KSHKPA 27 CO 307/2022-440

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ⟪LB:lb_001⟫ ve věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ trvale bytem adresa ⟪LB:lb_009⟫ toho času bytem adresa ⟪LB:lb_010⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ o výživné manželky a výživné rozvedené manželky, ⟪LB:lb_013⟫ k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 5. 2022, ⟪LB:lb_014⟫ č. j. 8 C 129/2020 – 374,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a IV. potvrzuje, ve výroku II. se mění tak, že žalovaný nemá dluh na výživném manželky za dobu od 25. 5. 2020 do 7. 1. 2021.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním ani odvolacím soudem.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalovanému uložil platit žalobkyni výživné manželky ve výši 10 000 Kč měsíčně v době od 25. 5. 2020 do 7. 1. 2021, splatné do 5. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně (výrok I.), s tím, že dluh na výživném manželky za dobu od 25. 5. 2020 do 7. 1. 2021 ve výši 42 660 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu o placení výživného manželce ve výši 10 000 Kč měsíčně za dobu od 10. 9. 2018 do 24. 5. 2020 (výrok III.) a žalobu o placení výživného rozvedené manželky (výrok IV.). Okresní soud konečně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

2. Okresní soud rozhodoval jednak o žalobě podané žalobkyni dne 25. 5. 2020 o výživném manželky ve výši 10 000 Kč měsíčně za dobu od 10. 9. 2018 (viz podání žalobkyně č. l. 1 a č. l. 78 spisu) a dále – po rozšíření žaloby podáním doručeným okresnímu soudu dne 15. 2. 2021 (doplněným podáními žalobkyně doručenými okresnímu soudu dne 25. 2. 2021 a 13. 12. 2021) – též o požadavku žalobkyně na přiznání výživného rozvedené manželky ve výši 4 000 Kč měsíčně od 9. 2. 2021 (okresní soud změnu žaloby připustil usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. 8 C 129/2020-189).

3. Okresní soud spor účastníků posuzoval dle ust. § 697 odst. 1 a 2, § 760 odst. 1 a 3 a § 922 odst. 1 občanského zákoníku.

4. Po provedeném dokazování soud prvního stupně vycházel z hlediska skutkového mimo jiné ze zjištění, že účastníci žili od 20. 12. 2013 do 7. 1. 2021 v manželství (viz rozvodový rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 1. 2021, č. j. číslo jednací, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2021), přičemž dne 9. 9. 2018 žalovaný fyzicky napadl žalobkyni, od kteréžto doby účastníci žijí odděleně (žalobkyně s nezletilým synem jméno zůstala v domě ve výlučném vlastnictví žalovaného v obec, žalovaný se odstěhoval k rodičům do obec), že žalovaný byl za fyzické napadení žalobkyně odsouzen v trestním řízení (viz rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, který nabyl právní moci dne datum) a následně dne datum přišel o práci policisty, resp. je od datum v evidenci uchazečů o zaměstnání (viz zpráva Úřadu práce ČR č. l. 239 spisu). K příjmovým poměrům žalovaného okresní soud zjistil, že jako policista v období od května 2020 do prosince 2020 pobíral čistý měsíční příjem 32 737 Kč a v období od ledna 2021 do července 2021 měl průměrný čistý měsíční příjem 35 007 Kč (viz zpráva Policie ČR č. l. 139- 142 spisu). Následně byla žalovanému od července 2021 do prosince 2021 vyplácena podpora v nezaměstnanosti v průměrné výši 19 117 Kč měsíčně, žalovaný začal pracovat na dohodu o pracovní činnosti u právnická osoba, právní forma, s příjmem 8 000 Kč měsíčně (viz potvrzení Úřadu práce ČR č. l. 231-233 spisu) a dosud je veden v evidenci Úřadu práce ČR. V případě žalobkyně pak okresní soud vyšel ze zjištění, že byla vedena na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání od 24. 2. 2020 do 31. 8. 2020, od 1. 9. 2020 do 12. 10. 2020 byla zaměstnána u společnosti právnická osoba, s příjmem za tuto dobu ve výši 13 901 Kč, od 13. 10. 2020 do 6. 6. 2021 byla opět v evidenci úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, od 7. 6. 2021 do 23. 7. 2021 byla zaměstnána u právnická osoba, právní forma, s průměrným čistým měsíčním příjmem 11 412 Kč a od 7. 7. 2021 je v pracovní neschopnosti a výše nemocenských dávek (vyplácených od 21. 7. 2021) činí 14 196 Kč měsíčně (k tomu viz zprávy Úřadu práce ČR č. l. 85a, 144, 168, zpráva právnická osoba, právní forma, č. l. 146, 181, 368 spisu, zpráva právnická osoba, č. l. 357-360 spisu). Okresní soud dále vycházel z toho, že žalovaný na základě předběžného opatření (viz usnesení okresního soudu ze dne 26. 5. 2020, č. j. 8 C 129/2020-16, které bylo následně zrušeno usnesením okresního soudu ze dne 20. 12. 2021, č. j. 8 C 129/2020-188) s účinností od června 2020 výživné manželky ve výši 4 000 Kč měsíčně a dále výživné pro nezletilého syna účastníků, svěřeného do střídavé péče rodičů (viz soudem schválená dohoda rodičů rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 6. 2020, č. j. 0 P 189/2018-203, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2020) od května do října 2021 ve výši 4 000 Kč měsíčně, od listopadu 2021 do ledna 2022 ve výši 1 000 Kč měsíčně a od února do dubna 2022 ve výši 2 000 Kč měsíčně, když od 6. 4. 2022 byl nezl. jméno předběžným opatřením okresního soudu (k tomu viz usnesení ze dne 6. 4. 2022, č. j. 0 P 189/2018-571) odevzdán do výlučné péče žalovaného, s tím, že žalobkyni nebylo určeno výživné a že otec není povinen platit na nezletilého dříve určené výživné 4 000 Kč měsíčně. Okresní soud měl též prokázáno, že žalovaný nadále hradí energie v rodinném domě užívaném žalobkyní a synem účastníků (elektřina, voda, plyn) a hypotéku na dům ve výši 7 600 Kč měsíčně, že žalobkyně prodala kupní smlouvou ze dne 15. 7. 2020 podíl na nemovitostech v obec za 200 000 Kč (viz kupní smlouva č. l. 68-70 spisu) a předčasně uhradila úvěry (viz listiny č. l. 241-243 spisu).

5. Při posouzení nároku žalobkyně na výživné manželky okresní soud vyšel z ust. § 922 odst. 1 a ust. § 697 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, a proto toto výživné přiznal žalobkyni od podání žaloby, tj. od 25. 5. 2020 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků, tj. do 7. 1. 2021 (žalobu o výživné manželky tedy za dobu od 10. 9. 2018 do 24. 5. 2020 zamítl), když vyšel z průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 32 737 Kč, skutečnosti, že žalobkyně v tomto období byla prakticky bez příjmu, že podle § 697 občanského zákoníku měli mít účastníci jako manželé zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Okresní soud současně přihlédl k výdajům žalovaného, k tomu, že splátky hypotéky byly činěny na výlučný nemovitý majetek žalovaného, pročež shledal, že přiměřenou částkou pro vyrovnání životní úrovně účastníků je výživné v částce 10 000 Kč měsíčně. V situaci, kdy žalovaný na výživné manželky plnil v období od 25. 5. 2020 do 7. 1. 2021 částku 4 000 Kč měsíčně, vypočetl dluh na částku 42 660 Kč, když vycházel z rozdílu shora uvedených částek, tj. z částky 6 000 Kč měsíčně.

6. Žalobu o výživné rozvedené manželky okresní soud neshledal důvodnou, když neměl za splněnou základní podmínku, že neschopnost žalobkyně samostatně se živit nemá svůj původ v manželství se žalovaným. K tomu okresní soud předně poukázal na přehled dob registrace žalobkyně jako uchazečky o zaměstnání, skutečnost, že žalobkyně ještě před narozením syna byla opakovaně a dlouhodobě vedena jako uchazečka o zaměstnání, že po skončení rodičovské dovolené opět následovaly opakované a dlouhodobé registrace na úřadu práce, že nabídky pracovních míst žalobkyně zůstaly nevyužity a její pracovní poměr (pokud byl uzavřen) trval maximálně 1,5 měsíce. Argument žalobkyně, že pracovní neschopnost je důsledkem jejích psychických problémů po fyzickém napadení žalovaným, okresní soud odmítl s tím, že zmíněné důsledky mají příčinu nikoliv v manželství, ale v trestném činu žalovaného, pro který byl odsouzen, tudíž zde není splněna základní podmínka pro přiznání výživného rozvedené manželky. Okresní soud vzal dále v úvahu, že od 17. 7. 2021 je i žalovaný registrován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, dále výši jemu vyplaceného příspěvku v nezaměstnanosti, skutečnost, že od února 2022 má prokázaný příjem pouze 8 000 Kč měsíčně a že do dubna 2022 na syna platil výživné (od dubna uvedeného roku má syna ve výlučné péči na základě předběžného opatření soudu), přičemž přihlédl i k prokázanému příjmu žalobkyně z titulu nemocenských dávek (14 196 Kč měsíčně). Z výše uvedených důvodů okresní soud žalobu v této části zamítl. Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení okresní soud uvedl, že žalovaný měl ve věci převážný úspěch, nicméně s poukazem na příjmové a majetkové poměry žalobkyně shledal důvod pro odepření přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému postupem dle § 150 o.s.ř.

7. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalobkyně i žalovaný (dále též„ odvolatelka“ či„ odvolatel“).

8. V odvolání směřujícím pouze proti výrokům IV. a V. rozsudku okresního soudu žalobkyně namítla, že navzdory svým psychickým problémům, které vznikly a přetrvávají v důsledku fyzického napadení žalovaným za trvání manželství účastníků, měla snahu si najít zaměstnání. Ve právnická osoba bylo pro výkon práce podmínkou očkování proti COVID-19 a po jeho absolvování měla žalobkyně takovou reakci, že byla odvezena rychlou záchrannou službou. Následně pak nemohla práci v této firmě vykonávat. S ohledem na psychické problémy, které prokazatelně způsobil svým jednáním žalovaný, má tak žalobkyně omezenou možnost vyhledat si pracovní místo, k čemuž poukázala na lékařské zprávy Psychologické ambulance titul jméno příjmení. Odvolatelka v této souvislosti opětovně zmínila svou reakci na očkování, své obavy z požadavku na očkování zaměstnanců. Dle žalobkyně okresní soud konečně řádně nezohlednil, že do situace, kdy byl žalovaný nucen opustit práci policisty, se dostal svým jednáním, za které byl pravomocně odsouzen v trestním řízení. Žalovaný nemá žádná zdravotní nebo jiná omezení, která by mu bránila ve výkonu práce, a skutečnost, že je dlouhodobě veden na úřadu práce a pobírá pouze sociální dávky, je pouze jeho rozhodnutím. Z výše uvedených důvodů se žalobkyně domáhala změny rozsudku okresního soudu v napadené části a vyhovění žalobě i ohledně nároku na výživné rozvedené manželky, event. navrhovala zrušit rozsudek okresního soudu v napadené části a věc mu pouze v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení.

9. Žalovaný napadl odvoláním výroky I., II. a V. rozsudku okresního soudu. V něm předně poukázal na to, že se okresní soud náležitě nezabýval tím, z jakého důvodu neměla žalobkyně prakticky žádný příjem (vyjma příjmu 13 901 Kč v období od 1. 9. do 12. 10. 2020). Dle odvolatele si žalobkyně v době téměř nulové nezaměstnanosti mohla práci (příjem) nalézt, což nemůže jít k jeho tíži. Soud prvního stupně dále vůbec nezohlednil, že žalovaný svou vyživovací povinnost vůči manželce plnil v naturální formě. Žalobkyně v rozhodném období užívala k bydlení dům ve výlučném vlastnictví žalovaného, přičemž náklady na toto bydlení, v úhrnu 4 750 Kč měsíčně (elektřina 1 150 Kč, plyn 2 400 Kč a voda 1 200 Kč), nesl žalovaný, který též hradil splátku hypotečního úvěru ve výši 7 600 Kč měsíčně. Argument o platbě na výlučný majetek žalovaného neobstojí, neboť pokud by účastníci tento dům neměli k dispozici, museli by vynaložit minimálně obdobný náklad na nájemné (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3428/2020). Nadto pokud by žalovaný hypoteční splátky nehradil, žalobkyně by v domě bydlet nemohla, neboť ten by byl jako zástava zpeněžen ve prospěch zástavního věřitele. Při zohlednění nákladů na bydlení v celkové částce 12 350 Kč měsíčně a žalovaným poukazovaného výživného manželce ve výši 4 000 Kč měsíčně tak žalobkyně sdílela více než polovinu příjmu žalovaného, a proto nárok na další plnění z titulu výživného manželky nemá. Kromě toho okresní soud pominul, že žalovaný hradil výživné v částce 4 000 Kč měsíčně až do dubna 2022, což za období od ledna 2021 do dubna 2022 činilo 64 000 Kč, tudíž při zohlednění této částky nemohl žalovanému vzniknout okresním soudem stanovený dluh ve výši 42 660 Kč. V tomto ohledu tedy odvolatel navrhoval zápočet výše uvedeného plnění na dluh na výživném pro manželku, event. na dluh na výživném pro rozvedenou manželku. Z výše uvedených důvodů se žalovaný domáhal změny rozsudku okresního soudu ve výrocích I. a II. a zamítnutí žaloby o výživné manželky, ve výroku IV. pak navrhoval rozsudek okresního soudu potvrdit. Současně se domáhal náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného k jím namítanému zohlednění plnění, které se jí mělo dostat, zdůraznila potřebu zohlednit fakt, že žalovaný rodinný dům opustil poté, co se na ni dopustil fyzického násilí, za nějž byl pravomocně odsouzen. S ohledem na školní docházku syna účastníků v místě bydliště se proto účastníci dohodli, že nemovitost bude užívat žalobkyně. Žalobkyně pak žalovanému nabízela, že převezme úhrady energií i platbu za užívání nemovitosti, avšak žalovaný tento postup odmítl, nepředložil žalobkyni ani řádné vyúčtování za odběr energií. Odvolatelka dále poukázala na to, že v rodinném domě hradila drobné opravy, že žalovaný dlouhodobě nehradil výživné na syna, pracoval pouze tzv. načerno, aby nebylo možné zjistit jeho příjem, a zasahoval do provozu rodinného domu. K výhradám žalovaného ohledně nedostatečného zkoumání toho, proč byla žalobkyně bez příjmu, odvolatelka namítla, že žalovaný náležitě nevysvětlil, proč nereagoval na nabídku pracovních míst z úřadu práce, že jím k tomu uváděné důvody nemohou obstát. Závěrem odvolatelka vyslovila přesvědčení, že žalovanému stanovené výživné pro manželku je minimálním plněním, a proto by měl být rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrzen.

11. Krajský soud po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o.s.ř.“), osobami k němu oprávněnými (§ 201 o.s.ř.), jsou přípustná (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahují náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (dle obsahu odvolání viz ust. § 205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v mezích podaných odvolání (tj. ve výrocích I., II. a IV. a v závislém nákladovém výroku V.) jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že z odvolání účastníků je zčásti důvodné pouze odvolání žalovaného.

12. Odvolací soud předně vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají. Odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Pro správnost a úplnost skutkových zjištění však odvolací soud doplnil dokazování některými účastníky předloženými listinami.

13. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného –„ export transakční historie“ (viz č. l. 319, 319p.v., 320 a 320p.v. spisu) bylo zjištěno, že i v období od února 2021 do dubna 2022 žalovaný hradil žalobkyni výživné v částce 4 000 Kč měsíčně (viz platby ve dnech 5. 2. 2021, 5. 3. 2021, 5. 4. 2021, 5. 5. 2021, 7. 6. 2021, 6. 7. 2021, 5. 8. 2021, 24. 9. 2021, 5. 10. 2021, 5. 11. 2021, 8. 12. 2021, 15. 1. 2022, 4. 2. 2022, 9. 3. 2022 a 13. 4. 2022).

14. Z lékařských zpráv Psychologická ambulance, titul právnická osoba ze dne 23. 11. 2021, 16. 12. 2021, 10. 1. 2022, 10. 2. 2022 a 3. 3. 2022 bylo zjištěno, že je žalobkyně –„ pacientka léčena od ledna 2021 pro anonymizováno 5 slov, která je udržována probíhajícími soudními spory opatrovnickými, trestními, musí stále užívat antidepresiva – anonymizována dvě slova, trvá anonymizováno, vzhledem k situaci pacientka stále v pracovní neschopnosti, aktuálně by nebyla schopna v práci fungovat“ (všechny lékařské zprávy jsou identického obsahu).

15. Ze zprávy Úřadu práce ČR ze dne 15. 11. 2022 (též žalobkyní předloženého dokladu o zápisu žalobkyně do evidence úřadu práce a rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti č. l. 427 a 428 spisu) bylo zjištěno, že žalobkyně je v pracovní neschopnosti od 7. 7. 2021 do 30. 6. 2022, od 1. 7. 2022 do současné doby je v evidenci uchazečů o zaměstnání s nárokem na podporu (startovací 5 558 Kč, vyšší 4 446 Kč, nižší 4 076 Kč).

16. Odvolací soud proto odkazuje na zjištění okresního soudu i zjištění plynoucí z doplněného dokazování v odvolacím řízení (§ 213a odst. 2 o.s.ř.) Odvolací soud se dále ztotožňuje s okresním soudem provedeným posouzením žalobou uplatněných nároků, potažmo právního vztahu účastníků dle jím citované právní úpravy, tj. dle ust. § 697 odst. 1 a 2, § 760 odst. 1 a § 922 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), když má za to, že právní závěry okresního soudu obstojí, a to s níže uvedeným doplněním a korekcí odvolacího soudu, které se promítly do věcné změny rozsudku okresního soudu pouze ve výroku II.

17. Odvolací soud se zřetelem na obsah odvolání a pro úplnost odůvodnění rekapituluje a akcentuje následující rozhodné skutečnosti pro posouzení dané věci.

18. V případě nároku žalobkyně na výživné manželky (viz výroky I. a II.) možno předně připomenout následující skutečnosti. Manželé mají především rovné povinnosti a rovná práva (srov. § 687 o.z.), což je také východiskem pro posouzení vyživovací povinnosti. Sama vyživovací povinnost mezi manžely vzniká uzavřením manželství a trvá zásadně po celou dobu jeho existence (zánikem manželství, tj. právní mocí rozvodového rozsudku zanikne i vyživovací povinnost mezi manžely). Právo na plnění výživného se nicméně aktivizuje – není-li dobrovolného plnění a jsou-li splněny další předpoklady – až soudním určením jeho rozsahu, a to zásadně na návrh některého z manželů. Jedinou situací nepřiznání výživného mezi manžely je případ, kdy by plnění vyživovací povinnosti bylo v rozporu s dobrými mravy, jak to vyplývá z ust. § 2 odst. 3 o.z., resp. by šlo o zjevné zneužití práva dle § 8 o.z. Zákonným kritériem rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely je požadavek, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Toto abstraktní kritérium zásadně stejné životní úrovně nutno vykládat s přihlédnutím ke zcela konkrétním poměrům manželů.

19. Odvolací soud nadále ve vztahu k posouzení rozsahu vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobkyni za dobu od podání žaloby (25. 5. 2020) do právní moci rozvodového rozsudku (datum) vychází ze skutkových zjištění a závěrů okresního soudu týkajících se zejména jejich zcela rozdílných příjmových poměrů, jejich odůvodněných potřeb a výdajů, které plynou z odděleného soužití, k němuž došlo po fyzickém napadení žalobkyně žalovaným dne datum, za nějž byl žalovaný pravomocně odsouzen v trestním řízení. Z porovnání příjmů účastníků jednoznačně plyne zjevný nepoměr, kdy žalovaný dle zpráv Policie ČR (viz např. č. l. 139 – 141 spisu) dosahoval v rozhodném období (květen 2020 až leden 2021) průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 32 814 Kč, zatímco žalobkyně vykázala pouze příjem u společnosti právnická osoba ve výši 13 901 Kč (za období od 1. 9. do 12. 10. 2020), jinak byla v evidenci úřadu práce (ve dnech 24. 2. až 31. 8. 2020 a 13. 10. až 6. 6. 2021) bez výplaty podpory v nezaměstnanosti. K odvolací výhradě žalovaného stran neposouzení důvodů absence zaměstnání (příjmů) žalobkyně nutno uvést, že nepochybně v souladu se zásadou spravedlnosti je podmínit vyrovnání hmotné a kulturní úrovně mezi manžely tím, že oprávněný manžel se reálně snaží dosáhnout příjmu, který odpovídá jeho schopnostem a možnostem, je-li to po něm možno s ohledem na okolnosti požadovat, nicméně v daném případě z obsahu spisu, resp. provedených důkazů (viz ve spise založené zprávy Úřadu práce ČR č. l. 9, 10, 20, 85a, 144 a 168 spisu) neplyne, že by žalobkyně v rozhodném období (25. 5. 2020 – 7. 1. 2021) odmítala pracovní možnosti (zde se podotýká, že případné nevyužití pracovních nabídek se dle obsahu zpráv úřadu práce týká období po rozvodu manželství účastníků), vyhýbala se tak pracovnímu uplatnění. Nelze proto uvažovat o tom, že by se žalobkyně v rámci výživného na povinném manželu snažila bezpracně získat část plnění, kterého by mohla dosáhnout svým úsilím, uplatněním na trhu práce (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2097/19). Pokud pak jde o příjem žalobkyně z prodeje spoluvlastnického podílu k nemovitostem v obec, lze dodat, že žalobkyně hodnověrně vysvětlila a doložila, že takto nabyté prostředky v podstatné míře použila na úhradu závazků vzniklých za trvání manželství účastníků (k tomu viz potvrzení právnická osoba, č. l. 243 spisu), nehledě na to, že převážnou část prostředků z nemovitostí (180 000 Kč) inkasovala až po právní moci rozvodového rozsudku účastníků, tudíž k tomuto plnění v příjmových poměrech žalobkyně nelze ani přihlížet. Ostatně žalovaný použití shora naznačených prostředků žalobkyní nesporoval, tímto příjmem žalobkyně neargumentuje ani v odvolání.

20. Žalovaný v rámci procesní obrany zejména namítal, že okresní soud nezohlednil plnění vyživovací povinnosti vůči žalobkyni v naturální formě. Uvedenou námitku lze jistě dílem akceptovat, nicméně odvolací soud nemá za to, že by toto plnění v naturální formě mělo vést k jakékoliv korekci okresním soudem přisouzeného výživného pro žalobkyni ve výši 10 000 Kč měsíčně. Není sporu o tom, že žalobkyně (spolu se synem účastníků) v rámci bydlení v rodinném domu žalovaného konzumovala žalovaným hrazené energie, nicméně nelze přehlédnout, že oddělené soužití účastníků vyplynulo zejména z fyzického napadení žalobkyně žalovaným. I pokud by odvolací soud pominul, že nebyla prokázána přesná výše faktického plnění, kterého se žalobkyni v rozhodném období z titulu spotřebovaných energií dostalo, pak se mu v kontextu důvodu, který vedl k faktické odluce účastníků, jeví spravedlivým, aby pouze část tohoto plnění byla považována za plnění vyživovací povinnosti ze strany žalovaného. Ohledně hypotečních splátek žalovaného (ten dle svého vyjádření pořídil rodinný dům v obec z úvěru před uzavřením manželství účastníků) lze nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku uvést, že šlo o výlučný závazek žalovaného, který by žalovaný musel splácet tak či tak, že pokud žalobkyně participovala na tomto plnění (měla prospěch z bydlení v nemovitosti žalovaného), je zde namístě zohlednit pouze opět část takového plnění, současně však také nezpochybněné tvrzení žalobkyně, že nesla náklady s běžnými opravami a údržbou nemovitosti žalovaného. Je pak nepochybné, že i žalovaný měl v rozhodném období potřeby a výdaje s bydlením v obec Tyto dle své výpovědi hradil s pomocí rodičů, případně přítelkyně, nadto nutno opět připomenout, co vedlo k této situaci. Odvolací soud nesdílí názor, že by se za shora naznačených okolností měly potřeby a výdaje žalovaného zásadně promítnout do hodnocení životní úrovně účastníků způsobem, který by vedl ke korekci výživného pro žalobkyni.

21. Vycházeje ze shora učiněných poznatků a příjmů žalovaného v rozhodném období, z nichž na žalobkyni při zachování principu stejné životní úrovně připadá polovina, tj. částka 16 407 Kč měsíčně, pak i po zohlednění minimálního příjmu žalobkyně v rozhodném období a shora naznačeného částečného naturálního plnění ze strany žalovaného odvolací soud považuje za odpovídající zákonným hlediskům, aby vzniklá disproporce v životní úrovni účastníků v rozhodném období byla dorovnána výživným v částce 10 000 Kč měsíčně.

22. Rozhodnutí o dlužném výživném (výrok sub II.) musí vycházet ze shora stanoveného výživného a částek, které žalovaný na výživné žalobkyni uhradil. V tomto ohledu lze přisvědčit odvolateli, že je namístě zohlednit nejen žalovaným poskytované plnění v částce 4 000 Kč měsíčně v období od 25. 5. 2020 do 7. 1. 2021 (jak učinil okresní soud), ale rovněž – pokud zde není další nárok na plnění (výživné rozvedené manželky) – platby výživného po 7. 1. 2021, tj. plnění v období od února 2021 do dubna 2022. Z výsledků doplněného dokazování je zřejmo, že ve zmíněném období žalovaný uhradil celkem 64 000 Kč. Za situace, že ani odvolací soud neshledal, že by žalobkyni svědčil vůči žalovanému jiný právní důvod k plnění (k nároku na výživné rozvedené manželky viz odůvodnění níže), bylo třeba vyhovět požadavku žalovaného na zápočet výše uvedené částky proti nároku žalobkyně na výživné manželky (zde možno připustit započtení výživného – k tomu viz aplikace obecných ustanovení o výživném dle § 697 odst. 2 o.z. a ust. § 1982 a ust. § 1988 odst. 1 o.z. a contr.). Započtením se pohledávky účastníků ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí (§ 1982 odst. 2 o.z.), z čehož pro daný případ plyne, že žalovaný nemá na výživném manželky za dobu od 25. 5. 2020 do 7. 1. 2021 žádný dluh.

23. Předmětem sporu byl dále nárok žalobkyně na výživné rozvedené manželky. K tomuto nároku je třeba uvést, že rozvodem manželství zanikají všechna osobní a majetková práva a povinnosti mezi manžely mající svůj důvod vzniku v existenci manželství. V materiální oblasti to tedy předpokládá, že každý z manželů je povinen se postarat sám o sebe. Zákon však v zájmu zmírnění některých majetkových dopadů upravuje výjimky. Základní podmínkou pro plnění vyživovací povinnosti po rozvodu je, že rozvedený manžel, který požaduje výživné, není schopen sám se živit. Kumulativně k tomu musí být splněna i druhá podmínka, totiž že neschopnost manžela sám se živit má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Manžel tedy nemůže nést následky chování druhého manžela a jeho životní situaci po rozvodu manželství, kdy již mezi nimi statusový (manželský) poměr zanikl, jestliže tato nová situace nemá nic společného s předchozím manželstvím. Okolnostmi, které mají svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním jsou dle ustálené soudní praxe např. péče o nezletilé děti, které nenabyly plné svéprávnosti, přičemž s ohledem na péči o děti není rodič, jemuž byly děti svěřeny do individuální péče, schopen nastoupit do odpovídajícího zaměstnání, dále dlouholeté manželství spojené s péčí oprávněného manžela o děti a rodinnou domácnost spolu se ztrátou kvalifikace, případná invalidita vzniklá za dobu existence manželství apod.

24. V daném případě žalobkyně požadovala výživné pro rozvedenou manželku za dobu od 9. 2. 2021 (tj. mimochodem v rozporu s ust. § 922 odst. 1 větou před středníkem o.z., neboť takový nárok mohl být přiznán nejdříve od 15. 2. 2021, kdy byl návrh na přiznání tohoto výživného podán u okresního soudu, viz podání žalobkyně č. l. 78 spisu). K tomu žalobkyně nejprve argumentovala dlouhodobou pracovní neschopností vzniklou po nepříznivé reakci na očkování proti COVID-19 (po nástupu do pracovního poměru u právnická osoba právní forma; dle obsahu spisu pracovní neschopnost započala 7. 7. 2021), dále poukazovala na to, že její příjem tvořený nemocenskými dávkami nepostačuje k zajištění jejích potřeb, zmínila též skutečnost, že se musí starat o nezl. jméno. Při jednání okresního soudu žalobkyně nadto namítala, že má zdravotní (psychické) problémy v důsledku zranění, které jí způsobil žalovaný, za což byl trestně odsouzen, čímž má být limitována v možnostech se zaměstnat. Okresní soud tuto argumentaci odmítl, když dovodil, že neschopnost žalobkyně samostatně se živit nemá svůj původ v manželství se žalovaným, k čemuž mimo jiné poukázal na časté, opakované registrace žalobkyně jako uchazečky o zaměstnání před i v průběhu manželství, na to, že příčinu zdravotních problémů žalobkyně nelze hledat v manželství, ale v trestném činu žalovaného. Okresní soud přihlédl též k příjmovým poměrům žalovaného po propuštění ze služebního poměru, k plnění vyživovací povinnosti žalovaným k nezl. jméno, resp. k jeho výlučné péči o syna od dubna 2022, v neposlední řadě též k příjmovým poměrům žalobkyně.

25. S odůvodněním napadeného rozhodnutí se nelze ztotožnit, pokud v něm okresní soud dovozuje, že důsledky trestněprávního jednání žalovaného nesouvisí s manželstvím. Takový závěr nemůže obstát, neboť k takovému jednání došlo za trvání manželství, šlo zjevně o excesivní jednání dosahující trestněprávní roviny, za nímž nepochybně stály manželské neshody. Protože okresní soud za této situace rezignoval na splnění poučovací povinnosti vůči žalobkyni (srov. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.), odvolací soud vyzval žalobkyni k předložení důkazu k tvrzení, že její neschopnost se živit (pracovní nezpůsobilost či její omezení) je důsledkem zdravotních (psychických) problémů po zranění, které jí žalovaný způsobil svým trestněprávním jednáním. Žalobkyně na to reagovala předložením shora reprodukovaných lékařských zpráv, jiná tvrzení či důkazy neměla. Odvolací soud po zhodnocení těchto lékařských zpráv (též s přihlédnutím ke zprávám, které měl k dispozici okresní soud – viz č. l. 369 spisu) dovodil, že z těchto důkazů nelze učinit závěr, že by příčinou duševního onemocnění žalobkyně (anonymizováno 5 slov) bylo jednání žalovaného, za něž byl odsouzen v trestním řízení. K tomu lze se zřetelem na skutkové poměry v dané věci uvést, že v době po rozvodu manželství byla žalobkyně v evidenci úřadu práce, aniž by se ze zpráv úřadu práce podávalo jakékoliv zdravotní omezení žalobkyně, následně (od 7. 6. 2021) byla zaměstnána a po negativní reakci na očkování proti COVID-19 se od 7. 7. 2021 ocitla v pracovní neschopnosti (primárně byla léčena pro diagnózu anonymizováno infekce anonymizována tři slova – viz lékařská zpráva titul příjmení, č. l. 369 spisu a rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti č. l. 370 spisu), za touto pracovní neschopností tedy stála nemoc, k níž došlo v době (půl roku) po rozvodu manželství účastníků. Od 1. 7. 2022 (doposud) je pak žalobkyně opět v evidenci úřadu práce, přitom ani v tomto případě není ze zprávy úřadu práce zřejmo, že by byla jakkoliv zdravotně limitována. Výše uvedené poznatky podle názoru odvolacího soudu svědčí o tom (též s přihlédnutím k dlouhodobým registracím žalobkyně u úřadu práce, jak na to poukazoval okresní soud), že za důvody evidencí žalobkyně u úřadu práce jako uchazečky o zaměstnání, resp. její dlouhodobou pracovní neschopností nestojí zdravotní problémy nastalé po zranění, které jí způsobil žalovaný. Opačný názor nelze ospravedlnit ani argumentem, že zmíněná psychická porucha žalobkyně je udržována opatrovnickým či trestním řízením. Nadto z lékařských zpráv titul jméno příjmení plyne, že léčba žalobkyně započala až v lednu 2021 (tj. na samotném konci manželství účastníků, resp. více než 2 a 1/4 roku po fyzickém napadení žalobkyně), přičemž neschopnost žalobkyně pracovat je těmito zprávami dokladována až koncem listopadu 2021, tj. bezmála po jednom roce od zániku manželství účastníků. Za tohoto stavu věci odvolací soud bez dalšího uzavřel, že příčina namítané neschopnosti žalobkyně sama se živit (její případné omezení) neleží v zaniklém manželství ani s ním nijak nesouvisí. Za situace, kdy nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro plnění vyživovací povinnosti po rozvodu manželství, nebylo třeba se zabývat dalšími podmínkami nároku na výživné rozvedené manželky. Odvolací soud tudíž dovodil, byť dílem na základě odlišné úvahy, že žalobkyni nenáleží výživné rozvedené manželky.

26. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a IV. jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, ve výroku II. pak rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. změnil, jak je uvedeno ve výroku shora. Výrok III. rozsudku okresního soudu nebyl odvoláním napaden a nebyl proto předmětem přezkumu, což má za následek, že tento výrok nabyl samostatně právní moci (§ 159 ve spojení s § 206 a se zřetelem k § 212 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

27. V návaznosti na dílčí změnu rozsudku okresního soudu odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků (§ 224 odst. 2 o.s.ř.) Odvolací soud si je plně vědom toho (ostatně i okresní soud), že podle § 142 odst. 2 o.s.ř. (podle míry úspěchu ve věci) by právo na náhradu nákladů řízení svědčilo ve prospěch převážně úspěšného žalovaného. Navzdory tomu nelze přehlédnout, že povinnost nahradit náklady řízení, stanovená podle ust. § 142 o.s.ř., se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ust. § 150 o.s.ř. proto umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech, z důvodů hodných zvláštního zřetele, účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení apod. Vycházeje z výše naznačených hledisek odvolací soud dospívá k závěru, že v projednávané věci existují důvody zvláštního zřetele hodné, které v otázce náhrady nákladů řízení odůvodňují postupovat dle ust. § 150 o.s.ř. a nepřiznat procesně úspěšnějšímu žalovanému náhradu nákladů tohoto řízení. Odvolací soud nepřehlíží, že okolnosti hodné zvláštního zřetele nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému (ust. § 150 o.s.ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami), nicméně v daném případě k méně příznivým příjmovým a majetkovým poměrům žalobkyně (jak je akcentoval okresní soud) přistupují okolnosti tohoto případu, konkrétně okolnosti předcházející konci manželství účastníků a vedoucí též k dané soudní při, kdy odvolací soud přihlédl zejména k důvodu oddělení soužití účastníků, k němuž vedlo trestněprávní jednání žalovaného, v jehož světle by byly procesní důsledky nepříznivého soudního rozhodnutí v podobě náhrady nákladů řízení ve vztahu k žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Za této situace je po právu, aby každý účastník nesl náklady řízení ze svého, a proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.

28. Stejným způsobem odvolací soud nahlíží též na rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, proto ze stejných důvodů ani v této fázi řízení nepřiznal převážně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř.).

29. Odvolací soud závěrem připomíná, že v řízení byl žalobkyni ustanoven dle § 30 o.s.ř. advokát (viz usnesení okresního soudu ze dne 17. 5. 2021, č. l. 132 spisu). O odměně a hotových výdajích žalobkyni ustanoveného právního zástupce, a to za řízení před soudy obou stupňů, rozhodne okresní soud. Se zřetelem na výsledek sporu (poměr úspěchu a neúspěchu účastníků), resp. rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky, je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě těchto nákladů státu dle ust. § 149 odst. 2 o.s.ř. nepřipadá v úvahu.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).