KSOS 18 Az 20/2024-17

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánovou, Ph. D., ve věci žalobce: Z. Ch. státní příslušnost Ruská federace t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2024, č. j. OAM-1144/VL-VL17-VL14-PS-2024, o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci

Žalobce se domáhá přezkumu výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného: žalovaný jím žalobce zajistil v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Dobu trvání zajištění žalovaný stanovil dle § 46a odst. 5 zákona o azylu do 15. 1. 2025.

II. Relevantní skutková zjištění vyplývající z obsahu správního spisu

Dne 27. 8. 2024 žalobce kontrolovala hlídka policie v dálkovém autobuse na lince Budapešť – Berlín. Žalobce se prokázal cestovním dokladem Ruské federace, neměl platné vízum, které by jej opravňovalo ke vstupu na území České republiky. Z cizineckého informačního systému vyplynulo, že žalobce žádným platným oprávněním k pobytu na území našeho státu nedisponuje.

Téhož dne rozhodla cizinecká policie o zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem jeho správního vyhoštění. Rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce na dobu dvou let cizinecká police vydala dne 27. 8. 2024. Z policejního protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 27. 8. 2024 se podává, že žalobce je státním příslušníkem Ruské federace, národnosti ingušské. Z Ruska odcestoval letecky do Istanbulu dne 20. 8. 2024, následně se přesunul letecky do Bosny a Hercegoviny, odkud pokračoval za pomoci převaděčů do Chorvatska. Dne 26. 8. 2024 odjel autobusem ze Záhřebu do Budapešti. Zde nastoupil na výše zmíněný linkový autobus směřující do Berlína. Žalobce by v České republice chtěl začít nový život. Je si vědom neoprávněnosti svého pobytu, avšak vyřízení víza je finančně nákladné. Žalobce upřesnil, že je svobodný, bezdětný, dosáhl základního vzdělání, pracoval jako zedník. Na území České republiky či jiných členských států Evropské unie států nemá žádné vazby či závazky. Odmítá se navrátit do Ruské federace kvůli mobilizaci. V armádě ještě nebyl, první povolávací rozkaz neuposlechl a skrýval se. Letos na jaře jej chytili a odvezli do sklepa, kde byl asi týden zavřený, bili jej. Následně obdržel další povolávací rozkaz. Žalobce se obává nelidského zacházení a mučení; vyloučil trest smrti. Nechce válčit na Ukrajině. Nemá dostatek finančních prostředků pro návrat do Ruské federace.

Dne 29. 8. 2024 podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu. O mezinárodní ochranu nepožádal v žádném jiném státě.

Dne 3. 9. 2024 rozhodl žalovaný o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Konstatoval, že žalobce si je plně vědom nelegálního pobytu; sdělil pouze, že vyřízení víza stojí hodně peněz. Žalovaný připomněl, že žalobce z vlasti odcestoval legálně, cestoval i přes státy Evropské unie (Chorvatsko, Maďarsko), odkud odjel autobusem směřujícím do Německa. Žalobce v České republice není nikde hlášen k pobytu. Žádost o mezinárodní ochranu podal až po svém zadržení a zajištění cizineckou policií. Z jeho výpovědi nevyplynulo nic, co by mu bránilo v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný usoudil, že žádost podal pouze ve snaze oddálit realizaci správního vyhoštění. Žalovaný dále konstatoval, že v případě žalobce nelze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. O neúčinnosti zvláštního opatření v případě žalobce svědčí nejen jeho vědomé nerespektování právního řádu, ale také jeho zjevně účelové jednání spočívající v tom, že se mezinárodní ochrany začal domáhat teprve po svém zajištění. Žalovaný též uvážil o individuálních okolnostech žalobcova případu. Závěrem odůvodnil délku zajištění. Dle žalovaného je žalobce oprávněn v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany měnit důvody své žádosti, a proto nelze vyloučit, že jeho žádost bude zapotřebí posuzovat z hlediska naplnění podmínek předpokládaných § 12 až 14b zákona o azylu, nikoliv postupovat dle § 16 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Stanovil tak dobu zajištění v délce do 15. 1. 2024, tj. 140 dnů, odpovídající základní lhůtě pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, při respektu k § 27 odst. 1 zákona o azylu a s připočtením lhůty pro podání žaloby, lhůty pro rozhodnutí o jejím případném odkladném účinku, jakož i lhůty pro doručování.

Dne 10. 9. 2024 žalobce poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Zemi původu opustil z obav z války. Na vojenské správě jej mučili. Druhým důvodem jsou pak výhružky jeho rodině na podkladě krevní msty. Je muslim, bez politického přesvědčení. Cítí se zdráv, ale psychicky je na tom špatně. Správní orgán žalobce poučil o možnosti zajistit si lékařské vyšetření ve syslu § 10 odst. 5 zákona o azylu. Toho žalobce nevyužil. Dne 17. 9. 2024 žalobce při pohovoru ke své žádosti o mezinárodní ochranu nad rámec shora uvedeného za cíl své cesty označil Německo, kde chtěl začít nový život. Dodal, že má rodinu ve Francii a Německu.

III. Žaloba

Žalobce v prvé řadě napadenému rozhodnutí vytýká absenci individualizace a nezohlednění jeho konkrétní situace. Žalovaný ignoroval podle žalobce většinu jím uváděných skutečností a rozhodnout v rozporu s obsahem správního spisu.

Žalobce dále bez bližší konkretizace namítá, že žalovaný porušil nejen základní zásady činnosti správních orgánu uvedené v § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 dost. 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, v platném znění, ale především čl. 8 Listiny základních práv a svobod.

Žalobce je přesvědčen, že žalovaný neodůvodnil dostatečně nemožnost uložit zvláštní opatření dle zákona o azylu. Domnívá se, že jediným argumentem žalovaného je, že by žalobce nevyčkal výsledku řízení a navázal by na svůj nelegální pobyt a cestu do Německa. To není pravdou, neboť žalobce měl od počátku zájem požádat o mezinárodní ochranu v České republice. Skutečnost, že linková doprava směřovala do Německa automaticky neznamená, že žalobce hodlal jet do Německa. Žalobce rovněž v žalobě prohlásil, že má vazby v České republice, včetně rodinného zázemí, a má zajištěno ubytování. Avizoval doložení potvrzení o zajištění ubytování. Tvrdí, že se bude zdržovat v České republice na „výše uvedené adrese“. Žalobce zdůrazňuje, že žádost o mezinárodní ochranu nepodal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ale z obav z povinnosti narukovat do války.

Dle žalobce je postup žalovaného, který stanovil „maximální délku zajištění“ zajištění v rozporu se smyslem samotného institutu zajištění, resp. institutu prodloužení délky zajištění. Rozhodnutí je v tomto ohledu nedostatečně odůvodněno; je zcela paušalizované.

Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí. Rovněž požádal, nechť je jeho žalobě přiznán odkladný účinek.

IV. Vyjádření žalovaného

Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl její zamítnutí jako nedůvodné.

Své rozhodnutí považuje za dostatečně konkretizované a individualizované s odkazem na „příjezdovou historii“ žalobce. Své rozhodnutí má za zákonné a přezkoumatelné jak co do úvah o možnosti uložení zvláštních opatření, tak co do stanovení doby zajištění. V podrobnostech odkázal na obsah spisového materiálu.

V. 3. Ke stanovení doby trvání zajištění

Účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Jak konstatoval kasační soud v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017–38, zpravidla „nelze osobu zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně, přičemž opačný postup by vedl ze zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.“

Stanovení doby zajištění je tedy zdůvodněno předpokládanou délkou řízení o mezinárodní ochraně. V nynější věci nelze dovodit, že by žalovaný překročil limity správního uvážení. Nejvyšší správní soud k tomu v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, publ. pod č. 950/2006 Sb. NSS uvedl, že „správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (…), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.“ Jen z těchto hledisek tak může soud stanovení doby zajištění přezkoumat, přičemž v případě přezkumu stanovení doby zajištění patří k těmto kritériím rovněž přiměřenost délky zajištění.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal aspekty řízení o mezinárodní ochraně, resp. poukázal na skutečnost, že žalobce v postavení žadatele o mezinárodní ochranu může měnit důvody své žádosti v průběhu probíhajícího správního řízení. Důvody žádosti o mezinárodní ochrany pak předurčují rozsah a způsob posuzovaní žádosti o mezinárodní ochrany ze strany správního orgánu, neboť mohou vést k nutnosti posouzení vznesené žádosti o mezinárodní ochranu z pohledu podmínek a kritérií předpokládaných v § 12 až 14 b zákona o azylu.

Žalovaný poukázal na maximální možnou délku azylového řízení ve smyslu § 27 zákona o azylu. Zohlednil dále lhůtu pro podání žaloby a dobu pro rozhodnutí o případné žádosti o odkladném účinku žaloby za situace, kdy tato nemá odkladný účinek ze zákona. Kalkuloval i s lhůtou pro doručování. Takto dospěl k závěru, že je možno žalobce zajistit maximálně na dobu 140 dnů (90 dnů pro prvotní rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu + 15 dnů pro podání žaloby + 30 dnů představující lhůtu pro rozhodnutí soudu o případném návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě + 5 dnů pro doručování). V této souvislosti musí krajský soud důrazně korigovat žalobní tvrzení o tom, že žalovaný stanovil napadeným rozhodnutím maximální délku zajištění. Prezentovaný názor žalobce nemá pražádnou oporu v napadeném rozhodnutí či spisovém materiálu.

Žalobce v nyní projednávané věci nenamítal žádné konkrétní okolnosti, které by žalovaný při stanovení délky zajištění opomenul zohlednit a které by činily zdůvodnění této stanovené doby nepřiměřeným či nepřezkoumatelným. Setrval z hlediska formulace žalobní námitky pouze v obecné rovině.

Krajský soud považuje zdůvodnění doby zajištění v posuzované věci s ohledem na dostupné zdroje žalovanému a vzhledem k závěrům vysloveným v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017–38, či ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs 316/2017-43, za dostatečné. Aplikace správního uvážení při rozhodování o stanovení délky trvání zajištění nalezla odraz v odůvodnění rozhodnutí. Soud mohl přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze. V řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince a stanovení délky trvání zajištění soud ve správním soudnictví totiž hodnotí postup správního orgánu a zkoumá, zda uvážení správního orgánu o stanovení doby zajištění nevybočuje ze zákonem stanovených mezí, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/22011–39, týkající se stanovení prodloužení doby zajištění, jehož závěry jsou použitelné i v nynější věci). Uvedeným požadavkům napadené rozhodnutí vyhovuje.

Pro úsudek o tom, že stanovená doba zajištění v případě žalobce obstojí a není extenzivní, je podstatné i to, že za situace, kdy by o mezinárodní ochraně žalovaný rozhodl dříve, než stanovená doba zajištění uplyne, odpadl by zákonný důvod trvání zajištění podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (zajištění tak bude ukončeno). Není též od věci poukázat na možnost periodického přezkumu důvodů zajištění. Žalobce je oprávněn v zajištění požádat žalovaného o opětovné posouzení důvodů zajištění dle § 46a odst. 10 zákona o azylu, o čemž byl řádně poučen v rozhodnutí žalovaného, a žalovaný je povinen v zákonných lhůtách o žádosti žalobce rozhodnout.

Krajský soud uzavírá, že při stanovení doby zajištění žalovaný nevybočil z mantinelů správního uvážení, napadené rozhodnutí v této části považuje soud za dostatečně a přezkoumatelně odůvodněné. Jsou v něm popsány okolnosti podporující stanovenou doby zajištění.

Krajský soud dodává, že rozhodnutí žalovaného v části stanovení doby zajištění je souladné i s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 Azs 38/2024-50, podle něhož nelze dobu zajištění stanovit na maximální délku pouze s odůvodněním, že řízení ve věci mezinárodní ochrany může dle § 27 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona trvat až šest měsíců. Takto žalovaný v souzené věci nepostupoval. Naopak zákonným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč v případě žalobce stanovil dobu zajištění žalobce do 15. 1. 2025.

Výše uvedená hlediska považuje krajský soud coby důvody předpokládané neúčinnosti uložení zvláštních opatření za dostačující v souladu s rozhodovací praxi správních soudů. Za všechny odkazuje kupříkladu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 1 Azs 469/2020–33. Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS, je při zvažovaní zvláštních opatření namístě zohlednit pobytovou historii žadatele, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění.

Žalobce vytýká žalovanému, že z pouhého směřování linkové dopravy do Berlína nelze usuzovat na jeho cílovou zemi. Tvrdí, že měl zájem požádat o azyl v České republice, aby zde mohl žít. Jeho žalobní tvrzení jsou však v příkrém rozporu s tím, co žalobce sám uváděl do protokolu před správním orgánem v rámci řízení o své žádosti o mezinárodní ochranu a co je obsahem správního spisu v rámci posuzované věci. Zde jednoznačně označuje za svou cílovou zemi Německo, což podpořil i tím, že zde má své rodinné příslušníky. Žalobce přitom v České republice nemá žádné sociální a rodinné vazby, a byť to (poměrně nevěrohodně a nekonzistentně v žalobě tvrdí – viz již úvahy v bodech 23–25 tohoto rozsudku), ničím to nedokládá, ba naopak to svými pozdějšími vyjádřeními i vyvrací. V úvaze žalovaného o tom, že by žalobce v případě propuštění nevyčkal výsledku správního řízení a pokračoval dál ve své nekontrolované cestě po území států Evropské unie, proto má reálné opodstatnění.

Mezi zákonné předpoklady zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu patří také nemožnost účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 téhož zákona.

Krajský soud připomíná, že zvláštní opatření lze považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění bez fyzického zajištění žadatele. K uložení zvláštních opatření (je-li to možné), má být vždy přistoupeno namísto významného a citelného zásahu do práv, jakým je omezení osoby na osobní svobodě. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, č. 559/2017 Sb. NSS, podle kterého „možnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění “.

Podle krajského soudu jsou stran neúčinnosti zvláštních opatření podstatné též nulové vazby k osobám na území České republiky, nejasné finanční poměry žalobce, jeho příjezdová historie i uložené správní vyhoštění. Z kombinace těchto faktorů je pravděpodobné, že by po propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců zamířil do ilegality. S ohledem na poměry žalobce, jeho minulost a záměry, se zákonem stanovené alternativy nenabízely. Ve správním řízení žalobce nepředložil žalovanému žádný rozumný důvod, na jehož podkladě by se mohl domnívat se, že by se žalobce dobrovolně zdržoval na jakémkoli místě v České republice a spolupracoval se správními orgány. Potřebná míra důvěry, jak o ní pojednává rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 5 A 33/2011–18, tak v projednávané věci absentovala.

Za těchto okolností shledal krajský soud, že odůvodnění napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k obsahu spisu za dostačující. Obstojí i při posouzení v testu nezbytnosti a proporcionality. Propuštěním žalobce ze zajištění v případě aplikace zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu není dle názoru krajského soudu předpoklad, že by žalobce spolupracoval se správním orgánem a že by tak zvláštní opatření plnilo svůj účel a propuštěním žalobce ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení.

VI. Závěr a náhrada nákladů řízení

Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, neboť o žalobě rozhodl bez zbytečného odkladu po obstarání podkladů nutných pro rozhodnutí, do 7 pracovních dnů od doručení správního spisu a zároveň ve lhůtě 30 dnů od podání žaloby ve smyslu § 73 odst. 4 s. ř. s., a to tak, že žaloba byla zamítnuta. Případný odkladný účinek přitom působí jen do skončení řízení před soudem. V této situaci by tedy již rozhodování o odkladném účinku žaloby bylo bezpředmětné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021 č. j. 1 Azs 95/2021-25).

Podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava 30. září 2024 JUDr. Kateřina Štěpánová, Ph. D. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J.V.