KSOS 15 Co 108/2025-91

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená Jméno Zástupce A, ⟪LB:lb_009⟫ IČO IČO Zástupce A ⟪LB:lb_010⟫ sídlem Adresa Zástupce A ⟪LB:lb_011⟫ adresa pro doručování: ⟪LB:lb_012⟫ Jméno Zástupce B ⟪LB:lb_013⟫ sídlem Adresa Zástupce B ⟪LB:lb_014⟫ o zaplacení 158 210 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_015⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 3. 2025, č. j. 16 C 198/2024-61,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o zaplacení částky 42 710 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím od ode dne 16. 3. 2024 do zaplacení (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení částky 108 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím ode dne 16. 3. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 070 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud výrok I. o částečném zastavení řízení co do částky 42 710 Kč s příslušenstvím odůvodnil odkazem na § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť podáním ze dne 21. 1. 2025 vzal žalobce podanou žalobu co do částky 42 710 Kč spolu s příslušenstvím zpět, částka 42 710 Kč představovala žalobcem tvrzený nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených žalobcem (na převoz vozu, materiál a práce na opravu vozu) poté, co uváděl vozidlo do původního stavu po vrácení věci z úschovy.

3. Zbývající část žalobního nároku ve výši 108 000 Kč s příslušenstvím spočívajícího ve škodě za snížení tržní hodnoty vozidla (za časovou amortizaci vozu) za dobu, kdy byl vůz v soudní úschově, okresní soud shledal zcela nedůvodným a v tomto rozsahu žalobu výrokem II. rozsudku zamítl. Uvedl, že mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení není příčinná souvislosti, přičemž schází i další prvky nezbytné k založení odpovědnosti za škodu, a to existence škody a protiprávnost. Okresní soud vyložil, že již z tvrzení žalobce je zřejmé, že žalobci žádná škoda nevznikla. Sám žalobce tvrdil, že snížení ceny hodnoty předmětného vozidla za dobu, kdy bylo vozidlo v soudní úschově, není v příčinné souvislosti s touto soudní úschovou a ani s postupem orgánů činných v trestním řízení, jak ostatně uvádí i žalobcem odkazovaná judikatura. Okresní soud dále zdůraznil, že sám žalobce k dotazu soudu uvedl, že nebýt vzetí vozidla do soudní úschovy, hodnota vozu by se za uvedenou dobu snížila stejně, ba dokonce sám žalobce připustil, že i více, neboť žalobce by vozidlo používal, čímž by jeho cena na trhu ojetých vozidel ještě více klesla. Okresní soud uzavřel, že z toho plyne, že je zřejmé, že žalobci tímto způsobem žádná škoda nevznikla. Jak trestní, tak občanskoprávní teorie k existenci příčinné souvislosti dle okresního soudu, uvádějí, že příčinná souvislost je dána (je přítomna) tehdy, že nebýt příčiny, následek by nenastal nebo by nastal jinak. Jestliže tedy žalobce tvrdí, že hodnota vozu by se za dané období snížila stejně i nebýt toho, že vůz byl vzat do úschovy, pak toto vzetí do úschovy nebylo tou příčinou, která snížení jeho ceny způsobila. K existenci škody a protiprávnosti postupu orgánů činných v trestním řízení okresní soud dokazování neprováděl s odůvodněním, že by to na zamítnutí žaloby pro absenci příčinné souvislosti již stejně nemohlo ničeho změnit. Okresní soud neshledal ani existenci protiprávnosti, byť v tomto směru vycházel pouze z tvrzení žalovaného, ale pakliže zde byla třetí osoba, která tvrdila a dokládala, že je vlastníkem odcizeného vozidla (ač jej nabyla od pachatele trestného činu jako nevlastníka), nelze proti postupu policejního orgánu nic namítat. Nelze přitom zároveň přehlédnout také další žalobcem zdůrazňovanou skutečnost, že žalobce nevyužil všech opravných prostředků již v rámci trestního řízení a stejně tak bezodkladně nevyužil všech civilních dostupných prostředků, tedy žalobu na nahrazení projevu vůle, když s podáním této žaloby otálel více než 2,5 roku (což by pak také znamenalo, že za tu dobu by byl jeho nárok z časového hlediska, i kdyby už tedy soud existenci vlastní škody i příčinné souvislosti připustil, v tomto rozsahu také nedůvodný).

4. Proti tomuto rozsudku, pouze proti výrokům II. a III. (zamítavý a nákladový výrok) podal žalobce včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil a žalobě v tomto rozsahu vyhověl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobce uvedl, že lze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 4973/2014 a sp. zn. 25 Cdo 3967/2009, na které okresní soud odkazoval, z nichž plyne, že tzv. morální amortizace plynutím času, na rozdíl od fyzické amortizace, není považována za přímou škodu a je v rozporu s definicí škody v občanském zákoníku, který za škodu považuje toliko újmu, která vznikla zmenšením hodnoty majetku poškozeného. Pokud však žalobce v tomto řízení používal termín škoda, tak tato definice je zahrnuta do pojmu újma, která zahrnuje i pojem nemateriální újmy. Mezi hlavní komponenty vlastnického práva patří práva s věcí nakládat, tj. držet ji, požívat a užívat, pokud žalobce vycházel při výpočtu žalované částky ze znaleckého posudku, v němž bylo vyčísleno morální opotřebení automobilu po dobu jeho neužívání, pak je toto možno považovat jako ekvivalent pro výpočet žalované částky jako nemateriální újmy za celou dobu, kdy žalobce z důvodu uložení vozu do soudní úschovy nemohl používat. Jelikož soud zná právo a žalobce není povinen nárok právně kvalifikovat, pak se soud měl sám z úřední povinnosti vypořádat s tvrzeným nárokem i jako s nárokem na náhradu nemateriální újmy za dobu, kdy vozidlo žalobce nemohl používat z důvodu uložení vozu do soudní úschovy. Dále žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem okresního soudu, že postup orgánů činných v trestním řízení nebyl protiprávní. O vlastnictví žalobce k vozu nemohl mít orgán činný v trestním řízení žádných pochyb a nebyl proto žádný důvod ke složení vozu do soudní úschovy.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu jako správného. Skutkové i právní závěry okresního soudu považoval za správné.

6. Odvolací soud hodnotí odvolání žalobce jako včasné, přípustné, podané osobou subjektivně legitimovanou.

7. Odvolací soud proto k odvolání žalobce rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. jen ve výrocích II. a III., přezkoumal, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné, a byly splněny podmínky pro potvrzení rozsudku dle § 219 o. s. ř. v odvoláním napadeném rozsahu, tj.ve výrocích II. a III., jako ve výroku věcně správného.

8. Z dosavadního obsahu spisu plyne, že v řízení zahájeném dne 10. 9. 2024 se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení částky 150 710 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 16. 3. 2024 do zaplacení s tím, že částka 150 710 Kč se skládá z několika nároků na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která byla způsobena žalobci nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Svá skutková tvrzení ohledně konkrétního vymezení skutku opakovaně k výzvě okresního soudu upřesňoval a doplňoval. Žalobce nakonec v podání ze dne 21. 1. 2025 (čl. 47 spisu) skutkově tvrdil, že částka 108 000 Kč představuje majetkovou újmu ve snížení hodnoty vozu v důsledku časové amortizace vozu po dobu téměř 4 let, kdy bylo vozidlo z nesprávného rozhodnutí policejních orgánů v soudní úschově a ztratilo během tohoto času na tržní hodnotě, a částka 42 710 Kč představuje konkrétní náklady popsané ve znaleckém posudku, které žalobce vynaložil na opravu vozu po vrácení vozidla z úschovy, přičemž opravami byly odstraněny důsledky nedbalé úschovy vozu tak, aby bylo vozidlo uvedeno do původního stavu. Nárok na zaplacení hotových nákladů ve výši 42 710 Kč vzal žalobce u jednání okresního soudu bez uvedení důvodu zpět. K nesprávnému úřednímu postupu, který měl být příčinou vzniku škody, žalobce tvrdil, že je majitelem osobního motorové vozidla Anonymizováno RZ SPZ (dále jen „předmětné vozidlo“), které mu bylo dne 25. 7. 2019 odcizeno jméno FO, který byl za tento čin odsouzen. V rámci trestního řízení bylo vozidlo dne 25. 7. 2019 zajištěno pro účely trestního řízení, jméno FO však odcizené vozidlo po odcizení převedl na jméno FO, který k vozu uplatnil svá domnělá vlastnická práva, z toho důvodu byl vůz složen do soudní úschovy. Žalobce tvrdil, že orgánům činným v trestním řízení muselo být od počátku zcela zřejmé, že předmětný vůz byl pachatelem získán trestnou činností a domnělý nabyvatel (jméno FO) nemohl legálně nabýt vlastnické právo k vozu, kupní smlouva byla zfalšovaná, v technickém průkazu byl stále veden žalobce. Žalobce proto žádal orgány činné v trestním řízení o vydání vozu, dozorující státní zástupce požadavku nevyhověl s tím, že jsou zde pochybnosti o vlastnictví a dle § 80 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“), jsou orgány povinny za této situace předat věc do soudní úschovy. jméno FO byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 6. 2021, č. j. 27 T 109/2020-292, ani po skončení tr. řízení žalobci nebyl automobil z úschovy vydán, neboť domnělý vlastník jméno FO k tomu nedal souhlas a žalobce musel podat žalobu na vydání vozu ze soudní úschovy. O této žalobě žalobce rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 7. 6. 2023 pod sp. zn. 71 Co 75/2023 a automobil byl žalobci na základě tohoto rozsudku vydán dne 18. 8. 2023. Dne 15. 3. 2024 podal žalobce žádost o odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci nebo nesprávným postupem dle zákona č. 82/98 Sb. Ministerstvo žádost žalobce zamítlo. Žalobce má za to, že orgány činné v trestním řízení postupovaly nesprávně, neměly vzít vozidlo do soudní úschovy, neboť v řízení nenastaly žádné relevantní pochybnosti ve smyslu § 80 tr. ř. o vlastnictví vozu (a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2813/18), a měly vydat auto žalobci. Majetková újma spočívala v tom, že se za dobu úschovy plynutím času snížila hodnota vozu. Žalovaný v řízení před okresním soudem navrhoval zamítnutí žaloby, namítal, že podmínkou pro odpovědnost za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je, že zde existuje nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Žalobcem popsané jednání žalovaného, v němž žalobce spatřuje nesprávný úřední postup, tj. složení vozu do soudní úschovy, nelze považovat za nesprávný úřední postup, a to ani ve světle judikatury. Postup orgánů činných v trestním řízení dle § 80 tr. ř. byl zcela konformní a v souladu se zákonem. Škoda 150 710 Kč má představovat škodu za znehodnocení vozu v době od 25. 7. 2019 do 10. 8. 2023. Stát však neodpovídá za plynutí času, a tedy ani za to, že plynutím času klesne hodnota vozidla. K námitkám žalobce na nesprávný postup, jež měl spočívat v tom, že vozidlo bylo dáno do soudní úschovy, žalovaný namítal, že postup dle § 80 t. ř. byl řádný, nadto žalobce se proti usnesení Policie ČR ze dne 9. 9. 2019 o složení vozu do úschovy ani neodvolal, toto nabylo právní moci, přesto nyní žalobce tvrdí, že nesprávný postup měl spočívat v tom, že vozidlo bylo orgánem do úschovy složeno. Žalobce byl rovněž příslušným orgánem v usnesení poučen o tom, že má podat civilní žalobu na vydání vozu, což nakonec učinil, ale až žalobou došlou soudu 5. 4. 2022, tj. téměř po 2 a půl letech. Žalobce byl tedy ve věci vydání vozu z úschovy téměř 3 roky nečinný a nyní se domáhá náhrady majetkové škody spočívající ve snížení ceny vozu z důvodu časové amortizace po dobu údajné nezákonné úschovy, ač sám proti uložení vozu do úschovy nebrojil opravným prostředkem a ani se bez zbytečného odkladu vydání vozu z úschovy soudně nedomáhal, čímž došlo k přetržení případné příčinné souvislosti (pokud by zde byla vůbec dána). Námitka žalobce, že by řízení o takové žalobě bylo přerušeno do skončení trestního řízení, je čistě spekulativní.

9. Odvolací soud předně uvádí, že odvolatel (žalobce) vystavěl své odvolání na tom, že není jako účastník povinen právně hodnotit svůj nárok, jeho právní hodnocení není pro soud závazné a z obsahu jeho žaloby a doplnění žaloby plynulo, že se nedomáhal náhrady škody za újmu na jeho majetku, tj. majetkové škody, ale naopak se domáhal tzv. nemajetkové újmy, a proto měl okresní soud posoudit jeho nárok jako nárok na náhradu nemajetkové újmy a pokud tak neučinil, pochybil a je namístě jeho rozsudek zrušit a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

10. Odvolací soud tento základní argument odvolání nesdílí. Žalobce je povinen dle § 79 odst. 1 o. s. ř. vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou žalobu, čímž pro soud závazně vymezí skutek, který je předmětem řízení. Účastník není povinen svůj nárok právně hodnotit, pokud tak učiní, není soud právním hodnocením nároku účastníkem vázán. Soud je však vázán vymezením skutku a nemůže přiznat účastníku požadovaný nárok z titulu jiného skutku, než který účastník učinil předmětem řízení. V případě požadovaného nároku na náhradu škody žalobce vymezil skutek tak, že vylíčil, že se domáhá náhrady škody, která mu měla být způsobena na jeho konkrétně určeném vozidle tím, že se snížila jeho tržní hodnota v důsledku časové amortizace, kdy vozidlo stálo v soudní úschově, ač tam být složeno vůbec nemělo, případně mu mělo být bez zbytečného odkladu vráceno. Je tak zcela zřejmé, že se žalobce žalobou nedomáhal žádného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (takový nárok nadto ani neuplatnil u ministerstva před zahájením řízení, což je jednou z podmínek vzniku nároku na náhradu), ale zcela zjevně se částky 108 000 Kč (která po zpětvzetí zůstala předmětem řízení a je řešena i v odvolacím řízení) domáhal jako nároku na náhradu škody za snížení hodnoty svého majetku (vozu) ve svém vlastnictví, kterou lze vyčíslit, což ostatně i doložil jím předloženým znaleckým posudkem, tedy domáhal se nároku na náhradu škody na majetku. Tvrdil, že částka představuje rozdíl mezi tržními cenami vozu ke dni složení do úschovy a ke dni převzetí vozu z úschovy, přičemž v důsledku plynutí času po dobu úschovy se hodnota vozu měla snížit a rozdílem mezi těmito hodnotami je žalovaná částka. Za této situace nebyl soud oprávněn se zabývat jinými škodami (nároky), které případně mohly žalobci vzniknout, žalobce totiž vymezením rozhodných skutkových tvrzení vymezil skutek, který byl pro soud závazný a jen tento skutek bylo namístě v řízení posuzovat.

11. Odvolací soud uzavírá, že jediná odvolací námitka žalobce je tak zcela nedůvodná.

12. Odvolací soud v případě odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/4998 Sb. uvádí, že pro odpovědnost státu podle zákona musí být vždy splněny tři předpoklady - 1) deliktní jednání státu, 2) škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma a 3) příčinná souvislost mezi deliktem a škodou. Odpovědnost státu ve smyslu jeho konkrétní povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy je objektivní, bez ohledu na zavinění.

13. Odvolací soud má za to, že v posuzovaném případě absentuje nejen deliktní jednání státu, ale rovněž příčinná souvislost mezi deliktem a tvrzenou škodou jako újmou na majetku (snížení tržní ceny vozu).

14. Odvolací soud má předně za to, že žalobci nárok na náhradu škody nevznikl již z toho důvodu, že zde žalobcem namítaný postup orgánů činných v trestním řízení, v němž spatřoval nesprávný úřední postup, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., jinak řečeno, vytýkané jednání či nejednáno orgánů činných v trestním řízení nenaplňuje znaky nesprávného úředního postupu.

15. Domáhá-li se žalobce náhrady škody za nesprávný úřední postup dle zák. č. 82/1998 Sb., je povinen rovněž konkrétně skutkově tvrdit, v čem spatřuje konkrétně onen nesprávný úřední postup, přičemž tímto opět žalobce závazně vymazuje skutek, který je předmětem řízení.

16. Dle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Žalobce skutkově tvrdil, že nesprávný úřední postup, který měl být příčinou jím tvrzené vzniklé majetkové škody, spočíval v tom, že orgány činné v trestním řízení vůbec složily vozidlo do soudní úschovy dle § 80 tr. ř., když jim mělo být zcela zřejmé, že jediným nezpochybnitelným vlastníkem vozu je žalobce a nikoliv p. jméno FO (viz první odstavec na straně třetí žaloby), čímž postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 28136/18. Dále namítal, že orgány činné v trestním řízení měly učinit rozhodnutí o vydání věci v přiměřené lhůtě, a to takové rozhodnutí, kterým by vrátily vozidlo přímo žalobci (čl. III. odstavec první žaloby). Tímto vymezením vytýkaného jednání, v němž je spatřován nesprávný úřední postup, je soud vázán.

18. Pokud žalobce namítá, že nesprávným úředním postupem je to, že vozidlo vůbec do soudní úschovy usnesením dle § 80 tr. ř. být složeno nemělo, protože policejní orgán neměl důvod mít žádné relevantní pochybnosti o vlastnictví vozu, pak se ve své podstatě namítá nezákonnost rozhodnutí o složení věci do úschovy dle § 80 tr. ř. a žalobou na údajný nesprávný úřední postup obchází to, že nepodal opravný prostředek proti usnesení o složení věci do úschovy, přičemž jedině skrze opravný prostředek se mohl domoci změny nebo zrušení jím údajně vytýkaného nesprávného rozhodnutí policejního orgánu o složení věci do úschovy.

19. Jak plyne z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 27 T 109/2020 (kterým odvolací soud provedl dokazování) usnesením Police ČR ze dne 9. 9. 2019, č. j. Anonymizováno, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 9. 2019, č.j. Anonymizováno, bylo předmětné vozidlo i s příslušenstvím uloženo do soudní úschovy dle § 80 tr. ř., neboť na vozidlo uplatňovala vlastnické právo i jiné osoba (jméno FO) a existují tak pochybnosti o tom, kdo má na věc vlastnické právo. V tomto usnesení byl žalobce poučen, že může proti němu podat stížnost do tří dnů od jeho oznámení. Žalobci bylo usnesení doručeno dne 9. 9. 2019, což potvrdil podpisem na tomto usnesení (viz čl. 140 trestního spisu), zároveň žalobce prohlásil, že si nepodává proti usnesení opravný prostředek. Opravné usnesení bylo žalobci doručeno dne 30. 9. 2019 do vlastních rukou, ani poté nebyl opravný prostředek proti složení vozidla do soudní úschovy žalobcem, a ani nikým jiným, podán, usnesení nabylo právní moci a nikdy nebylo zrušeno ani změněno. Za této situace, pokud žalobce namítá, že nesprávný úřední postup měl být způsoben tím, že vůbec vozidlo do úschovy skládáno být policejním orgánem nemělo, ale po učinění potřebných úkonů mu mělo být policií vydáno, pak se ve své podstatě namítá nezákonnost usnesení o složení věci do úschovy, avšak soud je vázán tím, že toto rozhodnutí je pravomocné, tudíž pro všechny závazné a nebylo nikdy odklizeno ani změněno, což je předpokladem pro vznik nároku na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí. Nelze tedy samotné složení věci do úschovy považovat za nezákonné a tedy nesprávné, případně za nezákonný úřední postup. Pokud měl žalobce za to, že nejsou splněny podmínky pro uložení věci do úschovy dle § 80 tr. ř., pak měl využít řádných opravných prostředků proti usnesení a podat opravný prostředek, jak byl i řádně poučen, toto však neučinil.

20. Rovněž není nesprávným úředním postupem to, že mu následně vozidlo nebylo po pravomocném složení věci do úschovy policejním orgánem vráceno. Ostatně ani nemohlo být žalobci po právní moci usnesení orgány činnými vozidlo vráceno, neboť usnesení dle § 80 tr. ř. nabylo právní moci, a poté bylo vozidlo uloženo do soudní úschovy soudu, přičemž vydání věci ze soudní úschovy již mohl provést toliko okresní soud (v rámci občanskoprávního řízení), kde bylo vozidlo složeno, a nikoliv policejní orgán či státní zástupce apod. Podmínkou pro vydání vozu z úschovy bylo udělení souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy ze strany jméno FO. jméno FO souhlas s vydáním věci ze soudní úschovy neudělil (viz čl. 298 tr. spisu), za což rozhodně neodpovídá stát a ani nelze neudělení souhlasu jméno FO považovat za nesprávný úřední postup státu, za který by stát nesl odpovědnost. Ostatně žalobce byl řádně orgány činnými v trestním řízení dne 30. 9. 2019 informován, že pokud si na vozidlo činí nárok, musí svůj nárok na vydání vozu z úschovy uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních, tj. u předmětného okresního soudu (dopis ze dne 27. 9. 2019, který žalobce převzal dne 30. 9. 2019 – viz čl. 144 trestního spisu). Žalobce podal žalobu na nahrazení souhlasu p. jméno FO s vydáním vozu z úschovy až dne 5. 4. 2022 (po téměř 3 letech), ačkoliv tak mohl učinit obratem po právní moci usnesení o složení věci do úschovy, tj. již v roce 2019. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 7. 2022, č. j. 37 C 68/2022-25, bylo žalobě žalobce na nahrazení souhlasu p. jméno FO s vydáním vozu z úschovy vyhověno, tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2023, č. j. 71 Co 75/2023-91, jako správný potvrzen a vozidlo bylo žalobci následně vydáno. Ze strany orgánů činných v trestním řízení tedy nemohlo dojít k žádným vytýkaným průtahům ohledně vydání věci, neboť ta byla pravomocně složena do úschovy, proti rozhodnutí žalobce opravným prostředkem nebrojil, ač mohl a měl namítat to, co namítá nyní, tj. že pro složení do úschovy nebyly splněny podmínky. Jelikož tak neučinil a rozhodnutí o složení nabylo právní moci, je nutno toto považovat za správné a zákonné, neboť nebylo změněno ani zrušeno příslušným nadřízeným soudem. Poté již byl žalobce poučen, ať si cestou občanskoprávní zajistí vydání věci u okresního soudu, kde bylo vozidlo složeno. Orgán činný v trestním řízení žádné průtahy mít ohledně vydání ani nemohl, neboť věc již po pravomocném rozhodnutí o složení vozu do soudní úschovy přešla na občanskoprávní soud, a tam se měl žalobce domáhat vydání vozidla, pokud p. jméno FO neudělil s vydáním souhlas, měl žalobce obratem podat žalobu na nahrazení souhlasu s vydáním. Pokud sám žalobce v tomto směru prodléval, je jen jeho prodleva s činěním patřičných úkonů příčinou to, že mu bylo vozidlo vydáno až v roce 2022.

21. Rozhodně zde v žalobcem vytýkaném jednání orgánů činných v trestním řízení nelze spatřovat nesprávný úřední postup.

22. Odvolací soud sdílí závěr, že zde absentuje i příčinná souvislost, tj. příčinou snížení hodnoty vozu v důsledku běhu času není to, že vozidlo bylo složeno do úschovy, pokud následně sám žalobce prodléval s učiněním občanskoprávních úkonů směřujících k vydání věci z úschovy, jde tato skutečnost výhradně k tíži žalobce, za nečinnost žalobce stát neodpovídá. Nadto časová amortizace vozidla není přímým důsledkem úschovy vozu, příčinou časové amortizace vozu je plynutí času. Nadto čas nechal plynout žalobce tím, že nečinil patřičné úkony směřující k vydání vozu. Za ty nelze považovat dopisy adresované orgánům činným v trestním řízení včetně státního zastupitelství po pravomocném složení věci do úschovy. Tyto orgány byly samy pravomocným rozhodnutím o složení do úschovy vázány, na dopisy žalobce vždy bez zbytečného odkladu reagovaly a upozornily žalobce, že se má obrátit na soud a řešit věc cestou občanskoprávní, což žalobce učinil až po několika letech.

23. Závěr okresního soudu, že žaloba je zcela nedůvodná, je správný. Odvolací soud proto rozsudek ve výrocích II. a III. (tj. v odvoláním napadeném rozsahu) jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že právo žalovaného na náhradu nákladů odvolacího řízení je dáno ohledně zastavené části řízení dle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., kdy žalobce procesně zastavením řízení co do částky 42 710 Kč s přísl. zavinil, že řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Ve zbývajícím rozsahu byl žalovaný úspěšný a má nárok na náhradu nákladů dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 dost. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně procesně úspěšný a vzniklo mu právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto činí celkem částku 900 Kč sestávající z paušální náhrady za tři úkony nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za jednu náhradu, a to za vyjádření k odvolání žalobce, příprava na jednání odvolacího soudu a účast na jednání odvolacího soudu, to vše dle § 1 odst. 1 a odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Ve zbytku se žalovaný práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal. Odvolací soud proto rozhodl jak ve výroku ad II. tohoto rozsudku uvedeno.

25. Lhůta k plnění je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Opavě, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti tomuto rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné.