KSHKPA 27 CO 139/2022-374

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ⟪LB:lb_001⟫ ve věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_003⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_004⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ zastoupený advokátkou titul jméno příjmení ⟪LB:lb_010⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_011⟫ o zaplacení 3 463 891,18 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_012⟫ k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 3. 2022, ⟪LB:lb_013⟫ č. j. 18 C 128/2016 – 326,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 55 046,28 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 3 463 891,18 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a nahradit náklady řízení 450 382,81 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky, na základě které žalobci vznikl nárok na vyplacení provize ve výši 15 % z přijaté platby z obchodu uzavřeného v důsledku činnosti žalobce. Tvrdil, že účastníci uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení v režimu obchodního zákoníku a žalobce se zavázal vyvíjet činnost na území státu země směřující k uzavření smluv, jejichž předmětem bude výroba a prodej přepočítávačů množství plynu a komunikačních modulů třetím osobám. Nárok žalobce se sestává z nároku na provizi za školení a software a dále nároku na dlužnou provizi za dodávky výrobků žalovaného za období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2016, když za období od 25. 5. 2011 do 31. 5. 2012 byl žalobci tento nárok přiznán rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 18 C 26/2015. Žalobce v podrobnostech odkázal na předešlá soudní řízení, v nichž se posuzovala platnost smlouvy o obchodním zastoupení, která soudy různých stupňů byla shledána platnou. Žalobce dále konstatoval, že za období od 1. 6. 2012 žalovaný žádný výkaz o dlužných provizích žalobci neposkytl a žalobce tudíž nebyl schopen svůj nárok konkretizovat. Tato data žalovaný žalobci nepředal, byť mu tato povinnost byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 4. 2019, č. j. 16 C 47/2016-479 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, č. j. 23 Co 230/2019-531. Žalobci se však za součinnosti celního úřadu vycházejíc z vývozních celních prohlášení podařilo nárok na dlužnou provizi vyčíslit. Po přepočtu tohoto nároku a změně žaloby (kterou okresní soud připustil) se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky shora uvedené. Žalobce současně odmítl žalovaným vznesenou námitku promlčení, neboť nárok týkající se provize za provedené školení promlčen není, nadto lze námitku považovat za jsoucí v rozporu s dobrými mravy.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Namítal, že z předložené dokumentace nevyplývá, jaké konkrétní činnosti měl žalobce poskytnout, jaké konkrétní obchodní smlouvy měly být s anonymizováno společností uzavřeny a jaký podíl na uzavření těchto dohod žalobce měl. Žalovaný tvrdil, že právnická osoba žádné výrobky nedodával, právnická osoba je samostatný obchodní partner žalovaného, který odebírá zboží od žalovaného bez jakéhokoliv přispění nebo pokynu ze strany žalobce. Z dokumentů, na které žalobce poukazuje, vyplývá pouze to, že právnická osoba obchoduje na území země se samostatným subjektem - právnická osoba a dále že anonymizováno je výhradním distributorem výrobků žalovaného. Žalovaný setrval na námitce promlčení týkající se provize za školení a software, nadto vyloučil, že by takové služby žalobce poskytl.

4. Okresní soud po provedeném dokazování, kdy se seznámil s průběhem předcházejících řízení vedených mezi účastníky před Okresním soudem v Pardubicích, Krajským soudem v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích či Vrchním soudem v Praze, jednotlivými listinami předloženými či označenými účastníky k prokázání jejich skutkových tvrzení a konečně po výslechu svědka titul jméno příjmení, když současně vysvětlil, že další důkazy neprováděl z důvodu hospodárnosti řízení, neboť stěžejní skutková zjištění byla učiněna z v rozsudku podrobně specifikovaných důkazů, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

5. Stran právního posouzení věci okresní soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., tedy obchodního zákoníku a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platných a účinných do 31. 12. 2013, neboť předmětem řízení byla práva a povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu vzniklého v roce 2011 (viz ust. § 3028 odst. 2 o.z.). Na posuzovanou věc pak aplikoval ust. § 652 a násl. obchodního zákoníku a § 609 a násl. občanského zákoníku.

6. Okresní soud konstatoval, že předmětem řízení bylo posouzení skutečnosti, zda žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené se žalobcem, uzavřel další smlouvy o prodeji výrobků nebo dodávek služeb s třetími osobami, a to právě v důsledku činnosti žalobce. Dále to, zda k uzavření takovýchto smluv došlo v době trvání předmětné smlouvy o obchodním zastoupení, zda žalobci vznikl nárok na provizi i za dobu po skončení smlouvy a jakou konkrétní dobu od zániku smlouvy o obchodním zastoupení lze dle ust. § 659b písm. a) obchodního zákoníku považovat za rozumnou lhůtu a jaká výše provize žalobci náleží.

7. Je zjevné, že nárok na sjednanou provizi může vzniknout toliko za situace, kdy je platně uzavřena smlouva o obchodním zastoupení. Podle okresního soudu bylo již v předchozích řízeních (Okresní soud Pardubice sp. zn. 18 C 26/2015, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích sp. zn. 22 Co 414/2016, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích sp. zn. 55 Cm 56/2012 či Vrchní soud v Praze sp. zn. 3 Cmo 481/2013) bez pochybností konstatováno, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o obchodním zastoupení. Tato otázka tedy podle okresního soudu byla jednoznačně pravomocně vyřešena.

8. Pokud pak jde o vlastní nárok žalobce, tak provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalobce pro žalovaného minimálně od ledna 2011 vyvíjel sjednanou činnost obchodního zástupce směřující jednak k úspěšné účasti žalovaného v tendru, který v země na jaře roku 2011 vyhlásil jako zadavatel anonymizována dvě slova a žalobce nadto zajistil komunikaci mezi tímto zadavatelem tendru a žalovaným. Dále zajišťoval potřebné podklady pro účast žalovaného ve vyhlášeném tendru, včetně potřebných vyhovujících technických parametrů výrobků žalovaného a jejich vyhovující cenové nabídky. Žalovaný se předmětného tendru účastnil, jeho technologie byla vybrána jako vítězná a podle okresního soudu bylo prokázáno, že žalovaný se tohoto výběrového řízení účastnil právě na základě činnosti žalobce ve spolupráci, resp. prostřednictvím anonymizováno právnická osoba, kterou žalobce zprostředkoval. Na základě tohoto úspěchu žalovaného v tendru počal žalobce jako obchodní zástupce žalovaného vyvíjet i další činnost směřující k dojednání podmínek pro dodání předmětných výrobků žalovaného do země včetně školení zaměstnanců právnická osoba v sídle žalovaného.

9. Podle okresního soudu dodávky výrobků, na které byly vystaveny faktury specifikované v tabulce, která je součástí rozsudku, byly žalovaným učiněny v příčinné souvislosti s prokázanou činností žalobce jako obchodního zástupce dle uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení. Právě vítězství žalovaného v tendru bylo nutnou podmínkou a předpokladem pro to, aby zadavatel tendru od žalovaného jeho výrobky odebíral. Smlouva o obchodní spolupráci byla mezi účastníky uzavřena na dobu neurčitou, byla to právě činnost žalobce, která vedla k úspěšné účasti žalovaného v tendru a bez této činnosti žalobce by nedošlo ani k následnému uzavření jiných konkrétních smluv ohledně dodání a odběru předmětných výrobků od žalovaného. Okresní soud proto uzavřel, že i tyto následné obchody byly uzavřeny v důsledku činnosti žalobce.

10. Dále pak bylo podstatným posouzení toho, zda žalobci nárok na provizi svědčí i za dobu po ukončení smlouvy a jakou konkrétní dobu lze v takovém případě považovat za lhůtu rozumnou. V řízení nebylo sporu o tom, že k ukončení spolupráce mezi účastníky došlo na základě výpovědi žalovaného k datu 31. 10. 2014. Ve smlouvě však bylo mezi účastníky ujednáno právo žalobce na zaplacení provize i z plateb uhrazených po ukončení smlouvy v případě, byl-li obchodní případ otevřen v době jejího trvání a záměr vyhlašovatele tendru k uzavření rámcových smluv byl s délkou trvání pěti let, nejméně tedy do 26. 5. 2016. Nárok na provizi je podmíněn uzavřením obchodu v důsledku činnosti zástupce, přičemž činnost žalobce jako obchodního zástupce pro žalovaného na anonymizováno trhu byla spojena s činností ve prospěch žalovaného jako dodavatele pro vyhlašovatele tendru. Okresní soud tak ve shodě s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, č. j. 23 Co 230/2019-531 shledal nárok žalobce důvodný nejen po dobu trvání smluvního vztahu mezi účastníky, ale i za dobu pěti let po vítězství žalovaného v tendru, tedy i po 26. 5. 2011 s tím, že ujednání v dokumentaci počítá se lhůtou pěti let jako lhůtou, ve které budou činěny objednávky. V uvedené lhůtě lze předpokládat případnou realizaci objednávek učiněných právě v souvislosti s činností žalobce jako obchodního zástupce žalovaného.

11. Okresní soud současně nepovažoval za významnou námitku žalované, že dodávky zboží nebyly činěny pouze do země, ale i do země a že za tyto dodávky žalobci neměl nárok na provizi vzniknout. Okresní soud v tomto směru odkázal na pravomocně skončené řízení vedené před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 26/2015, kdy byl žalobci přiznán nárok na provize za dodané zboží, přičemž minimálně v sedmi případech šlo o dodávku zboží do země. Odběratelem však byla označena právnická osoba anonymizována dvě slova a ani v posuzované věci tudíž okresní soud neshledal důvody k tomu, odchylovat se od svých předchozích závěrů. Žalovaný i před 1. 6. 2012 dodával zboží i do země a činí tak do současné doby.

12. Další námitka žalovaného, a sice že žalobce neprovedl školení zaměstnanců, byla vyvrácena emailovou komunikací mezi účastníky i odůvodněním rozsudku vydaného ve věci 18 C 26/2015, zejména v něm zachycenou výpovědí svědka příjmení příjmení a dále pak fakturou číslo ze dne 18. 11. 2011 vystavenou samotným žalovaným. Tento nárok současně podle okresního soudu není promlčen, neboť v posuzované věci je nesporným, že to je právě žalovaný, kdo znemožňuje žalobci domoci se svých práv, když z dosavadních řízení je patrné, že žalobce nedisponuje žádnými podklady, na základě kterých by se svých nároků mohl domoci. Vydání těchto dokladů se žalobce domáhá v soudních řízeních, jimž se žalovaný brání a ani po pravomocném uložení povinností k vydání těchto dokladů dobrovolně nekoná a žalobce se opět musí domáhat vydání těchto dokladů cestou výkonu rozhodnutí. Za této situace vznesení námitky promlčení lze považovat za jsoucí v rozporu s dobrými mravy a okresní soud k ní proto nepřihlédl. Okresní soud konečně poznamenal, že žalovaný znemožnil žalobci další spolupráci. Tendr byl vyhlášen na pět let a předchozí nárok pravomocně žalobci přiznaný se týkal toliko první dodávky zboží. Žalovaný nemá žádnou vůli nadále vyplácet žalobci jakoukoliv provizi, jednání mezi účastníky je vždy jen předmětem dlouhotrvajících soudních sporů. Žalovaný se brání vyplacení provize i v exekučním řízení, odmítá vydávat jakékoliv podklady, ze kterých by žalobce mohl učinit závěr o tom, zda a v jaké výši mu nárok na provizi vznikl. Žalovaný vědomě zatajuje podstatné skutečnosti a jeho chování okresní soud hodnotil jako obstrukční, účelové, s cílem vyhnout se plnění provize žalobci. Okresní soud proto konstatoval, že žalobu o zaplacení uvedené částky shledal zcela opodstatněnou, neboť předmětem smlouvy o obchodním zastoupení byl závazek obchodního zástupce dosáhnout pro zastoupeného rozvoje obchodování se stanovenými výrobky na území státu země. Tuto činnost žalobce jako obchodní zástupce pro žalovaného vykonal a nárok na smluvenou 15% provizi z platby z obchodu uzavřeného v důsledku uvedené činnosti žalobci svědčí. Předmětem závazku bylo vyhledat zájemce o uzavření obchodu, to žalobce naplnil. Nárok žalobce na provizi je oprávněný jak za dobu trvání smlouvy o obchodním zastoupení, tak i po jejím skončení, když za rozumnou lhůtu soud považuje dobu 5 let od vyhlášení tendru, tedy nejméně do 26. 5. 2016 Okresní soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci provize za obchody uskutečněné v důsledku činnosti žalobce jako obchodního zástupce v žalobě uvedené výši, a to z částek specifikovaných v rozsudku obsažené tabulce.

13. Ve věci úspěšnému žalobci pak okresní soud ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal právo na náhradu nákladů vůči neúspěšnému žalovanému.

14. Proti rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Rozsudek okresního soudu nepovažoval za správný z celé řady důvodů. Podle žalovaného v řízení nebylo sporným, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o obchodním zastoupení a sporným nebylo ani to, že žalobce vynaložil činnosti, které vedly k dodávkám zboží v roce 2011 a v roce 2012. Žalovaný však po celou dobu sporoval, že činnost žalobce měla vést k dalším dodávkám, tedy těch výrobků, které jsou předmětem nyní žalovaných faktur, že by činností žalobce byly uzavřeny jakékoliv obchodní dohody, smlouvy či navázány vztahy, na základě nichž by byly dodávány výrobky žalovaného do země a že výrobky, které jsou předmětem faktur – daňových dokladů byly dodány právnická osoba Okresní soud ani soud odvolací ve svých rozhodnutích zmíněných v odůvodnění rozsudku neřešily nárok na samotnou provizi a ani jiné řešení nepředpokládaly. Řešily toliko nárok na vydání dokumentace a nárok na provizi měl být předmětem dalšího, tedy tohoto soudního řízení. Zjištění soudů obou stupňů byly po celou dobu činěny toliko pouze ve vztahu k tomu, zda zde existuje potenciální možnost, že činnosti obchodního zástupce, tedy žalobce, vedly k uzavření smlouvy na dobu delší než 5 let. Ani jeden ze soudů však nezkoumal ani neprováděl důkazy k tomu, zda skutečně došlo k uzavření rámcové smlouvy a zda výrobky byly na základě takové uzavřené rámcové smlouvy dodávány. V tomto směru dosud žádné dokazování prováděno nebylo. I přesto okresní soud dospěl k nepochopitelnému závěru, že u obou v rozsudku uvedených výrobků došlo k uzavření rámcové smlouvy na dobu 5 let, a to aniž by žalobce tuto podepsanou smlouvu předložil nebo ve vztahu k výrobkům její existenci alespoň tvrdil. Žalovaný tedy sporoval nejen to, že došlo ke skutečnému uzavření rámcové smlouvy, ale i to, že se žalobce jakkoliv přičinil o jakékoliv další objednávky výrobků žalovaného. V předchozích řízeních ostatně sám žalobce tvrdil, že nečinil nic dalšího než činnosti, které měly vést k výhře v tendru. Ani s tím se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Stěžejní otázkou tedy bylo, zda výhra v tendru, a tím pádem činnost vynaložená žalobcem, skutečně vedla k dalším dodávkám výrobků konkrétnímu koncovému zákazníku. Tím se však podle přesvědčení žalovaného okresní soud vůbec nezabýval. Žalovaný nadto v odvolání poznamenal, že okresní soud odmítl provádět další důkazy žalovaného s tvrzením, že byly předloženy po koncentraci řízení. To však podle žalovaného neodpovídá skutečnosti. Žalovaný ze všech těchto důvodů obsáhle rozvedených v podaném odvolání navrhl změnu rozsudku okresního soudu a zamítnutí žaloby, event. jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

15. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že rozsudek okresního soudu je věcně správný, a to jak co do skutkových zjištění, tak do právního hodnocení věci. Okresní soud se náležitě vypořádal se všemi důkazními návrhy a dospěl ke správným závěrům. Jeho rozhodnutí je řádně a přesvědčivě odůvodněno. Žalobce dále uvedl, že rozhodnutí v této věci předcházela celá řada řízení vedených mezi účastníky, z nichž část se týkala vydání výkazů o dlužné provizi, přičemž tuto povinnost žalovaný nikdy nesplnil a odmítá tak dlouhodobě činit i v exekučním řízení. Žalobce v průběhu řízení prokázal, o jaké skutečnosti svůj nárok opírá, specifikoval dodávky, ze kterých provize požaduje, řádně vypočetl i výši svého nároku. Nesplnění ediční povinnosti a vědomý postup ke škodě žalobce mohou být přičítány výlučně k tíži žalovaného. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v jednom z řízení vedených mezi účastníky mimo jiné poznamenal, že dovolatel (zastoupený) nezpochybňuje, že při prokázání výše smluvního nároku na provizi žalobcem bylo v řízení na něm, aby tvrdil a prokázal oprávněnost provedených srážek. Pokud tedy žalovaný v řízení tvrdí, že nemá informaci o tom, u jakého koncového zákazníka jeho výrobky končí, pak přiznává, že není schopen tvrdit, natož prokázat nesprávnost vyčíslení odměny ze strany žalobce, jejíž úhrady se tento v řízení domáhá. Žalobce dále uvedl, že spory vedené mezi účastníky mají všechny stejný skutkový základ, odlišují se pouze tím, že žalovaný volí postupně různou procesní strategii s cílem vyhnout se své smluvní povinnosti k úhradě provize žalobce. Postupně tak popíral existenci samotné smlouvy, přispění žalobce k realizaci dodávek zboží do země či nevědomost o odběrateli, pro kterého byly výrobky určeny. Žalovaný dále tvrdí, že rámcová smlouva s anonymizováno na dobu 5 let nebyla nikdy podepsána, resp. že podepsaná smlouva nebyla nikdy soudu předložena. Dovozuje tudíž, že nárok žalobce na provizi za realizované dodávky výrobků právnická osoba nevznikl. Současně namítá, že smluvní vztah se právnická osoba zanikl nejpozději na konci roku 2013, aniž vysvětluje, proč se tedy současně brání úhradě závazků vzniklých do tohoto data. Tvrdí, že od této doby dodává výrobky výhradně právnická osoba, aniž by věděl, kdo je jejím konečným zákazníkem. Sám však soudu předložil notářsky ověřené prohlášení právnická osoba z 21. 8. 2018, z něhož plyne, že nejméně od roku 2014 tato společnost nakupuje výrobky žalovaného výhradně prostřednictvím právnická osoba. titul příjmení, obchodní ředitel žalovaného, pak v rámci své výpovědi potvrdil, že anonymizováno je jako státní společnost jediným odběratelem v země a AMR je zařízením na míru, které se jinde neuplatní (a které tudíž není možné dodat jinému zákazníkovi, než pro kterého je nakonfigurováno). Žalovaný tak nepochybně ví, pro který trh a jakého zákazníka jsou výrobky určeny. To ostatně okresní soud správně zjistil. Žalovaný se toliko snaží za každou cenu se vyhnout splnění povinnosti vyplatit žalobci provize a s touto motivací neváhá průběžně měnit skutková tvrzení a jejich právní hodnocení podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Žalobce tento postup žalovaného považuje za obstrukční, motivovaný snahou vyhnout se plnění své povinnosti a popřít cokoliv popíratelného. Žalobce dále v odvolání poukázal i na procesní postup žalovaného v exekučním řízení, který opět hodnotil jako účelový, opírající se o prokazatelné lži. Žalobce nerozumí tomu, z jakých důvodů se žalovaný reálně po dobu více než 10 let sveřepě brání splnění své smluvní povinnosti, a to i s ohledem na navyšující se náklady soudních řízení. Žalovaný se snaží sporovat a zkreslovat v podstatě všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení této věci. Přístup žalovaného by tudíž měl být hodnocen v kontextu celého řízení, když žalobce jako obchodní zástupce je fakticky závislý na zákonem normované povinnosti žalovaného vydat výkazy o dlužné provizi. Při zvoleném obstrukčním přístupu žalovaného pak žalobci nezbylo než sestavit výkaz vlastní, a to na základě součinnosti celního úřadu. Žalobce je přesvědčen, že počínání žalovaného je dalece za hranou praktik přípustných v civilním řízení, neboť se nejedná o nic jiného než o zcela uvědomělou snahu o uvedení žalobce, a nyní i soudu, v omyl, a to za účelem zisku vlastního obohacení. Je nepopíratelnou skutečností, že díky snaze a přičinění žalobce se žalovanému otevřel obrovský anonymizováno trh a nárok žalobce na provizi je tak neoddiskutovatelný. Jeho existenci ostatně po nějaký čas respektoval i žalovaný, bohužel však jen do okamžiku, kdy možný finanční profit na popření jím učiněných slibů převýšil nad morální schopností respektovat vázanost vlastním slibem a uzavřenou smlouvou. Žalobce proto navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

16. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Okresní soud provedl ve věci dokazování nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu, z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů i obsahu spisu odpovídající skutková zjištění, která následně promítl do srozumitelného a logického závěru o skutkovém stavu a věc i správně právně posoudil. Okresní soud vycházel z dílem mezi účastníky nesporného skutkového stavu a ke sporným skutečnostem provedl dokazování, přičemž vycházeje ze zásady volného hodnocení důkazů, posoudil každý důkaz jednotlivě a současně všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.), vyložil, kterým tvrzením účastníků uvěřil a kterým nikoliv a z jakých důvodů, současně stručně, avšak dostatečně vysvětlil, proč neprováděl další účastníky označené důkazy a logicky, výstižně a pečlivě odůvodnil svoji úvahu, na základě níž dospěl k závěru, že žalobě je (po připuštění navržených změn) nutno vyhovět. Okresní soud nepřehlédl, že v předcházejících soudních sporech vedených mezi účastníky před soudy všech stupňů bylo již pravomocně uzavřeno, že smlouva o obchodním zastoupení ze dne 25. 5. 2011, od níž žalobce odvíjí svůj nárok na zaplacení v žalobě vyčíslené provize, byla uzavřena platně a v tomto směru nebylo nutné provádět dokazování. Sporným nebylo ani to, resp. tento závěr plyne z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 18 C 26/2015, že žalobci byla přiznána provize za období od 25. 5. 2011 do 31. 5. 2012, když předmětem nyní posuzovaného řízení je období navazující, tedy doba od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2016 Okresní soud současně vyšel z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, č. j. 23 Co 230/2019-531, z něhož mimo jiné plyne, že odvolací soud v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaném vydání výkazu o dlužných provizích a výpisů ze svých účetních knih, považoval nárok žalobce na vydání požadovaných listin za důvodný za dobu 5 let po vítězství v tendru, tedy po 26. 5. 2011. Uvedená lhůta je podle odvolacího soudu přiměřená k postupu dle ust. § 662a tehdejšího obchodního zákoníku.

18. Okresní soud za této situace upřel pozornost na zjištění toho, zda žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřel v důsledku činnosti žalobce i další smlouvy o prodej výrobků nebo dodávek služeb s třetími osobami, a to v době trvání předmětné smlouvy o obchodním zastoupení, příp. zda je tento nárok žalobce opodstatněný i za dobu po skončení smlouvy, jakou lhůtu lze považovat za přiměřenou (vycházeje z ust. § 659b písm. a) obchodního zákoníku) a jaká výše provize žalobci náleží. Všechny tyto skutečnosti okresní soud podrobně a pečlivě v řízení zjišťoval a uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynul přesvědčivý závěr o důvodnosti žaloby. Nárok žalobce shledal opodstatněným nejen za dobu trvání smlouvy o obchodním zastoupení, ale i o po jejím skončení když, vycházeje z předcházejících řízení, za rozumnou lhůtu, po níž žalobci provize náleží, považoval dobu 5 let od vyhlášení tendru.

19. Odvolací soud sdílí skutkový závěr okresního soudu o tom, že žalobci náleží vyčíslená provize, a to bez ohledu na skutečnost, že žalovaný odmítal do současné doby přes pravomocné rozhodnutí soudů poskytnout žalobci výkaz o dlužné provizi. Právě proto byl žalobce nucen vycházet za součinnosti exekučního soudu a soudního exekutora z celním úřadem poskytnutých vývozních celních prohlášení žalovaného. Z nich vyplynulo, jaké částky žalovaný obchodnímu partnerovi fakturoval, a tudíž bylo lze i dospět k závěru o výši dlužné provize, která žalobci náleží. Odvolací soud považuje za přiléhavé i právní posouzení věci učiněné okresním soudem, který ve svých úvahách vycházel z ust. § 652 a následujících obchodního zákoníku, a to stran samotného nároku žalobce a dále pak ust. § 609 a následujících obč. zák., to ve vztahu k žalovaným vznesené námitce promlčení ohledně dílčího v žalobě uplatněného nároku. Protože okresní soud se v obsáhlém a pečlivém odůvodnění svého rozhodnutí výstižně a logicky vypořádal s námitkami žalovaného vůči žalobě, přičemž odvolací výhrady žalovaného jsou v zásadě opakováním těchto námitek, považuje odvolací soud za nadbytečné opětovně zmiňovat skutečnosti, které vedly k vyhovění žaloby, a proto v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí okresního soudu.

20. Krajský soud k vyčerpávajícímu odůvodnění rozsudku okresního soudu považuje za vhodné dodat pouze tolik, že stěžejním pro vyhovění žalobě bylo ze strany žalobce prokázání toho, že pro žalovaného jako obchodní zástupce vyvinul tvrzenou (a sjednanou) činnost, jejímž výsledkem bylo uzavření obchodů mezi žalovaným a třetími osobami ohledně výroby a prodeje předmětných výrobků žalovaného, event. poskytovaných služeb. Z provedeného dokazování i předcházejících souvisejících sporů mezi účastníky bez pochybnosti vyplynulo, že žalobce pro žalovaného od února do května 2011 vyvíjel sjednanou činnost obchodního zástupce směřující k úspěšné účasti žalovaného v tendru, který v země na jaře roku 2011 vyhlásil jako zadavatel právnická osoba na dodávku výrobků EVC a AMR. Právě díky činnosti žalobce žalovaný se svými výrobky v tendru uspěl a současně toto vítězství žalovaného bylo nutnou podmínkou a předpokladem k tomu, aby zadavatel tendru výrobky od žalovaného odebíral. Odvolací soud je současně přesvědčen o tom, že není podstatné, jakým způsobem, příp. přes jaké prostředníky tyto výrobky byly dodávány, podstatné je, že konečným odběratelem těchto výrobků byla a je právnická osoba. Právě tyto dodávky a odběr předmětných výrobků žalovaného jsou tím výsledkem činnosti žalobce, kterou jako obchodní zástupce pro žalovaného vykonal. Současně lze považovat za nepochybné, že zvítězil-li by v tendru kdokoliv jiný než žalovaný, žalovaný by na anonymizováno trh žádné zboží nedodával, a to ani následně, neboť odběratel by spolupracoval s jiným vítězem tendru. Ačkoliv tedy žalobcem byla fakticky tvrzena jediná činnost, kterou pro žalovaného vykonal, a to činnost směřující k vítězství žalovaného v předmětném tendru, byla tato činnost spojena s možností dodávek a služeb žalovaného na anonymizováno trh, a to s ohledem, jak opět vyplynulo z dokazování či předchozích závěrů rozsudků vynesených ve sporech mezi účastníky, po dobu 5 let po vítězství v tendru. Tedy nejen po dobu trvání smluvního vztahu mezi účastníky, ale i za dobu následnou, přičemž tato úvaha soudu má oporu v ust. § 659b obchodního zákoníku. To, že vinou žalovaného nedošlo k uzavření předpokládané rámcové smlouvy, nemá vliv na uplatněný nárok žalobce. Realitou je, že v důsledku činnosti žalobce žalovaný v tendru zvítězil a zboží na anonymizováno trh dodával a dodává. Za této situace je požadavek žalobce na zaplacení provize opodstatněný.

21. Další odvolací výhrady žalovaného (nedostatek poučení žalovaného o povinnosti, jaké skutečnosti má v řízení tvrdit či neprovedení důkazů označených žalovaným) nejsou způsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti procesního postupu a následně rozhodnutí okresního soudu ve věci samé. Na žalobci bylo, aby prokázal svá tvrzení opodstatňující uplatněný nárok na výplatu provize a v tomto směru byl žalobce také při jednání okresního soudu dne 21. 10. 2021 poučen. Povinností žalovaného plynoucí z hmotného práva, jak při jednání odvolacího soudu správně poznamenal zástupce žalobce (ale i z ustálené judikatury), bylo tvrdit a prokazovat, že žalobci nárok na provizi z konkrétního obchodu nevznikl. To žalovaný dostatečně tvrdil, když namítal, že vyjma zajištění úspěchu žalovaného v tendru vypsaného anonymizováno státní společností žalobce žádné další navazující činnosti pro žalovaného nevykonal. Jak však okresní soud správně konstatoval a stejné závěry se podávají i ze souvisejících sporů mezi účastníky a v nich vydaných rozhodnutích, stěžejním pro posouzení činnosti žalobce jako zástupce žalovaného bylo zajištění úspěchu žalovaného v tendru, z něhož následně vyplynuly i žalovaným realizované dodávky zboží a služeb na anonymizováno trh. Protože okresní soud správně posoudil i žalovaným vznesenou námitku promlčení a ve skutkových poměrech posuzované věci výstižně konstatoval, že ji lze považovat za jsoucí v rozporu s dobrými mravy, lze jeho rozhodnutí, jímž žalobě vyhověl, považovat za věcně správné.

22. Krajský soud proto vycházeje ze shora rozvedených skutečností rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

23. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení na straně žalobce jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby po 22 180 Kč (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), a to za vyjádření se k odvolání žalovaného a účast na jednání odvolacího soudu, dále dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dvěma půlhodinami za ztrátu času po 100 Kč (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a cestovným osobním automobilem zástupce žalobce na jednání odvolacího soudu na trase obec – obec a zpět v částce 332,80 Kč. K uvedeným částkám je nutno připočíst i 21% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalobce dosáhly 55 046,28 Kč. Uvedenou částku je žalovaný povinen nahradit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).