KSOS 22 A 18/2010-25

22 A 18/2010 - 25

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce J. K., v řízení zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Riegrova 14, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.12.2009 č.j. KÚOK/114200/2009, ve věci účastenství v územním a stavebním řízení, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 21.12.2009 č.j. KÚOK/114200/2009 se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.800,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Dominiky Kovaříkové, advokátky se sídlem Olomouc, Riegrova 14.

Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Šternberk ze dne 19.11.2007 č.j. 43817-07/7677-07/OS/Z, jímž byla umístěna a povolena stavba Větrný park Horní Loděnice-Lipina – větrné elektrárny. Žalobcovo odvolání bylo zamítnuto jako nepřípustné, když žalovaný dospěl k závěru, že žalobce není účastníkem řízení. Žalobce namítá:

1) že měl být pojat do okruhu účastníků řízení, když není rozhodující reálné dotčení jeho vlastnického práva předmětnou stavbou, ale pouhá možnost tohoto dotčení;

2) nesprávné vyhodnocení otázek zvýšení hlukového klimatu, vlivu varovných světel, zásahu do krajinného rázu a pochybení v procesu EIA.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby, kdy ve svém stanovisku zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí (viz níže).

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žalobní bod 1) je důvodný.

Z obsahu napadeného rozhodnutí soud zjistil, že žalovaný při posuzování účastenství žalobce ve správním řízení vycházel ze situace, že vzdálenost stavby žalobce užívané k bydlení od nejbližší větrné elektrárny je 1,47 km, další žalobcovy nemovitosti jsou stodola, občanská vybavenost, trvalý travní porost, ostatní plocha a lesní pozemek. Obec Těšíkov se nachází ve vztahu k větrným elektrárnám v mírném dolíku ve výšce 560 m.n.m., ´mezi ní a elektrárnami jsou tři kopce o výšce 630, 627 a 627 m.n.m. Proto je od objektu bydlení žalobce viditelná toliko jedna větrná elektrárna (č. 8), a to s ohledem na lesní porost jen její část. V řízení byla předložena hluková studie podle které již u chaty vzdálené 970 m od větrné elektrárny č. 8 jsou hladiny akustického tlaku 32,7 dB ve dne a 32,5 dB v noci, t.j. nedosahují maximálních hygienických limitů, hluk neobsahuje výraznou tónovou složku. Typ a svítivost užitých varovných světel jsou takové, že s ohledem na vzdálenost žalobcova objektu bydlení nedojde k takovému dotčení, které by mělo za následek přímé omezení práva užívání staveb a pozemků žalobce. Dopravní obslužnost větrných elektráren je zajištěna ze silnice I/46, která Těšíkovem neprochází; stavbou není omezen přístup k žalobcovým nemovitostem, nedojde ani k zastínění žalobcových nemovitostí. Žalovaný z těchto důvodů uzavřel, že v posuzovaném případě nedošlo k přímému dotčení žalobcových práv.

Dle § 190 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů, řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou

a) stavebních řízení neukončených v prvním stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí ohlášení; na takové stavby se hledí jako na ohlášené podle tohoto zákona, za ohlášení se v tomto případě považuje žádost o vydání stavebního povolení a za den ohlášení den nabytí účinnosti tohoto zákona,

b) řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nová právní úprava je pro obviněného příznivější,

c) řízení o přestupku a správním deliktu, kdy podle nové právní úpravy se jednání obviněného nepovažuje za porušení stavební kázně; v takovém případě se řízení zastaví,

d) řízení o vyvlastnění, které se dokončí podle zvláštního právního předpisu.

Podle citovaného ustanovení se na posuzovaný případ vztahují „dosavadní“ právní předpisy, tzn. zejm. zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SZ76“).

Dle § 34 odst. 1 SZ76 účastníkem územního řízení o umístění stavby a o využití území je navrhovatel a dále osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, mohou být rozhodnutím přímo dotčena.

Dle § 59 odst. 1 písm. b) SZ76 účastníky stavebního řízení jsou osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena.

Krajský soud na tomto místě zdůrazňuje, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání jako nepřípustné, když žalovaný dospěl k závěru, že žalobce není účastníkem řízení.

Z obsahu napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že žalovaný nehodnotil, zda žalobcova práva mohou být stavbou dotčena, ale zda tato práva skutečně dotčena jsou a v jaké míře. Žalovaný hodnotí vlivy hluku, světla, atd., kdy připouští, že jimi mohou být žalobcovy nemovitosti ovlivněny; dospívá však k závěru, že se tak děje v přípustné míře.

To však stavebnímu úřadu a žalovanému přísluší za situace, kdy se vypořádává s námitkami osoby, kterou pojal do okruhu účastníků řízení [právě proto, že její nemovitosti stavbou být ovlivněny mohou – srov. § 34 odst. 1, § 59 odst. 1 písm. b) SZ76], tzn. za situace, kdy hodnotí vliv stavby na okolí, aby mohl učinit věcný závěr, zda stavbu lze umístit v území a povolit. Takovou pravomoc stavebním úřadům při věcném posouzení věci svěřují ust. § 37 odst. 2, § 39, § 62 odst. 1, 3 a § 66 SZ76. Do fáze věcného posouzení tak náleží vypořádání se s námitkami osob, jejichž vlastnické právo může být stavbou dotčeno (= účastníků řízení), a to případně i se závěrem, že stavba toto vlastnické právo neovlivňuje či jej ovlivňuje v přípustné míře.

Pokud tedy žalovaný připustil, že žalobcovy nemovitosti mohou být stavbou ovlivněny (připustil hluk a světlo, avšak uzavřel, že se tak bude dít v přípustné míře), přesto žalobce nepojal do okruhu účastníků řízení, porušil tímto postupem zákon, konkrétně ust. § 34 odst. 1 a § 59 odst. 1 písm. b) SZ.

Krajský soud proto žalobě jako důvodné vyhověl, tzn. podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou správní orgány vázány právním názorem krajského soudu, jak byl v tomto rozsudku zaujat.

S ohledem na předmět napadeného rozhodnutí (řešení otázky, zda žalobce je či není účastníkem sloučeného územního a stavebního řízení) se soud již dále nezabýval námitkami směřujícími proti věcnému posouzení věci [žalobním bodem 2)].

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z procesního úspěchu žalobce ve sporu, kdy žalobci tak dle § 60 odst. 1 s.ř.s. vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří: a) zaplacený soudní poplatek 2.000,- Kč b) náklady právního zastoupení advokátem) odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 2.100,- Kč / úkon při těchto poskytnutých úkonech právní služby: § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb.

1) příprava a převzetí věci

2) sepis žaloby 4.200,- Kč) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč / úkon při úkonech právní pomoci vypočtených pod písm. ) § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. 600,- Kč Celkem 6.800,- Kč

Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“) k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 23. února 2012 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Monika Javorová ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu