KSHKPA 22 CO 228/2021-225

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 365 225,80 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 5. 2021, č.j. 6 C 204/2019-195,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II., v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 27 630 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.5.2018 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.6.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.7.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.8.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.10.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.11.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.12.2018 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 1 273 Kč od 1.1.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.2.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.3.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.4.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.5.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.6.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.7.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.8.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.9.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.10.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.11.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.12.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 1 293 Kč od 1.1.2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 657 Kč od 16.1.2020 do zaplacení. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve zbývající odvoláním napadené části výroku II. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 93 677 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.5.2018 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.6.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.7.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.8.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.10.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.11.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.12.2018 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 4 300 Kč od 1.1.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.2.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.3.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.4.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.5.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.6.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.7.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.8.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.9.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.10.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.11.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.12.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 4 400 Kč od 1.1.2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 2 177 Kč od 16.1.2020 do zaplacení, a ve výrocích III. a IV. mění tak, že žaloba se v uvedeném rozsahu zamítá.

Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem ve výši 51 675 Kč k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaná je povinna nahradit České republice, na účet Okresního soudu v Pardubicích, náklady za řízení před okresním soudem ve výši 3 433 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 10 632 Kč k rukám advokáta žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. zastavil řízení ohledně zaplacení částky 85 615,80 Kč se zákonnými úroky z prodlení z jednotlivých měsíčně splatných částek do zaplacení a ve výroku II. ve zbývajícím rozsahu podané žalobě vyhověl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 279 610 Kč se zákonnými úroky z prodlení z jednotlivých měsíčně splatných dlužných částek do zaplacení (ve výši 8,5 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.5.2018 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.6.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.7.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.8.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.10.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.11.2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.12.2018 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 12 864 Kč od 1.1.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.2.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.3.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.4.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.5.2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.6.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.7.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.8.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.9.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.10.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.11.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.12.2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 13 122 Kč od 1.1.2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 6 532 Kč od 16.1.2020 do zaplacení). Ve výroku III. okresní soud uložil žalované také povinnost nahradit žalobci náklady řízení 187 857,50 Kč k rukám právního advokáta žalobce a ve výroku IV. žalované uložil povinnost k náhradě nákladů České republiky, na účet okresního soudu, ve výši 3 433 Kč, když lhůtu k plnění určil vždy do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud takto rozhodl o žalobě (v rozsahu její pravomocné změny-rozšíření), kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení 365 225,80 Kč s příslušenstvím jako dlužných měsíčních úhrad po 17 000 Kč odpovídajících obvyklému nájemnému za dobu od 1. 4. 2018 do 15. 1. 2020, a to za užívání nemovitostí v jeho výlučném vlastnictví - pozemku st.p. číslo jehož součástí je rodinný dům adresa, a pozemku p. číslo vše v obci a k.ú. obec – po rozvodu manželství účastníků bez právního důvodu. O částečném zastavení řízení okresní soud rozhodl s odkazem na § 96 o.s.ř. se souhlasem žalované v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby, které žalobce učinil po vypracování znaleckého posudku na základě jeho závěrů o výši měsíčního obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí.

3. Na základě provedeného dokazování vzal okresní soud za prokázané, že žalobce je a v žalovaném období od dubna 2018 do ledna 2020 byl vlastníkem předmětných nemovitostí, které po celé žalované období užívala žalovaná, přestože jí v tomto období k užívání nemovitostí nesvědčila žádná práva umožňující zásah do vlastnického práva žalobce. Okresní soud zjistil, že jeho rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č.j. 16 C 51/2017-26, který nabyl právní moci téhož dne, bylo manželství účastníků, uzavřené dne datum, rozvedeno. Za tohoto manželství se účastníkům narodily dvě děti - dne datum zletilá dcera jméno a dne datum nezletilý syn jméno, který byl na základě soudem schválené dohody rodičů svěřen do péče matky. Usnesením okresního soudu ze dne 6. 12. 2019 č.j. 16 C 119/2018-53, které nabylo právní moci 10. 12. 2019, byl mezi účastníky schválen smír, podle něhož se žalovaná zavázala vyklidit a žalobci předat předmětné nemovitosti nejpozději do 15. 1. 2020 Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná tak v žalovaném období užívala předmětné nemovitosti bez právního důvodu, neboť manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 24. 1. 2018, k němuž žalované užívací právo zaniklo. Uvedl, že žalobce i žalobou na vyklizení projevil svůj nesouhlas s užíváním předmětných nemovitostí ze strany žalované a byl úspěšný, čímž bylo potvrzeno, že žalovaná po zániku manželství předmětné nemovitosti užívala bez právního důvodu. Současně žalovaná za toto užívání po celé žalované období ničeho nehradila.

4. Okresní soud proto s odkazem na citovanou právní úpravu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 a § 2999 odst.1 o.z. uzavřel, že se v dané věci jedná o typický příklad užívání cizí věci - nemovitosti bez právního důvodu. V takovém případě proto vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu. Protože žalovaná není schopna spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání nemovitostí žalobce vrátit, je povinna nahradit žalobci bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením získaného prospěchu žalované pak je částka odpovídající obvyklé úhradě za užívání obdobné věci v daném místě a čase, tj. výše obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí na základě platné nájemní smlouvy. Tuto částku okresní soud zjistil ze závěrů znalkyně z oboru ekonomika, odvětví cena a odhady nemovitostí, titul jméno příjmení, podle nichž se za žalované období jedná o celkovou částku 279 610 Kč. Takto okresní soud ze znaleckého posudku zjistil, že obvyklé nájemné předmětných nemovitostí od 1. 1. do 15. 1. 2020 činilo 6 532 Kč (tj. 13 500 Kč měsíčně), od 1. 1. do 31. 12. 2019 činilo 157 464 Kč (tj. 13 122 Kč měsíčně) a od 1. 4. do 31. 12. 2018 činilo 115 614 Kč (tj. 12 846 Kč měsíčně). K námitkám žalované okresní soud také zjistil, že obvyklé nájemné prvního nadzemního podlaží předmětného domu adresa činilo v žalovaném období od 1. 4. 2018 do 15. 1. 2020 celkem 158 303 Kč, a to od 1. 1. do 15. 1. 2020 částku 3 698 Kč (tj. 7 642,50 Kč měsíčně), od 1. 1. do 31. 12. 2019 částku 89 148 Kč (tj. 7 429 Kč měsíčně) a od 1. 4. do 31. 12. 2018 částku 65 457 Kč (tj. 7 273 Kč měsíčně).

5. Okresní soud zdůvodnil, že znalkyně podala řádný písemný posudek i jeho doplnění a náležitě objasnila svůj odborný postup, včetně rozboru realizovaných nájmů obdobných nemovitostí a vyjádření se k námitkám a doplňujícím dotazům žalobce, k nimž uvedla, že v žalovaném období lze hovořit o vyrovnané poptávce a nabídce, a to nabízené i zobchodované. V lokalitách menších obcí se růst cen neprojevuje tak výrazně jako ve velkých městech s tím, že při svých odborných závěrech zohlednila při určení výše obvyklého nájemného všechny skutečnosti, včetně doplněné výnosové metody. Znalkyně vycházela z inflační doložky používané v nájemních smlouvách s tím, že podle ní je nájemné transparentně a jednoznačně každoročně navýšeno. Okresní soud proto z uvedených znaleckých závěrů plně vycházel, a to při zjištění výše obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí jako celku, tj. celého domu spolu se zahradou a bazénem. Okresní soud přitom zcela odmítl obranu žalované ohledně určení výše obvyklého nájemného pouze za užívání prvního nadzemního podlaží domu. K tomu uvedl, že bylo prokázáno, že předmětný dům je stavebnětechnicky uspořádán tak, že není možné jej užívat jinak než jako celek, neboť se v něm nachází jen jedna bytová jednotka s jedním sociálním zařízením a jednou kuchyní spojenou s jídelnou a obývacím pokojem, který je schodištěm propojen s obytnou místností v podkroví. Okresní soud zdůraznil, že sama žalovaná vyloučila společné soužití se žalobcem a jeho novou partnerkou a nezletilým dítětem. Proto uzavřel, že žalobce jako vlastník nemohl předmětné nemovitosti v žalovaném období užívat, neboť tyto užívala žalovaná, a to včetně zahrady a bazénu, jak sama potvrdila tvrzením, že zde prováděla a financovala práce spojené s užíváním

6. Jako nedůvodnou okresní soud odmítl také námitku žalované, že by se na žalované úhradě za užíváním nemovitostí měla podílet již zletilá dcera účastníků. Okresní soud vzal za prokázané, že v rozhodném období žalovaná předmětné nemovitosti užívala společně se dvěma dětmi účastníky – nezl. synem a již zletilou dcerou, ale dosud nezaopatřenou dcerou, s nimiž žila ve společné domácnosti. Shledal však, že v dané věci je pasivně legitimovanou právě žalovaná a nikoli další osoby žijící s ní ve společné domácnosti. K tomu uvedl, že také řízení o vyklizení nemovitostí bylo vedeno pouze mezi žalobcem a žalovanou a nikoli vůči dalším osobám (dětem účastníků), které nemovitosti užívaly a žily ve společné domácnosti se žalovanou.

7. Současně okresní soud shledal, že žalovaný nárok není ani v rozporu s dobými mravy ve smyslu § 3 a násl. o.z. Uvedl, že v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které takto mohly odůvodňovat zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná věděla, že není vlastníkem předmětných nemovitostí, že jejich výlučným vlastníkem je žalobce a že manželství účastníků bylo v lednu 2018 rozvedeno. Žalobce se pak bezdůvodného obohacení proti žalované domáhá až od dubna 2018, kdy žalovaná věděla, že nemá právní důvod k užívání nemovitostí žalobce, přesto však tyto nadále užívala a za jejich užívání žalobci ničeho neplatila, a to ani částku, která dle jejích námitek odpovídala výši obvyklého nájemného za nesporně užívané první nadzemní podlaží rodinného domu. Okresní soud proto uzavřel, že žalovaná se nemůže úspěšně bránit tím, že žalobce se vůči ní chová v rozporu s dobrými mravy, když dovolávat se dobrých mravů může jen ten, kdo sám jedná v souladu s nimi.

8. Proto okresní soud dospěl k závěru, že žalované se ze strany žalobce dostalo majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu, je žalovaná povinna toto bezdůvodné obohacení žalobci vydat, tj. zaplatit částku 279 610 Kč spolu se žalovanými zákonnými úroky z prodlení, neboť žalovaná se od 1. 5. 2018 ocitla v prodlení se zaplacením měsíčních částek ve výši obvyklého nájemného dle § 1968 a § 1970 o.z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

9. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobce měl ve věci úspěch jen částečný proto, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Okresní soud proto žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, a to za jeho právní zastoupení odměnu po 9 340 Kč za dva úkony právní služby z jejich tarifní hodnoty 255 000 Kč (za převzetí věci a předžalobní výzvu ze dne 5. 6. 2019), odměnu po 9 420 Kč za pět úkonů právní služby z jejich tarifní hodnoty 272 000 Kč (žalobu ze dne 19. 8. 2019, písemné vyjádření ze dne 18. 10. 2019, 3. 12. 2019 a 27. 1. 2020 a za účast při jednání dne 11. 11. 2019) a dále odměnu po 9 780 Kč za šest a půl úkonů právní služby z jejich tarifní hodnoty 365 255,80 Kč (písemné podání ze dne 3. 3. 2020, účast při jednání dne 3. 2. 2020, 1. 6. 2020 a 18. 5. 2021, vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 6. 11. 2020, částečné zpětvzetí ze dne 29. 4. 2021 a za účast při vyhlášení rozhodnutí dne 24. 4. 2021), to vše podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Zároveň okresní soud žalobci přiznal za uvedené úkony 14krát paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, a to vše spolu s navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Žalobci přiznal také náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 18 262 Kč a náhradu zaplacené zálohy na vypracování znaleckého posudku ve výši 8 000 Kč. Proto okresní soud žalobci přiznal celkovou náhradu nákladů řízení 187 857,50 Kč.

10. Zdůvodnil, že další žalobce požadovanou náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť ji neshledal účelnou. Uvedl, že předžalobní výzva ze dne 12. 7. 2019 nebyla žalobcem předložena, a proto za ni nemohla být náhrada přiznána. Doplnění vyjádření žalobce ke znaleckému posudku ze dne 4. 12. 2020 hodnotil okresní soud jako nadbytečné s tím, že dle výzvy se žalobce ke znaleckému posudku vyjádřil již podáním ze dne 6. 11. 2020. Jako neúčelný a nadbytečný úkon okresní soud hodnotil také sdělení žalobce ze dne 25. 3. 2021 o tom, že netrvá na výslechu znalkyně, a dále také doplňující podání ze dne 12. 5. a 17. 5. 2021 ohledně částečného zpětvzetí žaloby s tím, že se jedná pouze o doplňování již dříve učiněných podání. Okresní soud žalobci nepřiznal náhradu ani za jeho vyjádření ze dne 17. 5. 2021 s tím, že muselo být zřejmé, že se s jeho obsahem nelze včas seznámit vzhledem jeho doručení den před nařízeným jednáním v 19:40 hodin, čímž k jeho založení do spisu došlo až po přednesu závěrečných návrhů a před odročením za účelem vyhlášení rozsudku.

11. Dále okresní soud dle § 148 odst. 1 o.s.ř. neúspěšné žalované uložil zaplatit náhradu nákladů řízení, které v dané věci platil stát, a to za znalecký posudek a jeho doplnění ve výši znalečného 19 433 Kč, na které bylo ze záloh složených žalobcem a žalovanou uhrazeno celkem 16 000 Kč. Zbývající částku 3 433 Kč byla uhrazena ze státních prostředků, a proto v této výši byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů stát.

12. Proti citovanému rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, a to výslovně pouze proti té části výroku II., jímž jí byla uložena povinnost k zaplacení částky přesahující 158 303 Kč se zákonnými úroky z prodlení z jednotlivých měsíčně splatných částek do zaplacení ve výši určené znalkyní titul jméno příjmení jako obvyklé nájemné v rozhodné době za užívání přízemí předmětného rodinného domu, s nimiž souhlasila. Zároveň žalovaná výslovně odvoláním napadla také výroky III. a VI. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Žalovaná měla ta to, že v rozsahu podaného odvolání jí bylo ve výroku II. uloženo uhradit více, než kolik odpovídá jí získanému bezdůvodnému obohacení. Zdůraznila, že se nikdy nedopustila jednání protiprávního ani v rozporu s dobrými mravy a nemovitosti vyklidila v souladu s uzavřeným smírem. Uvedla, že žalobce manželství a rodinu účastníků opustil a začal žít s jinou ženou, s níž se mu narodil další potomek. Podrobně znovu uvedla okolnosti, za nichž zůstala spolu s oběma nezaopatřenými dětmi účastníků bydlet v předmětných nemovitostech žalobce, k nimž zdůraznila, že do nich účastníci za trvání manželství investovali tak, že se jejich hodnota výrazně zvýšila. Znovu také uvedla, že neměla možnost odpovídajícího náhradního bydlení a k dohodě účastníků nedošlo. Přitom poukázala na potřebu respektovat a chránit zájmy nezl. dětí účastníků. Namítla, že se o nemovitosti starala a hradila veškeré náklady spojené s jejich užíváním, ale fakticky užívala jen byt v přízemí rodinného domu. Současně nikdy žalobci nebránila ani mu neznemožnila, aby nemovitosti užíval. Proto žalovaná nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že je povinna hradit obvyklé nájemné za užívání celých nemovitostí. K jí namítané pasivní legitimaci také na straně zletilé dcery uvedla, že zletilá dcera přes půl roku nestudovala a pracovala a žalobce jí v této době nehradil výživné. Žalovaná zároveň namítla nesprávnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť měla za to, že soudní řízení bylo zahájeno proto, že se žalobce domáhal a setrvával na zcela nepřiměřeném nároku, kdy nerespektoval znalecké závěry a skutečnost, že obvyklé nájemné bylo v daném místě a čase ve skutečnosti téměř o polovinu nižší. Dle žalované proto neobstojí ani stanovení výše odměny z původně žalované částky, ani z částky přiznané rozsudkem, která neodpovídá bezdůvodnému obohacení žalované. Zároveň žalovaná namítla, že v dané věci jsou naplněny podmínky pro postup dle § 150 o.s.ř., neboť jejím záměrem nebylo získat na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, ale jednat v zájmu dětí účastníků jako bývalých manželů, zejména jim zajistit odpovídající bytové zázemí. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla změnu odvoláním napadené části výroku II. a výroků III. a IV. tak, že žaloba bude ohledně částky 121 307 Kč s příslušenstvím zmítnuta a žalobci bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalované i státu, příp. rozhodnutí o tom, že náhrada nákladů nebude dle § 150 o.s.ř. žádnému z účastníků přiznána.

13. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí, neboť se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Měl za to, že poté, co žalovanou vyzval k vyklizení nemovitostí a požadoval nájemné až od dubna 2018, bylo další chování žalované v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že žalovaná se vystěhování bránila, a proto musel zahájit řízení o vyklizení, na jehož konkrétní průběh znovu poukázal s tím, že žalovaná dle jeho nabídky měla možnost náhradního bydlení, kterou nakonec v domě jeho matky i využila. Žalobce namítl, že neměl povinnost žalované zajišťovat bytovou náhradu, ale učinil tak ve snaze usnadnit celé stěhování. Uvedl, že žalovaná se nakonec přestěhovala do bytu v domě jeho matky, který v červnu 2019 uvolnil synovec. Učinila tak však až v lednu 2020 poté, co na její přání provedla matka žalobce na své náklady během jednoho měsíce rozšíření bytu 2+1 o jeden pokoj formou tzv. mezonetu, aby každé z dětí účastníků mělo svůj pokoj. Dle žalobce by tyto úpravy nebyly nutné, pokud by se žalovaná s oběma dětmi přestěhovala do bytu 3+1 v patře stejného domu, který k tomu byl od počátku dle nabídky žalobce připraven. Žalobce také zopakoval, že požadoval obvyklé nájemné ve výši dle doloženého potvrzení realitní kanceláře, oproti čemuž však žalovaná nabízela úhradu zcela nepřiměřeně nízkého nájemného 3 500 Kč, resp. 4 500 Kč měsíčně, jak potvrdily znalecké závěry. Žalobce také znovu zdůraznil, že sám v dané době hradil nájemné 11 500 Kč měsíčně za byt 2+1, přestože byl vlastníkem předmětných nemovitostí, které jako celek užívala žalovaná. Žalobce měl za to, že okresní soud rozhodl správně také o náhradě nákladů řízení, které muselo být zahájeno z důvodu zcela odlišných stanovisek účastníků, jejichž vzájemná jednání nikam nevedla.

14. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu pouze v rozsahu podaného odvolání v souladu v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř., tj. ve výrok II. pouze v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 121 307 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých měsíčních částek v r. 2018 po 5 573 Kč (tj. přesahující odvoláním nenapadenou měsíční částku 7 273 Kč), v r. 2019 po 5 693 Kč (tj. přesahující odvoláním nenapadenou měsíční částku 7 429 Kč) a od 1. 1. do 15. 1. 2020 ve výši 2 834 Kč (tj. přesahující odvoláním nenapadenou částku 3 698 Kč). Současně krajský soud přezkoumal také odvoláním napadené závislé výroky III. a IV. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu, když v ostatním rozsahu nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden a nabyl tak právní moci. Pouze v uvedeném rozsahu krajský soud při přezkoumání přihlížel jak k odvolacím námitkám, tak k důvodům v odvolání neuvedeným a shledal, že podané odvolání je částečně důvodné.

15. Ve věci samé krajský soud ve shora uvedeném rozsahu podaného odvolání vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neboť shledal, že tato byla učiněna na základě řádně provedeného dokazování a žádný z účastníků k nim ani v odvolacím řízení neměl námitky. Krajský soud proto ve shodě s okresním soudem vzal za prokázané a mezi účastníky nesporné, že v předmětných nemovitostech ve výlučném vlastnictví žalobce účastníci společně žili a vedli společnou rodinnou domácnost jako manželé a rodiče spolu se svými dvěma dětmi – zletilou jméno a nezl. jméno. Žalovaná spolu s oběma dětmi zůstala v těchto nemovitostech bydlet i po pravomocném rozvodu manželství účastníků ke dni 24. 1. 2018, a to až do 15. 1. 2020, kdy se s oběma dětmi odstěhovala a nemovitosti vyklidila v souladu s pravomocným a vykonatelným usnesením o schválení smíru mezi účastníky. Bylo prokázáno a ani v odvolacím řízení nebylo sporné, že žalovaná spolu s dětmi neměla jinou možnost vlastního bydlení, což žalobce potvrdil s tím, že žalované od počátku spolu se svým požadavkem na vyklizení předmětných nemovitostí nabízel jinou možnost bydlení v bytě domu své matky na adrese obec a číslo. Bylo nesporné, že právě do tohoto domu se žalovaná spolu s oběma dětmi na základě uzavřeného soudního smíru při vyklizení předmětných nemovitostí přestěhovala, neboť v průběhu řízení o vyklizení předmětných nemovitostí (zahájeného žalobou ze dne 20. 11. 2018) přijala nabídku žalobce, resp. jeho matky, učiněnou v září 2019 na užívání nově uvolněného spodního bytu, když původně nabízený jiný byt ve stejném domě žalovaná i v řízení o vyklizení odmítala s tím, že pro její bydlení spolu s oběma dětmi je nevyhovující. V dané věci bylo současně prokázáno a nebylo sporné, že při bydlení v předmětných nemovitostech mělo každé z dětí účastníků k dispozici vlastní pokoj.

16. Krajský soud na základě prokázaného skutkového stavu věci shledal, že na právní vztah mezi účastníky se v dané věci vztahuje, nad rámec okresním soudem správně citované právní úpravy bezdůvodného obohacení, také právní úprava bydlení manželů za trvání jejich manželství a po jeho zániku. Takto dle § 744 o.z. platí, že je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení. Vznikne-li jednomu z manželů takové výhradní právo za trvání manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení. Dle § 747 o.z. je stanovena zvláštní zákonná ochrana uvedeného rodinného bydlení, neboť dle odst. 1 platí, že má-li alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit. Manžel zejména nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním. Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s citovaným § 747 odst. 1 o.z., může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.

17. Zvláštní ochranu zákon dále stanoví dle § 750 o.z., podle něhož dohodnou-li se manželé, popřípadě snoubenci, odchylně od ustanovení § 747 o.z., nesmí dohoda zhoršit postavení jejich společného nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, které žije s nimi v rodinné domácnosti a vůči kterému mají vyživovací povinnost, popřípadě nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a bylo svěřeno do společné péče manželů nebo jednoho z nich; dohoda se dále nesmí dotknout práv třetích osob, ledaže s takovou dohodou souhlasily, když dohoda i souhlas třetích osob vyžadují písemnou formu.

18. Dále dle § 769 o.z. platí, že zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat. Obdobně platí § 767 odst. 2 o.z., podle něhož je-li to přiměřené poměrům manžela, především proto, že pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž manželé pečovali, nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, jehož rodičem je druhý manžel, anebo o společně žijící nezaopatřené dítě, může soud na návrh manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému břemenu bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit, a za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto právo nezanikne, nabude-li dítě schopnost samo se živit na přechodnou dobu.

19. Na základě této právní úpravy je v dané věci zřejmé, že v předmětných nemovitostech vedli účastníci jako manželé společnou rodinnou domácnost, když jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 24. 1. 2018. Žalované proto vzniklo k předmětným nemovitostem ve výlučném vlastnictví žalobce zvlášť zákonem chráněné právo bydlení, a to společně s oběma dosud nezaopatřenými dětmi účastníků, když nezl. syn jméno byl po rozvodu svěřen do péče žalované a zletilá, avšak dosud nezaopatřená dcera jméno studuje, nenabyla trvalé schopnosti se sama živit a zůstala nadále bydlet společně se žalovanou. V dané věci nebylo mezi účastníky sporné, že žalovaná spolu s dětmi neměla (ani) po rozvodu manželství účastníků jinou možnost bydlení, když pro úplnost je třeba uvést, že za takovou jinou možnosti nelze považovat společné bydlení se třetí osobou (tj. ani s matkou žalované) v bytě či domě, k němuž žalované žádný vlastní právní důvod bydlení nesvědčí. Z titulu uvedeného práva bydlení tak byla žalovaná oprávněna dle citované právní úpravy užívat předmětné nemovitosti k bydlení spolu s oběma dětmi účastníků s tím, že jí však současně svědčila povinnost k úhradě úplaty srovnatelné s nájemným v místě obvyklým, a to i dle právní úpravy bezdůvodného obohacení, na kterou správně odkázal okresní soud.

20. Na základě uvedených právních závěrů proto krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v dané věci je žalovaná jako jediná pasivně legitimovaná povinna zaplatit žalobci za žalované období z titulu prokázaného užívání předmětných nemovitostí jako celku částku odpovídající výši v daném místě a čase obvyklého nájemného za jejich užívání, kterou okresní soud správně zjistil z provedeného dokazování a po jeho náležitém, logickém a přiléhavém zhodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle § 132 o.s.ř. Krajský soud zejména uzavřel, že okresní soud správně vycházel z citovaných znaleckých závěrů příslušné znalkyně o výši obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí jako celku, včetně toho, že zcela přiléhavě, úplně, srozumitelně a správné odmítl jako nedůvodné odlišné námitky žalované ohledně užívání pouze přízemí rodinného domu. Krajský soud proto těmto závěrům okresního soudu přisvědčil a ve shodě s nimi uzavřel, že žalovaná byla povinna v žalovaném období zaplatit žalobci za užívání předmětných nemovitostí měsíčně obvyklé nájemné v částce 12 846 Kč za žalovaných devět měsíců r. 2018, v částce 13 122 Kč za dvanáct měsíců r. 2019 a v částce 13 500 Kč za 15 dní měsíce ledna 2020.

21. Na základě citované právní úpravy však krajský soud současně shledal, že okresní soud při právním posouzení dané věci nesprávně pominul také to, že v žalovaném období každému z účastníků svědčila v rámci rodičovské odpovědnosti trvající vyživovací povinnost k jejich dvěma dětem – zletilé nezaopatřené jméno a nezl. jméno. Je zřejmé, že tato rodičovská povinnost na straně žalobce i žalované zahrnovala zejména povinnost každého z nich zajistit oběma dětem náležité a odpovídající bydlení. I pro rozsah této vyživovací povinnosti pak jsou v souladu s § 913 a § 915 odst.1 o.z. rozhodné odůvodněné potřeby dětí a schopnosti, možnosti a majetkové poměry každého z účastníků jako povinného rodiče s tím, že současně platí, že životní úroveň dětí má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, což předchází hledisku odůvodněných potřeb dětí. Krajský soud má za to, že pro úplné a správné posouzení důvodnosti žalovaného nároku je třeba přihlédnout i k rozsahu takto zdůvodněné vyživovací povinnosti na straně žalobce, neboť pouze nad její rámec byla povinna náležité bydlení nejen pro sebe, ale i pro spolubydlící obě děti účastníků zajistit žalovaná jako matka, a to včetně úhrady nejen nákladů za provoz (energie) její domácnosti, ale i nákladů spojených s jejím právem bydlení, které odpovídají výši v daném místě a čase obvyklého nájemného.

22. V souladu s tímto právním posouzením proto krajský soud dle § 213 o.s.ř. v odvolacím řízení doplnil dokazování opatrovnickým spisem okresního soudu sp.zn. 19 P 11/2018. Z tohoto spisu krajský soud zjistil, že žalobci jako otci byla stanovena vyživovací povinnost k nezl. jméno od 1. 8. 2017 a dále pro dobu po rozvodu manželství účastníků vždy v měsíční částce 6 000 Kč na základě dohody rodičů pravomocně schválené rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 7. 2017, č.j. 19 P 24/2017-153. Z obsahu opatrovnického spisu je také zřejmé, že účastníci jako rodiče měli vyživovací povinnost pouze k nezl. jméno a zletilé studující jméno, jíž žalobce na výživné platil 4 000 Kč měsíčně. Měsíční příjem žalované činil dle potvrzení zaměstnavatele cca 15 000 Kč a žalobce z jeho podnikání v oboru stavebnictví cca 20 000 Kč. Žalobce sám ve svém návrhu na zahájení opatrovnického řízení vycházel z toho, že nezl. jméno má zajištěno odpovídající bydlení v předmětných nemovitostech spolu se žalovanou, do jejíž péče i proto navrhoval, aby byl nezletilý svěřen.

23. Krajský soud na základě takto doplněných zjištění ve spojení se zjištěními okresního soudu dospěl k závěru, že na straně žalobce jako otce je třeba v dané věci pro žalované období dospět k závěru, že mu v rámci jeho vyživovací povinnosti ke zletilé jméno a nezl. jméno svědčila povinnost podílet se také na nákladech spojených se zajištěním jejich odpovídajícího bydlení v předmětných nemovitostech, které byly v jeho výlučném vlastnictví. Krajský soud dospěl k závěru, že tato povinnost žalobci svědčila v rozsahu jedné třetiny prokázaných nákladů bydlení, tj. prokázaného měsíčného obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí jako celku, tj. po zaokrouhlení v r. 2018 měsíčně v rozsahu částky 4 300 Kč (tj. za žalovaných devět měsíců celkem 38 700 Kč), v r. 2019 měsíčně v rozsahu částky 4 400 Kč (tj. za žalovaných dvanáct měsíců celkem 52 800 Kč) a za leden 2020 v rozsahu částky 4 500 Kč (tj. za žalovaných 15 dnů ve výši 2 177 Kč). Tento závěr krajského soudu vychází z jeho ustálené praxe a citované právní úpravy § 913 a § 915 odst. 1 o.z., podle níž podíl žalobce jako otce na zajištění bydlení obou dětí v rozsahu jedné třetiny plně odpovídá konkrétně prokázaným odůvodněným potřebám dětí a současně prokázaným schopnostem, možnostem, majetkovým poměrům i životní úrovni žalobce v rozhodném období, a to i po zohlednění jeho vlastních nákladů na zajištění bydlení ve společné domácnosti s jeho novou partnerkou a dalším narozeným dítětem. K tomu krajský soud dodává, že je zřejmé, že žalobce si dle vlastních vyjádření byl ve všech soudních řízení vedených mezi účastníky plně vědom této své vyživovací povinnosti k oběma dětem zahrnující také nutnost zajistit jim (spolu se žalovanou, s níž zůstaly žít ve společné domácnosti) potřebné a odpovídající bydlení. Krajský soud pro úplnost uvádí, že na základě prokázaného skutkového stavu nelze nejen na straně žalobce, ale ani na straně žalované dospět k závěru, že by v žalovaném období docházelo k jakémukoliv zneužívání práv či povinností ve vztahu mezi účastníky v rozporu s dobrými mravy, pro které by některý z účastníků nepožíval zákonem stanovené právní ochrany dané citovanou právní úpravou. Takový rozpor nelze dovodit ani z toho, že žalovaná předmětné nemovitosti žalobce nevyklidila dříve, neboť bylo prokázáno, že dříve mezi účastníky nedošlo k potřebnému vyřešení jejich sporného vztahu spojeného se vzniklým právem bydlení žalované v předmětných nemovitostech z titulu v nich dříve vedené společné rodinné domácnosti účastníků jako manželů. Krajský soud zároveň shledal, že na straně žalobce shledaná povinnost podílet se na nákladech spojených se zajištěním bydlení dětí účastníků v jeho nemovitostech je zcela přiměřená jeho vyživovací povinnosti k nim, a to i po zohlednění stanoveného a jím placeného běžného měsíčního výživného pro tyto děti v prokázaných finančních částkách. Současně má krajský soud za to, že touto povinností v žalovaném období není ani nepřiměřeně zasahováno do vlastních odůvodněných potřeb žalobce a jeho další vyživovací povinnosti spojené se založením nové rodiny, včetně jejího bydlení ve společné domácnosti s novou partnerkou žalobce a nově narozeným dítětem. K tomu lze pouze dodat, že bylo věcí žalobce, že přitom dle vlastní volby a v souladu se svými prokázanými schopnostmi, možnostmi a poměry sám v žalovaném období nevyužil možnosti bydlet v bytě domu své matky, kterou i bezplatně nabízel jako náhradní bydlení pro žalovanou a obě děti účastníků.

24. Krajský soud na základě všech shora uvedených skutkových a právních závěrů shledal, že v odvoláním napadeném rozsahu je věcně správné rozhodnutí okresního soudu ve věci samé v části výroku II., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 27 630 Kč se zákonným úrokem z prodlení vždy až do zaplacení z jednotlivých měsíčních částek po 1 273 Kč za r. 2018, po 1 293 Kč za r. 2019 a z částky 657 Kč za leden 2020. V tomto rozsahu proto krajský soud výrok II. dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

25. Ve zbývajícím odvoláním napadeném rozsahu shledal krajský soud z uvedených důvodů žalobu ve věci samé nedůvodnou, a proto dle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil odvoláním napadenou část výroku II. tak, že v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 93 677 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých měsíčních částek po 4 300 Kč v r. 2018, po 4 400 Kč v r. 2019 a z částky 2 177 Kč za leden 2020 žalobu zamítl.

26. Současně krajský soud dle § 220 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o nákladech za řízení před okresním soudem, a to jak mezi účastníky, tak vůči státu. V této části krajský soud shledal nedůvodné odvolání žalované, zejména její námitky ohledně použití § 150 o.s.ř. Krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou naplněny okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možné náhradu nákladů řízení oprávněné procesní straně, případně státu nepřiznat, když takové důvody nelze zejména shledat v samotném předmětu řízení, resp. v konkrétním právním vztahu mezi účastníky a jejich postavení v něm. Dle krajského soudu je naopak v dané věci třeba vycházet ze zásady úspěchu ve věci dle § 142 o.s.ř. V souladu s tím, krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v dané věci je třeba o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodnout také za požití § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí o výši plnění bylo zjevně závislé na znaleckých závěrech. Proto žalobci nelze přičítat k tíži, že řízení bylo v rozsahu pravomocného výroku I. rozsudku okresního soudu v souladu se znaleckými závěry částečně zastaveno. V ostatním rozsahu, tj. ohledně žalované celkové jistiny 279 610 Kč dle znaleckých závěrů, však již je třeba vycházet z poměru úspěchu a neúspěchu na straně každého účastníka řízení, neboť v tomto rozsahu již výsledek řízení není dán znaleckými závěry o výši plnění, ale závěrem soudu o nedůvodnosti žalovaného nároku co do jeho základu. Proto je třeba v této části již v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. mít za to, že žalobce byl ve věci samé úspěšný co do jistiny v celkové výši 185 933 Kč a naopak v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně jistiny ve výši 93 677 Kč byl žalobce ve věci neúspěšný a úspěšná byla žalovaná. Takto tedy byl žalobce ve věci samé úspěšný v rozsahu dvou třetin a žalovaná byla úspěšná v rozsahu jedné třetiny. Podle tohoto výsledku řízení před okresním soudem proto žalobci náleží za toto řízení náhrada účelně vynaložených nákladů v rozsahu rozdílu, tj. v rozsahu jedné třetiny.

27. Žalobci pak ve shodě se závěry okresního soudu vznikly v řízení před okresním soudem účelné náklady za dva úkony právní služby s odměnou po 9 340 Kč dle jejich příslušné tarifní hodnoty 255 000 Kč (za převzetí věci a předžalobní výzvu ze dne 5. 6. 2019). Dále krajský soud oproti závěrům okresního soudu shledal, že žalobci vznikly účelné náklady ve výši odměny pouze za čtyři úkony právní služby po 9 420 Kč z příslušné tarifní hodnoty 272 000 Kč (za žalobu ze dne 19. 8. 2019, písemné vyjádření ze dne 18. 10. 2019 a 27. 1. 2020 a za účast při jednání dne 11. 11. 2019), neboť vyjádření žalobce ze dne 3. 12. 2019 krajský soud hodnotil jako úkon neúčelný, když jeho obsahem je pouze zopakování žalobcem již dříve uvedených vyjádření, námitek, příp. tvrzení. Dále krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že žalobci vznikly účelné náklady také za pět a půl úkonů právní služby (písemné podání ze dne 3. 3. 2020, účast při jednání dne 3. 2. 2020, 1. 6. 2020 a 18. 5. 2021, vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 6. 11. 2020 a v poloviční výši za účast při vyhlášení rozhodnutí dne 24. 4. 2021), když za tyto úkony však náleží odměna po 9 420 Kč, neboť při jejím určení je třeba vycházet z příslušné tarifní hodnoty dle znaleckých závěrů ve výši 279 610 Kč, a to v souladu s tím, že v dané věci je ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. výše plnění na znaleckých závěrech závislá. Z tohoto důvodu krajský soud současně shledal, že žalobci nevznikly účelné náklady ve spojení s učiněným částečným zpětvzetím žaloby, které právě ze znaleckých závěrů vycházelo, a proto jej nelze hodnotit jako účelný úkon právní služby v dané věci. Při uvedených závěrech krajský soud vycházel z § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1, písm. a), d), g) a odst. 2, písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a dále § 13 odst. 3, podle něhož žalobci vznikly náklady také v rozsahu paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za uvedených celkem 12 účelných úkonů právní služby, a to vše v souladu s § 137 odst. 3 o.s.ř. navýšené o 21 % DPH, tj. takto za právní zastoupení žalobce v řízení před okresním soudem celkem náklady ve výši 135 242 Kč. Pro úplnost krajský soud uvádí, že další žalobcem požadované náklady (spojené s konkrétními dalšími úkony právní služby v řízení před okresním soudem) shledal zcela ve shodě s okresním soudem neúčelné. Proto krajský soud uzavřel, že žalobci vznikly další účelné náklady jen za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 18 262 Kč a dále v níže zdůvodněné částce 1 522 Kč (viz bod 29.), která byla žalobcem vynaložena za žalovanou nad rámec jeho zákonné povinnosti při zaplacení zálohy 8 000 Kč, která byla plně použita na náklady podaného znaleckého posudku.

28. Celkem tak krajský soud shledal, že žalobci vznikly v řízení před okresním soudem účelné náklady v částce 155 026 Kč, z níž žalobci náleží náhrada ve shora zdůvodněném rozsahu jedné třetiny, tj. v částce 51 675 Kč. Tuto částku proto krajský soud žalované uložil žalobci zaplatit k rukám advokáta žalobce v zákonné lhůtě dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

29. Ohledně náhrady nákladů, které v řízení před okresním soudem platil stát, krajský soud rozhodl v souladu s § 148 ods.t 1 o.s.ř., a to na základě shora zdůvodněného poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci samé. Proto krajský soud shledal, že žalobce je povinen k náhradě nákladů státu v rozsahu jedné třetiny dle svého neúspěchu a žalovaná v rozsahu dvou třetin dle svého neúspěchu. Ve shodě se závěry okresního soudu státu vznikly náklady vyplacením pravomocně přiznaného znalečného v celkové výši 19 433 Kč, na níž je tak žalobce povinen se podílet jednou třetinou, tj. částkou 6 478 Kč, a žalovaná dvěma třetinami, tj. částkou 12 955 Kč. Každý z účastníků na tyto náklady uhradil zálohu ve výši 8 000 Kč, která byla na úhradu znalečného použita, a proto státu vznikly náklady pouze ve zbývající částce 3 433 Kč, kterou je na základě svého převážného neúspěchu povinna státu nahradit žalovaná, a to v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř., o čemž proto krajský soud rozhodl. Současně je z uvedených závěrů zřejmé, že žalobce se použitím své zaplacené zálohy v její plné výši 8 000 Kč podílel na úhradě nákladů státu nad rámec své povinnosti dané rozsahem jeho neúspěchu ve věci, která činila 6 478 Kč O takto přesahující částku 1 522 Kč tak žalobce uhradil náklady státu na místo žalované, a proto tato částka představuje další účelně vynaložené náklady žalobce v řízení před okresním soudem, do nichž proto byla zahrnuta tak, jak je zdůvodněno v předcházejícím bodu 27.

30. Krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení, když i při tomto rozhodnutí vycházel z poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před odvolacím soudem dle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Proto shledal, že ohledně předmětu tohoto o odvolacího řízení - jistiny 121 307 Kč - byla žalovaná úspěšná ohledně 93 677 Kč a neúspěšná ohledně 27 630 Kč, kde byl úspěšný žalobce. Proto uzavřel, že žalovaná byla úspěšná v rozsahu tří čtvrtin a žalobce v rozsahu zbývající jedné čtvrtiny. Proto žalované náleží vůči žalobci náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v rozsahu odpovídajícího rozdílu, tj. v rozsahu jedné poloviny. V odvolacím řízení pak vznikly žalované náklady právního zastoupení dle shora citované právní úpravy vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva účelné úkony právní služby (za podané odvolání a účast na jednání krajského soudu) s odměnou po 5 980 Kč dle příslušné tarifní hodnoty dané předmětem odvolacího řízení, a dále dvakrát paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, to vše navýšené o 21% DPH, tj. ve výši 15 198 Kč (po zaokrouhlení). Zároveň žalované vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek za odvolání 6 066 Kč, tj. celkové náklady odvolacího řízení ve výši 21 264 Kč Krajský soud proto žalobci uložil povinnost k náhradě těchto nákladů v rozsahu shora zdůvodněné jedné poloviny, tj. ve výši 10 632 Kč, a to k rukám k rukám advokáta žalované v zákonné lhůtě dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává u Okresního soudu v obec O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud.