KSOS 22 Af 166/2011-29

22Af 166/2011 – 29

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobce MQQ STAV s.r.o., se sídlem v Karviné-Ráji, Rošického 1433/14, zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kosmova 20/961, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Karviné, se sídlem v Karviné-Fryštátě, Fryštátská 89, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Podanou žalobou se žalobce domáhal soudní ochrany proti nečinnosti žalovaného a navrhl, aby krajský soud vydal následující rozsudek:

a) provozovatelem poštovních služeb,

b) úřední osobou pověřenou doručováním, nebo

Podle ust. § 39 odst. 2 daňového řádu není-li možné doručit písemnost podle odstavce 1, doručí ji správce daně prostřednictvím zásilky doručované

c) jiným orgánem, o němž to stanoví zákon.

Podle ust. § 17 odst. 1 věty druhé zákona č. 300/2008 Sb. umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě.

Podle ust. § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.

Podle ust. § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení.

V dané věci je rozhodující posouzení, zda byly žalobci, resp. jeho zástupci doručeny výzvy k odstranění pochybností ze dne 25.5.2011 č.j. 78099/11/ 367910804408 a ze dne 23.6.2011 č.j. 86924/11/367910804408, neboť se jedná o právní skutečnost rozhodnou pro závěr, zda bylo zahájeno daňové řízení či zda došlo ke konkludentnímu vyměření daně. Při posouzení této otázky byl krajský soud veden jednak zákonnými ustanoveními upravujícími doručování a jednak judikatorní praxí správních soudů, z níž je nutno zmínit především rozsudky NSS ze dne 6.2.2008 č.j. 1 Afs 86/2007-35 a ze dne 6.3.2009 č.j. 1 Afs 148/2008-73. První z uvedených rozsudků se vyjádřil k obecným východiskům, z nichž je nutno vycházet při interpretaci i aplikaci norem upravujících doručování úředních písemností, když zdůraznil, že orgány aplikující právo, mezi nimiž zaujímají dominantní pozici nezávislé soudy, musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Právní normativní systém totiž představuje toliko jeden ze způsobů řešení společenských konfliktů, který nelze od ostatních systémů zcela vydělit (a nebylo by to ostatně ani smysluplné) a proto také při myšlenkových postupech v oblasti práva nelze abstrahovat od obecně platných pravidel a představ. V daném případě, kdy se spornou jeví otázka výkladu institutu doručování rozhodnutí, z této vstupní obecné úvahy konkrétně plyne, že právní výklad prováděný k tomu specializovanými orgány nemá vést k praktickým důsledkům, jež se zásadně odlišují od běžného vnímání tohoto institutu ve společnosti. Jakkoliv totiž je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje i s některými abstraktními termíny (např. tzv. fikce doručení) a má celou řadu konkrétních právních dopadů, nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační prostředek, kdy doručení slouží k seznámení účastníků konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými orgány veřejné moci. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých právech (včetně přístupu k soudu), na straně druhé nelze přijmout formalistický a účelový přístup těchto účastníků, jakož ani formalistickou interpretaci těchto předpisů provedenou soudem. NSS dále zdůraznil nezbytnost nalezení rovnovážného stavu mezi přirozenou a logickou ochranou procesních práv účastníka a mezi snahou státu o efektivní doručení tak, aby se účastník dozvěděl o tom, že je vedeno nějaké řízení či že má učinit nějaký úkon. V rozsudku ze dne 6.3.2009 č.j. 1 Afs 148/2008-73 pak NSS dále rozvedl, že „řádné doručení písemnosti v praxi znamená, že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je určena a že existuje důkaz o tom, že podaná osoba písemnost převzala. Je-li totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta. Koneckonců ke stejnému výsledku se přiklonil již i formální úpravou nový správní řád, který v § 19 (v obecných společných pravidlech pro doručování ve správním řízení) normuje, že písemného dokladu o doručení či dodání písemnosti není třeba, je-li z postupu účastníka řízení (adresáta) zjevné, že mu bylo doručeno (k tomu viz Správní řád, komentář, Josef Vedral, Polygon, 2008 – str. 169..“ chová-li se účastník v řízení tak, že z jeho jednání je zřejmé, že je mu obsah písemnosti znám, není písemného dokladu zapotřebí.“).“

V posuzované věci bylo obsahem správního spisu prokázáno, že obě výzvy byly zaslány do datové schránky Ing. J. H., insolvenčního správce. Jelikož Ing. J. H. zastupoval žalobce nikoliv v pozici insolvenčního správce, ale jakožto daňový poradce, je nezpochybnitelné, že postup žalovaného byl formálně nesprávný. Existuje však důkaz, a to v podobě doručenky z datové schránky, že Ing. J. H. si písemnost převzal, neboť se do datové schránky v obou případech přihlásil, čímž se má písemnost za doručenou (§ 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb.). Nepřímým důkazem, že se s obsahem písemností seznámil, je také podnět ve věci ochrany před nečinností učiněný v obou případech vůči Finančnímu ředitelství v Ostravě a v případě výzvy vztahující se k daňovému přiznání za březen 2011 také obsah protokolu ze dne 31.5.2011 a stížnost adresovaná žalovanému dne 10.6.2011. Shora uvedené formální pochybení při doručování výzev by bylo právně relevantní pouze v případě fikce doručení upravené § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., tj. za situace, kdyby si Ing. J. H. písemnosti dodané do jeho datové schránky (byť datové schránky sloužící pro potřeby jeho funkce insolvenčního správce) nevyzvedl. V takovém případě by totiž nebyl naplněn materiální znak doručení. V posuzované věci však taková situace nenastala, když z obsahu správního spisu má soud za prokázané, že k naplnění materiální stránky doručení v případě obou výzev jednoznačně došlo. Pro úplnost krajský soud dodává, že žalobcem zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 15.7.2010 č.j. 7 Afs 46/2010-51 se sice zabýval otázkou doručování včetně doručování do datové schránky, avšak v poněkud jiných souvislostech, když pouze vymezil, že pokud je advokát současně insolvenčním správcem, má ze zákona zřízenou datovou schránku pro insolvenční správcovství, ale současně si může nechat zřídit také datovou schránku pro výkon advokátní praxe. Pokud si ji však zřídit nenechá, je mu doručováno jako advokátovi prostřednictvím držitele poštovní licence, zvláštní poštovní licence či veřejné datové sítě dle § 42 odst. 1 s.ř.s. NSS v uvedeném rozsudku neposuzoval otázku doručování do datové schránky z hlediska formálního a materiálního pojetí doručení, ale posuzoval zcela konkrétní skutkovou situaci, kdy bylo namítáno, že zástupkyni žalobce (advokátce), která měla zřízenou datovou schránku nikoliv jako advokátka, ale jako insolvenční správkyně, kterou současně byla, mělo být doručováno do této datové schránky, i když doručovaná písemnost nesouvisela s tím, že je insolvenční správkyní. NSS zde uzavřel, že bylo soudem postupováno správně, když doručoval napadené usnesení advokátce prostřednictvím držitele poštovní licence.

Na základě shora uvedené právní argumentace dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Podle obsahu žaloby se žalobce domáhá v obou případech vrácení přeplatku na dani ve výši uplatněného nadměrného odpočtu. Na základě shora učiněného právního závěru o doručení obou výzev zástupci žalobce nemůže být v tomto nároku úspěšný, neboť ve smyslu ust. § 140 odst. 1 věta první za středníkem daňového řádu doručením výzev byl zahájen postup o odstranění pochybností, takže nedošlo ke konkludentnímu vyměření daně. Podle petitu žaloby se žalobce domáhá vydání platebních výměrů, když dle jeho tvrzení nastalo konkludentní vyměření daně (§ 140 odst. 1 věta první před středníkem). Také v tomto návrhu nemůže být úspěšný, neboť jednak ke konkludentnímu vyměření daně nedošlo, když byl zahájen postup k odstranění pochybností a jednak, pokud by se neodchylovala vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem, nemusel by správce daně žalobci výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem, když takovou povinnost na základě citovaného ustanovení nemá. Pro úplnost krajský soud dodává, že žalobce nemůže být úspěšný ani v tom případě, že by se vydání platebních výměrů domáhal jakožto výsledku řízení o pochybnostech, neboť k uložení takové povinnosti žalovanému nemá v žalobě žádné tvrzení.

Na základě shora uvedeného krajský soud žalobu ve smyslu ust. § 81 odst. 3 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu soudního spisu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 23. února 2012 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Monika Javorová ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu