KSHKPA 27 CO 101/2022-180

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ⟪LB:lb_001⟫ ve věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_003⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_004⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalovaným: 1) titul jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_008⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_009⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_010⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_011⟫ 2) jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_012⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_013⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_014⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_015⟫ o určení vlastnického práva k nemovitostem, ⟪LB:lb_016⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31. 1. 2022, ⟪LB:lb_017⟫ č. j. 10 C 230/2020–155,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení 13 455 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaných.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, ve které se žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem podílu o velikosti 1/2 ve vztahu k celku na nemovitých věcech specifikovaných ve výroku rozsudku s tím, že žalovaní mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti druhé ideální 1/2 nemovitých věcí (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení 43 461 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal určení vlastnického práva s tvrzením, že do doby uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 8. 1997 byl výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny nemovitosti a žalovaní 1) a 2) bezpodílovými spoluvlastníky podílu ve výši druhé ideální poloviny. Uzavřenou kupní smlouvou mezi žalobcem a žalovanými na straně jedné jako prodávajícími, a právnická osoba, právní forma, na straně druhé jako kupujícím, byla nemovitost prodána za kupní cenu 1 100 000 Kč. Z uvedené částky měl žalobce v hotovosti obdržet 450 000 Kč, což se dosud nestalo. Následně dne 21. 2. 2007 a 28. 2. 2007 podepsala právnická osoba, právní forma, jako prodávající a žalovaní 1) a 2) jako kupující, novou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl opět úplatný převod vlastnického práva k téže nemovité věci. Poté došlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1) a 2). Kupní cena v tomto případě byla sjednána na částku 100 Kč Touto kupní smlouvou, jejímž účastníkem již nebyl žalobce, se vlastnické právo vrátilo žalovaným 1) a 2), čímž se žalovaným podařilo obejít práva žalobce. Žalobce tvrdil, že úmyslem žalovaných již v roce 1997 nebylo úplatně převést vlastnické právo, ale ve skutečnosti pouze dočasně vyvést majetek ze sféry žalovaných 1) a 2). Jednalo se tak o pouhý simulovaný právní úkon, o skryté financování potřeb žalovaných, neboť těmto šlo prakticky o pouhé poskytnutí úvěru. Žalobce zdůraznil, že právnická osoba, právní forma, neměla a dosud ani nemá oprávnění k poskytování úvěrů, když evidentně tuto absenci oprávnění obcházela uzavíráním kupních smluv. Žalovaná 2) pak byla členkou dozorčí rady jmenované společnosti. Společnost právnická osoba, zvolila tuto nekalou formu„ podnikání“ v celé řadě jiných případů, kdy uzavírala s jednotlivými fyzickými osobami obdobné kupní smlouvy. Žalobce dále uvedl, že bylo porušeno jeho předkupní právo ze smlouvy o předkupním právu věcném ze dne 24. 9. 1997, které bylo sjednáno a zapsáno do katastru nemovitostí. Žalobci nebyl jeho spoluvlastnický podíl nabídnut právnická osoba, právní forma, ke koupi, což opět nasvědčuje tvrzení žalobce o skrytém úvěrování žalovaných 1) a 2).

3. Žalovaní s žalobou nesouhlasili, považovali ji za nedůvodnou. V rámci své účastnické výpovědi shodně uvedli, že dům byl prodán na nátlak žalobce a jeho manželky, kteří se chtěli osamostatnit a zajistit si vlastní bydlení. Protože by nedostali půjčku, účastníci se dohodli, že dům prodají právnická osoba, právní forma., byť žalovaní sami dům prodávat nechtěli. Žalobci byly vyplaceny peníze z jeho půlky a žalovaní se po roce dohodli se právnická osoba, právní forma., že dům získají formou leasingu zpět. Leasing spláceli 10 let, podařilo se jim dům udržet, o čemž žalobce věděl. Na tuto skutečnost byl upozorněn nejen žalovanými, ale i právnická osoba, právní forma. Jakmile žalobce obdržel peníze ze své poloviny domu, tak se vzdal věcného předkupního práva, jeho podpis na listině byl úředně ověřen. V současné době žalovaní v domě nadále bydlí, v patře bydlí snacha s vnukem, žalobce rodinu opustil.

4. Okresní soud po provedeném dokazování, seznámení se s obsahem listin, které účastníci předložili či označili k prokázání svých skutkových tvrzení, a po výslechu účastníků řízení, uzavřel, že žaloba není důvodná.

5. Zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil dle ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák.) vycházeje z ust. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, dále jen o.z.), z něhož plyne, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními předpisy.

6. Podle okresního soudu bylo v řízení prokázáno, že žalobce spolu se žalovanými prodali nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku právnická osoba, právní forma. Podle okresního soudu se jednalo o platný právní úkon ze strany všech účastníků, když kupní smlouva splňovala náležitosti ust. § 43 a následujících obč. zák. Účastníci smlouvy následně uzavřeli smlouvu o předkupním právu věcném, a to dne 24. 9. 1997. Předmětná smlouva rovněž splňovala náležitosti ust. § 602 a následujících obč. zák. Byl to však právě sám žalobce, který se posléze předkupního práva k uvedeným nemovitostem vzdal, a to smlouvou o předkupním právu věcném ze dne 21. 8. 1998, přičemž podpis žalobce na předmětné smlouvě byl úředně ověřen. Žalobce se tedy svého spoluvlastnického práva na nemovitostech vzdal výše označenou kupní smlouvou a následně se zbavil možnosti zpětné koupě svého spoluvlastnického podílu podpisem smlouvy o předkupním právu věcném. Bylo pak již jen na rozhodnutí právnická osoba, právní forma., jakým způsobem s uvedenými nemovitostmi naloží. Pakliže tedy uzavřela se žalovanou 2) dne 8. 12. 1998 smlouvu o koupi najaté věci a žalovaní posléze kupní smlouvu se jmenovanou společností, nebyl již žalobce oprávněn domáhat se svého spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem.

7. Tvrzení žalobce, že mu dosud nebyla vyplacena kupní cena za prodej spoluvlastnického podílu ve výši 450 000 Kč, okresní soud považoval pro posouzení opodstatněnosti žaloby za bezpředmětné. Žalobci nic nebránilo uplatnit své tvrzené právo bezprostředně po uzavření kupní smlouvy, avšak do doby podání žaloby, tedy po dobu 23 let tak neučinil. Tato skutečnost však nemá žádný vliv na platnost kupní smlouvy ze 4. 8. 1997. Žalovaná 2) pak se právnická osoba, právní forma, uzavřela smlouvu o koupi najaté věci dne 8. 12. 1998. Stalo se tak tedy více než 1,5 roku po uzavření původní kupní smlouvy. Ze samotného časového odstupu je tedy zřejmé, že uzavření původní kupní smlouvy nebylo bezprostředně vázáno na uzavření této následující smlouvy o koupi najaté věci. Okresní soud tak konstatoval, že na straně žalované 2) nelze spatřovat nepoctivý úmysl, jak tvrdí žalobce, a to obzvláště za situace, když posléze v roce 2002 žalovaná sepsala závěť a veškerý svůj majetek odkázala žalobci.

8. Okresní soud proto žalobu shledal nedůvodnou, když současně uvedl, že další žalobcem označené důkazy neprováděl z důvodu jejich nadbytečnosti.

9. Ve věci úspěšným žalovaným okresní soud ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci.

10. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Okresnímu soudu vytýkal, že nedostatečně zjistil skutkový stav, na zjištěné skutečnosti nesprávně aplikoval normy hmotného práva a řízení proto zatížil řadou vad, pro které nemůže rozsudek obstát. Žalobce je přesvědčen, že okresní soud nepochopil esenciální tvrzení a právní argumentaci žalobce, neboť argumentace soudu je zcela mimoběžná s tvrzeními žalobce. Okresní soud zcela rezignoval na provádění důkazů vyjma těch, které jsou založeny ve spise, a porušil tak právo žalobce na spravedlivý proces. Stran své argumentace žalobce odkázal na již ve spise založená podání a zdůraznil, že neplatnost právního jednání, resp. právního úkonu (uzavření první kupní smlouvy v roce 1997) plyne z chování a postupu žalovaných. Žalovaní obcházeli kogentní ustanovení zákona, dopustili se jednání in fraudem legis a kupní smlouva je tudíž neplatná absolutně dle ust. § 39 obč. zák. Eventuálně je kupní smlouvu možné posoudit jako disimulovaný právní úkon, tedy nikoliv jako kupní smlouvu, ale jako úvěrovou smlouvu, neboť absentuje vážnost projevu vůle všech žalovaných úplatně převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem. K této skutečnosti je okresní soud povinen z úřední povinnosti přihlédnout. V tomto směru však okresní soud žádné důkazy neprovedl a s právním názorem žalobce se v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádal. Napadené rozhodnutí podle žalobce tudíž trpí mimo jiné i nepřezkoumatelností. Žalobce je přesvědčen, že provedením navržených a okresním soudem zamítnutých důkazů by bylo prokázáno, že úmyslem žalovaných nebylo převést vlastnické právo k nemovitosti, uzavřít kupní smlouvu, ale naopak uzavřít zastřenou smlouvu o úvěru. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.

11. Žalovaní ve vyjádření k odvolání žalobce uvedli, že rozsudek okresního soudu považují za věcně i právně správný a odvolání hodnotí jako nedůvodné. Není pravdou, že by okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav. Důkazy byly provedeny všemi listinami založenými ve spise, z nich okresní soud učinil správné skutkové závěry a na tyto závěry aplikoval příslušnou právní normu. Povinností soudu jistě není provádět veškeré navržené důkazy. Stejně jako žalobce i žalovaní ve vyjádření odkázali na svá dosavadní podání založená ve spise a zopakovali, že kupní smlouvou z roku 1997 převedli spolu se žalobcem své spoluvlastnické podíly na právnická osoba, právní forma. Kupní cena byla stanovena dle znaleckého posudku jako cena v místě a čase obvyklá, nedošlo k žádnému krácení práv prodávajících. Smlouva byla vložena do katastru nemovitostí a žalobce se následně vzdal svého překupního práva. Ve skutečnosti se žalobce vzdal svého vlastnického práva dokonce 2x, resp. na základě dvou smluv, které byly vloženy do katastru nemovitostí a vyžadovaly ověřený podpis žalobce. Žalobce si tedy byl velmi dobře vědom skutečnosti, že prodává svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech, což je doloženo např. i jeho jednáním s finančním úřadem ve věci daňové povinnosti spojené s daní z převodu nemovitostí. V žádném případě se nejednalo o simulovaný právní úkon, jak se nyní po 25 letech žalobce snaží soud přesvědčit. K samotnému prodeji nemovitosti dal ostatně podnět sám žalobce, který hodlal získané finanční prostředky použít na zajištění jiného bydlení. Ani následně uzavřenou smlouvu o koupi najaté věci v roce 1998 nelze hodnotit jako neplatnou. Žalovaní řádně uhradili celou sjednanou částku a leasing nemovitostí je běžná forma podnikání, která byla přípustná v době uzavření kupní smlouvy a následné smlouvy o koupi najaté věci a je přípustná i dnes. Žalovaný obdržel svůj podíl kupní ceny a jeho tvrzení, že se tak nestalo, je lživé. Ostatně lze jen velmi stěží uvěřit skutečnosti, že by kdokoliv po dobu 20 let neřešil uhrazení tak podstatné částky za prodej spoluvlastnického podílu na nemovitostech, uhradil daň z převodu nemovitých věcí apod., a teprve nyní by si vzpomněl, že vlastně tuto kupní cenu neobdržel. Smyslem žaloby je podle žalovaných toliko nadále jim ubližovat, když vzájemné vztahy účastníků jsou mimořádně vyhrocené. Žalobce dokonce fyzicky napadl svoji matku a mezi účastníky probíhá řada správních a přestupkových řízení. Žalovaní trvají na tom, že žalobce není podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Rozsudek by proto měl být potvrzen.

12. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Okresní soud v posuzované věci na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 4. 8. 1997, jíž žalobce spolu se žalovanými prodali předmětné nemovitosti, je platným právním úkonem a totéž platí o na uvedenou smlouvu navazující smlouvě o předkupním právu věcném ze dne 24. 9. 1997 Okresní soud zdůraznil, že to byl sám žalobce, kdo se posléze předkupního práva k uvedeným nemovitostem vzdal ve smlouvě o předkupním právu věcném ze dne 21. 8. 1997 Okresní soud nepřehlédl, že podpis žalobce byl téhož dne ověřen na Městském úřadu ve obec a listina byla zapsána do katastru nemovitostí. Tentýž závěr o platnosti kupní smlouvy podle okresního soudu platí i pro smlouvu o koupi najaté věci ze dne 8. 12. 1998, kterou žalovaná 2) uzavřela se právnická osoba, titul Okresní soud v jednání žalovaných neshledal nepoctivý úmysl a konstatoval, že na tento závěr nemá vliv ani tvrzení žalobce o tom, že mu dosud nebyla vyplacena kupní cena za prodej jeho spoluvlastnického podílu v částce 450 000 Kč. Tento tvrzený nárok měl podle okresního soudu žalobce možnost uplatnit bezprostředně po uzavření kupní smlouvy v roce 1997, což do doby podání žaloby, tedy celých 23 let, neučinil. Okresní soud tudíž neshledal za naplněné předpoklady plynoucí z ust. § 39 obč. zák., které právní úkon obcházející zákon či příčící se dobrým mravům považuje za neplatný.

14. Okresní soud v průběhu řízení svá skutková zjištění činil z důkazů, které v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, tedy z důkazů které účastníci předložili k prokázání svých skutkových tvrzení, přičemž z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů i obsahu spisu odpovídající skutková zjištění, která následně promítl do logického a výstižného závěru o skutkovém stavu a ten i správně právně posoudil. Okresní soud se podle přesvědčení soudu odvolacího v průběhu řízení, resp. v odůvodnění rozhodnutí přiléhavě vypořádal s argumentací účastníků řízení i tvrzeními žalobce a vyložil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že žalobu je třeba zamítnout. Okresní soud též dostatečně vysvětlil, proč neprovedl část žalobcem označených důkazů.

15. Odvolací soud se se skutkovými závěry okresního soudu i jím učiněným právním posouzením věci ztotožňuje, a proto, vycházeje ze zásady stručnosti, v podrobnostech odkazuje na výstižné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí okresního soudu.

16. Toliko s ohledem na formulaci odvolacích výhrad žalobce, byť do značné míry jde o opakování argumentace a tvrzení, které zazněly již v průběhu řízení před okresním soudem a s nimiž se okresní soud dostatečně vypořádal, považuje odvolací soud za nutné dodat k věci následující.

17. Odvolací soud předně nepovažuje za důvodnou výhradu žalobce v tom směru, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, a to zejména z důvodu neprovedení dalších žalobcem označených důkazů, případně z důvodu nedostatečného vypořádání se s právním názorem žalobce. Ačkoliv žalobce považuje rozsudek za nepřezkoumatelný, což by automaticky mělo vést k jeho zrušení v odvolacím řízení (§ 219a odst. 1 písm. b o.s.ř.) a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), tak kupodivu současně navrhuje jeho změnu a vyhovění žalobě, z čehož lze tedy zřejmě dovodit, že námitku„ nepřezkoumatelnosti“ vztahuje žalovaný toliko k některým dílčím závěrům okresního soudu. K tomu lze poznamenat, že z ustálené soudní praxe plyne, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody a za takové lze považovat případy, kdy soud své rozhodovací závěry opírá o skutečnosti v řízení buď nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly ke konkrétní sporné skutkové okolnosti provedeny. Taktomu ovšem podle přesvědčení odvolacího soudu v posuzované věci není a skutečnost, že okresní soud ve svém rozhodnutí podrobně nehodnotil každou jednotlivou dílčí námitku žalovaného (eventuálně neprovedl všechny žalobcem navrhované důkazy, nutno poznamenat, že v posuzované věci nejde o tzv.„ opomenuté důkazy“), nelze okresnímu soudu vytýkat způsobem, který by měl za následek zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Nadto je třeba si uvědomit, že soud na určitou námitku či argumentaci vznesenou účastníkem řízení v průběhu trvání sporu může a obvykle reaguje tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce či žalovaného odlišný názor, který také srozumitelně, logicky a přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Nelze tedy bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na to či ono tvrzení (popřípadě argument procesní strany) v odůvodnění napadeného rozhodnutí způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku.

18. Žalobce dále zcela pomíjí, že veškerá právní jednání (resp. právní úkony), která v souladu se žalovanými činil za účelem prodeje předmětné nemovitosti či uzavírání smluv o předkupním právu věcném, činil dobrovolně, jeho podpis na smlouvě o předkupním právu věcném byl úředně ověřen a o své vůli a dobrovolně se tedy vlastnického práva k předmětné nemovitosti vzdal. Žalovaní správně poznamenávají, že v kontextu výše uvedeného, tvrzení žalobce o tom, že mu nebyla vyplacena částka 450 000 Kč za prodej jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti, je jen stěží uvěřitelné. Okresní soud pak přiléhavě poznamenává, že bylo již jen věcí právnická osoba, právní forma, jakým způsobem bude dále jmenovaná společnost s předmětnou nemovitostí nakládat. Současně se lze ztotožnit s argumentací žalovaných, že finanční leasing nemovité věci byl a je běžnou a zákonem dovolenou aktivitou (viz zákon č. 586/1992 Sb., či aktuálně i ust. § 2201 o.z.), a pakliže žalovaní po doplacení leasingových splátek od právnická osoba, právní forma, nemovitost za zůstatkovou částku 100 Kč vykoupili a opět se tak stali jejími vlastníky, nyní již jako celku, opět se nedopustili jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako jsoucí v rozporu se zákonem či dobrými mravy.

19. Argumentace žalobce se odvolacímu soudu v kontextu zjištěných skutkových okolností věci jeví účelovou, dílem pak obtížně uvěřitelnou, nicméně pro posouzení věci je významné, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že by právní úkony, zejména žalovaných, na něž žalobce poukazuje, byly v rozporu s tehdy platným ust. § 39 obč. zák., a tudíž neplatnými.

20. Okresní soud za dostatečně zjištěného skutkového stavu neměl důvodu provádět další dokazování a odvolací soud nesdílí přesvědčení žalobce, že by neprovedení jím označených důkazů vedlo k nedostatečně či nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. I pro případ, že by právnická osoba, právní forma, i v jiných případech postupovala obdobně jako ve věci účastníků tohoto sporu, tedy zajišťovala finanční leasing nemovitých věcí, neměla by tato skutečnost žádný vliv na věcnou správnost rozhodnutí okresního soudu. V dané věci zjevně nešlo o propadnou zástavu, nešlo o simulaci jiného právního úkonu a provádění dalšího dokazování by tak pouze oddalovalo rozhodnutí ve věci a vedlo ke zvyšování již tak vysokých nákladů řízení.

21. Odvolací výhrady žalobce tudíž krajský soud neshledává významnými pro posouzení správnosti závěrů, k nimž okresní soud po provedeném dokazování dospěl.

22. Vycházeje ze shora rozvedených úvah proto krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcné správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

23. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů vůči neúspěšnému žalobci. Náklady řízení na straně žalovaných jsou tvořeny odměnou za 2 úkony právní služby u každého ze žalovaných po 2 480 kč, a to za vyjádření se k odvolání žalobce a účast při jednání odvolacího soudu (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a/, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), k níž náleží i 4x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ze součtu uvedených částek. Celkem tak náklady řízení na straně žalovaných dosáhly 13 455 Kč. Uvedenou částku je žalobce povinen nahradit žalovaným ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaných (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).