KSOS 18 Az 31/2023-38

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánovou, Ph. D., ve věci žalobkyně: E. A. státní příslušnost Nigerijská federativní republikat.č. hlášena k pobytu v Pobytovém středisku Havířov Na Kopci 269, 735 64 Havířov zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/15, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2023, č. j. OAM-480/ZA-ZA11-K03-R2-2019, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Rozhodnutí žalovaného 3. 8. 2023, č. j. OAM-480/ZA-ZA11-K03-R2-2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Specifikace věci

Rozhodnutím žalovaného, jak je označeno výše, nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, §14a a §14b zákonač. 325/1999 Sb., o azylu, ze znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

Napadené rozhodnutí představuje v pořadí druhé rozhodnutí o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, přičemž prvním rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2020 žalobkyni rovněž nebyla udělena mezinárodní ochrana v žádné z jejích forem; toto rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2021 pod sp. zn. 30 Az 11/2020, přičemž vznesená kasační stížnost žalovaného byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost dne 20. 9. 2021, podč. j. 4 Azs 132/2021-36.

II. Podstatný obsah správního spisu a dosavadní průběh řízení

Relevantní skutková zjištění mající vztah k žalobě a napadenému rozhodnutí rekapituluje krajský soud ve stručnosti takto.

Žalobkyně podala dne 21. 5. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany.

Dne 24. 5. 2019 poskytla údaje k předmětné žádosti. Konstatovala, že je státní příslušnicí Nigérie, národnosti Edo, hlásí se ke křesťanství. Je svobodná, bezdětná, bez politického přesvědčení. Ve vlasti naposledy žila ve městě Benin City. Z Nigérie vycestovala v roce 2016 do Libye, kde zůstala 8 měsíců, aby poté po moři dorazila do Itálie, kde pobývala ve městě Bolzano. V červenci roku 2017 odjela vlakem do České republiky. Usídlila se v Plzni. Nevěděla, zda již nepožádala o mezinárodní ochranu v Itálii. Nemá žádné zdravotní obtíže. Žádost o mezinárodní ochranu podala z důvodu, že je v Nigérii těžký život. Ráda by legalizovala pobyt v České republice, jelikož jí v Nigérii hrozí sexuální zneužívání ze strany jejího strýce a s tím spojené výhružky smrti z jeho strany. Měl jí rovněž zařídit potrat potomka. Žalobkyně měla poté žít u ženy, která jí zařídila vízum a které takto dluží 20 000 EUR. Se svými problémy se nemohla svěřit rodině, jelikož by jí neuvěřili.

Doplňující pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany proběhl dne 6. 8. 2019. Žalobkyně vypověděla o těžkém životě v rozvětvené rodině, rodiče jsou farmáři, žila od 16 let se svým strýcem, který přislíbil, že se o ni postará a poskytne vzdělání, avšak vzdělání plně neposkytl, nýbrž ji sexuálně zneužíval, vyhrožoval; žalobkyně otěhotněla, nuceně podstoupila tajný potrat. Po jedné z roztržek se rozhodla od strýce odejít, žila na ulici, prodávala vodu, následně ji zkontaktovala jistá žena a přislíbila vízum do Evropy za podmínky, že částku žalobkyně bude vracet s úrokem, s čímž žalobkyně souhlasila. V dokumentech uvedla žalobkyně vyšší věk záměrně, aby mohla získat cestovní pas, i tak byla dvakrát žádost o vízum zamítnuta, proto souhlasila s návrhem té ženy, že odjede do Libye. Tam se ovšem dostala do „ghetta“ a byla dvakráte zobchodována do nevěstince. V Libyi žila asi 7-8 měsíců, dokud v nevěstinci nepotkala muže, který ji pomohl získat místo ve člunu plujícím do Itálie. Po příjezdu do Bolzana kontaktovala žalobkyně věřitelku, jež požadovala splacení dluhu. V Itálii měla rovněž potkat další osobu, která jí poskytla falešné doklady a dokumentaci; měla radost, že může cestovat. Takto se dostala do České republiky, kde si našla práci ve striptýzovém klubu; zaměstnání vykonávala dobrovolně, měla zde zajištěno bydlení. Žalobkyně konstatovala, že v zemi původu neměla žádné problémy se státními orgány a policií, občas je v kontaktu se svou rodinou. Žalobkyně závěrem uvedla, že chce být volná a získat normální práci.

Žalovaný při prvním rozhodování o žádosti žalobkyně vycházel z následujících informací o zemi původu: Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2019, vydané dne 11. 3. 2020; Informace MZV ČR, č. j. 112124-6/2020-LPTP, ze dne 29. 5. 2020: Situace neúspěšných žadatelů po návratu do vlasti, návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí; Informace OAMP ze dne 19. 7. 2019 týkající se pomoci obětem násilí na ženách, útulky pro ženy, přičemž dne 4. 9. 2020 rozhodl tak, že se žalobkyni neuděluje žádná z forem mezinárodní ochrany. Příběh žalobkyně shledal v některých částech nevěrohodný a též ji nepovažoval za zranitelnou osobu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu.

Krajský soud v Hradci Králové dne 20. 4. 2021 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2020. Pohovory žalobce měl za příliš vágní na to, aby žalobkyně mohla být považována za ekonomického migranta; též dle něj žalovaný selektoval informace o zemi původu žalobkyně. Závěry o nevěrohodnosti žalobkyně shledal soud nepřezkoumatelnými. Uzavřel, že se žalovaný nedostatečně zabýval otázkou, zda žalobkyně nebyla předmětem obchodovaní s lidmi. Žalovaný rovněž nedostál své povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav ohledně okolností, které vedly žalobkyni k opuštění země původu, a proto nelze potvrdit jeho kategorický závěr o tom, že žalobkyni nesvědčí důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu, potažmo doplňkové ochrany.

Kasační stížnost žalovaného proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 4. 2021 byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2021 odmítnuta pro nepřijatelnost. Kasační soud vytkl žalovanému, že ve svých závěrech o ekonomickém motivu žalobkyně k opuštění Nigérie nepřihlédl k její specifické sociální a ekonomické situaci (od nezletilého věku zneužívána strýcem, absence ubytování a peněžních prostředků k obživě) a též odhlédl od běžných praktik obchodování s ženami (pokud na jednání zprostředkovatelky nahlížel pouze jako na jakousi službu ve zprostředkování dopravy do Evropy). Ve spise není založena žádná zpráva týkající se aktuálních postupů a praktik obchodníků s lidmi, konkrétně s ženami z etnické příslušnosti Edo pocházejícím z města Benin City (jako žalobkyně). Závěry žalovaného ohledně toho, že žalobkyně není obětí obchodování s lidmi, shledal Nejvyšší správní soud rovněž nepřezkoumatelnými, přičemž azylový příběh a výpovědi žalobkyně je nutno hodnotit v kontextu její sociální a ekonomické situace. Žalovanému vytkl, že neposoudil ani skutečnost, zda žalobkyně s ohledem na sexuální zneužívání ze strany strýce není zranitelnou osobou. Žalovaný rovněž nevyvrátil pravdivost tvrzení žalobkyně z pohledu zásady „benefit of doubt“.

V dalším řízení žalovaný realizoval dne 16. 8. 2022 s žalobkyní rozsáhlý doplňující pohovor, v němž žalobkyně opětovně a detailně popsala svůj azylový příběh. Mj. ve vztahu ke své rodině dodala, že se po útěku od strýce nemohla a nechtěla vrátit, neboť by jí nevěřili; její otec není „úplně někdo, s kým se dobře vychází“, a kdyby se vrátila domů, bylo by to „další mučení“. V kontakt s rodinou vstoupila až když byla v Evropě prostřednictvím Facebooku. Dodala, že je v nepravidelném kontaktu se sourozenci, matka před dvěma lety umřela. Vždy, když mluví s otcem, tak se dohadují, protože se o ně nedokáže postarat. Nechce se vrátit domů, kde „má všechny ty vzpomínky na to, co se stalo“. Vracel by se jí strach a bolest. Její vztahy s otcem jsou těžké. K době před svým odjezdem do Evropy doplnila, že po útěku od strýce žila v nedostavěné budově, prodávala vodu, nebylo to dobré, bylo to těžké, někdy se jí nepovedlo vodu prodat, ne každý den jí peníze vystačily na jídlo. Na tržišti potkala ženu T., vylíčila jí svůj příběh, žena jí nabídla pomoc, nabídla jí cestu do Evropy, kterou měla zaplatit, až se tam dostane. Žalobkyně neví, jak dlouho u T. bydlela a kde to bylo, neví, čím se T. živila. Občas T. vypomohla v domácnosti. U T. se cítila „trochu v bezpečí“, nedovede vysvětlit, proč jí T. pomáhala. Samotné vycestování žalobkyně popsala tak, že jedno odpoledne ji T. zavedla ke zprostředkovateli, kde byli i jiní lidé, aby společně opustili Nigérii, bylo to někdy v říjnu 2016, nedostali žádné doklady, dokumenty, cestovala se skupinou lidí, na cestě byl s nimi agent, museli dělat, co jim řekl. Utéct bylo nebezpečné.

Žalovaný spis doplnil o Informaci MV ČR, OAMP, ze dne 7. 7. 2022 týkající se obchodování s ženami v Nigérii popisující stav k dubnu 2022; Informaci MZV USA z března 2023: Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2022, překlad vybraných částí.; a Informaci MZV ČR ze dne 23. 11. 2022, týkající se situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a návratu po dlouhodobém pobytu v zahraničí z listopadu 2022.

Žalobkyně se dne 2. 6. 2023 vyjádřila k podkladům pro rozhodnutí a navrhla jeho doplnění o zprávy specifikované v jejím vyjádření na čl. 504 správního spisu.

Ve věci žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím dne 3. 8. 2023, přičemž u žalobkyně opětovně neshledal naplnění žádného z azylově relevantních důvodů. Připustil již, že žalobkyně naplňuje definici zranitelné osoby ve smyslu zákona a azylu; shledal též žalobkyní předestřený azylový příběh věrohodným, přičemž i seznal, že se žalobkyně stala obětí obchodování s lidmi. Ono obchodování ovšem, dle žalovaného, proběhlo „až na území Libye“, tedy nikoliv zemi původu žalobkyně, a proto z něj nelze dovodit obavy z opětovného přeprodáni v Nigérii či pomsty v případě návratu žalobkyně. Žalovaný dospěl k závěru, že do obchodování s žalobkyní nebyla zapojena zprostředkovatelka cesty, ženy T. (zvýrazněno soudem), ani rodina žalobkyně, není tedy důvod k tomu, aby se žalobkyně nemohla vrátit do Nigérie, neboť nigerijský stát disponuje orgány a institucemi, které pomáhají obětem obchodu s lidmi. Ke strachu k osobě strýce žalovaný dodal, že u něj žalobkyně pobývala i v dospělosti, aniž by jí bylo bráněno ve volném pohybu, přičemž se neobrátila na žádné instituce v zemi původu za účelem prostření svého případu. Aktuálně se jedná již o dospělou ženu, která je schopna se o sebe postarat v cizí zemi (uzavírá pracovní smlouvy a smlouvy o nájmu), je již dlouhodobě mimo kontrolu strýce a nemusí se jej obávat. V rámci Nigérie se může vrátit na jiné místo. Žalovaný dovodil, že důvod, pro který žalobkyně žádá o azyl, je legalizace pobytu za účelem zaměstnání, a proto neshledal naplnění § 12 písm. b) zákona azylu, přičemž dle žalovaného žalobkyně vlast opustila ve snaze nalézt lepší život v cizině a v době, kdy, již byla mimo dosah svého strýce. Žalovaný uzavřel, že v Nigérii byla žalobkyně schopna se o svoji osobu postarat. Obdobně usoudil žalovaný ohledně doplňkové ochrany, přičemž měl za to, že žalobkyni v zemi původu nehrozí ponižující a nelidské zacházení, byla zde schopna se o sebe postarat, je dospělou, gramotnou ženou s životními zkušenostmi, která je s to se o sebe postarat i v cizí zemi. Je mimo vliv svého strýce, přičemž se v Nigérii může obrátit na příslušené orgány či organizace s žádostí o pomoc. Žalovaný dovodil, že vycestování žalobkyně není v rozporu s mezinárodními závazy České republiky, přičemž k jejímu zobchodování došlo na území jiného státu a v Nigérii nedojde v žádném případě k ohrožení její osoby novým přeprodáním či pomstou obchodníků s lidmi za útěk (zvýrazněno soudem). Žalobkyně se může setkat se svou rodinou, s níž je v kontaktu, přičemž z vlivu strýce, jakožto aktéra jejího zneužívání, se již vymanila. Žalovaný rovněž neshledal důvod pro udělení humanitárního azylu, pročež žalobkyně je zdravou osobou, nezmínila se o tom, že by trpěla jakýmikoliv následky dlouholetého zneužívání strýcem či několika měsíci prostituce v Libyi. Obsah žaloby

Žalobkyně včasnou žalobou namítá v obecné rovině porušení četných ustanovení správního řádu, dále § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu, jakož i mezinárodních dokumentů potírajících zejména obchodování s lidmi.

Konkrétně má za to, že žalovaný její životní zkušenosti bagatelizuje; v případě návratu se obává opětovného zobchodování své osoby a vydírání ze strany ženy, která ji pašovala do Evropy, rovněž má strach z odmítnutí ze strany rodiny a toho, že ji opětovně vyhledá strýc, který ji v minulosti sexuálně zneužíval. Žalovaný dle žalobkyně chybně určil motiv opuštění Nigérie. Není jím snaha po legalizaci pobytu, ale předchozí traumatické zkušenosti žalobkyně ze země původu a následná cesta do Evropy.

Žalobkyně se kvalifikuje pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany.

Napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné v části týkající se udělení humanitárního azylu, přičemž poukázala na praktiky brutálního novodobého otroctví. Žalovaný se zabýval pouze socio-ekonomickou situací žalobkyně, nikoliv však jejím zobchodováním v Libyi.

Namítla, že žalovaný odmítl učinit žalobkyní navrhovaný posudek stran její identifikace jako oběti obchodování s lidmi.

V doplnění žaloby ze dne 15. 9. 2023 (učiněné ve lhůtě pro podání žaloby) žalobkyně detailně rozvedla svá tvrzení ve vztahu k tomu, že se stala obětí obchodování s lidmi. Má za to, že jakožto samostatná mladá žena bez doprovodu a zázemí, která byla v minulosti obětí sexuálního zneužívání a obětí obchodování s lidmi, přináleží ke specifické sociální skupině zvláště zranitelných mladých žen ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Obává se, že se stane terčem opětovného zobchodování a odvetných opatření v zemi původu. V detailech poukázala na definici obchodování s lidmi v mezinárodně-právním rámci, jakož i na judikaturu správních soudu a členských států EU a Rady Evropy.

IV. Vyjádření žalovaného

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Odkázal na obsáhlé odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež dle něj dává odpověď na všechny žalobní námitky.

V. 2. D. Otázka humanitárního azylu

Žalovaný v dalším řízení po doplnění svých závěrů ohledně obchodování s žalobkyní nově případně uváží i o institutu humanitárního azylu.

Je pravdou humanitárního azylu, že neslouží jako jakási záchranná síť pro cizince, kteří nedokázali upravit pobyt jiným způsobem. Slouží pouze pro výjimečné případy, ve kterých by bylo nehumánní jej neudělit. Pokud ovšem žalovaný konstatoval, že se žalobkyně nestala obětí obchodu s lidmi v Nigérii a v novém řízení dospěje k jinému závěru, bude na něm, aby své správní uvážení o humánnosti případného návratu do země původu náležitě odůvodnil.

Zákonodárce při úpravě podmínek udělení humanitárního zvolil kombinaci neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a následného správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004-72). Žalovaný nejdříve musí interpretovat neurčitý právní pojem „případu hodného zvláštního zřetele“ a posoudit jeho naplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru o jeho naplnění, provede správní uvážení, při němž vybere jednu ze dvou alternativ rozhodnutí – udělení či neudělení humanitárního azylu. Naopak, jestliže se o případ hodný zvláštního zřetele v konkrétní věci nejedná, nevzniká prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu a azyl z humanitárního důvodu nelze udělit. Míru volnosti žalovaného při správním uvážení o důvodech pro udělení humanitárního azylu limituje zákaz libovůle (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55).

Žalovaný v souzené věci dospěl k závěru, že v případě žalobkyně žádný důvod hodný zvláštního zřetele neexistuje. Odůvodnění rozhodnutí je v této pasáži poměrně stručné. Žalovaný nijak nedefinuje pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ a nevysvětluje, proč případ žalobkyně takovým není. V.2. E. K pozdnímu podání žádosti o azyl

K otázce pozdního uplatnění žádosti o azyl lze v obecné rovině podotknout, že čas podání žádosti o mezinárodní ochranu sám o sobě není rozhodujícím faktorem při posuzování důvodnosti této žádosti.

I pokud cizinec požádá o mezinárodní ochranu po několikaletém pobytu na území ČR, ještě to nevylučuje, že mu v zemi původu může hrozit pronásledování nebo vážná újma (obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011-49, ze dne 18.6. 2019, č. j. 8 Azs 27/2019-52, či ze dne 15. 1. 2021, č. j. 1 Azs 342/2020-49).

Ze skutečnost, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu až v návaznosti na rozhodnutí o svém správním vyhoštění z února 2019, nelze s ohledem na její azylový příběh, skutečnost, že je zranitelnou osobou a obětí obchodu s lidmi, jakož i s ohledem na její socio-ekonomické zázemí automaticky dovodit účelovost žádosti o mezinárodní ochranu a nemůže bez dalšího vést k závěru, že se jedná o ekonomického migranta. Takovýto závěr by vedl k bagatelizaci azylového příběhu žalobkyně a zcela selektivní práci s ním.

Krajský soud dále zdůrazňuje, že již samotný výkon nucené prostituce by mohl představovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu pronásledování, dochází-li k natolik závažnému porušování lidských práv, včetně ohrožení života. To lze dovodit z čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, který zakotvuje zásadu nenavracení non-refoulement uprchlíka do státu, ve kterém je ohrožen jeho život. Interpretace důvodů, na základě, kterých může být cizinci mezinárodní ochrana udělena, přitom musí odpovídat cíli a účelu Ženevské úmluvy. Vždy je však potřeba důsledně vážit veškeré okolnosti každého jednotlivého případu.

Krajský soud k tomuto bodu závěrem připomíná, že opatření, kterým je žadatel o mezinárodní ochranu v zemi svého původu vystaven, nelze hodnotit izolovaně, tj. samostatně bez ohledu na další možné ústrky, kterým může čelit. Za pronásledování se totiž nepovažují jen taková jednání, která sama o sobě představují vážné porušení základních lidských práv. Čl. 9 kvalifikační směrnice naopak zdůrazňuje, že pronásledováním je také jednání, které je „souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenua) “ – jedná se o tzv. pronásledování na kumulativním základě (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009-98, č. 1913/2009 Sb. NSS, nebo též rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č.j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS). V souladu s požadavkem eurokonformního výkladu je proto povinností žalovaného komplexně a zodpovědně posoudit všechna možná opatření, kterým jednak cizinec v zemi původu již čelil, ale také ta, kterým s ohledem na svá tvrzení a situaci v zemi původu může být v budoucnu vystaven, a to ve svém souběhu. Posuzování odůvodněných obav z pronásledování má totiž prospektivní povahu, proto hodnocení toho, čemu byl žadatel o mezinárodní ochranu vystaven v minulosti, aniž by byla zohledněna případná budoucí rizika právě ve svém souběhu, není a nemůže být dostatečné (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019-77, č. 3924/2019 Sb. NSS).

I ve světle výše popsaných bodů žalovaný v dalším řízení opakovaně posoudí věrohodný azylový příběh žalobkyně, přičemž nejen že za stávající situace nebylo možné vyloučit uvedené důvody pronásledování, nebylo možné blíže zhodnotit ani to, zda je žalobkyně jakožto osoba, která uprchla vykořisťovatelům a původcům jejího obchodování, skutečně pronásledována (resp. zda je její obava z pronásledování důvodná).

V této souvislosti připomíná krajský soudu žalovanému notoricky známý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, podle kterého,,břemeno tvrzení spočívá zcela na žadateli, a je to tedy právě žadatel, kdo musí prokázat tvrzení o svém pronásledování čí skutečně hrozící újmě vlastní věrohodnou, tj. přiměřeně pravděpodobnou, logickou, vnitřně nerozpornou a konzistentní výpovědí“. Jsou-li dány skutečnosti, na základě, nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.

Z veřejně dostupných zdrojů je známo, že otázka obchodování s lidmi je otázkou komplexní a sestává z několika fází a vzájemně propojených kroků, které tvoří jedno soukolí. Žalovaný opomněl zohlednit a vyhodnotit, že sítě pašeráků a obchodníků s lidmi, jsou často těsně propojené, neboť obě těží ze zranitelnosti lidí hledajících mezinárodní ochranu či přístup na zahraniční trhy práce. Neregulérní migranti využívající služeb pašeráků, s nimiž dobrovolně uzavřeli dohodu, mohou rovněž skončit jako oběti obchodování, pokud se služby, které původně žádali, promění ve scénář s prvky zneužívání a vykořisťování.

V této souvislosti je možno odkázat na zcela jednoznačně vyznívající národní[2], a především mezinárodní právní úpravu, potažmo doktrínu, která pod pojem obchodování s lidmi zahrnuje širo­kou škálu dílčích jednání, na které se může, ale nezbytně nemusí, postupně podílet více osob. Obecně se jedná o nábor, přepravu a převzetí nebo následné vykořisťování oběti. Z uvedeného je zjevné, že obchodování s lidmi je sítí četných dílčích aktivit a praktik, které jsou vzájemně provázány. Bez jakékoliv ambice na úplnost lze z mezinárodně-právních dokumentů připomenout například definici obchodování s lidmi obsaženou v čl. 3 písm. a) Protokolu o předcházení, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména se ženami a dětmi, č. 15/2015 Sb. m. s. (dále jen „Palermský protokol“), jenž doplňuje Úmluvu Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu ze dne 15. 11. 2000 (č. 75/2013 Sb. m. s.), který byl jménem České republiky podepsán 10. 12. 2002. Posledně jmenované ustanovení definuje obchodování s lidmi jako „najmutí, přepravu, předání, přechovávání nebo přijetí osob za účelem vykořisťování, a to prostřednictvím pohrůžky násilím nebo použití násilí či jiných forem donucení, prostřednictvím únosu, podvodu, uvedení v omyl nebo zneužití moci či stavu zvláštní zranitelnosti nebo prostřednictvím poskytnutí nebo přijetí plateb či výhod s cílem získat souhlas osoby mající kontrolu nad jinou osobou. Vykořisťování zahrnuje přinejmenším zneužívání prostituce jiných, jiné formy sexuálního vykořisťování, nucenou práci, nebo služby, otroctví nebo podobné praktiky jako je otroctví, nevolnictví nebo odnětí orgánů“ důraz přidán krajským soudem.

Z výše uvedeného je patrné, že obchodování s lidmi představuje proces složený z řady vzájemně spjatých jednání, která v citelné míře zasahují do základních lidských práv a svobod jednotlivce či skupiny osob. Jeho znaky[3] jsoua) jednání – najímání, přepravování, převádění, přechovávání nebo přijímání osob; b) prostředky – hrozba silou nebo použití síly či jiných forem nátlaku, únos, lest, podvod, zneužití moci nebo zranitelné situace a poskytnutí nebo přijetí peněz nebo jiného prospěchu k získání souhlasu osoby ovládající jinou osobu; a c) účel – vykořisťování oběti, kterým je mj. také zneužívání prostituce jiných či jiné formy sexuálního vykořisťování. Jsou-li přítomny tyto znaky, jedná se o obchodování s lidmi.

Ve světle výše uvedeného tak nemůže bez dalšího podrobného odůvodnění obstát absolutně kategoricky vyznívající závěr žalovaného stran nezapojení ženy T. do zobchodování žalobkyně. Žalovaný nikterak neodůvodnil, jak dospěl k tomu, že žena/zprostředkovatelka T. nebyla nijak zapletena do obchodu s žalobkyní, a to za situace, kdy se mohla spolupodílet na jejím zprostředkováním i tím, že žalobkyni „pouze“ najala či zlákala, resp. zneužila omylu, tísně či závislosti žalobkyně, to vše při paměti okolností, za kterých byla onou T. žalobkyni poskytnuta „pomoc“ ve spojení se socio-ekonomickou základnou žalobkyně (nedovzdělaná mladá žena, od šestnácti let mimo domácí prostředí, sexuálně zneužívána blízkou osobou, bez finančních prostředků, bez zázemí, donucena okolnostmi žít v nuzných poměrech a živit se na tržnici prodejem vody etc., jakož i při uvědomění si toho, že obchodování s lidmi zahrnuje i samotnou přepravu, přičemž souhlas oběti je v dané věci zcela irelevantní. Z citované definice nelze než usoudit, že i nábor vyznačující se zjednáním, najmutím, svedením, zlákáním je možno považovat za jednání spadající pod kategorii obchodování s lidmi. Stejně se dopustí obchodování s lidmi i ten, kdo mj. takto někoho zláká či najme za použití lsti či zneužitím jejího omylu, tísně, závislosti. Dlužno připomenout, že již Nejvyšší správní soud v rozhodnutí o kasační stížnosti žalovaného ve věci žalobkyně žalovanému vytkl, že tento odhlédl od běžných praktik obchodování s ženami, pokud na jednání zprostředkovatelky nahlížel pouze jako na jakousi službu ve zprostředkování dopravy do Evropy. Tato výtka nicméně v napadeném rozhodnutí zůstala bez další bližší reflexe Závěr žalovaného o tom, že k obchodu s žalobkyní došlo až v Libyi, se rovněž rozchází s obsahem správního spisu, a to s výpovědí žalobkyně a zejména informacemi o zemi původu, které si zajistil sám žalovaný. Z azylového příběhu žalobkyně (již dle žalovaného věrohodného) je zjevné, že žalobkyně vykazuje profil typické oběti obchodování s lidmi, jak je popsán v Informaci MV ČR, OAMP, z července 2022, věnující se obchodování s lidmi v Nigérii, kterou si zajistil žalovaný a která čerpá z pluralitních zdrojových materiálů (namátkou např. nigerijské Národní agentury pro zákaz obchodování s lidmi -„NAPTIP“, Evropského podpůrného azylového úřadu - „EASO“, organizace Human Rights Watch“, Mezinárodní organizace pro migraci - „IOM“, nizozemského Ministerstva zahraničí). Rovněž okolnosti, za kterých žalobkyně opustila Nigérii korespondují s popisem fungování obchodování s lidmi v daném regionu. Z této zprávy žurnalizované na straně 483 a násl. spisového materiálu lze citovat obecně k otázce obchodování s lidmi v Nigérii takto: - Nigérie je zdrojovou, tranzitní a cílovou zemí pro obchodování s lidmi a také v ní dochází k vnitrostátnímu a mezinárodnímu obchodování se ženami; - v posledních letech byly tisíce nigerijských žen a dívek prodány v rámci Nigérie, do jiných zemí v Africe a do Evropy; mnohé tím utíkají před zoufalou ekonomickou situací doma, kde je těžké získat práce, některé zažily vyloučení a diskriminaci, jiným hrozí vykořisťování a snaží se utéci z násilnického rodinného prostředí; - Nigérie je běžně uváděna jako jedna ze zemí s největším počtem obětí obchodu s lidmi v zahraničí; - oběti pocházející z jižní Nigerie (Benin City leží na jihu země – poznámka soudu) jsou většinou prodávány do západní a centrální Afriky, přičemž velká část jich uvízne na cestě do Evropy v Libyi, kde mohou strávit měsíce nebo léta. Zpráva popisuje i metody a strategie obchodníků s lidmi: - ženy a dívky byly často prodány lidmi, které znaly a kteří zneužívají jejich zoufalství, předkládají jim falešné sliby (zvýrazněno soudem), jsou přepravovány vnitrostátně i přes hranic, vystaveny trýznivému putování přes Saharu do cílových míst v Libyi nebo Evropy; - obchodování s lidmi a převaděčství jsou odlišné, ale souvisejí, někteří prodaní lidé mohou začít sovu cestu tak, že souhlasí s tím, že budou vpašováni do nějaké země, následně jsou oklamáni a násilím či nutností uvrženi do situace, v níž jsou vykořisťováni; - zpráva hovoří i o ilegálních náborářích, jimiž jsou známé osoby, někdy i rodinní příslušníci. Zpráva udává i profil typické oběti obchodování s lidmi, jejímiž markantními znaky jsou: - chudoba, zátěž spojená s velkým počtem členů rodiny, nezaměstnanost, neexistence či nedostatečnost systémů sociálního zabezpečení, zneužívání tradiční pěstounské péče rodinnými příslušníky, rozšířená negramotnost, která obchodníkům s lidmi usnadňuje obelhávání lidí, často omezené formální vzdělání; - osoby z Nigérie, které se staly oběťmi obchodování s lidmi uvedly, že po nich nebylo požadováno, aby cokoliv zaplatily za svoji cestu předem, avšak jakmile byla cesta u konce, bylo jim být řečeno, že musí splatit dluh za úhradu spojených s cestou. S ohledem na původ žalobkyně (jižní Nigérie), její socio-ekonomické zázemí (nedovzdělaná, zneužívaná, bez financí, bez zázemí), popis setkání a „vztahu“ se zprostředkovatelkou cesty (vzbuzení a následné zneužití důvěry a tísně), popis následné cesty do Evropy (vedoucí přes Libyi), nelze než i prostou komparací s informacemi o zemi původu dovodit, že závěr žalovaného o nezapojení zprostředkovatelky T. do obchodování s žalobkyní, resp. o tom, že žalobkyně se stala obětí obchodování s lidmi až v Libyi, je s obsahem spisu rozporný, nedostatečně odůvodněný a neobstojí. Dlužno podotknout, že již Nejvyšší správní soud v rozhodnutí o kasační stížnosti žalovaného ve věci žalobkyně ze dne 20. 9. 2021 žalovanému vytkl, že tento odhlédl od běžných praktik obchodování s ženami, pokud na jednání zprostředkovatelky nahlížel pouze jako na jakousi službu ve zprostředkování dopravy do Evropy. Obchodování s lidmi je považováno za tak závažný jev, který nelze v řízení o udělení mezinárodní ochrany pominout. Vyjdou-li najevo takové skutečnosti, které praxi obchodování s lidmi nasvědčují, je povinností žalovaného zabývat se všemi souvislostmi a okolnostmi případu, kteréžto povinnosti žalovaný v souzené věci nedostál. Žalovaný se komplexně nezabýval celou situací žalobkyně tak, aby mohl zodpovědně posoudit, zda žalobkyně jakožto oběť obchodování s lidmi nenaplňuje definici uprchlíka podle Ženevské úmluvy. Pro úplnost krajský soud dodává, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce obchodu s lidmi (srovnej např. rozsudek ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 317/2020-28) a toho, že ne každá oběť obchodování s lidmi má nárok na mezinárodní ochranu. Ta může být udělena pouze tomu, kdo splňuje definici uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy. S udělením mezinárodní ochrany oběti obchodování přitom počítá i zmiňovaný Palermský protokol, který ve svém čl. 14 odst. 1 stanoví: „Nic v tomto Protokolu nemá vliv na práva, povinnosti a odpovědnost států a jednotlivců podle mezinárodního práva, včetně mezinárodního humanitárního práva a mezinárodního práva lidských práv a zejména, pokud přichází v úvahu jejich použití, Úmluvy z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 o právním postavení uprchlíků a zásady nenavracení v nich uvedené.“ Všechna opatření uvedená v Palermském protokolu proto musí být vykládána a prováděna tak, aby nedocházelo k diskriminaci osob v důsledku toho, že jsou oběťmi obchodování s lidmi (viz čl. 14 odst. 2 Palermského protokolu). Na tomto místě ostatně nelze nepřipomenout také čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“). Z těchto článků přitom vyplývají pro smluvní státy „pozitivní povinnosti“, tedy povinnost efektivně lidská práva chránit prostřednictvím vlastní aktivity, zejména vytvořením legislativního a správního rámce[4]. Na základě výše uvedeného krajský soud k tomuto bodu uzavírá, že žalovaný na podkladě již zajištěných informací a azylového příběhu žalobkyně opětovně uváží o tom, zda se žalobkyně nestala obětí obchodování s lidmi, a to již v zemi původu, svou úvahu náležitě odůvodní, aniž by opomněl zohlednit definici obchodování s lidmi dle mezinárodně-právních nástrojů

na potírání obchodování s lidmi ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzované věci. Názor žalovaného o tom, že se žalobkyně nestala obětí obchodu s lidmi v zemi původu, předurčil i jeho navazující závěry o tom, zda ji v Nigérii hrozí pronásledování či nebezpečí vážné újmy. I z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí obstát. Žalovaný tak v dalším řízení po úvaze o stěžejní otázce souzené věci, tedy po zodpovědném posouzení osoby žalobkyně jakožto oběti obchodování s lidmi, nově vyhodnotí, zda se žalobkyně kvalifikuje pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, doplňkové ochrany či azylu humanitárního. Při tomto postupu neopomene aplikovat zásady ovládající azylovou proceduru, tj. „v pochybnostech ve prospěch“ a přiměřené pravděpodobnosti, a zohlední i následující poznatky a výtky krajského soudu.

V.2. Posouzení dalších azylově relevantních otázek

VI. Závěr a náklady řízení

Krajský soud ze všech shora popsaných skutečností zrušil napadené rozhodnutí, aniž by nařizoval ve věci jednání, a to z důvodů předpokládaných v § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Současně věc vrátil žalovanému k dalším řízením podle § 78 odst. 4 s. ř. s., v nichž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku podle § 78 odst. 5 s. ř. s.

Ve světle shora uvedeného zbývá doplnit, že krajský soud vzhledem k přijatým závěrům nevypořádával všechny vznesené námitky žalobkyně.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť ač žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná, z obsahu spisu vyplývá, že jí žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení.

Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel nebo jeho zástupce nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Ostrava 23. listopadu 2023 JUDr. Kateřina Štěpánová, Ph. D. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J.V.

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany.

[2] Srovnej zejména ustanovení § 168 zákonač. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů upravující skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi).

[3] Srovnej blíže směrnici Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“) k mezinárodní ochraněč. 7 ze dne 7. 4. 2006: Uplatňování čl. 1A odst. 2 Ženevské úmluvy z roku 1951, tedy Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), na obchodování s lidmi a osoby takto ohrožené (směrnice HCR/GIP/06/07, která poskytuje vodítko v oblasti právní interpretace vládám, právním poradcům, osobám rozhodujícím v azylovém řízení a soudcům i pracovníkům UNHCR, kteří posuzují právní postavení uprchlíků v terénu) je obchodování s lidmi definováno na základě tří vzájemně propojených skupin znaků.

[4] Blíže k pozitivním povinnostem smluvních států EÚLP ve vazbě na její čl. 4 srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2005, Siliadin proti Franci, stížnostč. 73316/01; nebo rozsudek velkého senátu ze dne 7. 1. 2010, Rantsev proti Kypru a Rusku, stížnostč. 25965/04.

[5] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění)