KSHKPA 27 CO 8/2022-143

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D. a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ trvale bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ b) jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_005⟫ zastoupený advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovaným: 1/ jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_009⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_010⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ 2/ jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_013⟫ neznámého pobytu ⟪LB:lb_014⟫ zastoupený opatrovníkem advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_015⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_016⟫ o určení, že žalovaní nejsou dědici ze zákonné dědické posloupnosti po zůstaviteli, ⟪LB:lb_017⟫ k odvolání žalované 1/ proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 9. 2021, č. j. 16 C 268/2020-86,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích I. a IV. v části o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou 1) potvrzuje.

II. Žalovaná 1/ je povinna nahradit žalobci b) k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 5 211 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou 1/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem určil, že po zůstaviteli jméno příjmení, narozeném dne datum a zemřelém dne datum, nedědí žalovaná jméno příjmení (výrok I.) ani žalovaný 2/ jméno příjmení (výrok II.). Řízení o návrhu žalobce a) na určení dědiců místo žalovaných soud prvního stupně zastavil (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení žalobců rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni každý z jedné poloviny nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 900 Kč a žalobci b) náklady řízení ve výši 26 289 Kč (výrok IV.).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se žalobce a) podanou žalobou domáhal vyloučení žalovaných rodičů zůstavitele jméno příjmení z dědické způsobilosti po něm s tím, aby soud místo nich určil dědice. Žalobce a), který byl bratrem zůstavitele, poukázal na skutečnost, že zůstavitel nezanechal závěť, nebyl ženatý a neměl potomky. Pozůstalostní řízení je vedeno u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. spisová značka. Žalovaní jako rodiče zůstavitele i žalobců závažným způsobem zanedbávali výchovu dětí, které nechávali doma samotné ve špatných hygienických podmínkách a byli na ně hrubí. Tehdy nezletilým dětem byla nařízena ústavní výchova. Rodiče se o děti nezajímali ani po ukončení ústavní výchovy.

3. Žalobce b) se samostatně podanou žalobou, která byla před spojením věcí na základě usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 11. 2020, č.j. 16 C 268/2020-16, vedena u stejného soudu pod sp. zn. 6 C 263/2020, domáhal rovněž vyloučení žalovaných rodičů z dědické způsobilosti po zesnulém jméno příjmení. Tvrdil, že oba žalovaní spáchali proti zůstaviteli úmyslné trestné činy podle § 212, § 213 a § 217 trestního zákona. Žalovaná 1/ konkrétně nezajistila u dětí dodržování základní hygieny, neposílala je do školky či do školy, nechávala malé děti zamčené v bytě i několik hodin bez dozoru, byla na ně hrubá, tělesně je trestala a nezajímala se o ně ani po nařízení ústavní výchovy. Děti chodily s matkou v roce rok v době nařízené karantény po městě.

4. Žalovaná 1/navrhla žalobu zamítnout, protože nelze zaměňovat důvody pro nařízení ústavní výchovy se zbavením rodičovské odpovědnosti a trestnou činností. Zdůraznila, že se nikdy nedopustila trestného činu vůči zůstaviteli a nebyla trestně stíhaná pro jednání proti němu.

5. Žalovaný 2/ rovněž s žalobou nesouhlasil, neboť také nikdy nebyl zbaven rodičovské odpovědnosti a odsouzen za trestný čin proti zůstaviteli. Prostřednictvím svého opatrovníka, který mu byl ustanoven usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 11. 2020, č.j. 16 C 268/2020-16, vyslovil domněnku, že civilní soud není oprávněn rozhodovat o vině a trestu.

6. Okresní soud provedl dokazování listinnými důkazy. Z rozsudků Okresního soudu v Náchodě ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, a ze dne datum rozhodnutí, č.j. spisová značka, zjistil, že v roce rok byla nařízena ústavní výchova mj. i nezletilého jméno příjmení poté, co děti byly vážně nemocné, matka nedodržovala lékařská nařízení a děti nechávala zamčené v bytě bez dozoru. Podkladem pro rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy byly zprávy MNV v obec ze dne datum a OÚNZ v obec ze dne datum, ze kterých vyplynulo, že žalovaná nedodržovala čistotu a hygienu a nezletilé děti, kterým v té době byly tři a čtyři roky, nechávala samotné v uzamčeném bytě. V době, kdy děti měly anonymizováno, tak s nimi matka chodila po městě. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byla ústavní výchova v roce rok zrušena poté, co byly u matky zajištěny podmínky péče o děti. Z opisů z evidence rejstříku trestů soud prvního stupně zjistil, že ani jeden ze žalovaných nebyl odsouzen za trestný čin vůči zůstaviteli. Ze zpráv Dětského domova obec z období let rok – rok vyplynulo, že děti byly v dětském domově umístěny od roku rok. Rodiče se o ně nezajímali a výživné dlouhodobě neplnili. V roce 1991 nepřišla na děti žádná platba výživného. Žalovaná při stanovené povinnosti platit zůstaviteli výživné ve výši 40 Kč měsíčně dlužila ke konci roku 1994 výživné v celkové výši 1 860 Kč.

7. Okresní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalovaní se o zůstavitele po dobu jeho pobytu v Dětském domově obec nezajímali a výživné až na výjimky nehradili. Pokud jde o žalovanou 1/, tak bylo prokázáno, že vyživovací povinnost neplnila po dobu téměř čtyř let. Navíc zůstavitele a jeho bratry v letech 1975 a 1976 opakovaně samotné zamykala v bytě, anebo naopak s nemocnými dětmi chodila po městě, ačkoliv dětem byla nařízena karanténa. Lékařskou péči dětem zajišťovala až pod hrozbou finančního postihu.

8. Okresní soud posoudil věc podle ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále„ obč. zák.“), neboť k dědické nezpůsobilosti nedochází smrtí zůstavitele, ale nežádoucím chováním potencionálního dědice vůči zůstaviteli. Nelze tedy použít přechodné ustanovení § 3060 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „občanský zákoník“), o tom, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, nýbrž ustanovení, které stanoví, že právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Podle § 469 obč. zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. Není přitom rozhodné zda ten, kdo má dědit, byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli odsouzen. Ustanovení § 469 obč. zák. totiž stanovení zánik dědické způsobilosti již spácháním úmyslného trestného činu. Soud je sice v řízení o dědictví vázán rozhodnutím příslušného orgánu, pokud bylo vydáno (§ 135 odst. 1 občanského soudního řádu, dále „o.s.ř.“), jestliže však vydáno nebylo, tak tuto otázku řeší v dědickém řízení jako předběžnou (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Soud prvního stupně tyto své úvahy podpořil i judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3074/2015 a sp. zn. 21 Cdo 106/2021.

9. Z provedeného dokazování měl okresní soud za prokázané, že se oba žalovaní vůči zůstaviteli dopustili úmyslného zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Není přitom zřejmé, že by zůstavitel některému ze žalovaných jejich chování odpustil. Žalovaná 1/ úmyslně zanedbávala vyživovací povinnost ve formě naturální i finanční. Mezi lety rok a rok několikrát nezajistila dohled nad tehdy tříletým zůstavitelem, nepečovala o jeho zdraví a čistotu a v době nařízené karantény z důvodu onemocnění anonymizováno s ním chodila po městě. Přestože byla žalované 1/ soudem uložena vyživovací povinnost ve finanční formě, tak ji po dobu 46,5 měsíců neplnila. Soud prvního stupně shledal jako žádoucí i z hlediska mravního (srov. § 3 odst. 1 obč. zák.), aby oba žalovaní byli vyloučeni z dědění po zůstaviteli, protože se žádným způsobem nezasloužili o to, že zůstavitel případně za svého života nabyl nějaký majetek.

10. Pokud jde o návrh žalobce a), aby soud určil, kdo je dědicem místo žalovaných, tak okresní soud řízení o tomto návrhu zastavil podle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro nedostatek své pravomoci rozhodovat o otázce v civilním sporném řízení a podle § 83 odst. 1 o.s.ř. pro překážku věci zahájené, neboť o osobě dědice se rozhodne v pozůstalostním řízení, které je u Okresního soudu ve Svitavách vedeno pod sp. zn. spisová značka, spisová značka.

11. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce a) nebyl zastoupen, proto mu byla podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. přiznána náhrada za tři procesní úkony v celkové výši 900 Kč. Žalobci b), který byl zastoupen advokátem, náleží podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7, § 8 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále„ advokátní tarif“), odměna za šest úkonů právní služby, a dále náhrada hotových výdajů, cestovné a náhrada za promeškaný čas, to vše v celkové výši 26 289 Kč Okresní soud uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům náklady řízení rovným dílem, neboť žalovaní nejsou nerozlučnými společníky.

12. Žalovaná 1/ podala proti výrokům I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně včas odvolání. V odůvodnění odvolání uvedla, že sice lze souhlasit s postupem okresního soudu, který se jako předběžnou otázku zabýval tím, zda žalovaná vůči zůstaviteli spáchala úmyslný trestný čin, nicméně zároveň namítala, že okresní soud k vyřešení této otázky neprovedl potřebné dokazování, jeho zjištění nejsou dostatečná a závěry působí nepřesvědčivě. Soud prvního stupně se v podstatě omezil na konstatování části opatrovnického spisu Okresního soudu v Náchodě z roku rok a nevyslechl ani žalovanou, která se měla podle závěru okresního soudu dopustit trestného činu proti zůstaviteli. Z listin připojeného spisu Okresního soudu v Náchodě totiž nelze zjistit, z jakých důvodů matka opouštěla byt. Mohlo se tak stát i z důvodu opatření nákupu či léků pro děti. Mnohoznačné je i použité slovo„ vícekrát“. Okresní soud se při vysvětlování závěru, že matka spáchala úmyslný trestný čin, dostal do paradoxní situace, protože matka pečující sama o několik dětí měla zanedbat řádnou péči, když je ponechala doma a šla nakoupit, i když je doma nenechala a vzala je na nákup s sebou. Z listin, které okresní soud provedl k důkazu, vůbec nelze zjistit společenskou nebezpečnost jednání matky, protože už nelze, kromě účastnického výslechu žalované 1/, zjistit další podrobnosti, proč k popisovaným situacím došlo. Z tabulky vytvořené Dětským domovem obec sice lze získat informace o stavu pohledávek tohoto ústavu, nicméně nelze učinit závěr o úmyslném zavinění případného pachatele. Z ustanovení § 213 trestního zákoníku přitom jasně vyplývá, že trestného činu zanedbání povinné výživy se lze dopustit i z nedbalosti, což by nestačilo pro vyslovení dědické nezpůsobilosti podle § 469 obč. zák. Okresní soud nedostatečně popsal jednání žalované 1/, ve kterém spatřuje úmyslné spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy, a dále nedostatečně odůvodnil závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Žalovaná 1/ proto navrhla, aby odvolací soud po provedení navržených důkazů výslechem bývalé zdravotní sestry, která je uváděna ve zprávě OÚNZ obec z datum, a účastnickým výslechem žalované 1/ rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a zamítl, případně zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu dokazování.

13. Žalobce a) se k podanému odvolání nevyjádřil.

14. Žalobce b) navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně poté, co se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, který provedl úplné dokazování a dospěl ke správnému závěru o tom, že jednání žalované 1/ naplnilo všechny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy.

15. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek v napadené části, tj. ve výroků I. a v části výroku IV. o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou 1/ (na těchto výrocích nezávislé výroky II., III. a část výroku IV. o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným 2/ již samostatně nabyly právní moci) z podnětu odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).

16. V posuzované věci okresní soud provedl ve vztahu k neplnění vyživovací povinnosti žalovanou 1/ ve finanční formě veškeré důkazy nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu, z jednotlivých důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů odpovídající skutková zjištění, která promítl do správného závěru o skutkovém stavu. Proto na ně krajský soud pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně též srozumitelným způsobem uvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč na danou věc správně aplikoval ustanovení § 469 obč. zák. o dědické nezpůsobilosti. Okresní soud se rovněž pečlivě vyrovnal s námitkami žalované 1/, že nikdy nebyla odsouzena ani stíhána za jednání, které by mělo povahu trestného činu vůči zůstaviteli. Hodnocení dalších skutkových a právních závěrů okresního soudu stran úmyslného zanedbání povinné výživy žalovanou 1/ ve formě naturální je nadbytečné (viz odůvodnění níže).

17. Ustanovení § 469 obč. zák., které se na danou věc aplikuje s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku a na skutečnost, že se žalovaná 1/ vůči zůstaviteli měla závadného jednání dopouštět ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), vymezuje zřejmá jednání v rozporu s dobrými mravy, která vylučují osobu z možnosti stát se dědicem. Při posuzování, zda se dědic dopustil úmyslného trestného činu, vychází soud z rozhodnutí příslušného orgánu (§ 135 odst. 1 o.s.ř.). Pokud takové rozhodnutí nebylo vydáno, musí si otázku posoudit jako předběžnou (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Pro závěr o dědické nezpůsobilosti přitom není rozhodné, zda byl pachatel za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli odsouzen či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3074/2015).

18. Podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, který byl platný a účinný v době, kdy měla žalovaná 1/ spáchat úmyslný trestný čin proti zůstaviteli (dále„ trestní zákon“), se za trestný čin považoval čin nebezpečný pro společnost, jehož znaky byly uvedeny v trestním zákoně (srov. § 3 odst. 1 trestního zákona) Trestným činem naopak nebyl čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, i když jinak vykazoval znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 trestního zákona). Skutková podstata, tj. souhrn typových znaků, kterými se od sebe odlišují různé typy trestných činů, je charakterizována objektem, objektivní stránkou, subjektem (pachatelem) a subjektivní stránkou (zaviněním). Objektem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 a 2 trestního zákona byl nárok na výživu založený na ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (srov. § 85 a násl. o vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí). Neplněním povinnosti vyživovat dítě se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Po subjektivní stránce mohl být trestný čin podle § 213 trestního zákona spáchán úmyslně i z nedbalosti. U úmyslného zavinění se rozlišuje úmysl přímý (pachatel chtěl chráněný zájem porušit nebo ohrozit) a úmysl nepřímý (pachatel věděl, že může zájem porušit nebo ohrozit a byl s tím srozuměn). Podle ustálené judikatury soudů k ustanovení § 213 trestního zákona obsahuje ustanovení § 213 odst. 1 trestního zákona dvě samostatné skutkové podstaty lišící se formou zavinění (R 11/1984). O trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 trestního zákona může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové vyživovací povinnosti, které je soustavné a trvá delší dobu. Zpravidla by mělo jít o dobu šesti měsíců (R 49/1992). I osobu, která má příjem pouze ze sociálních dávek na úrovni životního minima, lze za tento trestný čin stíhat, jestliže se prokáže schopnost takové osoby plnit svou vyživovací povinnost z těchto dávek (NS 9/2001- 257).

19. Pro závěr o úmyslném spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy žalovanou 1/ podle § 213 trestního zákona vůči zůstaviteli jméno příjmení, narozenému dne datum a zemřelému dne datum, který byl jejím synem a ke kterému měla od jeho narození vyživovací povinnost, stačilo provést dokazování směřující k neplacení výživného v době, kdy nezaopatřený jméno příjmení byl umístěn v Dětském domově obec Odvolací soud proto z důvodu hospodárnosti řízení neprováděl dokazování výslechem zdravotní sestry OÚNZ obec, která se podílela na sepsání zprávy z datum, která se mj. týkala péče o tehdy nezletilého jméno příjmení. V souvislosti se závěrem o úmyslném spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy jsou stěžejní zprávy Dětského domova obec, kterými bylo prokázáno, že žalovaná 1/ se o děti dlouhodobě nezajímala a výživné na syna jméno po dobu téměř čtyř let neplnila, ačkoli výživné jí bylo rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne datum rozhodnutí, č.j. spisová značka, určeno pouze ve výši 40 Kč měsíčně. V roce rok, kdy žalovaná 1/ nezaplatila na syna jméno žádné výživné, přitom nebyla podle opisu z evidence rejstříku trestů ve výkonu trestu odnětí svobody a nic jí nebránilo obstarat si finanční prostředky na výživu svých dětí prací. I pokud by žalovaná 1/ v té době nepracovala, tak měla podle § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, nárok na doplatek do výše životního minima, které bylo s účinností od datum stanoveno ve výši 2 400 Kč na občana a ve výši 2 020 Kč na domácnost, jestliže v ní žila pouze jedna osoba. Žalovaná 1/ věděla z rozsudku soudu o své povinnosti platit pro syna jméno výživné ve výši 40 Kč měsíčně, které mohla hradit i ze sociálních dávek, nicméně tak nečinila po dobu delší než šest měsíců (srov. shora uvedený R 49/1992). Z toho je zřejmé, že se žalovaná 1/ dopustila vůči svému synu jméno příjmení pro společnost nebezpečného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona spáchaného v nepřímém úmyslu, protože žalovaná 1/ věděla, že může zájem chráněný trestním zákonem porušit nebo ohrozit a byla s tím srozuměna. Nepřímý úmysl žalované 1/ lze dovodit i ze skutečnosti, že žalovaná 1/ v jiných obdobích, byť nepravidelně, výživné hradila.

20. Odvolací soud proto ze shora uvedených důvodů věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně závislého výroku IV. o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou 1/, který odpovídal zásadám ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o.s.ř. pro částečné nebo úplné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou 1/ nepřiznal krajský soud náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků, protože podle obsahu spisu žalobci a) žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

22. Náklady odvolacího řízení na straně úspěšného žalobce b) představuje odměna za jeden úkon právní služby spočívající v účasti zástupce žalobce b) na jednání odvolacího soudu dne 6. 4. 2022 ve výši 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), k čemuž přináleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhrada za promeškaný čas ve výši 6x 100 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu), a dále cestovné zástupce žalobce b) k jednání odvolacího soudu z obec do obec a zpět značka automobilu anonymizováno, registrační značka, při ujetí 240 km, průměrné spotřebě benzinu automobilového 95 oktanů 7,67 l /100 km za 37,10 Kč a náhradě za amortizaci ve výši 4,70 Kč za 1 km, celkem cestovné činí 1 811 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu a vyhl. č. 511/2021 Sb.) Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalobce b) dosáhly částky 5 211 Kč, kterou je žalovaná 1/povinna nahradit žalobci b) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v ust. § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).