KSOS 71 CO 222/2022-147

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Žmolilové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. právnická osoba, anonymizováno, IČO ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ 2. právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ o 62.000 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_008⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 3. 2022, č. j. 38 C 68/2021-112,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1. náklady odvolacího řízení 5 922 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované 2. náklady odvolacího řízení 8 004 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 62 000 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 33 260,89 Kč, kterou měli žalovaní zaplatit společně a nerozdílně a společně a nerozdílně s jméno příjmení (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1. náklady řízení 5 993,09 Kč a žalované 2. náklady 7 292,46 Kč (výroky II. a III.). Rozsudek odůvodnil tím, že příjmení příjmení jako zaměstnanec právnická osoba poskytoval také služby právnická osoba a dalších partnerů, tedy finanční služby, které poskytuje právnická osoba anonymizováno pro své partnery na základě uzavřené smlouvy mezi nimi. V rámci této své pracovní činnosti příjmení příjmení jednal se žalobcem a nabídl mu investování částky 100 000 Kč do investičních fondů a zároveň mu zřídil elektronické bankovnictví, a to dne 11. 2. 2016. Následně na základě transakce platební kartou po zadání pinu žalobcem došlo k převodu částky 100 000 Kč na účet investičního fondu a za částku 100 000 Kč byly nakoupeny cenné papíry v počtu 69 ks tak, jak vyplývá i z výpisu z účtu cenných papírů. Následně dne 30. 3. 2016 došla na účet žalobce platba z prodeje cenných papírů ve výši 100 263,11 Kč a téhož dne 30. 3. 2016 na základě hromadného příkazu k úhradě částka 100 000 Kč odešla z účtu žalobce na účet jméno příjmení jméno příjmení byl pravomocně odsouzen pro trestní čin podvodu rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2020, č. j. číslo jednací mimo jiné i pro tento protiprávní čin vůči žalobci. Současně byl zavázán, mimo jiné i vůči žalobci, k náhradě škody.

2. Po právní stránce pak se dle okresního soudu nejednalo ze strany jméno příjmení o plnění pracovních povinností, ale příjmení příjmení sledoval ryze svůj soukromý a osobní prospěch. Jedná se tedy o exces, za který odpovídá dle § 2914 o. z. příjmení příjmení, nikoliv 1. žalovaná jako zaměstnavatel jméno příjmení (obdobně rozhodnutí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2777/2004). Pokud jde o žalovanou 2., rovněž neporušila žádnou svou povinnost, neboť všechny platby byly autorizovány žalobcem, přičemž skutečnost, že se tak stalo na základě podvodného jednání jméno příjmení, nemohla 2. žalovaná vědět ani předvídat. V době kdy příjmení páchal trestnou činnost již insolvenční řízení neprobíhalo a neexistuje zákaz zaměstnávat osoby v insolvenci. Dále okresní soud uzavřel, že nárok žalobce je podle § 629 a § 620 odst. 1 o. z. promlčen, neboť žalobce měl k dispozici výpis z účtu za březen 2016 a od 30. 4. 2016 tedy věděl, že došlo k převodu částky 100 000 Kč a mohl a měl reklamovat platbu u žalované 2. Pokud jde o žalovanou 1., pak žalobce v lednu 2018 podával vysvětlení na policii, věděl o škodě a věděl, kdo za ní případně zodpovídá.

3. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, které odůvodnil tím, že žalovaná 1. zaměstnávala jméno příjmení na příslušné pozici i přesto, že věděla o jeho probíhajícím insolvenčním řízení v letech 2009 až 2015 (zasílala srážky ze mzdy a sama si přihlásila pohledávky). Ještě pět let po jeho skončení byl jmenovaný evidován dle § 425 insolvenčního zákona v evidenci dlužníků. Žalovaná 1. by tedy měla zvažovat, komu svěří nakládání s prostředky klientů. Žalovaná 1. pak neučinila žádné opatření ani poté, co se v dubnu 2017 od jméno příjmení dozvěděla o podezřelých transakcích jmenovaného, čímž se vzniklá škoda klientům zvětšila. Dále namítal, že pachatel uhradil škodu jednomu z věřitelů, nikoli však žalobci. Jestliže peněžní prostředky náleží bance (závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1774/1999, 35 Odo 801/2002, 20 Cdo 2501/2004 a další), měla by být poškozenou žalovaná 2. nikoli žalobce, který má pouze pohledávku za bankou. Žalovaná 2. měla žalobce odškodnit a sama se přihlásit do trestního řízení. Pokud jde o tvrzenou autorizaci platby 100 000 Kč, pak byl žalobce uveden protistranou v omyl a toto uvedení v omyl je nutno přičítat oběma žalovaným, neboť od banky očekává klient poctivé jednání. Úkon autorizace pak je podle § 583 o. z. neplatný. Nárok žalobce nemůže být promlčen, neboť žalobce je laik vysokého věku a nemohl již v roce 2018 znát osobu povinnou k náhradě škody, neboť jde o otázku právně značně složitou a navíc okresním soudem i odvolacím je rozhodována u různých poškozených odlišně. Žalobce pak neměl výpis za březen 2016 vůbec k dispozici a příjmení příjmení mu výpis nikdy nepředal. Navrhl změnu napadeného rozsudku, aby žalobě bylo vyhověno.

4. Žalovaná 1. navrhla potvrzení rozsudku jako správného, za exces svého zaměstnance v podobně trestné činnosti neodpovídá ani dle § 2914 o. z. Již v lednu 2018 žalobce při podání vysvětlení u policie věděl o škodě a věděl, kdo mu ji způsobil.

5. Žalovaná 2. navrhla potvrzení rozsudku jako správného, žalobce sám dal pokyn k převodu částky 100 000 Kč a platba tedy byla autorizována. Žalovaná 2. nemá vliv na výběr zaměstnanců žalované 1. a neporušila žádnou svou prevenční povinnost. Žalobce měl výpis z účtu z března 2016 k dispozici, sám jej policii předával.

6. Z podnětu včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 206 odst. 1 a § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu se závěrem, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud z provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. vyvodil řádná a dostatečná skutková zjištění, odvolací soud takto zjištěný skutkový stav přejímá a v podrobnostech na něj odkazuje.

8. Podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

9. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

10. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

11. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

12. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

13. Žalovaná 2. za vzniklou škodu neodpovídá, neboť platba částky 100 000 Kč uskutečněná dne 30. 3. 2016 byla žalobcem autorizována a podepsána. Na základě tohoto příkazu k úhradě pak žalovaná 2. platbu provedla a neporušila žádnou svou smluvní či zákonnou povinnost (§ 2662 o. z). To, že při zadávání platby byl žalobce jméno příjmení uveden v omyl, pak žalovaná 2. nevěděla, ani tento omyl nevyvolala ve smyslu § 583 o. z. Nemůže jít tedy o úkon neplatný. Žalovaná 2. ani neporušila svou prevenční povinnost dle § 2900 o. z., kdy zvolila jako svého obchodního zástupce stabilní společnost (žalovanou 1. - státní podnik) dlouhodobě působící při poskytování uvedených finančních služeb. Na výběr konkrétního zaměstnance pak už neměla vliv vůbec žádný.

14. Žalovaná 1. pak za vzniklou škodu dle § 2914 o. z. rovněž neodpovídá, neboť příjmení příjmení z objektivního ani ze subjektivního hlediska neplnil pracovní úkoly, které by odpovídaly předmětu činnosti a účelu poskytovaných služeb ze strany žalované 1. Jmenovaný sledoval zcela zřetelně svůj úmysl a své obohacení (což není předmětem činnosti žalované 2., k jehož naplnění by žalovaná 2. kohokoli zaměstnávala), pro svou trestnou činnost zneužil své pracovní pozice a rovněž podvodně zneužil důvěry žalobce, který mu předal přístupové údaje k internetovému bankovnictví a podepisoval předložené listiny bez jakékoli předchozí či následné kontroly. Jde tedy o tzv. exces zaměstnance, za nějž zaměstnavatel dle § 2914 o. z. neodpovídá (konstantní judikatura Nejvyššího soudu např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2269/2006, 25 Cdo 796/2017).

15. Ani námitka, že žalované porušily prevenční povinnost dle § 2900 o. z. zaměstnáváním osoby v insolvenci na pozici, jež má přístup k penězům klientů, není důvodná. Předně žádný zákon nezakazuje zaměstnávat osobu v insolvenci a oddlužení (a tedy trestně bezúhonnou). Naopak jde o zákonodárcem stanovený a povolený způsob řešení úpadkové situace dlužníka. Z tohoto důvodu nelze bez dalšího zaměstnance propustit či přeřadit na zcela jinou pracovní pozici neodpovídající uzavřené pracovní smlouvě jen z důvodu probíhající insolvence. Dále nutno uvést, že příjmení příjmení se mohl trestné činnost dopustit i bez ohledu na případné insolvenční řízení. Obecné narušení důvěry klientů v přístup žalovaných ke svým klientům a svěřeným prostředkům zaměstnáváním osob v úpadku je pak už věc jiná.

16. Konečně námitka porušení prevenční povinnosti tím, že žalovaná 1. nezamezila případné další trestné činnosti, není důvodná. Jednak jde o skutečnosti neuplatněné před okresním soudem a tedy dle § 205a o. s. ř. nepřípustně uplatněné až v odvolacím řízení, jednak vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná 1. mohla mít první povědomí o pochybných transakcích až v dubnu 2017, nemohla již v březnu 2016 případně předcházet trestné činnosti jméno příjmení. V tomto směru je judikatura odvolacího soudu konzistentní v tom, že žalovaná 1. podle skutkových okolností může u jednotlivých poškozených odpovídat za vzniklou škodu porušením své prevenční povinnosti dle § 2900 o. z. jen u plateb po dubnu 2017 (např. sp. zn. 71 Co 26/2022 a sp. zn. 57 Co 125/2021) nikoli u plateb před dubnem 2017 (např. sp. zn. 57 Co 63/2021).

17. Okolnost, zda pachatel uhradil některému z poškozených škodu na úkor jiných poškozených, pak nemá na projednávanou věc vliv a nebylo nutno (pro toto řízení) zkoumat majitele účtu, na něž pachatel část peněz ze svého účtu poslal.

18. Námitka, že poškozenou by měla být banka, rovněž není důvodná. Je sice pravdou, že podle ustálené judikatury jak za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. tak za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. je majitelem peněžních prostředků na účtu banka (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, ze dne 22. 9. 2020), avšak provedením platby 100 000 Kč (autorizované a tedy žalovanou 2. řádně provedené v souladu se smlouvou o účtu viz výše odst. 12 odůvodnění) způsobil příjmení příjmení škodu pouze žalobci, neboť tento pozbyl svou pohledávku ve výši 100 000 Kč vůči bance a jeho majetková sféra se tímto o částku 100 000 Kč snížila. Z hlediska banky, sice měla svých 100 000 Kč, avšak pouze podmíněně do doby, než jí bude dán příkaz k úhradě či peníze vybrány v hotovosti. Splněním platebního příkazu žalobce pak bance žádná škoda nevznikla, naopak realizovala svou smluvní a zákonnou povinnost platbu provést.

19. Rovněž odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu o promlčení případného nároku žalobce, neboť žalobce již v lednu 2018 při podání vysvětlení na policii věděl, že mu byla odcizena částka 100 000 Kč, kdo ji převedl, že škůdce byl zaměstnancem žalované 1. a že účet měl žalobce u žalované 2. Věděl tedy všechny skutkové okolnosti potřebné pro případné uplatnění nároku vůči žalovaným a nejpozději 18. 1. 2018 začala dle § 620 odst. 1 o. z. běžet dle § 629 odst. 1 o. z. tříletá promlčecí lhůta, která skončila 18. 1. 2021. Žaloba byla podána až po uplynutí této doby. To, že jde o okolnosti právně ne zcela jednoduché, pak nemohou založit jiný počátek běhu promlčecí lhůty.

20. Z výše uvedených důvodů potvrdil odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná 1. byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení - náklady nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. 600 Kč za přípravu a účast u odvolacího jednání, dále dle § 137 odst. 3 o. s. ř. cestovné ve výši 5 322 Kč (ujeto 754 km vozem se spotřebou 5,3 l /100 km, náhradě 4,70 Kč za km a ceně benzínu 44,50 Kč dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 237/2022 Sb.). Celkem je tedy žalobce povinen zaplatit žalované 1. náhradu nákladů řízení 5 922 Kč.

22. Žalovaná 2. byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení - náklady nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. 600 Kč za přípravu a účast u odvolacího jednání, dále dle § 137 odst. 3 o. s. ř. cestovné ve výši 5 404 Kč (ujeto 756 km vozem se spotřebou 5,5 l /100 km, náhradě 4,70 Kč za km a ceně benzínu 44,50 Kč dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 237/2022 Sb.), dále nocležné ve výši 2 000 Kč Celkem je tedy žalobce povinen zaplatit žalované 2. náhradu nákladů řízení 8 004 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.