránil neplatnému okamžitému zrušení pracovního poměru a ještě před přiznáním osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce mu vznikla povinnost hradit náklady svého zástupce v souvislosti s obranou svého práva, tak případně vůči nároku státu na náhradu hotových výdajů a odměny advokáta dle ust. § 148 a 149 odst. 2 o.s.ř. Důvodem pro odepření práva na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému účastníku nemůže být v daném případě okolnost, že žalovaná vycházela z neúplné informace získané na ePortálu ČSSZ, aniž si tyto informace ověřila; navíc pokud dokládá, že náhled provedla 30.11.2020, pak nevysvětlila, proč okamžité zrušení pracovního poměru učinila písemností z 23.11.2020. Nelze ani přehlédnout, že doporučenou písemností jí žalobce prostřednictvím České pošty (podání z 19.11.2020) zaslal rozhodnutí o trvání dočasné pracovní neschopnosti (č.l. 9 spisu). Žádné mimořádné okolnosti pro odepření práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o.s.ř. v daném případě krajský soud, řídě se bohatou judikaturou Ústavního soudu, neshledal. Poznamenat musí i to, že § 150 o.s.ř. je z tam vymezených důvodů stěží aplikovatelné na moderaci odvozeného práva státu na náhradu vynaložených výdajů spojených s ustanovením zástupce nemajetnému účastníkovi, který v řízení uspěl, přičemž žalovaná předpoklady pro osvobození od soudních poplatků nesplňuje ani netvrdí. Stát není účastníkem řízení, aby bylo jeho postoj v řízení poměřovat„ okolnostmi zvláštního zřetele hodnými“, jeho právo je odvozeno od práva úspěšného účastníka na náhradu účelně vynaložených nákladů, tedy od výsledku řízení, jenž coby neúčastník řízení nemůže ovlivnit. Pokud nebyl ani okresním soudem shledán postup žalobce v řízení rozporný s dobrými mravy či šikanózním (což ostatně plyne i z toho, že mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, které v případě svévolného uplatňování práva přiznat nelze), aby mu bylo lze odepřít právo na náhradu nákladů řízení dle úspěchu v řízení, pak nelze ani státu odepřít právo na náhradu nákladů ustanoveného zástupce úspěšného žalobce.

45. Krajský soud pak podle výsledku odvolacího řízení rozhodoval i o nákladech odvolacího řízení. Úspěšnému žalobci by náleželo dle § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů vůči neúspěšné žalované avšak vzhledem k tomu, že mu dle obsahu spisu nevznikly, krajský soud mu je přiznat nemohl, stejně tak i neúspěšné žalované.

46. Odměna a vynaložené náklady ustanoveného zástupce žalobce v odvolacím řízení, jsou představovány odměnou ustanoveného advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 2.000 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a), § 7, § 12a AT), dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT), náhradou ztráty času za 6 půlhodin po 100 Kč (§14 odst. 3 AT), doloženým slevovým jízdným ČD vč. MHD 68 Kč, a 21% DPH), celkem částkou 6.374,30 Kč, kterou mu krajský soud přiznal a bude mu proplacena z účtu okresního soudu.

47. Stejnou částku pak krajský uložil žalované k úhradě dle § 148 a 149 o.s.ř. státu na účet okresního soudu v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

48. Krajský soud pak okresnímu soudu ukládá, aby napravil písařské pochybení v záhlaví napadeného rozsudku, a to v doplnění označení přísedících, a doručil je účastníkům (zástupcům) společně s rozhodnutím odvolacího soudu

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v Pardubicích, a to jen z důvodů uvedených v § 237 o.s.ř. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně.