KSOS 57 Co 202/2025-67

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ b) Jméno žalobce B, narozená dne Datum narození žalobce B ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_010⟫ zastoupenému advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_012⟫ o zaplacení 30 450 Kč ⟪LB:lb_013⟫ k odvolání žalobců a) a b) proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2025, č. j. 27 C 4/2023-56

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění takto:

Žalobci a) a b) jsou povinni rovným dílem zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 335 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Jméno advokátky, advokátky se sídlem adresa.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení 30 450 Kč (výrok I) a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení zaplacením 16 335 Kč (výrok II). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že účelně vynaložené náklady sestávají z odměny za zastupování žalovaného advokátkou ve výši 11 700 Kč a paušální náhrady ve výši 1 800 Kč, to vše za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé ze dne 25. 4. 2023, 9. 11. 2024 a 1. 4. 2025 a účast na jednání soudu 30. 4. 2025), včetně navýšení o náhradu za daň z přidané hodnoty.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci. Rozsudek napadli toliko ve výroku II, tj. v nákladovém výroku. Brojili proti účelnosti písemných podání ve věci samé, mají za to, že „nejméně“ vyjádření z 1. 4. 2025 nebylo účelné. Tato podání obsahově nebyla reakcí na žádnou významnou změnu v řízení a nic tak žalovanému nebránilo, aby jejich obsah sdělil ve svých předchozích vyjádřeních, případně během ústního jednání. Navrhli, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v napadeném rozsahu změněno tak, že výše náhrady bude stanovena na 12 959 Kč.

3. Žalovaný, ačkoliv mu odvolání bylo doručeno 21. 7. 2025, se k němu nevyjádřil.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 6 o. s. ř.) v napadeném rozsahu, tedy toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu mimo jiné vyplývá, že zástupkyně žalovaného v podání ze dne 1. 4. 2025 argumentačně rozvíjí procesní obranu, zejména se věnuje otázce zneužití práva a poukazuje na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2025 (a další), ve kterých byla řešena obdobná právní otázka.

6. Podle § 11 odst. 1 písm. d) věta prvá vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb., mimosmluvní odměna náleží též za úkon právní služby spočívající v písemném podání nebo návrhu ve věci samé.

7. Soud prvního stupně zcela správně postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (věc sama odvolacímu přezkumu otevřena nebyla) a jde-li o strukturu účelně vynaložených nákladů žalovaného, stanovení tarifní hodnoty (30 450 Kč) a sazby (2 340 Kč), může odvolací soud, a to včetně 5 úkonů právní služby, odkázat na zdůvodnění soudu prvního stupně [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

8. Nelze přisvědčit žalobcům, že by jednotlivá podání ve věci samé bylo možno považovat za neúčelně vynaložené náklady, a to ani v případě podání ze dne 1. 4. 2025. Nejde o podání argumentačně prázdná a svou povahou toliko repetitivní. Žalobci pak zcela přehlížejí, že ve výslovně namítaném podání z 1. 4. 2025 žalovaný nejen rozvinul argumentaci na níž budoval procesní obranu, ale také poukázal na současnou rozhodovací praxi odvolacího soudu ve skutkově a právně obdobných věcech. V daném případě nebylo ani namístě, aby s předestřením další argumentace a upozorněním na aktuální rozhodovací praxi – z hlediska účelnosti přísudku – žalovaný posečkal až na jednání soudu (v předcházejícím podání s ohledem na okamžik vyhlášení odkazovaného rozhodnutí, tak učinit nemohl). Uvedené by bylo v rozporu s procesní diligencí (řádné připravenosti k jednání). Argumentaci žalobců je nezbytné jako neopodstatněnou odmítnout.

9. Z uvedeného vyplývá, že co do výše náhrady je rozhodnutí soudu prvního stupně správné, to ovšem neplatí, jde-li o stanovení společné a nerozdílné povinnosti k náhradě nákladů řízení.

10. Výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v úvahu toliko v případě nerozlučných společníků, o takový případ ovšem v posuzované věci nejde, a proto byla povinnost žalobců k náhradě nákladů stanovena rovným dílem (k tomu viz důvody např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017).

11. Protože napadené usnesení nebylo možno ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.), ani zrušit (pro absenci důvodu zakládající postup podle § 219a o. s. ř.), odvolací soud je podle § 220 o. s. ř. změnil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

12. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 in fine o. s. ř., neboť úspěšnému žalovanému v této fázi řízení účelně vynaložené náklady na uplatnění svého práva prokazatelně nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání.