KSOS 8 CO 241/2022-96

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, země ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa, země ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 490.100 EUR s příslušenstvím ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 25. 10. 2022, č. j. 13 C 9/2022-79,

Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

1. Napadeným usnesením okresní soud zamítl návrh žalované, aby tamní soud ve věci sp. zn. 13 C 9/2022 prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost.

2. Okresní soud věc posoudil v souladu s článkem 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, dle kterého„ bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná.“ Dále uvedl, že platnost dohody o příslušnosti nelze zpochybnit pouze z důvodu neplatnosti smlouvy. Ze smlouvy o peněžité zápůjčce uzavřené dne 28. 6. 2016 mezi titul jméno jméno, bytem adresa, jako zapůjčitelem a právnická osoba se sídlem adresa, země, jako vydlužitelem bylo v bodě V odst. 2 této smlouvy sjednáno, že tato smlouva a vztahy z ní vyplývající se řídí právním řádem České republiky, zejména příslušnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Zároveň v bodě V odst. 3 je ustanovení:„ Smluvní strany se dohodly, že veškeré nejasnosti či spory z této smlouvy vyplývající a v souvislosti s ní budou řešit především vzájemným jednáním s cílem dosažení řešení přijatelného pro obě smluvní strany. Pokud smluvní strany nemohou vyřešit takový spor, bude tento spor řešen prostřednictvím věcně a místně příslušného českého soudu v souladu se zákonem č. 99/63 Sb., občanský soudní řád v platném znění.“ Následně byly pohledávky za žalovanou postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek z titul jméno jméno na právnická osoba sídlem adresa, země, a to smlouvou ze dne 8. 12. 2021 s tím, že v bodě IV odst. 4 této smlouvy o postoupení pohledávek je uvedeno:„ Tato smlouva jakožto i veškeré na ni případně navazující právní vztahy se řídí právním řádem České republiky. Spory vzniklé z této smlouvy či na ni navazujících právních vztahů budou rozhodovány výhradně českými soudy. Strany tak postupovaly podle čl. 25 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, kdy obě strany si sjednaly příslušnost soudu České republiky v písemné formě v rámci obou smluv o peněžité zápůjčce. Za tohoto stavu věci soud návrh žalované strany na prohlášení mezinárodní nepříslušnosti tamního soudu a návrh na zastavení řízení zamítl. Na tomto pak nemění nic ani smlouva o postoupení pohledávek.

3. Proti tomuto usnesení podala žalovaná včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že soud prohlašuje nedostatek mezinárodní příslušnosti k řízení a řízení se zastavuje. Uvedla, že nalézací soud konstatoval, že ve věci již dříve rozhodl Nejvyšší soud, a to usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 30 Nd 673/2021-41. Proti právnímu posouzení mezinárodní příslušnosti Nejvyšším soudem žalovaná brojila zejména z toho důvodu, že z textu odůvodnění je zjevné, že Nejvyšší soud věc posoudil podle derogované právní úpravy, a to podle ust. čl. 23 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Brusel I, ačkoli uvedl, že věc posuzoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (Brusel I bis). Z textu usnesení Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že došlo na straně Nejvyššího soudu k pochybení, neboť čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I bis má zcela jiné znění, než Nejvyšší soud citoval, a naopak se zcela shoduje se zněním ustanovení čl. 23 odst. 1 derogovaného nařízení Brusel I. Dále uvedla, že považuje ujednání o příslušnosti soudů za neurčité v tom smyslu, že není možné určit místně příslušný soud k projednání věci, a to s ohledem na zjevnou absenci mezinárodního prvku. Podle nařízení Brusel I bis se určí příslušnost soudu v právních věcech s mezinárodním prvkem, což je deklarováno v bodě 3 recitálu nařízení. Žalovaná upozornila v řízení před nalézacím soudem na to, že obě strany sporu jsou domicilovány ve země, pročež není naplněn osobní předpoklad pro stanovení mezinárodního prvku; peněžitá zápůjčka byla původním věřitelem poskytnuta na bankovní účet žalované vedený u právnická osoba se sídlem ve země; žalobkyně v oznámení žalovanou vyzval k úhradě dlužné částky bezhotovostním převodem na bankovní účet žalobkyně vedený u společnosti právnická osoba se sídlem ve země; žádná z části závazků ze Smluv o zápůjčce nebyla realizována mimo země; závazky ze Smluv o zápůjčce nejsou akcesorickými závazky k závazkům z jiných smluv s mezinárodním prvkem, pročež není naplněn předpoklad pro stanovení mezinárodního prvku souvislostí s jinou právní věcí. Nutnost existence mezinárodního prvku pro aplikaci nařízení Brusel I bis plyne z čl. 81 Smlouvy o fungování Evropské unie. Vzhledem k tomu není možné považovat ust. čl. V odst. 3 Smluv o zápůjčce za platné z pohledu českého práva, neboť dle přímo aplikovatelného nařízení Brusel I bis, jež je součástí českého práva, se v právním poměru mezi stranami sporu nevyskytuje relevantní mezinárodní prvek, který by umožňoval založit mezinárodní příslušnost českého soudu dle nařízení Brusel I bis. Ujednání o příslušnosti českého soudu je třeba posoudit jako jednání v rozporu s dobrými mravy a zneužití práva, které navíc zásadně narušuje veřejný pořádek. Ve skutkově obdobné věci bylo zahájeno též řízení o žalobě na zaplacení částky ve výši 153.740 EUR s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 6. 2016 a smlouvy o zápůjčce ze dne 11. 3. 2017, kterou se domáhá společnost právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, zapsaná v anonymizováno 7 slov značka automobilu, proti žalované zaplacení uvedené dlužné částky. V této věci bylo Nejvyšším soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Nd 674/2021 rozhodnuto usnesením ze dne 14. 6. 2022, č. j. 30 Nd 674/2021-60, tak, že se řízení přerušuje podle ust. § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že ve vztahu k položené otázce interpretace článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis nebyl doposud podán výklad Soudního dvora Evropské unie, že z analýzy zahraniční judikatury plyne rozdílná aplikační praxe ve vztahu k uvedenému ustanovení a že i závěr odborné literatury je v tomto ohledu sporný, a proto Nejvyšší soud považuje za nezbytné obrátit se na Soudní dvůr EU s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Výklad ustanovení článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis není zjevný, a proto nelze využít doktrínu acte clair. Vzhledem k absenci judikatury Soudního dvora Evropské unie, která by v tomto ohledu vykládala uvedené ustanovení, nepřipadá v úvahu ani doktrína acte éclairé. S ohledem na to, že se nejedná ani o hypotetickou nebo irelevantní otázku, ale o otázku podstatnou, na které závisí rozhodnutí ve věci, považuje Nejvyšší soud za nezbytné žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudního dvora Evropské unie předložit. Nejvyšší soud tak přerušil řízení o stanovení příslušnosti českých soudů v projednávané věci a obrátil se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou v tomto znění:„ Je působnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z hlediska existence mezinárodního prvku, který je nezbytný pro použitelnost uvedeného nařízení, založena pouze tím, že si dvě strany s bydlištěm ve stejném členském státě sjednají příslušnost soudů jiného členského státu EU?“ Uvedená otázka je kruciální též pro zdejší řízení, když nalézací soud, ani zdejší soud, coby soud odvolací, nejsou oprávněny ji samy zodpovědět. Pokračování v řízení by pak bylo v rozporu se zásadou účelnosti a hospodárnosti řízení, neboť za předpokladu, že by Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že působnost nařízení Brusel I bis není dána, pokud je jediným mezinárodním prvkem samotné ujednání o příslušnosti soudů jiného členského státu EU, bylo by též zdejší řízení stiženo zásadní procesní vadou, která by byla jednak důvodem pro podání odvolání, eventuálně pro zahájení řízení o některém z mimořádných opravných prostředků, neboť nedostatek pravomoci je důvodem pro zrušení každého rozhodnutí. Žalovaná s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby zdejší soud rozhodl o tom, že řízení se přerušuje do doby vydání rozhodnutí v řízení vedeném Soudním dvorem Evropské unie, kterým bude postaveno najisto, jaké jsou limity smluvní volnosti stran při sjednávání prorogační dohody a jaká je působnost nařízení Brusel I bis.

4. Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila.

5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal usnesení okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Rozhodující pro posouzení věci je smlouva o peněžité zápůjčce uzavřená dne datum mezi titul jméno jméno, narozeným dne datum, bytem adresa, jako zapůjčitelem a právnická osoba se sídlem adresa, jako vydlužitelem, když bylo v bodě V odst. 2 této smlouvy sjednáno, že smlouva a vztahy z ní vyplývající se řídí právním řádem České republiky, zejména příslušnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění a v bodu V odst. 3 si strany sjednaly, že smluvní strany se dohodly, že veškeré nejasnosti či spory z této smlouvy vyplývající a v souvislosti s ní budou řešit především vzájemným jednáním s cílem dosažení řešení přijatelného pro obě smluvní strany. Pokud smluvní strany nemohou vyřešit takový spor, bude tento spor řešen prostřednictvím věcně a místně příslušného českého soudu v souladu se zákonem č. 99/63 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění. V daném případě toto ujednání učinily osoby, kdy jedna je bytem adresa. Nejedná se tedy o případ, jak uvádí žalovaná v odvolání odkazujíce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Nd 674/2021, kdy bylo rozhodnuto usnesením ze dne 14. 6. 2022 na č. l. 60, že se řízení přerušuje podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť je namístě věc předložit Soudnímu evropskému dvoru Evropské unie s předběžnou otázkou, zda i v případě, že obě strany smlouvy mají bydliště ve stejném členském státě a ujednání příslušnosti soudů jiného členského státu je dána působnost nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012. V tamní věci totiž obě strany, které si ujednaly, že věc budou řešit české soudy a dle českého práva byly společnosti se sídlem ve země.

7. Na ujednání stran v čl. V smlouvy odst. 2 a 3, tedy že se strany dohodly, že spory budou projednávat české soudy a bude věc řešena podle českého práva, nemá vliv ani skutečnost, že posléze došlo k postoupení pohledávky z titul jméno jméno na žalobkyni, která má sídlo ve Slovenské republice.

8. Jak dále vyplývá z obsahu spisu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 30 Nd 673/2021-41 v této věci rozhodl, že žalobu žalobkyně právnická osoba o zaplacení částky 490.100 EUR s příslušenstvím směřující proti žalované právnická osoba, projedná a rozhodne Okresní soud ve obec - pobočka ve obec. Tímto usnesením Nejvyšší soud rozhodl o místní příslušnosti v souladu s ust. § 11 odst. 3 o. s. ř., přičemž i v tomto svém rozhodnutí uvedl, že, aby mohl o této místní příslušnosti rozhodnout, zabýval se také tím, zda je vůbec dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro posouzení tohoto sporu. Dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky vyplývá z uzavřené prorogační doložky. V daném případě nemůže mít vliv na rozhodnutí v této věci to, že Nejvyšší soud zde chybně uvedl čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I bis, přičemž měl správně uvést čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis. I s tímto se však okresní soud zcela správně v napadeném rozhodnutí vypořádal.

9. Okresní soud tak správně v souladu s čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech zamítl návrh žalované na prohlášení mezinárodní nepříslušnost a zastavení řízení. Dle článku 25 odst. 1 platí, že bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:

a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením;

b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo

c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.

10. S ohledem na shora uvedené bylo usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrzeno v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání, jestliže toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, prostřednictvím okresního soudu, k Nejvyššímu soudu České republiky.