KSOS 38 Ad 47/2011-29

38 Ad 47/2011 – 29

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph. D., a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce MUDr. Z. V. Ph. D., v řízení zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Příbram, nám. T.G.M. 142, proti žalované České lékařské komoře se sídlem Olomouc, Dolní náměstí 38, o žalobě proti rozhodnutí Čestné rady žalované ze dne 13.5.2011 č.j. 07/46/580, ve věci disciplinárního opatření, takto:

I. Rozhodnutí Čestné rady České lékařské komory ze dne 13.5.2011 č.j. 07/46/580 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.082,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem Příbram, nám. T.G.M. 142.

A.

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí Čestné rady žalované, jímž byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího disciplinárního deliktu – porušení povinností člena žalované stanovených v § 9 odst. 2 písm. a) zák. č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o komorách“) a § 2 odst. 13, § 3 odst. 1, 2, 4 a 5 Etického kodexu žalované tím, že 22.11.2005 jako lékař Urologického centra v Praze 2, Karlovo náměstí 3, svému pacientovi J. P. úmyslně sdělil vyšetřením nezjištěnou a nepravdivou diagnózu údajného zhoubného nádoru v močovém měchýři velikosti 1,5 cm, vysvětlil mu rizika operativní léčby a navrhl mu jako zaručenou léčbu injekce v tuzemsku nedostupného zahraničního léku v ceně 20 až 300 tis. Kč, a když s tím poškozený vyjádřil souhlas a předal žalobci 30 tisíc Kč., aplikoval mu mezi 1.12.2005 a 3.1.2006 čtyři injekce nezjištěné látky, nepravdivě prezentované jako lék na odstranění rakovinového nádoru, po poslední injekci pacientovi sdělil, že léčba byla plně úspěšná a zhoubný nádor byl takto odstraněn, posléze dne 30.1.2007 v urologické ambulanci v Nemocnici Na Bulovce v Praze, poté, co se na něj obrátil pacient s problémy s močením, žádostí o provedení cystoskopie za účelem ujištění, že údajný nádor je opravdu definitivně vyléčen, tuto cystoskopii neprovedl s odůvodněním, že je zbytečná, pacienta nadále ujišťoval, že nádor je díky výše uvedené injekční léčbě zažehnán, a téhož dne ve večerních hodinách v místě bydliště pacienta na adrese L. 37, P.10, v bezprostřední souvislosti s výše uvedeným převzal od pacienta bez vystavení potvrzení další částku, tentokrát 6 tisíc Kč za léky Cinomen a Vesicare 10 mg, s odůvodněním, že se jedná o drahé a obtížně přístupné přípravky, a že tyto přípravky pacientovi pomohou v jeho obtížích s močením, neboť ty jsou způsobeny podrážděním močového měchýře po předchozím nádoru a jsou rovněž psychosomatického charakteru. Za to bylo žalobci uloženo disciplinární opatření – vyloučení ze žalované. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. B.

Žalobce namítá, že se rozhodující správní orgán v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí nesprávně označil, když rozhodovacím orgánem je Čestná rada žalované. Písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí však obsahuje na levé straně záhlaví údaj „Česká lékařská komora“ s adresou jejího sídla v Olomouci. Na pravé straně je uvedeno „Čestná rada“, kdy následují kontaktní informace a adresa v Praze. Dále je uvedeno, že se jedná o rozhodnutí „Čestné rady ČLK“, avšak na konci rozhodnutí je otisk razítka „Česká lékařská komora Revizní komise a Čestná rada“, následují opět kontaktní informace a adresa v Praze, přičemž v poučení o opravném prostředku je uveden Krajský soud v Ostravě, což odpovídá sídlu žalované, nikoli její Čestné rady. Z uvedeného tak není podle žalobce jasné, který orgán napadené rozhodnutí vydal a kde sídlí, zejm. zda jej vydal orgán, který jej vydat měl – Čestná rada žalované sídlící v Praze.

Žalovaná má za to, že napadené rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti dle § 10 odst. 5 ve spojení s § 13 odst. 4 Stavovského předpisu České lékařské komoryč. 4 – Disciplinárního řádu (dále jen „disciplinární řád“). Žalobcem uplatněné námitky rozhodně nemohou být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Dle § 65 odst. s.ř.s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Dle § 65 odst. 2 s.ř.s. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.

Dle § 76 odst. 1 s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem

a) správní orgán neprokázal, že už od počátku měl žalobce jednotný záměr postupovat určitým způsobem. To, že pacient více než po roce vyhledal žalobce s obtížemi při močení, nemohl žalobce v době prvního vytýkaného útoku nijak ovlivnit. Nebyl tu tak již od počátku společný úmysl;

b) nebyla naplněna podmínka stejné skutkové podstaty, neboť ve výroku jsou uvedena ustanovení, která měla být porušena, jen výčtem, aniž by bylo uvedeno, kterým jednáním to které ustanovení žalobce porušil;

Proti písemnému rozhodnutí čestné rady okresního sdružení o uložení disciplinárního opatření může člen, kterému bylo disciplinární opatření uloženo, podat opravný prostředek do patnácti dnů od jeho doručení. O opravném prostředku rozhoduje čestná rada komory, která přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdí nebo zruší. Zruší-li čestná rada komory napadené rozhodnutí, je čestná rada okresního sdružení vázána právním názorem čestné rady komory.

Podle § 18 odst. 1, 3, 4 a 5 zákona o komorách čestná rada komory vykonává disciplinární pravomoc vůči všem členům komory. Čestná rada komory může uložit za závažné porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona jako disciplinární opatření

Žalovaná k tomuto žalobnímu bodu uvádí, že záleží jen na rozhodnutí pověřeného člena Čestné rady žalované, zda budou svědci přizváni, příp. zda bude výslechu přítomen disciplinárně obviněný. Svědecké výpovědi tak lze podle žalované nahradit písemnými vyjádřeními a jinými listinnými důkazy. Zástupce žalobce navíc v přípise ze dne 22.4.2011 razantně odmítl svou účast na disciplinárním řízení a sám odkázal na listinný důkaz – rozsudek Městského soudu v Praze. Naopak žalovanou zaráží námitka nedostatku zkoumání zdravotnické dokumentace, když to byl právě on, kdo příslušnou zdravotnickou dokumentaci neposkytl (zde žalovaná odkazuje např. na usnesení ze dne 14.11.2009). Informace z části znaleckého posudku pak byly natolik dostačující, že z nich mohla Čestná rada žalované bez dalšího vycházet.

Krajský soud opakovaně ve věcech, jejichž účastníkem je žalovaná, zdůraznil, že na rozhodování žalované se podpůrně vztahuje správní řád, a to zejm. v otázkách neupravených předpisy upravující výlučně řízení před orgány žalované (disciplinárním řádem). K těmto závěrům dospěl zejm. v rozsudcích ze dne 1.1.2007 č.j. 22 Ca 501/2006-35 a ze dne 7.2.2008 č.j. 22 Ca 45/2007-32, tento závěr byl dále zopakován i dnešního dne v rozsudkuč.j. 78Ad 6/2011-37, dostupném na www.nssoud.cz.

Z této použitelnosti správního řádu na řízení před žalovanou vyplývá, že i v řízení před orgány žalované musejí být dodrženy veškeré standardy ochrany práv účastníka řízení jako v jakémkoli jiném správním řízení.

Otázka použitelnosti protokolů o výpovědi svědků z jiného řízení je soudy rozhodujícími ve správním soudnictví obsáhle a detailně projudikována, kdy za shrnující lze považovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2008 č.j. 2 Afs 24/2007-119, Sb. NSS č. 1572/2008, www.nssoud.cz. Jakkoli bylo toto rozhodnutí vydáno ve věci upravené předpisy o řízení ve věcech daňových, standardy ochrany práv účastníka řízení jsou správními soudy vykládány jednotně jak pro řízení daňové, tak pro řízení podle správního řádu. Nejvyšší správní soud k této otázce dospěl k závěru, že takové listiny mohou sloužit za důkaz i v jiném řízení, je však třeba, aby byla účastníku řízení zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění z těchto listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily. V případě, že výpovědi svědků zaznamenané v listinách jsou v rozporu s jinými důkazy provedenými ve správním řízení, je třeba tyto rozpory odstranit, nejlépe bezprostřední výpovědí svědka. Svědka je pak třeba vyslechnout vždy, požaduje-li to účastník řízení, ledaže se jedná o požadavek vedený jen snahou mařit či účelově prodlužovat řízení (např. požadavek na výslech svědka, který se zdržuje v cizině, zjevně se nehodlá do ČR k výslechu dostavit, takže jeho předvolávání bude neúčelné, a jeho výpověď není možno pořídit ani jiným způsobem).

Těmto standardům žalovaná v nyní posuzované věci – byť nevědomě – dostála. Z obsahu správních spisů se podává, že ve věci se konalo před Čestnou radou žalované jednání dne 14.11.2009, jemuž byl přítomen i zástupce žalobce. Zde byly konstatovány výpovědi svědků z trestního spisu, kdy z žalobcovy strany nebyly k takto provedenému dokazování vzneseny žádné připomínky, nebyl učiněn návrh na výslech svědků před orgány žalované bezprostředně. Nic takového se nestalo ani následně, ať již písemným podáním žalobce, natož u odročeného jednání 13.5.2011, jehož se již žalobce ani jeho zástupce nezúčastnili. Žalobce tak nijak nenapadal obsah výpovědí svědků učiněných v trestním řízení, ani netrval na jejich bezprostřední výpovědi před orgány žalované. Čestná rada žalované tak – jak soud již opakuje – dodržela standardy ochrany práv účastníka při užití výpovědi svědka z jiného řízení vytčené dosavadní rozhodovací činností soudů rozhodujících ve správním soudnictví.

Namítá-li žalobce nedostatky zjištění skutkového stavu, které podle žalobce spočívají v absenci zdravotnické dokumentace, je třeba konstatovat, že ve správním řízení může za důkaz sloužit jakýkoli důkazní prostředek, kterým lze zjistit skutkový stav a který není získán či proveden v rozporu s právními předpisy (§ 51 odst. 1 správního řádu).

I při odhlédnutí od skutečnosti, že to byl právě žalobce, kdo příslušnou lékařskou dokumentaci orgánům žalované neposkytl (jak se z obsahu správního spisu skutečně podává), tak nelze jedinému důkaznímu prostředku přiznat výlučné postavení před jinými, tzn. nelze dovozovat, že by konkrétní skutečnosti mohly být zjištěny jen jediným důkazním prostředkem a žádným jiným.

Žalobce přitom v žalobě – krom věty „nemůže obstát skutkové zjištění správního orgánu, že absentuje záznam o provedení dalších vyšetřením, které by vedly k potvrzení či vyloučení karcinomu“ – nenamítá nesprávné zjištění skutkového stavu.

Jedná-li se o citovaný závěr napadeného rozhodnutí, jedná se o převzetí závěru dokazování v trestním řízení. (srov. str. 3 – 4 napadeného rozhodnutí), kdy ani nesprávnost skutkových zjištění, jak byly vyhodnoceny trestním soudem, žalobce nikdy v řízení před orgány žalované nezpochybnil, a to i přesto, že jeho zástupce byl přítomen jednání 14.11.2009, u něhož bylo konstatováno i toto skutkové zjištění. Žalobce nikdy – ani v žalobě – netvrdil, že by nějaká další vyšetření, která by vedla k potvrzení či vyloučení karcinomu u pacienta byla provedena.

Ve světle shora uvedeného se tak žalobcova námitka o nedostatku zdravotnické dokumentace její jako zjevně účelová.

Proto ani jednu z dílčích námitek tohoto žalobního bodu krajský soud důvodnou neshledal. E.

Dále žalobce namítá, že zákon o komorách nedovoluje Čestné radě žalované odejmout projednávanou věc orgánu I. stupně (Čestné radě okresního sdružení žalované) a věc si atrahovat. Podle žalobce totiž zákon o komorách připouští rozhodování Čestné rady žalované jen jako orgánu II. stupně, t.j. orgánu rozhodujícího o opravném prostředku proti rozhodnutí Čestné rady okresního sdružení žalované. V nyní posuzované věci zvolený postup podle žalobce vedl k tomu, že si orgány žalované osobují více pravomocí, než jim zákon svěřuje.

K této námitce žalovaná odkazuje na § 14 disciplinárního řádu a zdůrazňuje, že pravomoc Čestné rady žalované k disciplinární pravomoci vyplývá z § 2 odst. 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. f) a § 18 odst. 1 zákona o komorách. Ust. § 15 odst. 2 písm. a) zákona o komorách pak zmocňuje žalovanou k přijetí disciplinárního řádu. Odkazuje též na skutečnost, že zvolený postup nebyl nikdy kritizován ani podepsaným soudem při posuzování věcí, jichž byla žalovaná účastníkem.

Z obsahu správních spisů k tomuto žalobnímu bodu soud zjistil, že ve věci bylo nejprve rozhodnuto Rozhodnutím Čestné rady okresního sdružení žalované v Pardubicích ze dne 30.6.2008, kdy žalobci byla jako disciplinární opatření uložena pokuta ve výši 12.000,- Kč. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno rozhodnutím Čestné rady žalované ze dne 13.3.2009 podle § 14 odst. 1 písm. c) disciplinárního řádu, kdy po dalším řízení bylo vydáno napadené rozhodnutí.

Ústavní zakotvení profesní samospráva v České republice nemá. Ve vztahu k žalované pak jedinou zákonnou úpravu představuje zákon o komorách.

Podle § 1 odst. 2 zákona o komorách komory jsou samosprávnými nepolitickými stavovskými organizacemi sdružujícími všechny lékaře (...) zapsané v seznamech vedených komorami.

Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o komorách komory dbají, aby členové komor vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor.

Podle § 2 odst. 2 písm. e) a f) zákona o komorách komory jsou oprávněny

c) není tu blízká souvislost časová, kdy musí jít o souvislost maximálně ve dnech či týdnech, nikoli o prodlevu delší jednoho roku.

Žalovaná odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí.

Z obsahu napadeného rozhodnutí soud zjistil, že Čestná rada žalované uzavřela, že jednání žalobce dne 30.1.2007 bylo provedeno se stejným záměrem stejnému pacientovi, se systematickou časovou souvislostí, šlo o naprosto totožné zneužívání důvěry pacienta a poskytování nepravdivých informací G.a)

Jakkoli lze přisvědčit žalobci, že žalobce nemusel očekávat, že ho po 3.1.2006 uvedený pacient ještě vyhledá, navíc po uplynutí doby jednoho roku, není pro posouzení otázky společného záměru důležitý tento časový odstup, ale vzájemná souvislost předmětných jednání spočívající v tom, že tu od počátku byl záměr aplikovat tomuto pacientu za úplatu injekce nezjištěné látky jako zaručenou „léčbu“ jeho údajného karcinomu a ujišťovat ho o správnosti této „léčby“ a následném úplném „vyléčení“. Právě tento záměr je společný všem vytýkaným dílčím konáním žalobce a byl tu od počátku žalobcova jednání.

Krajský soud proto zcela přisvědčuje žalované, že všechna vytýkaná konání žalobce byla kryta společným záměrem. G.b)

Krajský soud na tomto místě musí konstatovat, že žalobce směšuje pojem skutkové podstaty deliktu s pojmem konkrétního porušeného ustanovení právního předpisu.

Právní předpisy týkající se členů žalované totiž znají u disciplinárních deliktů jedinou skutkovou podstatu - porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 zákona o komorách (srov. znění § 13 odst. 3 zákona o komorách).

Vůči této základní skutkové podstatě je obsažena v zákoně o komorách již jen kvalifikovaná skutková podstata – závažné porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách (§ 18 odst. 3 zákona o komorách).

Jedná se tak o jedinou skutkovou podstatu blanketní v základní a kvalifikované formě, neboť se liší jen intenzitou, jak ji zná trestní zákoník zpravidla v ustanovení téhož paragrafu v navazujících odstavcích (např. u trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou základní skutková podstata obsažená v § 261 odst. 1 a kvalifikovaná v § 261 odst. 3 trestního zákoníku).

Odkazuje-li tato skutková podstata na porušení povinnosti podle jiného předpisu, není pro její naplnění rozhodné, která z předmětných povinností stanovených konkrétním předpisem byla porušena; vždy bude naplněna tatáž skutková podstata. Ani žalobní bod spočívající v nezachování téže skutkové podstaty tak není důvodný. G.c)

Pokud krajský soud vyjádřil s odkazem na dosavadní judikaturu přesvědčení o potřebě jednotné aplikace základních principů trestání ve všech oblastech (srov. oddíl F. shora), platí to i o otázce blízké časové souvislosti potřebné k posouzení jednotlivých útoků pachatele jako pokračujícího (jediného) skutku.

Podle § 116 trestního zákoníku se totiž pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Všechny uvedené znaky přitom musejí být naplněny současně, absence byť i jednoho z nich vylučuje posouzení jednotlivých útoků jako dílčích útoků téhož skutku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2012 č.j. 7 Tdo 1275/2012-25, www.nsoud.cz).

Podle ustálené judikatury trestních soudů pak již doba šesti měsíců mezi jednotlivými útoky sama o sobě vylučuje posouzení těchto útoků jako dílčích útoků jednoho skutku, když sama o sobě svědčí právě o nedostatku blízké časové souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.7.2007 sp. zn. 5 Tdo 739/2007, www.nsoud.cz).

V posuzovaném případě je pak rozestup jednotlivých útoků žalobce ještě větší – přesahuje jeden rok. Krajský soud proto přisvědčuje žalobci, že Čestná rada žalované nesprávně posoudila vytýkané útoky žalobce jednak v období od 1.12.2005 do 3.1.2006, jednak dne 30.1.2007, jako pokračování v témže skutku, neboť tu není blízká časová souvislost těchto útoků. H.

Napadené rozhodnutí je tedy pro důvodnost žalobního bodu rozebraného v oddíle G.c) shora nezákonné, a proto bylo krajský soudem podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušeno a věc vrácena podle § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované k dalšímu řízení.

V dalším řízení jsou orgány žalované vázány právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

e) řešit stížnosti na výkon povolání svých členů v rozporu s odstavcem 1 písm. a),

f) uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem.

Podle § 13 odst. 1, 3, 4 a 5 zákona o komorách čestná rada okresního sdružení vykonává disciplinární pravomoc vůči jeho členům. Čestná rada okresního sdružení může uložit za porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 tohoto zákona jako disciplinární opatření

I. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého procesně úspěšnému žalobci vzniklo vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří: a) zaplacený soudní poplatek 2.000,- Kč b) náklady právního zastoupení advokátem α) odměna advokátky za zastupování v řízení ve výši 2.100,- Kč bez DPH / / úkon při těchto úkonech právní služby poskytnutých do 31.12.2012 § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do r. 2012

1) příprava a převzetí věci

2) sepis žaloby 4.200,- Kč β) paušální náhrada hotových výdajů advokátky ve výši 300,- Kč bez DPH / / úkon při úkonech právní pomoci vypočtených pod písm. ) § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. 600,- Kč γ)

DPH 21% z částek uvedených pod písm.α) – β) 1.008,- Kč Celkem 7.082,- Kč

Soud proto uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákonač. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“) k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravěs.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 28. listopadu 2013 ⟪LB:lb_001⟫ Mgr. Jiří Gottwald ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu

[1]) § 244 a násl. občanského soudního řádu*) *) Zákon o komorách vůbec nereflektoval změnu zákonné úpravy týkající se přezkumu rozhodnutí správních orgánů, jak byla provedenas.ř.s. a zák. č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Od 1.1.2003 totiž platí, že návrh na zahájení řízení proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy, nejedná-li se o rozhodnutí ve věci soukromoprávní, se nazývá žalobou a projednávají ho soudy ve správním soudnictví podles.ř.s. [srov. § 4 odst. 1 písm. a), § 68 písm. b) s.ř.s.]. Jak vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již uvedeném rozsudku ze dne 27.10.2009 č.j. 4 Ads 39/2008-83, Sb. NSS č. 1980/2010, www.nssoud.cz, ust. § 129 odst. 1 s.ř.s. přestavuje nepřímou novelu zvláštních zákonů (včetně zákona o komorách), které je nutno vykládat s přihlédnutím ke všem ustanoveníms.ř.s. o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (srov. zejm. odst. [24] odkazovaného rozsudku.