KSHKPA 22 CO 185/2022-154

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátkou titul jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 1 770 740 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. března 2022, č.j. 10 C 139/2021-116,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje, ve výroku II., v tom správném znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 910.740 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 43.119,56 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta titul jméno příjmení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 860 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 860 000 Kč od 1.5.2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovanému dále uložil zaplatit žalobci částku 910 740 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žalovanému uložil. nahradit žalobci náklady řízení ve výši 195.000 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Žalobce se domáhal zaplacení částky 1.770.740 Kč s příslušenstvím jako dluhu z dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem ze dne 15. 3. 2017 a dále zaplacení sjednané smluvní pokuty. Žalovaný uznal dluh vůči žalobci ve výši 860.000 Kč a zavázal se uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, dle dohody neplnil ničeho.

3. Žalovaný namítl, že mezi účastníky nebyla sjednána jakákoliv zápůjčka, nebyly mu předány žádné finanční prostředky. Naopak žalobce mu dluží část kupní ceny za dům a je v prodlení se zajištěním přepisu vlastnického práva k osobnímu automobilu. Žalobce uzavřel s žalovaným dne datum kupní smlouvu, na základě které se zavázal žalovanému zaplatit za prodej rodinného domu adresa s přilehlými parcelami v obec celkem 990.000 Kč, kupní cenu mu nezaplatil. Žalovaný splácel žalobci kupní cenu za automobil, když zbývalo k zaplacení pouze 20.000 Kč, žalobce mu automobil odebral. Žalobce žalovaného navštěvoval a žádal po něm peníze za bydlení v domě, automobil atp. V návaznosti na své výhrůžky žalobce žádal po žalovaném podpisy různých listin, jejichž obsah žalovanému neukazoval, vyvíjel na něj nátlak. Vyjma splátek automobilu není žalobci povinen ničeho platit. Smluvní pokuta je naprosto nepřiměřená s ohledem na výši pohledávek.

4. Okresní soud měl z provedených důkazů po skutkové stránce prokázáno (z dohody o uznání dluhu ze dne 15.3.2017 se zajištěním smluvní pokutou, z obsahu insolvenčního spisu insolvenční spisová značka, kupní smlouvou z datum uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným, kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a jméno příjmení datum, výpovědí žalovaného, dcer žalovaného), že žalobce s žalovaným právně jednali ve více případech, žalobce koupil dům a pozemky žalovaného, žalovaný koupil od žalobce automobil (jak sám tvrdí, přestože v technickém průkazu je evidován jako vlastník vozidla jiná osoba, a to jméno příjmení), stejně tak rodina žalovaného právně jednala s žalobcem, jak potvrdila dcera žalovaného svědkyně jméno příjmení, která si od žalobce vypůjčila peněžní prostředky na automobil. Z přehledu majetkových a sociálních poměrů žalovaného podle okresního soudu nelze bez dalšího dovodit, že peníze nebyly předány a smlouvy nebyly uzavřeny. Naopak, by se bylo možno domnívat, že když měl žalovaný omezené příjmy a splácel příslušné částky v oddlužení, mohl potřebovat peníze pro živobytí své a své rodiny, když, jak uvedla svědkyně jméno příjmení, neměl peníze nazbyt. Avšak vzhledem k tomu, že žalobci svědčila domněnka trvání dluhu, soud se těmito skutečnostmi dále nezabýval. Platby, které žalovaný žalobci pravidelně hradil, byly splátkami kupní ceny automobilu, jak sám tvrdil žalovaný, ale též jak bylo uvedeno v kupní smlouvě, jejímž předmětem automobil byl (přestože je prodávajícím jméno příjmení, sám žalovaný uvedl, že platby hradil žalobci). Jestliže měl žalovaný vůči žalobci tvrzenou pohledávku z nezaplacené kupní ceny prodaných nemovitostí, je s podivem, že mu pravidelně hradil splátky automobilu (a to v tvrzené výši minimálně 5.000 Kč, když jeho příjmy byly nízké, byly omezeny právě probíhajícím insolvenčním řízením). Ale ani těmito skutečnostmi se soud dále nezabýval, neboť ze své podstaty nemohou vyvrátit založenou domněnku trvání dluhu, když s tvrzenými půjčkami a následnou dohodou o uznání dluhu nijak věcně nesouvisí.

5. Též ani zákonný zákaz nepřijímat v rámci probíhajícího insolvenčního řízení na sebe nové závazky, které by dlužník nemohl v době jejich splatnosti splnit, vyjádřený v ust. § 412 insolvenčního zákona, nemůže založenou domněnku trvání dluhu vyvrátit, neboť tento nezakládá například absolutní neplatnost takových smluv, ale je tím vyjádřen spíše apel na dlužníka, aby se při oddlužení choval ke svému majetku jako řádný hospodář a řádně jej spravoval, přičemž negativní následky zakládá pouze ve vztahu k schválenému oddlužení, případně osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení.

6. Co se týká tvrzeného nátlaku a vyhrožování, ani tuto skutečnost žalovaný neprokázal. Svědkyně nebyly žádnému nátlaku přítomny, pouze mimoděk zaznamenaly možné náznaky o„ poslání Ukrajinců“. Tím spíš nebylo prokázáno, že by takové sdělení mělo být žalobcem myšleno vážně.

7. Žalovaný nevyvrátil domněnku existence dluhu založenou dohodou o uznání dluhu. Tato byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne 15. 3. 2017, jejím předmětem bylo uznání dluhu z neuhrazených smluv o půjčce, a to ze smlouvy o půjčce ze dne datum ve výši 220.000 Kč, ze dne datum ve výši 150.000 Kč, ze dne datum ve výši 250.000 Kč a ze dne datum ve výši 240.000 Kč; dluh se žalovaný zavázal uhradit nejpozději do 30. 4. 2018, pro případ prodlení s úhradou dluhu se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení; podpisy obou účastníků jsou úředně ověřeny.

8. I přes poskytnuté poučení, žalovaný netvrdil ani neprokázal žádné konkrétní okolnosti, které by byly způsobilé tuto domněnku vyvrátit. Okresní soud proto vzal za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému na základě smluv o půjčkách celkem 860.000 Kč, dluh žalovaného ve výši 860.000 Kč v době uznání trval, a žalovaný žalobci ničeho neuhradil.

9. Po právní stránce okresní soud věc posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť uznání dluhu vzniklého za původního zákona, ač učiněné za účinnosti zákona nového, se řídí stejnou právní úpravou, jakou původní dluh (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020 či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20).

10. Dle ust. § 588 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.

11. Uznání dluhu je zajištěním závazku, v souladu s ust. § 588 obč. zák. zakládá vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trval, čímž se posiluje procesní pozice žalobce, který nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Dle ust. § 133 o.s.ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Bylo proto na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak, tedy, že dluh nevznikl, nebo například že byl splněn či zanikl jinak, avšak nikoliv pouhým popřením skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011). To se žalovanému v řízení nezdařilo.

12. Okresní soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 860.000 Kč.

13. Vedle dlužné jistiny se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalovaný namítal, že taková smluvní pokuta je nepřiměřená. Přepočteno na roční sazbu, jedná se o smluvní pokutu ve výši 36,5 % ročně. Ačkoliv se jedná o odlišný nárok, smluvní pokutu, lze tuto sazbu porovnat například s průměrnou výší úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu, která v době uzavření dohody činila 9,42 % ročně (viz statistika úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice – nové obchody). Jestliže pak smluvní pokuta nejenom saturuje negativní následky nevrácení peněžních prostředků (a je cenou za prodlení a umožnění dispozice s cizí věcí), ale též plní další funkci, tedy že utvrzuje dluh samotný (viz zařazení tohoto institutu mezi nástroje zajištění závazku), okresní soud uzavřel, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně není v nepřiměřené výši, je-li necelým čtyřnásobkem průměrné výše úrokových sazeb (k hlediskům porovnávání přípustnosti výše samotné smluvní pokuty viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 ICdo 6/2017, k přiměřenosti výše smluvních úroků rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Celková výše kapitalizované smluvní pokuty je pak vysoká zejména z důvodu déletrvajícího prodlení žalovaného s úhradou dluhu, avšak na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat pouhým porovnáním kapitalizované výše smluvní pokuty vůči dluhu samotnému, když takto určená smluvní pokuta je důsledkem dlouhodobého prodlení žalovaného a jednalo by se o neoprávněné zvýhodnění žalovaného jako dlužníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007). Také je třeba podotknout, že uhradil-li by žalovaný dluh včas, těmto negativním následkům by se vyhnul, a též, že takto určená smluvní pokuta je jedinou cenou za prodlení, jediným sankčním nástrojem, když dohoda o uznání dluhu nezakládá například ani smluvní úroky za půjčené peníze. Okresní soud proto v souladu s ust. § 544, § 545 obč. zák. uložil žalovanému zaplatit žalobci též kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 910.740 Kč.

14. Smluvní pokutu i samotnou jistinu dluhu žalovanému uložil k zaplacení se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 517 odst. 2 obč. zák., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil aplikací § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobce měl ve věci plný úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 88.537 Kč, z částky 77.100 Kč za 5 úkonů právní služby po 15.420 Kč (převzetí a příprava věci, žaloba, replika, a dvě účasti u jednání; soud nepřiznal žalobci odměnu za úkon„ písemné podání ve věci samé“ ze dne 28. 2. 2022, neboť se nejedná o podání ve věci samé, ale pouze procesní námitky vůči navrhovaným důkazům, a za úkon závěrečnou řeč, viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 59/99, dle kterého závěrečnou řeč obhájce vypracovanou písemně nelze pokládat za„ písemné podání soudu týkající se věci samé“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) AT, a proto za tento úkon obhájci nenáleží odměna) dle ust. § 7, 9 a 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 1.500 Kč jako 5 paušálních náhrad nákladů po 300 Kč dle ust. § 13 vyhlášky 177/1996 Sb., z částky 2.400 Kč jako náhrady za promeškaný čas dvakrát 12 půlhodin dle ust. § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z částky 6.986 Kč jako náhrady cestovného (ze sídla právního zástupce žalobce k jednání soudu v obec a zpět) dle ust. § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 18.477 Kč. Celková náhrada nákladů činí 195.000 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. byla žalovanému uložena zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.

16. Proti rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Namítal, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žádné zápůjčky nesjednal a žádné finanční prostředky nepřevzal, když byl v uvedeném období čerstvě povinen platit splátky v rámci schváleného oddlužení. Bylo prokázáno, že žádné takové půjčky nepotřeboval. Již skutečnost poskytování takovýchto vysokých půjček v hotovosti je zarážející. Žalovaný tím vyvrátil domněnku trvání dluhu, když prokázal, že žil takovým životem, ve kterém nepotřeboval předmětné půjčky. Žalovaný nemohl takové půjčky ani svobodně a vážně sjednat, když žalobcem tvrzené půjčky byly sjednány s krátkou splatností a dle poměrů žalovaného byly nesplatitelné. Žalobce využil dobroty, důvěřivosti a neznalosti žalovaného. Postup žalobce je postupem nejlepší obrana je útok. Poukazoval na výpovědi svých dcer, potvrzující praktiky žalobce. Okresní soud měl provést důkazy k životní úrovni žalovaného. Okresní soud nesprávně posoudil i přiměřenost smluvní pokuty, její výši považuje žalovaný za lichvu. Žalovaný v rámci uznání tvrzeného dluhu neuznal žádné příslušenství a toto je požadováno neoprávněně. Žalovaný zastává názor, že bylo prokázáno opakem, že půjčky neexistovaly, nebyl důvod je sjednávat a nárok uplatněný žalobou nikdy neexistoval. Podpis listiny o uznání dluhu byl proveden pod pohrůžkou žalobce, bez vědomosti žalovaného o jejich obsahu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, event., aby jej zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání.

17. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že v jeho prospěch svědčí vyvratitelná domněnka uznání dluhu, což ostatně soud několikrát zkonstatoval i v napadeném rozsudku. Soud tedy neměl zkoumat a ani nezkoumal vznik dluhu, trvání dluhu aj., když tyto skutečnosti byly dány onou vyvratitelnou domněnkou. Žalovaný byl v tomto ohledu povinen označit a předložit důkaz opaku, což však během celého řízení neučinil. Ostatně majetkové poměry žalovaného a s tím spojené zkoumání reálnosti poskytnutí zápůjček nejsou ze své podstaty tvrzení k důkazu opaku. Důkazy ani k jednomu z těchto tvrzení (natož pak tvrzení samotná) nemohly být důkazem opaku k domněnce uznání dluhu a nemohly tak vyvrátit nárok žalobce. Žalobce má za to, že odvolání jako celek nesměřuje k prokázání neexistence půjček, tj. k důkazu opakem, ale pouze hovoří o okolnostech nepřímo spojených s celou záležitostí. Odvolání tedy již ze samotného principu nemůže být úspěšné. Žalovaný se snaží v podaném odvolání vykreslit své majetkové poměry, jakožto poměry na úrovni chudoby. Co se týče popisu majetkových poměrů žalovaného, nevidí žalobce důvod se k těmto detailněji vyjadřovat, když souhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že z majetkových poměrů nelze nikdy dovodit (ať už by byly jakékoli), že smlouvy nebyly uzavřeny či že půjčky nebyly předány. Žalobce nad rámec toho uvádí, že není v možnostech žalobce vědět, jak půjčené peníze žalovaný utratil, proč je neinvestoval chytře tak, aby se toto projevilo v majetkových poměrech žalovaného. Žalovaný sám tvrdil v prvostupňovém řízení (a bylo i prokázáno provedením insolvenčního spisu), že žalovaný měl problém ve sféře hospodaření s penězi a půjčky pro něj tedy mohly být až existenčně důležité, zvlášť když živil nezletilou dceru. Žalobce se samozřejmě ohrazuje proti logice, že nemajetný člověk nepotřebuje půjčky, jak opakovaně tvrdí v odvolání žalovaný. Logika zde velí k přesně opačnému obecnému tvrzení, a to že člověk, který má tzv. hluboko do kapsy, bude pravděpodobněji potřebovat půjčené peníze i na zcela běžné úkony. Případné porušení povinností žalovaného v průběhu oddlužení, pak není předmětem tohoto řízení, ani se jej nijak nedotýká. Žalovaný okresnímu soudu vytýká, že zamítl jeho návrhy na provedení dalších důkazů k životní úrovni žalovaného. Zde se žalobce zcela ztotožňuje s odůvodněním soudu, že provádění dalších důkazů k tvrzení, které nemůže být základem pro důkaz opaku, by pouze nepřiměřeně prodlužovalo celé řízení a ekonomicky jej zatěžovalo. Majetkové poměry nemohu být důvodem pro důkaz opaku. Žalovaný pak v odvolání v rozporu s ustanovením § 205a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, uvádí nové skutečnosti, které neuvedl během řízení v prvním stupni, přestože byl o této své povinnosti soudem poučen. Příkladmo jde o tvrzení ohledně rozporuplnosti termínu ujednání půjček mezi stranami, tvrzení o požadavku na podpisy vícero listin a obecně nová tvrzení k údajnému vyhrožování. K těmto tvrzením (přestože dle názoru žalobce znovu nejsou způsobilé obstát jako důkaz opaku), by odvolací soud neměl přihlížet. Žalovaný v prvostupňovém řízení, ani spolu s odvoláním, nepředložil žádný důkazní prostředek, který by měl dokazovat, že ke sjednání či předání půjček nedošlo. Naopak soud provedl důkaz uznáním dluhu s ověřenými podpisy, a soudu nezbylo než konstatovat závazek žalovaného vůči žalobci ve výši 860.000 Kč.

18. Ohledně smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky denně uvedl, že jde o smluvní pokutu nikoli úrok z prodlení, kdy žalovaný ve svém odvolání mylně porovnává právě tyto veličiny. Výše 0,1 % denně z dlužné částky je zcela přiměřenou smluvní pokutou, celková výše smluvní pokuty pak narostla pouze proto, že žalovaný tak dlouhou dobu svůj dluh neplnil. Stalo se tak tedy výlučně zaviněním žalovaného. Žalobce ani soud nikdy netvrdil, že uznání dluhu se vztahuje i na smluvní pokutu, jak namítá žalovaný ve svém odvolání. Uznání dluhu je pak pouze právním titulem pro smluvní pokutu, když právě v tomto dokumentu je ustanovení sjednáno. Prodlení s platbami pak bylo před soudem prokázáno, resp. uznáno samotným žalovaným během řízení. Žalobce tak samotným uznáním dluhu prokázal právní titul na smluvní pokutu, v řízení pak bylo potvrzeno žalovaným, že na dluh ničeho nezaplatil a že je po celou dobu od splatnosti v prodlení. Smluvní pokuta je tak požadována a soudem přiznána zcela v souladu s právními předpisy. V detailu pak žalobce k tvrzení o přiměřenosti smluvní pokuty odkázal na svá předešlá vyjádření z prvostupňového řízení. Jako odvolací důvody byly žalovaným uplatněny pouze jeho majetkové poměry a reálnost poskytnutí a přijetí půjček (ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení a nesprávnému hodnocení důkazů). Vzhledem k výše uvedenému má žalobce za to, že odvoláním napadené rozhodnutí výše nadepsaného soudu by mělo být v celém rozsahu potvrzeno.

19. Krajský soud z podnětu včas podaného a přípustného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, a to nejen z uplatněných odvolacích důvodů (§ 212, § 212a odst. 1 o.s.ř.).

20. Krajský soud zcela převzal skutková zjištění okresního soudu, učiněná z jím provedených důkazů. Okresní soud v souladu s ust. § 120 o.s.ř. provedl navržené důkazy, které jsou významné k prokázání právně významných skutečností, ohledně kterých měl žalobce břemeno tvrzení nebo které by byly způsobilé vyvrátit tvrzení žalobce (domněnku existence dluhu). Správně tak neprovedl důkazy navržené žalobcem, jež jsou pro věc z hlediska hmotného práva nerozhodné (majetkové a sociální poměry žalovaného bez dalšího nejsou způsobilé vyvrátit domněnku existence dluhu žalovaného v době jeho uznání

21. Krajský soud sdílí i jeho právní hodnocení věci. Okresní soud vystihl, že se žalovanému nezdařilo vyvrátit domněnku, že v době uznání dluhu 860.000 Kč tento dluh žalovaného vůči žalobci trval a že měl být zaplacen do 30.4.2018. Odtud pak počíná prodlení s plněním závazku sankcionované úrokem z prodlení v zákonné výši do zaplacení. Žalovaný pak se žalobcem platně sjednal zajištění tohoto závazku smluvní pokutou ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení, což představuje za období od 1.5.2018 do 24.3.2021 částku 910.740 Kč. Právní závěry okresního soud tak krajský soud zcela sdílí, a to jak ohledně výše dluhu, tak ohledně přiměřenosti sjednané smluvní pokuty.

22. Pokud jde o odvolací výhrady žalovaného, s těmi se již v zásadě vypořádal soud okresní. Jde o opakování tvrzení žalovaného, které však není způsobilé vyvrátit domněnku existence dluhu v době jeho uznání (§ 588 obč. zák.). Poukazy žalovaného na jeho majetkovou situaci nejsou bez dalšího právně významné. Ostatně na nelogické závěry žalovaného, které ze své majetkové situace dovozuje (dovozoval), případně reaguje ve svém vyjádření k odvolání žalobce.

23. Krajský soud proto na správné právní závěry soudu okresního pro stručnost odkazuje, avšak s dílčí výhradou níže.

24. Okresní soud se důsledně nezabýval tím, že žalobce ve skutkových tvrzeních neuvedl, kdy se měl žalovaný dle výzvy žalobce dostat do prodlení s úhradou smluvní pokuty a co představuje v petitu žaloby uvedený požadavek ohledně smluvní pokuty (že je žalovaný povinen zaplatit částku 910.740 Kč se zákonným úrokem od právní moci rozsudku do zaplacení). V průběhu odvolacího řízení však žalobce upřesnil žalobu tak, že požaduje na smluvní pokutě k zaplacení toliko částku 910.740 Kč (tedy bez příslušenství).

25. Krajský soud proto napadený rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o.s.ř.), a to ve správném znění výroku II., jak se podává z výrokové části rozsudku. Potvrzující výrok se pak vztahuje na správný nákladový výrok, ohledně něhož krajský soud znovu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

26. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, krajský soud mu přiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.) Tyto náklady jsou představovány náklady právního zastoupení žalobce advokátem, a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 15.420 Kč, dvěma režijními paušály po 300 Kč, cestovními výdaji za cestu osobním vozem advokáta za ujetých 430 km k jednání odvolacího soudu (vyhl.č. 511/2021 Sb. ve znění 47/2022 Sb.) při průměrné spotřebě dle technického průkazu v částce 3.196 Kč, náhrada ztráty času za cestu k jednání soudu v trvání 10 půlhodin po 100 Kč, vše zvýšeno o DPH, celkem v částce 43.119,56 Kč, kterou krajský soud uložil žalovanému nahradit k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 7, § 11, § 13 a 14 vyhl.č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí za podmínek stanovených v ust. § 237 a 238 o.s.ř. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně.