KSOS 71 CO 31/2022-75

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení částky 124.510,17 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 15. 12. 2021, č. j. 19 C 314/2020-50

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, potvrzuje.

II. V další napadené části, tj. v odstavci III. výroku o nákladech řízení se rozsudek okresního soudu mění takto:

Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 18.522 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátu žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 6.718 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátu žalovaného.

1. Okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 15.483,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 235.011,16 Kč od 8. 5. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 109.027,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,70 % ročně z částky 235.011,16 Kč od 8. 5. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 115.027,01 Kč od 8. 5. 2019 do zaplacení (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 15.249,50 Kč (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 800 Kč (výrok IV.). Rozsudek okresní soud odůvodnil tak, že žalobkyně dne 20. 7. 2016 uhradila částku 15.483,16 Kč za zjištění neoprávněného odběru elektrické energie a žalovaný je dle § 51 odst. 3 energetického zákona povinen tuto částku uhradit. Rovněž je žalovaný povinen uhradit úrok z prodlení od 13. 4. 2017, když 12. 4. 2017 prostudoval trestní spis a od 13. 4. 2017 je v prodlení s úhradou částky 235.011,16 Kč. Výše úroku z prodlení pak činí pouze 8,05 % ročně, ve zbytku úroku z prodlení ve výši 1,7 % ročně soud žalobu zamítl. Pokud jde o neoprávněně odebranou elektrickou energii za dobu od 1. 7. 2013 do 22. 5. 2014, žalobkyně již 13. 6. 2016 věděla o neoprávněném odběru a i o tom, kdo za něj zodpovídá. S nárokem na náhradu této škody se pak přihlásila do trestního řízení až 8. 11. 2018, tedy po dvou letech a její nárok na úhradu částky 109.027,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 115.027,01 Kč je dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. promlčen.

2. Proti výroku II. a III. rozsudku podala žalobkyně odvolání, které odůvodnila tím, že okresní soud nesprávně posoudil promlčení dle zákona č. 40/1964 Sb., když neoprávněný odběr je pokračujícím činem a promlčení běží od každého dne neoprávněného odběru. Pro škodu vzniklou od 1. 1. 2014 pak dle § 3028 o. z. platí tříletá promlčecí lhůta. Dále nesouhlasí se závěrem, že od 13. 6. 2016 věděla o škodě a kdo za ni odpovídá. Dne 13. 6. 2016 se přihlásila do trestního řízení vůči nekonkrétní osobě, kdy nebylo zřejmé, kdo neoprávněný odběr prováděl. Rovněž neznala v této chvíli délku neoprávněného odběru. O osobě škůdce se dozvěděla až z dopisu policie ze dne 19. 1. 2017, kdy se dozvěděla, že trestní stíhání bylo zahájeno vůči žalovanému a dne 24. 4. 2017 se s nárokem na náhradu škody vůči žalovanému přihlásila. Adhezní řízení předpokládá upřesnění výše škody podle zjištění orgánu činných v trestním řízení. Poté, co v trestním řízení byl zjištěn neoprávněný odběr delší, pak žalobkyně uplatnila náhradu škody i za toto období. Žalobkyni proto od 24. 4. 2017 do skončení trestního stíhání žalovaného neběžela promlčecí lhůta a mohla tak uplatnit i škodu za dobu od 1. 7. 2013 do 22. 5. 2014. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno.

3. Žalovaný se vyjádřil tak, že žalobkyně se s náhradou škody přihlásila do trestního řízení po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Navrhl proto potvrzení rozsudku v části dotčené odvoláním žalobkyně jako věcně správného.

4. Z podnětu včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 206 odst. 1 a § 212 věty prvé o. s. ř. v části dotčené podaným odvoláním se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Okresní soud správně zjistil skutkový stav uvedený v odstavci 4 napadeného rozsudku a odvolací soud na tato skutková zjištění v podrobnostech odkazuje.

6. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

7. Pokud jde o právní posouzení, pak neoprávněný odběr elektrické energie z části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina, dle § 51 odst. 1 písmeno d) zákona č. 458/2000 Sb. energetického zákona ve znění účinném od 18. 8. 2011 do 31. 12. 2015, je škoda, která vzniká průběžně každým dnem trvání tohoto odběru, nikoli škoda, která vzniká až dnem jejího zjištění. Objektivní promlčecí lhůta proto běží pro každý den neoprávněného odběru samostatně. Obdobně tento závěr pro neoprávněný odběr plynu plyne z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1250/2013, a rozsudku ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016. Jestliže škoda vzniká každým dnem samostatně, pak je nutno dle § 3079 odst. 1 o. z. rozdělit vzniklou škodu na škodu vzniklou za dobu od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013, jež se řídí zákonem č. 40/1964 Sb. obč. zák. včetně otázky promlčení, a na škodu vzniklou za dobu od 1. 1. 2014 do 22. 5. 2014, jež se řídí zákonem č. 89/2012 Sb. občanským zákoníkem (o. z.) včetně otázky promlčení. Potud je právní posouzení otázky promlčení okresním soudem částečně nesprávné.

8. Dle ustálené judikatury subjektivní promlčecí lhůta počíná běžet tehdy, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích, tedy když poškozený má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu na náhradu škody (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016). Počátek je dán okamžikem, kdy poškozený obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. spisová značka).

9. Žalobkyně již ke dni kontroly odběrného místa dne 23. 5. 2016 věděla, že docházelo k neoprávněnému odběru. Rovněž věděla, že k němu docházelo nejméně po dobu dvou let. Kontrolující technik měl dle trestního oznámení vědomost o tom, že žalovaný prohlásil, že objekt užívá déle než dva roky. Žalobkyně ve vyčíslení škody pro účely trestního řízení v dopise z 3. 6. 2016 uvádí okolnost, že k neoprávněnému odběru docházelo za dobu mnohem delší dvou let. Žalobkyně rovněž žádala policii o prošetření délky trvání neoprávněného odběru. Sama žalobkyně v tomto dopise poukazuje na skutečnost, že k poklesu spotřeby došlo již v roce 2008 a naměřená spotřeba neodpovídá domu vytápěnému elektrokotlem, a dále dokládá žalobkyně spotřeby elektrické energie od roku 2006. Žalobkyně tedy od počátku měla vědomost o tom, že délka neoprávněného odběru přesáhla dva roky. To, že žalobkyně vyčíslila škodu pouze za dobu dvou let, nelze klást žalovanému k tíži. Nejistota o přesném počátku neoprávněného odběru, rovněž není okolnost, která by bránila žalobkyni v podání žaloby na náhradu škody. Výši škody poškozený prokazuje vždy a určitou případnou důkazní nouzi poškozeného rovněž nelze klást žalovanému k tíži. Shrnuto výše uvedené, žalobkyně ke dni 23. 5. 2016 věděla, že došlo ke škodě a znala minimální výši škody, a nic jí nebránilo orientačně škodu určit i za delší období, když o tom, že neoprávněný odběr byl delší než dva roky, rovněž žalobkyně věděla.

10. Konečně pokud jde o další odvolací námitku, že žalobkyně nevěděla, kdo za škodu odpovídá až do okamžiku, kdy se v lednu 2017 dozvěděla o trestním stíhání žalovaného, pak rovněž není důvodná. Žalobkyně rovněž již ke dni kontroly odběrného místa věděla, kdo nemovitost užívá (osoba žalovaného), věděla, komu nemovitost patří (syn žalovaného), věděla, že k odběrnému místu je uzavřena smlouva na dodávku elektrické energie a znala osobu, jež měla uzavřenu smlouvu o dodávce elektrické energie do odběrného místa (syn žalovaného). Nutno dále poukázat na skutečnost, že ke kontrole odběrného místa byla volána policie, která totožnost žalovaného a jeho syna musela ověřit. Rovněž kontrolující technik znal totožnost žalovaného a jeho syna, kdy je uvádí oba jmenovitě v podaném trestním oznámení. Byť je možné, že určení osoby odpovědné za neoprávněný odběr může být problematické (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017 stran osoby, jež prokázala, že se v odběrném místě nezdržovala, ani ji nevázal žádný smluvní či věcný vztah k odběrnému místu a za neoprávněný odběr tedy neodpovídá), avšak v projednávané věci žalobkyně znala jak osobu vlastníka nemovitosti (totožnou osobu odběratele) a zejména znala osobu faktického uživatele nemovitosti. Dále nutno uvést, že žalobkyně v dopise ze dne 25. 11. 2016 se opětovně připojuje do trestního řízení značka číslo a uvádí jmenovitě odběratele jméno příjmení. Tímto dnem rovněž bylo zahájeno trestní stíhání žalovaného. Žalobkyně od počátku znala uživatele nemovitosti, tedy osobu, jež primárně odpovídá za neoprávněný odběr, která elektrickou energii fakticky odebírala. Žalobkyně tedy nejpozději 25. 11. 2016 věděla, že došlo ke škodě, znala okolnosti určující její výši (minimálně dva roky a měla vědomí o tom, že neoprávněný odběr byl za dobu delší) a znala totožnost osoby, která jí škodu způsobila. Nejpozději tímto dnem 25. 11. 2016 tedy žalobkyni počala běžet subjektivní promlčecí lhůta.

11. Žalobkyně nejprve uplatnila v adhezním řízení část škody za dobu od 23. 5. 2014 do 23. 5. 2016 a pak následně škodu za dobu od 1. 7. 2013 do 22. 5. 2014 uplatnila v trestním řízení až závěrečným návrhem poškozeného z 8. 11. 2018. Výše škody může být nejistá v důsledku nemožnosti bezpečně prokázat množství užitých spotřebičů a rozsahem jejich užívání (na což reagoval zákonodárce mechanismem výpočtu výše škody dle prováděcího předpisu, který má být použit, pokud dokazováním nebyla zjištěna spotřeba jiná) a může tedy vést k případné úpravě žaloby, co do jejího rozšíření, či zpětvzetí v návaznosti na výsledky dokazování. Délku neoprávněného odběru má dodavatel zjišťovat a prokazovat, až pokud se mu to nezdaří, teprve pak je podpůrně daná vyvratitelná domněnka délky trvání neoprávněného odběru po dobu 24 měsíců dle § 9 odst. 6 vyhlášky č. 82/2011 Sb. To však nebrání dodavateli, aby případně prokázal neoprávněný odběr delší 24 měsíců. Žalobkyně po celou dobu trestního řízení (ač byla přesvědčena o dlouhé době neoprávněného odběru) pracovala pouze se škodou po dobu dvou let, svou povinnost zjišťovat dobu trvání neoprávněného odběru ponechala na policii. Jestliže se teprve následně rozhodla svůj nárok na náhradu škody rozšířit v rámci trestního řízení i za dobu delší, pak teprve tímto okamžikem ve smyslu § 112 odst. 1 obč. zák. a § 648 o. z. se promlčecí lhůta staví. Není rozdílu, jestliže by žalobkyně sama šetřila dobu neoprávněného odběru, podala civilní žalobu a posléze rozšířila již podanou civilní žalobu oproti situaci, kdy žalobkyně spoléhaje na policii a orgány činné v trestním řízení, rozšíří svůj nárok až v průběhu trestního řízení. Výklad, podle kterého by se poškozenému vždy stavěla promlčecí lhůta k celé škodě okamžikem, kdy uplatní pouze část vzniklé nepromlčené škody a vyčkává, jak bude délka škody zjištěna v trestním či civilním řízení, neobstojí. Dále nutno poukázat na skutečnost, že žalobkyně se z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. spisová značka, dozvěděla, že v trestním řízení vůči žalovanému již nelze řešit neoprávněný odběr za dobu od 1. 7. 2013 do 22. 5. 2014, tedy se dozvěděla, že o této škodě nebude v trestním řízení rozhodováno, a že s tímto nárokem nemůže být v trestním řízení úspěšná, resp. se dozvěděla, že bude odkázána na civilní řízení. Tímto dnem opět začala promlčecí lhůta žalobkyni běžet. Za dobu od 8. 11. 2018 do 11. 9. 2019, kdy jí byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ČR, tedy po dobu 308 dnů, se promlčecí lhůta stavěla.

12. Pokud jde o škodu za dobu od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013, pak promlčecí lhůta subjektivní činí dle § 106 odst. 1 obč. zák. 2 roky. Lhůta počala běžet 25. 11. 2016 a skončila by 25. 11. 2018. Za dobu od 8. 11. 2018 do 11. 9. 2019 (tj. po dobu 308 dnů) promlčecí lhůta dle § 112 obč. zák. neběžela. Po připočtení 308 dnů tedy promlčecí lhůta končí v pondělí 30. 9. 2019. Žaloba byla podána 22. 10. 2020, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty dle § 106 odst. 1 obč. zák. Objektivní lhůta u škody způsobené úmyslně 10 let dle § 106 odst. 2 obč. zák. neuplynula.

13. Pokud jde o škodu za dobu od 1. 1. 2014 do 22. 5. 2014, pak subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. činí tři roky. Lhůta počala běžet 25. 11. 2016 a skončila by 25. 11. 2019. Za dobu od 8. 11. 2018 do 11. 9. 2019 (tj. po dobu 308 dnů) promlčecí lhůta dle § 648 o. z. neběžela. Po připočtení 308 dnů tedy promlčecí lhůta po zohlednění svátku (§ 607 o. z.) končí v úterý 29. 9. 2020. Žaloba byla podána 22. 10. 2020, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dle § 629 o. z. Objektivní lhůta 15 let pro úmyslnou škodu dle § 636 odst. 2 o. z. pak neuplynula.

14. Jelikož žalovaný prostudoval trestní spis dne 12. 4. 2017, dozvěděl se tímto dnem, že žalobkyně vůči němu uplatňuje náhradu škody, dnem 13. 4. 2017 mohl plnit a dnem 14. 4. 2017 je v prodlení s úhradou škody. Okresní soud tedy správně stanovil výši úroku z prodlení z částky 219.528 Kč (škody za dobu od 23. 5. 2014 do 23. 5. 2016 přiznané žalobkyni v rámci trestního řízení) a z částky 15.483,16 Kč (náklady na zjištění neoprávněného odběru přiznané výrokem I. napadeného rozsudku) v zákonné výši 8,05 % ročně dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni 14. 4. 2017, a ve zbytku co do 1,7 % ročně úrok z prodlení zamítl.

15. Zamítnutí žaloby na úhradu částky 109.027,01 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 115.007,01 Kč od 8. 5. 2019 do zaplacení je namístě s ohledem na důvodnou námitku promlčení ze strany žalovaného a rovněž výši úroku z prodlení okresní soud stanovil správně. Odvolací soud tedy výrok II. rozsudku potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.

16. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před okresním soudem, pak okresní soud nesprávně stanovil výši cestovní náhrady zástupce žalovaného - ujeto 50 km vozem se spotřebou dle technického průkazu 5,7 litrů (nikoli 4,1) benzínu (nikoli nafty), náhradě 4,40 Kč za km a ceně benzínu 33,80 Kč za litr dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., což činí částku 316,33 Kč (nikoli 266 Kč). Po připočtení odměny 18.300 Kč za tři úkony právní služby po 6.100 Kč dle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, třech režijních paušálů 900 Kč podle § 13 tarifu, náhrady za zmeškaný čas cestou k jednání 200 Kč za dvě půlhodiny dle § 14 tarifu pak základ činí 19.716,33 Kč a náhrada DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. činí 4.140 (21 % z 19.716). Po připočtení soudního poplatku 800 Kč, který je žalovaný povinen uhradit, pak náklady žalovaného činí 24.656,80 Kč.

17. Při zohlednění dvou uplatněných nároků dle jejich tarifních hodnot a míry úspěchu (87,56 %) a neúspěchu (12,44 %) ( (109.027, 01-15.483) / 124.510 * 100) pak má žalovaný nárok na náhradu 75,12 % nákladů 24.656,80 Kč, což činí částku 18.522 Kč. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písmeno a) o. s. ř. změnil napadený výrok III. o nákladech řízení

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení odměnu 5.500 Kč za vyjádření k odvolání z tarifní hodnoty 109.027,01 Kč dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, dle § 13 vyhlášky náhradu hotových výdajů jeden úkon právní služby 300 Kč, dále náhrada za DPH 1.218 Kč (21 % z 5.800). Celkem je tedy žalobkyně povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 7.018 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.