KSOS 57 Co 157/2024-135

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Teterové a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: právnická osoba, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_008⟫ o náhradu škody na zdraví ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2023, č. j. 32 C 207/2022-106,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 18. 3. 1993 do zaplacení (výrok I) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II).

2. Okresní soud vyšel při svém rozhodování ze zjištění, že žalobkyně dne 18. 3. 1993 podstoupila ve Státní nemocnici s poliklinikou na adresa (stávající žalovaná) operační zákrok diagnóza. Před předmětnou operací žalobkyně trpěla středně těžkou kombinovanou diagnóza. diagnóza, který byl operací odstraněn, je závažným typem diagnóza a v případě neoperování může způsobit závažné zdravotní komplikace, jako je diagnóza, např. diagnóza a další. Pooperačně byl diagnóza žalobkyně o 5 dB lepší. K ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo jeden rok po předmětné operaci, tj. 18. 3. 1994. diagnóza žalobkyně i 30 let po operaci jsou symetrické, způsobila je kombinace diagnóza.

3. Po právní stránce dospěl okresní soud k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen. Dle okresního soudu byl zdravotní stav žalobkyně ustálen dle fikce, tj. rok po opuštění nemocnice, tedy 13. 4. 1994, a žaloba byla podána v roce 2022. Dle okresního soudu není námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Tvrzená řízení u Nejvyššího správního soudu se základem nároku na náhradu škody za poškození zdraví nezabývala, a žalobkyně neprokázala, že by se odškodnění domáhala ještě jiným způsobem. K argumentaci žalobkyně stran důkazního břemene okresní soud uvedl, že postup non lege artis musí prokázat žalobkyně, přičemž tento nebyl z okresním soudem provedeného dokazování zjištěn. Žalobkyní navržený důkaz na vypracování znaleckého posudku k prokázání porušení povinností žalovanou vyhodnotil okresní soud jako nadbytečný, když nárok je promlčen, pročež žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť ve věci je nutné provést rozsáhlé dokazování, zejména vypracování znaleckých posudků. Namítala, že k promlčení nároků nemohlo dojít, neboť je nutné přihlédnout k tomu, že není osobou práva znalou, aby věděla, jak v dané věci přesně postupovat, nicméně i přesto se v průběhu let od zákroku až do podání předmětné žaloby pokoušela různými způsoby domoci spravedlnosti, ať již cestou trestního či řízení správního. Bohužel se jí nepodařilo s ohledem na odstup času a taktéž s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu okresnímu soudu předložit veškerá podání, která v souvislosti se svým nepříznivým zdravotním stavem zapřičiněným nesprávným postupem žalované učinila. Zopakovala, že námitku promlčení vznesenou žalovanou považuje za rozpornou s dobrými mravy, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/2010, který se zabývá skutkově obdobnou věcí. Dle žalobkyně není podstatné, zda k lékařskému zákroku došlo v roce 1989 nebo v roce 1993 jako v jejím případě, neboť hodnotový posun od nedotknutelnosti státu (kam se bez pochyby ve vnímání společnosti řadila i zdravotnická zařízení) po akcentaci ochrany jednotlivce probíhal postupně a rozhodně nedošlo k žádné dramatické změně ze dne na den ani z roku na rok. Stejně tak je zřejmé, že judikatura soudů v otázce spojené s promlčením jednotlivých nároků nebyla jednotná, což nelze klást k tíži žalobkyně. S ohledem na následek, který byl v důsledku nesprávného postupu žalované žalobkyni způsoben, je akceptace námitky promlčení pro žalobkyni nepřiměřeně tvrdým postihem. Dále namítala, že soud prvního stupně převzal závěry o jejím tehdejším i současném zdravotním stavu ze stanoviska tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, tituly za jménem, které je zcela bezpředmětné, neboť jej podal zaměstnanec žalované a z tohoto důvodu není možné takové vyjádření považovat za objektivní, na což poukazovala již v řízení před okresním soudem. Nelze jí klást k tíži ani to, že se jí nepodařilo prokázat, že žalovaná postupovala non lege artis, když posouzení toho, zda konkrétní postup byl či nebyl lege artis, je otázkou odbornou a za tímto účelem žalobkyně navrhovala vypracování znaleckého posudku, který však okresní soud nesprávně vyhodnotil jako nadbytečný.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť nárok žalobkyně je primárně promlčen. K ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo rok po předmětné operaci, tj. 18. 3. 1994, a žaloba byla podána až v roce 2022. V mezidobí se žalobkyně vůči žalované nedomáhala konstatování, že postup nemocnice byl non lege artis. Stejně tak žalobkyně neprokázala, že námitka promlčení ze strany žalované je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná setrvala na tom, že zdravotnická péče poskytnutá žalobkyni byla na náležité odborné úrovni - lege artis, tedy v souladu s § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Ze zdravotnické dokumentace žalobkyně jednoznačně vyplývá, že před předmětnou operací udávala diagnóza. Předoperační druh vyšetření ze dne 9. 3. 1993 byla s nálezem diagnóza Z důvodu chronického diagnóza, který se projevoval zhoršením diagnóza byla proto provedena sanační operace. V rámci operace byl zjištěn diagnóza. Pokud by žalobkyně operaci nepodstoupila, mohl by diagnóza a další. Pooperačně byl diagnóza žalobkyně dokonce o 5 dB lepší, jak uvádí okresní soud v závěru o skutkovém stavu věci. Z logiky věci žalovaná nemohla způsobit 100% diagnóza žalobkyně, neboť u ní podstoupila operaci pouze specifikace části těla. Při druh vyšetření vyšetření ve nemocnice dne 26. 5. 2021 jsou zaznamenány diagnóza. Ztráty diagnóza jsou i 30 let po operaci zcela symetrické (diagnóza) a jsou způsobeny kombinací diagnóza.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v celém rozsahu, se závěrem, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že operační zákrok specifikace části těla, který byl lékaři indikován z důvodu odstranění drobného diagnóza a který u žalované podstoupila dne 18. 3. 1993, byl v rozporu s lege artis, stejně tak následná léčba. O nevhodnosti léčebného postupu žalované má pochybnosti také z důvodu, že se její zdravotní stav i přes sérii několika dalších vyšetření a léčebných postupů vůbec nezlepšil. Dále uvedla, že od samého počátku na způsobené nepříznivé následky lékaře žalované upozorňovala, avšak žalovaná neučinila nic, aby nepříznivý následek v podobě praktické hluchoty napravila.

8. Předně odvolací soud v návaznosti na obsah žaloby (viz podání žalobkyně ze dne 23. 1. 2023 na č. l. 46 spisu) a na sdělení zástupce žalobkyně u odvolacího jednání, že žalobkyně spojuje tvrzený následek v podobě diagnóza nejen s operačním zákrokem, ale i s následnou pooperační léčbou, poučil žalobkyni dle § 118a odst. 1 o. s. ř., nechť doplní tvrzení, v čemž spočívala následná léčba, tj. léčba po operačním zákroku, který proběhl u žalované dne 18. 3. 1993, v jakém období probíhala a zda probíhala u žalované či i u jiných poskytovatelů zdravotních služeb. Zástupce žalobkyně uvedl, že není schopen tvrzení doplnit, toto by mohla učinit toliko žalobkyně, ale ta s ním nekomunikuje. Posléze však bylo učiněno nesporným, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně, tedy k ukončení léčby po operaci a po následné léčbě došlo do jednoho roku od operace, a že nejpozději rok po operaci, tj. 18. 3. 1994, byly prokazatelné nepříznivé trvalé následky pro životní úkony žalobkyně. Tato nesporná tvrzení jsou s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení pro rozhodnutí ve věci významná, jak je rozvedeno dále.

9. Odvolací soud zopakoval dokazování záznamem o hospitalizaci u žalované ze dne 10. 3. 1993, ze kterého zjistil, že žalobkyně sama při vyšetření u žalované sdělila, že je mnoho let léčena pro diagnóza, nyní byla odeslána jméno FO pro diagnóza k jeho odstranění; byla vyšetřena i na ambulanci žalované a byla zvažována i možnost diagnóza vlevo; při přijetí žalobkyně udávala diagnóza. U žalobkyně bylo započato s vyšetřeními a dne 15. 3. 1993 se měla dostavit k hospitalizaci. Dále odvolací soud zopakoval dokazování záznamem o hospitalizaci u žalované ze dne 13. 4. 1993, ze kterého zjistil, že dne 18. 3. 1993 byla provedena v celkové anestezii operace: údaje o operaci Jelikož výše uvedené sdělení žalobkyně ze dne 10. 3. 1993 (viz záznam o hospitalizaci) vyvrací tvrzení žalobkyně uvedené v žalobě, že před operačním zákrokem v roce 1993 žádnými zdravotními problémy netrpěla a až od doby tohoto operačního zákroku trpí diagnóza která přetrvává dodnes, byla žalobkyně vyzvána, nechť vysvětlí tento rozpor, k čemuž uvedla, že trvá na trvzeních uvedených v žalobě. Rovněž žalovaná byla vyzvána, nechť uvede, jak s jejím tvrzením, že po operaci byl diagnóza žalobkyně zlepšen, koresponduje její zjištění z roku 1993 uvedené v záznamu o hospitalizaci ze dne 13. 4. 1993, kde je uvedeno, že diagnóza není zlepšen. Žalovaná uvedla, že její zaměstnananec nyní znovu posoudil ten stejný druh vyšetření, který posuzovala v roce 1993, a dospěl k závěru, že diagnóza se o něco zlepšil. Dále uvedla, že se jedná o odborné otázky spočívající v posouzení druh vyšetření s tím, že se od roku 1993 možná změnily medicinské postupy při jeho posuzování.

10. S ohledem na výše uvedené odvolací soud považuje za správná toliko následující skutková zjištění okresního soudu: žalobkyně dne 18. 3. 1993 podstoupila ve nemocnice (stávající žalovaná) operační zákrok diagnóza Před předmětnou operací žalobkyně trpěla diagnóza, který byl operací odstraněn, je závažným typem diagnóza. K ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo rok po předmětné operaci, tj. 18. 3. 1994. Skutkový závěr okresního soudu, že pooperačně byl diagnóza žalobkyně o 5 dB lepší, není správný, neboť okresní soud činil toto zjištění, jakož i zjištění ohledně správnosti postupu žalované v roce 1993 a o příčinách diagnóza žalobkyně ze zprávy zaměstnance žalované, pročež se nejedná o zjištění, ale o tvrzení žalované. Skutková zjištění lze činit toliko z nesporných tvrzení či provedených důkazů, přičemž v daném případě by zjištění o správnosti či nesprávnosti postupu žalované mohl okresní soud učinit právě z žalobkyní navrženého znaleckého posudku, který je však skutečně nadbytečný, jak plyne z dále uvedeného.

11. Podle soudní praxe dovolá-li se dlužník odůvodněně námitky promlčení, soud žalobu zamítne, aniž by zkoumal, zda uplatňované právo věřitele existuje či nikoliv (jedná se o projev principu procesní ekonomie). Jelikož závěr okresního soudu o promlčení nároku je správný, jak je rozvedeno níže, nezabýval se odvolací soud nad rámec výše uvedeného námitkami stran nesprávného postupu při zjišťování skutkového stavu ve vztahu k základu odpovědnosti za újmu a stejně tak bylo nadbytečné zabývat se výší újmy. Jinými slovy řečeno, nedostatečně zjištěný skutkový stav stran tvrzeného porušení právní povinnosti žalovanou, stran existence škodlivého následku na straně poškozené žalobkyně a stran kauzálního nexu nebránil odvolacímu soudu v posouzení správnosti závěru okresního soudu o promlčení nároků žalobkyně.

12. Jelikož okresní soud přistoupil k závěru o promlčení nároku žalobkyně bez potřebných zjištění (je nerozhodné, že v závěru o skutkovém stavu věci uvedl, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo jeden rok po předmětné operaci, tj. 18. 3. 1994, a při právním hodnocení konstatoval, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo jeden rok po opuštění nemocnice, tj. 13. 4. 1994), zaměřil se odvolací soud na zjištění potřebná pro vyhodnocení důvodnosti námitky promlčení. U jednání před odvolacím soudem bylo žalobkyní k dotazu odvolacího soudu upřesněno, že mezi účastníky je nesporné, že k ustálení jejího zdravotního stavu po předmětné operaci a po následné léčbě došlo do jednoho roku od předmětné operace, a že do jednoho roku od operace u ní byly prokazatelné nepříznivé trvalé následky, ke kterým dle žalobkyně došlo v příčinné souvislosti s postupem žalované, jak je již výše uvedeno.

13. Při újmě na zdraví vychází soudní praxe dlouhodobě z názoru, že jednotlivé složky práva na náhradu újmy na zdraví (náklady léčení, bolestné, odškodnění ztížení společenského uplatnění, atd.) jsou samostatné dílčí nároky, které se i samostatně promlčují. Žalobkyně v řízení uplatnila dva nároky, a to nárok na náhradu za bolest a nárok na odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2024, je třeba v daném případě otázky promlčení jednotlivých nároků posoudit podle dosavadních předpisů, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť promlčecí doba uplatněných nároků se odvíjí od lékařského zákroku provedeného do tohoto data a promlčecí doba počala běžet rovněž před 1. 1. 2014.

14. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. – právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

15. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. – právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

16. Podle odst. 2 výše uvedeného zákonného ustanovení – nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

17. Z výše uvedeného plyne, že u žalobkyní uplatněných nároků se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba. Počátek jejího běhu se odvíjí od okamžiku, kdy poškozená nabyla vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistila, že na její úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen k protiprávnímu úkonu) a kdo ji způsobil. Protože tyto předpoklady musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabyde vědomost o obou těchto skutečnostech. Dle ustálené judikatury v případě bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést ohodnocení bolesti, tj. den, kdy došlo k ukončení léčebného procesu, resp. ustálení zdravotního stavu, u odškodnění za ztížení společenského uplatnění nabývá vědomost o škodě v okamžiku, kdy jsou prokazatelné nepříznivé trvalé následky pro životní úkony poškozeného, pro jeho životní a společenské uplatnění a pro plnění jeho životních úkolů a je možno je ohodnotit. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003).

18. Jelikož žalobkyně tvrdí, že od samého počátku, tedy po operaci dne 18. 3. 1993 žalovanou na jí způsobené nepříznivé následky v podobě diagnóza upozorňovala, je postaveno najisto, že příčina poškození jejího zdraví jí byla známa již v roce 1993, tedy vědomost o porušení právní povinnosti žalovanou (porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči ve smyslu de lege artis medicinae) měla již v roce 1993. Za situace, kdy v řízení bylo zjištěno, že k ukončení léčebného procesu došlo nejpozději 18. 3. 1994, je nepochybné, tímto dnem počala u nároku na bolestné běžet promlčecí doba, neboť byly splněny oba kumulativní předpoklady pro počátek jejího běhu, tj. žalobkyně zjistila, že došlo ke škodě a kdo ji způsobil. Stejně je tomu v případě nároku na odškodnění za ztížení společenského uplatnění, protože bylo zjištěno, že nejpozději rok po operaci, tj. 18. 3. 1994 byly prokazatelné nepříznivé trvalé následky pro životní úkony žalobkyně a zároveň žalobkyně věděla, kdo za újmu odpovídá. Za situace, kdy ve vztahu k uplatněným nárokům počala běžet promlčecí doba, která činí dle § 106 obč. zák. dva roky, 18. 3. 1994 a žaloba byla podána až 17. 6. 2022, je závěr okresního soudu o promlčení nároku správný. A protože je správný i závěr okresního soudu, že vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, nelze promlčené právo žalobkyni přiznat.

19. Ve vztahu k žalobkyní tvrzenému rozporu vnesené námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyní tvrzená řízení u Nejvyššího správního soudu se nároků, které jsou předmětem tohoto řízení, netýkala, a dodává, že žalobkyně neuvedla žádná další relevantní tvrzení ohledně uplatňování svých práv v minulosti. Pokud uvedla, že od samého počátku na způsobené nepříznivé následky lékaře žalované upozorňovala, avšak žalovaná neučinila nic, aby nepříznivý následek v podobě praktické diagnóza napravila, nejedná se o uplatnění nároku; nadto za situace, kdy před zákrokem sama žalobkyně udávala u žalované, že má diagnóza, je její tvrzení o následném upozorňování na nepříznivé následky nelogické, když dle lékařských zpráv byl diagnóza nezměněn. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen ve výjimečném případě, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Žádné takové relevantní okolnosti v daném případě nenastaly, ba právě naopak žalobkyně tvrdí, že od počátku věděla o tvrzeném porušení právní povinnosti, avšak žalobu podala až 17. 6. 2022, tedy po 28 letech od počátku běhu promlčecí doby, přičemž je nutno dodat, že jí nic nebránilo uplatnit své nároky u soudu, a to že tvrdí, že je právně neznalá, nemůže ve vztahu k vznesené námitce promlčení odůvodnit prolomení principu právní jistoty, jakým by bylo odepření práva uplatnit námitku promlčení. Pokud s odkazem na usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 19. 10. 2006, č. j. číslo jednací, tvrdila, že se domáhala svých práv v trestním řízení (viz spis Okresního státního zastupitelství v adresa sp. zn. spisová značka), tak z obahu spisu se podává, že okresní soud požádal Okresní státní zastupitelství v adresa o zaslání jejich spisu sp. zn. spisová značka, které sdělilo, že spis byl skartován 18. 9. 201 (věc vedená na základě oznámení žalobkyně byla evidentně skončena rozhodnutím policejního orgánu). Z výše uvedeného splyne, že uplatnění jiných práv žalobkyně před Nejvyšším správním soudem a v trestním řízení je v rozporu s tvrzenou neznalostí práva. K odvolací argumentaci žalobkyně ohledně podobnosti této věci s věcí řešenou v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 262/10, odvolací soud uvádí, že tento názor není správný. Předmětný nález se týkal poměrů před rokem 1989, když ke škodě na zdraví mělo dojít za naprosto jiných společenských-politických poměrů, kdy tehdejší zřízení nahlíželo na zájmy a potřeby jednotlivce jako takové toliko jako na prostředek sloužící k dosažení jiných cílů, což však nelze říct společensko-politické situaci v roce 1994, kdy žalobkyně mohla své nároky uplatnit u soudu.

20. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř., a to v obou výrocích, neboť okresní soud rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení.

21. Jelikož však v odvolacím řízení nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., uložil odvolací soud procesně neúspěšné žalobkyni dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. povinnost zaplatit procesně úspěšné žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč za tři úkony dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k odvolání, přípravu k jednání a účast u jednání před odvolacím soudem. Žalobkyně byla zavázána zaplatit náklady řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho soudního výkonu či exekuce.