KSHKPA 23 CO 297/2021-194

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem obec a číslo ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený zmocněncem jméno příjmení, narozeným dne datum ⟪LB:lb_009⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 792.156 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 8. 2021, č. j. 6 C 1/2020-151,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 792.156 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 24. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.500 Kč (výrok II.).

2. Z odůvodnění vyplývá, že okresní soud rozhodoval o požadavku žalobkyně na zaplacení výše uvedené částky, které se žalobkyně domáhala jako regresní náhrady za vyplacené pojistné plnění právnická osoba rok anonymizováno. za škodu na tryskacím boxu a strojním zařízení, kterou měl způsobit žalovaný při svařování nebo řezání kovové konstrukce zárubně dvoukřídlých vrat v budově průmyslového objektu na parcele č. st. číslo na ulici anonymizováno adresa v obec, jehož provozovatelem je právnická osoba rok anonymizováno. Žalobkyně tvrdila, že na předmětu svařování byl dřevěný rám, tedy hořlavá látka. Jednalo se tak o svařování vyžadující zvláštní požárně bezpečnostní opatření a žalovaný měl po skončení svařování zajistit požární dohled po dobu osmi hodin, což neučinil. Žalovaný navíc svařoval bez platného svářečského průkazu.

3. Žalovaný s požadavkem žalobkyně nesouhlasil. Popíral, že by jeho jednáním vznikla škoda. Sice svářel bez platného průkazu, za což byl uznán přestupkově vinným, prováděl ale jednoduchou práci – navaření čtyř pantů. Na materiálové složení boxu se dotazoval titul jméno příjmení, který mu sdělil, že se jedná o celoplechovou konstrukci s nehořlavou výplní. Po skončení místo svařování dvakrát prolil a řekl zaměstnancům provozovny, aby jej ještě prolili vapkou a místo každé dvě hodiny kontrolovali.

4. Soud prvého stupně vycházel z toho, že dne datum prováděl žalovaný svařování na dvoukřídlých vratech tryskacího boxu v areálu právnická osoba rok anonymizováno v obec. Tryskací box téhož dne vyhořel. Komponenty tryskacího boxu (lakovací linky na nanášení práškových barev) dodala právnická osoba rok anonymizováno právnická osoba název obec právnická osoba anonymizována dvě slova dle smlouvy o dílo ze dne datum, číslo rok. V projektu lakovací linky ze září 2007 (vyžádaného soudem v řízení) není uveden údaj o materiálovém složení stěn provozovny. Dle vyjádření právnická osoba cena opravy tryskacího boxu byla odhadnuta na 1.041.226 Kč. Žalovaná vyplatila dne 11.10.2017 a 6.11.2017 na pojistném plnění právnická osoba rok anonymizováno obec částku 583.911 Kč a 208.245 Kč.

5. Podle vyjádření HZS územní celek vznikl dne 28.7.2017 požár v rozmezí od 15:30 do 16:30 hodin. Příčinou požáru bylo svařování nebo řezání kovové konstrukce zárubně dvoukřídlých vrat. Požárem byl poškozen tryskací box, včetně vybavení, a část obvodové konstrukce objektu lakovny. U právnická osoba rok anonymizováno nebylo zjištěno porušení předpisů a norem na úseku požární ochrany. Žalovaný porušil ust. § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně.

6. Dle příkazu HZS územní celek ze dne 4. 5. 2018 žalovaný spáchal přestupek podle § 76 odst. 1 písm. k) zákona o požární ochraně, když dne datum, kdy v době od 10:00 do 14:00 hodin prováděl svářečské práce bez platného svářečského průkazu. Podle odůvodnění příkazu nebylo prokázáno, že v přímém důsledku přestupku došlo ke vzniku škody.

7. Z odborného vyjádření HZS okresní soud zjistil, že požárním ohniskem byla svislá konstrukce tryskacího boxu vedle pravého křídla ocelových vrat. Kriminalistickým ohniskem byl pravý horní svár na ocelové zárubni při pohledu zvenčí. Iniciátorem požáru byla mechanická jiskra řezání či broušení kovů nebo žhavá okuje od svařování. V době příjezdu první jednotky požární ochrany nebyla přítomna osoba, která by zajišťovala dohled po svařování. Svislá konstrukce tryskacího boxu obsahovala i hořlavé materiály, dřevěný rám, OSB desky a gumu. Z vnější strany byl plech a uvnitř stěny nehořlavá izolace. Hořlavé materiály nebyly z venku viditelné. Úmyslné zapálení třetí osobou bylo vyloučeno. Pokud by došlo k vyhodnocení podmínek požární bezpečnosti a byl by zajištěn dohled po dobu minimálně 8 hodin, nedošlo by k rozšíření požáru. Ten se šířil prvotně ve stavební konstrukci, po jejím prohoření se rozšířil na technologické vybavení.

8. Soud prvého stupně učinil zjištění z výslechu svědkyně titul jméno příjmení, vyšetřovatelky HZS, o tom, že v místě požáru nebyly žádné viditelné hořlaviny, teprve po požáru a rozebrání konstrukce bylo zjištěno, že konstrukce je uvnitř dřevěná. Žalovaný neměl jak zjistit, že jsou uvnitř hořlavé konstrukce. Pokud by to zjistil, mohlo dojít ke stanovení podmínek požární bezpečnosti a mohl být zajištěn dohled, poté by škoda byla minimální. Dále svědkyně uvedla, že se za 8 let praxe nesetkala s požárem vzniklým z důvodu skryté hořlaviny, kdy nestačí vizuální kontrola. Na místě požáru nebyly žádné stopy svědčící pro úmyslné zapálení třetí osobou.

9. Soud prvého stupně dále vyslechl svědka jméno příjmení (kolegu žalovaného), který vypověděl, že žalovanému pomáhal na místě. Samotné svařování prováděl žalovaný. Před zahájením svařování v místě zkontrolovali podmínky požární bezpečnosti. Box měl betonovou podlahu a ocelové opláštění. Konstrukce boxu byla z 30 % perforovaná korozí. Pod pláštěm byl vidět nehořlavý orsil. Perforace zakryli namočenými hadry. Vedoucí lakovny jméno příjmení donesl dva kýble s vodou. Po svaření pracovníkům sdělil, že je místo třeba 8 hodin hlídat. Pan příjmení uvedl, že hlídku zajistí. Pracovníci lakovny si dovezli vapku, místo prolili vodou. Ještě kolem 16. hodiny telefonoval pan příjmení z místa svařování, že je s prací spokojen a ubezpečil žalovaného, že hlídka pokračuje. Pokud by jim neřekli, že místo přebírají, žalovaný nebo on by zůstal na požární hlídce.

10. Soud prvého stupně poté uzavřel, že dne datum prováděl žalovaný svařování na dvoukřídlých vratech tryskacího boxu v areálu právnická osoba rok anonymizováno v obec. Svařoval bez platného svářečského průkazu. V důsledku svařování nebo tomu předcházejícího řezání či broušení došlo k požáru tryskacího boxu. Pro úmyslné zapálení třetí osobou nesvědčí žádný důkaz. Tryskací box byl oplechovaný, uvnitř byla nehořlavá izolace a pod ní hořlavé materiály, jak vyplývá z odborného vyjádření HZS k požáru ze dne datum. Před zahájením svařování nebyly na místě žádné jiné hořlaviny, než skryté. Oplechování tryskacího boxu nebylo celistvé, v dírách byla vidět nehořlavá izolace (jak vyplývá z výpovědi svědka příjmení, žalovaného a vyjádření HZS). Žalovaný se dotazoval na materiálové složení tryskacího boxu za přítomnosti mistra dílny a nemohl podmínky požární bezpečnosti zjišťovat jinak než vizuálně či dotazem, neboť destruktivní kontrola byla vyloučena z povahy věci. Projekt tryskacího boxu neměl žalovaný k dispozici a ani soudem vyžádaná dokumentace (od původního dodavatele) neobsahuje údaje o materiálovém složení stěn lakovací linky. Pokud by byly stanoveny podmínky požární bezpečnosti a na místě byla hlídka, byla by škoda minimální. Konkrétní postup při vyhodnocování požárního nebezpečí není stanoven ani technickou normou ČSN. Cena opravy vyhořelého boxu činila 1.041.226 Kč a z této ceny byla částka 792.156 Kč proplacena poškozené společnosti žalobkyní jako pojistné plnění. Žalovaný byl uznán přestupkově vinným toliko za přestupek spočívající ve svařování bez průkazu.

11. Okresní soud poté nárok žalobkyně posuzoval ve smyslu ust. § 2820 odst. 1, § 2910 o.z., dále dle ust. § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, a dále dle ust. vyhlášky č. 87/2000 Sb., kterou se stanoví podmínky požární bezpečnosti při svařování a nahřívání živic v tavných nádobách.

12. Soud prvého stupně dovodil, že nárok žalobkyně není důvodný. Žalovaný sice jednal v rozporu s vyhl. č. 87/2000 Sb., když zahájil svařování, aniž mohl prokázat svoji odbornou způsobilost, kdy svařoval bez platného svářečského průkazu v rozporu s § 3 odst. 10 písm. d) této vyhlášky, nicméně toto zaviněné a protiprávní jednání není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Požár by vznikl a rozšířil se ve stejném rozsahu i v případě, pokud by žalovaný měl platný svářečský průkaz.

13. Žalovaný byl rovněž povinen vyhodnotit podmínky požární bezpečnosti, včetně požárního nebezpečí, které představují hořlavé látky obsažené ve stavebních konstrukcích dle § 3 odst. 1 vyhl. č. 87/2000 Sb. Případné porušení této povinnosti by již bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, neboť pokud by se na dřevěné součástky ukryté uvnitř oplechování přišlo, muselo by dojít ke stanovení požárního dohledu po dobu nejméně 8 hodin dle § 2 písm. g) a c) a § 4 odst. 1 a 2 této vyhlášky, což by mohlo zabránit rozšíření požáru na celý tryskací box.

14. Z provedeného dokazování vyplývá, že na místě svařování nebyly žádné hořlavé materiály, které by nebyly skryté. Místo svařování žalovaný zkoumal vizuálně a dotazem na pracovníky objednatele za přítomnosti mistra dílny. Vizuální zkoumání mělo v této konkrétní věci zvýšenou hodnotu, neboť díky perforacím bylo částečně vidět do stěny tryskacího boxu, přičemž byla vidět toliko nehořlavá izolace. Žalovaný byl ke svému dotazu zároveň ujištěn pracovníky objednatele o nepřítomnosti hořlavých materiálů.

15. Soud prvého stupně tak uzavřel, že žalovaný zhodnotil požární nebezpečí dostatečně, neboť vyčerpal reálně dostupné možnosti zjišťování složení vnitřní konstrukce. Po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, vzhledem k malému rozsahu prací (charakterem řemeslnické zakázky), aby provedl sondážní vrt, který by se neobešel bez poškození majetku objednatele. Nadto ani ten by nemusel odhalit dřevěné části konstrukce, pokud by netrefil správné místo. Stejně tak prakticky nemožné bylo rozebrání konstrukce stěny tryskacího boxu. Ani předložená dokumentace lakovací linky neobsahovala údaje o složení konstrukce tryskacího boxu. Žalovaný se nemohl tedy reálně dostat k dokumentaci tryskacího boxu a případně z ní zjistit materiálové složení konstrukce. Jestliže žalovaný nedodržel podmínky pro svařování vyžadující zvláštní požárně bezpečnostní opatření, nejednalo se o jednání zaviněné, neboť žalovaný nevěděl ani vědět nemohl, že se jedná o svařování vyžadující zvláštní požárně bezpečnostní opatření. Nebyla tak splněna podmínka vzniku povinnosti k náhradě škody a žalobkyni nevzniklo právo na regresní náhradu. Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl.

16. Procesně úspěšnému žalovanému přiznal okresní soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě za pět úkonů po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

17. Rozsudek okresního soudu napadla odvoláním žalobkyně. Trvala na tom, že žalovaný hrubě zanedbal své povinnosti. V dané věci se jednalo o svařování vyžadující zvláštní požárně bezpečnostní opatření, neboť ve stavební konstrukci byla obsažena hořlavá látka – dřevěný rám. Bylo tak naplněno ust. § 2 písm. c) vyhlášky. Pokud by žalovaný dostatečně zjišťoval podmínky požární bezpečnosti, zjistil by, že ve stavební konstrukci se nachází dřevěný rám a v návaznosti na toto zjištění měl stanovit zvláštní požárně bezpečnostní opatření a dle § 4 odst. 1 vyhlášky stanovit požární dohled po dobu 8 hodin po skončení svařování. Žalovaný dostatečně neprokázal, že podmínky požární bezpečnosti před zahájením svařování zjišťoval. Jeho tvrzení o tom, že učinil dotaz na titul jméno příjmení, nebylo žádným důkazem prokázáno. Účastnický výslech žalovaného je v tomto směru nedostatečným důkazem. Žalovaný nevyčerpal reálně dostupné možnosti zjišťování složení vnitřní konstrukce. Protože je svařování nebezpečnou činností, stanovil zákonodárce pro svářeče povinnost zjišťovat materiálové složení v místě svařování a v návaznosti na to stanovit podmínky požární bezpečnosti. Pokud nebylo možné po žalovaném požadovat, aby provedl sondážní vrt, o to větší důraz měl žalovaný klást na stanovení dohledu po svařování. Žalovaný na tuto svou povinnost rezignoval, byť si jí musel být vědom, jak vyplývá z výpovědi svědka příjmení. Žalovaný se nemůže vyvinit tím, že zaměstnanci objednatele sdělili, že místo budou hlídat. Nelze pominout, že žalovaný se rozhodl pro práci pro objednatele, ačkoliv neměl odbornou způsobilost, platnost jeho průkazu vypršela několik let před rozhodným datem. V jednání žalovaného lze tak spatřovat hrubé zanedbání povinností, od obecné povinnosti prevence dle § 2900 o.z., přes povinnost být odborně způsobilý pro činnost, kterou chtěl vykonávat, včetně zanedbání povinnosti před a po samotném svařování. Žalobkyně trvala na tom, že žalovaný v situaci, kdy nemohl vědět, zda tam je či není hořlavý materiál, měl ke svařování přistoupit tak, že se bude chovat, jako by tam hořlavý materiál mohl být, a tedy zajistit hlídku po skončení svařování. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.

18. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Uvedl, že pro objednatele prováděl výměnu starých vrat za nové v boxu na ruční tryskání. Byla odmontována stará vrata v rámu, přichycená k boxu na čtyřech místech, a znovu byla nová vrata na těchto čtyřech místech k boxu přichycena. Box si lze představit jako kontejner, vrata jako jeho čelo. Kontejner byl kovový, dvouplášťový, a nebylo možné předpokládat a nemělo to tak být, že uvnitř kontejneru je nějaký hořlavý materiál. Mezi dvěma plášti měl být pouze nehořlavý materiál. V plášti byly občasné díry, v nichž byl vidět orsil, který je nehořlavý. Žalovaný zdůraznil, že nemohl předpokládat a nevěděl, že mezi plášti je dřevo. Z technického hlediska u takového tryskacího boxu žádný hořlavý materiál být neměl.

19. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu dle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Soud prvého stupně ve věci provedl potřebné dokazování, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a věc správně posuzoval podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„.o. z.“), zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v platném znění (dále jen„ zákon o požární ochraně“), a vyhlášky č. 87/2000 Sb., kterou se stanoví podmínky požární bezpečnosti při svařování a nahřívání živic v tavných nádobách (dále jen„ vyhl. č. 87/2000 Sb.“).

21. Okresní soud správně vyhodnotil, že předpokladem úspěchu žalobkyně jako pojistitele (která vyplatila pojištěné právnická osoba rok anonymizováno obec pojistné plnění v žalované výši) s jejím regresním nárokem ve smyslu ust. § 2820 o.z., je prokázání nároku na náhradu škody pojištěné společnosti vůči žalovanému (dle ust. § 2910 o.z.). Správně rovněž vycházel z toho, jaké jsou předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, tj. vznik škody, protiprávní jednání škůdce (porušení zákonné povinnosti), příčinná souvislost mezi nimi a zavinění; kdy prvé tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich tíží žalobkyni a zavinění je subjektivní povahy, jeho existence ve formě nevědomé nedbalosti se předpokládá (srov. § 2911 o.z.) a je naopak na škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil.

22. V řízení byl prokázán vznik škody (zničení tryskacího boxu a strojního zařízení požárem). Dle odborného vyjádření HZS byla iniciátorem požáru mechanická jiskra řezání či broušení kovů nebo zhavá okuje od svařování. Bylo dále prokázáno, že žalovaný při svařování kovové konstrukce porušil právní povinnost, když prováděl tuto činnost bez platného svářečského průkazu (porušil tak ve smyslu ust. § 2910 o.z. povinnost stanovenou § 3 odst. 10 písm. d/ vyhl.č. 87/2000 Sb.). Toto porušení právní povinnosti není ale v příčinné souvislosti se vznikem škody (škodu nezpůsobilo).

23. Odvolací soud sdílí také závěr soudu prvého stupně o tom, že nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil další povinnost ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) zákona o požární ochraně ve spojení s § 3 odst. 1 vyhl.č. 87/2000 Sb., tj. že by nevyhodnotil podmínky požární bezpečnosti (a v souvislosti s tím následně nestanovil a nezajistil požární dohled po svařování po dobu nejméně 8 hodin ve smyslu § 2 písm. g/, c/, 4 odst. 1, 2 této vyhlášky). Okresní soud správně uzavřel, že žalovaný splnil podmínky stanovené v § 3 odst. 1 vyhl. č. 87/200 Sb., neboť uvážil podmínky požární bezpečnosti v prostorech, ve kterých se bude svařovat - zda se nejedná o svařování vyžadující zvláštní požární bezpečnostní opatření, kdy hodnotil požární nebezpečí, které představují hořlavé látky obsažené ve stavebních konstrukcích, stěnách, stropech, přepážkách. Předmětný box byl dvouplášťový kovový kontejner s orsilovou výplní s betonovou podlahou. Žalovaný provedl vizuální kontrolu a nehořlavost materiálů mu byla potvrzena pracovníky objednatele. Soud prvého stupně případně poukázal na to, že s ohledem na drobnou práci žalovaného, nelze požadovat, aby žalovaný prováděl sondážní vrt či rozebíral konstrukci boxu. Stejně tak okresní soud přiléhavě vyložil, že ani projektová dokumentace boxu (kterou neměl žalovaný k dispozici a byla vyžádána v soudním řízení od výrobce) neobsahovala informace o jeho materiálovém složení.

24. Žalobkyně tvrdí, že pokud neměl žalovaný postaveno najisto, jaká je výplň dvouplášťového kovového kontejneru, tak měl postupovat tak, jakoby šlo prostory vyžadující zvláštní bezpečnostní opatření, a proto měl následně stanovit a zajistit požární dohled po dobu osmi hodin. I pokud by bylo možné s ohledem na toto tvrzení žalobkyně dovodit, že žalovaný svou povinnost vyhodnotit podmínky požární bezpečnosti porušil (a byl by tak naplněn předpoklad pro odpovědnost za škodu spočívající v protiprávním jednání), tak není naplněn subjektivní předpoklad pro odpovědnost žalovaného za škodu, spočívající v zavinění (a to i ve formě nevědomé nedbalosti).

25. Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Jde-li o nedbalost, pak platí, že škůdce věděl, že může škodu způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí (vědomá nedbalost) anebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).

26. Volní složka zavinění poté zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným skutečnostem. Aktivní vztah tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho„ pasivní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí). Kladný vztah není jen u„ chtění“, ale i u„ srozumění“, které provází činnost směřující k následku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 211 s.)

27. Ze samotného opomenutí povinného jednání nelze automaticky dovozovat též existenci srozumění škůdce s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného zákonem. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky. Prokazování volní složky, tj. srozumění škůdce s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem, je velmi problematické. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice škůdce, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám škůdce, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v jeho chování. Velmi obtížné je objasňování a posuzování subjektivní stránky v případech tzv. omisivních deliktů, kdy jednání škůdce má spočívat v opomenutí takového konání, k němuž byl škůdce podle okolností a svých poměrů povinen (srov. nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. ze dne 7.1.2010, sp.zn. III. ÚS 722/09).

28. Okresní soud správně vyhodnotil, že není naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, spočívající v zavinění, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Zákon sice tento předpoklad presumuje (srov. § 2911 o.z.), žalovanému se ale podařilo prokázat, že škodu nezavinil. Žalovaný nevěděl a ani nemohl vědět, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a to vzhledem k okolnostem – povaze svařovaného zařízení – kovového tryskacího boxu, kde žádný hořlavý materiál (ani jako výplň) s ohledem na jeho účel nelze předpokládat.

29. V dané věci není namístě posuzovat případný nárok na náhradu škodu dle ustanovení o porušení prevenční povinnosti dle § 2900 o.z. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil právní povinnost stanovenou zákonem o požární ochraně ve spojení s vyhl. č. 87/2000 Sb., která by byla v příčinné souvislosti s požárem. Vzhledem k tomu, že na posuzovaný případ dopadala konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzovala (vyhodnocení požárního nebezpečí a následné stanovení požárního dohledu), nepřicházela v úvahu možnost aplikace § 2900 o. z., případně § 2901 o. z.

30. V této souvislosti lze odkázat na odbornou komentářovou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, podle níž náhrada škody způsobené porušením prevenční povinnosti přichází v úvahu, jen není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3014-3015; obdobně viz za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1212, nebo shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 253/2001).

31. Protože nebyla prokázána odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu, nemůže být důvodný požadavek žalobkyně na regresní náhradu dle § 2820 odst. 1 o.z. Okresní soud proto postupoval správně, pokud žalobu zamítl a odvolací soud věcně správné rozhodnutí okresního soudu potvrdil dle § 219 o.s.ř.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky v Brně.